Jako naprostí nováčci jsme samozřejmě neměli potuchy, co si máme vzít s sebou. Martin byl tajemný a nechal se slyšet, že nepotřebujeme zhola nic. O všechno je postaráno. Dle jeho rad nám budou stačit jen plavky, triko na převlečení a něco na pití (ve skle s vyšším procentem alkoholu). Smířil jsme se s tím a věřil, že se o nás mazáci postarají. Lucka jen tak náhodě nic nenechává a tak poprosila rodinného vodáka Jirku o pár es do rukávu. Vyfasovala praktickou věc. Pogumovaný, vodotěsně uzavíratelný pytlík na důležitý materiál, kterému styk s vodou nedělá dobře, anebo by bylo více než nemilé, kdyby uplaval. Vidina lovení řidičáku u Mělníka nás nijak nelákala.

Při předběžné kontrole jsme narazili na drobný problém. Nemohli jsme najít stan drobnější konstrukce, než je naše rodinná vila. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, sedmdesát centimetrů dlouhou štangli jsem nenacházel. Výprava byla v ohrožení. Pak v Lucčině hlavě bleskla naděje, vzpomněla si a já napsal Lukášovi, jestli se malý stan nenachází někde v jeho skladovacích prostorách. Plátěné obydlí bylo na světě a Lukáš byl tak hodný, že nám ho dovezl. Ovšem jeho dobrý skutek byl zbytečný, protože jsme byli krátce nato požádáni, abychom vyrazili s naší dvouložnicovou barabiznou. Ubytujeme se tak všichni čtyři pod jednu střechu.

S Martinem a Aničkou jsme se setkali před naším domem již brzké dopoledne. Abychom mokré zábavy užili co nejvíce, vzal jsem si na poslední všední den dovolenou. Do Martinova bouráku jsme se naskládali s přehledem, i když stan pana řidiče trochu překvapil. Naštěstí zadní kufr Martinova mazlíka se zavírá na dvakrát. Co vypadávalo velkými dveřmi, to zadrželo výklopné okno. Po třech týdnech jsme opět zamířili k jihu. Během jízdy jsme si sdělovali novinky, my s Luckou ze zadních sedadel prozrazovali svá očekávání a Anička s Martinem nás zasvěcovali do programu a nadcházejícího dění. Kolem jedenácté přišel můj čas a já začal remcat kvůli prázdnému břichu. Zvažovali jsme dvě alternativy. Buď se zastavíme někde na jídlo podávané na porcelán, druhou možností byla strava do papíru u okýnka, anebo si obstaráme potravu mezi pulty.

Neznámo kde (prostě jsem to zapomněl) jsme se zastavili v nákupním středisku. U mě došlo k lehkému nepochopení účelu zastávky a zatímco Martin nakupoval pár drobností pro večerní opékání, já jsem si do košíku rval suroviny pro nejbližší a velmi intenzivní konzumaci. Sešli jsme se u pokladny, zaplatili a s nadutými taškami odtáhli k autu. Protože jsem začal uždibovat z pytlíků a cpát se, dořešili jsme otázku oběda. Bylo mi doporučeno, abych se nenarval, protože cestou se zastavíme na jídlo. S těžkým srdcem jsem vrátil zbytek bagety (polovinu) do sáčku a sledoval z okna, kam se půjdeme najíst. Nakonec vyhrála Českobudějovická závodní restaurace. Prvních pár minut jsem se po place pohyboval zmateně jako včela v zimě, ale nakonec si na tác přeci jen něco nandal a královsky se najedl. Konečně. V tu chvíli se ve mě rozzářilo sluníčko a já byl spokojený.

