Osamocené ranní ploužení městem skončilo setkáním s velitelem Radkem. Moje zamyšlení a směs obav i tužeb zakalily můj zrak do takové míry, že jsem si nevšiml velitele jedoucího ve vedlejším voze tramvaje. S Radkem jsme se tedy potkali až po výstupu na Vysočanské zastávce. Časovou rezervu, stejně jako pár drobných jsme utratili v obchodu benzínové pumpy za kávu. S posledními loky projel mezi stojany vůz, na který jsme s Radkem čekali. Ze sedadla spolujezdce se zubil Ondra, za volantem seděla jeho Kačka, která nás odvážela před brány zeleného domova. Letmo jsme se přivítali a během bezproblémové jízdy si vyměnili své očekávání a dojmy. Vesměs to byla samá pozitiva. Ještě než jsme prošli skrz závoru a překročili pomyslnou čáru mezi civilem a armádou, pozdravili jsme se s členy giboní smečky, kteří tentokrát cvičení neabsolvují.

Na asfaltovém plácku velikosti několika tenisových hřišť (buzeráku) stály úhledně vyrovnaná auta a kousek od nich se tvořil beztvarý chumel zelených postaviček. Mezi známými tvářemi bylo možné spatřit i několik nových. Ale téměř všichni měli na hlavách modré barety a na levém rukávu znak pluku. Pan kapitán se objevil zanedlouho. Oznámil nám, že nás očekává v kulturním domě, což byla přízemní budova s velkým sálem hned vedle. Vzali jsme tedy svá zavazadla a přesunuli se právě tam. Během usazování jsem se dozvěděl dvě zprávy. Obě velmi příznivé. Naše družstvo bude papírově kompletní a brácha "nepokrevní" už nikdy nepřijede.

Začaly nutné, nudné a naštěstí velmi krátké procesy. Seznámení s požárními řády, podepisování bezpečnostních prověrek (anebo pod co jsem se upsal) a jiná legislativa. Samozřejmě nám byl detailně odhalen plán cvičení a abychom neusnuly a taky se trochu protáhly, nafasovali jsme zbraně, další kupu materiálu (jako helmu jedenadvacátého století) a hromadu jídla. Potraviny měly finančně kompenzovat snídani a oběd. Ovšem kaloricky to více než desetinásobně převyšovaly (nejvíc mě pobavili zavařené okurky ve skle). Invazák mi pomalu ale jistě praskal v zipu a zdálo se mi, že každou chvíli musí dojít vyhřeznutí. Nakonec se tak nestalo a batoh vydržel. Taky nás přišel pozdravit velitel. Důležitým sdělením bylo, že nebudeme spát v montovaných domcích, ale jsou pro nás připraveny stany. Baráky jsou rezervovány pro potřeby spojeneckých vojsk, které se tudy budou přesouvat a mohly by být třebas unavené a rády by někde složily hlavu.

Vystrojeni s vybaveni množstvím informací jsme naházeli batožiny na korby Tater a po svých se přesunuly na základnu. Na zeleném plácku z jedné strany chráněném ruinou budovy z druhé strany náspem stály čtyři nafouknuté gumové stany. Každý, krom nábytku, byl vybaven naftovým topením. Třetí družstvo namíchané s částí druhé čety se zabydlelo ve stanu tři. O číslo menší zabralo družstvo první s velitelem, v jedničce spaly děvčata a do stanu posledního se naskládal zbytek. I když architekti, kteří nám stavěli ubikace, nezapomněli na koutek pro samostudium vybavený stolem a několika židlemi, jejich nápad jsme nevyužili a stůl po pár minutách putoval před stan. Vytvořili jsme si tak místo pro noční stolky ke každému lůžku. Protože skříní ani jiných úložných prostor nebylo, vytvořili jsme si odkládací plochy alespoň takto provizorně.

Hodně dlouhý čas prvního dne jsem věnoval neustálému přesouvání, schovávání, vybalovávání a uklízení věcí. Nakonec jsem si venku nechal jen to nejnutnější (žrádýlko, spacák a sapík) a ostatní načutal pod bidlo. Co mi tak trochu pokazilo náladu byl první pohled na zásobníky samopalu když jsem si je přendaval z kožené brašny do sumek. Plechové schránky jsem totiž nalezl zalité v igelitu, opatlané jakousi mazlavou hmotou. Nechtělo se mi do toho a tak jsem je nechal jak byly. Zítra jsou sice střelby, ale zítra není dnes a kočka není pes. Neděle se až do večera odehrávala ve velmi poklidném tempu. Občas jsme byli svolání kvůli předání aktuálních informací a proběhlo seznámení s prostorem. Toitoiky byly čtyři, z toho jedna dámská, sprchy byly pouze pro něžné pohlaví a umývárnu zastávaly dva mobilní stojany (šlapací). Prostě ideální polní podmínky. Na co jsem ale zapomněl a co mi udělalo obrovskou radost byl moment, když jsem viděl všechny známé instruktory na place. Nadrotmistr, četař, desátník a samozřejmě náš taťka - pan kapitán.

Kritického omylu jsem se dopustil ve chvíli soukání do spacího pytle. Pátral jsem v paměti, jestli nebude záhodno si na kavalec rozprostřít karimatku (kterou jsem si kvůli tomu vzal) neboť jsem věděl moc dobře, že od spodku táhne. Ale lenost zvítězila. A trest se samozřejmě dostavil. Ne hned, ale hezky nad ránem. S osvětlením umístěným přímo proti očím a za poslechu české filmové klasiky (pouštěné na přenosném počítači u vedlejšího kavalce) jsem celkem rychle usnul. Zhruba ve tři hodiny ráno jsem v oblasti zad pociťoval postupující chlad. Moje otáčení a vrtění se zintenzivnilo a já se nemohl zahřát. Od země šla zima a spací pytel, jakkoliv spolehlivý a výkonný s tím nedokázal nic udělat. První noc byla tedy nepohodlná.

