Já osobně jsem byl vyzbrojen pouze minimálními zkušenostmi z plánování cesty do zahraničí. Začali jsme tedy zlehka a pomalu. Napsali jsme našim přátelům a svolali první cestovní poradu. Vyzbrojeni tužkou a papírem jsme nadšeně diskutovali a vytvořili první řádky seznamu:
14. - 18. 2. (čtvrtek - neděle)
letecky (pouze batůžek)
ubytování v centru
Koloseum

V rámci dohody jsem se dobrovolně zhostil role plánovače. Chtěl jsem tak splatit "dluh" za Slovensko. Anička s Martinem přislíbili najít ubytování. Něco šlo samo, někdy se úspěch dostavil až na několikátý pokus. Zrovna při hledání ubytování stačilo pár minut a líbivý apartmán za slušnou cenu zmizel z nabídky. Protože Lucka nalezla podrobný a celkem aktuální cestopis, vypracování časového harmonogramu byla radost. Za těch několik dní, co jsme v tom "leželi" a do papírové mapy si vyznačovali body nám připadal Řím jako známé město i přes to, že jsme ho nikdy předtím nenavštívili. Mailová schránka se uspokojivě plnila potvrzeními (až na jeden případ, ale o tom později) a zpráv o počtu zbývajících dnů v naší diskuzní skupině přibývalo.

Babí nezklamala a holky nám ochotně pohlídala a my tak mohli ve velmi ranních hodinách čtrnáctého únorového dne putovat ještě spícími ulicemi, abychom se v osm ráno setkali na Ruzyňském letišti s Aničkou, Martinem a jejich Zdenkou (ta figurovala pouze jako odvoz). Ať už každý z nás měl v batůžku cokoliv, jedno jsme měli všichni. Koktejl radosti a dobré nálady. Když se čtyři letenky, s kterými jsme dorazili na terminál, proměnily pouze ve tři a Martin tu svou marně hledal, Anička se za manželovými zády lámala v pase smíchy. Martin si však udržel úsměv na tváři a žádné panice nepodlehl. Letenka se našla, my jsme prošli prioritním odbavením (výhoda příručního zavazadla) a usadili se do sedadel již čekajícího modrobílého Boeingu 737.

Pro Martina to byl první let v kabině pasažérů. Doposud sedával pouze za kniplem a tak si zážitek hodlal dostatečně užít. Odhodlaně kývl na vinnou nabídku stevardky jež se dostavila krátce po startu. Slunné počasí a díry v mracích nám poskytly nádherné pohledy na Alpy. Nezdálo se, že by dvouhodinový vzdušný přesun trval 120 minut. Během letu jsme si nadšeně sdíleli postřehy a zážitky. V půl dvanácté s námi pilot obkroužil Řím a letoun bez velkého zatřesení posadil na asfalt letiště Fiumiciono. Byli jsme tu.

Víc jako turista jsem vypadat nemohl. Na zádech batůžek splňující do milimetru maximální povolené rozměry palubního zavazadla a foťák neustále přiložen u obličeje s úmyslem zachytit kouzlo ciziny. Vymotat se z haly nám dalo krapet zabrat. Ovšem musím hrdě prohlásit, že lehké bloudění nebylo způsobeno naší neschopností. To jsou prostě Italové. Ze začátku je směrovka k východu načmárána na každém sloupu, ale v obrovské a nepřehledné letištní hale byste jí hledali marně. Martin našim útrapám přivodil konec, když se optal personálu na cestu. Směle jsme pokračovali a došli až k jízdenkovému automatu. Ten se rozhodl nás napínat a lístky nám vydal až na třetí pokus.

Vlezli jsme do vlaku, usadili se a okny sledovali ubíhající Římskou krajinu. Navíc nás hřála ušetřená EURa díky hromadné jízdence. Cesta trvala zhruba půl hodiny a končila na Roma Termini. Halu jsme dlouho neokupovali a velmi obratně zmatek opustili prvním výlezem. Martin, konzultující cestu s elektronickou mapou, nás neomylně navigoval spletitými uličkami. První kostelní věž, kterou jsem spatřil jsem nadšeně fotil. Desátou, která se nacházela stále ve stejné ulici jsem ponechal bez povšimnutí. Kromě náboženských staveb bylo k vidění i spousta jiných hezkých budov. Když na nás mezi stromy vykoukla cihlová zeď stavěná do oblouku, netušil jsem, co to může být. Naší skupině jsem (bohužel) se přiznal, že stavba mi vzdáleně připomíná Koloseum. Jen to je určitě větší, rozlehlejší a starší. No, byl jsem vděčný, že kolem zrovna nešel domácí se znalostí českého jazyka. Dostal bych asi po tlamě. Pochopitelně, že jsme u něj stály.

