Jak Jindra tak já jsme postupně zjišťovali, že situace kolem kapely je katastrofální. Studia nám pomalu začala vypovídat služby, fanynky neposílaly svá přání v takové frekvenci jako dříve a na kytarách se pomalu začal usazovat prach. Proto Jindra (po mém věčném otravování) nakonec svolil, odvolal setkání akcionářů (takže mu prý visím pár mega) a odpoledne věnoval hraní.

Plánovaně jsme se sešli na Vyšehradě, při cestě metrem dělali tradičně ostudu a do „studia“ dorazili kolem půl šesté. Jindra vybalil nástroje (donesl ještě MPS – malý prudič sousedů – tamburínu) a šel lepit kytaru. Vlastně ne lepit, ale polepit. Rozhodl se totiž, že si vytůní svůj nástroj nálepkou. Nápis na cedulce jsme nepřeložili, ale oba doufáme, že to není dodavatel svářecí techniky. Nastal čas pro hraní.

Začali jsme pomalu. Nejdříve focením. Zjistili jsme, že stále nemáme obrázek na naše první album. Po vyfocení celého filmu v digitálním foťáku jsme konečně spustili. Jindra přinesl jednu vodní píseň „Slapský šífy“, kterou jsme brilantně (i když na popáté zvládli – zahráli celou). Rozradostnění jsme pořídili další snímky. Tentokrát sousedů, kteří se objevili u dveří a lamentovali, že dávají nějaké životně důležité seriály. Jindra zahrál na souseda tamburínou a byl pokoj. Pokračovali jsme.

Zjistili jsme, že jsme schopni zahrát asi desítku písní od různých interpretů, různých žánrů a různým stylem. Což je úspěch. Seznam skladeb tu zatím uvádět nebudu, neboť by se mohlo stát, že by je po nás někdo vyžadoval. Myslím si ale, že jsme se vydali správnou cestou.

Závěr našeho setkání probíhal v duchu nablblé Feebee (Přátelé) a vymýšlení akčních fotek. Něco vzniklo, něco je publikovatelné a malá odnož toho je docela pěkná.

Jsem rád, že jsme se konečně potkali a světu (zatím tedy jen sousedům) dokázali, že ve svém nezměrném úsilí, pokořit nejlepší kapely hudebního nebe, stále pokračujeme. Těším se na další hraní, které bude doufám, co nejdříve.