Jak Chlapi otevírali druhou dekádu

Jedenácté setkání Chlapů v Jižních Čechách

2022-06-23 ~ 2022-06-25
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / Milda / Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) léto / více dní /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda / sraz, setkání / zábava /

1. díl: Když za to Chlapi zaberou

Když jsme začali plánovat druhou dekádu Chlapské jízdy, obával jsem se, že se něco pokazí anebo nevyjde a my se nesejdeme. Taky překonání magické desítky mě strašilo v tom, jestli budeme ještě pokračovat. Ale obavy se nakonec ukázaly více než zbytečné a další čtyřdenní pařba se nesla ve stejném duchu jako ty minulé. I když vlastně ne. Je vidět, že jsme rok od roku nespoutanější, zábavnější (a hlučnější). Čas odpočinku držíme na nejnutnějším minimu a od pochybných masových placek v žemli jsme přešli k hodování. Při hledání vhodného ubytování jsme zanechali laťku stejně vysoko. Ubytování v samostatné chalupě v příjemném kraji a venkovní posezení s grilem. Jo a každý vlastní postel. Milda vyhledal několik objektů, které stály za úvahu, ale nakonec jsme rezervovali Chalupu Pod Lípou v obci Malonty. Ta se nachází na rozhraní Novohradských hor a Šumavy.

23.06.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Jako každý rok jsme chtěli vyrážet co nejdříve, abychom přes dvě hodiny trvající cestu ukončili ještě odpoledne a ne večer. Nezadařilo se. Naše slečny měly totiž ve čtvrtek školkovou akci a jakožto odcházející předškoláci měly být pasováni. Má absence na této akci byla vyloučena (i když mě to v první chvíli napadlo). Odjet jsem tedy mohl až před pátou hodinou, kdy jsem tušil oficiální ukončení programu. Ostatní chlapi mě v tom nenechali a slíbili, že na mě počkají. Nabídku na svezení jsem dostal od Martina, Mildy i Míry. Nakonec jsem si vybral právě jeho vůz. Míra totiž nabíral Zdendu, který bydlí nedaleko mě. Abych zdržoval co nejméně, obstaral jsem si jídlo a pití dopředu a vše nachystal. Trocha potravin zabírala velkou nákupní tašku a vážila skoro tunu.

Protože se správný chlap umí se všemi překážkami vypořádat, všechno jsme bravurně zvládli. I když předškolácká zahradní párty končila o trochu později než jsem myslel, i přes to, že Míra od Zdendy vyrážel později než chtěli a dokonce i přes to, že si kluci nestihli nakoupit, takže trasa bude muset být přerušená nákupem. Ale to se prostě stává. Hned poté, co mi Zdenda napsal, že zaparkovali pod barákem jsem popadl proviant na čtrnáct dní a ruksak s hadrama a pořídil první záběr letošního ročníku. Rozhodl jsem se, že tentokrát budu pořizovat hýbající obrázky a sledovat dění budu objektivem kamery. Usazen jsem byl na zadní sedadlo a vyjeli jsme. Hned poté jsem informoval Mildu, že část kolony se dala do pohybu. Vlastně jen první auto ze dvou. Protože Martin ohlásil příjezd na večerní hodinu, Jirka měl dorazit až v pátek a Lukáš se hodlal objevit v sobotu.

Cesta z města uběhla rychle i na to, že jsme frčeli po nejfrekventovanějších ulicích v ten nejhorší čas. A navíc k Dé jedničce. Zdenda mi z příručního zavazadla nabídl (asi po dvaceti minutách jízdy, ne hned, nejsme prasata) Plzínku ve skle. Na úspěšný začátek a plynulý chod. Míra tento akt bral jako jasnou provokaci. Za hodinu jsme se napojili na Mildu a pokračovali spolu. Místy paralelní jízdu jsme dočasně ukončili v Českých Budějovicích (tam by chtěl totiž nakupovat každý). Vyzbrojeni jedním vozíkem, osobitým humorem a nevědomostí co pořídit jsme se vrhli mezi regály. I přes to, že jsme opakovaně upozorňovali na fakt, že jsme vybaveni jídlem se nákup povážlivě vršil a před poslední zatáčkou ke kasám přetékal. Vyskládání na pás zabralo pár minut, nehledě o času, který musela našim položkám věnovat paní pokladní. Vybroušeným klenotem celého nákupu byla Mírova zastávka v cukrárně, kde pořídil každému věneček.

