Jednou mi táta povídal o tom, že v mládí (což jsou padesátá léta minulého století) dostal jako dárek k vánocům dřevěný vláček. Protože ho stále má, ukázal mi ho. Jednalo se o dřevěné špalíky, které byly zpracovány do podoby mašinky a vagónků a nalakovány. Velikost vozu je asi 15 cm. To jest vše. Vyprávěl mi, jak si s tímto zázrakem dokázal hodiny hrát. Mamka má podobný příběh. Ta dostala ke svým 18 narozeninám svoje první tranzistorové rádio. Vlastně rádijko. Povídala, že na něj byla neskutečně pyšná, protože dosáhnout plnoletosti a vlastnit rozhlasový přijímač byla výsada dospělých lidí.
A dnes? Internetové stránky jsou nabity lákavými nabídkami, kde se dočtete, že kupa zbytečností do elektriky stojí jen 5000,-, že lákavý dárek pro Vaše blízké je pouze širokoúhlá televize a domácí kino (ostatní stojí za hovno) a lze najít i stránku s tipy pro vánoční prezenty. Také jsem našel jednu - dosti přínosnou. Možná proto, že autor rad měl hodně společného s výrobcem mobilních telefonů. Tipy pro vánoční dárky tam byly pro všechny členy rodiny. Takový balíček se skládal z mobilního telefonu (kdo by to čekal), kosmetiky (v parfumerii pracuje asi autorova manželka) a jakési debility (pro každou osobu jinou). Bylo Vám tedy nabídnuto, abyste utratili kolem 13 000,- za jednoho člena s tím, že všichni dostanou v podstatě to samé.
Když jsem dospěl k názoru, že na internetu inspiraci nenajdu, vnořil jsem se do džungle nákupního střediska. Za řevu „nesem vám noviny“ jsem byl stržen davem mířícího k frontě na vozíky. Vozíky nebyly. Dav mě obklopil tak šikovně, že jakýkoliv pohyb a v podstatě i dýchání vyžadovalo zvláštní nadání. I když má jediná cennost – peněženka, byla schována v náprsní kapse, přesto jsem si zapjal bundu až ke krku, abych o ní nepřišel. Po několika bitvách o navrátivší se vozík mi začalo být vedro. Rozhodl jsem se, že při okoukávání regálů nepotřebuji vozík a chtěl opustit chumel, který se za tu dobu třikrát tak rozrostl. Pohyb nemožný. Napravo jsem prohodil „s dovolením“. Nic. Svou žádost jsem opakoval s přidáním asi 50 dB. Nic. Napravo jsem prohodil pána s igelitkou a prodral se tak ven. Vchod do zóny smrti připomínal start „destruction derby“. Vozíky, které svými tvary již rozhodně nepřipomínaly vozíky, byly v mnoha případech používány jako zbraně a některé na svých „kapotách“ nesly známky krve.
S dvěma boulemi jsem se dostal za propouštěcí mechanismus. Začal jsem kalkulovat, kam se vydám. V potravinách bude narváno, u hraček bude narváno, v drogerii bude narváno. Jediné místo, které by nemuselo připomínat Václavák za sametové revoluce, bude oddělení nápojů. Není přece Silvestr. Bohužel nápoje se nacházejí až na konci střediska. Mezi tím leží potraviny, hračky a drogerie. Nastal boj o život. Postupně jsem byl poražen, popovezen, nabourán, vyslechl jsem si výkvět vulgárností a byl na mě vykonán faul – narážení na hrazení – pracovníkem s paleťákem. Začal jsem dosti litovat, že jsem nekoupil přes internet hovadinu za tři litry. Aspoň jsem mohl být živý. Jen tak zběžně jsem pozoroval vozíky kolembojujících. Vozíky přetékaly, na nich bylo navršeno vše, co se tu prodávalo. Pyžamo, televize, rodinné balení jahodového kompotu, deset piv, štangle „pseudosalámu“, hora másla. Jak jsem pozoroval lidi (skutečně ještě lidi?), objevil jsem důvod nedostatku vozíků a výrazného přelidnění. Každý nakupující se totiž deset minut rozmýšlel nad tím, jestli si dotyčnou kravinu koupí. Je přece ta krize. V televizi to říkali. „Mámó, mám vzít to zlevněný tóó rači dvakrát?“ „Nééé Pepo, vem čtyry, schováme to.“
Absolutně jsem kapituloval. Plaval jsem směrem ke kasám a nechal se příbojem vyplivnout k pásu. Vzbudil jsem pohoršení, že chci projít. Člen elitní bezpečnostní jednotky (nějakej ušmudlanej dvacetiletej magor s hadrama o pět velikostí větší) mě zastavil. „Ééé, vy jako nic neto... nemáte?“ „Ne, nic jsem si nekoupil.“ odpověděl jsem. Chvíli na mě koukal, pak si utřel nudli, která mu tam už notnou chvíli visela, do vysílačky (která připomínala babysitting) prohlásil něco o tom, že jestřáb odlítá a vypadnul.
Domů jsem dorazil psychicky, fyzicky a vůbec po všech stránkách vyčerpaný. Na naražené koleno jsem si dal ledový obklad a vyplýtval balíček náplastí na pobouraný obličej. Pustil jsem si televizi a vybafla na mě reklama tázající se „Už máte všechny dárky pro vaše blízké?“ Takže jsem oduševnělý program našich stanic opětovně vypnul a pustil si Zachraňte vojína Ryana, abych viděl něco uklidňujícího.
Vánoce se blíží, touha obdarovat milé stoupá a lidé se pomalu začínají chovat (opětovně – jako každý rok) jako banda bláznů. Přemýšlím, kde bych sehnal něco, kde bych nemusel trpět. U nás na zastávce je malý stánek s pečivem. Takže naši asi dostanou rohlík. Anebo jim namaluji nějaký obrázek. Vlastně nebude se čemu divit. Je přece ta krize, ne?
Přeji příjemné a klidné období vánočního šílenství.