S jednou nedůležitou předávací zastávkou kdesi za Prahou jsme vyrazili k Příbrami. V krajině kopců, hald a uranu jsme zavítali do nákupního centra a dle přesného seznamu (pečivo, salám, něco pro kluky) nakoupili potraviny na víkend. Já jsem si v oddělení nízko-procentního alkoholu trochu zaexperimentoval a vybral si dvě lahvové pivní skvosty. Jednoho pšeničného samovyprošťováka (alespoň tak to definoval Lukáš) a jednoho medového speciála. Lukáš na mě koukal dost nechápavě, když jsem neznámé etikety vkládal do vozíku. Po mém ujištění, že jsem už dva dny nebyl, jen kývl a o obsah lahví ztratil zájem. Další odrážky lístku jsme dohledali rychle a bez váhání. Nákup byl komplet a mezi naší současnou polohou a cílem nebylo dalších plánovaných zastávek.
Ještě, než stačil Lukáš utišit motor jeho vypnutím, vyřítili oba synové ze dveří a bujaře nás přivítali. Davídka nezastavila ani chybějící levá bota a hopkal kolem nás po jedné. Přenesli jsme obsah kufru (a Davídka) do kuchyně. Mě připadla čest stát se prvním hostem nově rekonstruovaného pokoje a dostal jsem na starosti jeho křest (jen spánkový). Batůžek, který mi musel přinést až Lukáš, jsem umístil do středu pokoje, převlékl se do domácího oblečení a stal se tak zabydleným. Po chvilce nás Káťa sezvala k večeři. Jak jsem se tak cpal výbornými plněnými (masovými) knedlíky a zapíjel je pšeničákem, poslouchal jsem vyprávění, jak se žije bez přívodu základní energie. Znovu jsem se tak ujistil, že jsme existenčně závislí na elektrice. Bez ní nebyla voda, nedalo se topit, v těchto končinách nastal středověk. V průběhu líčení jsem byl Káťou informován o tom, že v Praze bychom si při takovémto výpadku ani neuvařili, protože máme čerpadlo na plyn. Když jsme s Lukášem trochu nechápavě koukali, hodila Káťa do placu ještě sdělení, že tak jako tak jakožto pražáci neznáme ředkvičky a tím celá protipražácká kampaň skončila :).
Na hry (ani krávy, ani Dobble) tentokrát nedošlo, sezobnul jsem jen olivy a šli jsme spát. Zítra nás čekal náročný den, i když ponětí, co to přesně znamená měl jen Lukáš. Nastavil jsem si budíček na půl sedmé (a to je prý sobota) a ulehl. Co se mi zdálo nevím, jen si pamatuji, že jsem využil při noční návštěvě toalety všechen svůj um na to, abych si neaplikoval hračky do chodidel.
Telefon ranní melodii pustil přesně podle nastavení (což jsem proklínal). Vyklubal jsem se z peřin a rozespalý začal bloudit po domě. Lukáše jsem našel, v plné síle a zbroji, v kuchyni. Pobídl mne, abych se před tím, než dorazí další dva pomocníci (Petr a Jirka) posilnil. Udělal jsem si tedy snídani a posadil se v jídelně ke stolu. Pár minut, co dorazil Petr (toho jsem si pamatoval z minulého kácení), dorazila místo Jirky MMSka. Na obrázku byl obrázek popisující vše. Píchlá pneumatika. Čekání jsme si zpříjemnili kafem a jen s malým zpožděním kolem osmé vyrazili směrem k Oseku.
Změť porostu, která byla potřeba změnit v planinu, není coby kamenem dohodil. Je to čistá hodina jízdy po velmi klikatých a velmi neupravovaných cestách. Zatímco já jsem seděl na sedadle spolujezdce a kochal se ubíhající krajinou (a bál se, co přijde), Petr a Jirka si krátili cestu hraním her. Místy sice připomínaly zvukové efekty lechtivé scény filmů pro dospěláky, ale protože byly konzole určeny pro Domíska a Davídka, uvěřil jsem Lukášovi, že hekání pochází od fyzického snažení bojovníků (no, dejme tomu). Když Lukáš zastavil u posledního domu jedné západočeské (anebo ještě středočeské) vesnice, naskytl se mi pohled na několik vysokých stromů.
Vpustili jsme se za bránu, přivítali se s paní domu a začali chystat nářadí. Zatímco kluci odborně kontrolovali pily, lana, vazáky (anebo jak se tomu nadává) a další, já jsem si rukama vlezl do rukavic a ty nasoukal do kapes. Důvodem byla snaha nepřekážet a nesahat na nic, když se chystají odborníci, za druhé byla strašná kosa (nemělo by být za pár dní jaro?). Naštěstí jsme byli před prací pozvání na čaj, kafe a koblihy (a já blbec se natřískl k prasknutí). Trochu jsem se zahřál, vsoukal mezi triko a tělo jednu vrstvu a šel poslouchat plánování z úst Petra. Nejprve je potřeba zbavit se křovisek, malých porostů a jiné drobotiny, které nám budou překážet. Jinými slovy, první fází jsme si měli připravit pracovní prostor na macky, které se tyčily kolem.
