I když týž den aktualizovaná navigace přikazovala pokračovat na dálnici, po které jsme zrovna svištěli, my se rozhodli řídit se vlastním úsudkem a sjeli na Kladno. Tento tah ukázal se býti velmi mylným, neboť očekávaná doba příjezdu se v tu chvíli zvýšila o několik desítek minut. No, byli jsme na výletě a nikam nespěchali, tak proč bychom nemohli objet Kladno kolem dokola? Jakmile se na ukazatelích umístěných kolem komunikace začal zobrazovat název naše cíle, uklidnili jsme se.

Do samotného cíle nás doprovázely mladé navigátorky v oranžových vestičkách, mávající různými směry. Jedna z takovýchto děveček nás dostala na starosti a vytyčila nám parkovací flek. Místo vypadalo velmi líbivě. V kopci vysypaný štěrk, kde asfalt hlavní silnice převyšoval plácek zhruba o 5 centimetrů. Začal jsem parkovat. Slečna mi doporučila, abych se pokusil nepostavit vozidlo před vstupní branku obydlí. Upozornil jsem dotyčnou, že to bude asi dost problém, protože vchod se nalézal přímo na středu vymezené plochy. Slečna se nechápavě pousmála a řekla, že mi ukáže.

Započal jsem parkovací manévr. Couval jsem, couval a najednou uslyšel drhnutí a skřípot. Ze zrcátek jsem pohled umístil na ukazatelku. Její výraz nabyl drastické grimasy a do staženého okénka mi řekla, že je to špatný. Párkrát jsem ještě popojel, abych ukončil parkování, zastavil (chcíplo mi to, protože jsem zapomněl kvalt a sundal nohu ze spojky) a vydal se obhlídnout situaci. Křenící se mladice mi doporučila, abych se tam raději koukat nechodil (to je pane pomoc). Můj zrak spočinul na podpisu, kterým se na zadním nárazníku zvěčnila zídka. Jestli jsme si měli vybrat notný díl smůly, bohužel dneska byl ten správný den.

Vydali jsme se na hrad. Na příchozí pěšině se nám do cesty připletly dva stoly u kterých stály osoby prodávající vstupenky na hrad a jarmark. Abychom nebyli pokládáni za černé pasažéry a podvodníky, zakoupili jsme lupeny a vstoupili na nádvoří hradu. Tam se rozkládalo nepočítatelně stanů a stánků. Hned u brány nás uvítali čertí kovářská parta, která sice neměla v tento jarní čas právo nikoho odnášet do pekla, ale hrůzu naháněla nejen dětem, ale i dospělým. Postupně jsme se prošli křížem krážem a prohlédli si všechno, co se dalo. Pak jsme se odebrali ke kase, abychom zakoupili vstupenky na prohlídku hradu. Nejeli jsme takových kilometrů jen kvůli jarmarku. S očekáváním, že bude vstupenka o něco levnější, protože tak jsme to z plakátů a pozvánek pochopili, jsme objednali dva dospělé na hlavní trasu zámku - gotické sály. Cifra, která nám byla řečena, nás nemile překvapila. Obrátili jsme se tedy na paní pokladní s dotazem, jestli se od vstupného neodečítá nějaká sleva, když jsme zakoupili vstupenku na jarmark.

Nešťastný výraz nám byl důkazem, že pravda je trochu jinde. Dozvěděli jsme se, že je tomu naopak. Pokud se prokážeme vstupenkou na prohlídku, nemusíme platit vstupné na jarmark. Stalo se tedy, že jsme vysolili poplatky za všechno, za co se dalo. Ach jo, to je den. Naštěstí na začátek prohlídky jsme čekat dlouho nemuseli a po necelých deseti minutách již čekaly v prvním sále útrob. Vyposlechli jsme si historii a po hodině se ocitli znovu na nádvoří. Počty přítomných lidí se rapidně lišily od množství, které jsme potkali před prohlídkou. Samozřejmě směrem nahoru. Stejně jsme se ale prodrali znovu vším a navštívili i tři stálé obchůdky hradu. Z toho, který nabízí dřevěné hračky jsme si odnesli (zakoupili) malý suvenýr. Jelikož se na naší ledničce již Křivoklát vyskytuje, magnetku jsme jako upomínku nepořizovali.

Přišel čas na opuštění plnící se lodi, zvednout kotvy a odplout. U auta jsem znovu okouknul zadní partie, jestli jsem se nezmýlil a celou událost s odřeninou si jen nevnuknul. Bohužel nebylo tomu tak a několikacentimetrová rýha se stále na nárazníku skvěla. Při mém velmi odborném vyjíždění z místa mi Lucka navrhla, že bychom mohli cestu domů navštívit Berounskou pizzerii a vložit do našich ústrojí malou dávku živin. Oběma nám totiž žaludek trochu kručel hlady (sehnat na jarmarku něco k jídlu vyšlo na půl hodiny). Souhlasil jsem a kormidlo na cestě do Prahy stočil vpravo o trochu dříve.

