svátek má Jaromírneděle 24. září 2017
článek
07.04.2017 vojenské zážitky vynikající ★★★★★ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 0 Komentáře 3

Jak jsme díky kamarádům neměli žádné St(r)achy

Když už jsme měli úspěšně vyzkoušený několikadenní pobyt mimo domov (a jiná rodinná sídla), neměli jsme strach podniknout další výjezd a potvrdili svou účast na rodinném setkání záložáků. Už odmítám použít slovo "tradiční", protože tradičním se jeví v mém životě cokoliv. Lucka, coby styčná a kontaktní osoba naší rodiny mi předávala informace. Z nich postupně vyplynulo, že nadcházející akce pořádaná na Šumavě (přesněji Stachy) bude mít hojnou účast a naše desetiměsíční treperendy nebudou zdaleka nejmladší. To bylo pro mě překvapující, ale doslova mne udivil fakt, že na třináct dospělých je zhruba stejný počet dětí. Ať už v jakémkoliv věku.

Zabalovací proces, díky zimní zkušenosti, nebyl tak obtížný. Vlastně jsme doufali, že při nepotřebě zimních doplňků a třídenního trvání, bude zavazadel daleko méně. Opak byl ale pravdou. V zavazadlech nezabíraly sice prostor huňaté svetry a silné bundy, ale oblečení bylo dvakrát tolik. Naše ratolesti se rozhodly, že budou za fintilky a poslední dobou se nechávají převlékat i třikrát, čtyřikrát za den. Když už mají nějaký svršek okoukaný, prostě ho oblemcají. No a ukázat se jako správný rodič s dítětem v upatlaných, kaší vyzdobených tepláčkách, to není hezkou vizitkou. Takže kromě kufru, který nebyl skutečně potřeba, nashromáždila Lucka v předsíni zhruba stejný počet tašek, taštiček a dalších zavazadel, jako v březnu. Nepodlehl jsem panice, držel se Lukášových rad (prostřední zpětné zrcátko není potřeba) a odborně (našlapáním) vměstnal vše do zavazadlového prostoru.

Opět mírně zpocen a rozlítostněn (samozřejmě padala i nehezká slova) jsem ženě zahlásil úspěšné splnění úkolu. Auto je sice plné, ale obsahuje vše nachystané. Nastala fáze poslední kontroly. Dvě nakrmené děti, které Lucka vyšperkovala a usadila do sedaček máme, jídlo máme, oblečení máme, dobrou náladu máme. Už to vypadalo, že máme vše. Když se obývákem ozval zvuk motorky přenášený chůvičkou (což nám zprvu nepřipadalo nijak výjimečné), docvakla nám absence zařízení v bagáži. To bylo něco nepříjemného. A chybějící zvukový transmiter byl vodítkem k dalšímu opomenutému vybavení. Nějak jsme uprostřed balící horečky nevzdechli nad dvojicí matrací (postýlka v kufru byla). Vytvořil jsem dvě malé mumie, elektronického práskače nacpal do kapsy (něčí) a další kontrolu raději neprováděl. Prostě máme všechno.

Snad se dá omluvit, že jsme se zpozdili oproti plánovanému odjezdu, o pouhých dvacet minut. Napříště nám to určitě již půjde lépe. Usadil jsem se za volant, manželka mezi děti a já otočil klíčkem. Nad nehezkým zvukem, který vyprodukoval motor, jsme jen ledabyle mávli rukou. Někdy to prostě nechytne, no. Když se to opakovalo podruhé, začínal jsem se děsit toho, že si zase vystoupím a půjdu kufr stěhovat zpátky. Naštěstí třetí pokus vyšel a my jsme mohli vyrazit. Krom dopravních předpisů, situace na silnici a navigace jsem se musel soustředit také na nebrzdění. Musím se totiž zmínit o tom, že skřípání, které se již několik týdnů ozývalo od brzd, jsme konzultovali s panem automechanikem a ten nám nařídil jediné. Vyhnout se sešlapování brzdového pedálu.

