Bohužel nám do krásně vymyšleného plánu hodilo vidle složení mé krve. Scénář brzkého odjezdu díky celodennímu volnu udělenému za dobrovolné darování krve se zhroutil ve chvíli, kdy mi paní doktorka na Karláku oznámila, že krevní obraz neodpovídá požadavkům. Tudíž jsem byl uznán nevhodným a odběr u mě proveden nebyl. Nezasáhlo mě ani tak zjištění, že se moje útroby nenachází v nejlepší kondici, ale komplikace, jak to udělat s odjezdem. Nepodlehl jsem panice a napsal svému nadřízenému, že bych rád změnil placené volno za dovolenou. Naštěstí, protože mám na šéfa opravdu velké štěstí, s tím souhlasil. A tak se plán zase vrátil do původních kolejí.

Dorazil jsem domů, kde se finalizovaly balící práce. Jako nejlepším zavazadlem pro dovolenou se ukázal nedávno zapůjčený armádní invazák. V předsíni se začaly kupit zavazadla a můj úkol (po snídani) bylo změnit umístění těchto bagáží. Z bytu do auta. Jako vždycky to nebylo jednoduché, ale jako vždycky se to povedlo. Pár minut po druhé hodině odpolední jsme vyjeli a lehce, jako nůž zapomenutým máslem na stole, projeli Prahou. Podzemním projektem chytrých inženýrů jsme se dostali až na Strakonickou a frčeli dál k jihu. Julinka se k dlouhé cestě postavila svým obvyklým přístupem. Zavřela oči, uvelebila se na sedačce a usnula. Terezka si tuhle možnost nevybrala a ještě v Praze nám poprvé položila otázku, za jak dlouho budeme v cíli a oznámila nám, že se nudí. Jisté zpestření (i když adrenalinové) přišlo na jedenačtyřicátém kilometru, který nás vystavil koloně. Kruhový objezd, který se na silnici nacházel, byl ze všech směrů zatěžován přijíždějícími vozidly. Moji ostražitost navíc vyzkoušela polo(vodička), která nedbala přednosti na kruháči a vjela mi do trasy. Abych si alespoň trochu ulevil, zatroubil jsem. Ale výsledek byl stejný, jako když bafnete na pasoucí se kravičku. Totiž žádný.

Abychom měli nějaké potraviny do začátku, zastavili jsme se na nákup v Hradci (Jindřichově). Hned poté pokračovali v cestě až do kempu. Ale co to? Navigace nás zavedla do jednosměrné ulice uprostřed sídliště. Nepotřebovali jsme dlouho, abychom poznali, že jsme špatně. Lucka prozkoumala znovu mapu a s nápravou přišla během minuty. Jsme sice v Kunžaku, ale není Kunžak jako Kunžak. Na druhý pokus jsme byli úspěšnější a ocitli se v náručí přírody. Lesů, travnatých ploch a širokého rybníka. Zaparkovali jsme před vysokou chatou v níž jsme tušili recepci a jali se hledat majitele. Naštěstí holčička, která zrovna vykoukla ze dveří nám zavolala majitele. Usměvavý a velmi příjemný pán nás přivítal vyslechl si naše prosby. Výsledkem jsme byli překvapeni. Stan si můžeme postavit kam chceme, elektrickou přípojku samozřejmě využít můžeme a platit budeme až při odjezdu. Kromě cedulky s číslem, kterou jsme měli umístit na stan, jsme obdrželi i dva klíče od sprch.

Přesunuli jsme se na louku a hledali dokonalé místo. To nám dolu trochu zabrat, protože plocha byla lehce zešikmená. Ve dvou osách. Navíc to byla nudle, která neposkytovala moc místa. Ale výhled do luk byl nádherný a jediný zvuk, který jsme slyšeli, bylo šumění bříz. Začali jsme konstruovat obydlí a to se nám podařilo na jedničku. Jednak se nekonalo žádné zmatené pobíhání a za druhé bylo vypnutí plátěných zdí naprosto dokonalé. I když jsme to nezkoušeli, mince by se určitě od stěn odrážely. Pak následovalo zdlouhavé a kompletní zabydlování. Vybavili jsme si ložnice, nastěhovali nábytek a umístili zavazadla s oblečením. Holky byly nadšené a dobrou náladu dávaly najevo neustálým hopsáním po nafukovacích matracích.

Doposud jsme byli spokojeni. Jediné, co nám dělalo vrásky byly zprávy v médiích i od přátel, že po jižních krajích naší republiky bloudí silný vítr, který se místy mění v tornádo. A boří a ničí.

Protože venku vládlo chladno, posnídali jsme uvnitř. Vyzbrojit se pětilitrovým kanystrem na vodu se po několika minutách ukázalo velmi chytré. Jelikož se koupelna nacházela na jiné louce, než kterou jsme obývali my, bylo by otravné chodit pro každou kapku až tam. Zlidštili jsme nejen děvčata, ale i sebe, oblékli se a vyrazili do Jihlavy. I když naše návštěvnost této zoologické zahrady jasně vítězí nad ostatními, rádi jsme počet vstupů zvýšili o další. Zcela náhodně jsme dorazili chvilku před tím, než do výběhu surikat vstoupila krotitelka (anebo co se dělá s těmito tvorečky) a během krmení nám přiblížila surikatí život. Následovalo pozvání k dlouhokrkým žirafám, které čekala sváča hned poté. Protože se nám přednáška líbila, přesunuli jsme se i tam. Julinka, pro kterou byl prostor zaplněný lidmi nepříjemný, se rozhodla pozorovat plnění žirafích žaludků z dálky. Mým úkolem bylo jí donekonečna vysvětlovat, že slečnu neslyší kvůli velké vzdálenosti. Poslední komentovanou atrakcí byla ukázka létajících dravců. Nad hlavami nám prokroužili orli, sovy a další opeřenci.

Oběd jsme vyřešili z místních zdrojů. I když se kolem poledne vytvořila před restaurací fronta, odbavení bylo velmi rychlé a my jsme za chvilku jedli. Po obědě jsme samozřejmě pokračovali v návštěvách zvířecích obydlí. Nejvíce času jsme strávili u ohrady s domácími zvířátky, jmenovitě kozami. Milá stvoření si však pamlsek nárokovala tak urputně, že jedna holčička skončila se silným brekem v tátově náručí a naše mamina také rohem dostala. Terezka se zbavila dotěrných stvoření tak, že zahodila granule z automatu co nejdále od sebe a přestala tak být zajímavá. Naprostým vítězem zoo se pro holky stalo dětské hřiště. V kleci by mohl být třebas poslední savec na planetě, ale houpačky v kombinaci s pískem nic nepřekoná. Odcházeli jsme pochopitelně (jako rodiče) plni obvinění, že jsme dcerky nenechali dostatečně si pohrát.

Doma nás čekalo překvapení. Když jsme krátce před šestou dorazili na louku, objevili jsme za naším bydlím stanové městečko a hned vedle nás byl zaparkovaný karavan. Kdybych to neuvedl, určitě by to zmínila Lucka. Moje nadšení ze začátku dovolené bylo na bodě nula a já byl rozmrzelý, otrávený a silně jsem pociťoval chuť odjet. Navíc jsme u stanu našli ještě pozdrav od sousedovic vořecha. Naštěstí nejsem zrovna člověk činu, takže jsme s balením ani nezačali. Já jsem vychladl během toho, co Lucka vykoupala holky a když se vrátily, pustili jsme se do hraní karet. Mastili jsme prší (lehce upravené) a pak jsem holkám ukazoval základy první pomoci (neděste se). Z celé osvěty se dcerám zalíbil nejvíc bolestivý podnět u člověka v bezvědomí.