Po povinném poučení kdo, kdy a jak bude střílet či nestřílet jsme se rozešli po stanovištích. Ondra se svým týmem obsadil palposty, my jsme obstoupili CLSáka a opakovali si zdravovědu. Tentokrát jsem se nenechal vybrat coby dobrovolník pro ukázku aplikace turniketu a ušetřil si tak ostrou bolest vznikající při odumírající končetině. Musel to tedy odskákat někdo jiný a já mohl spatřit šklebící obličej při otáčení vratidlem. Vyzkoušeli jsme si některé praktiky. Nasazování turniketu, utahování obvazu a všemi oblíbený bolestivý podnět (projetí klouby ruky po hrudním koši skutečně zvednou člověka ze země). Protože odstřílet (smysluplně) několik desítek nábojů zabere více času než záchrana raněného, přesunuli jsme se ještě pod střechu malé chatky a osvojovali jsme si práci s buzolou a mapou. Kromě určování souřadnic (které jsem kupodivu nezapomněl) nám byl vysvětlen princip určení pochodového úhlu. K tomuto úkolu se pojí jedna historka, která se samozřejmě musela stát jen mě. Když jsem se točil při určování severu jako kachna a jako jediný měl světové strany jinak než ostatní, dostal jsem od instruktora doporučení, že při práci se zařízením na principu magnetických vln je dobré si kus kovu hýbajícího se mi na krku (sapr) odložit stranou. Položil jsem tedy padesátosmu na lavičku a vida, střelka ukazovala stejně, jako ostatním.

Po obědě jsme vyfasovali ostré a šli předvést své střelecké umění. Místo klasických kulatých bodovaných terčů jsme koukali na obrázek se třemi siluetami. Dva nehodní muži, mířící mým směrem mezi sebou drželi ženu. Pan kapitán, který k nám na začátku cvičení pronesl pár vět, nás informoval, že důležitý je soustřel. Aby všechno lítalo do jednoho místa. Kam to bude, nechá na nás. Postavil jsem se tedy s prstem na spoušti vstříc nepříteli a vedl palbu. Jak z útočné pušky, tak pistole. Při prvním, druhém, třetím i všech následujících pokusech se mi povedlo alespoň jednou ránou něco pokazit. Asi nejlepším mým výkonem bylo deset zásahů do hlavy jednoho útočníka, devět do hlavy druhého zlosyna a tu poslední kulku jsem věnoval ženě. Přímo do čela. Pobavil jsem nejen sebe, ale každého, kdo se přišel podívat. Tomu se říká čistý štít a vyřešená situace. Jak se vedlo ostatním netuším, ale sousedi po obou stranách byli spokojeni a díry v terči tomu nasvědčovaly. Protože jsme si cestu k výdejnímu okénku s nabitím a návrat na přípravnou čáru zopakovali nepočítaněkrát, byli jsme nadšení a spokojení.

A odpoledne pokračovalo až do té doby, než jsme byli odvezeni zase ke stanům. Někteří jen vrhli své tělo na bidlo, někdo věnoval volné minuty čištění a údržbě zbraně, či protáhl plícemi trochu nikotinu. Po večeři nás instruktoři školili v oblasti OPZHN. Za touto tajemnou zkratkou se skrývá nikým neobdivovaná nauka o "ochraně proti zbraním hromadného ničení". Operovat s maskou je sice neoblíbené, ale doslova zlo je při rozkazu "plyn, postřik", kdy se každý voják musí vměstnat do bezpečí (relativního) igelitové pláštěnky. Začínali jsme mít nehezký pocit, že k tomu dojde. Pramenilo to z dlouhé instruktáže, jak si správně zabalit kabelu, ve které se atombordel nosí. Za svitu reflektorů (protože už byla tma jako v pytli) jsme si na travnatém plácku rovnali pláštěnky a umisťovali boty a rukavice do míst, kde je rychle a neomylně nahmatáme.

Obavy z toho, že se budeme soukat v kleku do plastového oblečku se naplnily. Zazněl povel a já si předpisově (snad) natáhl masku a před sebe rozprostřel největší díl chemické ochrany. V "hříbeček" jsem se proměnil rychle. Tím jsem ale skončil. Vzhledem k tomu, že jsem pláštěnku napínal velmi intenzivně kolenem, nezbývalo moc místa k tomu, abych si nasadil botu. Zuřil jsem, panikařil jsem a vztekal jsem se. Moje snažení o správně nasazení obleku se změnilo v pokus ten gumový nesmysl prostě rozervat. Neuspěl jsem a nakonec se do všeho navlékl. Instruktoři si nás obešli, zkontrolovali a upozornili nás na nedostatky. Drobné chyby šlo přehlédnout, ale samopal umístěný na popruhu přes záda pod pláštěnkou je prostě velká chyba. Takže jsme se svlékli, všechno hezky zabalili a hodili si to znovu. Druhý pokus byl už úspěšnější a my byli propuštěni na bidla. Musím ale říct, že jedno pozitivum to přineslo. Už mi nebyla taková zima.

Navíc všichni muži dostali možnost provést v nainstalovaném protiodmořovacím zařízení očistu. Popadl jsem tedy čisté věci a prchal pod teplou vodu. I když místo sprchovacích hlavic byl jen zahradní rozprašovač a uprostřed stanu zatím vzniklo jezero vody, nezažil jsem nic tak uklidňujícího. Díky pane kapitáne, děkuji chemici.

Poučen z předchozí noci jsem si mezi spacák a plátno postele naistaloval pěnovou matraci. Spánek byl daleko více pohodlnější a vstup do úterý energičtější. Po snídani jsme jeli znovu na střelnici a pustili se do napravování chyb odhalených předcházejícího dne. Já se držel rady od Michala "vopičáka" a spoušť tahal prstem k sobě, ne do strany (proto to sestřelené rukojmí). Dokonalosti jsem nedosáhl, ale jistá změna se dostavila. Místo jedné mi ulétávaly kulky dvě až tři.