Abychom si den ještě zpříjemnili, Martin nás dovezl pod Kleť. Naštěstí se nejednalo o test fyzické připravenosti a na vrchol jsme se nechali vyvézt jednomístnou lanovkou. Počasí přálo, panoramaty byly nádherné, moje radost z pocitu, že se vezu nahoru a nemusím šlapat do kopce jako někteří, byla nekonečná. Nahoře jsme se rozhlédli po krajině. Ale až po zasednutí k unavenému jelenu s pivkem a malinovkou. Trošku jsem se styděl, když jsem pozoroval cyklisty jejichž červené obličeje, naběhlé krkavice a zpocená těla prozrazovala, že na Kleť se dostali svépomocí vlastní síly. Tak jsme se s Martinem dohodli, že pěšky absolvujeme alespoň zpáteční cestu (holky jely zase na sedačce). Ještě než jsme se k sestupu vydali, Lucka umístila další z putovních kamenů. Nastoupili jsme do auta a pokračovali k cíly.

Dorazili jsme do kempu "U Fíka", což je podle Aničky a Martina světoznámý vodácký kemp. Já to slyšel poprvé. Stejně tak Lucka. Že jde o vodáckou základnu nebylo pochyb. Doslova na každém rohu byla umístěno pádlo, loď a navíc uprostřed širého prostranství byl obrovský stan a v něm rafty a další vybavení k zapůjčení. Martin jel krokem a vyhlížel do všech směrů. Jakmile spatřil to, co hledal, auto, zaparkoval hned vedle něj. V kempu totiž již čekali další dva členové posádky, dobří kamarádi Aničky a Martina. My jsme se tak seznámili s Hankou a Radkem. I když se ze začátku zdáli spíše nemluvní, opak byl pravdou. Jen jsme se museli chvilku otrkat. Hanka s Radkem obývali malý stan, takže když uviděli náš hangár, rozesmáli se. Na to jsme ale s Luckou nereagovali a veseli zaráželi kolíky a stavěli tyče. Martin nosil výbavu jak pro kempování, tak pro následné grilování. Ovšem první akcí bylo uhrazení kempu. K pokladně jsme se vydali všichni tři. Radek, Martin i já. Ze začátku jsem nechápal jejich tajemné úsměvy, ale když jsme se vraceli zpátky od kasy, pochopil jsem. Nedaleko plácku, kam jsme postavili stan, se nacházala roztomilá roubenka s velmi příjemnou službou. Výdejním okénkem. Objednali jsme si pivko a Radek dal do frcu tři "fíkovice". Já se začal pomalu seznamovat s Radkem.

Naproti tomu Lucka si s Hankou sedla velmi rychle a když jsme se s klukama vrátili, vesele brebendily. Anička si hověla v luxusním křesle, Martin připravoval gril, Hanka nanosila na stůl dobroty a Radek nás bavil svým osobitým humorem. Protože slunce hřálo přesně tak, jak se na léto sluší a patří, šli jsme se s Martinem vykoupat. Koupání v dravém proudu bylo pro mě novinkou. A i když mi před vstupem do vody Martin radil, abych si obuv náležitě na noze zabezpečil, měl jsem svou hlavu. Výsledkem byla uplavaná gumová pantofel, která se po hladině sice hezky pohypovala, ale vzdalovala se rychleji, než bych tušil. Protože mě náhlé odcizení boty hodně překvapilo, byl jsem schopen stát a po chvilce se Martina zeptal, jestli za ní mám plavat. Martin se zasmál a pohotově skočil do proudu a plaval za poskakující pantoflí. Já udělal totéž. K odchytu (díky Martinovi) došlo zhruba po čtyři sta metrech po proudu. Pobyt v ubíhající studené vodě mě nabíjel energií a já tuhle očistnou kůru opakoval ještě několikrát.

Zbytek večera se odehrával ve jménu dobré nálady a zábavy, mraky legrace, pivka a fíkovice. Holky zalezly do spacáků kolem desáté večerní, my jsme se ještě chvíli zdrželi, ve vší početnosti samozřejmě. Jestli je o tomhle vodáctví, tak se mi moc líbí. A to jsem ještě nedržel pádlo v ruce.