Malým zázrakem bylo, že jsme to všechno vměstnali do auta. Aby byl náklad rovnoměrně rozložen a Milda nemusel jet sám, přesedl jsem si na zbytek jízdy k němu. Kromě toho, že jsme měli možnost si povykládat, co se od našeho posledního setkání událo (a že to byla dlouhá doba), byl jsem seznámen s možnostmi vozu. Milda mi ukazoval, že stírače stírají a klakson troubí, ukazoval čudlíky, hejblátka, přepínače, zapínače i vypínače a předváděl vychytávky. A než se dostal k ladění rádia, projeli jsme Malontami (anebo jak se tohle skloňuje). Dům s číslem popisným jedenapadesát jsme nehledali dlouho. Zaparkovali před ním, vystoupili a odhrnutá záclonka v okně nám byla důkazem toho, že se o nás už ví.

A skutečně, zanedlouho nás přivítala milá paní a rovnou nám šla ukázat, kde budeme bydlet. Velmi prostorný a hezký obývák a luxusní spaní nás nedostalo tak, jako zastřešená terasa s obrovským grilem a masivním stolem. Tušili jsme, že právě tady se bude odehrávat většina času. A tušili jsme správně. Do rukou jsme obdrželi klíč a byli propuštěni k ubytování. Na papírování byl podle paní majitelky čas. Zavazadla jsme odtahali dovnitř a počali s přípravami. Zdenda si za své království zvolil kuchyň a pustil se do ukládání potravin a příprav zeleniny. Milda se odebral ke grilu a chopil se mohutné obouruční sekyry. Míra byl k ruce Zdendovi a já jsem poletoval od ničeho k ničemu, aby na mě taky nevybyla nějaká práce.

Před devátou hodinou se mezi třískami ukázaly první plamínky a Milda prohlásil oheň za zažehnutý. Na stolech samozřejmě již stály plechovky s pivem a večerní zábava se rozjížděla. K rychlému rozjezdu dopřávala i hudba linoucí se z repráku. Všechno bylo na nejlepší cestě. A když Martin napsal, že vyráží (s hodinovým náskokem oproti odhadu), naše nadšení neznalo mezí. Když Milda položil na stůl prkénko s naskládaným masem, slétli jsme se kolem něj jako vrabci kolem právě pohozené housky. Na pár minut se kromě mlaskání a modrozubového zařízení rozhostilo ticho. Nemluvili jsme se jen se cpali.

Po večeři přešel Zdenda od půllitrového nápoje v plechu k drinku sofistikovanějšímu. O všem za jeho míchání Cuba libre by nebyl rád žádný provozovatel rumu. Po druhé rundě se jednalo spíše o kolu s rumem. Mildovi změna pití přišla také jako rozumný nápad a přesedlal takové. Netušil však, že se tak dostal do spárů zákeřného barmana a jeho parťáka. Pokaždé, když Milda odběhl přiložit pod rošt (udržoval gril v provozním režimu, aby nemusel Martin dlouho čekat na svou porci masa), Zdena dorovnal hladinu Mildovy sklenice rumem. Je to celkem na uváženou, když nebylo Mildovi ani po dvou hodinách divné, že má stále plno i když usrkává. Na druhou stranu, kdo by to byl čekal u stolu plného "kamarádů", když bujaré veselí odpoutává pozornost.

S Martinovým příchodem se ze zábavy stala neřízená show. Stoupala odvážnost v probíraných tématech, místy i agresivita v pokládaných otázkách a hlavně se zcela nekontrolovaně zvyšovala naše hlučnost. A protože jsme neměli představu o aktuálním čase, přišla nám ho majitelka v županu oznámit. Byly čtyři ráno a děláme prý takový randál, že se sousedům v kurníku plaší slepice. Naštěstí jsme si rychle uvědomili svůj prohřešek, uznali chybu a se sklopenými hlavami se přemístili do postelí. Vytvoření dobrého jména se tedy moc nepovedlo. Ale nejdůležitějším pro mě byl fakt, že my Chlapi, za ta ještě dokážeme pořádně zabrat.