Doprovodnými atrakcemi střeleb bylo uzlování, tedy příprava na lezení s panem nadrotmistrem a prohledávání osob procházející KPMkem. Práce s lanem byla prvních pár minut pro mě traumatizující. Když jsem před rokem skončil cvičení, byl jsem si s vázáním jistý a konce jsem motal i poslepu. Bohužel, nyní se ukazovalo, že za rok si nepamatuji nic a udělat lodní smyčku, anebo Prusíka je pro mě nepředstavitelný problém. Navíc jsem jako naprostý amatér prohlásil na dotaz, jaké uzly ještě známe, že "škoťák". Byl jsem odměněn odpovědí, že nesbíráme ve skautu bobříky. Největší kouzlo zdejších instruktorů spočívá v přístupu a pan nadrotmistr to znovu dokázal. Vzal si mě stranou, delší dobu se věnoval jen mě a jeden po druhém uzlu mi ukázal a já se po čtvrt hodině mohl zapojit mezi ostatní. Dokonce jsem vytvořil i improvizovaný prsní úvaz (který bych teď už zase nevyrobil).

Opustili jsme smyčky a karabiny, rozprostřeli se kolem instruktorů a tím se pomyslně přesunuli ke studiu prohledávání osob. Profíci nám předvedli, že ne vždy je situace v náš prospěch. Navodili situaci, kdy jeden rozběsněný a navíc arogantní domorodec, nevybavený schopností vést konverzaci v českém ani anglickém jazyce, se dožaduje průchodu a na výzvy k odložení svršků nereaguje. Decibely stoupaly, rozhovor se stal agresivnějším, došlo na několik strkanců a nakonec cvakl závěr. Výsledkem byl na zemi ležící domorodec a dvě prohledávající na něm. Při vyhodnocení jsem se dozvěděl spousta zajímavých postřehů, které mi jako pozorovateli naprosto ušly. Jinak situace dopadla jinak, než by mohla dopadnout. Namířená zbraň je řešení až v naprostém ohrožení.

Podobných a přitom jiných scénářů se odehrálo ještě několik. Zatímco my jsme nasávali vědomosti, instruktor z toho ztratil hlas a zamotal se mu jazyk (to ta jeho blabláština). Poté jsme se rozdělili do malých skupinek a prohledání osob si zkoušeli samostatně. Já naprosto pohořel ve chvíli, kdy jsem v roli prohledávače zpracovával Lucku. Protože mi zcela záměrně zatajila nůž vykukující z její kapsy, byl jsem ostražitý. Moje ostražitost skončila ale tak, že jsem měl nůž (naštěstí zavřený) na svém břiše a svírala ho Lucčina ruka. Zaskočený a překvapený jsem (jen díky ohleduplnosti Lucky) složil útočníka na zem a zpacifikoval ho. Na sebevědomí to zrovna moc nepřidalo, jen co je pravda.

Poslední aktivitou odehrávající se v areálu střelnice bylo zakládání ohně bez pomoci sirek, zapalovače a jiných technických vychytávek. Rozprchli jsme se po okolí a hledali odpovídající materiál. Snažení vygradovalo v rotní soutěž v nejrychleji založený oheň. Vítěze si nepamatuji, ale plamen zpod škrtadla vyskočil po neuvěřitelných třech sekundách. Rození požárníci.

Po úklidu hilzen ze země a sundání prostřílených terčů jsme se se střelnicí nadobro rozloučili a jeli do stanového tábora. Protože se už od neděle šuškalo, že máme trávit úterní a čtvrteční noc venku, bedlivě jsme pátrali po jakýchkoliv náznacích. Někdo říkal, že je moc velká zima, jiný že je venkovní teplota instruktorům ukradená. Skutečnost vyšla najevo až ve chvíli, kdy nám na nástupu bylo oznámeno, že si máme sbalit pro noční přesun. Ve stanu jsem si batoh napěchoval vším, co by mě mohlo zahřát. Skutečným oříškem se stalo přichycení spacáku a karimatky na batoh. Nechtěl jsem pochodovat jako vodák co se mu potopila loďka. V jedné ruce spík, v druhé balík se spacákem. A vydat se do lesa bez lůžkovin? Nemyslitelné. Nakonec jsem vyhrál a všechny popruhy využil k připoutání. Všechno, co jsem chtěl s sebou, bylo v anebo na batohu.

Před devátou večerní předali instruktoři velitelům čet instrukce. Souřadnice, kde se máme shledat s kontraktorem, v jaké oblasti se máme pohybovat a jako bonus vyfasovali oblíbenou vysílačku RF-13. Neomylní pátrači nás vedli nejluxusnější a současně nejkratší cestou. Nejdřív jsme dupali po cestách města, pak odbočili na nepříliš používané asfaltky, chvilku pochodovali po panelovku, až jsme nadobro skončili na lesní pěšině. Za lehkého používání svítilen určili pátrači místo setkání. Krátká rádiová komunikace skončila závěrem, že se odbojář nedostaví a my se máme posunout na novou pozici. To nám zabralo jen chvíli. Skryti tmou jsme budovali kruhovou obranu a jen díky tomu se jeden cíp kruhovky (je Vám divné, že má kruh cíp? No, kruhová obrana je prostě někdy trojúhelník) všiml dvojice světýlek, které se blížily naším směrem. Za lucerničkami se samozřejmě skrývali instruktoři. Zhodnotili dosavadní stav a nařídili nám zbudovat přístřešky. Pro mě to znamenalo zklamání a obavy z další proklepané noci vzrostly. Nikdo však histerii nepropadl a z obranného postavení čety se stalo staveniště. Radek, Ondra a já jsme začali budovat společný přístřešek. Tahle stavba se na rozdíl od mých předchozích na míle kvalitou lišila. Plachta vypnutá k dokonalosti, bariéry proti větru. Místa přesně pro nás tři. Zhruba za hodinu se opět dostavili instruktoři. A znovu hodnotili. Radek si zachoval velmi silný status velitele a jako znalý pasáček nenechal dvojici profíků rozutéct se po perimetru.