Široká, honosná a zalidněná Via dei Fori Imperiali nás od Kolosea dovedla k turistickému centru, v němž jsme si vyzvedli objednané "Roma pass". Ty nám měly zaručit volné využívání služeb hromadné dopravy a vstupy na vybrané památky. Protože by byl hřích posadit se na autobus a nechat se odvézt k ubytování, pokračovali jsme po vlastních a hltali památky. Ke každé soše postavy s věncem bobkového listu na hlavě jsme šli s očekáváním. Jestli už to bude on. Tedy Julius. A díky tomu, že říše Římská trvala hodně dlouho, jsme to štěstí zatím neměli a cézara neobjevili. Rázné pochodové tempo jsme zvolnili, jakmile jsme vstoupili do ulice označené cedulí "via Giulia". Byli jsme v cíli. Před zamřížovanými dveřmi s číslem 173 se Martin pustil do hlavolamu v podobě kapsle s klíčem zajištěné číselným zámkem a poté se samotnými dveřmi na pět západů. Z tuhého a lítého souboje nakonec Martin vyšel jako vítěz a my mohli odložit zavazadla.

Den pochopitelně nekončil. Z batohů jsme vyndali zbytečnosti a po několika minutách znovu stáli na ulici. Kroky jsme směřovali k nedaleké restauraci na náměstí Campo de´ Fiori. Já se rozhodl dát si kromě pozdního oběda i předkrm v podobě bruschetty. Když nám přinesli pití i hlavní jídlo, znejistěl jsem. Považoval jsem, stejně jako ostatní, předkrm jídlo servírované na samém začátku stolování. Italskou pochoutku jsem obdržel až s účtenkou a chladnou omluvou. Stane se.

Výhodou tohoto jihoevropského města je, že památek je přehršel, navíc jsou umístěny velmi blízko u sebe. Tento fakt nám umožnil navštívit ve čtvrtek ještě náměstí Piazza Navona s kašnou čtyř řek, Pantheon (i když jen zvenčí) a fontánu di Trevi na Piazza di Trevi. Zpátky k našemu ubytování jsme se dostali, již v pološeru, přes Kvirinálský palác, sídlo Italského prezidenta na Palazzo del Quirinale. Osvětlený Řím vypadal opravdu úchvatně a nám se, ani přes velmi náročný den, nechtělo domů. Ale program následujících dní byl náročný a mi nové síly potřebovali načerpat. Po desáté hodině večer jsme se rozloučili, zamuchlali se pod deku a usnuli.

Díky tomu jsme si mohli prohlédnout další kulturní památky, které by nám byli při jízdě skryty. Obešli jsme například Largo di Torre Argentina, což bylo malé náměstí, uprostřed něhož bylo plotem ohraničené malé prostranství s nápadnou pěticí sloupů. Že se jedná o historicky velmi důležité místo, jsme ještě netušili. Do cesty se nám následně připletl Kapitol, obrovský bílý palác tyčící se majestátně nad Římem. Pohledy na město v ranním oparu byly nepopsatelné. Pak už stačilo se napojit na starou známou, včera šlapanou Via dei Fori Imperiali. Jelikož jsme tentokrát rajzovali po druhé straně bulváru, mohli jsme konečně pozdravit samotného Julia Cesara. Tedy jeho sochu v nadživotní velikosti.