2. díl: Na poslední chvíli

I když by se to dalo čekat, nijak jsme nelenošili a všichni byli na nohou kolem deváté. Musím říct, že se mi vstávalo všelijak. Nevypadal jsem ovšem tak zmuchlaně, jako Milda, který předchozí večer vyžahl půl litr rumu :D. Někdo vstoupil do nového dne čerstvě nalitým pivkem, všichni pak Zdendovými míchanými vajíčky. Během snídaně jsme zpytovali svědomí a přemýšleli, jak moc jsme naštvali paní domácí a jak hlasití jsme byli. Obsah konverzace jsme raději ani nebrali v potaz. Tím bychom si morální kocovinu jen zhoršili. Jeden po druhém jsme prolezli sprchou a začali rokovat nad tím, co budeme dělat.

24.06.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Lenošit celý den se nám nechtělo. Ale vypravit se na celodenní výlet nepřicházelo v úvahu. Ne snad z důvodu indispozice, ale Milda od rána strašil deštěm. Jasnou volbou byla česneková polévka na zklidnění žaludku. Opustili jsme zahradu a vydali se směrem, kterým jsme tušili náměstí. Minuli jsme několik zajímavých lidí, poštu a u nevelkého krámku poskytující zboží všeho druhu udělali zastávku. Naše kroky zastavila nepřekonatelná chuť na zmrzku. Když se Martin s Mildou znovu ukázali s nanukem v ruce, pokračovali jsme. Jednou tak dlouhá vzdálenost přímým směrem nás dovedla ke sportovnímu areálu, jemuž vévodilo fotbalové hřiště. Zahrádka pohostinství byla prázdná a evidentně nebyla v provozu. Pokračovali jsme tedy dál, kolem venkovní posilovny (jejíž stroje jsme si proklepli) až k hasičské nádrži. Tam jsme popadali jako zralé hrušky a vypadalo to, že zde přečkáme i dnešní noc. Naštěstí Martin měl odpoledne jednání k jehož hladkému průběhu potřeboval tři věci z chaty. Notebook, elektřinu a internet. Vyplašili jsme žáby, nechali se očuchat psíkem a vrátili se zase na chatu.

Martin zasedl do křesla, nasadil profesionální pohled a tu a tam prohodil cizojazyčnou větu. Ostatní polehali všude tam, kde bylo volno. Někdo do postele, někdo se rozvalil na lenošku. Mě odpočinek nelákal, takže jsem vyčkal konce Martinovi porady a pečlivě si připravoval batůžek. Ten nakonec zaplnily jen flaška s vodou, jablko a sušenka. Martin navrhl trasu, já souhlasil, rozloučili jsme se s klukama a vyšli. Vykročili jsme po zelené stezce a uhnuli na sever. Protože místní klub českých turistů byli zřejmě velcí šprýmaři, držet se trasy se ukázalo velkým kumštem. Značky byly umisťovány velmi řídce, dalo by se říci, že vůbec. Z toho důvodu se musel Martin tu a tam uchýlit ke kontrole v mapě. V jednom úseku jsme poznali přírodu opravdu zblízka. To když jsme se brodili neposekaným polem, osázeným náhodně kopřivami. Nezabloudili jsme a navíc jsme se mohli kochat krásnými výhledy, přírodními scenériemi i konzumovat lesní plody. Cestu jsme vyplnili povídáním, takže naprostá spokojenost.

Trocha té nepříjemnosti se dostavila v podobě kabonícího se nebe. Pár kilometrů před naším domovem se obloha začala halit do nehezkých šedo černých mraků a bylo jasné, že sprchne. Nejdřív jsme s Martinem odhadovali, že slejvák přijde večer. Protože mračna postupovala naším směrem, po chvilce jsme začali doufat, že nás nedostihnou a poslední desítky metrů jsme museli klusat, abychom na chatu nedorazili promočení. Pod střechu jsme dorazili opravdu na poslední chvíli. Hned za námi se totiž spustila smršť při které na zem dopadaly kroupy v podobě dvoucentimetrových kuliček (v průměru). Rachot, který kroupy vydávaly, přehlušil jak hudbu z repráku, včetně vlastního hlasu. Takže jsme trpělivě čekali, až slota přejde a nejhlučnější v širém okolí budeme zase my. Chvilku to trvalo, ale nakonec se příroda umoudřila my se mohli zase pustit do smysluplných rozhovorů.