Proč si na sebe brát plavky mi bylo jasné, že se dokumenty a telefony cpou do neprodyšných obalů jsem taky pobral, ale nebylo mi pořád jasné, proč kluci shánějí prázdné půl litrové PETky. Až v momentě, kdy Radek do jedné z nich přeléval čirou tekutinu a přitom dával velký pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar, pochopil jsem. Palivo. Odebrali jsme se k půjčovně IngeTour a bez problémů zapadli mezi ostatní čekající. Vypadali jsme stejně, oblečeni jsme byli stejně, měli jsme i stejné požadavky. Raft, šest pádel a barel. A nemůžu zapomenout na vestu, na kterou jsem byl nejvíc fixovaný já, neboť jsem dal mamince (jako opravdu mamince) slib, že tuto protitopící pomůcku budu využívat. A maminkám se nelže.

Plavidlo jsme umístili na betonovou plochu "přístavu" pomalu se nořící do vody. Všechny zavazadla, hlavně lahve, byla pevně spojena lanem k lodi a Martin stanovil zasedací pořádek. Hanka bude háčkovat vlevo (po směru jízdy), vedle ní bude sedět Anička. Za Aničku Martin posadil Lucku a mě po Lucčině levici. A jak lze odhadnout, zadácké posty zastávali Ti nejzkušenější. Za mnou seděl Radek, za Luckou Martin. Aniž bychom o kýl rozbili archivní lahev Dom Pérignon, spustili jsme loď na vodu a všichni naskákali na palubu. Ovšem první plavba netrvala zrovna nejdéle. Hned první vyšší šutr, který se skrýval pod hladinou nás zastavil a Martin s Radkem si zahráli na Burlaky. Vymanění ze spárů nerostů bylo úspěšné a my se ocitli plnou plochou na vodě. Celkem svižně jsme byli unášeni proudem.

Slunce nám nad hlavami nádherně hřálo, pádlovat jsme nemuseli, idylka. Po pár vlnkách ze zadní části připutovala lahev. Prý na rozjezd. Já, jakožto nezkušený, jsem posloužil jako podavač a tekutinu v plastu nasměřoval na Hanku. Ta zásilku převzala s radostí. Vodácké tradice se mi začínají víc a víc líbit. Lodí, plavců a náhodných objektů bylo po řece k vidění spousta. Některé jsme předjeli, jindy jsme naopak byli předjeti. Někdy jsme pozorovali individua s kroutícími hlavami. Po pěti kilometrech jsme dělali první zastávku v kempu Na Pískárně. Stejně jako ostatní chlapi jsem si dal pivko. Holky si dali limču a odskočily si. Posilněni jsme nastoupili do bárky a plavili se dál. K další návštěvě baru došlo přímo na vodě. Uprostřed vodní dálnice byla umístěna loďka poskytující tekuté pohoštění. S lehkostí baletky dostala posádka raft k baru a my si objednali.

Pádlování, neuvěřitelná dávka srandy a zábavy a byl tu první sjezd, tedy jez, abych mluvil jako profík. Dle hlavních kormidelníků jsme nemuseli mít strach. Máme poslouchat, dělat to co slyšíme a nezmatkovat. Není čeho se bát, ale pro jistotu jsme si měli dát chodidla do ostruh (anebo jak se ten pruh látky na zemi jmenuje). Bezpečnostní pás plovací vesty jsem si utáhl ještě silněji a s nastraženýma ušima poslouchal příkazy. Jak Martin predikoval, tak se stalo. Hezky jsme se svezli, lehce nás to ohodilo, ale naprosto bezchybně jsme pokračovali v jízdě. Naplnila mě pýcha a já v hlavě plánoval sjezd divoké řeky v Kanadě.

Kochali jsme se krajinou, která s hladiny vypadá jinak. Tu a tam se protáhla lahvinka, tu a tam jsem jí jen nepředal, ale také si lízl. Abychom napravili reprákové vodáky, spustili jsme z plných plic nějakou tu lidovku. Někteří se zasmáli, někteří se ne moc chytře zatvářili a někteří svůj ú-es-bé bateriový aparát zesílili. My se tomu zasmáli. Dosáhli jsme Papouščí skálu a přilehlý jez. Že se nejedná o nic odlišného jako v předchozích případech jsem si myslel do té doby, než jsem si všiml obrovské cedule s lebkou. Nemělo smysl se ptát, co to znamená. Já z hlavy škrtl Kanadu a čekal, co se bude dít. Nepřišlo nic katastrofálního. Zakotvili. Dámy si šli odskočit, já se odebral vrátit zálohované kelímky (zapůjčené v plovoucím baru) a Martin s Radkem šli omrknout lebkárnu. Když jsme se sešli, nastala výměna názorů.