Verdikt zněl celkem pochvalně. Samozřejmě muselo dojít k jistým doporučením, ale jinak hodnocení kladné. Co ale zaznělo více než povzbudivě, bylo oznámení pana nadrotmistra. Věta "sbalte to a za hodinu vás čekám na základně" zvýšila můj tep o hezkých pár číslic. Třikrát sláva, neumrznu, bude se spát na posteli. Radek, který měl vážný výraz ve tváři po celou dobu hodnocení se ve chvíli, kdy instruktoři zmizeli, rozesmál na celé kolo a nadšeně zvolal: "tak je mám přečtený". Proto si jako jediný z nás nevyndal spacák z batohu. Zbourali jsme přístřešky, všechno pečlivě poskládali do zavazadel a stejnou cestou pochodovali zpátky. Bez zastávky každý pokračoval do svého stanu. A mě opět stačilo pár vteřin k tomu, abych usnul.

Oblast střežení byla koridorem mezi betonovou zdí základny a drátěným plotem. Naštěstí jsme nemuseli pochodovat kolem dokola, ale svěřeno nám bylo pouze sto padesát metrů nalevo i napravo od hlavní brány. Ke splnění úkolu jsme vyfasovali jednu vysílačku. Víc nic. Vytáhl jsem tedy sešítek a vše si pečlivě poznamenal, včetně umístění bobků (za běžného provozu tam chodí psovodi). Jak postavit službu bylo čistě na mě a mé fantazii se hranice nekladly. Hluboce jsem se zamyslel nad tím, jak rozdělit lidi a vysílačku co nejefektivněji. Nás šest jsem tedy rozdělil na tři dvojice s tím, že jedna dvojice bude šlapat v jedné části plotu, druhá v druhé a já s Martinem budu sedět za bránou s vysílačkou. Samozřejmě toto rozřazení naprosto vylučovalo možnost střídání. Ale nevěděl jsem jak jinak umístit komunikační nástroj, aby v případě výjimečné situace nemusel strážný sprintovat přes celou délku perimetru.

Členové našeho družstva byli bez výjimky bezproblémoví, takže moje rozhodnutí nikdo nezpochybňoval i když bylo všem jasné, že je to neskutečná zhovadilost. Toto stanovisko jsem po několika minutách vyslechl i od procházející nadrotmistryně, která konala dozorčí činnost. Nejprve se tedy optala, proč nejsou dva lidi u vchodových dveří jedné z budov. Mou odpovědí bylo, že se tento požadavek ke mě nedostal a tudíž jsem jej nemohl ani splnit. Kontrolorka pokrčila rameny s tím, že to nechá na mě, ale běžná praxe je, že tam někdo stojí. Pochopil jsem, že spíš než o doporučení se jedná o příkaz při jehož nesplnění nám budou strženy body. Já a Martin jsme se tedy i s vysílačkou přemístili ke dveřím.

Pak přišlo na řadu doporučení o střídání směn. Vyslechl jsem si, že při krátkodobém strážení (tedy pár hodin) je aktuální stav možný, ale po pár dnech bychom byli postupně odváženi na ošetřovnu s totálním vyčerpáním. Samozřejmě jsem opět namítal, že pokud mám jednu vysílačku a šest lidí, není toho moc na vymýšlení. Dostal jsem samozřejmě řešení. Těch 300 metrů dokáže pokrýt nepravidelnými obchůzkami jeden člověk. Další dva budou stát u futer a zbytek má volno. No, nedovedl jsem si představit, že bychom se v plném počtu váleli u zdi na trávě (tedy na strážnici) a tu a tam by si někdo prošel úsek. Nicméně jsem uposlechl a směny rozdělil. Od té chvíle jsem jen dělal, co mi kolemjdoucí doporučili. Po chvilce byl navíc vyřešen i problém, jak předávat povely. Naše vysílačka se totiž odporoučela a jiná nebyla. Tudíž předávání hlášení probíhalo výhradně osobně.

Většina incidentů se odehrávala na KPM. Takže zatímco Ondra zažíval skutečně napjaté chvíle, kdy musel řešit auto plné výbušniny, postřeleného, chybějící vstupky a otravného kolemjdoucího, my jsme zaznamenali výjimečný stav jen jednou, když jsme se museli schovat za roh zdi. S tím jsme si vystačili po dlouhých pět hodin. Protože se konec cvičení blížil, bylo nám jasné, že akcí k vyzkoušení naší pozornosti bude přibývat. A skutečně tomu tak bylo. Při službě u dveří jsme jednak s Martinem zažili trapnou situaci s kontrolou personálu, které jsme neměli kontrolovat (trochu byl bordel v tom, jak chápat barevné igráčkovské vestičky) a pak si všimli, že nějaký koumes odpálil výbušku nedaleko nás a pod schody pohodil atrapu dělostřeleckého granátu. Opět jsem si nechal od paní nadrotmistrové poradit a řídil se jejími doporučeními.

Nebudu se tajit tím, že jednání s námi ze strany profíků mě hodně otrávilo a intenzivně jsem se těšil na to, až ta šaškárna skončí. Vrchol mé otrávenosti dosáhl maxima ve chvíli, kdy pan poručík (nejvyšší kontrolní orgán, polobůh na zemi a radikální rejpal) pronášel moudra na naše hlavy. Musel jsem doslova utéct z jeho slovního dosahu, protože se rychlostí blesku blížilo hrubé kázeňské porušení vojenského řádu, slovní napadení důstojníka a nevhodná manipulace se zbraní (jak bych s ní mrštil neznámo kam). Během toho, co jsem se kryl, protože na kápéemku se pro změnu bojovalo, naštěstí přišel rozkaz, abychom posílili Ondrovo družstvo a zneškodnili narušitele. Radek, který si zřejmě procházel stejnými duševními náladami jako já prohlásil, že si na lov skočí s námi. Vytvořili jsme čtyřčlennou skupinu, protáhli se skrz pootevřené vrata a zapluli do lesa směrem, který nám Ondra určil.

