Nejprve jsem zvažoval, koho bych požádal o odvoz. Možností byla spousta, stejně jako nabídek. Nakonec jsem se ale rozhodl zcela impulzivně a po dlouhé době chtěl vyzkoušet cestování autobusovou dálkovou dopravou. Našel jsem si spoj a nahlédl do rezervačního systému. Se zděšením jsem zjistil, že v autobuse je pouze jedno poslední místo. Možná ruce byly rychlejší než hlava, ale během pár vteřin jsem provedl rezervaci a uhradil jízdné. Sedadlo u okna bylo moje.

Abych nepohoršoval ostatní čekající přeskakováním betonových zábran mezi nástupišti, nerozbil si hubu, či se neprojel na předním skle právě projíždějícího autobusu, využil jsem nadchod. Trasa to byla fyzicky náročná (dálkou i stoupáním), ale díky tomu jsem měl možnost se seznámit s místní kulturní výzdobou. Pod nasprejovanými freskami a nečitelnými nápisy zely tu a tam zbytky obýváků, ložnic a toalet. Krása betonových zákoutí není pro každého a já byl rád, že nemusím navštěvovat autobusové nádraží moc často. Seběhl jsem shody a objevil své nástupiště v obležení čekajících davů. Hrklo ve mě. Počet dětí, které se hemžily před otevřeným zavazadlovým prostorem autobusu se rovnal množství účastníků lyžařského výcviku a silně jsem pochyboval o pravděpodobnosti, že se všichni nacpou do jednoho prostředku. Využil jsem nepozornosti skupiny (dotyční se očividně hodně dlouho neviděli) a ladně se probojoval až ke dveřím. Panu řidiči jsem podsunul papír s detailem jízdenky, ten ho velmi důkladně prohlédl a pustil mě dál.

Zadek jsem spustil na sedadlo patřící pro tuto cestu mě. Než dorazil druhý spolucestující, do pohotovostní polohy jsem si připravil knihu a přehrávač. Ani jedno jsem zatím nevyužil a pozoroval šrumec na nádraží. Trochu mě překvapilo, že i když jsem kupoval poslední volnou jízdenku, několik cestujících dorazilo na blind a pořizovaly lístek až na místě. Ale řidič s tím neměl jediný problém. Všechny usadil a k mému velkému překvapení se našlo místo i pro děti poletující venku. Přesně na čas řidič vyjel do tmy. Na okno mu zlehka dopadaly kapky deště křížené se sněhem. Přede mnou bylo dvě a půl hodiny jízdy.

První etapu, trvající zhruba hodinu, jsem chvilku četl a pak prospal. Brobudila mě až první zastávka. Ta byla následována po několika minutách další a takto intenzivně autobus stál až do mého cíle. Na Jablonec, Smržovku, Tanvald, Desnou a Harrachov připadalo totiž vždy několik zastávek. Když se na informačním panelu objevila první z Rokytnic (těch bylo celkem pět), napadlo mě, že bych si mohl ušetřit pár kroků, vystoupit na té nejbližší a ne na uvedené v jízdence. Odeslal jsem dotaz své ženě (včetně aktuální polohy), načež se v chatě nejspíš strhlo bouřlivé pátrání. Jednotlivé zastávky totiž nebyly na mapě uvedeny a tak s konečným rozřešením přišel Martin. Mám vystoupit na náměstí. Tam mě kdosi vyzvedne.

Stalo se a já se ocitl před radnicí. Nebyla mi zcela neznámá a já si byl jistý, že jsem zde již někdy stál. Zatímco jsem si prohlížel architekturu, přihnalo se klidným večerem malé autíčko a zastavilo na mé úrovni. Zpoza volantu na mě zamával Roman a já přistoupil. Musím říci, že zdání klame. Vozidlo, které jsem doposud považoval za nákupní tašku bylo živé a velmi výkonné. Na chatě jsme byli po pár minutách a já se styděl, že jsem ten kousek nevyšlápl po svých. Už na chodbu bylo slyšet, jak je v chajdě živo a že vládne dobrá nálada. Přivítal jsem se s osazenstvem (manželkou, Aničkou, Bělou, Hankou, Naďou, Verunkou, Martinem, Pepou, Vojtíškem a Vojtou) a samozřejmě i s našimi dcerkami, kterým jsem se musel spíš vnutit, protože se právě oddávaly karetní hře a tři dny neviděný tatínek nebyl tak důležitý.