Ranní provoz (silniční i chodniční) byl minimální a umožňoval nám jít bez obav z nárazu rovně a přitom si prohlížet památky vlevo i vpravo. Ze stejného důvodu byla již v dáli patrná silueta arény. Ta se spolu s naším přibližováním neustále zvětšovala a já si její velikost plné uvědomil až ve chvíli, kdy jsme stáli přímo u ní. Bylo s obdivem, že něco tak gigantického byly schopni postavit před dvěma tisíci lety. Po nekonečných (a zatočených) frontách, které jsme spatřili předchozí den nebylo ještě památky, ale menší davové uskupení vidět bylo. S radostí nad dostatečnou přípravou jsme vytasili svoje průkazky a potvrzení o rezervaci a přistoupili k turniketu. Holčina s oranžovou vestičkou a čtecím zařízením v ruce mi oznámila, že vstup máme až za deset minut a tudíž se máme dostavit až za deset minut. Hned nato se mě přestala všímat a věnovala se dalším turistům.

Se zalomenými krky jsme pozorovali zdi mohutné stavby a v ní ukryté zelené ptáčky (zřejmě papoušky) a dle pokynu se dostavili až v čas rezervace. Podařilo se, náš spolek byl do jednoho naskenován a propuštěn. Po kontrole věcí a projití bezpečnostním rámem jsme konečně vstoupili do dominanty Říma - Kolosea. Popisovat, jak je prohlídka organizována a co je možné vidět či koupit nebudu. Na to jsou jiné publikace či internetové adresy. Budete se muset spokojit jen s prostým tvrzením, že návštěva Kolosea pro nás byla zážitkem a rozhodně nám stála za to. Děkoval jsem moderním technologiím za to, že držím v ruce digitální fotoaparát a nejsem omezen filmem s šestatřiceti snímky. Obdivovat bylo totiž co.

Po dvou hodinách (a to jsme se nikde moc nezdržovali) jsme stavbu opustili a vydali se na severozápad k dalšímu vstupu. Do přilehlého Forum Romanum. Tyto dva skvosty jsou od sebe vzdálené jen čtvrt kilometru. Opět se konala prohlídka a kontrola s tím rozdílem, že jsem tentokrát fotografický aparát odložil na misku nepodléhající cestě rentgenem. Tak, jak to po mě bylo vyznačováno v předchozím případě. Omyl. Stejné uniformy a stejné cedule nutně neznamenají stejné postupy. Příslušník vykonávající dozor se na mě zamračil a jasným gestem mi naznačil, že foťák půjde do tunelu taky. Uposlechl jsem. Forum Romanum je rozlehlý areál plný rozpadlých domů z kterých zbyly jen zdi (pochopitelně ironie). Pokud by tomu tak bylo, netrávili bychom tam dvě a půl hodiny. Zde jsme kromě toho, co se píše v cestopisech, objevili ještě nepočítaně pomerančovníků a mandarinkovníků obsypaných plody, rudookého racka a podzemní projekci jejíž význam a pojetí jsem zcela nepochopil. Za ušlapané kroky jsme si dali v kavárně kávičku a pistáciovou kapsu. A když píšu pistáciovou, tak tím myslím s pořádnou porcí pistácií.

Další plány na první den nebyly, řešili jsme je operativně. Aktuálně nás tížil (vlastně naopak) prázdný žaludek. A tak jsme hledali restauraci, kde bychom se mohli najíst. Vidliček a nožů bylo hodně situováno nedaleko Tiberského ostrova. Což je kus pevniny uprostřed Tibery (propojený mostem) na než postavili, jak jinak, alespoň malou baziliku. Přes zřejmě nejzmatenější semafor na světě jsme se dostali do uličky plné stolků a židliček a malých domků poskytující občerstvení. Zasedli jsme a čekali na jídelní lístek. A tady je odehrála jedna z velmi vtipných scének našeho putování.

Usměvavý pán nás přivítal, rozdal nám papírové karty a optal se na pití. Zatímco si ostatní objednávali, já zaznamenal na jídelním lístku i písmo stylem podobné hebrejštině. V duchu jsem si pomyslel, že jiný kraj jiný mrav a když se u nás může objevovat azbuka, proč ne. Že na ubruse vládla bílá s modrými pruhy mi nějak nedošlo. Lucka měla chuť na špagety. Objednali jsme a těšili se na jídlo. Ale z obsahu na donesených talířů byla manželka více než zklamaná. Dvakrát do toho dloubla a prohlásila, že chuť pokrmu rozhodně nevyhovuje jejím chuťovým buňkám (a to rozhodně vybíravá není) a těstoviny do sebe nedostane. Moje noky měly také netradiční nádech, ale s Lucčiným verdiktem jsem plně souhlasil. Nedalo se to. Chvilku jsme laborovali nad tím, jak trapnou situaci vyřešit a nakonec jsme vyzvali Lucku k tomu, aby do sebe dostala alespoň chléb, který nám před tím přinesli.