Radek vydal rozkaz a my jsme se naučenými přískoky pod neustálým krytím (sebe navzájem) přesunuli zhruba sto metrů podél základny. A přesně tam jsme ho našli. Chlápek se zbraní připravenou ke střelbě, mířící naším směrem. Lesem se ozvalo "kontakt na dvanácté" a pak to doslova letělo. Štěkot zbraní doprovázený hlášeními "jdu - kryju". Opětovná palba se ozývala jen chvíli, po pár vteřinách se dotyčný vrhl obličejem k zemi a nehýbal se. Srdce mi tančilo techno, lilo ze mě, ale zažíval jsem povznášející pocit. S ostatními jsme měli obrovskou radost, že za celý den pojebů přišlo alespoň toto malé zadostiučinění. Mrtvému jsme odebrali zbraň (i když zprvu moc nechtěl) a vrátili se na základnu. A tímhle výstupem celé cvičení skončilo. Největší radost nám přinesl úryvek rozhovoru, který jsme zaslechli. Narušitel se po vzkříšení bavil s kolegou a ten mu vytýkal, že podle scénáře měl útok zahájit až u samotné brány. To prý měl v plánu, ale vyhmátli jsme ho s takovou razancí, že radši udělal mrtvého. Jak hřejivé.

Pro představu zde hodím několik doporučení, které byly doručeny k mým uším:
Když jste slyšel výstřely dělostřeleckého přepadu, počítal jste výbuchy? Jak si ověříte, jestli někde není nevybuchlá munice?
Když je minometná palba, proč nemáte na obličejích masky? Dá se přeci předpokládat, že se jedná o plynový útok.
Když je vnější perimetr základny narušen, strážní služba stále trvá a nikdo není z plotu stažen.
Zaznamenal jste, že je vyhlášen výjimečný stav? Proč jsou vaši lidi v plotě?
Všiml jste si, že na strážní věži není hlídka?
Proč se neřídíte jasně stanovenými pravidly, která jsou k dispozici? (to mě obzvlášť pobavilo)

Jak mávnutím kouzelného proutku válečný stav skončil, všichni se sebrali a shromáždili se ve stínu velkého stromu. Přišlo zhodnocení z úst pana majora. V kostce, i když jsme věděli tužku a nedostali jedinou informaci, s chybami (na které jsme byli v průběhu upozorněni) jsme to zvládli. Takže celkově vzato, dobře to dopadlo. Hlavní je, že se může udělat ve výkazu fajfka a munice s nemusí vracet do skladu. Pan poručík (ano, ten pan poručík) byl méně benevolentnější a jeho seznam výčitek byl delší. Úplný propadák to bylo pro oficíra, který prohlásil, že se k tomu nebude raději ani vyjadřovat. Možná ho trochu konsternovalo, že jsme mu kluka s rozervanou nohou a v šoku mrskli na nosítkách na chodbu a nechali ho vlastnímu osudu. Ale kde nejsou noty, nelze hrát.

Poklidili jsme co se dalo a opustili stanoviště s rozporuplnými dojmy. Vlastně ne ani tak rozporuplnými, jako vesměs negativními. Naštěstí si po večeři pro nás pan nadrotmistr připravil lahůdku v podobě zpravodajského školení v zemi, ve které jsme právě přistáli a máme zde plnit mírové úkoly. Protože se jednalo o materiál opravdové mise (hodně změněné), informace byly neskutečně obsáhlé a parádně připravené. Současná situace, cíl mise, infrastruktura a obyvatelstvo země. Zeměpisný, politický i průmyslový popis. Možné hrozby a další. Prostě neskutečné. S čím však pan nadrotmistr zřejmě nepočítal bylo, že když dá prosto pro dotazy, zvrhne se to na tiskovku. Zprvu zajímavé dotazy, silně se dotýkající tématu se pomalu ale jistě stáčely směrem opačným. Rozebíraly se absurdity typu "kolik by stálo uplatit nepřátele nepřátel, abychom mohli domů", "kolika procentní šance je, že jeden kmen se přidá ke druhému" a "jak to pohne z burzou, když vyhodíme jeden z největších diamantových dolů". Nakonec musel být brífink ukončen, protože dotazy by zřejmě padaly až do rána. A to nikdo nechtěl. Proč? No protože je středa a koupání je třeba. Jakmile jsem se ke své naprosté spokojenosti nahřál a vydrbal, zalezl jsem si hezky do spacáku a usnul.

Během uplynulých i budoucích dnů nenastala chvíle, kdybychom někde dlouze stáli (zevlili), něco nebylo připraveno, čekali na spěchání, anebo spěchali na čekání. Všechno navazovalo z minuty na minutu a nikde se žádné prostoje nevyskytly. Až na jeden případ. A tím byla návštěva výstrojního skladu. Snídaně i odjezd autobusu se uskutečnily přesně podle plánu. To až v Pražském Karlíně se začal harmonogram nekompromisně hroutit a natahovat. První minutky zpoždění jsme začali nabírat hned za závorou. Všichni vojáci museli být totiž zapsáni do knihy hostů a pan vrátný to dělal velmi pečlivě a každé písmenko raději dvakrát obtáhl. I když původně jsme si měli jen vyzvednou chybějící materiál a zase se přesunout do Staré Boleslavi, kde na nás bylo přichystáno něco tajemného pod pojmeme "překonávání vodního toku", skutečnost byla jiná.

Po dvaceti minutách, kdy se fronta nehnula ani o píď a jen tu a tam proběhl nějaký pracovník, jsme začali tušit něco nepovedeného. Důkazem byl pak procházející kapitán s velmi zamračeným výrazem (nadšený nebyl). Důvod čekání jsme zatím neznali. Setrvali jsme dále ve svých sedacích a válecích se pozicích a čas neúprosně běžel. Později se k nám z předních linií zpráva, že se jedná o administrativní problém. Naše předchozí útvary jaksi zapomněly přepsat materiál. Jakmile se tahle zapeklitost vyřešila, přišla další. Chybějící razítko. Znovu se čekalo. Až před polednem se daly čekající zástupy do pohybu a na chodbách se objevovali vojáci s napěchovanými taškami či papírovými krabicemi pod rukou. Třikrát sláva, věci se daly do pohybu.

