Dnů dovolené mi zbývalo pro tento rok ještě celkem dost. Navíc mi šéf sdělil, že velmi uvítá když si do následujícího roku nebudu převádět nic. Sobě jsem si udělal radost, šéfovi jsem vyšel vstříc a od třináctého prosince si naordinoval volno. To znamenalo rovných dvacet dní oddechu. Moje drahá polovička si vybírala dovolenou až od pátku, měl jsem tedy tři dny jen a jen pro sebe. Vytvořil jsem si plán, jak těchto i následujících dní využiju. Kromě odpočinku, flákání a nicnedělání jsem uvedl do seznamu i drobné domácí práce a jiné povinnosti, které jsem přes rok odsouval, anebo přehlížel. S nadšením srovnatelným s očekáváním konce vojny jsem sledoval kalendář a počítal zbývající dny. Než však nastal dvanáctý prosinec, událo se několik příhod.

Jak k nám Mikuláš nepřišel ani na Mikuláše, ani na Jitku

Naše holky (sláva) stále ještě věří v Mikuláše, čerty, samozřejmě Ježíška, spravedlnost a další jiné nadpřirozené jevy. Z toho důvodu jsme jim chtěli čekání na Vánoce okořenit i návštěvou muže v bílém a jeho družiny (nemyslím Gandalfa) na domácí půdě. Stejně jako minulý rok jsme kontaktovali trojici "herců" a vznesli svůj požadavek na návštěvu. Odpověď obsahovala jeden háček. Návštěva za účelem usměrňování dětí možná je, bohužel však v jiném termínu, než je standardní. Mikuláš se nám nabídl v neděli čtvrtého, namísto v pondělí. Chvilku jsme s Luckou přemýšleli, jestli bude přínosnější holky o divadýlko ochudit, anebo jim v hlavách udělat zmatek. Ale vzhledem k tomu, že druhého byla nadílka u nás v práci a ve škole měli besídku v pondělí shodli jsme se na tom, že se drobná odlišnost v té změti událostí nějak ztratí a holky nepojmou pražádné podezření.

Úplně bez hloubavých dotazů se to neobešlo a dcerky se pídily, který z těch všech starců s berlou je ten pravý, ale uhráli jsme to. Navíc na konstatování, že tahle osoba je asi jen namaskovaný člověk jsme měli protiargument. Pokud by tomu tak bylo, tak jak to, že dotyčný věděl, že Julinku nebaví psaní a Terezka se tu a tam vzteká? A bylo ticho. Domácího i pracovního Mikuláše jsme si užili. Kromě hezkých kostýmů, dobrot a dárků jsme my rodiče vyslechli slib o polepšení.

Uprostřed druhého prosincového týdne jsme si se Zdendou, Nikolkou, Mírou, Lenkou a její kamarádkou zaskočili (hopsli) na svařák. Krátké vzájemné hledání a pátrání skončilo na Můstku, kdy jsme se spojili do jednoho chumlu a vydali se na Staromák. Nepodlehli jsme nástrahám v podobě stánků nabízejícího dvě decky za kilo a navíjené opalované těsto za devadesát, ale došli jsme si až na Havelské tržiště k malému stánku, jehož ceny jsou pro nás daleko přijatelnější. Holky (v jistém smyslu všechny) si smlsly na trdelníku, já si vychutnal víno. Po konzumaci jsme pokračovali v procházce ústící do deseti-tisícihlavého davu. Nad lidským mumrajem se honosně tyčil vánoční strom ke kterému jsme se nakonec probojovali. Na nasávání předvánoční atmosféry nebylo moc místa. Takže jsme pořídili pár fotek s obřími koulemi (ozdobami) a vydali se zase na metro. Se Zdendou jsme se neloučil na dlouho (alespoň jsem si to myslel). Následující den pořádal totiž náš zaměstnavatel vánoční večírek.