Do domácího jsem se šel převléknout na pokoj, stejně jako vybalit si obsah batohu. V teplákách a samozřejmě v záložáckém triku jsem se znovu zjevil ve společenské místnosti, kde mě odchytla Lucka. V kuchyni mě seznámila s našimi potravinami. Ne snad, že bychom se mezi sebou tak striktně hlídali jídlo, ale chtěla předejít situaci, že vybílím dobroty jinšího pokoje. Bylo něco po sedmé večerní, poslední stravu jsem přijal ve tři, nejvyšší čas si opatřit něco k utišení hladu. Možná by v tu chvíli bylo lepší uříznout si kousek chleba, ale přihodilo se, že jsem místo pečiva držel půllitr s nalitým pivkem. Ťukl jsem si s maskáčovanými a až pak šmátnul po tom chlebu.

Ještě před příjezdem poslední posádky, Lukáše a Káti s klukama, měla dorazit Zdenka s Alenkou a Qajou. Bohužel se ale stalo, že padlá tma a množství odboček a křižovatek navedlo starší Martinovu dceru jinam. Aby nebloudily po severočeských okrskách věčně, optala se řidička telefonicky na správný směr svých rodičů. Rada byla jasná. Otočit se a jet v opačném směru. Tenhle manévr se ale nepovedl bez komplikací a stříbrné auto zapadlo a nehodlalo se z místa hnout. V chatě byl okamžitě sestaven tříčlenný (Martin, Roman, Vojta) QR tým (tým rychlé reakce), který se vypravil na záchrannou akci. My zbylí jsme zatím pokračovali v tom, co jsme dělali doposud. Děti si hrály, dospělí rokovali a já jedl a pil. Po dvou pivkách dovezl Lukáš svou posádku. Mé srdce zaplesalo a míra vlastního uvědomění a dospělosti poklesla. Protože byla Lucka tak hodná, že šla uspat holky, mohl jsem okamžitě, jakmile se Lukáš objevil ve společenské místnosti, navázat duchaplný hovor tam, kde jsme s ním posledně skončili.

Ač se mi to nezdálo, hodinová cesta záchranného týmu na místo a hodinová cesta zpět utekla jako voda a do chalupy dorazily chybějící členové setkání. Dělostřelci v tu chvíli získali opět převahu, my s Lukášem byli povoláni do kuchyně, kde jsme začátek řádně zapili sklenkou (nejednou) něčeho ostřejšího. Co si povídaly ženy za širokými zdmi jsem netušil, ale na naší straně se odpalovaly granáty na velké vzdálenosti, rokovalo se o aktuální situaci a jak jinak, vzpomínalo se na doby minulé. Pochopitelně, ať bylo u kormidla jakékoliv téma, stále vedla dobrá nálada. Diskuze i nálada nám vydržela až do chvíle, kde se naše jemnější polovičky chystaly do peřin. Byla zhruba půlnoc a ti rozumnější muži šli také ulehnout. Ne však Lukáš se mnou. Já jsem si skočil ještě pro jeden plecháček a soukromě prokecali další půlhodinu. Až poté jsme se odebrali do svých pokojů. Já díky manželce, která ještě svítila lampičkou, netápal ve tmě hledajíc vlastní postel, ale ulehl bez problémů na lože a spokojeně usnul. I přes fakt, že jsem měl povlečenou pouze polovinu ložního prádla.

Shromáždili jsme na jinovatkou pokrytém trávníku, spočítali děti a sestoupili na náměstí. Pozdravili jsme vodníka lovícího u Huťského potoka rybky a za městským úřadem se napojili na žlutou turistickou lajnu. Než jsme narazili na velkou křižovatku, stoupali jsme mezi horskými chatkami i moderními staveními. Pak už byla jen polňačka s krásným výhledem do okolí. Rychlost pochodu, stejně jako složení skupinek bylo velmi proměnlivé. Do jedné velké tlupy jsme se seskupili pod Sachrovým hřebenem s krásnou vyhlídkou na Plešivec a Lysou horu. Roman mě přitom vyděsil tím, že při zpáteční cestě to vezmeme právě přes tyto dva vrcholy, ale nedošlo k tomu. V plném počtu jsme odbočili na červenou, pokračovali vpravo a výhled na modrou oblohu nám zakryly větve stromů. Čím více jsme se přibližovali ke skupině vyhlídek, tím více narůstala koncentrace lidí. Ojedinělé dvojice kráčející proti nám se změnily v nekonečné proudy. Největší radost z toho měla Qaja, které se naskytlo daleko více cílů, které by mohla pokousat do zadnice.