Samozřejmě nemohla chybět "čtenátka", takže po zubech jsem se pustil do předčítání pohádek, jejichž zásobu jsme měli opravdu dostatečnou. Protože zážitků byla spousta, holky nebyly ještě dostatečně unavené a navíc bylo vidět, usnutí se nekonalo. Julinku s Terezkou jsme však zavřeli do spacáků a opustili jejich kutloch. Já se odebral s mincí a ručníkem do sprch. Těšil se, že ze sebe smyji prach a zbytky špatné nálady. Opak byl ale pravdou. Volnou kóji jsem našel bez problémů a svršky odložil na věšák. Jak mě pánbůh stvořil jsem došel až k okénku obsahující automat na sprchu. Že je průchozí a na druhé straně se nachází sprchy pro ženy jsem si všiml až poté, co jsem zahlédl kus oblého tvaru. Mé trápení však přetrvávalo dále. Minci jsem vhodil do automatu a byl připravený spěchat do kabiny. Jenže ouha. Mince propadla jednou, dvakrát, třikrát. Když se zachytila ve výhozím okénku popáté, popadal mě amok. Z posledních sil jsem si přečetl manuál a zopakoval uvedený postup. Výsledkem byla voda stříkající z mé sprchy rovnou na můj ručník. Spěchal jsem vodu využít a ocitl se pod ledovou lázní.

Nakonec jsem pákový ovladač pochopil a nastavil si vodu, která mi nezpůsobovala zástavu srdce a drkotání zubů. Hygiena byla očistou ve všech směrech. Během utírání se do napůl promočeného ručníku jsem přemýšlel o tom, jestli mám i budoucímu návštěvníkovi otevřený kohout, anebo se zachovám galantně. Přítok vody jsem nakonec zavřel a doufal, že se budoucí uživatelé zachovají stejně.

Když jsem dorazil do stanu, Lucka nemohla uvěřit tomu, kde jsem tak dlouho byl. Já jí samozřejmě své trápení vyprávěl. Chvilku mě litovala a chvilku se smála. Co naplat, když někdo nečte manuály? Zbytek večera jsme projednávali plán v rámci rodinné porady. Poté, co Lucka srovnala holky (tak, že je nacpala do spacáků) jsme zhasli a šli spát.

PS: nesmím zapomenout, že zástupy suchozemských plžů způsobovaly holkám (hlavně Terezce) duševní traumata. Radši by obcházeli půl kempu, hlavně aby nemusely překročit jednoho slimáka uprostřed cesty. A s komáry a pavouky na záchodech to bylo obdobné. Jakmile si musely sednout na toaletní mísu, musel jsem jako průzkum prohledat kabinku a zkontrolovat, že se po zdech a stropě nic nepohybuje. Běda, jestli jsem něco přehlédl.

Bohužel poslední dobou nevíme, jestli jsou tyto oznámení vymyšlené, anebo reálné. A tak jsme dcerky konejšili a pokračovali v cestě. Až do doby, než nám Terezka oznámila, že si potřebuje odložit. Náhoda nám naštěstí přihrála do cesty odpočívadlo, takže jsem zastavil, vysvobodil Terezku ven a ta vytvořila snídani v trávě. Další takový incident se již neopakoval a my se mohli zúčastnit ve tři čtvrtě na jedenáct komentované prohlídky zámku. Cácorky byly hodné. Terezka hledala motiv koní na jakémkoliv podkladu a Julinka se zaměřila na život princezen.

Naobědvali jsme se na zahrádce jedné restaurace. Holky si objednaly noky, maminka svíčkovou. Co jsem si dál já už si nepamatuji, ale v paměti mi utkvěl fakt, že se holky celkem urputně kopaly pod stolem. Zřejmý přebytek energie jsme snížili výstupem na městskou věž. Na vrcholu jsme se pokochali pohledem na město a cestou po schodech dolů zažili nečekané a velmi hlučné překvapení. Při sestupu se hodinový strojek roztočil a rozhodl se odbíjet čtvrt. Julinka s Terezkou se polekaly, maminka se jim snažila chránit sluch a já klasicky nadával.

Další zastávkou byl hrad Roštejn, na kterém jsme dosud nebyli. Cestu k bráně jsme si zpříjemnili procházku lesem, protože jsme nezaparkovali hned u nádvoří, ale na nedalekém odstavném parkovišti. Nádvoří bylo v obležení lidí, protože se na hradě odehrávaly mimo jiné historické trhy a za zdmi sídlil středověký tábor. My jsme se spokojili s prohlídkou přírodovědné expozice ve vlastní režii. Musím uznat, že výstavní sály byly velmi pěkně připravené a navíc nabízely spousta interaktivních prvků. U holek zabodovala projekce zvířat, trochu se bály v modelu mraveniště, ale naprosto nadšené byly z koutku nabízející myslivecké kamizoly. A protože Terezka měla ten den na sobě červené šaty, vytvořili jsme přátelům po telefonu kvíz. Nenapadlo nás, kolik rozdílných odpovědí dostaneme.

Na nádvoří jsme si pak odpočinuli u kávy a limonády. Bylo pozdní odpoledne a my se vydali zase ke stanu. Samozřejmě až po zastávce v Jindřicháči, kde jsme museli doplnit potraviny pro následující ráno. Proběhl večerní stereotyp a my s Luckou před ulehnutím zhodnocovali u hraní her uplynulý den a plánovali ten další. Navíc jsme se shodli na tom, že sousedi z nedalekého přívěsu vlastně nejsou tak špatní.

PS: nesmím zapomenout, že jsem od holek dostal úkol sehnat pohádku "Léčivá voda" i když vím pramálo o tom, co měly na mysli.

Protože Lucka velmi obratně hledala možné kulturní rozptýlení, naplánovala nám na pondělní dopoledne divadelní představení ve Slavonicích v rámci Slavností Trojmezí. Pohádku o dřevěném panáčkovi s rostoucím nosem předváděl jediný mladý loutkoherec (navíc s velmi originálními dřevěnými postavičkami) a svým uměním nebavil jen dětské, ale i dospělé publikum. Mezi pohádkové repliky vkládal tu a tam i narážku na aktuální dění a nikdy neopomněl vtipně okomentovat dětské přeřeky či názory.

Po finální úkloně a dlouhému potlesku jsme byli pozvaní do kreativní dílny, která na jevišti během chvilky vyrostla. Na stolech byly k dispozici pastelky, lepidla, papíry a spousta prázdných krabiček od sirek. Nejednalo se ovšem o kurz pro malé pyromany, ale výroba blešího divadýlka. Postupem skládajícím se z několika kroků holky (s pomocí maminky a dospělého Pinocchia) vyrobili kapesní divadelní scénu s kulisami a několika loutkami. Výrobek se na delší dobu stal nejoblíbenější zábavou a při přejezdu autem.

Protože nadšení z vyrábění holky drželo, rozhodla se Lucka že vytáhne další eso z rukávu a dovedla nás k výtvarné keramické dílně na náměstí. Uvnitř keramického království si holčičky vybrali polotovary, které následně upravily barvami. Julince se líbil stojánek na tužky ve tvaru myšky a u Terezky vyhrál hrníček. Malování bylo samozřejmě zaměstnáním pro celou rodinu, protože tu a tam jsme museli pomoct. Ale dílo se vydařilo a dcerky zkrášlené hliněné výtvory odevzdaly k vypálení. Velké zklamání nastalo ve chvíli, kdy holky zjistily, že se tolik chtěné výrobky musí vypálit a k dispozici budou za několik dní. Na scénu přišly slzičky. Chmury se rozplynuly až při nalezení skryté, prázdné a velmi příjemné restaurace. Tam jsme se ke vší spokojenosti naobědvali a k nastolení ještě lepší nálady holkám dopřáli zmrzlinu podávanou u kašny.