Můj první Uber

Že se "U Zábranských", kde se mecheche pořádalo se Zdendou nepotkáme jsem zjistil hned ráno, co mi to Zdenda napsal. Chvilku jsem sice zvažoval o vlastní absenci, ale protože se do České země dostavil Michal, mou nepřítomnost jsem zavrhl. Na rozdíl od ostatních, kteří vyráželi z práce, jsem to já musel vzít skrz domov kvůli šunce a hodinám. Ne, nejedná se o kódové označení nějaké činnosti. Prostě jsem měl v batohu šunku a v ruce hodiny a považoval jsem za nutné je dopravit (v pořádku) domů. Do malého předsálí (neměl jsem tucha, že podnik má sál jako polovina Lucerny hned za rohem) jsem dorazil zhruba s hodinovým zpožděním. A jak se dalo předpokládat, marně jsem hledal volnou židli v okolí někoho známého. Chvilku jsem tedy zevlil kolem Kájika a pak se vrhnul k několika obloženým mísám. Jen jsem vzal dezertní talířek do ruky, hnedle mi ji zadržel Kájik, se slovy, že to jíst nemám. Trochu jsem se zalekl, že občerstvení je patrně určeno někomu jinému, ale když mě kolega uvedl k dlouhému stolu nabízejícího maso, přílohy, ovoce i zeleninu, pochopil jsem. Nandal jsem si dle chuti a s přetékajícím talířem se vrátil zpět do předsálí hledající volné místo.

Jemným nedopatřením jsem vyhodil ze židle Karla, který mou troufalost naštěstí přešel mávnutím ruky. Usedl jsem do společnosti nejbližších kolegů, cpal se a poslouchal shrnutí úspěchů a menších úspěchů (neúspěchy nejsou) našeho týmu. I když jsem původně nezamýšlel zdržovat se na seanci příliš dlouho, svého rozhodnutí jsem se nedržel. První odklad proběhl ve chvíli, kdy jsem měl telefonický rozhovor s Mildou. I ten se zrovna nacházel na vánočním večírku a nebýt toho, že byl na druhé straně Prahy, zřejmě bychom se potkali osobně. Z původního "brzy" se stalo "posledním metrem" a nakonec jsem se vydal plně napospas spárů Michala a Kájika. Když se do našeho dlouhého povídání a rozjímání přidal ještě pár odněkud a začal se plánoval přesun do nočního podniku na Václaváku, rozhodl jsem se odpojit. Osaměl jsem pod jednou z Karlínských lamp a začal plánovat návrat domů. Provoz metra byl nenávratně ukončen (tedy vlastně ještě nezačal) a pěší přesun by mi zabral asi dvě a půl hodiny (dle navigace). S přihlédnutím na orientační schopnosti, stav baterie, brzkou ranní hodinu a absorbovaný alkohol jsem se rozhodl, že budu moderní, půjdu s dobou a nechám se domů odvézt.

Jak se mi to povedlo, netuším. Zřejmě mě vedla nadpřirozená síla či intuice, ale podařilo se mi nainstalovat aplikaci, registrovat si platební kartu a objednat si spoj mezi mou aktuální pozicí a domovem. Obrazovka, která mi ukazovala čas příjezdu i SPZ auta nelhala a k chodníku dorazila bílá Škodovka s cizincem (nechci být neomalený, ale prostě afričanem) za volantem. Jelikož Uber-man znal cestu a měl zaplaceno, smrskla se naše konverzace na slovní kombinaci "dobrý večer" a "na shledanou". Po pronesení druhého slovního obratu jsem opustil vozidlo, prošel se staveništěm (které nám městská část vyrobila před vchodem), provedl kupodivu očistu a šel spát. Mohly být asi dvě hodiny ráno.

