svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
článek
07.05.2017 události s kamarády a přáteli vynikající ★★★★★ Hodnocení 2 / 1 Fotogalerie 1 Komentáře 2

Lukášovi toulky Pražskou historií

Můj bratr ve zbrani a přítel nejvěrnější, zvaný Lukáš, nemohl se toliko již dívat na nevědomost mou. Jeho rozum zhola nechápal, jak osoba národnosti České, s kořeny hluboko zanořenými do nitra města Prahy, nezná historii své vlasti. Tak rozhodl se zakročit proti tomuto hříchu a svůj drahocený čas věnoval vypracování trasy poznání. Účelem putování bylo obeznámit mou hříšnou duši s léty dávno uplynulými, mému zraku odhalit krásy matky měst a den odpočinku nám zpříjemnit. Já, obracel jsem se na Lukáše se svými díky a nemohl dospat dne, kdy na pouť se vydáme. Však trpělivostí musel jsem se vyzbrojit, neboť den osudný vzdálen byl toliko nocí. Ani muka však netrvají věčnost a když slunko poslední noc nahradilo, k cestě jsme se vypravili.

Vlastně to všechno začalo už v pátek, odjezdem na Moravu k pokoření šestatřiceti kilometrů. Šestý ročník VojChodu, kterého se s výjimkami s Lukášem pravidelně účastníme, se tentokrát odehrával v Lednicko-Valtickém areálu. Protože jsme s Luckou již tohle dvojzámčí v minulosti navštívili, neváhal jsem ani vteřinu, zda si mám kromě klasického pochodového vybavení zabalit i foťák. Pro mne to byla povinnost. A jak šlapání v maskáčích souvisí s úvodním odstavcem? Celkem úzce. Lucka se s dcerkami nacházela u babičky a já je měl vyzvednout až v neděli. Takže mi Lukáš nabídl, že bychom si společně trávený čas mohli prodloužit až do neděle s tím, že ráno bychom vyrazili do Pražských ulic. Jak už jsem zmínil, moje historické vědění nesahá moc hluboko a jelikož je Lukáš pozorným posluchačem rádiového vyprávění o historii zemí Českých, požádal jsem ho o komentovanou procházku.

Cestou na východ jsme se setkali s pár omezeními, drobnými zácpami a kopou blbců za volantem. Odměnou však byla procházka areálem přímo královským. I z toho důvodu jsme poprvé v naší pochodové historii udělali výjimku a po obdržení oslavných listů a stužek nevyrazili zase domů. Zakoupili jsme vstupenku na první, základní prohlídkový okruh. Nebýt však toho, že jsme si lupeny obstarali už ráno, nedostali bychom se tam. Protože tématem tohoto článku není pojednání o krásách Moravské památky, dovolím si přesunout se jak v čase, tak prostoru. Živí, zdraví a lehce hlavoví jsme se podvečer dostali do Prahy. Nasyceni jsme byli v Prosecké hospodě "U Šenkýřů", jejíž volba byla náhodná, avšak naprosto správná. Nepřerušovaný spánek nás dovedl až do nedělních ranních hodin. Posnídali jsme a já se vybavil znovu fotoaparátem. Vyrazili jsme.

Lukáš mi plán své cesty neprozradil. Dokonce mi ani neřekl, když jsme nastoupili na metro, kde budeme vystupovat (takový on je kamarád). Zkusil jsem tedy použít náplň hlavy a hádal jsem. Stačil mi pouhý jeden pokus, abych se netrefil. Vsadil jsem na Hlavní nádraží, neboť vím, že toto místo je s Lukášem spjato (ne, skutečně nespí v místním parku). Mýlil jsem se však a my zůstali sedět i při zvukovém oznámení ukončení výstupu a nástupu. Nechal jsem se tedy překvapit. Začátek osvěty byl u mostu překlenující Nuselské údolí. Po levé ruce sídlo pohlavárů minulého režimu, za zády se nám tyčil hotel stavěný v letech dávno minulých (kdy jsem začal navštěvovat základní školu) a přímo před námi byla konstrukční zvrhlost vytvořená pro zasedání měnového fondu. Nic z toho nepovažoval Lukáš za dostatečně důležité (díky bohu). Nejprve mi představil na druhé straně mostu kostel pany Marie a svatého Karla Velikého. To, že jsem identifikoval nedaleký Ípák, ani nekomentoval. Pak vedl naše kroky k místu nejpočátečnějšímu. Sídlu kněžny Libuše, dceři Krokově. Na Vyšehrad.