Odpoledne jsme se přesunuli k hradu Landštejn, o kterém mi Lucka do chvíle, kdy jsme pod ním zaparkovali tvrdila, že na něm nikdy nebyla. A vida, byla tam a já měl poprvé pravdu. Tvrz rozpoznala i přes spoustu lešení, které bylo u hradních zdí postaveno. Prošli jsme si co se dalo, holky si zastřílely z kuše, vystoupali na věž a s Luckou uzavírali sázky, jestli holky trápit představením šermířů. Jakmile se totiž ozve třesk ostří a slovutní páni rytíři si hlasitě vymění své nelichotivé poznámky, cácorky si zacpávají uši a se strachem v očích prchají pryč. Nakonec jsme se shodli na tom, že by sestry mohly podstoupit jistou terapii a otrkat se. Vylezli jsme si na svah, z kterého bylo na představení (převýchova lapků) krásně vidět a současně jsem byli na hony vzdáleni zbraním. Při prvním šermířském boji jsme museli malé bojácnice chvilku chlácholit, ale protože na konci šly holky předat minci aktérům, dá se mluvit o opravdovém úspěchu.

Ještě než jsme opustili zříceninu, zastavili jsme se u hradní brány na poslech čtyřčlenné hudební skupinky. Poslechli jsme si několik skladeb a pokračovali dál. Své poděkování Terezka zhmotnila předáním kopretiny zpěvačce, což dotyčnou velmi překvapilo a potěšilo. Holky jsme na chvilku vzali ještě na hřiště, které se nacházelo hned vedle parkoviště. Největší úspěch měla trampolína, která se pod nožičkami našich ratolestí několikrát pořádně prohnula.

Návrat do stanu byl zase přes Jindřichův Hradec. Kromě večeře Lucka opatřila holkám pantoflíčky. Zatímco Terezka byla z nových pokrývek dolních končetin nadšená, Julince to bylo jedno. Ta totiž usnula.

Nádherné počasí nás vyhnalo ještě do vody a my se na chvilku šli ošplouchnout do rybníku. Během převlékání do suchého a přípravy večeře jsme zjistili, že naše manželské lože oplývá daleko méně vzduchem, než by tomu bylo k pohodlnému spánku potřeba. Následné pátrání odhalilo díru velikosti špendlíkové hlavičky (no, spíš hlavy). Vizi spaní na holé podlaze jsem okamžitě zapudil a jediným řešením mi přišlo pořízení nové matrace. Internet mi oznámil, že na pořízení mám opravdu málo času (za chvilku většina obchodů zavírala, anebo byla již zavřená). Takže jsem nasedl do auta a upaloval, samozřejmě dle dopravních předpisů, znovu k Jindřichovu Hradci. Po pěti kilometrech jsem zjistil, že nejsem vybaven důležitou součástkou. Rouškou. A protože nařízení týkající se vstupu do obchodů hovořily jasně, svou snahu o klidný spánek jsem vzdal a s velmi mizernou náladou zaparkoval u stanu.

Naštěstí Lucka přišla s řešením. Všechny holky naší rodiny obsadí zdravou matraci a já si pro tuto noc ustelu na ucházející. Nápad dával naději, že se ráno sice probudím zabořený v matraci, ale nebudu ležet na zemi. Bez hraní her (protože bylo pozdě) jsme nápad realizovali a já ulehl na lůžko sám s napjatým sluchem, jestli neuslyším typické "sssssss" unikající vzduchové náplně a s obavami z jakéhokoliv pohnutí. Moje nitro procházelo velmi silnou depresí a i přes veškeré manželčiny pokusy jsem se jí odmítl zbavit.

Odjeli jsme do Jindřichova Hradce, jakož to nejbližšího velkého města. Navštívili jsme místní sportovní potřeby a pořídili novou matraci. Naštěstí hned vedle byla prodejna elektra, kde jsme hledali kempingové chladničky. Nabízené zboží nás však neuspokojilo. Mnoho naskladněných výrobků totiž neměli. Kdo by to byl tušil, uprostřed letní dovolené. Personál byl však velmi vstřícný a prodavač ochotně zasedl k počítači a našel nám lednici, po které jsme toužili. Bohužel se spotřebič nacházel až v Českých Budějovicích. Na miskách vah tak bylo dva krát 60 kilometrů trávených v autě proti rozblemcaným potravinám a nemožnosti nakupovat do zásoby. Krátká rodinná porada jasně stanovila vítěze. Pan prodavač provedl rezervaci a my vyrazili do Budějek.

Samozřejmě byla cesta ze zadní sedačky (jen Terezkou, protože Julinka klasicky usnula) nelibě komentovaná. Jako u zaseklé desky jsme poslouchali donekonečna omílané "kdy tam budem", "jedeme už dlouho" a "mě to nebaví". Tento psychický nátlak jsme se vší důstojností ustály a zhruba po hodině jsem do zadního kufru cpal novou posilu do stanu. Oběd jsme následně pořešili v obchodním centru, což se neukázalo jako špatný nápad (Globusí restaurace nabízí bohatý výběr). Návrh, že bychom se mohli domovem Budvaru trochu procourat se neuchytil a jednoznačným cílem bylo koupání v bazénu. Během cesty vedla Lucka textovou konverzaci s tetou Pájou (jako zástupkyní celé rodiny) a domlouvala jejich ubytování v našem kempu. Nadšení ze společně trávených večerů se rozplynulo ve chvíli, kdy Lucka zjistila, že sousedy nebudeme, protože navigace jim označila jiný kemp než byl ten náš. Své obydlí postavili na protilehlé straně rybníku a navíc na druhé straně (prostě co nejdál od nás :D).

Nám koupání a řádění ve vodě vydrželo až do zavírací doby. Krom jedno hodně velkého bazénu nabízejícího přehršel atrakcí měly holky k dispozici i malé brouzdaliště a tobogán (ten si oblíbil hlavně tatínek). Já, i přes to, že jsem zarputilý odpůrce slunění, jsem se stihl decentně připálit. Na koupáku jsme kupodivu nic nezapomněli a auto našli také nepoškozeno. Přesunuli jsme se do našeho kempu, převlékli sebe a děti a vyrazili za Pájou. Převlečení dětí bylo trochu problematické. Protože Julinka se nám cestou lehce rozbila (byla protivná až běda) a Terezka usnula. Po pětikilometrové objížďce jsme se konečně setkali. Jelikož jsme neměli oprávnění vjet do kempu, zanechal jsem auto na příjezdové cestě v dobrém pocitu, že nepřekáží. Bohužel dorazivší karavan mě po minutě přesvědčil o tom, že si to myslím špatně.

Ze strážní budky naše počínání s nadstandardní mírou bručení pozoroval hlídač a striktně odmítl vpustit naše vozidlo do kempu. Láďa se vytasil s argumentačními schopnostmi a za chvilku mi oznámil, že mám auto dát vedle jejich. Bylo vyřešeno. Do kiosku jsme si skočili pro pivko a pití pro holky a přesunuli se k připravenému grilu u jejich stanu. Jakýkoli pokus o pomoc nám byl zamítnut. Všechno bylo připraveno, my jsme měli jen koukat, jíst a pít. Během hostiny jsme si povídali o peripetiích, které jsme na dovolené zažili, například proč jsme každý v jiném kempu. Děti si hrály, dospělí se bavili a slunce pomalu klesalo. Člověk by to nazval pokojným večerem, nebýt toho, že se během okamžiku zvrátil v můru.

