Balení zabralo pár minutek. Vešli jsme se totiž do jednoho zavazadla a šance na umazání se byla velmi nízká. V obýváku se místo obvyklé haldy kupila hezky urovnaná hromádka. Bylo poznat, že balíme pouze pro dva dospělé. Ve chvíli, kdy jsem se odhlásil od pracovního stroje, jsem se rychle převlékl do cestovního a chopil se tašky. Naskládání zavazadel byla pohoda a my krátce po čtvrté hodině odpolední vyjeli na sever, pro Aničku.

Ta byla připravená a ještě před tím, než jsem zastavil auto, už otevírala vrátka. Z nich naše kamarádka vyšla s úsměvem na tváři, taškou v ruce a dcerou za zády. Krátce jsme se přivítali, do volných míst naskládali poslední zavazadla a v půl páté vyrazili k Pardubicím. Protože jsme jeli v polovině týdne, silnice byly vymetené a žádnou kolonu jsme nepotkali. První zastavení (zhruba ve čtvrt na sedm) bylo na parkovišti supermarketu v již zmíněném městě perníku a koní. I když jsme nějaké potraviny vezli, potřebovali jsme pečivo a pár drobností.

Manželka, která byla neustále on-line a vyhledávala informace zjistila, že kemp, který jsme měli vybraný jako první, bude v sobotu hostit festival. Žánr zůstal utajen. Všichni jsme se shodli na tom, že burácení ve tři ráno není nic pro nás a cíl jsme změnili na rodinné tábořiště, kemp Medlov. Bylo to sice o fous dál, ale jistota je jistota. Po úzké a prašné cestě jsme se ke kempu dokodrcali v půl osmé. Auto jsem zanechal tak, aby překáželo co nejméně a nechal Lucku, aby náš pobyt vyřídila. Pobyt nahlásila až do neděle. Poprvé jsme se nacházeli v kempu, kde rezervace měla smysl. Lucka se vrátila s tím, že plac si máme někde najít. A když jsme u odcházející majitelky pátrali po elektrické přípojce, dočkali jsme se celkem neuspokojivé odpovědi. Dozvěděli jsme se, že snad jedna zásuvka by mohla být na nejzapadlejší louce.

Vyrazili jsme co nejrychleji do vnitrozemí a s očima na sťopkách vyhlíželi sloupek. Byli jsme úspěšní. Mezi stany, jejichž obyvatelé očividně tvořili uzavřenou komunitu bylo elektrické zařízení a na něm jedna nepoužívaná zástrčka. Auto jsme postavili nedaleko a pustili se do stavění stanu. Starší dáma, která z nás nespouštěla oči, se po chvíli zvedla z křesla a blížila se k nám. Zatímco jsme pokládali podlahu a montovali tyče, pronesla naším směrem dotaz. Zajímalo jí, jak dlouho budeme na louce stanovat. Když jsme jí ujistili, že pouze do neděle, zamumlala si něco o dalších dorazivších a odkráčela k hromadě dřeva nedaleko ohniště. Z ní vyndala dva rovné klacíky, které zapíchla mezi nás a jejich tábor. Prý, abychom věděli, kam až si můžeme stavět. Na atakování staré dámy čerstvě zapíchnutým kolíkem jsem neměl čas. A jízlivá slova jsem si nechal pro sebe. Nicméně jsme lana napínali, aby se hranice téměř dotýkaly. Více otravnější než vyměřovačka byly všudypřítomné mušky, které nám svým okusováním nehezky kazily dojmy ze stavby.

