neděle
To, co způsobili severní sousedé se nedá charakterizovat jinak, než bordel. Obsahy obou autobusů (včetně řidičů a svačinářky) se nahrnuli do malé chodbičky na jejíž jednom konci stála kasa a na druhé straně obchůdek se suvenýry. Všechno tohle (včetně hajzlíků stojících opodál) bylo zalito těly lidí. Chvilku jsme přešlapovali a čekali, jestli se dva uskromní, ale nedočkali jsme se. Ke každého jednomu nakupujícímu patřili tři až čtyři přihlížející, komentující, zevlující. S obavami v očích jsme pozorovali ceduli nad výdejním okénkem, ukazující možný příští čas prohlídky. Prozatím bychom čekali 40 minut, ale poláků bylo nepočítaně.
Kupodivu dopadlo všechno dobře, cizozemci odešli překážet na parkoviště a my si zakoupili vstupenky. Čas na displeji se nezměnil a nás oddělovala od vstupu do podzemí slabá půl hodinka. Posvačili jsme se a pozorovali přioblékající se návštěvníky. Navzájem jsme se ujišťovali, že hodinový pobyt v ledovém království zvládneme. Těžkou hlavu nám udělala až průvodkyně (velmi mladá slečna) vybavena péřovou zimní bundou. Ale to už bylo pozdě. Byli jsme nahnáni za kovové dveře, postavili se nám chlupy a naskočila husí kůže. Výklad začal.
Slečna se v nás pokusila všemi možnými prostředky (hlavně kuželem baterky, kterým putovala po stropě a stěnách jeskyně) vykřesat hordu fantazie. Viděli jsme stavby, skutečné i pohádkové postavy, zvířata, věci, prostě všechno. Nakonec nám průvodkyně sdělila i něco o historii a po krátké vsuvce, kdy si hrála na paní učitelku (přidej!!!), nás vypustila na denní světlo. Teplotní nárůst o třicet jednotek Celsiových nám sice moc dobře neudělal, ale přežili jsme. Míra propátral v navigaci a ujížděl na koupaliště.
Přijeli jsme na pískovnu Písečná a podle Mírova výrazu při pohledu na ceduli s cenami, se tu hodně změnilo. Dříve manipulační poplatek se mírně navýšil. Ale vidina toho, že pojedeme hledat něco někam jinam nás dokonale od úmyslu nezaplatit odradila. Vybalili jsme plážové propriety a přes hnědé slečny pokladní prošli až k vodě. Sandra s Mírou položili deku, Luckou zatěžkala jeden její konec batožinou a já druhý cíp svým pozadím a pro mě nastalo trauma. Zbavení se svršků a spodního šatstva. Chvilku jsem si dodával odvahy, než jsem se do toho pustil, ale zvládl jsem to. Pak přišla další zkouška. Ponořit se do vody. Opět následovalo dlouhé přemlouvání mého já k tomuto kroku. Naštěstí jsem i tohoto cíle dosáhl. Začali jsme si užívat vodní radovánky a při druhé návštěvě vody přibral do naší společnosti i kameru. S tou teprve začala zábava. Akční snímky volejbalových výskoků a smečí střídali taneční kreace, za něž by se ani Patrik Swayze nemusel stydět. Nedokonalost provedení a chybnou techniku jsme doháněli odhodláním a pílí. U vody jsme procákali tři hodiny a já si chytře spálil bříško (to jsem zjistil až později). Pláž jsme opustili a jeli pořídit pár romantických krajinných záběrů na Červenohorské sedlo.
Abychom využili posledního volného večera na maximum, prošli jsme se lázeňskou obcí Karlova Studánka. Hluboká odpolední hodina nám dveře obchůdků zavírala a restaurace jsme nacházeli v obležení turistů. Sedli jsme si tedy na jednu točenou a vyrazili do kempu. Proběhla předpříprava balení (do tašek jsme nastrkali to nejnepotřebnější) a na terase chatičky trávili poslední večer. Vzali jsme to s grácií. Abychom se nemuseli hrbit uvnitř, vynesli jsme stolek ven. To se ukázalo býti menším hlavolamem, neboť umístit jídelák před dveře znamenalo tyto dveře třikrát otevřít a třikrát zavřít. Na desce se objevil náš oblíbený Koncept a v týmech Sandra-Míra a Lucka-já jsme si lámali hlavu nad záludnými slovíčky. Při ukončení poslední partie jsme zjistili, že kolem nástěnného svítidla se pohybuje nepočítaně hmyzu různých druhů, velikostí a nebezpečností. Otevřít chatu by znamenalo jednoznačnou prohru v řadách lidstva a dvouhodinové vybíjení havěti. Proto jsme se odhodlali (schválení trvalo nějakou tu dobu) k radikálnímu řešení. Daleko užitečnější než všechny repelenty (postřik největší létavce naopak vydráždil k ještě děsivější aktivitě), hubiče hmyzu a podobné výrobky se ukázala být kombinace zapalovače a voňavky. Stačilo párkrát zavonět, kempem prolétlo světlo intenzity tisíce sluncí a bylo po obtěžování. Holkám se to sice nelíbilo a moje další pokusy o znehybnění třepetajících se brouků velmi striktně zakazovaly, Míra byl divadlem spokojen.
