O pololetních prázdninách (v pátek) se na naše malé studentky přijela podívat babí. Na vlastní oči se chtěla přesvědčit o tom, že na školním lejstru není ani jedna labuť, půlsněhulák, rozbitá židle, anebo sardel. Na návštěvu jela také, aby obhlédla domácí hřiště vnuček, po dlouhé době navštívila matku Prahu (tuto aktivitu doslova miluje) a zachránila zeťáka od vaření oběda. Dopoledne jsme tedy přivítali u nás babí s milým úsměvem na tváři a kastrůlkem v ruce. Holkám to pochopitelně udělalo moc velkou radost a aby babičce ukázaly všechno, co jim nadělil Ježíšek, vytvořily v pokojíku čurbes větší než normálně. Navíc mohli s přípravou oběda pomáhat a i v kuchyni vytahaly ne moc často používané nádobí. Zanedlouho dorazila domů i Lucka, naobědvali jsme se a jakmile si odpoledne ukouslo pár hodin, vypravily se holky vyprovodit babí na autobus. Doma jsem osiřel na delší dobu, neboť holky jely pořídit nákup a hlavně opotřebené bačkory.

V sobotu odpoledne nás čekalo "Betlémské" setkání u Markéty a Kubíka, kam dorazili i Venca s Laurou a jejich Bertíkem a Jindra. Chvilku jsem se bál, že naše holky si nebudou s klukama (kvůli věkovému rozdílu i odlišným zálibám) rozumět, ale nehorázně jsem se mýlil. Dcerky se prvních pár minut držely u nás a ostýchavě sbírali z misek a talířů dobroty. Ovšem za půl hodiny jsme o nich už nevěděli. No, to kecám, protože huronský křik linoucí se od schodů přeslechnout nešel a my rodičové (kdokoliv z nich) jsme rozjetou partu uklidňovali. Honěná se posléze změnila v Hunger games. O přechodu jsme se dozvěděli od se slzami v očích přicupitající Terezce, která si stěžovala na dobře mířený projektil Nerfky. Proběhlo krátké kárání, cosi jako umravňování a pak nastalo veliké ticho. Absence křiku, breku, dupotu a vřískotu v nás budila podezření. Naštěstí Kubík odhalil, že všechny děti jsou v naprostém pořádku, jsou naskládání kolem televize napojené na herní konzoly. Když jsem se zeptal, co hrají, Kubík s ledovým klidem pronesl, že GTAčko. Zasmál jsem se, znovu se zeptal a dostal tutéž odpověď. Nenašel jsem však tu odvahu (byla to lenost), abych holky od interaktivního sledování odehnal. Za domácí úkol jsem si určil vysvětlit našemu potomstvu, že není zcela běžné vystřílet půl ulice kvůli odřenému laku na přední kapotě.

Sešlost přecházela od vyprávění rodinných událostí, přes pracovní zážitky až k budoucím plánům. Ať jsme rokovali o čemkoliv, na stole (a že ten stůl byl obrovský) bylo stále dostatek jídla a pití. I když Venca tvrdil, že to není z důvodu vyprazdňující se basy, rozhodli se s Laurou netrávit noc pod stejnou střechou jako my, ale nechali se odvézt k domovu. Stejné rozhodnutí potvrdil i Jindra. Rozloučili jsme se tedy a na nocleh zůstala jen naše rodina. Kryštof s Filipem ukázaly holkám krapet milosrdnější hru (alespoň podle názvu) - berušky a ta jim vydržela až do večerky. Ta pochopitelně nepřišla v klasický čas, ale nakonec přišla. Zatímco jídla neubylo, počet dospělých se snížil. Dál jsme pokračovali ve vyprávění, plánování a hodnocení. Nakonec odešly holky a my jsme je s Kubíkem po chvilce následovali. V náladě, přežrán, ale naprosto spokojen a nadšen.