Horko mě polilo ve chvíli, kdy Lucka zachytila pohyb muže v trenýrkách, který si to s kabelem šinul k nám. Nevěděl jsem, jestli mám rychle běžet pro prodlužovačku a připojít jí, anebo se postavit před elektriku a bránit volnou zásuvku vlastním tělem. Nic z toho jsem ale podnikat nemusel. Chlápek si kablík zase smotal a schoval se pod plachtu svého obydlí. Vyhráno jsme ale neměli. Stan nám sice stál, ale zástrčka se typově neshodovala se zásuvkou a do sebe prostě nepasovaly. Znovu jsem se obrátil na paní šéfovou, která byla s gangem spřízněná a obeznámil jí s naším problémem. Paní domácí chápavě pokynula, že si je vědoma různorodosti a informovala mě, že bych musel mít jakousi eurozásuvku. Pokračoval jsem v konverzaci a položil další dotaz, jestli existuje způsob, jakým bych si mohl adaptér pořídit a dočkal jsem se kladné odpovědi. Prý ji budou ve větších hobby-marketech mít. Anebo mi jí může zapůjčit (ale že jí to trvalo). Poděkování jsem doplnil o hluboký poníženecký výraz. Do chvíle, než se k našemu stání dostavil pán s redukcí a zprovoznil nám jistič, jsme vybalovali věci a zabydlovali se.

Nábytek byl rozestavěn, zavazadla uložena tak, aby nepřekážela, kabelem proudil proud. Převlékli jsme se a vydali se na průzkum kempu. Během krátké obhlídky jsme zjistili, že bližší záchody jsou společné. Na nich teče voda (mokrá, studená), ale je nepoživatelná a malá cedulka nad umyvadlem důrazně varovala i před jejím použitím při čištění zubů. Další toalety se nachází na druhé straně kempu, jsou taktéž "bi" a nedaleko nich je sada umyvadel pod stříškou (říkejme tomu umývárna) se stejně ledovou, ale zdravotně nezávadnou vodou. Sprchy, které by se podle informací měly v tábořišti nacházet, jsme nenašli.

Zapadající slunce s sebou přineslo prudký sestup teploty. Zavřeli jsme se do stanu, navečeřeli se a poté zabalili do dek. Za slabého svitu lampiček jsme se probírali uplynulým dnem, chystali plány na čtvrtek a klepali se zimou. Navíc se spustil drobný deštík, který na teplu nepřidal. Na lehátka jsme se natáhli až po jedenácté hodině. Zuby jsme vyřešili velmi operativně. Sice na "našich" záchodcích, ale vybavili jsme se kelímky s poživatelnou vodou.

Že jsme na správném místě, na rozdíl od první návštěvy, nám prozradil výhled skrz přední okno. Na kopci byla jasně zřetelná zděná bílá hvězda. Auto jsme zanechali na parkovišti u hlavní silnice a lehkým obloučkem, abychom viděli i unikátní most se po žluté vyšplhali až k bráně. Lucka s Aničkou, které se okamžitě vrhly k pokladně zjistily, že máme štěstí a prohlídka začíná za pár minut. Zanedlouho se opravdu objevila průvodkyně a během hodiny nám vyložila historii, upozornila na zajímavosti stavby a vzala nás do kostela. I když nenavštěvuji církevní stavby pravidelně nebo nadšeně, musím přiznat, že vnitřek byl nádherný. Světlý, krásně zdobený a více než souměrný (a to já můžu). Povídání bylo zajímavé, i když sem tam lehce nesrozumitelné.

Po prohlídce jsme se cíleně prošli za hřbitov. Nehledali jsme známá jména, ale následovali cedulky směřující k toaletám. Na oběd jsme si skočili do restaurace Táferna. Sál podniku byl hezký, bohužel obsluhu mělo na starosti duo brigádníků, kteří na place nesloužili dlouho. K objednání pití jsme si museli jednoho z mladíků, když kolem nás deset minut poletoval bez jediného povšimnutí, zastavit. Pak se u našeho stolu ukázala i zkušenější dáma a objednávky šly jako po másle. Já jsem s výběrem menu dlouho váhal. Nemohl jsem si vybrat mezi gulášem s bramboráčky a masem s hranolky. Tak jsem zvolil sladkými knedlíky. Svou volbou jsem překvapil nejen holky, ale i sám sebe.