Štola ve společnosti německé zásahovky

Jak vypadal pátek se dá asi odhadnout. Ne, že bych se na to přímo vybodnul, ale rozhodně se nejednalo o můj neproduktivnější den týdne. Naposledy jsme s holkama probírali jejich ochotu účastnit se výletu na adventní trhy v Drážďanech. Chtěli jsme od nich ujištění, že pokud pojedou s námi (což zatím chtěly), nechceme během tří cestovních hodin (tam i zpátky) a procházení mezi stánky slyšet akutní vzlyky typu "kdy už pojedeme domů", "bolí mě nožičky" anebo "mě to už nebaví". Dcerky souhlasily a tak jsme v sobotu nasedli do auta všichni a valili zhruba 140 km na sever. Kvůli zdržení, které bylo způsobeno neplánovaným domácím provozem, jsme se s Aničkou, Zdenkou (tentokrát bez Quaji), Lenkou a její mamkou setkali až v nákupním středisku u Striezelmarktu (Altmarkt). Hledání cesty do parkovacího domu nám trochu znesnadnily zátarasy, ale navigace si poradila a já klíčkem zapalování otočil doleva patnáct minut po deváté hodině.

Na prvním podlaží nákupního střediska jsme vytvořili skupinu a nejkratší cestou se vydali na trhy. Ale ouha. Většina stánků (ať už nabízely cokoliv) byla zavřená a ty, co měly okenice nahoře, byly postupně majiteli zavírány. Nechápali jsme, ale pojali jsme podezření, že nadmíra policejních aut s by s tím mohla nějak souviset. Zdenka, která si vyslechla a hlavně rozuměla rozhlasovému vysílání, nám oznámila, že z důvodu bezpečnosti jsou tyto trhy uzavřené a čas otevření není zatím znám. To nás samozřejmě nepotěšilo, ale Anička přišla s nápadem, abychom se přesunuli k Zwingeru a nasáli trochu kultury. I zde přišla dávka zklamání, protože krásné zahrady které nám Anička cestou líčila někdo upravil bagrem. Jediná zeleň, kterou jsme mohli spatřit byla na ceduli "vstup na trávník přísně zapovězen".

Lehce v obavách z odstavených policejních vozidel a hlavně z ozbrojených členů zásahové jednotky potulujících se kolem jsme přelezli Labe a vnořili se mezi stánky nacházející se na druhé straně mostu. Ty naštěstí nebyly nijak omezeny a tak jsme mohli ochutnat plněnou housku sýrem a šunkou a těstovou (něco mezi lineckým a listovým) kouli s cukrem. Na punčák nedošlo. U modrého svítícího medvěda jsme se otočili a šli zase zpátky. Abychom si dovezli něco tradičního i do Prahy, zastavili jsme se v domově "Dresdner Christstollen" (což byl obchůdek, kde se neprodávalo nic jiného) a pořídili si tam jednu kilovou krasavici a jakési pomerančové koláčky ze stejného těsta. Bohužel se bezpečnostní situace ani za tu dlouhou dobu nezměnila a tak jsme se od ostatních odpoutali a výlet ukončili. Cestou pro auto jsme navštívili ještě zámek hrůzy (Primark), kde byla k vidění sobeckost, neúcta a barbarství, většinou v Českých barvách. Následné hledání parkovacího placu našeho auta nebylo tak problematické, jako opustit jej. V jednu odpoledne bylo totiž parkoviště natřískané takovým způsobem, že odjíždějící auta čekala několik desítek vteřin na volnou cestu.

Napojit se správně na dálnici nebyl díky mobilu žádný problém. A když jsme minuli modrou čtvercovou tabulku s názvem naší domoviny, Lucka se pustila do pátrání po důvodu zavřených trzích. Hledala a po chvilce našla. A výsledek mě postavil chlupy na rukách a patřičně zamrazil. V nákupním středisku proběhlo zadržení nebezpečné osoby, která držela rukojmí. Že máme místo činu daleko za zády a jsme v pořádku, jsem děkoval všem svatým.

Prohledání domácí lékárny bylo úspěšné a já našel pár krabiček, na kterých vytištěné datum nebylo starší než to na kalendáři. Slupnul jsem nějakou tu tabletku, dal si panáka hustého dryáku a doufal, že mě to postaví na nohy. Marně. Úterek jsem proležel a stihl pouze jednu jedinou věc. Rozšířit nákazu ve vlastních řadách (nevědomky). Ve středu jsem nicméně vyjel na válečnou stezku (slib je slib), abych odškrtal pár položek z mého vánočního seznamu.