Ať byla večerka kdykoliv, budíček mají holky vesměs stejný. Kolem půl sedmé bylo mrskání na matracích velmi intenzivní a bylo jasné, že jakékoliv pokusy o držení cácorek v klidu jsou marné. Odebrali jsme se tedy do obýváku a čekali na domácí. Ti přišli zanedlouho. A milosrdně tvrdili, že jsme je nevzbudili :). Společně jsme ještě posnídali, doprobrali to, co jsme si nestihli povědět večer a odjeli domů. Terezka cestou domů spustila, že se jí hra s autíčky, kterou minulý večer sledovaly, nelíbila. Byla divná, protože je špatné nabourávat do lidí. S maminkou jsme na sebe uspokojivě mrkly, že máme chytré a vnímavé děti. Julinka to nekomentovala, jen se potutelně smála. Co to znamená nevím, ale zatím si klíčky od auta půjčit nechtěla. Doma jsme kompletně setrvali jen krátce. Lucka pobalila holky, sebe a odjeli na západ. Já jsem na zbytek víkendu osiřel, manželka se mi totiž vrátila až v pondělí.

To už byla chystána další akce. Odpoledne jsme se v našem Lopatovém složení pustili do záchrany galaxie a prchali s odcizenými plány Hvězdy Smrti do bezpečí. I když jsme fyzicky byli ve Vršovicích, naše mysl se dostala tisíce světelných let jinam. Pochopitelně detaily prozrazovat nebudu, ale Mildu a mě interiér, rekvizity a start vesmírného korábu nadchl. Všichni jsme pak nadšeně přivítali Ártůa (R2D2). Výsledným časem jsme byli uspokojeni, vlastně nás dost překvapily dveře vedoucí zpět do areálu. Jsme prostě už moc dobří.

Poslední věty tohoto článku musím věnovat poděkování našim drahým kamarádům za krásný páteční večer a následující sobotní ráno. Pro mě to bylo povedené zcela nad všechna má očekávání a budu moc rád, když se v téhle sestavě zase brzo sejdeme. Nebojte Markéto a Kubíku, myslím kdekoliv. Mějte se všichni krásně.
A co se Lopat týče, s Vámi kdykoliv kamkoliv na cokoliv :)

Do nevelké ale dostačující lyžárny jsme si uložili boty a na konci dlouhé chodby nalezli pokoj číslo čtyři. Náš nový domov. Holky obsadily volné postele (nám nechali kupodivu manželskou postel) a pustily se do vybalování svých batůžků. Během několika minut vytvořily na svých postelích, stole a koberci neuspořádané shluky věcí, my s Luckou potřebovali na umístění oblečení do skříně a jídlo do lednice trochu více času. Fáze ubytovávání byla úspěšně ukončena. Téměř ve stejném okamžiku dorazil i Martin s Aničkou (ti byli na procházce) a hned po nich Ráďa (ten na procházce nebyl). I když prostor předsíně (plac metr na metr hned za vstupními dveřmi) nebyl k velkému přivítání nijak vhodný, museli jsme si padnout kolem krku a pozdravit se hned tam. Anička s Martinem nám představili penzion, hlavně společenskou místnost (s herničkou) umístěnou v přízemí.

Radkovi trvalo vybalování zlomek vteřiny a hned poté jsme byli voláni ke společenskému družení. Hned mezi dveřmi mi Radek vrazil velkou krabici koblih. Pochopitelně nebyly jen pro mě, jen jsem asi vypadal jako jejich největší konzument. A než jsem stačil se sladkou nadílkou zmizet, byl jsem upozorněn, že se mám obratem vrátit. Čekal na mě totiž ještě tekutý "hovor". Vychutnával jsem zkapalněnou třešeň, seděl s ostatními v jednom pokoji a zapojoval se (tím, že jsem souhlasil a nemluvil) do plánování následujících dní. Pro dnešek měla většina jasno. Chlapi dopijí, oblečou se a vyrazí na noční lyžování. Moje námitky na zanechání samotné manželky s dětmi nebyly brány v potaz (i samotnou manželkou), tak jsem do sebe kopnul zbytek sklínky a šel se vsouvat do skromného lyžařského oblečení.