Moje největší noční můra, že si odvezu plného jezevce krámů se naštěstí nenaplnila a já posbíral jen několik součástí, které se mi vešly do náruče. Z jedné z nich jsem byl naprosto nadšený. Zimní bunda, kterou jsem si okamžitě aplikoval na tělo a po zbytek cvičení již necítil chlad. Když už to konečně vypadalo, že se ze skladů brzy dostaneme, odbavování lidí se zastavilo. Chvilku jsem pátral, co je za problém obsloužit posledních pár vojáků. A viníkem byl vojenský řád. "Voják je povinen odebrat stravu". Jinak řečeno, pracovníkům výstrojního skladu nastala hodinová obědová pauza. Protože se venku udělalo více než hezky, většina roty se uklidila ven a polehala si na trávník vystavující své tváře (i jiné tělesné části) slunečním paprskům. Zase se čekalo.

Nakonec jsme se dočkali velkého finále, kdy poslední voják podepsal lejstro a s vyfasovanými věcmi vylezl ven. I když jsme jako studenou stravu na tento den nafasovali, pan kapitán byl tak hodný a nenutil nás pozřít konzervu která zastávala oběd. Dokonce se na adresu člověka, který tuto vhodnou potravinu připravil, dosti ostře ohradil. Ještě, než nás autobus dovezl ke kasárnám nám nechal zastavit na pumpě, abychom si dopřály hlavního chodu dle vlastního výběru. I když v obchodech a fastfoodech se toho nedá koupit mnoho zdravého, všechno bylo lepší než směs čehosi uzavřená do plechové nádoby. Já si koupil bagetu a zajedl to kokosovou tyčinkou.

Odpoledne byl velitelský sbor svolán k panu plukovníkovi (samotnému veliteli pluku), abychom poreferovali o zážitcích, pověděli co nás trápí a blahoslavili z čeho jsme nadšení. Negativní slova padla jen ve spojení se středečním cvičením, jinak vzduchem plynuly vesměs příjemné věty. Tu a tam přišel nějaký návrh ke stravě (jako že bychom chtěli taky papat zeleninu a ovoce), anebo dostat písemné přípravy na cvičení s menším předstihem (abychom se na to mohli připravit). Jinak samé plusy. Panu plukovníkovi jsme vymluvili jeho omluvy za provizorní ubytování a naopak jsme ho ubezpečili, že takovéto polní podmínky radostně přivítáme. Protože se také mluvilo o časovém zpoždění, nechal se slyšet pan major, že rozvrh dnešního dne se ruší a nikdo už po nás nebude chtít. Tahle zpráva na našich obličejích vytvořila vrásky, protože nikdo z nás nechtěl slyšet o tom, že přijdeme o tolikrát zmiňovanou akci. Pak jsme se rozloučili a odešli ke své jednotce.

Nic nebylo ztraceno, nic nebylo zrušeno. Na nástupu, který se konal v předvečer nám pan nadrotmistr oznámil, že se máme sbalit a mašírovat splnit úkol. Tím bylo dosáhnout předaných souřadnic a navázat kontakt se spřátelenými jednotkami. Protože jistou praxi v přípravě na nocování pod širým nebem jsem už měl, postup balení se nijak nelišil od předchozího. Jen s tím rozdílem, že místo deseti vrstev pod trikem jsem měl líbivou nafasovanou bundičku. Začátek osy postupu se také nelišil. Šli jsme utajeně, bez světel, pouze při průjezdu vozidel poslali krajníci řidiči signál v podobě nakrátko rozsvícené čelovky. Spletité zatáčky nás po několika hodinách dovedly až před zdi tolik známého vojenského areálu. Před branou, zcela viditelně, přešlapávala neznámá osoba. Radek chvilku laboroval nad tím, jestli je to právě ta kontaktní osoba, anebo náhodný zabiják. Nechal se tedy vést instinktem a na obhlídku poslal jen dva lidi. A dobře udělal. Z postavy se totiž vyklubal nepřátelský člen povstaleckého kmene, který rozhodně s nasazením vojenských jednotek k obnově pořádku nesouhlasí. Jeho reakcí byla střelba naším směrem.

S první ránou se celá rota vrhla do pangejtu podél cesty, začaly cvakat závěry a padly první odezvy. Jednohlavý nepřítel se brzy rozmnožil a my čelili zhruba třem zbraním. I když naše přesila byla několikanásobná, velitelé nechtěli zbytečně přijít o své lidi a proto jsme se stáhli na křižovatku o několik desítek metrů dál. Jestli máme v taktice (v loupání konkrétně) mezery a prostor k pilování, tady se projevily daleko výrazněji. Poslepu, za kakofonie řevu a palby, navíc ještě ve dvou četách vypadalo rychlé přesunutí komicky. Zatímco jeden zaujal pozici po několika metrech, druhý běžel co se dalo, sem tam jsme o sebe zakopli, anebo do sebe vrazili a udržování bezpečného směru zbraně bylo spíše zbožným přáním. I tak by ale instruktoři zajisté řekli, že to bylo hodně vzdálené reálnému boji. Když jsme se zcela nechali pohltit tmou a přestřelka utichla, hledali jsme se jak Homolkovi v lese. Nejbližšího nešlo poznat ani podle siluety, ani podle obličeje. Všichni jsme byli šediví s hříbkem na palici. Nakonec se ale podařilo, nejvyšší hodnosti se dostaly k sobě a vymyslely plán. V dostatečné vzdálenosti od zdí základny, ukrytí v lese vybudujeme dvě navazující kruhové obrany (takže dva trojúhelníky dotýkající se stranami) a v tomto postavení přečkáme noc.

