Zatímco se Jiřík doma věnoval rodince, my s Mildou jsme naskákali do auta a jeli naložit vybavení potřebné pro tento ročník Svinné. V letošním programu byla definovaná střelba ze vzduchovky a pouštění draků. I přes nástrahy silnic Milda bez potíží a velkých čekanic vykličkoval z hlavního města a těsně před šestou zaparkoval u Jiříka (vlastně za ním). Letos se k východním sousedům, a hlavně za Jarem, jelo právě jeho autem. Jiříka sice trochu překvapil náš pozdní příjezd, ale abychom ztrátu dohnali, rychle jsme přeskládali batožinu, uvelebili se na sedadlech Jiříkova nového auta a vyrazili.

Teď už to můžu říci, aniž bych se musel bát, že to zakřiknu, ale žádná pohroma, zácpa, ani dlouhé fronty jsme nepotkali. Jak říkali kluci, možná to bylo tím, že velká většina lufťáků byla tou dobou pryč a my tedy měli téměř prázdnou silnici. S jednou mezizastávkou u Mekáče jsme cestu téměř proletěli a trochu minut po deváté jsme vesele poskakovali Jarovi před zahradou.

Dá rozum, že jsme nešli psát. Posadili jsme se kolem stolu a sdělovali si zážitky, novoty a Jaro nám předvedl kousek jeho vědecké práce. Dozvěděli jsme se, že jeho syn Adam je nemocen (prý to není z nás) a proto budeme ležet všichni tři v jednom pokoji. To Milda vetoval s tím, že bude nocležit v obývacím pokoji, aby byl neustále v centru dění. Trochu jsme popili, i přes maso v housce do sebe nastrkali živiny a šli spát. Přece jen, čekají nás dva náročné dny.

Budíček bez budíčku přišel daleko dříve, než jsem si dovedl představit. Jiříka jsem spatřil už před devátou hodinou. Zatímco já jsem se rozkoukával, Jirka byl v plné síle. Vynořili jsme se z doupěte (které jsme za noc vytvořili z pokoje) a po ranní hygieně posnídali venku, za svitu slunce (díky všem, kteří se podíleli na objednávce počasí). U kakaa a mraky jídla si vedli každý svou konverzaci. Milda popisoval, jak výborné jsou podmínky pro větroplachtění draků, Jiřík se aktivně zajímal o focení, Jaro pronášel výživové rady o potravinách nalézajících se na stole a já jsem asi zevlil (taky co jiného). Z toho myšlenkového pochodování vyšel dopolední plán. Vydáme se na lov, abychom měli co k večeři.

Jaro nás odvezl k nedalekému rybníku, který byl určen nejen pro chov, ale rychlý a nenáročný odchyt pstruhů (nejsem odborník, přečetl jsem si to). Dostali jsme do rukou prut, modrou bandasku a šli ke břehu chytat. První z lovců, Milda, uspěl po několika minutách. Nastoupil jsem já, coby rybář amatér. Když mi popáté rybky sežrali návnadu, předal jsem udici Jiříkovi (těsně před tím, co jsem s ní chtěl mrštit do vody). Po deseti vteřinách bylo jasné, kdo je u hladiny profesionál. Jiřík se s ležérním postojem postavil k vodě, dotkl se rybníčku a už lovil rybku. Jaro nechtěl jít s davem, postavil se mimo hlavní chytací lokace a tak mu chytání trvalo o trochu déle, než Jiříkovi. Já už jsem nástroj do ruky vzít odmítl s tím, že radši pojdu hlady, nežli abych poslouchal smích němých tváří. Výsledkem celého snažení bylo pět krásných rybek. U dvou z nich nám Jiřík předvedl umění seku, u jednoho lehké sebepoškození.