Anička přišla s nápadem, že sjíždět takto označený jez není optimální, natož nutné a navrhla raft ručně přenést. Oponent Martin souvětí oponoval a prozradil nám, že nám věří (to mě potěšilo) a že jez sjedem (to mě nepotěšilo). Anička souhlasila a já mlčel. Co může obyčejný námořník proti slovu kapitána. Naskákali jsme do gumového transportéru, zabrali do vesel a přiblížili se k nájezdu. Právě ve chvíli, kdy z unášeného raftu rodiče lovili malé dítě. Inspirující, povzbuzující, motivační. Navíc se můj zrak neustále vracel k zlostně vypadající lebce. Než jsme se pustili do sjezdu, dali jsme přednost dvojici sedící v kajaku. Jejich nájezd vypadal profesionálně, stejně jako jejich výrazy. Ale v mžiku se místo napravo ocitli nalevo a hnalo je to do náruče smrťáka. Jak dokázali tak rychle vystoupit do vody netuším. Ale mokří byli kvalitně. Po těchto krásných zážitcích zavelel Martin a my se chopili nástrojů.

Vestu jsem raději neutahoval. Mohlo by se stát, že bych se přeštípl. Plával jsem pádlem kolem sebe a věřil ostatním. Martinův hlas byl klidný a tak jsem doufal, že má situaci pod kontrolou. A pak hup, my se ocitli mezi správnou dvojicí kamenných zdí a doslova letěli zpěněnou vodou. Stejně jako ostatní jsem vřískal. Plavbě to moc nepomohlo, ale muselo to ven. Na konci nás čekala sprcha. To když se před námi zvedla vodní zeď. Byla to nádhera. Proběhly gratulace, plácání a slova chvály. Na to, jak to bylo těžké jsme to prý skvěle zvládli (že by ta Kanada nakonec byla?). Protože byl čas oběda, do pléna padl návrh, abychom zastavili hned za jezem u kempu Vltavan. Kupodivu jsem zjistil, že mám vlastně hlad. Zakotvili jsme a já hodil při vystupování nádhernou tlamu rovnou do vody. Co nezvládl papouch, o to se postarala moje nešikovnost. Durch bylo tričko i kraťasy. Na hody jsem se tedy dostavil jako vodník.

Měli jsme setsakra kliku a lístečky s objednávkou si vyzvedli těsně před tím, než se restaurační hala naplnila až k východu (anebo vchodu?). Najedli jsme se, popili a lehce si odpočali. Chvátat jsme sice nemuseli, protože cíl byl nedaleko, ale těsnající lidé signalizovali nutnost uvolnit sedací pozice. Všichni jsme se suchou nohou dostali na palubu a vyrazili vstříc novým zážitkům. I když jsem se již jednou namočil, toužil jsem po koupeli znovu. To prý není problém. Dno je ve zdejších vodách hluboko a tato činnost je mezi vodáctvem naprosto běžná. Tak jsem odhodil své mokré triko a hupsnul do vody. Stejně tak i Martin. Samozřejmě jsem neměl odvahu na to se lodě pustit. Ne snad z obavy, že bych se utopil, ale aby mi posádka neuplavala. Příjemně jsem se vyčvachtal a chystal se k návratu na pozici. Ale ouha. Ono vylézt bylo těžší, než to vypadalo. Chvilku jsem si připadal jako lachtan při krmení a pak jako otravné křoví, které se pořád drží u lodě. Nakonec jsem se s pomocí ostatních a jemných píďalých pohybů na raft dostal. Právě ve chvíli, kdy se před námi štosovali lodě.