Nejprve jsem kola auta nasměřoval k černomostskému Makru, kde jsem plánoval vyzvednout si zákaznickou kartu. Žádost o ní jsem odeslal již v polovině listopadu, doba výroby byla uvedena 5 pracovních dnů. Byl jsem si jist, že brzo nejedu a kartu mám připravenou. Navíc by se mohly příznivé ceny potravin před érou obžerství hodit. Zastavil jsem se tedy na recepci a ohlásil, co bych chtěl. Paní se chvilku hrabala v krabici s papíry, pak se zaujetím přešla k počítači a klofala na klávesnici. Po pěti minutách jsem větřil, že je něco špatně. Paní za přepážkou mi oznámila, že mě nemůže v systému najít (toho jsem si ráčil všimnout) a zeptala se, kdy že jsem svou žádost odeslal. Následně mě informovala, že na konci listopadu došlo u nich k masivnímu výpadku a proto nejsou některé karty stále vyrobeny. Zřejmě nejsem tak znalý v oblasti IT, protože tohle nechápu. K mým uším byla složena omluva a jako pokus o vstřícný krok si paní naškrábala moje telefonní číslo na kus zmuchlaného papírku s tím, že hned jak bude karta připravena, budu někým kontaktován (dneska je prvního a hádejte co... no samozřejmě nic).

Místo volna chůvou

Hned poté jsem zajel na nákup pro svou mamku. Že se jednalo o rychlou a bezproblémovou operaci mě překvapilo. Po neprostupných davech nebylo ani památky, regály nezely prázdnotou a přejetí nohy cizím vozíkem jsem neabsolvoval ani jednou. Prostě pohoda. Čtvrtek jsem měl v úmyslu věnovat pořizování věciček, které následně zabalím do papíru a položím pod stromek. Ale ouha. Julinka, chystající se do školy u snídaně nevypadala zrovna čerstvě. Nebylo se ani čemu divit, protože toho v noci moc nenapsala (stejně jako Lucka). Julinku trápil kašel, Manželka běhala na pomoc. Koukli jsme s Luckou na sebe a beze slov se shodli. Místo do školy zůstane Julinka doma a bude mi dělat společnost. Zahrabala se tedy v obýváku do peřin, chvilku jsme si hráli, pak k chuti přišli knížky pohádek a nakonec si slečna zase zdřímla. Odpočinek jsem vítal a doufal, že jí pomůže v boji proti zvýšené teplotě (tu a tam ukázal přístroj i 38,3 ale asi se jednalo o anomálii). Spánek, sirup a hlavně dceřina touha po účasti na školní besídce přinesly své ovoce. Odpoledne teplota klesla, Julí se nám zase zabarvila do růžova a vrátila se jí energie. Jelikož paní učitelka povolila Julince účast na besídce (kvůli které jsme s Luckou vyráběli kostým sýkorek), mohli jsme si všichni užít hudebně-divadelní představení 1.A. Některé momenty v nás zanechali velmi silný zážitek (já stromeček, stromeček). Na druhém vánočním večírku tohoto roku jsem pochopitelně chyběl. A nemusel jsem se nijak přemlouvat, protože vidina chladem orosené sklenice naplněné pivem ve mě touhu nebudila.

