CyriloMetodějoHusovské Jeseníky 2015

2. díl: Ani zámek ani hrad

Na sobotu jsme naplánovali pořádnou dávku kultury. Hned po snídani (tentokrát naším autem) jsme vyrazili (třikrát mi to chcíplo hned v kempu) na jih, k hradu Sovinec. Byla to celkem zajímavá projížďka, protože já, zvyklý jen na padesátku po městě anebo rovnou dálnici, jsem se lopotil v serpentinách s vědomím, že mám zodpovědnost za tři dospělé. Míra mi tu a tam (na moji žádost) poradil se zefektivněním řízení a velmi společensky komentoval moje vodičské přehmaty.

sobota 04.07.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda
JAK (prostředky a způsoby) auto /
KDE (polohy a umístění) Morava / sever /
KDO (osoby a obsazení) Sandra & Míra /
KDY (období a interval) letní dovolená / více dní /
PROČ (důvody a účely) kultura / výlet, procházka, turistika / zámek, hrad, zřícenina /

Sobota

Do malé vísky, nad kterou se tyčila středověká okrasa jsme dorazili nakonec živí a zdraví. Stejně tak auto, které mělo sice propocenou sedačku řidiče a umatlaný volant, bylo v pořádku. Parkování probíhalo na několik pokusů, protože jsem zcela nepochopil navigační úmysly parkovací madam. Ale zvládli jsme to a díky ochotě paní jsem postavil auto do stínu, což byla ve třicítkách celkem výhra.

Zakoupili jsme vstupenky (i s prohlídkou) a po průchodu se ocitli o několik století zpátky. V uličkách měli dobově ustrojení lidé postaveny stánky, kde prodávali dřevěné hračky, drobotiny na krk, uši a ruce nebo něco k snědku. Procházeli jsme se hradem a v čase vytištěném na vstupence vyčkali příchodu průvodkyně. Slečna nás provedla věžemi, hladomornou i sály a přednesla nám místní dějiny, z kterých si nepřekvapivě si nic nepamatuji (prostě nejsem studijní typ). Jediné, co mi utkvělo v hlavě byla informace o tom, že všechna čtyři obranná děla jsou stále funkční. Po rozchodu jsme šli sledovat šermířské představení na hlavním nádvoří. Bylo sice určené pro mladší a menší návštěvníky, ale i tak jsme obávali našeho zapojení a proto si sedli za starší dámskou dvojici. Na pomyslném jevišti promlouval k sedícímu davu muž jak vystřižený z Ludvíkovi doby, opodál seděla markýza a zpoza opony vyčuhoval adept na zkoušku galantnosti.

Velmi úsměvným způsobem nám byly prezentovány výsady a nejlepší mravy šlechty, které musel zkoušený opakovat. Sledovali jsme tak představení se, úklonu, výzvu na souboj i dvoření se dámě. Mušketýři (všichni čtyři) by byli maximálně spokojeni. Zábava pro přihlížející to byla do té doby, než se lektor začal poohlížet do publika a hledat po dvou zástupcích každého pohlaví. Od rodičů a prarodičů byli odcizeni nově zkoušení. S menšími ostychy, trochou studu, ale obrovskou ctižádostí předvedli vše, co se od nositelů modré krve žádá. Odměnou jim byl pomyslný titul a aplaus od přihlížejících. Po ukončení ceremoniálu jsme si šli projít hrad na vlastní pěst. Po chvilce se ze spořádaného chození po historické památce stal adrenalinový zážitek. Mohla za to Mírova ruka třímající videokameru, pořizující snímek alá "Pevnost Boyard". Každý jsme byli obdrženi rolí. Sandra byla Paklíč, Lucka současně průvodkyně i soutěžící a já byl kdosi do trojice. Když už se lidi začali poohlížet po nás místo po hercích, radši jsme toho nechali. Co z toho vyleze ukáže až čas (každopádně se ale těšíme).