Jakmile se slunce schovalo za obzor, kolem nás začali poletovat jednotky, desítky a následně stovky brouků vydávající hluboký bručivý zvuk. První pokusy o jejich odehnání byly opětovány agresivními ataky, hlavně do oblasti vlasů. Naše děti si zalezly do auta, Toník s Terezkou se vrhly do stanu a my dospělí jsme bojovali všemi možnými prostředky. Lucka se oháněla botou, Pája klackem, Láďa vyrukoval s chemickými zbraněmi a já máchal bezmocně rukama. Boj jsme jednoznačně prohrávali, takže jsme se na rychlo rozloučili a prchli z toho prokletého místa.

Naštěstí v našem kempu byl klid, nálety se nekonaly a čekání na spánek jsme trávili různě. Terezka s maminkou pozorovaly hvězdy a já ve stanu s Julinkou hrál prší. Později jsme se dopátrali, že otravným hmyzem byl Chroust obecný, zvaný také babka. Nabiti novými vědomostmi jsme šli spát.

Historie kostky holky moc nepřitahovala a scenérie, kde se paní Radová drží za poraněný prst Julinka dokonce oplakala. Jakmile ale přišli kulisy prvorepublikových obchodů a hlavně desková společenská hra (dostihy a sázky na téma vyrábíme cukr), nemohli jsme je odtamtud dostat. Naštěstí jsme měli silné argumenty, jak je dostat zase ven. Janu a Mildu. Holky nadšeně zapištěly a hnaly se ven. Malé zdržení bylo jen u pokladny, kde si mezi suvenýry vybraly něco na památku. Co to přesně bylo nevím, ale určitě se jednalo o nějakou důležitost (naprostou kravinu).

Naši jednodenní parťáci se dostavili přesně v 12:22 do zámeckého parku. Hned poté jsme zamířili na nádvoří a vyčkali příchodu průvodce. Mladík nás uvítal a provedl zámeckými apartmány. Dějepisné informace v jeho podání byly více než zajímavé. Zatímco my s Luckou jsme se snažili uchránit desítky let staré rekvizity před nenechavými rukami našich dcer, Jana s Mildou pokládali průvodci zapeklité otázky. Ten se však nenechal nachytat na švestkách a vše ku spokojenosti tazatelů zodpověděl. Jestli datově správně, nemůžu posoudit.

Slunce a rozlehlý park výslovně zvaly k procházce. Holky poskakovaly (nejdřív jen naše), Milda s Janou vyprávěli o své dovolené a my poslouchali. Protože Jana zcela propadla fantasy knize neznámého (už si to nepamatuji) titulu, Představovala nám jehličnany i listnaté stromy občanskými jmény. Naštěstí se v parku nenacházelo mnoho návštěvníků, takže nebyl, kdo by Janino mávání a vyřčené věty k dřevinám nahlásil místnímu sanatoriu. Všechny čtyři dívky si zábavu nalezly ve sběru lesních plodů. Jakmile ženské oko spatřilo lesní jahodu skrývající se v trávě, změnila se procházka ve samosběr. My s Mildou, jakožto lovci od přírody, jsme se důkladného pročesávání neúčastnili.

Kavárna (která nás před vycházkou po parku vybavila zmrzlinou), nacházející se v zadním křídle zámku se stala znovu objektem našeho zájmu. Uvelebili jsme se u kávičky a ti sladkomilní si dali maliny se šlehačkou. Krásu siesty vychutnávaly dcerky jen po čas konzumace, poté pobíhali po louce. Jana jim k jejich vílím tanečkům vytvořila krásné věnečky na hlavu. Spokojenost a nadšení bylo velké. Ovšem dej naším holkám prst a seberou celou ruku. Když Jana dokončila náramek, náhrdelník a byla Terezkou požádána o celé šaty, odmítla. Výsledkem toho byla nespokojená, lehce uplakaná a k prasknutí nafouklá holčička.

O páté večerní jsme naše setkání rozpustili. Janu s Mildou totiž čekala cesta na sever, domů a nejednalo se zrovna o několikaminutovou cestu. My jsme vyrazili také. Ne na sever a ne tak daleko. Stavili jsme se pro nákup potravin a mířili do kempu. Kromě pokračování grilování ve včerejší společnosti jsme chtěli naplnit ledničku. Cestou si na nás Terezka přichystala dvě překvapení. Tajně snědla housku (jak to udělala nevíme) a navíc ještě usnula. Stejně jako Julinka. Abychom je nebudili okamžitě, když to nebylo nutné, rozprostřeli jsme před stanem deku a oba spáče tam položili. Sami jsme se přitom věnovali přípravě večeře.

Já jsem se vydal k zajištění dřeva. Přeci jen, nechtěl jsem se nechat zahanbit a nechat se obskakovat. Během mé výpravy, kdy jsem procestoval půl kempu, velmi kvalitně se nechal poškrábat trním a nashromáždil slabou polovinu náruče mě Lucka zavolala zpátky s tím, že naši hosté - teta Pája, Láďa a Terezka s Toníkem již dorazili. Bylo půl sedmé. Moje dřevo nebylo tak úplně potřebné. Láďa vyndal špalky, sekeru, uhlí a gril. Vlastní krví zaplacené klestí jsem tedy umístil ke stanu s tím, že se třebas bude hodit. Nemýlil jsem se. Během chvilky si ho děcka zapůjčily a fantazií ho proměnily v šavle a meče. To se samozřejmě nepotkalo s pochopením nás dospělých, takže si všechny čtyři zalezly pod plachtu, aby nebyly vidět a mohly pokračovat v blbnutí. Ze stanu jsme je dostali až ve chvilce, kdy byla hotová večeře.

Dobrý pocit z toho, že nejíme na dluh (do placu jsme dali zakoupené klobásy) mi byl pokažen tím, že jsem dostal pivko. Na to jsem při nákupu zapomněl a návštěvě ho nemohl nabídnout (já jsem teda hostitel). Aby mohly děti pokračovat ve svých nám nepochopitelných hrách (hráli jsme si na zmrzku) a nekroužily kolem žhavého grilu, vybavila je Lucka svítícími kroužky. Dětská zábava se opět přesunula do stanu a my měli klid na konverzaci a konzumaci.

K ukončení setkání nás naštěstí nepřinutil otravný hmyz, ale pozdní hodina. Krátce před devátou jsme zamávali odjíždějící návštěvě a uložili děti do spacáků. Ovšem přinutit ratolesti spát, když dva metry za stanem řvala čerstvě ubytovaná (vyrostlo celé stanové městečko) parta harantů, je těžké. Takže jsem si dodal odvahu a se zamračenou tváří a hlubokým hlasem vyzval omladinu ke ztišení. Uspěl jsem a partička snížila něco málo ze svého decibelového výkonu.

V noci nás navštívil opravdu hustý a větrem posilněný déšť. I když se klepání kapek neslo v dosti vysoké intenzitě, nejednalo se o to nejhorší, co jsme měli zažít. To mělo přijít až posléze. Kromě přírodního řádění jsme ještě zpozorovali, že holky spí na měkké matraci. Vlastně jen Terezka, protože Julinka zapadla za lůžko a chrupkala napláclá na stěně ložnice.

Maminka prohledala své poznámky a poukázala na nedalekou rozhlednu "U Jakuba", na kterou bychom se mohli vydrápat. Pája s Láďou, které Lucka kontaktovala nám přislíbili, že se přidají. I když jsme na cestu přichystali celkem rychle, dorazivší Láďa s rodinou (kteří se na jednu noc přestěhovali do našeho kempu) nás překvapili ještě plně nepřipravené. Zatímco nám mládež řádila ve stanu a vedle nás rostl stan, my se vybavili dostatečným množstvím energetických zásob. Hned nato jsme autem popojeli na parkoviště pod rozhlednou. Že se slunce schovalo pod mraky jsme uvítali, protože podle pohledu, který se nám nabízel, půjdeme hodně do kopce. Po pár nastoupaných metrech se ale obloha rozsvítila a slunce se probilo skrz. Teplota stoupla o několik stupňů, udělalo se dusno a vůbec nastaly podmínky, které pro pěší turistiku nejsou zrovna ideální.

