Cvičení, které pro mě nebylo

1. díl: Jak jsem se ocitl v lágru

Poprvé od té doby, co jsem vstoupil do řad aktivních záloh, bylo pořádáno vojenské cvičení v délce neuvěřitelných deseti dnů. Krom této unikátnosti neslo ještě další známky neobyčejnosti. Uskutečnit se mělo v kraji Olomouckém a ani kouskem nebylo v režii pražského KVV. Internetovými diskuzemi se plížilo nadšení, ale i obavy. Náš velitel rozeslal několik informačních zpráv. Jako první šok bylo nařízení, co je potřeba si na cestu zabalit. Jedním slovem všechno. Zimní doplňky, montérky a oboje kabáty. Pak následovali další zprávy, které mi na náladě také nepřidali. Nejsou tam zásuvky, je tam hladově, budeme bydlet ve srubech, kde je buď zima pořád, anebo zima až nad ránem (když dojde náplň v kamnech). Ale vidina toho, že strávím pár dní mezi kluky mě neodradila.

středa 13.04.2016 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDE (polohy a umístění) jih / Morava /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sraz, setkání / zábava /

Netradičně ve středu jsem se dostavil do Dejvických kasáren a stal se (k mojí velké radosti) střelcem druhého družstva první čety (elitní skupiny Lazy Gibbons). Jediným chybějícím členem byla Blanka, která se s námi přišla rozloučit, ale ze zdravotních důvodů nenastoupila. Jinak jsme byli v plném počtu. Dostal jsem razítko do vojenské knížky, nafasoval jsem (konečně po dlouhých útrapách) druhé boty, ukázal se panu doktorovi a při tradičním nástupu pozorně (no, to byl vtip) poslouchal pana kapitána.

Výcvik bude intenzivní, nesnadný a velmi kontrolovaný. Body nám budou strženy za jakékoliv nevojenské chování, šlapání po trávě nebo nevykonávání základní potřeby ve tvaru. Naprosto nepřípustná je vojenská nekázeň. Na výstrahu nám bylo dáno pár příkladů za stržení bodů ostatních rot aktivních záloh. Dostali jsme rozchod, nadměrnou bagáž dokázali vměstnat do jedné Tatry (některé velké polní držely na korbě jen silou vůle) a nastoupili po četách do přistavivších autobusů. Za vydatného vyprávění sedících se daly dopravní prostředky do pohybu a my jsme jeli po drncající komunikaci (původně jsme se měli prý dostat k cíly okrskama) k Brnu.

První zastávce před Brnem předcházela komunikace s Radkem (vedle kterého jsem seděl) a drobné klimbání v polospánku. Je vždycky zábavné pozorovat civilisty, pumpaře hlavně, když se do interiéru benzínky nahrne plno vojáčků a shop vezmou útokem. Vyplacený oběd nás donutil vyprázdnit všechny regály s bagetami, sendviči a jinými živinami bohatými potravinami. Po dvaceti minutách sametové okupace se k pokladně znovu dostali i řidiči osobních vozidel a běžný provoz se ujal zpátky svého žezla. Druhá, ne už tak násilná, zastávka se odehrála někde před Olomoucí.

Po zhruba pěti hodinách se autobus naposledy zastavil a my jsme byli vypuštěni na parkovišti města Libavá. Nerad bych se dotkl rodáků, ale zdejší kraj mi připadal poněkud ponurý, nebojím se použít slovo deprimující. Přímo před námi se tyčila věž kostela s krásným pozadím zalesněných kopců. Ten pohled nemám na mysli. Ale v ostrém kontrastu socialistického realismu (anebo jak ten specifický styl pojmenovat) byl nedaleko umístěný "posádkový dům armády". Navíc na vylidněné ulice pohlíželo z podstavce staré téčko (T-34). Už chyběla jen stařenka s otepí klestí na zádech, co následuje vyhublého oslíka.

Náladu ale zlepšilo sluníčko, které se ukázalo na obloze. Bylo teplo, bylo hezky, nebylo důvodu pro chmurnou náladu. Našeho optimismu využila paní majorka, aby nám několika hřejivými větami ozřejmila pár změn (že budeme degradování, ale dostaneme za to méně peněz) v organizaci aktivních záloh. Poté si vzal slovo pan kapitán a znovu poukázal na nutnost striktní dodržování poslušnosti, velitelské hierarchie a zdravého rozumu. V pět hodin odpoledne byla vyhlášena večeře. Ta se podávala ve velmi moderně a líbivě působící budově (mezi tankem a PDAčkem).