Pátek by se dal nazvat černým. Ne snad proto, že byla doma už i Lucka (konečně měla taky dovolenou), ale poněvadž hned poté co se Julinka objevila ve dveřích nám oznámila, že když si zakašle, bolí jí čelo. Nehodlal jsem nechat před víkendem nic náhodě a rozhodl se navštívit paní doktorku. Vyhledal jsem si ordinační hodiny a s malým marůdkem vyrazil s dostatečným předstihem. Čekárna vypadala o fous hůř, než jsem si jí v temných představách vyjevoval. Na každém kusu nábytku, aniž by záleželo, jestli je určený k sezení, sedělo anebo leželo dítě různého věku a v pravidelných intervalech nehezky kašlalo. Do toho se ozýval z ženských náručí anebo kočárků miminkovský pláč. Lehkým kalkulem jsem vypočítal dobu čekání na dvě hodiny. Naštěstí se ukázalo, že ne všichni čekající spadají pod naší paní doktorku a jen se nevejdou do čekárny vedlejší ordinace.

Julinka byla trpělivá, prohlížela si knížku a když nás sestřička zavolala, nadšeně vyskočila. Lehké vyšetření doplněné o odběr vzorku krve (bez slz) se přehoupl v potřebu rentgenového snímku, stanovení diagnózy a tisk receptu. Juli měla chřipku, stejně jako devět desetin národa. Po pět dní bude brát antibiotika a týden musí zůstat doma. Následná kontrola není nutná. Paní doktorka se s námi loučila se slovy, že se za deset dní znovu uvidíme. Mého nechápavého výrazu si paní doktorka samozřejmě všimla a rovnou doplnila, že to přijdeme zase s něčím (možná s někým) jiným. Nakoupili jsme tedy medikamenty a vrátili se domů. Julinka si vlezla do postele a bědovala nad svým osudem. Náplní mého volna se tak stalo zpříjemňování marodění naší dcerky. Četli jsme knížky, hráli hry a tu a tam se mrkli na pohádku. Na Lucku samotnou vyšel nákup, který jsme původně měli absolvovat společně. A že jsme chtěli v rámci něj oběhnout i pár obchodů nepotravinových a něco pořídit, bylo už jedno. Jediným splněným plánem se tak stala Lucčina návštěva divadla.

O víkendu jsme dokončovali cukroví. Ke standardním pěti druhům si manželka přidala ještě myslivecké knoflíky (aby byly když nebudou jinde), kokosky a citrónová kolečka (novinka na moje přání). Julince jsme teplotu již snižovat nemuseli, takže se ládovala jen předepsaným sirupem a odpočívala. Stoupající nervozitu z nulové zásoby dárků ve skříni mi pomohla vyřešit drahá polovička s mojí mamkou. Babika s dědou se zavázali k hlídání našich loupežnic a manželka mi přislíbila pomoc při zásobování nápady a putování po krámcích. Měl jsem sice obavy z pobytu mezi regály v poslední adventní neděli, ale byly marné. Holky jsme předali hned mezi futry a za několik minut se proplétali uličkami Chodovského nákupního centra. Nápady padaly z Lucky ráz na ráz. Nejprve jsme sice pořídili mě zimní bundu (že by proto ta nemoc?), ale po dvaceti minutách jsem měl v rukách tři plné tašky a v hlavě spokojenost.

Kdy už přijde ten Ježíšek?

Zbýval necelý týden do Vánoc a Terezka se v pondělí ráno ukázala, zcela nečekaně před budíčkem, v naší ložnici s dotazem, kdy už přijde ten Ježíšek. Z odpovědi, že se ještě bude muset párkrát vyspat byla velmi zklamaná. Náladu jí sice trochu zlepšilo ujištění, že její třídu dneska čeká výlet do Loučně a zítra budou mít besídku takže se už nebudou učit, ale dárky pod stromkem nejdou ničím nahradit. Stejný průběh měla rána až do třiadvacátého. I když tento předvánoční den byl ještě něčím výjimečný. Terezka, jindy neustále pobíhající a neunavitelná, si šla odpoledne na vlastní žádost zdřímnout. Teploměr, který jsme samozřejmě povolali po této šokující události do pohotovosti neukázal nic povzbudivého. Poté, co se jeho displej rozsvítil červeně, putovala do Terezky dávka Panadolu. O to, že Vánoce budou a Ježíšek dárky přinesou jsme s Luckou strach neměli. Ale velmi silné obavy jsme měli z možného výskytu nespící dcery v ne zrovna potřebnou chvíli. Nebylo nám známo, jak bychom mžourající Terezce v devět večer vysvětlili, proč například mamka sedí v kuchyni obložena krabicemi a balí je do papíru, který se následně objeví pod stromkem, anebo proč Lucka tančí s vánoční ozdobou v ruce kolem napůl ověšeného stromku, když nám jej má donést Ježíšek. Ale nic podobného se nestalo a všechny milosrdné lži dětem byly následně vyloženy.