Dostavil jsem se před penzion a postavil se Martinovi nosícímu z lyžárny věci do cesty s hloupým a zbytečným dotazem. Už pro mě nebyla práce. Než jsem se vyhrabal z cimry, Martin s Radkem všechno naskládali do auta. Umístil jsem svůj zadek na sedadlo spolujezdce a byl tiše jako pěna. Martin nás odvezl do Vysoké nad Jizerou a zastavil před skiareálem Šachty. Zatímco kluci se na parkovišti bez potíží obouvali do vlastních bot, já jsem zažíval velmi napjaté a těsné chvilky. Do zapůjčených přeskáčů, které jsem si doma ani jednou nenatáhl, jsem se nemohl dostat. Funěl jsem, tlačil, táhnul, místy nadával, ale všechno marné. Ale nevzdal jsem se a za lehkého křupání plastu a s vypětím všech sil levou nohu do lyžařských bot vsunul. Pochopitelně se stejná procedura opakovala i pro nohu pravou. V oblasti kotníků jsem při chůzi (vlastně jakémkoliv pohybu) cítil nepříjemné tlačení. Nekomfortní pocit jsem konzultoval s Martinem, ten mě ale ubezpečil, že fixace nohy je naprosto v pořádku. Zatnul jsem tedy zuby a následoval kluky na vrchol sjezdovky. Sníh byl bílý, obloha černá, sjezdovka upravená. Po dvouleté pauze jsem opět nasměřoval špičky lyží ze svahu dolů a vzpomínal jak se prkýnka ovládají. Po prvních sjezdech bez pádu jsem si začal jízdy naplno užívat. Při pasivní jízdě na vrchol s kotvou na zadku jsem se zaobíral myšlenkou, proč moje prsty mrznou když jsou schované v termo rukavicích. Nepřišel jsem na to.

Poslední sjezd jsme sice uskutečnili ještě před ukončením nočního provozu, ale ve správnou chvíli. Čekalo nás ještě několik lyžovaček a nikdo se nechtěl zrakvit hned první večer. S velkým sebezapřením jsem absolvoval zpáteční cestu (mírně do kopce) na parkoviště a víc než do tepla se těšil až sundám boty. Kupodivu výstup z mučícího nástroje byl otázkou chvilky. Obul jsem se do kecek a zažíval rozkoš. Stejné štěstí však neměl Radek, jehož boty mu chodidla propustit nechtěla. S odhodláním Radka vysvobodit jsem se vrhnul k němé nestvůře a ze všech zbývajících sil bojoval, zvítězil a Radka vysvobodil. Díky svému činu jsem si nevysloužil rytířské ostruhy, zato mi byl přiznán titul "zouval".

Vyzutím večer samozřejmě nekončil. Převlékl jsem se do domácího a spolu s Luckou šel na "pařící" pokoj k Aničce, Martinovi a Radkovi. Chlapi česali již zkapalněné třešně, ženy nás pozorovali a všichni jsme si povídali. Dlouho jsme se neviděli a tak zážitků bylo dost. Stejně jako lihoviny ve sklenici. Ale pochopitelně jsme to nemohli a ani nechtěli hned první večer přehnat. Na zítřek totiž Lucka dopředu objednala holkám lyžařskou školičku, aby zkusily štěstí. Padl jsem do postele, přikryl se dekou a okamžitě usnul.

Nebýt budíčku a nutného přesunu na sjezdovku bych klidně ještě nějakou tu minutku spokojeně podřimoval, ale nešlo to. Naštěstí jsem energii rychle doplnil díky Radkovým koblihám a oblékající se dcerky co do počtu vrstev skoro dohonil. Abych předešel špatnému pocitu z toho, že jsem všechny koblihy sežral sám, odebral jsem se s na talíři naskládanou sladkou pyramidkou do druhého pokoje. Leč marně. Ve dveřích jsem potkal ustrojeného Martina chystajícího se k nakládání věcí a škrábání auta. Pohledem mrkl na porcelánové nádobí a oznámil mi, že všichni z jejich pokoje jsou již po snídani. Se svěšenými rameny a vnitřně zahanben jsem se šoural zase zpět.