S notnou časovou rezervou (přece jen nás čely zase ty zákruty) jsme opustili středověk a poohlíželi se po místu, kde bychom se mohli naobědvat. Naštěstí se v podhradí nalézala menší restaurace, která nám na ceduli nabízela pokrmy, které nás uspokojili. Usadili jsme se hned u výčepu a objednali si. Holky zvolily kebab (já se připojil), Míra polévku. Číšník v zácviku odcapkal a my čekali. Po deseti minutách se vrátil s tím, že kebab není, leda že bychom pětačtyřicet minutek poseděli. Náš zrak znovu spočinul na jídelním lístku, krom Míry který si užíval gulášovku, a hledali co bychom přeobjednali. U děvčat zvítězil salát, což bylo trochu problematické, protože 95% z nich obsahoval kebab, já jsem volil totožně s Mírou. Zaplatili jsme, usadili se v rozehřátém autě (přeci jen stín lípy není všemocný) a jeli do Hanušovic.

K domovu piva Holba jsme dorazili zhruba po hodině jízdy. Nehorázný pařák nás donutil schovat se pod zastřešenou garáž pro kola (patřící nejspíše zaměstnancům pivovaru). Postávali jsme pod stínem vlnitého plechu a byli svědky toho, jak se počet čekajících rozšiřuje. Nejakčnějšími z příchozích byla skupina mužů po středním věku, oblečena ve firemních tričkách Platan v lehce podroušeném stavu. Hlasitě dávali najevo, že se do spletitých chodeb výrobny těší. Chvilku před začátkem exkurze přišla i madam, která se nám představila jako průvodkyně a pozvala nás za bránu areálu.

Hned po prvních větách jsem poznal, že dotyčná rozhodně nebude najatá brigádnice, která si přivydělává neustálou reprodukcí naučeného textu. Později jsme se dozvěděli, že nás provázela hlavní technoložka a laborantka, takže odbornice na slovo vzatá. Seznámeni jsme byli s kompletní výrobou chlapského pití, prošli jsme si varnu, stáčírnu i chlaďák a byli svědky neustálého slovního soupeření mezi technoložkou a panem Platanem. Musím ale říct, že díky tomu, že otázky klad nejstarší a zřejmě i nechytřejší z party, vzduchem létaly zajímavé informace. Ne, že bych si z toho nic nepamatoval, ale jestli Vás to zajímá, dojeďte si tam :). Doporučeny nám byly tekuté chlouby pivovaru, průvodkyně se po hodině rozloučila a my byli zase vypuštěny ven.

Samozřejmě, že když jsme si právě vyposlechli důležitosti o Holbě, nemohlo následovat (pouze pro některé z nás) nic jiného, než ochutnávka piva. Lucka i Míra otevřeli šmakování jedenáctkou, Sandra si dala sodovku a já si u pana dredaře (nám přidělený číšník) objednal kofolu. Jak jsme tak listovali nápojovým lístkem, narazili jsme na vskutku zajímavou nabídku. Za nevelký peníz čtyři třetinky různého druhu. Jedenáct, dvanáct, polotmavý a speciál. Stalo se tedy, že na našem stolu figurovalo šest sklenic alkoholických nápojů. Vzhledem k tom, že já jsem nemohl (no, cucnul jsem si) a Sandra nechtěla, zůstala likvidace přinesených moků na zbylé dva a pozorování Lucky s Mírou začínalo být po chvilce dosti zábavné. Ale prostředí bylo příjemné (krom číšníka s námi nepochopeným humorem - anebo to byla čistá arogance?), den nebyl zdaleka u konce a my nikam nespěchali.

Pak, na dlouhodobou dobu, vyvstalo zuřivé hledání rybí restaurace. S pomocí telefonního internetu jsme se snažili najít co nejpraktičtější vrcholy trojúhelníku kde (jestli to není daleko), do kdy (jestli to stihneme) a co (jestli to chceme jíst). Protože vlny byly v této lokalitě dosti líné, dohledání bylo časově náročné. A když někdo (já jsem nehledal, jen jsem čučel) našel jeden faktor, stačili jsme zapomenout ostatní dva. Ale s kouskem štěstí, vůle a zručnosti jsme se rozhodli. Pojedeme do Domašova v Bělé pod Pradědem.

I přes naší nepopsatelnou snahu jsme se dočkali možnosti zaplatit naší útratu s dosti velkými potížemi. Pan stolní číšník nás nezpochybnitelně přesvědčil o tom, že jeho hlavním krédem je arogance. Ani dvacet minut postávající prázdné sklenice jeho (ani nikoho z personálu) nepřesvědčily, že cosi očekáváme. Jedna slečna v uniformě obsluhy se tak bravurně vyhnula našemu (jen našemu) stolu, že jsme chtěli uskutečnit premiéru odchodu bez placení. Peníze jsme museli obsluze víceméně vnutit a já se ani při odchodu nedočkal odpovědi na můj dotaz (no, položil jsem ho jen před hodinou a půl). Lehce v rozčarování jsme jeli za večeří.