Vytvořili jsme dvě pracovní čety (já samozřejmě byl k ruce Lukášovi) a sobotním dopolednem poprvé zazněla pila. Létaly třísky, padalo všechno, co padat mělo a zarostlý plácek se pomalu začal měnit v planinu. Jak se kluci oháněli pilami, začala provizorní odhazová hromada (s větvemi a větývkami) narůstat. Některé kácení se změnilo v případové studie a Petr ukazoval Lukášovi, jak správně klátit (porosty). Já jsem samozřejmě pozorně naslouchal taky, takže pokud budete potřebovat někdy porazit strom, určitě mi nevolejte. Úklid pracovní plochy byl úspěšně dokončen a my vstoupili do druhé fáze.
Na řadu přišel první velký strom. Abychom maximálně usměrnili kmen a směr jeho pádu, vzali si kluci ku pomoci Lukášův skládací žebřík. Petr se vybavil lezeckým vybavením a pustil se po příčkách na první cíl. Během jeho cesty ke koruně se ozvalo hlasité křupnutí, žebřík trochu poskočil a Petr zase velmi rychle šplhal dolů. Defekt Lukáš velmi rychle ohledal a zjistil, že nástroj utrpěl újmu. Neprovedenou aretací jedné strany došlo k fyzické deformaci. Jinak řečeno, prostě byl žebřík prošlápnutej a dále nepoužitelnej.
Jelikož potřeba omotat lano kolem vysoko položených větví stromu byla více než žádoucí, byly jsme nuceni uchýlit se k provizornímu řešení. Nedaleko odstavený požární žebřík (Máňa) se stal objektem zájmu a na dobu ne delší než nutnou jsme si jej vypůjčili. Manipulace s ním nebyla zrovna lehká, neboť obě dvě kola zařízení byla vypuštěna a jedna z ručních brzd zarezla v poloze "stůj". Ničehož jsme se nezalekli, do konstrukce se pořádně opřeli a pomůcku hasičů ke kmeni dopravili. Vzhledem k tomu, že jakákoliv plocha žebříku neviděla olej již hodně let, bylo vysunutí a naklonění příček hlavně otázku fyzické síly (zase). Když se konec lezecího zařízení dotkl stromu, začaly se tahat sirky (obrazně řečeno), kdo půjde strom uvázat. Kupodivu se na mě při výběru nepodíval nikdo. První úkol na sebe vzal Petr. Několik metrů (hodně) nad zemí vytvořil kolem kmene smyčky. Po jeho slezení jsme odstavili Máňu a chopili se lana. Petr vzal do ruky pilu a strom podťal. Strom padl jako podťatý (kdo by to byl čekal) přesně tam, kam Petr určil. Pak přišla mravenčí práce. Kolem kmenu poskakovaly dvě dvojice. Lukáš s Petrem odmontovávali větve a rozřezávali (pomocí Míry a pily) kmen, my s Jirkou jsme na odklízecí hromadu (ta neustále rostla) odnášeli odpad. V takovémto režimu jsme pracovali strom od stromu až do oběda. Někdy byla potřeba příprava důkladnější a vyměřování složitější, ale scénář byl téměř totožný. Na ne zrovna malém stromě proběhla Lukášova premiéra v porážení. Jak jinak, než naprosto bez chyby.
Na polední chod jsme byli pozváni ke stolu. I když židle byly čtyři, jedna zůstala během stravování neobsazená. Jirka, i přes opakované pokusy, s námi nejedl a místo polévky a řízku velkého jako sloní ucho pojedl své studené zásoby. S narvaným břichem jsme se vypotácel ven a velmi uvítal servisní a kafovou pauzu na schodech. Kluci olejovali, plnili nádrže a brousili zuby. Na řadu měly přijít největší z největších.
Možná to bylo ještě odeznívající gastrodemencí, možná to bylo únavou a možná strachem z velmi vysokého a velmi nakloněného stromu (typ nevím), ale následující hodinka připomínala spíše cirkusové vystoupení, než práci odborníků. Petr se znovu navlékl do postrojů, ladně ukotvil lano na strom a chystal se vylézt. Místo postupu vzhůru se však točil kolem dokola a houpal v nekontrolovaných kreacích. Postupně mu na pomoc přišli oba kluci a dokonce byl přistavěn i žebřík. Celé představení jsem se snažil zachytit na mobilní zařízení, ale záznam nelze použít, protože je roztřesený (jak jsem se chechtal). Nakonec se podařilo (o tom jsem nepochyboval, protože všichni jsou dříči porážky neznaje), Petr se vyhoupl až k vrcholu a operace probíhala dle dopoledního harmonogramu. Navázat, naříznout, napnout, doříznout, shodit, rozřezat, uklidit. I když nám práce šla od ruky (když jsme toho měli plné kecky, odpočinuli jsme si na schodech), na všechny stromy se nedostalo. Přece jen, jedná se o časově náročnou (pro mě i fyzicky) činnost a klesající slunko nám oznámilo, že je nejvyšší čas skončit.