Abychom mohli spatřit bájný výhled, museli jsme projít dvěma branami. Táborskou a následně Leopoldovou a projít kolem rotundy svatého Martina. Upozornil mě také na památku trochu schovanou. Kaply Panny Marie Šancovské. Pak samozřejmě nemohlo chybět nic jiného, než gotická krása v podobě kostelu svatého Petra a Pavla. Dozvěděl jsem se, že Ludmilu, jejíž socha je ve výklendu zdi obepínající Vyšehradský hřbitov, bezpečně poznám podle uvázaného šátku kolem krku. Ne, že by tato svatořečená patronka byla zastánkyní módních trendů. Bohužel je to připomenutí jejího smutného konce. Prošli jsme se Vyšehradskými sady (jakož jednou z Pražských vinic), spatřili jsme město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká, a okoukli Libušinu lázeň a Staré purkrabství. Já jsem si dovolil pozval Lukáše na místo posledního odpočinku slavných. Na Slavín. Co náhrobek, to kus národní historie a bohatství. Co jméno, to pojem.

Opustili jsme hradní zdi a po schodech sestoupili až k Vltavě na Rašínovo nábřeží. To bylo, díky probíhajícímu Pražskému maratonu, osvobozeno od náporu aut. Po proudu (směrem, ne vodou) jsme došli k Podskalské celnici a následně pokračovali dál, podél nádherných domů až na Palackého náměstí. Poznal jsem sice dvě tyčící se věže kláštera benediktinů v Emauzích, ale neměl jsem ani ponětí o sídle Ministerstva zdravotnictví. Právě v těchto místech jsme potkali první vlnu (překvapivě jihoafrickou) běžců. Rychlostí lovících leopardů se kolem nás prohnali a nebýt vydlážděné silnice, jistě by se jim prášilo za patami. Jejich časy a uběhnuté kilometry jsme zanechali za sebou. Bylo to nad naše chápání.

Pokračovali jsme podél Rašinova nábřeží až k pomuchlanému, sklo-metalickému, výtvoru. Zahnuli jsme vpravo a stoupající Resslovou ulicí minuli kostel, v jehož útrobách zhatili vojáci s lebkami na čepicích životy československých parašutistů. Zanadávali jsme směrem k západním hranicím a ocitli se na největším Pražském náměstí (to byla pro mě novinka). Zatímco já jsem ukázal Lukášovi vchod na akademickou půdu, na které sem pár kroků také udělal, on mi položil historickou otázku. Chtěl vědět, odkud že byla vyhozena dvojice konšelů. Naprosto předpokládaně jsem nevěděl. Lukášova ruka se zvedla a natažený prst se pomyslně zabořil do Novoměstské radnice. Seznámil jsem se s historickými fakt uvedené na tabulce, stavbu několikrát vycvakl a utíkal za Lukášem. Ten si to pochůzkovým tempem (lehký poklus) štrádoval dál Spálenou ulicí, kolem První České vzájemné pojišťovny až na křižovatku s Národní. Celkem mě překvapilo, že těch pár let, co jsem ze střední (no, těch skoro dvacet) se na téhle části města tak projevilo. Nepoznal bych to tam. Ta tam byla stará tramvajová zastávka, ve dne v noci obsypaná ne zrovna vonícími lidmi, jejichž kamarádi se váleli s krabicákem v ruce u vchodu do městské podzemky. Ulice připomínala výjev z amerických filmů. Podél tramvajových kolejí (s pohledem do prvních pater okolních budov), jsme si připomněli místo počátku konce čtyřicet trvající diktatury. Bohužel již ukrytou za zdí.

Samozřejmě při našich toulkách nemohlo chybět jedno z nejkrásnějších klenotů na pravém břehu Vltavy. Národní divadlo. Můj průvodce znovu vyzkoušel mojí pozornost a upozornil mě na konstrukční rozdíly mezi hledištěm a jevištěm. Spletitými, zaoblenými a úzkými uličkami Starého Města jsme se propletli kolem proslulé "čtyřky" a došli až k místu působení mistra Jana Husa. Moje nadšení z poznání této budovy trochu opadlo, když mi Lukáš oznámil, že současná vizáž je na hony vzdálená původní stavbě. Ani tady jsem tedy neskóroval a neukázal své vědění.