Dorazili jsme k jezu U Rechtlí s krásným dřevěným mostem přes řeku a naprosto nesmyslným řazením lodí a zvláštním počínání jejich posádek. Vlastně to tak zvláštní nebylo, do puntíku to připomínalo standardní chování uvědomělých občanů ve frontě. Ti vzadu se drali dopředu, ti na začátku nedělali nic. My jsme mezi tou vší tupostí ladně propluli a jez nechali za sebou. Vstoupili jsme do Českého Krumlova. Vltava se nám čtyřikrát zalomila a každý záhyb nabízel nádherný pohled na město a pod sukně mostů. Bohužel krásu města trochu kazil fakt, že jsme se ocitli téměř na konci plavby. Ovšem naprostý emoční obrat u mě nastal ve chvíli, kdy Radek spustil přednes lehce upraveného (panem Vladimírem Menšíkem) Erbenova Vodníka. Oproti původnímu mistrově dílu obsahuje tento skvost jisté, ve vybrané společnosti neakceptovatelné, výrazy. Ale řehtali jsme se na celé kolo. Městské jezy jsme už sjížděli excelentně, bez problémů. Když se řeka zase narovnala, přišel povel nepádlovat a my začali zpomalovat a přibližovat se levému břehu. Kemp Krumlov byl naší konečnou stanicí. S těžkým srdcem jsem opouštěl bárku. Byl to pro mě zážitek.

Čekání na odvoz do domácího kempu, který zajišťoval objednaný autobus, jsme si zpříjemnili kávou a sezením pod střechou. Mezi konzumací sušenek, které se na stole objevily se začaly plánovat další vody. Delší, několikadenní, náročnější. Když jsem usedal na sedačku autobusu, netušil jsem, že velká dávka zábavy na nás čeká právě u našeho stanu. Naším čtyřem mladým a dospívajícím (pouze věkem) sousedkám totiž dojela dvojice kamarádů. Ale to předbíhám.

Se čtveřicí mladých slečen jsme soucítili a tu a tam poslali na adresu utlačovatelů jízlivou poznámku. Samozřejmě pronesenou v tichosti. Tou dobou už se ve světle pomyslných reflektorů objevila i dvojice kašparů. Zatímco u jednoho jsem jméno nezaznamenal (byl to Tomáš), ten druhý od rodičů vyfasoval jméno velmi trefné. Emil. Vztah těch dvou k holkám mi byl skryt, ale rozhodně nebyl obchodní. Emil si u mě nezískal ani trochu sympatií a v průběhu večera to nenapravil. My jsme si ale nenechali ani Emilem, ani cirkusáky (Radek pojmenoval pivní stan jako šapitó) večerní program znechutit a pokračovali na vlně zábavy. K večeři se podávala nefalšovaná kotlíková polévka a na stole se zase objevili pivka.

Popsat všechna témata o kterých jsme se bavili nelze. Jen budu znovu opakovat, že srandy bylo na rozdávání. I na fíkovici došlo. Opakovaně. Při jednom čekání pod střechou dřevěného obydlí občerstvení se na ocas fronty, přímo za nás, připojila dvojice holčin ze sousedního stanu (nemyslím od cirkusáků). Já, jakožto nekomunikativní remcal jsem se držel stranou, ale Hanka s Radkem navázali se slečnami konverzaci. Jedna z dam, hodně uvědomělá a pevná ve svých názorech (jméno jsem nevěděl - Iveta, ale měla výrazné uši) nám oznámila, že konzumuje alkohol už od dopoledne a má toho dost. Ale je jí to jedno. Taky se nechala slyšet, že je absolutním zlem, aby děti trávily čas v kempu v doprovodu rodičů. Další moudra jsem již neposlouchal a soustředil se na pozorování okolí. Bohužel, fronta postupovala velmi pomalu a tak jsem kvokání filtroval téměř deset minut. Těšil jsem se, že po nafasováním třech půllitrů u okýnka budu moci uniknout. Bohužel se tak nestalo. Radek pozval slečny na fíkovici a mě přizval také. Samozřejmě by bylo ode mě krajně netaktní, abych pozvání odmítl.