Na vrchol vedla velmi hezká cesta, která nám doslova utíkala pod nohama. Tu a tam se sice stalo, že jsme museli majitelům již hodně uťapkaných (bylo to neuvěřitelných 900 metrů) nožičkám trochu pomoci, ale nikam jsme nespěchali. Navíc na nás v cíli čekaly dvě odměny. Jednak velký areál plný dětského vyžití s bohatými možnostmi občerstvení. A neoficiální atrakcí, nacházející se pár metrů před rozhlednou, byly plantáže borůvek, na kterých naše expedice několik minut zakotvila a dostatečně je prozkoumala.

Jakmile jsme se ocitli pod rozhlednou a ukořistili stínem vybavený stůl, děti se rozprchly všemi směry. Před chvílí Terezkou užívaná houpačka najednou zela prázdnotou, Julinka se bleskurychle zjevovala na pískovišti, prolejzačce a u herní tabule s otáčivými obrázky. Uhlídat ratolesti bylo celkem náročné, ale i mezi tím jsme si našli čas k povídání (spíš jsme doufali, že se nám drobota neztratí). Než jsme se pustili po Jakubových schodech nahoru, posilnili jsme se limčou a svačinou. Pak, i přes nepřeslechnutelné remcání, jsme se všichni přesunuli nahoru a mohli si prohlédnout celý areál. Jen díky tomu děti objevily perníkovou chaloupku, do které se chtěly podívat. Samozřejmě co nejrychleji, takže sestup dolů spíš připomínal soutěž ve volném pádu.

Lucka dostala od Aničky tip na návštěvu krásného místo ležícího nedaleko. I když jsme neměli tucha, jak to tam vypadá, bylo nám jasné, že nás nadchne. Jednalo se o skalní útvar Ďáblova prdel. Protože Toník je o hodně mladší než holky, nechtěla ho Pája s Láďou trápit dalším capkáním a my jsme se vydali k přírodnímu úkazu sami. Jelikož byla trasa prolnutá informačními cedulemi naučné stezky, neslyšeli jsme během cesty moc námitek. Že jsme správně, jsme poznali podle zástupu lidí, kteří se najednou v lese houfovali. U vysoké, vypouklé a uprostřed rozdělené skály nebylo pochyb, proč je nositelem svého jména. Koneckonců, rozhodně se stojí přesvědčit na vlastní oči. Odpočinek u zadku (jak jsme zjemnili pojmenování pro holky) jsme nijak nenatahovali. Holkám nabídli lehkou svačinu a při tom nalezli ve středu Terezkou tajně snědenou housku (taková křivda). Na obloze se totiž začaly honit černé, nehezké mraky. Pustili jsme se tedy zrychleným přesunem zpět.

V kempu jsme provedli rychlé koupání v rybníku, toho se totiž naše slečny hodně dožadovaly. Poté, co do hladiny rybníku Komorník začaly narážet kapky deště, jsme se rychle převlékli a šli se ukrýt do hospody. Láďa s Pájou tam již seděli a drželi nám místo u stolu. Holky se přidaly k Toníkovi a Terezce do dětského koutku, vybaveného dokonce kuchyňkou a kromě občasného třískání nádobím jsme o nich neslyšeli. My dospěláci jsme přemítali o tom, co uděláme s večerem a večeří. Znovu jsme totiž plánovali grilování. Naštěstí se po jednom pivu počasí umoudřilo a na obloze byla vyvěšena modrá tapeta. Pohled do mobilu prohlásil, že na opečení masa je čas teď, anebo nikdy.

Večerní hostině znovu vládly děti. Kromě galerie upatlaných úst a triček nám připravily i divadelní představení. My s Láďou jsme děti vyburcovali k další návštěvě vody. Nasoukali jsme se do plavek a vyrazili ke břehu. Ženy jsme zanechali u ohně. Stejně o pozorování dovádění děcek (jak malých tak velkých) nestály. Cákání, hopsání a kdejaké skotačení nám znovu překazilo hřmění a blížící se déšť. I přes marné snažení otců ujistit potomstvo, že déšť nám nic neudělá, když jsme až po krk ve vodě, rozhodly o odchodu náhle zjevené manželky s ručníky. Konec zábavy, jde se z vody.

V půl osmé dopřál velkokapacitní stan ochranu nejen nám, ale i přátelům. Hráli jsme karty a Dobble. A protože dnešní den připomínal spíše apríl, znovu se nám vyjasnilo a my jsme se opět přesunuli ke stolu místní hospody. Scénář odehrávající se před několika desítkami minut se znovu opakoval. Děti zakořenily v kuchyňce, my jsme si vyprávěli (během návštěvy hřišť toho člověk moc pronést nestihne) u stolu a vedle sklenic s pitím se objevily ještě brambůrky. Právě kvůli nim jsme tu a tam spatřili své dcery. Po dvou pivkách jsme se odebrali do stanů. Proběhlo společné čištění zubů (jakože dětí), rozloučili jsme se, popřáli si dobré noci a uložili se ke klidnému spánku.

Ten se bohužel nedostavil. V jednu hodinu ranní nás probudila apokalypsa, před kterou nás několikrát rodina, známí a přátelé varovali. S obavami v očích a lehkou modlitbou na rtech jsem pozoroval poletující stěny stanu a jejich naprostou deformaci. Napjatě jsem poslouchal, jestli neuslyším prasknutí tyček a hledal vodu padající z vrchu stanu. I když mi to dalo hodně zabrat, se svým strachem jsem se probuzené Lucce nesvěřil. Ale když nám blesk rozsvítil a hned poté se ozvala rána, čekal jsem konec. A navíc se mi začalo chtít na záchod. Mé trauma umocnila manželka, která mobilem zaprvé zkontrolovala Páju a zadruhé mi prozradila, že to bude trvat zhruba půl hodiny. V předpovědi se tentokrát nesekli a já si mohl ulevit po třeceti osmi minutách. A to jsem kupodivu ani nezmokl. Nedá se ale říci, že bych to vyřídil suchou nohou. Pak už se nedělo nic, anebo jsem prostě usnul daleko tvrději.

Hodně pozitivně uvítaly holky informaci, že nadešel konečně den, kdy jejich keramické výtvory prošly tepelnou úpravou a ve Slavonicích se jejich hliněné výrobky proměnily v peci v keramické. Nasedli jsme tedy do auta a projeli se na jihovýchod. V obchůdku na náměstí to Lucka vyřídila velmi rychle a po chvilce se objevila s dvěma balíčky. Aby myška s hrníčkem vydržely až domů (myšleno do Prahy) nesvěřila křehkosti nenechavým rukám, ale uschovala je poté, co si je slečny prohlédly. Zadal jsem do navigace Jindřichův Hradec a Terezka po chvilce zahlásila, že jí bolí bříško.

Informaci jsem nepřikládal velkou váhu, protože se tento stav stal vlastně standardem a pokračoval dál. Když hlas Terezky nabral na zoufalosti a ona prohlásila, že se jí chce blinkat, zajel jsem k pangejtu a dupl na brzdu. Strašně rád bych napsal, že jsem právě včas odpoutal bezpečnostní pásy a doprovodil dcerku do bezpečné vzdálenosti. Bohužel, nestihli jsme to. V trávě i na oblečení se objevila snídaně, čaj a možná i zbytek večeře. I když zase Terezka nabrala na barvě, nechtěli jsme dcerku trápit a já otočil zpět do kempu (převlečení nebyl problém, to jsme vozili standardně). Lucka si do paměti vryla slovo Kinedryl.