Milda roztopil gril, my se vybavili plechovkami s pivem a posedali kolem robustního stolu na zastřešené terase. Začalo druhé kolo jízdy. Začátek pozvolný, v konverzačních tématech jsme se napojili tam, kde jsme včera (dneska) skončili. Během dne došlo ke smíření s paní majitelkou (naštěstí byla chápavá a rychle nám odpustila) a tak jsme decibely a aktuální čas průběžně kontrolovali. Protože z celého lihového arzenálu zbylo jen půl flašky, smršť nebyla v pátek taková.

Naší společnost konečně rozšířil i Jiřík, i když jen virtuálně. Svou účast nakonec odvolal ze zdravotních důvodů, ačkoliv jistou naději jsme ještě během pátečního rána měli. Na obrazovce jednoho z telefonů, kde se obrazové spojení konalo, se Jirka objevil v horizontální poloze, oblečen do týmového trička s úsměvem na tváři. Stejně jako on nám líčil, jak probíhala jeho nemoc, my jsme jej zasvětili do aktuálních i včerejších aktivit. Lítost nad jeho absencí byla na obou stranách hovoru. Když jsme se dosytosti vypovídali a s Jiříkem se rozloučili, proběhla ještě další komunikace na dálku. Zjišťovali jsme, jestli se k nám přidá alespoň Lukáš, který měl dorazit následujícího dne dopoledne. Po chvilce laborování nad tím, jestli kašel (bez bližších detailů) je dostatečným argumentem pro vyhoštění Milda rozhodl (nedemokraticky), že další uvažování ukončí a Lukáše mezi nás nepustí (všimněte si, že pod článkem nebude zajisté chybět vyjádření dotyčného :D). Takže letos prostě v pěti.

Do postele jsme se dostali ještě tentýž den, bez jakéhokoliv prohřešku proti skupině obyvatel (jako sousedů). Otázka, jestli se nám povede vyrazit na výlet zůstávala v rukách počasí.

PS: Během rozhovorů jsem zjistil, že jsem do této doby jediným členem, který absolvoval všechny jízdy. Měl bych s tím něco udělat.

3. díl: Slibovaná procházka

Hned po snídani jsme se uchýlili na terasu, abychom zanechali Martinovi volný prostor pro práci a soustředění a pustili se do zábavy více kulturní. O slovo se konečně přihlásily karty. Nepustili jsme se ale do prachsprostého hazardu (například o mrzký peníz či panáky), ale rozehráli jsme rozumově náročnou hru (a to jsme přesně potřebovali) "6 bere". Interně zvaná krávy. Po dlouhém a velmi intenzivním seznámení se s pravidly jsme uskutečnili několik partií. Zatímco na začátku nám dělalo problémy správně přiložit kartu, třetí kolo bylo okořeněno velkou mírou taktiky. Naprostou novinkou v ročnících Chlapské jízdy bylo požití vína. To jsem si sice dal jen já s Mildou, ale připadal jsem si hned noblesnější a gentlemanštější (kdybychom vypustili náš slovník). Nebýt hladu, který se v nás pomalu probouzel, dotáhli bychom jistě hraní až k naprosté dokonalosti.

25.06.2022 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Milda zase na roztopeném grilu vykouzlil vynikající oběd. I když jsme rožněné maso měli poněkolikáté v řadě, rozhodně se nám neokoukalo ani nepřejedlo. Jakmile zely talíře prázdnotou, zapakovali jsme výbavu na výlet a konečně se vydali na tradiční procházku. Startovní pozice byla totožná se včerejším výšlapem s Martinem (nemyslím průchod brankou). Jen jsme u kašny nezabočili vlevo, ale nechali jsme se vést naučnou stezkou k jihovýchodu. I když většina trasy vedla lesem, zábavu a zajímavé momenty jsme si vytvořili. Jedním z takovýchto úsměvných milníků byl pokus Zdendy předat elektrický proud Martinovi. To když se střídavě chytal ohradníku a Martina. Výpravu naprosto bravurně bez jediného zaváhání vedl Milda. Bylo nemožné zabloudit či ztratit směr. U odbočky na Jelení vrch (Doppler) jsme se kromě rozcestníku setkali s dvojicí mladých mužů v maskáčích. Nejprve jsme si mysleli, že jsou to cizí špehové či přeběhlíci. Alespoň to v nás vyvolávalo jejich chování. Pohybovali se rychle, přikrčení v předklonu a využívali terénních nerovností. Později se ale ukázalo (a oni nám to potvrdili), že jsou to nadšenci se zapůjčenou minohledačkou a zkouší štěstí.