Lucka zhltla několik plátků, než se dostavil číšník. Ten smutně hleděl na téměř plný talíř a optal se, co bylo v nepořádku. Položili jsme mu otázku, jestli náhodou neobsahovaly ty špagety nějaké ryby, protože jejich chuť byla velmi silná. Mladík se pousmál a prohlásil, že jsou to špagety "sea food" a tedy se dá očekávat, že kuchař do toho nějakou tu rybku zamíchá. Pak se zachoval velmi elegantně. Oznámil nám, že nechce, aby z jejich restaurace odcházeli nespokojení návštěvníci a donese tedy ještě jednou jídelní lístek, aby si Lucka vybrala. Poté, co se s ním vrátil, ležela před manželkou další těžká volba. Co si dát, když má plné břicho chleba? Nakonec to vyhrál nějaký předkrm. Cestou z restaurace jsme nad událostí ještě chvilku diskutovali a došlo nám, že jidiš v jídelním lístku a několikrát avizované "košer" pokrmy byly dostatečně signalizující, že do omáčky na špagety nebudou dávat vepřové. No, stane se. Byla to zkušenost.

Cestu domů jsme si natáhli ještě přes Andělský hrad jehož interiéry jsme nehodlali v rámci prohlídky prozkoumat. Obešli jsme jej, nafotili a pak se vrátili do naší sto-sedmdesát-trojky. U kulatého stolu prošli zážitky dne, navečeřeli se a splnili denní povinnosti (jako absolvování lekce angličtiny). V nohách jsme měli zhruba 17 kilometrů a únavu jsme pochopitelně cítili. Ale byli jsme spokojení a těšili jsme se na den následující.

Přes most Bridge Vittorio Emanuele II s krásným výhledem na Andělský hrad v ranním oparu jsme přešli Tiberu a ocitli se na zatím nejširší ulici. Na druhém konci (pouhých 500 metrů od nás) nás vyhlížela bazilika svatého Petra. Nás ohromila nejen tato stavba, ale i samotné náměstí Piazza San Pietro. Svou rozlehlostí (od nevidím do nevidím), ale i množstvím soch, fontán, sloupů, svítidel a jiných okras. Jediné, co bych vytkl je nejasné vytýčení hranic mezi Římem a Vatikánem. Po kočičích hlavách, kterými bylo náměstí dlážděno, se prohánělo spousta čar, ale ani jedna nenesla informaci o tom, že je tou zlomovou.

Ze všech vchodů jsme hledali právě ten jeden správný. A ten se na místě, kde jsme se aktuálně nacházeli, nenalézal. Museli jsme proto celý blok (Vatikán) obejít a vyhledat vchod do Vatikánských muzeí. On totiž není Vatikán jako Vatikán. U tohoto "bočního" vchodu nás čekala fronta. Nadšení, že máme rezervaci na konkrétní hodinu nás opustilo se zjištěním, že i postávající mají rezervaci ve stejném termínu. Ale čas utíkal rychle - bylo stále co a hlavně koho pozorovat a čím se bavit. Poslušně jsme čekali zařazeni v davu a na pokyn místního strážce se přesunuli ke vstupu. Kontrole zavazadel a kompletnímu prošmejdění detektorem jsme byli pochopitelně podrobeni. Bez závad.

Od šaten, kde jsme nezanechali zhola nic, jsme vystoupali v kruzích (po točitém schodišti) a ocitli se v "centru". Kromě několika prodejen s upomínkovými předměty zde byl i rozcestník a jeden jelen :). Cedule lákaly do sálů s egyptským, antickým, římským, renesančním a kdovíjakým uměním. Pochopitelně pro nás byla zásadní a povinná návštěva Sixtinská kaple. Vatikánští organizátoři však při návrhu prohlídkových okruhů kladli veliký důraz na to, aby zrakům návštěvníků nebyl skryt jediný exponát. Než jsme se dostavili k obdivování "Stvoření Adama", namáhali jsme své krční páteře v mnoha sálech. Abych umění jen nezesměšňoval, musím uznat že i já, kulturou mnoho nepoznamenaný, jsem musel exponáty obdivovat. Sochy, malby, vázy i ozdobné prvky místností. Smutné na tom je, že zatímco lidské tělo vytesané před dvěma tisíci lety do kamene je obdivuhodné a krásné, kreace dnešního uměleckého světa je pro mě nepochopitelná.