Rybářská bašta "U Zeleného Budžese" byla tak dokonale ukryta, že nebýt bystrých očí ostatních, málem jsem jí přejel. Klidné, tiché míst v nás nejdříve trochu evokovalo, že bude zavřeno. Míra, který se vypravil zjistit stav, nám ale potvrdil opak. Posadili jsme se na terasu, s výhledem na chovný rybník. Oproti právě opuštěné restaurace jsme se ocitli v jiném světě. Včetně přístupu obsluhy.

Starší paní nás uvítala úsměvem a přinesla nám džbánek s citronádou. Objednali jsme si pití a letmým pohledem zkontrolovali přítomnost vodních živočichů na jídelním listu. Pstruh tam byl a dokonce dvakrát. Když se majitelka vrátila s tácem plným skla, upozornila nás na specialitu - ryby. My jsme jí se smíchem upozornili, že právě kvůli tomu jsme sem přijeli. Potěšeně si poznačila čtyři stejné objednávky. Za chvilku přinesla pstruha přes celý talíř a popřála nám dobré chuti. Pustili jsme se do jídla.

I když nejsem velký jedlík ryb, vlastně je pravidelně jím jen o vánocích, neuvěřitelně jsem si pochutnal. Ostatně jako všichni. Jen já jsem byl za nevychutnávače, protože jsem hostinu ukončil s desetiminutovým předstihem než ostatní. Navzdory tomu, že bylo po zavírací době, nechala nás paní sedět na terase ještě poté, abychom si dovychutnali večeři a povídala si s námi. Sama prý nikam nespěchá. Nakonec jsme samozřejmě, velmi neradi, odjeli do kempu. Díky pokročilé večerní hodině se náš program zdrcnul.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 29.07.2015 19:24:15

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 21.07.2015 12:09

Už si vůbec nemapatuji, který den to bylo, ale jednoho večera jsem padl do postele tak unavený, že jsem se ani nerozloučil, ani žádnou hygienu netropil, jen se oblečený přikryl peřinou a chrunil až do rána.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie

Seriál a související články

1. díl: Jak jsme šli navštívit (Pra)děda.

Od Rakouského sápání se po skalách se Sandrou a Mírou uplynulo hodně času a my naplánovali další společnou akci. Tentokrát se jednalo o finančně šetrnější řešení, placené v domácí měně. Po jednom obědovém a jednom večerním (večeřovém) setkání padla volba na krásný a horský kraj, Jeseníky. Na světoznámém portále jsme vytvořili skupinu (už to nikdy neuděláme) a vymýšleli, jak čtyři dny (ještě, že máme toho Husa) strávíme. Na seznamu se ocitla kultura, příroda, technika, koupání, procházka a ochutnávka (jídla i pití).

2. díl: Ani zámek ani hrad

Na sobotu jsme naplánovali pořádnou dávku kultury. Hned po snídani (tentokrát naším autem) jsme vyrazili (třikrát mi to chcíplo hned v kempu) na jih, k hradu Sovinec. Byla to celkem zajímavá projížďka, protože já, zvyklý jen na padesátku po městě anebo rovnou dálnici, jsem se lopotil v serpentinách s vědomím, že mám zodpovědnost za tři dospělé. Míra mi tu a tam (na moji žádost) poradil se zefektivněním řízení a velmi společensky komentoval moje vodičské přehmaty.

3. díl: Jak jsme se chladili

Teplotní hodnoty nad ránem nevykazovaly žádné změny oproti dnům minulým a na slunci i mimo jeho paprsky bylo opět strašné vedro. Dle plánů jsme den věnovali chlazení těl a nenáročným (hlavně fyzicky) činnostem. Prvním bodem, kam nás Míra odvezl, byla národní přírodní památka, jeskyně Na Pomezí. Už když jsme se do kopce šourali dvackou, protože koloně vévodil motorový vláček vezoucí turisty a před námi popojížděly dva autobusy, jsme tušili, že o chladný domov krápníků bude zájem. Ale že se u kasy setkáme s půlkou Polska, to jsme nevěděli.