Julinka po tomto náročném dopoledním programu usnula, Terezka si kreslila, já jsem se flákal a Lucka prala blitíčko. To nám vydrželo až do oběda, na který jsme se stavili v místní restauraci. Taky co pořád vymýšlet. Počasí se umoudřilo, Terezce bylo fajn a stanu jsme si užili dost. Sbalil jsme se a znovu vyjeli k Jindřichovu Hradci. Tentokrát nás rozhozené bříško nezastavilo, ale úmysl projít si zámek nám překazila vláda, která aktualizovala své zákazy a příkazy. Pokladní požadovala lejstro s ještě mokrým obtiskem razítka prokazující naší bezinfekčnost. Neměli jsme a tudíž jsme si mohli prohlédnout jen výstavu loutek, která nebyla nakonec tak špatná. Líbila se nám i holkám. Těm hlavně scény, které obsahovaly čudlík aktivující loutky.

Muzeum, nacházející se nedaleko zámku, jsme navštívili také. Hlavně proto, abychom dcerkám ukázali Krýzovi jesličky. Měli jsme obrovské štěstí a nemuseli jsme dlouho čekat. Vlastně jsme prohlídku muzea začínali právě zde. Místnosti s Emou Destinovou a řemesly jsme procházeli až do zavíračky. Já jsem chtěl navštívit ještě expozici věnovanou letecké bitvě a ačkoli by mě tam personál vpustil, měl jsem smůlu. Dveře byly zavřené.

Obstarali jsme si večeři (druhý výjezd na kulaťáku) a zbytek večera trávili ve stanu.

Terezka seděla vpředu a výsledkem bylo neposkvrněné oblečení. Celou cestu, tedy neuvěřitelně dlouhých dvanáct minut. Vozidlo jsme zaparkovali na plac vyhrazený pro návštěvníky hostince a tudíž měli zodpovězenou otázku, kam se stavit na oběd. Místní restaurace nás mile překvapila a návštěva se stala pro nás nezapomenutelnou. Nabízela totiž za velmi příjemnou cenu řízek přes celý talíř (a to se nejednalo o dezertní). Hrad, jehož okna byla vyzdobena drakem a temnou postavou s kosou v ruce, jsme tedy navštívili přecpaní.

Komentovaná prohlídka byla velmi zajímavá, bohužel dost smutná, protože historie nebyla k této nádherné památce zrovna shovívavá. Vlastně historie ano, lidi ne. Některé průvodcem vyprávěné události zdály se býti vymyšlenými. Konání rudých osvoboditelů postrádalo logiku i zdravý rozum (nehledě na trochu hygienických návyků). I když byly holky během prohlídky hodné, trest pokračoval a já naplánoval pěší okružní výlet. Vykročili jsme po Graselově stezce (název byl náhodný).

Moje orientace byla tentokrát bezchybná. Bodejť taky ne, když nebylo kam uhnout a šlo se pořád po jedné turistické trase. Jediným mínusem byl častý pohyb otevřenou krajinou v kombinaci s teplotou vzduchu daleko převyšující třicet stupňů Celsiových. Samozřejmě jsme poslouchali od cácorek, jak je to nudné, otázky kdy tam budem a proč musíme takhle chodit. Naštěstí se v našem batohu nacházela buzola, která holky zabavila, když sledovaly tu správnou trasu. Původní trasu Lucka upravila, protože jsem odhad přestřelil a celkem bychom našlapali zhruba 15 kilometrů. Takže jsme obrat zpět provedli ještě před původní polovinou trasy.

Posledních několik kilometrů nevedlo ani lesní pěšinou, či jinak přijatelným a schůdným terénem. I když jsme se podle navigace nacházeli správně, brodili jsme se nejdříve vysokou trávou (sem tam nám kopřiva obtiskla vzpomínku na lýtko) a pak se ocitli na sklizeném poli. Ale zvládli jsme to a když jsme dorazili znovu do Rudolce, odměnili se zmrzlinou. Navíc jsme mohli v přilehlém pivovaru směnit nápojové lístky obdržené se vstupenkou za tekuté osvěžení (pivo jsem neochutnal, přeci jen kolektivní žízeň byla větší).

V kempu jsme se šli ještě namočit do rybníka. Bohužel místo toho, aby voda spláchla z holek zbytky zlobení, zřejmě se na ně nalepily nové neduhy, protože u večeři se slečny zase hádaly. Zahnali jsme je do spacáků, večer hráli hry a doufali, že následující den je budeme moci konečně vzít do plánovaného Špuntária.

Vykachličkovaná budova bez oken mě poskytla dostatečný prostor, abych se uklidnil a hlavně se zamyslel. Při tupém čištění zubů jsem dospěl k názoru, že zrušením výletu se víc a víc dostáváme do začarovaného kruhu, z kterého vede cesta jen změnou. S nadějí jsem došlapal ke stanu a Lucce oznámil změnu názoru a svůj úmysl Špuntárium navštívit. Samozřejmě jsem vysvětlil, že změnu názoru změnil hlavně můj pohled do zrcadla. Souhlasila a prozradila mi, že i ona došla ke stejnému názoru. Že pokud budeme holky jen okřikovat, ony budou pokračovat větší intenzitou ve svých nekalých kouskách. A to na to nepotřebovala zrcadlo.

Batoh jsme náležitě zaplnili a jeho i sebe naskládali do auta. Jízda nemohla skončit nikde jinde, než v Jindřichově Hradci, kde jsme holkám konečně pořídili novou nafukovací matraci. Vlastně jsme tím odměnili hlavně sebe, protože dcerkám se ležení na plovoucí ploše líbilo a spánek jim to nijak nenarušovalo. Jen pro nás vznikala každý večer před spaním dofukovací povinnost. Popadli jsme krabici s podobným obrázkem, jako před několika dny (s myšlenkou, že budeme mít matrace stejné) a v obchodě se déle nezdržovali.

Cesta na Hlubokou nebyla nijak komplikovaná, naopak, velmi bezproblémová. Zaparkovali jsme na nedalekém parkovišti a vydali se vzhůru. Protože se cácorkám zámek líbil, zvažovali jsme zakoupení vstupenek, ale jakmile jsme zjistili, že pouhé rozhlédnutí ze zámecké věže stojí 150,- Kč rozmysleli jsme si to. Zahrada poskytuje taky dobrý rozhled a navíc je zadarmo. Na oběd jsme si skočili do prověřené podzámecké restaurace. I tentokrát jsme byli porcí i chutí spokojeni a nezbývalo než holky dovést do tolik očekávaného Špuntária.

Na to, že byla letní neděle, nás překvapilo pomálu lidí. Navíc i atrakcí zřejmě ubylo. K dispozici byl (v základní sadě) dřevěný hrad, nějaké ty houpačky a prolézačky a jinak nic. Lucka holkám dokoupila ještě vstup na obří trampolíny. V první chvíli jsem si nedovedl představit, že bychom tu trávili delší dobu, jak hodinu. Přilehlý minigolf nás nelákal a na lanové centrum byly holky ještě malé. I když slunce zrovna nepražilo, ulehli jsme na trávník a pozorovali dovádějící ratolesti. S přestávkami, kdy si chodily odpočinout, napít i posilnit, jim rošťačení vydrželo až do čtvrté hodiny odpolední. To se navíc začalo nebe nebezpečně zatahovat a vypadalo to, že se za chvilku spustí pořádný liják.