Série navzájem propojených budov obsahuje mnoho chodeb, mnoho sálů a mnoho vystavených předmětů. Proto nám exkurze i s pobytem v zahradách a muzea papežských vozů a vozidel zabrala mnoho času. V našem případě nějakých pět. Přesunuli jsme se zase na náměstí, tentokrát obehnanou neuvěřitelným šálem lidí, pořídili několik pamětních snímků a pomalu vykročili zpět domů.

Při návratu jsme, přes moje naléhavé a intenzivní přání, stavili ještě (znovu) u Largo di Torre Argentina. Chtěl jsem totiž na vlastní oči spatřit místo, kde byl omylem (a jak Martin trefně poznamenal, že třiadvacetkrát po sobě) píchnut Julius Cesar. Velká nepřehlédnutelná šipka tam nebyla, takže přesné místo nevím doposud. Ale pomyslnou fajfku, že jsem tam byl, si udělat v hlavě můžu. Ještě jednu zastávku jsme provedli v moc hezké cukrárně. Personál byl milý, vstřícný a obětavý. Jen jaksi zapomněl na moje americano. A když jsem se připomněl, bylo na mě pohlíženo jako na podvodníka. Měl jsem se prokázat účtem. Který jsem ovšem před tím zmuchlal a zahodil do koše. A nebyl jsem schopný vykonstruovat anglickou větu popisující absenci platebního dokladu. Situace nakonec nebyla zcela bezvýchodná. K pultu se znovu dostavil usměvavý pán, který ode mě objednávku přijímal a kolegu poučil. I já jsem tedy obdržel svůj hrníček kávy.

Pátečního textu není mnoho, ale nachozených kilometrů jsme měli opět v nohou spoustu. V posteli jsem pak usínal s lehkými obavami, jak dopadne zítřejší nepotvrzená rezervace. Čekala nás totiž návštěva galerie Borghese.

Zahrady, jejichž součástí je právě vila patřící šlechtickému rodu Borghesů byly situovány na severovýchodním směrem od našeho ubytování. Klikatou cestu v délce čtyř kilometrů jsme si ozdobili ještě zastávkou u fontány di Trevi a Scalinata di Trinita dei Monti (Španělských schodů - kdo neumí Italsky). Tato brzká ranní procházka měla jednu obrovskou výhodu. Památky byly (téměř) bez lidí. U fontány nebyl, na rozdíl od středy, problém sejít až k vodě a volně se procházet. Schody taktéž nepřipomínaly sezení senátu (a to je na nich zakázáno sedět). Navíc od kostela Trinità dei Monti se nám naskytl neuvěřitelný pohled na Řím. Z jiné strany, ale stejně krásný.

Od schodů jsme nešli přímo do parku, i když by to byl kousek, ale vydali jsme se jakousi Římskou "Pařížskou" a sháněli se po kavárně, kde bychom mohli posnídat. Sehnat volná křesílka a ochotného číšníka oblečeného v bílé košili nebyl problém. Háček byl v cifře, která byla uváděna na jídelním lístku. Nebyli jsme ochotni zaplatit za snídani stejnou částku jako za luxusní oběd v naší čtvrti. Vzali jsme nohy na ramena (byl to hodně svižný odchod) a pokračovali až na Piazza del Popolo. Náměstí, na němž se stavitelé křesťanských staveb doslova vyžívali. Umístit na jeden plac tři kostely a jednu baziliku, to už je fakt extrém. Za branou, u které se odehrál jistý dramatický výstup nespokojeného občana a několika členů policejního sboru, jsme nalezli světový řetězec rychlého občerstvení. A ano, posnídali jsme právě tam. Ovšem spokojenost byla čistě na naší straně. Croissant, káva, horká čokoláda, čerstvá pomerančová šťáva. Krapet jiná nabídka, než můžeme vidět u nás.