S otevřenou pusou (alespoň já) jsme vstoupili do haly připomínající několika hvězdičkový hotel. Dřevěné čalouněné židle, bílý ubrus, chromová kuchyně, blyštící se dlaždice podlahy. Luxus pominul až s přísunem do ešusu nandané hmoty. Zasedli jsme ke stolům a pozorovali obsah jídelních nádob. Většina z nás kolínka s bramborem (nedovařeným) ještě nepozřela. Bylo to nezvyklé, chutnalo to nezvykle, ale bylo toho málo. Takže jsem odcházel s jasnou myšlenkou toho, že jsem udělal dobře, když jsem si do batůžku přibalil štangli salámu.

Po návratu na appelplatz jsme pozorovali bojovou techniku a vybavenost profesionálních vojáků. Ti se dostavili do místní stravovny za stejným účelem jako my (chudáci). Čtyři UAZy, dvě osmsetdesítky a asi čtyři V3Sky bylo největší množství pohyblivé techniky, které jsem od přehlídek na Letné viděl pohromadě (Na tankové a jiné armádní dny moc nechodím). Každý voják měl na stehnu pistoli, na řemenu Brena, na hlavě každý jinou pokrývku hlavy a vypadali velice bojovně. Evidentně nemuseli řešit problém, nejednotnost vyhrnutých rukávů a nošení oděvních součástek neuvedených ve výstrojním listu. Byli to prostě profíci, jiná liga.

Když k nám konečně dorazil transportní prostředek, vyvstal problém. Jak přesunout vojáky s jejich bagáží? Jak někdo trefně předeslal, připomínalo to hádanku o koze, vlku a zelí. Řidič netečně sledoval nastupující vojáky bez jediného slova. Když se všichni pohodlně usadili, prohlásil, že takhle jet nemůže, protože hned za kabinou je nástěnka, což je vojenský materiál a mužstvo nesmí být s materiálem převáženo. Vojáci tedy vyskákali ven a začalo se s pěchováním báglů. Několik všímavých (já se mezi ně pochopitelně nepočítám) začalo laborovat nad časem, který budou tři vojáci potřebovat na vyskládání batožiny. Uložení totiž trvalo čtvrt hodiny a bylo nás na to šedesát.

Nastal lehký útlum. Vyššího velení nemaje jsme se po půl hodině čekání povalili na travnatou plochu a povídáním si krátili čas. Toho jsme dostali vskutku hodně. Já jsem dokonce chvilku klimbnul. Dorazivší Tatrovky nás znovu postavily na nohy. Podle vojenského předpisu jsme se vyhrabali na korbu, pohodlně se usadili a čekali na převoz. Když za námi řidič zvedl sajtnu, která byla vyšší než jindy a sesunula se plachta, dostal jsem strach, kam nás vlastně vezou. Stejnou myšlenku jsem neměl jen já. Nějaký hlas ve tmě prohlásil, že už chybí jen ta roura z výfuku.

Jízda nakonec skončila dobře a my byli vypuštěny na světlo. Pohled, který se nám naskytl, nám ovšem dobrou náladu opět vzal. Nízké, dlouhé dřevěné budovy posety v areálu mi připomněli první záběry "Schindlerova seznamu". Dokonce ani ty komíny nechyběly. Dobrá nálada se snížila ještě víc. Nad táborem se už smrákalo, kolem pusto a prázdno.

Ubytování bylo rozděleno po četách. První četa dostala srub jedna a druhá, ano, srub číslo dva. Nasoukali jsme se do našeho nového domova a rozkoukávali se. Světlo dvou stropních svítidel ani zdaleka nestačilo, aby odhalilo všechny kouty místnosti. Srub měl na obvodových zdech dřevěné regály a uprostřed byly typizované vojenské postele ve dvou řadách ve dvou patrech. Začali jsme si rozdělovat bidla. Samozřejmě, pro mě bylo nejdůležitější, abych ulehal v blízkosti svých kamarádů. Tak jsem se držel Martina, Radka a Petra jako klíště a neustále jim vnucoval svou přítomnost. Nalézt flek na spánek se zdálo býti snadnější, než tomu skutečně bylo. Po několika přesunech a nucených stěhováních jsme konečně nalezli seskupení postelí, které bychom osídlili společně. Jeden z nejdůležitějších bodů cvičení splněn.