Další návštěvou byla Země Keltů nedaleko Nasavrk (námi přejmenovaných na Nasafrky). Jednalo se o vesničku zbudovanou v keltském stylu. Jinými slovy keltský skanzen. Vstupní bránu hlídal svalnatý, nicméně nehybný bojovník kolem kterého jsme prošli a ocitli se o několik století jinde. Mezi návštěvníky se pohybovali dobově oblečené postavy, ovce, kozy, kachny a skotský skot (jako kráva). Vstupenka obsahovala kromě samovolného pohybování a prohlížení i krátkou prezentaci. Holčina v bavlněných šatech nám popsala jednotlivé stavby vesnice, staré zvyky a tradice i běžný život. Byl jsem vyveden z omylu, že mnou (a nejen mnou) považovaná stavba na konci vesnice za dětské hřiště je ještě rozestavěný domov duchovního.

Prošli jsme si sýpky (domky na kuřích nohách), kovárnu, tkalcovnu, zbrojírnu, dům obchodníka i skromného obyvatele a dostali se až k praktické ukázce stříhání ovcí. Místní obyvatel, který svým vzhledem (huňaté vlasy i vousy) byl ovci určené ke stříhání velmi blízký nám podrobně popisoval toto umění. Navíc ho praktikoval mechanickými nůžkami. Nicméně rychlost, s jakou sundal ovečce kabát, byla úctyhodná. Na první pohled bylo jasné, že to pro něj není nic jiného než rutina. O nebohé zvířátko jsme se začali bát až ve chvíli, kdy nabídl ostrý nástroj a kůži (ne svou) dobrovolníkům ke zkoušce. Přihnal se klučina, který hned chňapl vercajk a pustil se do práce. Jen taktak jsem stačil odstoupit, aby mě případně stříkající krev neohodila. Naštěstí se tak nestalo a mistr střihač odebral mladíkovi nůžky po několika vteřinách.

Na další poslouchání jsme se zastavili u domu přadleny. Dívka nám vyprávěla o tom, jak se len zpracovává (viz pohádka Jak krtek ke kalhotkám přišel), jak se barví a jak se později přetváří v oblečení. Z praktických ukázek nám v hlavách nejvíce utkvělo česání na přejetém a vypreparovaném ježkovi. Zde se paní přesně držela krtečkova postupu. Protože jsme si celou vesnici prošli (někde jsme byli i víckrát), prohlídku jsme ukončili a branou staré časy opustili. K autu jsme ještě nespěchali, protože holky objevily stánek s palačinkami. Zatímco holky si smlsly na sladké variantě, já (i přes svůj nesouhlas) byl manželkou pozván na slanou (a naprosto luxusní) verzi. Se sýrem, šunkou a trávou (konzumační, ne hulící).

Pak už jsme nadobro odjeli a vrátili se zpět do kempu. V něm na nás čekalo nejedno nemilé překvapení. Již tak natřískané tábořiště se rozšířilo ještě o další stany a karavany. A jeden z nich byl zaparkován hned vedle nás. Zachoval jsem zdravou asertivitu a zaparkoval natěsno tak, abych bočním zrcátkem nestrčil do zahradního křesílka našich nových sousedů. Chvilku jsem také přemýšlel o tom, jestli praktiky kolíkování nejsou přeci jen potřebné.

Před večeří měla Lucka hovor s Terezkou. Míra stýskání už u ní přesáhla únosnou mez a potřebovala slyšet maminčin hlas. I když jsme se s Aničkou báli, že to bude hovor nekonečný, jak Terezka tak i manželka byly rozumné a po pár minutách se rozloučily. Povečeřeli jsme, opětovně zalezlí ve stanu, chvilku si povídali a chystali se na spánek. Z části kvůli únavě, jednak i kvůli zimě, která nám začínala být.

V noci jsme všichni zaregistrovali velmi blízké funění a čmuchání nějakého zvířátka (že by duch ježečka?) a krátce poté podnikli SSČ (spontánní společné čůrání). Jakmile jsme opět zalezli, usnuli jsme a probudili se až ráno.