Po návratu začalo klasické gulášení a pivkování. Všichni byli obdarováni nějakými úkoly a já jsem se klasicky zhostil role kráječe a sekače (pozor, nezaměňovat se sekáčem). Zatímco se Jaro s Jiříkem na druhém konci zahrady věnovali péči o ryby, mně dělal společnost Milda. Jakmile bylo pořádně zatopeno pod kotlem a do něj byly vměstnány všechny ingredience pro guláš, pochlubil se Milda s draky. Když sestavil dvoumetrového "batmana", musel jsem mu dát za pravdu, že se nejedná o nikterak malého dráčka pro děti. Protože sem-tam se vítr prohnal nad našimi hlavami, povedlo se Mildovi draka vypustit a díky velmi dlouhému lanu (200 metrů) mu pořádně provětrat křídla. V nás se probudila dětská dušička a všichni jsme se u řídícího pultu (držadla s navijákem) prostřídali. Možná vzhledem k tomu, že třepotající kreatura byla vidět z hodně velké dálky, přilákalo to souseda Jožku.

Než přivolal Milda svého chráněnce zase zpět, abychom mohli vyzkoušet své střelecké umění, podrobil nás Jaro silové zkoušce. Zatímco velká většina obyvatel vyhazuje plechové soudky od piva do odpadu, Jaro je vylévá betonem a pak s nimi trápí Pražáky. Než přišel Jirka na řadu, byly výsledky hodu téměř vyrovnané (pár čísel na jednu, anebo druhou stranu). Pak nastoupil Jiřík a zahodil závaží o dobrý metr za hranici nejlepšího. Tím potvrdil, kdo je tu silák a s úsměvem se šel věnovat umění jemnému - fotografování.

Na řadu přišla Slávie a děrování terčů s její pomocí. Soutěžení se nás účastnilo šest. Krom nás se přidal ještě Adam a Jožo. Střelba třemi diabolkami ze stojící, klečící a ležící pozice nebyla těžká, ale rozhodně se nejednalo o nic jednoduchého. Muška bloudící kolem terče trápila asi každého. Když střelba skončila (a nikomu se nic nestalo), jako vítěz vyvstal Milda. Jiřík skončil na místě třetím a to jen proto, že se rozhodl nás pokořit pouze dvěma ranami ze tří. Protože flinta vykázala menší mechanické závady a Milda nechtěl přivézt nazpět jen nepoužitelné železo, radši vzduchovku schoval.

Následoval další pokus o pouštění draka, tentokrát vyzbrojeného kamerou a navíc ze střechy. Dlouhodobé úsilí se nesetkalo s úspěchem, a proto natáčení nebeských výšin zůstalo na plánu i následující den. Večer jsme ugrilovali rybky, vytvořili uhlíky z brambor, hráli hádací hry a debatili u ohně. Já, znaven fyzickou námahou dne, u plamínků usnul a dostal se do postele jen díky probuzení kolemsedících.

Ráno nebylo nijak hrozné, jen jsme vstávali o něco později než den před tím. Já navíc získal znovu důkaz o své pokročilé ztrátě paměti (viď Mildo). Snídaně byla stejně vydatná i chutná jako ve čtvrtek. Po ní jsme se znovu odebrali pouštět draky. Tentokrát na místní fotbalové hřiště. A abychom využili i prostory, na kterých se měla aviatika konat, vzali jsme s sebou i kopačák, brány a tekuté osvěžení.

Nejprve jsme se ponořili do víru kopané. Po navázání komunikace s domorodcem, provádějící zahradní úpravy hřiště, nám bylo povoleno vypůjčit si branky TJ. Ty totiž měly oproti Jarovým jednu velkou výhodu, měly síť. Hrát dva na dva bylo zábavné, ale když jedna strana má člověka s velmi sportovním nadáním a výdrží koně (pro ty méně znalé, jednalo se o Jara), hraje se celkem nevyváženě. My s Jiříkem jsme sice dávaly do zápasu maximum, ale jak říká můj kamarád Mára, "hraje se na body". Propocení, ufunění a unavení jsme další běhání za kulatou věcí odsunuli na později a šli se věnovat nenáročnému pouštění igelťáků.

Povětrnostní podmínky hřiště byly daleko více nakloněny našim potřebám. Sice drak nešel do nebes hned na první pokus, ale jakmile ho Milda povytáhl nad střechy, upaloval k obloze jako o život. Následovala samozřejmě i operace s kamerou a my celí natěšení, že se uvidíme z výšky, sledovali, jak záznamové zařízení stoupá nahoru. Aby nebylo batmenovi ve výšinách smutno, poslal za ním Jiřík kamaráda. Po pár chvilkách se nad Svinnou pohupovaly dvě kreatury.