Betlémské zhaslo

I když mnoho tradic nedodržujeme (rozhodně ne půst), Lucka si již minulý rok oblíbila plápolání svíčky s Betlémským ohněm. A musím říci, že jisté kouzlo v non-stop hořící svíci je. A nechala se slyšet že i tyto svátky by ráda měla posvátný artefakt doma. Slíbil jsem, že světlo obstaráme a o to radostnější byla informace, že nedaleko našeho domu se bude nacházet stánek s možností připálení. Lucka obstarala lucerničky a pověřila mne třiadvacátý prosincový den úkolem. Jednu lucerničku pro nás, druhou pro Aničku. Já jsem kromě toho potřeboval vyzvednou ještě jednu zásilku na Černém Mostě a tak jsem si trasu naplánoval v několika etapách. Nechal jsem zažehnout Aničky lucerničku a odvezl jí. Aničce to udělalo očividně radost a mě následně také. Protože jsem dostal dvě domácí klobásky z Martinovi udírny. Vrátil jsem se ku Praze, nafasoval balík, jel znovu pro světlo a to dovezl domů. Připálit si k nám navečer přijeli i Jana s Mildou. Ta si tentokrát pořídila více neprofukavý obal na oheň, aby o něj nepřišla těsně před domem, jako minulý rok.

Jakmile dcerky usnuly a bylo více než jasné, že spí a nevzbudí se, pustila se manželka do zdobení stromku. Abych nenarušoval velmi propracovanou estetičnost a nemotal se, podílel jsem se pouze na zasazení do stojánku a aplikaci elektrického kabelu s žárovkami. Pak jsem zasedl k počítači a věnoval se aktivitě hrubě nevánoční (s klidem a mírem to nemělo nic společného - pařil jsem GTA). Poté, co Lucka dílo dokončila a byla spokojená, oznámila mi, že jde spát a že mám tu velkou svíčku dát za okno na balkon. Jak správně tušíte, udělal jsem to jinak. Po deseti minutách jsem ukončil své virtuální běsnění, zhasl v kuchyni, zhasl světélka na oknech, sfoukl jednu svíčku, sfoukl druhou svíčku a nakonec třetí. Tu velkou. Tu s Betlémským světlem. Hrklo ve mě a šel jsem se ještě nespící manželky zeptat. "Tu velkou svíčku jsem neměl zhasínat, co?". Lehce padající oči se okamžitě dokořán otevřely, manželka vylétla jak šutr z Davidova praku a vřítila se do obýváku. Nedostal jsem pochvalu a ten večer na mě již nebylo, zcela oprávněně, promluveno.

Hned potom jsme se s holkama oblékli, vybavili se prskavkami (coby komunikačním zařízením) a šli volat Ježíška. Každá z princezen obdržela prskající svářecí tyčku a ony se s hlavičkami vytočenými vzhůru dovolávali pozornosti přízraku. Já jsem kromě připalování malých prskavek podpaloval ještě extra dlouhé a zapichoval je kolem nás jako signální světla. Přehlédnout a hlavně přeslechnout nás podle mého nešlo. Že nebylo naše snažení liché jsme zjistili krátce po návratu, když jsme se všichni přesunuli do holek pokoje, vykukovali z oken, pod taktovkou dědy zpívali koledy a po chvilce zaslechli zazvonění. Tedy, zaslechli až na druhý pokus, protože první se jaksi minul pozornosti. Každému je jasné, co následovalo. Opatrné nakukování za zavřené dveře, rozsvícený stromek nad kopou dárků, nadšené vískání a bleskový přesun ke krabicím. Přehrabování, hledání a čtení jmenovek, zběsilé trhání papíru a zkoumání obsahu. Ježíšek nezapomněl na nikoho z nás. Ani tady, ani u Lucčiny mamky a dalších příbuzných. Pod každým ze čtyř stromečků jsme každý něco našli. Navíc jsem vždycky dostal možnost (a někdy k tomu byl i vyzván) dosytosti se najíst a ochutnat domácí dobroty.