Další kroky byly trochu rychlejší, než před tím. Ne snad z důvodu časového presu, anebo potřeby základních úkonů. Hnala nás touha se co nejdříve dostat z chumlu cizinců nekontrolovaně (většinou pomateně chodících) obdivujících hlavní město. Pochodové tempo zvolnilo až na Mariánském náměstí. Sice jsem si (jako již několikrát) spletl Klementinum s Rudolfinem, ale budovu Magistrátu jsem poznal bezpečně. V Kaprovce jsme se lehce posilnili a vstoupili na shromaždiště národů. Nevím, jestli to byl Lukášův úmysl, anebo nám jen přálo štěstí, ale po hodně dlouhé době jsem mohl obdivovat Orloj v pohybu. Se zakokrháním jsme zmizeli v Železné, prohnali se kolem centra vědění a místo Stavovského divadla spatřili jen plotem obehnanou stavbu, ozdobenou přistaveným kamionem. Nicméně i tady platila Lukášova poučka o viditelném rozdělení zázemí pro herce a návštěvníky. Jinými slovy řečeno, kde byly prachy, tam se na ozdobami nešetřilo.

Na rohu Celetné jsem dostal další šanci zazářit a poukázal jsem na kubistický Dům U černé Matky Boží. Poznatky jsem shrnul asi do dvou velmi krátkých vět s tím, že volba mého studia tenkrát padla i na stavebnictví. Lukáš něco zamumlal a i když jsem mu nerozuměl, znělo to jako poděkování všem svatým za to, že to nevyšlo a chodci můžou vyjít beze strachy do ulic. Bohužel pomalu ale jistě se blížila poslední fáze toulkování. Průchodem Prašnou bránou jsme měli možnost obdivovat dvě krásné budovy. Nákupní centrum Palladium a obchodní dům Kotva (samozřejmě vtipkuji). Mám na mysli Obecní dům a dům U Hybernů. Pěšky jsme se procházeli Na Poříčí a ve mě díky Lukášovi zmizela velká neznámá o již neexistujícím nádraží Těšnov. Nalodili jsme se na Florenci do metra a nechali se odvézt do severní části Prahy. K nám. A abych skončil, jako jsem začal...

A tak ukončeno jest putování po cestách matky měst. S hlubokým vděkem a nevyřčenou radostí naplněn jsem byl vědomostmi a poznáním. Mé díky patří Tobě příteli a v to doufám, že tato pouť poslední nebyla.


pdf

Článek si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

fotogalerie

Toulky s Lukášem, Praha

13.07.2017

přejít na fotogalerii

hodnocení

Ohodnoťte zpracování článku. Je článek čtivý, anebo by to malé dítko sesmolilo lépe?

Tento článek je starší než 3 měsíce (4 měsíce) a proto jej nelze hodnotit.

Ohodnoťte věrohodnost článku. Je článek pravdivý, anebo výplodem autorovi fantazie?

hodnocení věrohodnosti článku

komentáře

obrázek hosta 28.07.2017 07:35
Lukáš napsal(a)
Take dekuji za skvely zazitek. Tesim se na dalsi pokracovani v toulkach. Uz mam v hlave dalsi okruh.
obrázek hosta 13.07.2017 22:33
Jenda napsal(a)
Psát článek dva měsíce po události je pro mě dost problematické. Ale doslova peklem bych nazval to, zpětně dohledávat, kudy že jsme to vlastně šli.
Doufám Lukáši, že nebudeš mé literární odchylky od skutečnosti brát jako nezájem, ale paměťovou indispozici.
Chcete vytvořit komentář?
komentování článku

Pokud jste nepřihlášený návštěvník, jsou jméno i komentář povinné parametry a bez jejich vyplnění nedojde k uložení Vašeho komentáře. Pokud jste přihlášen, Vaše jméno je automaticky předvyplněno.

Pokud chcete komentář vložit jako reakci na předchozí komentář, vyberte tento komentář ze seznamu.

Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek článku.