Posledních půl kilometru vedlo vzhůru (k vrcholu). Vybaven stativem, těšil jsem se na krásný výhled do kraje a povedený snímek. Náročný terén a neustále strmější stoupání moje tužby umocňoval. Když jsme však stanuli u kříže, pod nímž byla umístěna cedulka s historickým povídáním a šipka směřující do metr a půl vysokých kopřiv s nápisem "vyhlídka", propadl jsem panice. Bojoval jsem s rozhodnutím, jestli se nechat sešlehat a promoknout (tráva byla navíc mokrá) jako správný lovec expozic, anebo to vzdát a fotku nepořídit. Lenost, zdravý rozum a obavy z posměchu ostatních dodaly na misky vah dostatek argumentů a já postavil stativ doprostřed malé mýtiny. První a jediná fotka - společná. Nebylo proč se dlouho kochat. Obrátili jsme se zpět, opatrně z hrůzy z naražené kostrče sestoupil do tábora lovců pokladů a pokračovali po stezce. Při návratu zaznamenal Milda životní úspěch, když pod neprostupnými listy objevil vraní oko.

Až k chatě nás náhlý déšť nepřekvapil a my jsme dorazili suší, jen trochu unavení. Do svých turistických deníčků jsme si mohli zapsat dalších 16 kilometrů. K večeři bylo zcela neobvykle maso (toho byl skutečně dostatek). Bohužel zásoby piva se nemilosrdně tenčili a nebýt mé druhé flašky vína, šli by Míra se Zdednou spát už v devět. Poslední společný večer jsme trávili ve společnosti jídla, pití, hudby a Bang!. Bohužel první hra skončila pro Martina v kratší době, než trvalo vysvětlení pravidel. To je tak, když si někdo hraje ve vězení s dynamitem :). Další kola byly o poznání zajímavější i když scénář byl hodně podobný. Pokud si člověk lízl odpadlíka, mohl rovnou položit karty. Asi nejhorším momentem večera byla informace od Míry, že právě otevírá poslední plechovku. Tato smutná skutečnost, Martinovo brzké vstávání a následný odjezd všech nás donutilo zalézt do postelí dříve než normálně (neznamená to ale brzo).

Když jsem se probudil do nedělního rána, mé oči hledali Martinovu postel, jestli se donutil vstát. A jeho lůžko zelo prázdnotou, dokázal to. Nám nezbýval čas na nic jiného, než si zabalit, nějakým způsobem spakovat a rozdělit všechno, co v kuchyni zbylo (a že toho bylo ještě dost) a decentně poklidit. V dobrém úmyslu, že nemovitost předáme, jsme se zastavili za paní majitelkou, ale ta vyjádřila důvěru a nic kontrolovat nepřišla. Ze setkání se tedy stalo jen rozloučení a poděkování (samozřejmě s poslední drobnou omluvou). Zavazadla jsme naskládali do aut, pogratulovali si k úspěšnému prodlouženému víkendu a rozjeli se domů. Několik desítek kilometrů za obcí mi v kapse zapípal mobil se zprávou od paní domácí. Prý postrádá jeden klíč od domovních dveří. Nejprve jsem zanadával, pak obeslal kluky s dotazem jestli ho někdo omylem nezapomněl odevzdat a nakonec vyštrachal z kapsy klíč s modrým přívěskem. Nemusel jsem dlouho přemýšlet nad tím, do kterého zámku pasuje. Naštěstí paní měla pochopení a nenutila mě, abych jí ho neprodleně vrátil, takže můj problém nakonec vyřešila služba České pošty.

Všem zúčastněným mnohokrát děkuji, chybějícím přeji, aby se příště připojili a doufám, že druhá dekáda bude alespoň tak odvázaná, hlasitá, jídlem a pitím nabitá a spánkem nekrácená, jako byla tato. Je vidět, že stáří nám na ramena ještě neklepe. Chlapům zdar.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající