Pozvání samozřejmě nepatřilo pouze mě, ale krom Míry dalším třiceti kamarádům. Když jsem zaslechl to číslo, začal jsem se trochu obávat. Z velkých sešlostí, kde znám navíc necelé dvě procenta (kluci tam měli své drahé polovičky na rozdíl ode mne), mám trochu obavy. Předem jsem tedy upozornil, že budu neustále na dohled, doslech a možná i trochu dotyk. Jak se nakonec ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné.
V pátek jsme nasedli do Zdendového auta, jakmile opadlo riziko, že nám píchačky zaznamenají absenci. Cestou směrem na západ jsme pobrali ještě Míšu a já pár kilometrů za Prahou zaklapl víka a odebral se na hodinu a čtvrt (téměř 100 kilometrů) do království snů (přesně jak posádka předpovídala). Probral jsem se prakticky až na místě. Byl jsem představen (Zdendově mamince), uveden, proveden a ubytován. U slavnostního ceremoniálu pořádaného k zahájení olympijských her jsme připravovali pohoštění. Po dávce krájení, mazání a aranžování jsme si dali krátkou pauzu v podobě vyzvednutí dalšího z hostí – Lukáše a Tomáše. U brány jsme se potkali s Mírou a Vendy.
Odnesli jsme dobroty (které mezi tím dokončila Míša) a odebrali se do hospody (ta byla skutečně, coby kamenem dohodil). Tam jsem na vlastní oči poprvé viděl velkou, nefalšovanou LAN-párty. Za okny velkého salonu prosvítaly monitory zakrývané hlavami bez jediného pohybu. Jinak temno a truchlivo. Z toho důvodu se pitka odehrávala v menším z lokálů (byl dostačující). Už při našem příchodu byly stoly ozdobeny nejrůznějšími pokrmy. Zasedl jsem vedle Míry a pozoroval události kolem mě.
Celou tu zábavu a příjemnou atmosféru nelze popsat. Prostě jsem pil, jedl, smál se a bavil se. Zlatým hřebem bylo vystoupení třech oslavenců (myslím, že stojí za to zapřemýšlet o uvedení coby divadelního představení) a následného focení. Když už hodina pokročila a několik lidí se odebralo do domovů, kdosi zahlásil, že shledává za dobrý nápad odebrat se na ples. Sebrali jsme se a napříč městem (nemusím asi uvádět, že se nejednalo o tichý a klidný přesun) doputovali před kulturní dům, ve kterém právě probíhaly tanečky. I přes značný odpor (kdo by si vzal na triko pustit desítky alkoholem posílených mládežníků mezi kulturní společnost) hlídače / vyhazovače jsme se díky protekci do sálu dostali. Vyposlechli jsme si několik cajdáků, zhodnotili poletující slečny, občas jejich matky a někteří se zapojili do tancování. S posledními tóny jsme se odebrali na cestu do pelechu a páteční oslavu ukončili až v sobotu.
Ráno nebylo nikterak tragické. Samozřejmě, nevyskočil jsem v osm ráno plný elánu a energie, ale klasické depresivní jitro se také nekonalo. Nacpali jsme si něco do žaludku, a protože venku byl krásný den, vyrazili jsme na procházku. Cílem sice nemohly být výběhy plné čtyřnohých zvířat – ty někdo přesunul jinam z důvodu rekonstrukce hřebčína, ale neznělo to nikterak nelákavě. V sousední vesnici se konaly zabijačkové hody. Vzhůru na ně.
Nabídkové menu znělo náramně a obsahovalo samé dobré věci. Já jsem podlehl zabijačkové polévce, ovaru a k tomu nemohlo chybět nic jiného nežli pivko (že by hned takhle dopoledne?). Na jídlo, které jsem dostal, nemůžu pět nic jiného než slova chvály. A myslím, že jsem nebyl sám. Sice jsme v restauraci pobyli déle, než zabíral oběd, ale snaha o pokračování v procházce byla. Skončila ovšem v další hospodě (kolik jsme to mohli ujít? Padesát metrů?). Tam jsme si dali další pauzu.
Trocha fotbálku, trocha olympiády, kopec pokecu, ale hlavně mraky zábavy.
Pokud se dá návrat domů přírodou považovat za procházku, tak jsme byli na procházce. Doma jsme se moc neohřáli (původní nutný odpočinek se nekonal) a vyrazili znovu kam? No kam? No do hospody.
Tentokrát se ale nejednalo o prachsprosté lití, ale večer jsme věnovali hazardu karetnímu. Rozjeli jsme pokrovou párty. Bylo to hodně zajímavé, protože jsem před tím hrál poker pouze jednou a jestli něco opravdu neumím, pak předstírat a lhát. Mamka na mě apelovala, abych nelhal, už při nádechu. Po třech hodinách byl vítěz znám (já to nebyl), sázky rozdány a my se mírně znaveni odebrali domů.
V neděli pak nezbývalo nic jiného, než se sbalit, poklidit a vrátit se domů.
Moc děkuji za pozvání. Bavil jsem se vskutku královsky, což je z velké části zásluha společnosti. Doufám, že jednou snad vyjde ta prohlídka koňáckých ubytoven. Současně se omlouvám, že mi trvalo tak dlouho, než jsem tuhle událost zvěčnil.