Ve čtvrt na devět se kolona rozjela pod Martinovým vedením směrem na sjezdovku Studenov. Zaparkovali jsme na prázdném asfaltovém place a začali se shánět po půjčovně dětského lyžařského vybavení a hlavně po škole. S tím nám pomohla parking-dáma. Mladá a hlavně ochotná a vstřícná paní, která odpověděla na všechny naše zvídavé dotazy. Bohužel jsme se hned ze začátku dozvěděli, že právě zaparkované vozidlo se nachází zhruba půl kilometru od areálu lyžařské školy. Přejezd možný je, ale není tam kde parkovat. Nad logistickým zádrhelem jsme laborovali zhruba deset minut. A když nám pomalu začalo téct do bot (časových), prchla Lucka s holkami do půjčovny a vybavila je. Barevnou sladěnost helem a lyží si nemohly holky vynachválit. Poté jsme dcery, s vypětím vlastních sil, přesunuli k partě lektorů a předali je. Zapadli jsme do přichystaných lehátek a při sběru sil pozorovali vyučování. V prvních chvílích převládaly obavy. K výcviku se dostavilo zhruba osm dětí, přičemž Julinka s Terezkou patřily k těm nejstarším z nich. Navíc pohled na instruktory vybavené smetáky v nás moc jistoty neprobudil. Ovšem opak byl pravdou. Uklízecí náčiní používali učitelé pro brždění dětí a po pár sjezdech pod jejich taktovkami byl viditelný pokrok. Terezka přišla práci nohou na kloub rychleji a tak se s paní učitelkou dostala na vlek. Julince to však také netrvalo dlouho a zhruba po půl hodině jsme sledovali s Luckou naše dcerky, jak dělají krásné obloučky a na povel zastaví. Pády už byly více než ojedinělé.

Po ukončení padesátiminutové lekce jiskřilo nadšení, radost a touha po dalším ježdění holkám z očí. Vyšlapali jsme kopec a vrátili se k ostatním. Zakoupili jsme sezónní permice jak pro nás, tak i pro naše malé lyžařky. Zatímco my jsme se šli s Luckou obouvat, Ráďa a Martin si vzali ratolesti pod ochranná a učitelská křídla a jezdili s nimi. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Žádné slzy, žádný strach, po obavách ani památky. Holky jezdily sami, jen pod dozorem se přidanou špetkou korekce. Protože Lucka jezdila s Aničkou, já jsem brouzdal mezi všemi svými třemi princeznami a zvěčňoval jejich sjezdy. Pobyt na sjezdovce nám vydržel až do odpoledne, kdy jsme se vydali do penzionu. Odpočinout, oschnout a hlavně se naobědvat. Naštěstí měla Lucka při nákupu vnuknutí koupit dostatek nudlových polévek, takže jsme mohli mít hody.

Večer opět nechybělo večerní lyžování. Nejeli jsme ale na stejný svah jako předcházející den, ale Do Vítkovic (ne ty Ostravské) do areálu Aldrov. I když hned při prvním styku s botou kotník mohutně protestoval, nenechal jsem se odradit a nohu vsoukal dovnitř a patřičně zafixoval. Sjezdovka se zdála na prvních metrech celkem nenáročná, ale zdání klamalo. Svah padal postupně níž a když jsem během první jízdy zahlédl poslední úsek, zhrozil jsem se. Sešup zakončený prudkou levotočivou zatáčkou končící u vleku mi mnohokrát nahnal strach. Ale pokaždé jsem jízdu ustál a neskončil ani v kasách (ty byly přímo pod kopcem), ani omotaný v turniketech. Martin, který si sněhu užíval tentokrát na prkně, byl smutný z maximální rychlosti, kterou během jízdy naměřil. Co byla pro mě nedosažitelná meta, pro něho byl slabý odvar včerejška. Bohužel snowboard nejsou lyže a sedmdesátku prostě nedokázal překonat.