Kousek za Prahou jsme nabrali plnou a směr sledovali na Lucčiném mobilu (tomíkovi už moc nevěříme potom, co nás rázně přesvědčoval o neexistenci rok starého kruhového objezdu. Podle odhadů měla pouť zabrat zhruba dvě hodinky. Vypadalo to více než nadějně. Tedy až do doby, co jsme se ocitli před Příbramí. Výstavba superrychlé komunikace vytvořila na několika kilometrech objížďky objížděk a nařízená rychlost 30 km/h byla spíše jen zbožným přáním. Čas příjezdu se nám tedy trochu oddálil, ale žádných dalších útrap nebylo. Tedy když pominu fakt, že Terezka nespala celou dobu a byla tak unavená, že nemohla usnout (jestli Vám to nedává smysl, jsme na tom stejně). Nakonec, deset minut před příjezdem zabrala. To předurčovalo jasně špatnou náladu po probuzení.

Donavigováni jsme byli na metr přesně. Uvedl jsem vozidlo do klidu a než jsem se stačil vykodrcat zpoza volantu, už přiběhli první vítající. Ženy s úsměvem, muži v maskáčích. Někteří nabízeli pomoc, někteří chtěli vědět, co můžou odnést, někteří rovnou něco popadli a odnesli to. Kolemjdoucímu (i mě) to připomínalo velmi organizovanou rozkrádačku auta. Během pár vteřin zmizel jak živý, tak materiální obsah vozidla. Krom dvoustopého nemotorového vozidla našich slečen jsem zůstal na parkovišti naprosto opuštěný. Zřejmě proto, že k sestavení kočárku je potřeba jisté dávky umu a pár dobře mířených ran. Ve vchodových dveřích do penzionu jsem potkal velmi bystrého telefonistu, který nejenže bravurně zacláněl, ale bez jediného slova pozoroval, jak dostanu červený traktor o tři schody výš a ještě si u toho otevřu dveře. Po chvilce bezúspěšné manipulace naštěstí otevřela paní majitelka, vpustila mne dovnitř a radostně mi oznámila, že mé ženě již klíče předala. Bydlíme v druhém patře, pokoj 210. Svolila mi rovněž použití služebního výtahu. O dvě podlaží výš, jakmile se otevřely dveře zdviže, jsem v dálce uviděl párek osob s našimi zavazadly. Zamířil jsem tedy jejich směrem. Jen co jsem byl spatřen čtveřicí očí patřící Martinovi a Vojtovi, seznámili mě se situací. "Kočárek zaparkuj sem. Bydlíte tamhle. Nechceš s něčím pomoct? Vyhodíme trojici křesel, aby se tam postýlky vešly. Všechny zavazadla máte v pokoji. A nechceš s něčím pomoct?". Připadal jsem si jako milionář ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Všechno bylo zařízeno, všechno bylo hotovo. Krom třech chlapů byla v cimře ještě Káťa, která instalovala nám zapůjčenou postýlku a Terezka (ta dospávala v sedačce spánkový deficit). Manželka s Julinkou byly dole a užívaly si hudební repertoár. Ale to jsem nevěděl.

Poté, co jsem rozmístil zavazadla dle svého nejlepšího přesvědčení, byl jsem Káťou odeslán do přízemí, abych našel zbytek své rodiny. Nemaje kočárku využil jsem raději schodiště a zastavil se před dveřmi označenými cedulkou "restaurace", pod níž byla vylepena papírová cedulka s upozorněním o právě pořádané soukromé akci. Chvilku jsem stepoval s rukou na klice a probíral možnosti. Nakonec mě zvědavost a několik nezaměnitelných hlasů lnoucích se zpoza dveří přesvědčily a já vstoupil. Velká místnost, po obou stranách lemována stoly, byla naplněna lidmi (spoustou známých lidí) a v rohu vyhrával kytarový kvartet. Byl jsem tu správně. Pozdravil jsem se nepozdravenými a pustil se do hledání holek. Velkou námahu to nedalo. Ve středu chumlu žen byla Julinka a ládovala se kaší. Chvilku jsem zmateně zevlil po místnosti a pak si sedl vedle Lukáše. Jak dlouho to trvalo nevím, ale pak se mezi námi objevila i Káťa s plačící Terezkou v náručí. I ona dostala najíst a myslím si, že se nemýlím, že takovou večeři ještě ani jedna nezažila. Alespoň podle výrazů, které jim vyvstaly na obličejíčcích. Já, jakožto nepotřebný jedinec byl vyslán ke stolu, abych se taktéž nasytil.