Domácí hřiště jsme znovu obsadili na Štěpána. Pochopitelně se spoustou dárků a jídla. Právě v tu chvíli započalo to pravé a nefalšované vánoční válení. Mlsali jsme cukroví, hráli jsme společně, či každá zvlášť (i já dostal něco na hraní) a pokud Lucka našla v televizním programu titul, který jsme alespoň dvacet čtyři hodin neviděli, shlédli jsme ho. K tomu nám svítila vánoční světýlka a voněl stromeček. Na kašlání jsme si zvykly do té míry, že jsme ho ani nebrali v potaz.

V úterý, dvacátého sedmého jsem se po celodenním lítání po úřadech (úspěšném) sešel se Zdendou a Mírou u pivka. Nechuť a nachlazení mě netrápily, zlatavý mok přišel k chuti a navíc vidět kluky ještě tento rok jsem považoval za nutnost. Vzali jsme za to pořádně, jen co je pravda. A když se k našemu stolu dostavil ještě Kájik, jakožto čtvrtý pomocník v boji, slyšet jsme byli na celou hospodu. Jen díky brzkým zavíracím hodinám byla naše jízda ukončena včas. Svého bujarého veselí jsem začal litovat hned následující den ráno. Bolela mě totiž pěkně hlava a žaludek se hlásil o pozornost. S krizí jsem se popral opakovaným poleháváním a trojnásobným odhozem. Úplně mě dokázaly vykurýrovat až odpolední manželčiny výborné španělské ptáčci (rozlítané). Během léčení kvalitní opičky se mi rozezněl mobil s neznámým číslem. Na druhé straně se ohlásila recepční z Transfúzní stanice s prosbou, jestli bych byl ochotný (a schopný) do konce roku poskytnou své čtyři decky. Samozřejmě jsem souhlasil a doufal, že pozítří se alkohol z mého těla nadobro vytratí.

Mezi nekontrolovanou konzumací sladkého a následně slaného v kombinaci s válením se přišel alespoň jeden kulturní zážitek. 29. prosince k nám nejdříve dorazila na návštěvu Iva s Jirkou a po obědě Lukáš s klukama. A protože bylo hezky a naprosto nezimní počasí (13° prostě neodpovídá prosinci), podnikli jsme výlet na vysmraděnou. Najít cíl nám chvilku zabralo. Místo muselo splňovat několik podmínek. Muselo se nacházet maximálně hodinu od Prahy a ještě k tomu na sever. Nesmí to být vnitřní atrakce. Procházka by měla trvat zhruba dvě hodiny a cesta nebude asfaltová silnice první třídy (kvůli autům), ale ani lesní pešinka (kvůli bahnu). Z náročného a zdlouhavého pátrání nakonec vyšel jako vítěz zámek Loučeň a jeho labyrinty. Že ho Terezka se školou navštívila asi před týdnem jsme nebrali v potaz (přehlasovali jsme jí). Klukům se to líbilo a tak jsme vyrazili. David se chopil mapy areálu a neomylně nás provedl všemi atrakcemi. My obyčejní jsme se pohybovali po cestách, Domča to dost často bral vzduchem. Zatímco děti nadšeně pochodovaly v kruzích, proplétaly se lany a hledaly písmena, my s Luckou a Lukášem jsme si povídali o právě ukončených svátcích.