S přibližujícím večerem a vypitým alkoholem se nálada mladých vylepšovala. Vlastně nás začali příjemně bavit. Zejména Emil, který tomu všemu očividně vládl. Kromě toho, že demoloval vybavení a vydával neustálý proud slov vymýšlel divadelní představení hodné eskamotérů. Vlastně se večer v bitvu tří armád. Jednou jsme byli my, druhou cirkusáci a třetí parta pana Emila. Bojovali jsme hlavně na poli kulturnosti a hlučnosti. Nadále jsme odmítali poslouchat výplody moderní kulturní scény a tak jsme spustili vokální sextet. Debil Emil hopsal po stole a stonásobně provolával "kdo se ráno nestyděl, ten se večer nebavil". Daleké i blízké okolí jsme pak brali spíše jako kulisu a věnovali se vlastnímu programu. Zábavě na úrovni. K žádné mimořádce nedošlo, nejdříve šla spát dívčí polovina a my chlapi, jsme je ještě po nějakém tom upití následovali. Usínal jsem za dunění moderního počinu a Emilových skřeků.

Z kutlochu jsem opět vylezl jako poslední a opět provedl očistu v říčce. Z nevyspalých tváří ostatních jsem vyčetl, že spánek se nepovedl podle očekávání. Pak mi bylo prozrazeno, že blonďatý šoumen pořvával hluboko do noci a když si odešel na nějakou tu hodinu schrupnout, navázali na končící nit hluku jiní kempaři. Děkoval jsem své schopnosti nenechat se vzbudit. Začali jsme pomalu balit a sledovali, jak se z dívčího stanu pomalu soukají další zombice, kteří měly v úmyslu podniknout jízdu na raftu.

Vyklizení našeho obydlí proběhlo rychle a i bourání bylo otázkou několika minut. Martin opět velmi zkušeně naskládal všechno harampádí do vozu a po chvilce duševního i fyzického loučení s báječnými lidmi, přírodou a zážitky jsme vyrazili domů. Ovšem nebyla to cesta přímá, neboť hodin bylo ještě málo. A tak jsme zavítali na Rožmberk nad Vltavou. Směřovali jsme tedy vlastně úplně na druhou stranu, než byl náš domov. Anička s Martinem nám nabídli, že pokud jsme na tomto zámku ještě nebyli, určitě stojí za návštěvu a oni na nás bez problémů počkají. Když jsme vyfuněli přístupovou cestu, zjistili jsme, že prohlídka začíná za pár minut. Nebylo důvodu k rozmýšlení. Zakoupili jsme lupeny a těšili se na prohlídku.

Na samém začátky vypadal mladý průvodce jako brigádník, který studuje obor na míle vzdálené od dějin. Jeho úvod trochu připomínal ty nudné, naučené monology. Ale opak byl pravdou. V bývalých časech našich zemí se dosti silně pohyboval a navíc měl smysl pro humor. Tu a tam přidal nějakou veselou, anebo neznámou příhodu z časů hraběnek a knížepánů. Pětačytiřcet minut uteklo jako voda a když jsme prošli venkovními dveřmi, narazili jsme na Aničku s Martinem, jak odpočívají na lavičce. Opět se přiblížila doba oběda a tak jsme rozhodli podniknout ještě společné hodování. Volnou lavici jsme našli v restauraci hotelu "U Martina" (jmenná shoda čistě náhodná) a pojedli a popili.

Bohužel to byl poslední společný zážitek, který jsme měli. Plavba byla u konce. Je pravdou, že cestou domů nás Martin provedl krajinou vskutku terénní. Ale jeho brouček si se zapeklitostmi bez problémů poradil a na rozdíl od jiných odvážných vlastníků osobních automobilů jsme tankodromem projeli a za chvilku se ocitli na dálnici. Před naším domem jsme si z kufru auta vzali hlavně to, co bylo naše, rozloučili se a šli přebírat, uklízet a prát. Moc děkuji všem členům za dokonalý a hodně silný zážitek, velmi rozradostněný víkend a dokonalou společnost. Každou minutu jsem si užíval a báječně se bavil. Právě díky Vám jsem k vodáctví dostal nadmíru pozitivní vztah a budu velmi rád, když zase brzo vyrazíme.