Posadil jsem se ke stolu, objednal si večeři, pivo a odcházejícím dcerám popřál dobré noci. Lucka s Aničkou šly koupat. Talíř s pozdní večeří (bylo něco před desátou) jsem vybílil celkem rychle a aby ani drahá polovička nezůstala nenasycená, utíkal jsem střídat. Můj dozor nebyl ovšem nikterak náročný, skládal se pouze z několika podání dudlíků a jednoho či dvou "pšt". Holky spaly celkem dobře. Když dorazila do pokoje najedená Lucka, znovu jsme si vyměnili role. Byl jsem vyslán do společnosti jakožto zástupce naší rodiny. Ona se těšila na postel a spánek. Mé obavy, že v restauraci už nebude ani noha, se nevyplnili a já dostal ještě šanci popovídat si s Lukášem a Káťou. Dali jsme si kafe, probrali zítřejší plány a kolem půlnoci šli také spát.

Ráno se činnost nelišila nijak od našeho běžného, Pražského dne. Nakrmili jsme drobotinu a na připravenou snídani šli znovu popořadě. I když má dáma přednost, Lucka, zřejmě kvůli mým neustále hladovým očím, poslala nejprve mě. U stolu jsem se zachoval skutečně galantně. Po přání dobrého rána a dobré chuti jsem chtěl zaujmout stejné místo, jako v předešlý večer. Naďa, která to vycítila mi uvolnila cestu a vpustila mne. Tím se ovšem stalo, že jsem se bez talíře, bez hrnečku a bez pečiva ocitl uprostřed stolu. S vidinou toho, že bych zase všechny zvedal, kolem mne začali ostatní poletovat a podstrojovat mi. I když to možná nebylo patrné, červenal jsem se kvalitně.

Podávání snídaně bylo obecně krapet složitější a komplikovanější, než by se zdálo. Například míchaná vajíčka, na které se Lukáš tak těšil, byla servírována na velkém talíři každému třetímu sedícímu. Pečivo bylo přidělováno podle složitého (evidentně matfyzáckého) vzorce. Abych mohl dopřát ranní stravu i manželce, nasoukal jsem do sebe tři dávky myslí a nějaké pečivo a odsunul se nahoru. Lucka krom krmě pozřela i informace o plánech na dnešní den. Ty mi poté, co dorazila na pokoj, reprodukovala.

Ale abych nepředbíhal. Ještě před tím, než jsem se dozvěděl, co se bude dít, jsme přichystali dítka na dopolední odpočinek. A protože okna naší cimry nebyla vybavena závěsem, roletou, ani jiným zatemňovacím zařízením, dostal jsem geniální nápad. Na konzoli (která nad oknem přivrtána byla) připevním ručník a zařídím tak alespoň mírné přítmí. Celá operace měla ale katastrofální následky (pro pokoj). Abych špatnou manipulací neurval konzoli, stoupl jsem si na kraj postele a natahoval se a natahoval, až se ozvalo mohutné křup a já se ocitl znovu na podlaze. Zadařilo se mi zničit postel. Holky nevzbudila ani rána, ani výbuch smíchu, který měla Lucka.

Problém, že manželka nemá kde složit hlavu jsem prozatím vytěsnil a určil mu nejnižší prioritu. Pro nás byly důležité aktuální plány. Většina osazenstva se odebere na nedalekou střelnici a provětrá hlavně svých kvérů. Tedy původně to měla být většina, ale po chvilce komunikačních přestřelek jsme se dozvěděli, že se jedná vlastně o úplně všechny kromě nás. My, možná zcela překvapivě, jsme nedovolili dcerám vystřelit ze zbraní (ani krátkých, osobních). Nesrovnalosti a tajemství se nakonec podařilo zcela rozkrýt. Budeme držet pohotovost na pokoji jen po nezbytně dlouhou dobu. Ta končila s příchodem procházkového družstva. Zapálení nadšenci děrovaní terčů, ostatní provedou pěší průzkum hradu Kašperk.