Zatímco se kluci oddávali odpočinku a kochali se řízením, my s Jarem jsme si tu a tam kopli do míče. Výsledek byl jasný. Jestliže jsme dva proti Jarovi neměli moc šancí, dovedete si představit, jak to asi vypadalo, když jsem hrál sám. Pokojnou atmosféru narušil akcí až Jiřík, který při dračím souboji (jemné překřížení šňůr) přerušil spojnici své osoby a rejnoka (druhý drak). S velkým odhodláním nabral rychlost a směr k pomalu se snášejícímu, ale velmi hezky se pohupujícímu plachtidlu. Po několika minutách nám zlehka zamával od potoka, který byl vzdálen, troufnu si říci, pár stovek metrů. Že mu naše společnost nechybí, jsme zjistili z toho, že po chvilce se vyhoupl znovu Jiříkův mazlíček a poletoval po okolí.

Když Milda stáhl svého batmena a my s radostí zjistili, že dvacetiminutový pobyt v mracích byl zaznamenán (i když nás kamera nejdřív pořádně napínala), rozhodl se ho poslat znovu nazpět. Pán větru byl ale zřejmě na pauze a dostat draka na oběžnou dráhu se nám nechtělo podařit. Po několika marných pokusech a desítkách naběhaných metrů se Milda pokusil zvednout objekt z betonového bazénu (vypuštěného samozřejmě). Tento pokus nejenže nevyšel, ale tvrdý podklad dal o sobě nemile vědět. Drak se vznesl asi deset metrů do vzduchu a pak mu křuplo v zádech (praskla napínací tyčka). Vznášející se změnilo v padající a ani Milda zuřivě točící kolečkem navijáku neodvrátil pád. Naštěstí dopadlo vše dobře. Kamera byla jen poškrábaná (Milda rád dodá, že Jarovi by stejně nevadilo, kdyby byla na kaši) a lehká úprava napínacího udělátka učinila z draka zase funkčního.

Po návratu do našeho přechodného domova jsme se věnovali lehkému odpočinku (a samozřejmě hygieně) u pozorování filmíka (putování vesmírem zvané StarTrek). Abychom nechlemtali jen pivo a zahráli si na intelektuálové, přešli jsme v sobotní podvečer na víno. Na večeři jsme se přesunuli ven ke krbu a při povídání (my si máme pořád co vyprávět) grilovali. Navíc znovu přišel i Jarův soused Jožka (přinesl na ochutnání domácí slivovici - ta pane byla), takže podnětů bylo dost. Já jsem si hrál na chytrého a chrlil pojmy z vojny.

Hodiny utíkaly, obloha tmavla a večer se měnil na noc. Když jsme znovu zbyli jen čtyři, přišla na řadu otázka, co dál. Já jsem chytře vypustil, že trochu ovládám umění kytarového hraní, a kdyby byl nástroj, mohli bychom si zazpívat. V tu chvíli Jaro odběhl a po chvilce se vrátil s šestistrunkou. Když jsem po deseti minutách doladil, pídil jsem se po zpěvnících. Nebyly. Tak jsem dřevo znovu odložil s tím, že v tom případě nevydám ani hlásku (já ze sebe prostě umím udělat komika). Zpívací nálada ale převládla a Jaro dotáhl na zahradu karaoke. Vystoupení uvedl dokonce ohňostrojem.

Hudební vsuvka se (přiznám, že jsem jedním z důvodů), moc nepovedla a rozhodně se nedala označit za harmonickou. Jiřík to po chvilce vzdal a odešel (po naší intepretaci Spice Girls). My s Mildou, poslouchajíc Jara, jsme se bavili pokopáváním mičudy a po chvilce se taktéž odebrali do útrob domu. S Adamem a Jiříkem, který byl ještě vzhůru, jsme dokoukali cosi rychlého a zběsilého o autech a šli spát.

Tím můj čtvrtý ročník Svinné skončil. Ráno jsme se nasnídali a odjeli ku Praze. Všem moc děkuji (hlavně našemu hostiteli) za krásný, prodloužený víkend a doufám, že se brzo sejdeme znovu.