Na posnídaňový relax však nebyl prostor. Čas naší prohlídky se nekompromisně blížil a Lucka objevila, že vila je s velkou pravděpodobností (měli jsme jen jeden pokus) na druhé straně opravdu obrovitého parku. S manželkou jsme vypálili jako předvoj a já záviděl lidem pohybující se v placených vozítkách (dobrej kšeft).

Celkem zahřátý a upocený, postavil jsem se před paní v uniformě a spustil naplno svou angličtinu. Cítil jsem se jako u zkoušky. Vysvětlil jsem ženě svůj úmysl - dostat se do expozice i přes to, že nejsem schopen se prokázat platnou registrací. Vyslechla mě a poslala dovnitř, k pokladně. Monolog jsem opakoval a byl znovu odeslán. Tentokrát jen o pultík vedle. A tam jsem nakonec uspěl. Pán registraci našel a vstup nám uznal. Když jsem se ho ptal, kde se stala chyba, že jsem potvrzení nedostal, odpověděl mi, že někdo adresu na kterou mělo být potvrzení odesláno špatně zadal. Zajímal jsem se tedy ještě o to, proč jsem nedostal odpověď na mou zprávu, ve které řeším právě tento problém. Odpověď byla jednoduchá, lež šokující. Mailová schránka je plná.

Vítězně jsem vylezl od kasy se čtyřmi lupeny v rukou a cítil jsem ohromnou hrdost. Povedlo se a my mohli skoro dvě hodiny absorbovat další dávku umění. I zde nás malířské a sochařské umění uchvátilo. Úsměv na tváři nám vykouzlili nejen všudypřítomní prdelatí andělíčci, ale Aniččin objev zarámovaného "Utrpení svatého Šebestiána". Notnou dávku svého času jsme věnovali také obdivování venkovních památek, kterých se v parku nacházelo opravdu mnoho.

K obdivu samotného objektu jsme nedostali příležitost. Italští konstruktéři vilu vylepšili lešením a zakryli hadrem. Pustili jsme se tedy parkem, nechali se hřát sluneční paprsky a pozorovali okolní ruch. Travnaté plochy byly využívány k obědvání, odpočinku či sportovním aktivitám. Své místo si našel i potulný hráč na kytaru. Jedna z bran, kterou jsme míjeli, byla ozdobena hlavami slonů. Tento sochařský počin nás tak zaujal, že jsme přišli blíž a zjistili, že se zde nachází i zoologická zahrada. Aniččino nadšení bylo jasně viditelné a nebýt předchozí audience u Borgiových (neplést s hlasatelkou) a požadované ceně (vstupné v kombinaci s množstvím zvířátek bylo v nepoměru), zřejmě bychom to prolezli i zde. Místo toho jsme ale nalezli Řecko-římské jezírko, poseté obsazenými lodičkami a obehnané kachnami a plotem.

Po obědě, který jsme uskutečnili spontánně ve velmi příjemné restauraci jsme šli ještě shlédnout hydrochronometr, což jsou patrně jediné hodiny v Římě, které jdou správně. Protáhli jsme se městem a s lehkým nákupem skončili unavení, uťapkaní, ale naprosto spokojení a nadšení zase v našem bytě.

Vyvstala otázka, jak se důstojně rozloučit s naším výletem. Byla totiž sobota, poslední den našeho putování. Vsadili jsme na jistotu a šli se navečeřet do "naší" pizzerie na náměstí Campo de´ Fiori. Oproti prvnímu večeru zde bylo o poznání více lidí, kteří byli navíc v davu sroceni kolem sochy postavy s kápí přes hlavu. Jak ale všichni postávali kolem památníku a poslouchali slova vyřknutá paní na pódiu, nikdo nezabíral sesličky v restauraci. Pohodlně jsme se usadili, objednali si samozřejmě italské jídlo (a my s Martinem tupláka) a pozorovali ruch kolem nás. Martinovi to nedalo a jal se zkoumat, proč a co se tu dnes děje. A netrvalo dlouho, když to našel. Podobizna muže stojícího na "Květinovém poli" ztělesňuje Giordana Bruna a ten byl 17. února (tedy dnes) roku 1600 na tomto místě upálen. Nemůžu opominout Martinovu poznámku, že se jednalo o dalšího z kosmonautů, který shořel hned při startu (ještě že kolem neuměli česky). S radostí, že je tajemství odhaleno jsme si připili a pustili se do přinesených pokrmů.