Jak bylo veleno, tak se i stalo. Vybudovali jsme si přístřešky a zaujali hlídkovou a pozorovací činnost. Sestavy hlídek našeho družstva prošly menší změnou. Dvojice dívek zůstala po naše levé straně, napravo leželi Dan s Mírou a my s Martinem jsme si lehli mezi ně. Do současné chvíle jsem budování přístřešku neměl rád, protože končilo vždy stejně. Splihlou střechou, ležením z kopce a foukalo tam. Ovšem tentokrát jsme se s Martinem vyřádili a střechu nad hlavou doslova vyšperkovali. Chyběl jen bar a kvalitní reprosoustava. Protože se nic nedělo, nejdříve jsme pozorovali ve stoje, pak v kleku a nakonec se umístili do spacáků. Ještě za našeho bdění nás přišli zkontrolovat instruktoři, ale pak odněkud dorazila zpráva, že nesmíme spát, ale když zavřeme oči, zřejmě se nic nestane. A tak jsme na chvilku schrupli. Protože jsem měl velmi lehké spaní, mohl jsem vnímat zvuky lesa. Zahoukání sovy, šustění listí pod utíkající myší, praskání větví pod na záchod odcházejícím vojákem a hlavně nelidské chrápání.

Bylo něco málo před pátou hodinou, my jsme měli za sebou pár hodin spánku, když se znovu ozvala modlitba. Lehce jsem si otřel oči, protáhl se a dál si hověl ve spacáku. Našli se i tací, kteří vylezli a šli se podívat. Jódlování utichlo a já si řekl, že ještě není nutné se někam cpát. Z polohy nazad jsem se převrátil na břicho a hleděl na první paprsky světla procházející mezi větvemi. No a pak se to stalo.

Jedna rána střídala druhou, nepřátelské samopaly na nás začaly chrlit svou dávku a v táboře vznikl zmatek. Aby toho nebylo málo, po jednom z výbuchů se ukázal malý kouř a tak byl velen plyn. Za vylézání ze spacáku a šněrování tkaniček jsem si ještě na obličej rval masku. Protože v našem sektoru se nic nehýbalo, shrbil jsem se vedle stromu a pozoroval. Za našimi zády se však po chvilce ozvalo akutní volání o zdravotnickou pomoc. Protože palba už nebyla tak intenzivní, táborem se začaly pohybovat vojáci a já posléze zjistil, že kromě velitele máme zraněného ještě jednoho. Ondra bez jediného zaváhání převzal okamžitě otěže a ujal se velení. Radista žhavil dráty aby podal hlášení a vyžádal pro zraněné medevac, ti, kteří byli stále v kontaktu s nepřítelem opětovali palbu, medik ošetřoval poranění a my ostatní jsme montovali nosítka. Díky materiálnímu vybavení některých vojáků (jmenovitě vojaček) bylo uříznutí dvou a půl metrové větve otázkou pár vteřin. Nosítka jsme vyrobili přesně podle návodu, který nám ukázal pan desátník CLSák a vida, držela. Ukázalo se, že celý chemický poplach byl falešný a můžeme zase dýchat pusou a ne přes filtr. Zanedlouho radista hlásil, že obdržel souřadnice pro vyzvednutí zraněných. Bylo to sice daleko, ale zato na to bylo málo času. Nejsilnější z nejsilnějších byly dobrovolně zvoleni jako přenašeči a vyrazili na túru neznámo kam.

My ostatní, Radkovi sirotci a pozůstalí, jsme si zatím svoje krámy (i nepřítomných tedy nošených i nosících) uklidili a zabalili. Proběhla kontrola materiálů a vznikl krátký přehledný seznam ztracených součástek. Jednou z nich byla ruční skládací pilka, právě ta, kterou jsme vyráběli nosítka. Prohledávali jsme lesní plochu tam, kudy se Lucka pohybovala, prohledávali jsme i tam, kde se nepohybovala. Dokonce jsme prošli i místa, kde se pohybovat nemohla. A nic, pilka nadobro ztracená. Až pak, kdy se Ondra zeptal na obsah boční kapsy, se zase našla. Hledali jsme čelovku, hledali jsme masku a hledali jsme nějakou gumičku. Vše se našlo. Právě ve chvíli, kdy jsme přemístili batožiny na místo extrakce, se na obzoru ukázali zbylí dobrodruzi. Všichni zdrávi i když Radek málem přišel k opravdovému zranění, protože nosítka v půli cesty praskla a velitel letěl k zemi.

Bojovka zdaleka nekončila a Tatry nás odvezli na začátek dalšího přesunu. Během dlouhé jízdy se průzkum intenzivně zajímal kudy jedeme a proto s přesností na metr určil, když jsem vyskákali, kde se nalézáme. Opět jsme obdrželi koordináty, kam se máme dostavit. Zcela nečekaně to bylo místo, z kterého jsme sem byli dovezeni. Sluníčko, které se na obloze ukázalo a hřálo naše putování zkrášlovalo. Stačilo pár kilometrů a batohy se začaly plnit oblečením sundané z těla. Bylo krásně a konečně bylo teplo. Šli jsme lesem, šli jsme poli, šli jsme neustále. Ve dvou třetinách trasy na nás čekalo kontrolní stanoviště. Na něm byli připraveni instruktoři a vysvětlili nám náš úkol. Z načerpaných vědomostí jsme měli zajistit KPM a postarat se, aby dvojice osob, jejichž jména a fotografie jsme dostali, byla zadržena. Kamera, klapka, jedeme.

Na kontrolně propouštěcí místo bylo určeno Ondrovo první družstvo. My jsme vytvořili kruhovou obranu. Jestli někdo předpokládá, že byla do trojúhelníku, mýlí se (jako jsem se zmínil já). Tentokrát měla kruhovka tvar oblouku (a pak se v tom vyznejte). Zalehli jsme a monitorovali pohyb civilistů. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, k průchodu dorazil muž v turbanu s úmyslem projít. Oblečen byl do dlouhého modrého kabátu, na hlavě měl bekovku a na oči mu zakrývaly obrovitánské růžové brýle. Jistá podoba s jedním mužem k zadržení tu byla, ale Ondra si chtěl nejdřív všechno ověřit. Určil prohledávající dvojici a ta se pustila do práce. Svěřenou činnost konala opravdu svědomitě a během osobní prohlídky, kde se vzal tu se vzal, najednou granát. A jako druhého do party přivítali pistoli. Civilista si moc radosti neužil, protože šel brzo k zemi a do želez. Netrvalo to ani pár minut, když na dvířka pomyslně zaklepal mladý pár oblečen více východněji. Muž a žena. Zatímco mladíkova podoba s panem nadrotmistrem se nedala přehlédnout, slečna jako by z oka vypadla velitelce družstva druhé čety. Poklidný a tichý rozhovor se brzy vyostřil na naštvané výkřiky a z Mirky se vyklubala teroristka. Pyrotechnici byly znovu přizváni k likvidaci granátu. A jako třešničkou na dortu dorazil zahalen v turbanu samotný pan kapitán. Ani on nepřišel v přátelském rozmaru a prohledání objevilo granát a pistoli. Situaci vyřešila pouta na rukou a koleno na krku.