Sbalili jsme to nejnutnější (jako děti a foťák) a po čtyřech kolech se přesunuli na parkoviště hradu. Naše vybalování a příprava kočárku byla stejná jako při příjezdu. Jen, co jsem otevřel zadní kufr, nashromáždilo se kolem mně nepočítaně lidí a rodinu mi rozebrali. Na mě zůstalo jen zamknout. Kočárek byl obsypán (jako král svou družinou) a já k němu nebyl vůbec připuštěn. Uvítal jsem tedy Lukášovu společnost. Pohybovali jsme se několik (hodně) desítek kroků za grupou, když se kolona zastavila. Někdo si všiml nezdravě vyhlížejícího kola kočárku a upozornil na to. Skutečně. Pravá zadní pneumatika se líně plazila po lesní pěšině, postrádající jakoukoli (natož vzduchovou) náplň. Po chvilce pátrání bylo odhaleno, že na vině není ucházející ventilek, ale nemalá prasklina v pneumatice. Protože pohybovat s kočárkem s neúplným podvozkem bylo nemyslitelné, Lukáš mi nabídl pomoc. V autě (ano, tam odkud jsme teď přišli) má sadu na opravu defektů pneumatik. Je tedy velmi snadné kolo demontovat z kočárku a na parkovišti ho opravit.

Když jsme se znovu ocitli na parkovišti (nebyl to zrovna kousek), Lukáš vyndal svou servisní sadu. Bedlivě se seznámil s návodem a po krátkém seznámení mi oznámil, že se musíme na místo nehody vydat i s vozidlem. Upozornil jsem ho, že u začátku lesní cesty je dopravní značka zákaz vjezdu (něco si ještě pamatuji), ale o tom nechtěl Lukáš nic slyšet. Kus plechu na stromě není překážkou. Nasedli jsme tedy do auta a s výrazem lesníků (ti měli jediný vjezd povolen) přemístili auto k místu havárie. Nastala velká operace. Lepící tekutina proudila skrz hadici kompresoru do pneumatiky a všichni bez dechu sledovali, co se stane. Nestalo se nic. Když Lukáš odpojil hadici, pneumatika obsahovala velké množství lepivé kapaliny. Sice v návodu psali něco o tenké vrstvě, ale nač být šetřivý?

Nechávat auto v lese napospas divé zvěři se mi dvakrát nechtělo a tak jsme odjeli zase zpátky (a znovu se pěšky vrátili). Kočárková družina se na místě již nezdržovala, tudíž jsme počítali s tím, že aplikace byla správná. Došli jsme až k hradu, potkali zbytek a dohadovali se, co bude dál. Zatímco jedni (Káťa s Lukášem, Domísek s Davídkem a já) toužili po kulturním zážitku a chtěli navštívit hrad, druzí (ten zbytek) se raději chtěli oddat obědovým radovánkám v nedaleké restauraci. Jakožto rozumní lidé, jsme (po chvilce handrkování) vypracovali kompromis. Kdo chce kam... Já jsem tedy zůstal na nádvoří a čekal na průvodce, moji nejbližší se vydali do nejbližší restaurace.

Ani jedné minuty z putování po hradebních komnatách nelituji. Za prvé jsem se dozvěděl spousta nových a zajímavých poznatků o naší historii (ale už jsem je zase stačil zapomenout) a za druhé jsem dostal možnost cvakat něco zajímavého. A vlastně za třetí jsem byl pozván, během čekání na začátek prohlídky, na rohlík v párku (to není překlep, je to Domískův a Davídkův vynález). Slečna průvodkyně nás v průběhu pětačtyřiceti minut protáhla všemožnými zákoutími hradu a prozradila nám hodně z jeho historie.

Naplněni poznáním jsme následovali stopy ostatních. Setkali jsme se s nimi právě ve chvíli, kdy opouštěli restauraci. Krom obědového menu jsme se dozvěděli, že štupovací manévry nepomohly a kolo znovu jezdí po ráfku. I když Lukáš pro naši záchranu udělal maximum (zadělal si i auto), pomoc jsme museli hledat jinde. Představa toho, že zbytek společného víkendu trávíme na rozdíl od ostatních zalezlí v pokoji, nám naháněla hrůzu. Na parkovišti jsme se shledali v plném počtu (až tak plném zase ne). Dalším tahem odpoledne byl výstup na Javorník. Pro nás byl tento pěší počin zapovězen. I když nám znovu všichni nabízeli svou pomoc (včetně toho, že tříkolový kočárek poneseme), pouť a účast na ní jsme odmítli. Místo toho jsme rozžhavili svá mobilní zařízení a hledali cykloservis.