Domů jsme se vrátili všichni v pořádku, plni zážitků a nadšení. I když nohy signalizovaly únavu, museli jsme se s dnešním dnem rozloučit tak nějak po chlapsku. Stačil jsem se jen tak tak převléknout, když mi na telefonu pípla výzva od Martina. Měl jsem se dostavit do společenské místnosti, kde jak sdělovala zpráva, jsem měl nalito. Popadl dvoulitrového Březňáka a klobásu, rozloučil se s manželkou a odklusal po schodech dolů. Kromě Sklínky na mě čekali oba kluci, Plzeň ve skle a nasypané brambůrky. Zhodnotili jsme den, vyprázdnili co se dalo a rozešli se do postelí.

Na oběd jsme se stavili v Jilemnické restauraci Lavina. Výběr místa byl čistě náhodný. Jednalo se totiž o jedinou restauraci, kam by se sedm hladových krků vměstnalo k jednomu stolu. Usazeni jsme byli v prvním patře, hned vedle schodiště. Že nemá podnik nouzi o hosty jsme poznali podle neustále kmitajících číšnic nosící talíře s jídlem. Distribuce jídla totiž nebyla mechanicky řešena. Pohledy do jídelních lístků trvaly dlouho, protože bylo z čeho vybírat, přičemž ceny byly velmi příznivé. Nakonec jsme si vybrali všichni a své objednávky nahlásili slečně servírce. Trochu nás zarazilo, že výběr z celého jídelního lístku je možný až po patnácté hodině, ale na mé volbě se nic nezměnilo. Polévka, kterou jsem si samozřejmě dal, jsem si pochutnal a nabyl jsem dojmu, že i druhý chod se ponese ve stejném rytmu. A nemýlil jsem se.

I když to zřejmě bude vypadat jako recenze restaurace, musím to napsat. Objednal jsem si "obyčejnou" Frankfurtskou s knedlíkem a čekal standard na který jsem zvyklý z pracovních obědů, ale opak byl pravdou. Omáčka, maso i příloha byla výborná a já talíř odevzdával téměř vylízaný. Tuto krmi chválila i Lucka a holky si na svých dětských pizzách (přes celý talíř) také pošmákly. I když bychom hrozně rádi v co nejkratší době uvolnili místo dalším zájemcům, nemohli jsme. Břicha byla nacpaná a alespoň chvilku jsme museli trávit.

Kromě príma restaurace nabízí Jilemnice ještě Krkonošské muzeum v budově zámku. Pochopitelně jsme na památku nenarazili jen tak, ale trasu jsme zvolili úmyslně (muzeum našla Anička). A na co, že jsme to šli podívat? Původně na historii Krkonoš, ale když jsme se ocitli před okýnkem pokladny, oznámila nám paní že před chvilkou začala prohlídka zámku a pokud budeme chtít, můžeme se ještě přidat. A my samozřejmě chtěli. Byli jsme provedeni několika pokoji vyzdobenými dobovým nábytkem a obrazy za poslouchání historických souvislostí. Vzhledem k tomu, že nás (jako celé výpravy) bylo hodně, do některých zámeckých pokojů jsme se museli doslova našlapat. Dalšími navštívenými atrakcemi budovy byla sbírka šutrů, výstava ptactva a motýlů, přehled řemesel dávno zapomenutých a hlavně Krakonoš stokrát jinak. Nakonec jsme si nechali historii lyžování. Kromě zápisků z prvních lyžařských setkání, popis správného provedení technik a startovních listin dávných závodů jsme měli možnost na vlastní oči spatřit původní ski. Nechápali jsme, jak se mohli naši předci pohybovat po sněhu s dvoumetrovými fošnami na nohách.