Nás čekal ještě jeden plnohodnotný, navíc slunný den. Začali jsme ho, jak jinak, vydatnou snídaní a přípravou zavazadel. Poté jsme se rozloučili s kempem a jeli na Hlinsko. Holky tam objevily Řemeslnická obydlí, nazývané též Betlémem. I když jsem byl zpočátku trochu skeptický k letní návštěvě vánoční tradice, ale musím uznat, že jsem se nehorázně mýlil. S Ježíškem neměla skupina domečků, chaloupek a stavení nic společného. Abychom nemuseli obdivovat obydlí (uprostřed města) jen zvenku, vydali jsme se do infocentra a zakoupili si vstupenky. Průvodkyni nám dělala mladá holčina, jejichž předcházející skupinka byla nejspíše mateřská školka. Mluvila hezky, ale pomalu a jednodušších větách. Pak jsme si na přednes zvykli (možná se forma změnila). Vpuštěni jsme byli do několika chalup, kde jsme mohli obdivovat praktičnost a skromnost našich předků. Rozhodně bychom se měli co učit.

Na oběd jsme si zašli k Hubertovi, jehož domovní štít nešel přehlédnout. A udělali jsme dobře. Já, na rozdíl od obou dam, jsem si dal i polévku. A už to byl naprostý zážitek. Hlavní jídlo se pak neslo ve stejném duchu a guláš, který jsme si s Luckou dali, byl více než lahodný. Olizovali jsme se ještě při odchodu a váhali, jestli se sem nestavíme ještě na kafe a moučníček. Aničce by se ke kávičce více než dortíček zamlouvala buchta. Poctivá, domácí, povidlová. A Lucka souhlasila.

Na to bylo však příliš brzo. Břicha jsme měli plná a chystali se do muzea motýlů a brouků (nacházející se taktéž v Hlinsku). Stejně jako jsem byl kdysi okouzlen botanickou zahradou v sousedním Německu, očekával jsem i od této návštěvy shlédnutí neuvěřitelných hrátek přírody. A nemýlil jsem se. Poté, co jsme vyšplhali do velkého sálu v prvním patře, spatřili jsme neuvěřitelnou paletu barev, velikostí a tvarů. Hned u vchodu se nám představil majitel sbírky. Zeptal se, jestli hledáme něco konkrétního, nebo jsme odborníci, či jsme se přišli jen podívat a obdivovat. Pochopitelně jsme přiznali hned u první vitrínky, že jsme naprosto neznalí. Pán nám v úvodu nastínil, na co že koukáme a co můžeme očekávat v dalších sbírkách. Pak nám popřál příjemný zážitek a nabídl nám, že nám kdykoliv rád odpoví na naše otázky.

Obešli jsme si všechny vystavené exempláře (ve sbírce jich je totiž daleko více) a doslova žasli, jací živočiši obývají tuhle planetu (navíc mimo naší republiku). Pán, přesně jak slíbil, se u nás tu a tam zastavil a odpověděl nám na náš dotaz, anebo pronesl nějakou zajímavost. Například jsme se dozvěděli pravdu, jak je to s motýlem Papilio polymnestor parinda, kterého chytá Lord Castlepool v Mayovce "Poklad na stříbrném jezeře". Chycený motýl totiž nebyl zmíněný druh. Navíc se v lokalitě, kde byl chycen, nemohl nikdy vyskytnout. Tuhle a spousta dalších, neméně zajímavých informací, můžete v muzeu vyslechnout. Anička se chtěla rozplývat nad vážkami. Ale byla pánem opravena, že ať je vystavený létací hmyz hezčí sebevíc, nejsou to vážky. Ve světě malých (několik milimetrů) a velkých (přes deset centimetrů) brouků jsme vydrželi asi hodinu a půl. Pak už zbývalo jen pořídit magnetku (netradičně neplacatého motýla), prohlédnout si suvenýry a rozloučit se.