Interiér jsme tak měli připravený k odpočinku. Naposledy jsme se zachumlali do peřin, popřáli si dobrou noc a ulehli ke spánku. Ráno dobalili poslední věci, uvedli pokojíček do původního stavu, naskládali se do aut a po vyřízení všech povinností spojených s ubytováním (jako vrácení klíčů) odfrčeli z kempu. Čekala nás poslední položka itineráře.
pondělí
V jedenáct hodin nám začínala prohlídka (musím se pochlubit, že alespoň toto jsem zařizoval já) přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Začátek poznávacího výletu byl na autobusové zastávce lyžařského areálu Kouty.Pochyby, jestli se bude exkurze konat (bylo potřeba splnit povinný limit zájemců), odpadly poté, co se kolem cedulky s obrázkem autobusku pohybovalo více než dvacet lidí. V jedenáct se přilopotil hromadný dopravní prostředek a pan průvodce zkontroloval povolení ke vstupu. Protáhli jsme se kolem dolní nádrže, vjeli (po náležité kontrole) do areálu elektrárny.
Následovalo přivítání, několik málo informací o programu a projekce dvou videí v celkové délce zhruba dvaceti minut. Zatímco u prvního filmařského počinu na mě dýchal duch ČEZu z každého obrazu a jednalo se spíše o promosnímek, druhá projekce byla o poznání zajímavější. Tedy pro někoho, Lucka mi oznámila, že málem usla když zhasli :). Do technického detailu se rozhodně pouštět nebudu, nechám to na povolanějších a Vám alespoň vznikne příležitost k návštěvě.
Přešli jsme nádvoří areálu a shromáždili se před velkými kovovými vraty připomínající spíš než vodní dílo vstup do říšského bunkru. Průvodce nám osvětlil něco z historie stavby a jejího průběhu, přičemž se oháněl termíny megawatt, kilowatt, Francisova reverzní turbína, kolektor, rotor, stator a traktor (ten tam možná nebyl). Vpustil nás za bránu a poslal nás po bílé čáře až na konec několikasetmetrové chodby. Sám nasedl na bicykl a vesele prosvištěl kolem nás až ke vstupu do hlavní místnosti. Před námi se objevil rozlehlý sál, ve kterém vládl mírný hluk a z oken umístěných pod střechou pronikalo světlo. Právě tady, několik metrů pod podlahou, se otáčí dvojice vodních kol přeměňující vodní energii na elektrickou. Hned v úvodu nás pan inženýr seznámil s dvěma mýlkami. Rámus, který se šíří podél stěn není zvuk turbín, ale zvukotechniky (při provozu bychom se neslyšeli) a za okny nesvítí slunce, ale žárovka a má odbourat trauma pracovníků z toho, že jsou několik hodin zavření hluboko ve skále. Nad hlavami odpočívala dvojice jeřábů, z nichž každý zvedne drobné břemínko o hmotnosti 250 tun. Celé ústrojí bylo zakresleno na technickém výkresu umístěném na zdi. I při malém měřítku (osoba byla zobrazena jako 10cm panáček) bylo potřeba stohy papíru. Někteří z návštěvníků pokládali chytré dotazy, já jsem mlčel a fotil. Po zodpovězení všech otázek jsme bunkr opustili a nastoupili do autobusu.
Následovalo nekonečné stoupání na dvojku po klikatých a místy i hodně úzkých silnicích. Když nezdálo, že můžeme jet výš, autobus zastavil a nás dělilo posledních pár desítek schodů od horní nádrže. Před námi se rozprostírala neuvěřitelná vodní plocha - ovál o obvodu třech kilometrů. Co mi ale vyrazilo dech byla informace, že takové množství vody stačí elektrárně pouze na pět hodin fungujícím na nejvyšší výkon. Plochu jsme se obejít nesnažili. Přeci jen jsme měli na prohlídku omezený čas. Několika lidem ale časový pres potíže nedělal a spokojeně se posadili s právě zakoupenou zmrzlinou o pět minut později. V obráceném pořadí jsme sjeli zatáčky a ocitli se u dolní nádrže, kde výklad proběhl jen přes sklo.
Na plácku, kde jsme před třemi hodinami nastupovali, jsme se s průvodcem rozloučili a tím prohlídka skončila. Ještě před odjezdem do Prahy nás zlákala restaurace umístěná v našem zorném úhlu a tak jsme zabrali židle a objednali si jídlo. Spokojení, s plnými břichy jsme nastartovali vozidla a naposledy vyjeli na společnou tůru.
Na trase jsme neplánovali žádné kulturní mezizastávky, abychom do Prahy přijeli ještě před migrací lufťáků. Jednou jsme se posilnili nápojem v nejvyhlášenější hospodě v republice (alespoň tento titul jim visel na pavučinou pokryté stěně) a jednou zastavili u Devíti křížů. Hospoda byla trojka až čtyřka ve stylu padesátých let, ale když je žízeň a únava dotírá na volant, není vhodné přebírat.
Rozloučení proběhlo na nejmenované (nepamatované) Pražské benzínové pumpě, protože jiná vhodnější odpočívadla jsme přejeli. Tím naše společné putování skončilo. Já jsem díky tomu měl možnost okusit krásy a taje Jeseníků a díky osvědčené a příjemné společnosti (všech tří) si to náležitě užít. Všem zúčastněným moc děkuji za dovolenou a těším se na další akci. Tentokrát by to mohlo být to Slovensko, co říkáte?