Lehce prchajíc jsme opustili areál dětské zábavy a směřovali domů. I s nákupem pořízeným v Jindřicháči jsme se schovali do stanu a četli si pohádky. Protože knížka příběhů byla silná a den už pomalu končil, nezbývalo moc času se věnovat ještě něčemu dalšímu. Za zmínku snad stojí drobné stěhování v ložnicích. Když jsme totiž zjistili, že naše a holek matrace nejsou stejné, provedli jsme změnu. Naší, vybavenou polštářem jsme dali holkám (polštář měly u nohou, aby necestovaly z matrace ven) a tu naprosto plochou jsme si vybrali my. Mě totiž ležení na vysokém balónu nedělalo nikterak dobře.

Večer, když jsme s Luckou hodnotili uplynulý den, jsme museli konstatovat, že holky byly hodné a eskalace zákazů vlastně nic neřeší. Chvilku jsme si tahali kvízové otázky a zjišťovali, že nic nevíme a pak šli spát.

Ještě než přešla noc v nový den, Julinka vykřikla ze spaní, že se bojí tatínka. Vzal jsem to jako podnětnou rozvojovou zpětnou vazbu, otočil se na druhý bok a pokračoval v odpočinku. Naštěstí ráno se tyto nesympatie vůči vlastnímu otci dále neprojevovaly. Nicméně mi zůstal tento fakt dlouho v mysli, jako velký černý vykřičník.

Po snídani jsme se chystali do Obludiště. Doporučení a velmi pozitivní hodnocení jsme se dozvěděli od Páji a Ládi, kteří ho s dětmi navštívili. Začátek cesty nám ovšem krapet znesnadnilo auto, které si postavilo hlavu a nechtělo startovat. Chvíli jsem jej odborně trápil (stejně jako baterku) a po chvilce se brblavý zvuk motoru dostavil. Žádný soused, který by tůrování pod okny komentoval, se neukázal.

Ještě na parkovišti nám bylo jasné, že atrakci tvořili lidé se smyslem pro humor. Důkazem byl Trabant zasazený v zemi, obrovský balvan s nápisem "kámen úrazu" i další úsměvné cedulky zdobící zdi areálu. Kromě spousty dětských atrakcí je největší zajímavostí "Největší keřové bludiště ve střední Evropě". To jsme šli navštívit jako první. Vybaveni mapkou a papírkem na poznámky jsme se vydali hledat všechny obluďáky, kteří byly v porostu ukrytí. Nejprve se do role lídra pasovala Julinka a pod jejím vedením jsme se doplazili až k prvnímu vyřezávanému paňácovi. Protože nalezením všech postaviček nám mělo ozřejmit tajenku (výherní), vše jsme důkladně zaznamenali a pustili se do dalšího hledání. Tentokrát nás vedla Lucka. Mapu si na pomoc nepřizvala a i když oplývá na rozdíl ode mě velmi silným orientačním smyslem, cesta mi připomínala spíše zmatené pobíhání.

Roli pátrače jsem tedy na svá bedra vzal já. Neustálá kontrola mapy a hlavně strach z toho, že ze sebe udělám blbce mě udržovaly v pozornosti. Výsledek snažení se dostavil. Dohledali jsme prvního, druhého a nakonec všechny. Zatímco se holky zabývaly zkoumáním a luštěním tajenky, já si užíval rostoucí hrdosti. Během našeho chození (nemůžu napsat bloudění) jsme narazili na rodinu podivínů, kteří kopírovali naše kroky. Vedoucí smečky, otec, sice třímal mapu v ruce, ale rozhodně nevypadal, že by papírovou pomůcku jakkoliv používal. Díky silnému sociálnímu cítění a bezchybnému únikovému manévru jsme pronásledovatelům zmizeli obratně a velmi rychle. Ještě mě napadá. Víte, že mezi bludištěm a labyrintem je rozdíl?

Zbytek času tráveného v Obludišti jsme nechali zcela v režii dcer. Pro ně se staly jednoznačným vítězem vodní radovánky. Asi čtveřice kamenných žlabů, navzájem propojených vtoky a výtoky, jedna mechanická pumpa a pár plastových lahví. To jim ke štěstí stačilo. Neustálé naplňování, přelévání a vylévání se střídalo s ucpáváním a čištěním potrubí. Překvapivě krásné a slunné počasí (a maminka) umožnilo holkám poletovat kolem vody jen ve spodním prádle. Ostatně jako všechny děti kolem. Manželka zabrala jednu houpací postel na které si zřídila pozorovatelnu a užívala si dovolené.

Polehávání a strach z utonutí vlastního potomstva nebylo nic pro mě. Tak dlouho jsem otravoval kolem Lucky jako obtížný hmyz, až Lucka hledala další možné rozptýlení v okolí. A nalezla. Doslova na vzdálenost hodu kamenem nás dělila od Zooparku Na Hrádečku. Jak jinak, změna pozice a návštěva zvířat se nesetkala s velkým úspěchem (ani po obdržené sváče), ale nakonec vidina možného pořízení plyšového zvířátka jejich nevoli zvrátila. Pěšky jsme se přesunuli před bránu soukromého areálu. A protože byla Lucka ve svém hledání velmi pečlivá, přicházeli jsme právě včas na komentovanou prohlídku. Ta začala ve 14:00 hodin a průvodkyně s námi prošla téměř vše, co lze v Zooparku vidět. U každé klece a výběhu nám prozradila mnoho zajímavostí ze života chovaných zvířat. A konečně jsem viděl medvídka mývala cachtat si tlapky ve vodě.

Prohlídka skončila u malého bistra s dětským koutkem. Já jsem si dal kafčo, holky zmrzku a samozřejmě Julinka s Terezkou dostaly znovu prostor na to si důkladně pohrát. Při zpáteční cestě jsme nakoukli ještě do pavilónu okrasného ptactva. Bohužel, k papouškům se šlo kolem terárií s hady. I přes velkou snahu skla oddělující plazy od nás zakrýt Julinka zahlédla co neměla. Spustila se obrovský nářek a museli jsme ven. Terezka byla za hrdinku a kolem inkriminovaného místa v klidu prošla.

Zastávku v prodejně suvenýrů a zakoupení žirafky a zajíčka si holky zasloužily a my tak svůj slib splnili bez pochyb. Při zpáteční cestě jsme se celkem obratně vyhnuli dětskému hřišti u Obludiště a zamířili rovnou na parkoviště. Protestům a škemrání k dalšímu ráchání ve vodních žlabech jsme tedy nebyli vystaveni. Vody si holky užili ještě v kempu, když jsme se šli vykoupat. A jako překvapení nám mamka navrhla večeři v italském stylu v místní restauraci. Ovace holek neznaly mezí. Dohromady jsme zpucli několik pizz, zmrzlinu (my s mamkou jsme dojídali po holkách) a palačinku. Já to zalil třemi pivy. Naprosto spokojení jsme se odebrali do stanu, ve kterém začala po příchodu Lucka uklízet.

Úterý nás přivítalo zamračeným a chladným ránem. Nevšímali jsme si ho a po snídani odjeli k Červené Lhotě, na povinnou návštěvu Zlatovlásky. I když jsme to neradi dělali (protože lhát se nemá), během jízdy jsme holkám kladli na srdce, aby se pořádně koukali po okolí, jestli tam někde tu holčina se zářícími loknami, anebo některou z jejich sester, nezahlédnou. Platná nařízení nám umožnila nechat se provést interiérem. Musím říci, že i když jsme na tomto zámku už s Luckou byli, nic jsem si z toho nepamatoval. Zato Lucka věděla spousta věcí. I v jaké místnosti se natáčela která scéna pohádky. Prošli jsme si vnitřek a rozhodli se obejít zámek i zvenčí.