Vyčištěním talířů (já jsem měl pizzu Calzone) náš pobyt u stolu ještě nekončil. Martin totiž holkám objednal místní (jako taliánskou) sladkou specialitu Tartufo, což byla hnědá sladká zmrzlinová koule, navíc nebesky dobrá, šálek horké čokolády a nám kávičku. Jako pozornost podniku jsme obdrželi ještě šťopičku Limoncella. Přecpáni a ve velmi pozitivní náladě jsme restauraci opustili a odebrali se rovnou do postelí. Vzhledem k finanční náročnosti dopravy na stanici Roma Termini (jak Martin prohlásil, chtěli za to nesmysl) nás čekal pěší přesun v plné polní ve velmi časných ranních hodinách.

Vstávání v opravdu nelidský čas nám dalo zabrat, ale zvládli jsme to. Sbalili jsme si poslední věci a téměř beze slova (já ještě se zalepenýma očima) vpluli do tiché, prázdné a tmavé ulice. Trasu jsme absolvovali bez jediného omylu a dokonce jsme na stanici dorazili pár minut před tím, než jel vlak. Krušné a hodně uspěchané chvíle nám nastaly po zakoupení jízdenek. Jejich objednání jsme zmákli, ale ukazatel nástupiště nás hnal několik desítek metrů jinam. U prázdných peronů jsme prošli bránou a zjistili, že kolej, na které stojí náš vlak, je vlastně naproti těm automatům. Do vagonu jsme vtrhli v poslední vteřině naprosto splavení. Dveře zaklaply, vlak se rozjel správným směrem (po kolejích) a my se po půl hodině jízdy ocitli na letištním terminálu.

Prošli jsme si bezcelní zónou, holkám, rodině a blízkým pořídili drobné, většinou sladké pozdravy a z nepřeberného množství restaurací a kiosků si vybírali snídani. My s Luckou jsme zastavili u jedné pekárny, z jejichž pultů se na nás smály koláče, buchty a dortíky. Nad tím vším visela obrovská cedule poukazující na výhodné snídaňové menu. Vzhledem k tomu, že obsahovalo kávu, džus a croissant plněný dle výběru a stálo méně než jeden samotný koláč, nebylo proč váhat. Postavil jsem se do fronty a když na mě prodavačka zaměřila pohled, začal jsem objednávat. Dvakrát menu a hezky vypadající dortík k tomu. Práskho. Cifra na pokladně se mi ani trošku nelíbila. Nerozmluvený jsem se pustil do konverzace. Bohužel marné. Slečna něco nervózně a rychle (za mnou se dělala fronta) vypustila, že na velké reklamní ceduli je uvedena sleva, nikoli cena. Pípnul jsem tedy sklesle kartou. Při ukládání objednávky na tác jsem si ale všiml, že všechno, kromě dortíku a jednoho sladkého rohlíku je po dvou. Přehlížel jsem tedy paní drkající do mě kufrem a dožadující se prostoru u pokladny a projevil svůj nesouhlas. Prodavačka se na mě zamračila a dávala mi jasně najevo, že potrhlé cizince, kteří si neumí spočítat útratu nemá po ránu ráda.

Tentokrát však byla pravda na mé straně. A když jsem začal prokládat angličtinu ne moc hezkými českými slovy, z posledních sil jsem ze sebe vyloudil spojení na úrovni základní školy. "Já objednat dvě menu. Já mít dvě kafe, dvě šťáva, ale jeden croissant". Holčina pochopila, lehce pokývala, omyl napravila a já vítězoslavně odkráčel. U stolu jsme pak zjistili, že z celého dortíku, na který jsme se tolik těšili, jsme obdrželi zhruba jednu dvaatřicetinu.

Letadlo se vzneslo i přistálo na čas a my se v neděli dopoledne ocitli na Pražském letišti. S Aničkou a Martinem jsme se rozloučili a ještě při cestě domů vzpomínali na ta krásná místa. A jak se to všechno do puntíku podařilo. Moc děkujeme našim spolucestovatelům a doufáme, že se brzo potkáme na dalším společném výletě.