Během čučení do elektronických map jsme se stali terčem zájmu místního klučiny, který si u nás dosti zvláštním způsobem hodlal opatřit cigaretu. Motal se ve stále se změnšujících kruzích kolem našeho vozu a když už byl na doslech, pronesl jen "dáš cigáro?". Na to jsem reagoval uzamčením klik a ignorováním dotyčného. Klimbající se postava se přiblížila ještě bliž a já proklínal místo, kde jsem zastavil. Naštěstí za mě problém vyřešila servírka restaurace, na jejich parkovišti jsme stáli. Ne příliš hebkými slovy ho vyzvala, aby opustil areál. Bylo po narušiteli a my se mohli znovu věnovat pátrání.

Úspěšnou byla ve dvou (ze dvou) případech Lucka. Našla telefonní kontakt na non-stop opravnu kol s adresou do deseti kilometrů. Abychom nejezdili po Šumavě jak němci hledající chalupu ke koupi, nejdříve zavolala. Když fachmanovi popsala náš problém, byla odmítnuta s tím, že "na píchlý kolo u kočárku fakt nemám čas". Na druhý nalezený kontakt (Vacov) jsme rovnou dojeli (s tím, že brzdy si už hodně hlasitě a nehezky říkaly o výměnu). Dvou až tří-generační domek s cedulemi poukazující o neustálý servis kol postrádající zvonek neobýval žádný žijící člověk. Znovu tedy neúspěch. Zklamaní a otrávení jsme se vrátili zpátky k bláznovi. Ani výprava nebyla nijak úspěšná. Místo krásné vyhlídky a poutního místa našli ceduli zavřeno. Náladu nám ale o rovných stoosmdesát stupňů obrátil Roman. Oznámil nám, že při cestě do města (jakože opravdu města) byl úspěšný a máme u něj duši. Naše radost neznala mezí. Já jsem si z toho dal kafe, Lucka něco k pití. Byli jsme zase ve hře.

I když se to nezdálo ani možné, pomalu ale jistě nastávalo pozdní odpoledne a my jsme vrátili do penzionu. Po přemístění obsahu auta do pokoje (kterému předcházelo zuřivé hledání klíčů) jsem se připojil k Lukášovi, který zprovoznil zpropadené kolo. A když už byl v tom opravování, poprosil jsem ho, jestli by mi pomohl napravit i urvanou postel. Jak jinak, neodmítl a velká negativa pozbyly platnost. Večeře byla dobrá a to, že na Lucku nezbyla porce, mě nikterak nepřekvapilo (ale najíst nakonec dostala).

Při večerní zábavě se oslavily krásné třinácté narozeniny Lucinky (bude pořád Lucinka), opět se hrálo a zpívalo a já opět seděl u Káti a Lukáše a dobře se bavil. Jedinou smutnou věcí na tom všem byl fakt, že zítra se musíme zase rozloučit.

Poslední společným počinem byla návštěva hasičské zbrojnice dobrovolných hasičů, sloužící i jako muzeum. Jelikož se Jirka s místními znal, dostali jsme k exponátům i poutavý výklad. Vypulírované kousky z minulého a předminulého století byly vskutku nádherné. Společné foto, rozloučení a hajdy k domovům.

Chci všem moc poděkovat za krásný víkend, za tu neuvěřitelnou pomoc a ochotu, trpělivost a dobrou náladu, kterou jste nás naplnili. Budeme se těšit na další, doufám že brzké setkání. Současně se chci omluvit za tak nehorázně dlouho prodlevu mezi uskutečněním a literárním zpracováním. Ale tohle bylo dílo, které mi dalo setsakra zabrat.


Není další článek

pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

hodnocení zpracování článku

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 09.06.2017 13:23
Milda napsal(a)
Jendo a chodis nekdy s tim autem do servisu? :-)
obrázek hosta 07.06.2017 21:04
Lukáš napsal(a)
Na tvoje super clanky se da cekat i nekolik let.
obrázek hosta 05.06.2017 23:09
Jenda napsal(a)
Uffff, sesmoleno. Fotky ještě dodám.
Chcete vytvořit komentář?
komentování článku

Pokud jste nepřihlášený návštěvník, jsou jméno i komentář povinné parametry a bez jejich vyplnění nedojde k uložení Vašeho komentáře. Pokud jste přihlášen, Vaše jméno je automaticky předvyplněno.

Pokud chcete komentář vložit jako reakci na předchozí komentář, vyberte tento komentář ze seznamu.

Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.