Zdlábli jsme každý tři kousky a lehkou svačinu tak proměnili na lehké přežrání se. Oběma nám bylo jasné, že oběd po příjezdu domů nepřichází v úvahu. Během cestování se pak neudálo nic důležitého, natož katastrofického (i když jsem to očekával). Cesta za první jarní kulturou tedy s sebou nesla nějaké to úskalí, ale celkově se vydařila a my otevřeli tak novou poznávací sezónu. Jen teď budeme pevně doufat, že jsme si tu cestovní smůlu odbyli hned na počátku.

Celé vylepšení balkonu započalo tím, že jsme si přivezli od Lucčiného strýce mříž na uložení truhlíků, květníku, podkvětníků a nadkvětníků. Já tak budu moci konečně obdivovat rostoucí bylinky (vždycky se mi líbilo, jak ve vařících pořadech mají šnitlík po ruce). Kovové těleso, jehož hmotnost důrazně upozorňovala na nutnost použít větší průřez šroubu, se trochu přimontování bránilo. První dírku (desítku ďuznu) mi trvalo vyvrtat pár minut, ale u té druhé jsem se mírně zapotil, trochu si osvojil nadávky a zničil si dva vrtáky. Ze tří pokusů se mi podařilo třikrát se trefit do kovového profilu, který vytvořil na vidiáku velmi moderní a kreativní prvky, neslučitelné ovšem s vrtáním.

Protože nástroje začínaly pomalu docházet a nechtělo se mi vyrážet na nákup (myšlenku ručního sekání jsem vymýtil), poprosil jsem Lucku o zabodnutí tužky do stěny a označení tak místa, kde mám vrtat. Jasně se ukázalo, kdo má u nás doma šťastnější ruku. Vrták projel panelem jako nůž (zmrzlým) máslem a druhá díra byla na světě. Aplikoval jsem hmoždinky, do nich šrouby a nasadil mříž. Bublinka vodováhy sice nebyla stoprocentně v chlívku, ale bylo to jen o fous. Hotovo.

Pak se Lucka posadila k počítači a začala hledat skříňku, do které bychom mohli umístit truhlíky, hrabičky, lopatičku, plechovku s bílou barvou, ředidlo na barvu a toluen (ten je důležitý). Procházela jeden velký řetězec nabízející nábytek za druhým a z hledaných výrazů prošla skříň, skříňka, komoda, regál (na moji radu), skříňka na tohle, skříňka na tamto. Nic ale nevyhovovalo. Buď jedním z rozměrů, anebo cenou. No, uznejte, že dávat si na balkon úschovnu hlíny za tři a půl tisíce je trochu přepych a že květináč o průměru třicet pět centimetrů prostě do skříňky s hloubkou dvaatřicet cenťáků narvat nejde. Začali jsme trochu ztrácet naději, když se nad našimi hlavami vyskytly pomyslné žárovky a my se rozhodli, že se pojedeme podívat do Černomostské Ikea. I přes internetový neúspěch.

Samozřejmě jsme tam nejeli jen kvůli tomu. Na našem dlouhodobém nákupním seznamu bylo pár poznámek. S očima na šťopkách jsme se loudali krámem a kroutili hlavami zleva doprava, abychom něco nepřehlédli. Jak se dalo očekávat, v kuchyni, ani ložnici jsme nic upotřebitelného nenašli. Když tu najednou... popis výrobky nesl slovo botník, což jsme sice nehledali, ale dokonale to splňovalo naše požadavky. Rozměry super, barva super (už doma jsem si říkal, že mahagon by nebyl to pravé) a cena skvostná. Za osm stovek lavice a pod ní obrovité šuple na kolečkách, které lze zcela vysunout. Začali jsme laborovat a prostor kolem nábytku zabrali jen pro sebe.

Měření střídalo počítání, počítání konzultace až bylo nakonec jasno. Bereme. Z dvou lavic a jednoho šuplete vytvoříme přesně to, co bylo naším snem. Lucka opsala regály, k tomu jsme přidali ještě pár plastových bedniček a cestou k pokladně nabrali položky domovního seznamu. Profrčeli jsme kasou (bohužel ke karetní transakci došlo) a s vozík přistavili u auta. Konečně jsme neměli jediný problém naskládat bedny do kufru. Samozřejmě i Renaultík vždycky pojal a odvezl, co jsme mu vnutili, ale chtělo to více kumštu a času.

Doma nebylo nic prioritnějšího, než se okamžitě pustit se vší vervou do skládání nábytku. Lucka se zhostila role plánovače a projekťáka, já jsem kroutil šroubovákem a poslouchal pokyny. Za chvilku jsme měli postaveno a chystali se umístit novinku na šerem již zalitý balkon. Při vybydlovávání původní skříňky Lucka umístila flašku (v již necelistvém tvaru) toluenu (říkal jsem, že je to důležitá věc) na kachličky a pokusila se vytvořit soukromé feťácké doupátko. Nezdařilo se, přívod vzduchu byl silnější a odér odvál napospas sídlišti.

S napětím všech smyslů jsme komponovali obsah do šuplete. Z balkonového tetrisu se stal po chvilce hlavolam pátého stupně náročnosti, ale zvládli jsme to a mohli se tak kochat. V ten večer a druhého dne se odehrálo ještě pár přesunů a úprav. Výsledkem byl zisk pár centimetrů čtverečních místa, ale hlavně dobrého pocitu.