I když jsem si slíbil, že tažení pojmu jako odtučňovací kůru, kručení v břiše mě donutilo vytáhnout salám a pár koleček zakousnout. Vydatná večeře mě nějak nestačila (a jak jsem pozoroval další žvýkající, nejen mě). Důležité informace se podávali za běhu a pak na večerním nástupu. Označeny nám byly objekty umýváren, toalet a kuřárny (tou byla plechová, otevřená, autobusová zastávka). Postupně jsem jedno stavení po druhém navštívil a vštípil si do paměti, jak je naleznu.

Lehce rozčarován jsem ulehl do spacáku s přáním, aby mě nevzbudila zima, anebo potřeba. Se svítidlem přímo naproti očím jsem upadl do spánku.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 19.04.2016 18:45:48

vynikající

Lucík hodnotil(a) 19.04.2016 15:46:27

vynikající

Milda hodnotil(a) 18.04.2016 14:33:13

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 20.04.2016 20:23

Omlouvam se,nejak jsem se premackl.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 21.04.2016 10:27

Nevadí, napraveno...

vytvořit / odpovědět

Lukáš napsal(a) 19.04.2016 19:41

Super clanek,prekvapil mne usek o snizovani hodnosti. Pak jen pro informaci,voj.prostor Libava slouzil pro vycvik hitlerjunge. Nevim zda ti oko dovolilo se rozhlidnout po koupelne,ale je tam jeste pamatka po orlici.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 20.04.2016 11:53

Ahoj Luky, nevím, jestli ten komentář patří k tomuhle článku, ale myslím si, že ne. Každopádně díky za něj. O bývalých majitelých jsem něco slyšel, ale důkazy jsem nespatřil. Je to část historie, kterou už nikdo nezmění. Jen je důležité zamezit tomu, aby se ta orlice zase nemalovala jako platná.

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 20.04.2016 11:58

Jinak ještě k tomu snižování. Celkem chápu, že pokud profíci začínají na úplném začátku hodnostního seznamu a dostávají hodnosti podle svých zařazení (a doufám, že i podle schopností), neměli by to mít záložáci jinak. Bohužel jen z vyprávění vím, že v záložkách existoval podplukovník - střelec.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 18.04.2016 14:33

Příprava na nasazení? :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 18.04.2016 15:17

Tak Mildo... totální nasazení :)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se ocitl v lágru

Poprvé od té doby, co jsem vstoupil do řad aktivních záloh, bylo pořádáno vojenské cvičení v délce neuvěřitelných deseti dnů. Krom této unikátnosti neslo ještě další známky neobyčejnosti. Uskutečnit se mělo v kraji Olomouckém a ani kouskem nebylo v režii pražského KVV. Internetovými diskuzemi se plížilo nadšení, ale i obavy. Náš velitel rozeslal několik informačních zpráv. Jako první šok bylo nařízení, co je potřeba si na cestu zabalit. Jedním slovem všechno. Zimní doplňky, montérky a oboje kabáty. Pak následovali další zprávy, které mi na náladě také nepřidali. Nejsou tam zásuvky, je tam hladově, budeme bydlet ve srubech, kde je buď zima pořád, anebo zima až nad ránem (když dojde náplň v kamnech). Ale vidina toho, že strávím pár dní mezi kluky mě neodradila.

2. díl: Jak jsem rychle začal a ještě rychleji skončil

Když pominu fakt, že kolem páté několikrát někomu zvonil budík, spal jsem až do budíčku (6:00). Pocity z procitnutí jsem měl více než smíšené. Na jedné straně jsem byl mezi svými, na straně druhé jsem hned pocítil škrábání v pravém oku a věděl, že je zle. Nasoukal jsem se do mundůru, lehce nevidomý se odebral do umývárny a aplikoval gelík s krásným pracovním názvem "umělé slzy". Moc to nepomohlo, takže jsem po vodní očistě obličeje obdařil oko druhou, ještě silnější dávku. Tím pro mě začal den.