Vmísili jsme se mezi návštěvníky čtveřice vyhlídek. Já jsem sice nebyl z těch, kteří si na Lišku, Medvěda, Ovce a Horníka vylezli, ale na dvě skaliska jsem se vydrápal a do okolí se rozhlédl. Roman, kromě širokoúhlého rozhledu vyzkoušel i radiové spojení, lež bezúspěšně. Nicméně voják třímající v ruce vysílačku budil v ostatních značný zájem. Když jsme se dosytosti pokochali Krkonošskými panoramaty, opustili jsme tuto turistickou atrakci a vydali se zase zpět. Naše hladovějící dcerky dostaly po sušence a slibu, že si skočíme na oběd. Cesta utíkala o poznání rychleji, než její první část. Možná to bylo tím, že to bylo z kopce, možná nám nožičky kmitaly intenzivněji kvůli klesající teplotě. Poté, co jsme se zase ocitli na Rokytnickém náměstí jsme plánovali, které restaurační zařízení navštívit. Někdo se šel odměnit kávou, někdo si dal pořádně do trumpety. My jsme s Luckou situaci nakonec vyhodnotili tak, že si doma uvaříme špagety. Rozloučili jsme se a vzali nedaleké potraviny útokem.

Odpoledne s kafíčkem pomalu přešlo do podvečera (to už jsme byli zase všichni) a veškeré dění se odehrávalo ve společenské místnosti a kuchyni. Anička s Luckou se pustily do dotvoření kroniky, přičemž Hanička s Vojtou jim byli oporou coby korektoři. Já jsem samozřejmě dosedl ke Kátě, Lukášovi a klukům. Jak se dalo předpokládat, rozbor teorie relativity se u našeho stolu nekonal (jako tomu bylo předchozí večer mezi Alenkou a Vojtou). Místo toho jsme vzpomínali na mladá léta, sestavovali jsme seznam poškození při našich zimních dovolených (máslíčko na zdi či prasklý sádrokarton) a na zavolání z kuchyně jsme samozřejmě dorazili k číším a lektvarům.

A tak se povídalo a povídalo a povídalo až se nejmenší kusy (naše holky, Verunka s Vojtíškem) odebraly (velmi nedobrovolně) na kutě. Terezku s Julinkou jsem doprovodil do pokoje, přečetl jim pohádku, věnoval jim pomazlení a nekompromisně zhasnul (světlo, ne já). Po návratu do klubovny jsem celkem bez zábran krom jiného luxoval perníčky. Před půlnocí jsme si popřáli dobrou noc a i my, dospělí, se rozešli po svých pokojích. Dole sice ještě nějaké to pivko zbylo, ale večer se více než povedl, tak nebylo nač bědovat.

Nastala neděle a během snídaně i balení překvapivě nikdo nepoložil otázku, jestli ještě podnikneme dopolední akci. Líto to bylo nejen mě. Ale někteří spěchali domů a jiní měli kromě návratu další povinnosti. Roman si nutný odjezd vyšperkoval ještě nedovírajícími dveřmi (viníkem byl zamrzlý zámek) a celou pozorující skupinu pobavil svým jednoduchým a přitom fungujícím řešením (použil gumicuky). Naskládali jsme (Martin naskládal) věci do auta, rozloučili jsme se a rozjeli se do všech koutů. Martin, který nás vezl, měl domluvené ještě mezipřistání u Honzy. Kuchaře - kanonýra. A důvod zastavení i byl i pro nás více než příjemný. Martin si totiž jel vyzvednout výslužku z nedávné zabijačky a jeden z masových pytlíků byl i pro nás.

I když jsem se nemohl setkání zúčastnit po celou dobu jeho trvání, rozhodně jsem si to užil. Byl jsem moc rád, že jsme se sešli v tak hojném počtu a budu se těšit, že na další setkání nebudeme čekat dlouho.