Na Karlák jsem cestoval s obavami, jestli se na krevních testech neobjeví nedávno překonaný kašel, rýma a další nehezké zážitky. A taky jsem počítal s tím, že bude v čekárně narváno, protože je pátek. První dávka obav se rozplynula jakmile jsem otevřel dveře. Na židlích posedávalo asi šest lidí a já posléze zjistil, že kromě jednoho jdou všichni darovat krevní destičky. A to znamená do jiných dveří. Vyplnil jsem dotazník, chvilku na to mi byl odebrán vzorek a po pár minutách si mě zavolala paní doktorka. Jako žáček přistižený při opisování jsem si sedl vedle stolu a čekal. Žena v bílém plášti soustředěně sledovala barevné čáry na monitoru a pak radostně prohlásila, že výsledky jsou výborné. Stejně v pořádku byl i tlak, který mi následně změřila. Odpočinkový režim a spousta času tráveného s rodinou má evidentně daleko silnější vliv na krevní obraz než dlouhodobé setrvání mezi nemocnými. Po necelé hodině jsem s dvěma dírami v rukou a orazítkovaným papírem opouštěl nemocnici.

Zatímco se nám Terezka ze spárů bacilů pomalu vymanila, na Julince začalo být vidět, že není ve své kůži. Začali jsme trochu pochybovat o tom, že dvoufázový silvestrovský plán nebude ohrožen. V plánu jsme měli dopolední procházku s Janou, Mildou a samozřejmě Vanilkou, odpoledne jsme pak chtěli trávit ve společnosti Zdendy. Nabídl nám totiž zaručeně zábavnou dětskou párty. Flintu do žita jsme neházeli, nic nebylo rozhodnuto a já byl stále přesvědčen, že si poslední den roku patřičně užijeme. Bohužel, neměli jsme to štěstí a v pátek 30tého jsme oběma skupinám psali omluvné zprávy. Julince narostla teplota a obávali jsme se, že by naplánované akce její stav zhoršily. A i když by to Julí zřejmě uvítala, nechtěli jsme aby nový rok začala absencí ve škole.

Silvestra jsme tedy oslavili jen v rodinném kruhu, ale i tak jsme si ho užili. Lucka vykouzlila pomazánku a chlebíčky, do misek jsme nasypali cokoliv nezdravého a do pohárků rozlily džusík. Čekání na první rachejtle jsme si krátili hraním her, luštěním záhad (co dostaly holky od Ježíška) a pochopitelně koukáním na pohádky. Za okny se setmělo, na obloze se objevily první barevné rachejtle a o pozornost se hlásily i dělobuchy. Protože od Ládi přišlo pozvání k odpalování, nemusely se holky jen dívat. Toho se nakonec zúčastnila jen maminka s Julinkou. My s Terezkou jsme zůstali doma a s nosy přilepenými na okně jsme ohňostroj pozorovali. Asi se zdá naprosto marné posílat děti do postelí v devět, když venku řádí bengál, ale není tomu tak. Spánkový deficit z minulých dní udělal své a po chvilce byly obě dcerky v říši snů. My s Luckou jsme počkali na půlnoc, symbolicky si připili a z nového roku ukousli další dvě hodiny poslechem koncertu. První leden utekl rychleji než ostatní dny. Zřejmě to bylo tím, že jsme s Luckou bědovali nad tím že jdeme další den do práce.

A tak dovolená skončila. A i když se neodehrála přesně tak, jak jsem si naplánoval, rozhodně se povedla a užili jsme si jí. Děkuji holkám, že mi těch 20 dní tak zkrášlily, rodině za milou společnost, všem Ježíškům za krásné dárky a kamarádům a přátelům, že jsme byli v kontaktu. Všem přeji, aby tenhle rok byl alespoň tak radostný jako ten minulý, buďte zdraví a šťastní. I když na další Vánoce budu čekat 360 dní, už se na ně těším. A nemám jedinou obavu z toho, že by se něco pokazilo. Budeme mít přeci nového pana prezidenta (anebo prezidentku).
Vítejte ve 2023!