Instruktoři nám posléze jednotlivé situace vyhodnotili a upozornili nás na souvislosti, kterých jsme si měli všimnout. Bylo vidět, že měsíce praxe v misích nejdou zakoupit a musí se zažít. S dorazivší druhou četou jsme se prostřídali, popřáli jim hodně štěstí a posunuli se o kousek dál, stále však na dohled představení. Na lesní mýtince jsme si na chvilku odpočinuli a nasbírali síly k poslednímu úseku pochodu. Při odchodu jsem ještě zahlédl posádku KPM, jak likvidují teroristu. Bylo více než úsměvné vidět medvěda (kapitána), který v plné síle stojí uprostřed cesty a na něm visí pětice vojáků snažící se ho položit na zem. Úsměvné, stejně jako neproveditelné.

Zastávek na oddech bylo více a byly potřeba. Horko, únava a nesený materiál si vyžádal svou daň. Svého cíle jsme však všichni dosáhli a na souřadnice došli. Tam na nás čekalo posledních pár úkolů cvičení. Příjemnou věcí hned po příchodu byl oběd. Poté jsme byli podrobeni vědomostnímu testu z topografie a radiokomunikace a nakonec jsme se velmi akční formou zbavili zbylé munice. Musím říct, že od prostého vystřílení do pole se to co přišlo na míle vzdalovalo. Čety zaujaly pozice zhruba dvě stě metrů od sebe, byl dán prostor ve kterém jsme se mohli pohybovat a jako vzteklé psi nás vypustili proti sobě. Do prvního kontaktu se v mém případě mohlo mluvit o taktice. Pak se z toho stal adrenalinový zážitek. Zastřel se mi rudě zrak a já se vžil do role elitního vojáka. Bohužel ne na dlouho, protože na druhé straně linie byl střelec, který si mě naprosto luxusně vychutnal a být to reál, poslal by mě domů v igelitu. Ale nehrálo se na životy, ale na patrony. Dokud bylo co střílet, byl jsem živý.

A tím bylo hotovo. Po instruktorském zhodnocení týmového deathmatche jedničky proti dvojkám (kdy všichni funěli a lilo z nich) bylo cvičení oficiálně ukončené. Přesunuli jsme se zase do svých stanů a začali balit. Někdo to vzal velmi zodpovědně a po chvilce mu vedle postele stál zapakovaný batoh. Někdo, jako třeba já, jsem si hověl mezi poházenými věcmi, odpočíval a úklid donekonečna odkládal. A přemlouval se, abych se konečně zvedl a šel něco dělat. Naprosto marně. A to jsem vůbec nemyslel na zlo zvané čištění zbraně. Po večeři jsme se sešli s instruktory ve více než přátelské atmosféře. Pan nadrotmistr nás opět vyzval ke sdílení připomínek, názorů a dojmů. Jak dobrých, tak hlavně (jak on sám uváděl) negativních. Každý dostal prostor pro vyjádření. Zcela bez překvapení v naprosté většině převládali kladné ohlasy. Nebylo se čemu divit, protože přístup instruktorů i velitelského sboru byl jedinečný. Jedinou výjimkou byla strava, protože jíst týden v kuse UHO a rohlíky s uzeninou znamená šok i pro silný zažívací trakt. Tu a tam zazněly připomínky i ohledně nedostatečného vybavení, anebo náročnosti výcviku. Ale to bylo hodně ojedinělé. Na mě bylo tohle sezení po hodině dlouhé a zbytečné, protože všichni poukazovali na to samé. Doslova jsem rodil z větného spojení "já to nebudu zdržovat, opakoval bych to samé co ostatní, prostě blablabla..." a pak v pěti minutách recitoval předchozí. Navíc se citelně ochladilo a mě mrzli nohy. Nicméně jsem se nechtěl zachovat jako dacan a po krátké pauze se potichoučku vytratit. Takže jsem se dostavil i na druhou, naštěstí kratší, část.

Když se dostal ke slovu Radek, předal slavnostně panu kapitánovi dárek, který jsme mu jako rota pořídili. Útočný nůž s věnováním. Bylo sice šero a obličej pana kapitána jsem měl proti světlu, ale podle všeho mu to udělalo radost a možná i dojalo. Náš výkoňák, kterému za ten týden patří obrovské poděkování, nás v pátek naposledy potěšil balíčkem s velmi příjemným obsahem. Žádné konzervy, žádné čtyři bochníky chleba.

Poslední noc nás vytrestal bufík (přímotop). Od třetí hodiny ranní začal nervózně pípat a místo krásného tepla chrlil do našeho stanu studený vzduch. Došla nafta. I když jsme si chvilku v té poloprobuzené agonii mysleli, že problém je ve vysokém procentu oxidu uhličitého. Ovšem nikdo to ani tak nešel řešit, takže být tomu tak, všichni bychom pomřeli jak krysy na Titaniku. Ráno jsem se tedy probudil znovu promrzlý a s tím nacpal všechno do báglu a pustil se do čištění zbraně. Společnost mi při tom dělal Radek, Jana a jedna výtečná káva. Výstupní procesy byly lusknutím prstu a po odevzdání zbraní, velkém rozloučení a odvozu domů (znovu musím poděkovat Ondrově Kačce) jsem se znovu stal civilistou.

Díky tomu, že jsem trávil hodně času s jinými lidmi než svými známými jsem měl možnost poznat další členy roty a jsem za to rád. Všem děkuji za krásně trávený týden s modro-červeno-bílou vlajkou na rukávu.