Sbalili jsme nářadí a výstroj, uklidili vypůjčenou Máňu a vozík naložili dřevem. Pohled na prořezanou plošinu byl celkem uspokojivý. Důkazem o odvedené práci byla hora větví a větviček, která se za den navršila. Svými rozměry a designem lehce připomínala kontroverzní obydlí jednoho z našich nejvyšších pohlavárů. Jediným nechtěně narušeným prvkem byl drátěný plůtek, který vzal za své. Ale v porovnání s velikostí stromů a jiným hrozícím nebezpečím se jednalo o prkotinu. Rozloučili jsme se a vyrazili domů. Hodinku domů jsem, jak jinak, prospal. Dům jsme našli opuštěný, zavřený a tichý (což je vlastně dobře). Káťa s dětmi, dorazivším bratrem Lukášem a jeho rodinou, odcestovala do nedalekých končin. Turnaj v mé oblíbené hře "Člověče, nezlob se" byl jasným lákadlem pro malé i velké. My tak měli klid na složení dřeva (museli jsme dávat pozor jen sami na sebe). Po několikáté cestě kolem jinak prázdného kotce jsme si všimli, že v zasíťovaném prostoru se klepe malý psík a bez jediného šťěku nás vyděšenými očky pozoruje. Zřejmě aby dodal své vystrašení dostatečně najevo, zanechal na podlaze hmatatelný důkaz. Chvilku jsme na něj mluvili, zkusili ho přesvědčit, že nemusí mít strach a může se proběhnout ven, ale nereagoval. Za brankou se cítil nejbezpečněji. Když jsme přemlouvání vzdali a šli domů, rázem se jeho charakter změnil a spustil na celé kolo své hafání. Zaklapnuté dveře jeho snahu o vytváření hluku velmi kvalitně potlačily.
Jen chvilku poté, co jsme se před sychravým počasím schovali ke krbu, dorazila i Káťa s ostatními. Protože Lukáš s Terezou Bárou měli s sebou i obě dvě své dcerky Barušku a Klárku, měli Davídek s Domískem o zábavu postaráno. Tuhle skutečnost jsem vlastně přivítal, protože únava mého těla rozhodně nekorespondovala s přáním provozovat blbiny. Petr s Jirkou se rozloučili a jeli domů. Já jsem podnikl očistu a uvelebil se u jídelního stolu. Je až k nevíře, že by u tak obrovského jídelního stolu, jaký mají Káťa s Lukášem, mohlo dojít místo. Ten večer tomu bylo. Proto jsme se s Lukášem na večeři přemístili do obýváku.
Lukáš se vydal uspat děti (z dětského pokoje bylo vytvořeno ležení), já jsem si povídal a otevřel si druhého (medového) piváka. Na hry tentokrát nedošlo. Když hodina pokročila z večera k noci, šli jsme spát (já si musel probrodit cestu mezi vláčkami).
V neděli jsme s Jirkovou pomocí uskutečnili ještě jednu otočku pro dřevo (tentokrát bez vzdechů hry). Zatímco kluci nosili půlky stromů, já jsem nosil větvičky připomínající vycházkové hole. Je prostě vidět, že vojáci to mají s fyzičkou trochu jinak. U Lukáše jsme naskládali dřevo do boudy a tím pracovní víkend skončil. Dostal jsem oběd, kafe a chvilku po poledni se chystal na autobus.
Doprovod mé osoby na zastávku nebyl jen tak něčím. Za prvé se se mnou jela rozloučit celá rodina. Za druhé jsem dostal na cestu maso a bábovku (pro tu se Lukáš speciálně vracel) a největší překvapení přišlo při samotném čekání. Kolem profrčelo auto, za kterým zůstala Káťa zkoumavě koukat a pronesla k nám, že to byl Roman. Lukáš se této informace okamžitě chytnul a hodil do placu nápad, že by mě mohl vzít do Prahy. Jeho myšlenku dále rozvinula opět Káťa, která pohotově vytáhla mobil a zavolala Romanovi. Výsledkem krátkého rozhovoru bylo brzdící Romanovo auto kousek od nás. Já jsem tak plynule přešel a rukou jedněch kamarádů do druhých. Roman, kromě toho, že mi velmi zpříjemnil cestu, mi obrovsky ušetřil čas, protože mě vysadil kousek od domova.
Znovu jsem si mohl dokázat, že neumím pracovat rukama, manuální zručnost je mi cizí a fyzická kondice je hodně pod základní příčkou. Ovšem díky tomu jsem mohl okoukat umění dřevorubecké a v budoucnu se můžu vytasit kupou teorií. Děkuji všem třem klukům za trpělivost, děkuji za pohostinnost (klasicky nad mírou hodnosti), děkuji za spousta srandy a zážitků během parádně prožitého víkendu a Romanovi děkuji za příjemnou společnost a hlavně odvoz až domů.