Pohled na vodní příkop bez vody byl víc než zvláštní. Bohužel jsme přijeli zrovna ve chvíli, kdy se opravovalo stavidlo rybníka. To sice bylo nedávno opravováno, lež funkčnost nebyla stále na sto procentech a voda unikala. Na okružní stezce kolem zámku jsme zahlédli i ukazatel směřující k penzionu Zlatovláska. Hlad byl a kde jinde se více tematicky najíst? Holky byly nadšené. Velká budova vypadala renovovaně a vraty jsme se dostali na terasu. U zahradních stolků sedělo několik cyklistů, zřejmě se stejným nápadem jako my. Po chvilce se objevila mladá paní s několika talíři v ruce a trochu zmatečně začala řešit, který talíř patří před kterého hosta. My čtyři jsme zřejmě nezaujali, protože nás se na nic nezeptala. Ale ve svém úsilí najíst se jsme nepolevili.

Přesunuli jsme se do restaurace. I tam byla znát novota. Zasedli jsme ke stolu a čekali. Žena (zjistili jsme, že šéfová podniku), která nás na terase přehlédla nám tentokrát přinesla jídelní lístky. Chvilku jsme je studovali a měli vybráno. Holkám dáme ovocné knedlíky. Ty na dovolené hrály prim. Šéfová trochu zmateně přijala naší objednávku a přiznala, že netuší, jestli tolik porcí mají. No, na to, že jsme seděli jsme v celé místnosti sami a navíc bylo poledne, to byl zajímavý postřeh. Kuchař z vedlejší místnosti zabrblal, že čtyři porce asi najde. Nudné čekání na jídlo se nekonalo. O zábavu se nám znovu postarala šéfová. U pokladny totiž řešila s telefonem nákup mrazáku. Zřejmě teprve teď přišla na to, že nemá kam dát polotovary. Když se po chvilce dozvěděla, že nikdo jí není schopen dodat bílou elektroniku na počkání, uskutečnila další hovor. Tentokrát k dodavateli masa, kterému oznámila svůj úmysl zrušit objednávku. To pominu fakt, že ještě před tím s manželem řešila, jestli nemůže maso nacpat do chlaďáku od nápojů. Nejsem nijak zběhlý v obchodu a provozu restauračního zařízení, ale byl jsem si jistý, že takhle se to dělat nemá.

Holky si na knedlících pochutnali. Já na masové směsi s rýží asi taky. Co si tenkrát dala Lucka a jak s tím byla spokojená nevím. Nicméně tuším, že nadšená nebyla. Pokus o bezhotovostní kartu byl marný, to nás nepřekvapilo, ale poslední překvapení přišlo, když jsme byli vyzváni, abychom zaplatili přesně, protože v kase chybí peníze na zpět. Přeji penzionu a restauraci hodně štěstí a spokojených zákazníků.

Dokončili jsme okruh a kvůli absenci sluníčka to vzali zpátky do kempu. Samozřejmě nemohl chybět nákup v Jindřichově Hradci. Abych tyto denní zastávky uvedl na správnou míru. Většinou jsme koupili jen pár drobností, hlavně k večeři. Pečivo, chybějící uzeninu, většinou ale něco dobrého k mlsání :). Protože počasí bylo spíš aprílové než červencové, vytvořily se na obloze ideální podmínky pro koupání. Navlékli jsme tedy na sebe plavky a šli se cachtat do rybníka. Z původního plánu navštívit aquapark sešlo právě kvůli nejistotě podnebí. Holky si ve vodě našly kamarádku s kterou cákaly na celé kolo a slyšet je bylo jistě až u Tábora. Jednu příjemnost to ale mělo v tom, že holčička byla starší a nebyla vybavena plovacími pomůckami. Z jednoduchého důvodu. Už je totiž nepotřebovala. A holky techniky pohybu ve vodě velmi zručně napodobovaly. Dalo by se říci, že jejich hemžení připomínalo plavání.

Povedlo se nám uskutečnit další z plánů. Vypůjčit si šlapadlo, které holky nadchlo hned při první návštěvě rybníka a uskutečnit na něm hodinovou platbu. Jako prvními "veslaři" jsme byli my s Luckou, abychom se rychle a bezpečně (kolem plavajících hlav) dostali na širé vody. Šlapání se ukázalo po několika minutách celkem namáhavým, ale nepolevili jsme ve výkonu a zavezly naše dcerky až na dohled od kempu, kde stanovali teta Pája s rodinou. V půlce cesty, kterou určil čas, nikoliv vzdálenost se posádka vyměnila a my zaujaly sedadla pasažérů. Mladý motor nepodával takový výkon, jaký bychom si přáli a navíc holky nedosáhly nožičkama na pedály. Po chvilce jsme se zase vyměnili a s mamkou nás zavezli zase k molu. Aby to nebylo našim malým námořnicím líto, nechali jsme je alespoň kormidlovat.

Vysíleni jsme se rozvalili na deku položenou před stan a uskutečnili první rodinnou večeři pod širým nebem a před stanem. Naši sousedé totiž odjeli a tak se předsálí stanu znatelně rozšířilo. Julinka spojila jídlo s lehkým odpočinkem a za chvilku chrupkala. Samozřejmě jsme jí nechali spát, jen jí převlékli a přenesli do spacáku. Zoubky se přeci přes jednu noc nezkazí. Julinka spala opravdu tvrdě, protože ani takovéto manipulace jí ze spánku mezi bdělé nepřivedly. Jen jsme doufali, že nám dcera ve tři ráno neoznámí, že je už vyspinkána. A že by to nebylo poprvé. Terezka se ocitla ve spacím pytli ocitla zanedlouho. A očka zavřela chvilku poté. My jsme večer přečkali v klasickém herním režimu.

Středeční ráno si pro nás nachystalo déšť. Tentokrát dopadaly kapky na stan celé dopoledne. Naštěstí jsme měli (díky mamince) zabalené dostatečné množství omalovánek, knížek, hraček a her. Čekali jsme, jak se počasí vyvrbí a čekali jsme až do oběda. Na ten jsme skočili znovu do místní restaurace a tentokrát bylo jedení v podání holek hodně špatné. Ňoumaly se v tom, nechtěly jíst a vypadalo to, že dělají cokoliv jen za jedním účelem. Aby nás naštvaly. Možná byla na vinně únava ze včerejších galejí. Po návratu pod plachtu jsme holkám nařídili povinný odpočinek. Obě sice protestovaly, ale Julinka únavě podlehla a usnula.

Počasí se umoudřilo až odpoledne, kdy mohly holky běhat kolem stanu. Vypůjčily si buzolu a hrály si na objevitele. Terezka dělala badatele, Julinka průzkumníka. Během hezkého počasí jsme si odskočili za koupáním. Během jindřichohradeckého nakupování jsem si konečně opatřil boty do vody. Večeřeli jsme zase na dece. Z té nás ale brzy vyhnala blížící se průtrž. Lucka během ní začala pomalu balit a já jsem se s holkama bál po dekou. Zbytek věcí jsme zabalili odpoledne posledního dne. Při pohledu na zmuchlanou a zežloutlou trávu, odhalenou po složení stanu, jsme si s úsměvem na rtech zavzpomínali, kolik dní a jak jsme tady strávili. Auto bylo naskládané až po strop, zbývalo jen zaplatit. Jako na začátku pobytu i na konci byl pan majitel velmi vstřícný a přátelský. Byli jsme spokojeni a není rozhodně nemožné, že se do kempu podíváme v budoucnu znovu.