Holkám jsme slíbili na začátku dne pohár. Ten by se do nich ovšem hned po obědě nevešel, takže jsme posunuli realizaci na pozdní odpoledne. Na penzionu jsme provedli krátké mezipřistání a znovu se vydali, tentokrát po vlastních, toulat se po Rokytnici. Už z dálky nás oslovil (hlavně mě) podnik, který podle vývěsního štítu čepoval pivo mého Vrchlabského jmenovce. Vznesl jsem přání, že bych mok ne zcela profláknutého pivovaru rád ochutnal a ostatní souhlasili. Bohužel jsme měli smůlu, protože stejný nápad měli zřejmě obyvatelé půlky obce. Martin přišel s řešením v podobě načepované PETky. S nejistotou kam jít a za doprovodu smutného a poraženého brblání holek, že nebude pohár Ráďa zavelel k výstupu k Mojmírovi. A to bylo přesně to, co jsme hledali. Stylová, dřevěná restaurace nabízela jeden dlouhý a právě uvolňovaný stůl. Terezka si okamžitě všimla atrakce u barového pultu - sedačku s koňským sedlem. Rozložili jsme se do židlí a objednali si. Holky nebylo za chvilku vidět za zmrzlinovými poháry a já si dal kafe. Radek sám sebe poslal do sedmého nebe, protože si pochutnával na pečené kačence. Cestou do restaurace sice prohlašoval, že při minulé návštěvě si dal vynikající žebra, ale ty si dopřál už k obědu. Podle jeho spokojeného úsměvu nebyl zklamaný ani dnes.

Na poslední společný večer jsme se vypravili do společenské místnosti. Tam se nacházela paní majitelka a její dvě děti, s kterými naše cácorky velmi rychle navázaly kontakt. Zřejmě všechno, co kdo přivezl, se ocitlo na stole a posezení spíše připomínalo obří žranici. Ale nejednalo se o nic, s čím bychom si neporadili. Ke slovu se dostalo také načepované zlato z plastového programu a dospělácký "Brumík". A na tom jsem si moc pochutnal. Atmosféra večera byla skvělá. Kromě prohazování vtípků jsme plánovali další společnou dovolenou na Slovensku. Ale to už bude jiný příběh. Prokecali jsme večer a když holky odešly (myslím, jako všechny), pokračovali jsme v rokování o chlapských moudrostech. A na závěr jsme přešli na kulturní půdu a probírali mistrovství fotografie. A pak zalezli do postelí.

Neděle pochopitelně přinesla jen balení, úklid a odjezd. Radek spěchal domů a i Anička s Martinem měli své plány. Protože mi Brumík opravdu hodně chutnal, podnikli jsme ještě společně (bez Radka) cestu do obchůdku, odkud likér pocházel. Od původního záměru přesunout se tam pěšky jsme po pár metrech klouzání upustili. Chodník byl jako zrcadlo a cesta byla hazardem o frakturu. Dojeli jsme tam tedy autem a já, hned u vchodu propadl zoufalství. Na cedulce stálo, že platba je možná pouze hotově a v mé peněžence se nenacházela potřebná hotovost. Pochopitelně jsem dostal nespočet nabídek k propůjčení hotovosti, ale já nechtěl. Když na něco nemám, tak nemám. Na chodníku jsme se nadobro rozloučili a vyjeli každý svým směrem. Že jsem já jel na špatnou cestu nebudu ani zmiňovat.

Poslední vtipnou nedělní kuriozitou byl manipulační omyl naší maminky. Během cesty ku Praze jsme to vzali ještě přes oblíbenou cukrárnu a zakoupili si něco na zub. Křehký obsah, od kterého jsme opakovaně odháněli holky, pak Lucka pustila omylem na schodech na zem. Nestalo se nic tragického. Právě naopak. Lucka ochutnala i od Terezky a ta zase od Julinky, aniž by si museli navzájem lézt do talířů :).

Nejen lyžování, ale každičkou minutu trávenou s touto skvělou partou jsem si užil. Mnohokrát Vám děkuji za parádní prodloužený víkend a jak jinak, moc se těším, až se zase setkáme. Když ne hned, tak určitě s pádly v ruce. Mějte se krásně.