Znovu jsme cestovali proti času a přenesli se k bráně areálu Veselý kopec, skanzenu tvořeném roubenými domky datované od poloviny 19. století. V nich bylo možné obdivovat bydlení a hospodaření drobných zemědělců. I když kromě jediného byly všechny stavení přemístěny z blízkého i dalekého okolí, atmosféru to nijak nekazilo. Naopak. Domečky byly blízko sebe a prohlídkový okruh nebyl i přes množství objektů (zhruba třicet) nijak dlouhý. Navštívili jsme mimo jiné sýpku, ovčín, stodolu, zvoničku, kapli, hájenku, včelín, bělidlo (tam jsme zavzpomínali na Babičku) a několik dílen a domácností. Všude bylo co obdivovat. Ve vodním mlýně nám mladá slečna pustila zařízení na výrobu mouky a jako bonus nám ukázala varnu povidel. Naši předci byli prostě neskutečně chytří a praktičtí lidé. A bez výjimky byly ve všech staveních na stole v míse či peci buchty. A to naši chuť ještě více povýšilo.

V informacích, jsme se ještě zeptali, kde najdeme nedaleký vodní kovací hamr. Podle všeho jsme jej minuli už cestou sem, ale nezahlédli jsme ho. Paní nám cestu popsala a my zjistili, že nás stejně jako ostatní zaujala starobylá chalupa stojící na druhé straně silnice. Bedlivě jsme při cestě autem koukali skrz pravé okénko (já občas koukal i rovně) a opravdu jsme objevili na popsaném místě stát budovu s mlýnským kolem. Zaparkovali jsme (po drobné otočce za obcí) na parkovišti. Bohužel jsme přijeli mimo návštěvní dobu, takže hamr jsme si mohli prohlédnout jen zvenčí. Ke zkoumání toho moc nebylo, ale Anička si naštěstí při ohledání "místa činu" všimla jedné, hodně důležité věci. Byla to cedule zvací kolemjdoucí k posezení v Hamerské krčmě. Nabízená byla polévka, halušky a BUCHTY. Anička se na nás podívala a nadšeně prohlásila: "tohle je prostě znamení". Bylo jasné, musíme dovnitř.

Potřetí v tomtéž dnu jsme se ocitli v jiném století. Vstoupili jsme do nádherné světnice s úžasnou atmosférou. V rohu stála pec, a z oken dopadalo světlo na masivní dobové stoly. A celou místností pronikala lahodná vůně. Mladá paní, která nás s milým úsměvem přivítala nám nabídla čerstvé buchty. Vzali jsme si talířek, na něj umístili jednu makovou a jednu tvarohovou buchtu, paní poprosili o kávu a sedli si ke stolu. Všichni tři jsme nasávali neuvěřitelný klid. A když se přišla paní zeptat, jestli může pustit na starém, mechanicky poháněném gramofonu (s troubelí) hudbu, naše relaxace dosáhla maxima. Jestli budete mít někdo někdy cestu kolem tohoto místa (i kdybyste byli 30 km jinde), určitě se na tomto místě zastavte (ale pozor na provozní dobu). Je to balzám na duši. Lahodnost buchet, ve kterých bylo nepočítaně máku a doslova hroudy tvarohu nelze slovy popsat. Anička si jako vzpomínku zakoupila misku a na tu dobrotu si vzala recept.

I přes to, že bychom zde chtěli trávit daleko více času, museli jsme se přesunout zase zpátky do kempu. Nechtělo se nám. Odjeli jsme tedy zpátky ke stanu (kolem Domu oběšených panenek). I když nás objev vyděsil, hrůzostrašné sny jsme z toho následně neměli. Ke stanu jsme dorazili kolem půl osmé a to ještě nebyla doba, abychom se chystali ke spánku. Protože jsme si slibovali, že se během pobytu stavíme na pivko a zbývala nám poslední šance, slib jsme uskutečnili. Oblečeni již v dlouhých nohavicích a mikinách jsme zabrali lavičku u stánku, dali si každý jedno chlazené a vyprávěli si. Došlo i na plánování sobotního dne. Svěřil jsem se, že by mi bylo opravdu velmi líto, kdybychom hned ráno cestovali ku Praze.

Sklenice jsme vyprázdnili a pustili se ještě na krátkou procházku kolem rybníka. Nedaleko našeho tábořiště se nacházel i areál hotelu Medlov s pláží, lanovým parkem a menším lesíkem. Na kmenech jsme objevili jednu z cedulí dětské naučné stezky a pustili se po jejich stopách. Všechny body jsme sice nenašli, ale zato jsme objevili podivnou, ale zajímavou stavbu. Uprostřed lesa, mezi stromy stála obrovitá klec tvořená samými kládami. Účel jsme nezjistili, ale podrobili jsme jí lehkou zátěžovou zkouškou a procvičili své lezecké umění. Zase ta cesta proti proudu času. Vrátili jsme se do dětských let a šplhali plní elánu, bez strachu z pádu a zranění.

Po návratu k plátěnému obydlí jsme pokračovali v posezení venku, po troškách na sebe přidávali vrstvy oblečení a vymýšleli trika na vodu. Zima a otravný hmyz nás poté vehnal do stanu, kde jsme ještě chvilku seděli a nakonec se odebrali ke spánku.

A co čert nechtěl, pod prsty mi uvízlo cosi pevného. Chvilku jsem zkoumal, co by pod plachtou mohlo uvíznout a přišel na to velmi rychle. Stativ. Znamenalo to stan znovu rozmotat a rozložit. Díky tomu jsme ale zjistili, že se uvnitř i přes důkladné větrání vysrážela voda a bezpodmínečně musíme provést ještě jedno sušení. Zatím jsme se tím nezatěžovali, věci naskládali do auta a s tábořištěm Medlov se nadobro rozloučili. Dřívější odjezd (zhruba v jedenáct hodin) nám byl kompenzován odpuštěním poplatku za elektriku.

Kola jsem volantem směřoval k Památníku odposlechu nedaleko Lipnice. Byli jsme více než rádi, že velká část okruhu po ústech, uchu a oku je pod korunami stromů. Počasí ve zdejším kraji bylo totiž naprosto odlišné, než na jaké jsme byli za těch pár dní zvyklí. Pařili jsme se, ale hezky jsme se prošli. Blížíc se k Lipnickému náměstí, hledali jsme restauraci, kde bychom se mohli naobědvat. A jednou z variant se ukázal hostinec U České koruny. I když prostředí bylo příjemné a stopa Haška a jeho Švejka byla vidět na každém rohu, ceny nebyly z nejpříznivějších. Návštěvu Lipnického hradu jsem odmítl, neboť jsem si zdejší komnaty pamatoval z nedávné návštěvy.

Vyjeli jsme tedy ku Praze a pátrali po možné zastávce. Já jsem totiž stále nebyl ochoten náš společný výlet ukončit. Kilometry ubíhaly a holky si všimly hnědé cedule upozorňující na zámek Jemniště. Upravili jsme tedy trasu a zastavili na parkovišti. Abychom vyplnili čas čekání na prohlídku, odměnili jsme se v kavárničce kávou a limonádou. Na něco na zub nebyl čas. Zámek jsme si prohlédli, dozvěděli se něco z historie. Slečna průvodkyně nám poskytla vesměs naučené texty. Odpovědi na konkrétní dotazy návštěvníků byly hodně obecné. Inu není průvodce jako průvodce.

Závěrem jsme se prošli parkem, dopřáli si sladkou tečku a bez jakékoliv další zastávky odvezli Aničku domů a předali jí v pořádku do rukou dcery. Anička slíbila, že až bude péct buchty podle staročeského receptu, dá nám vědět. Ale to, že si pro ně pojedeme hned druhý den a vyfásneme půl pekáče luxusních (přesně, jako měla paní) tvarohových a povidlových jsme ještě netušili.

A tím náš výlet končil. Jsem moc rád, že nám všechno vyšlo, že jsme mohli navštívit spousta zajímavých míst a doufám, že podobnou akci zase brzo zopakujeme. Pochopitelně v to nepočítám vodu.