Zřejmě nejvíc nadšený z faktu, že budeme mít chalupu jen pro sebe (navíc s grilem), byl Milda. Zatímco on začal plánovat velkolepé nákupy krkoviček, kuřátek, masíček a klobásek, já jsem do toho hodil vidle a celé plánování pokazil. Oznámil jsem, že jeden buřtík mi bude stačit a v makronákupu se nehodlám interesovat. Milda nabídl alespoň sadu hermelínů na gril, ke které jsem byl znovu odmítavý. Svého gastro-společníka však Milda našel v Jiříkovi. My jsme se na nákupu nejnutnějších surovin (piv) domluvili s Mírou. Právě jeho vůz, stejně jako Zdendu, mě měl dopravit na místo určení.

Během čtvrtečního odpoledne, kdy jsem posouval ručičky hodin nejen očima, kolovala po telefonech živá konverzace. Zřejmě nejen já jsem se těšil a nemohl se dočkat. Míra dopracoval (alespoň podle zpráv, které mi pípali v mobilu) kolem druhé hodiny a dojel rovnou ke mě. Já jsem již sbaleno měl, nicméně takhle brzo jsem své domácí pracoviště opustit nemohl. Ne, že bych snad byl tak zapálený, ale moderní komunikační aplikace jaksi prozrazují na uživatele, jestli sedí za klávesnicí, anebo je v trapu. Míra spokojeně zasedl v obýváku a čekal na mě. Jako vždycky, když je u nás na návštěvě, nechtěl ani nic k jídlu, ani k pití. V půl čtvrté jsem konečně zamkl dveře bytu. Vyzbrojen věcmi v jezevci (obohacené o dvě prostěradla a jedno povlečení navíc) v jedné ruce a fotoaparátem v druhé ruce jsem vyšel vstříc novým zážitkům. Tentokrát jsem chtěl z chlapské jízdy pořizovat nejen fotografie, ale i video. Desetileté výročí si zaslouží něco extra.

Naštěstí Zdenda nebydlí ode mě nijak daleko, takže v plném počtu jsme byli krátce po čtvrté. Jak jsem neustále pozoroval dění kolem sebe hledáčkem aparátu, zjistil jsem, že moje filmařská snaha brzo pomine, protože jsem si zapomněl náhradní baterku a zařízení signalizovalo ubývající energii. Nepanikařil jsem, točil jsem na první dobrou a záběry zkracoval, co se dalo. Vyrazili jsme na Liberec. Ještě během jízdy v Praze se s námi (se mnou) spojil Milda. Vyzvídal, kde jsme, kudy jedeme a kde se sejdeme. Po dlouhé a konstruktivní rozpravě jsme dospěli ke zjištění, že máme náskok 12 kilometrů. Domluvili jsme se, že jakmile to bude možné, počkáme a vytvoříme nejmenší možnou kolonu. Ovšem poněkud zmatené a nejednoznačné dopravní značení nás poslalo z dálnice na okresku, kde jsme během chvilky o prvenství přišli. Hlavně také proto, že jsme využili možnost zastavení k jistým zdravotním povinnostem.

Projeli jsme Jabloncem, pak Libercem a ať jsme se snažili jak se dalo, spojit s autem Jiříka se nám nedařilo. Až nakonec došel šéf druhého vozu k rozhodnutí, že se dál snažit nebude a potkáme se až na místě. My jsme v Libereckém obchodě nakoupili potraviny na nejbližších pár dní a obsah vrchovatého vozíku uskladnili kde se dalo. Zdenda na zadním sedadle připomínal velkoodběratele alkoholických nápojů. Kromě dvou plat plechovek jsme zakoupili samozřejmě i něco k jídlu. Zatímco já se držel zkrátka a kromě sýra, oříšků a nějaké zeleniny si neopatřil nic, kluci nakupovali vybrané lahůdky, jakým je mě dosud neznámý "vepř-krk" (anebo že by se pokladní spletla?).

Posádka Jiřík - Milda hlásila o osmnácté hodině, že jsou na místě. Důkazy svého tvrzení posytly v podobě fotek rekreačního domu Josefův důl spolu s Jirkovým popředím. Míra tedy sešlápl plyn až na podlahu a my se řítili horskými zatáčkami směle k cíli. Správce, který chtěl být o našem příjezdu informován půl hodiny předem dorazil ke klukům po patnácti minutách. Čtvrt hodiny před námi. Hledání nám krapet zkomplikoval Jiřík, který si popisné číslo o jeden řád poupravil (stejně jsme trefili). I když měli kluci dost času k navázání společenské konverzace, nevyužili to a my jsme všechny tři našli v hlubokém mlčení. Já, jakožto nájemce a držitel hotovosti na doplatek jsem měl tu čest nechat být proveden chatou jako první. Obydlí poskytovalo přesně to, co jsme potřebovali. Tři ložnice, velký obývák, kuchyň, koupelnu a hlavně gril s zastřešeným posezením na zahradě. Panu správci jsem za dokonalou prezentaci nemovitosti poděkoval a hezky se rozloučil. Chata je naše, hurá si užívat.

Milda prohlásil jednu ze spodních ložnic za vlastní s tím, že vedle něho bude spát Martin. Hned vedle se ubytovali Zdenda s Mírou. Na Jiříka vyšel obývákový gauč, ale dle jeho výrazu nebyl nespokojený. Kromě manželské válendy a jídelního stolu se v místnosti nacházela i televize. No a na mě a Lukáše vyšel pokoj v první patře. Převlíkli jsme se do nových trik, udělali si pohodlí, otevřeli si první piva a s papírovou přepravkou plnou jídla se odebrali ke grilu. Trochu zanedbané zátiší jsme si vylepšili mimo jiné neviklajícím stolem a plastovým ubrusem. Třísky chytly hned na druhý pokus a pod roštem zaplál ohýnek. Ještě než mohlo cokoliv zavonět, dorazil k nám místní pes. I když bez známky, bylo z jeho pohledu jasné, že je tu doma a tuší dobroty. Protože však jeho kožich nesl viditelné známky nedostatečné péče, rozhodl se Milda, že psa vykáže. První pokusy o domluvu se nesetkaly s pochopením a Milda přešel k dynamickému přemlouvání. Zatímco pes seděl na místě a vrtěl ocasem, Milda pobíhal po zahradě a volal na něj. I tady byly snahy marné a tak si Milda vzal na pomoc Jiříka. Ve dvou se jim blafák na bílého čtyřnožce povedl a oni se vítězoslavně vrátili k nám. Jejich euforie trvala však jen do té doby, co se psík vrátil dírou v plotě. Druhá vykazovací operace byla daleko striktnější. Němá tvář nedostala šanci a když se přeci jen přišla na nás podívat alespoň přes plot, Milda jí dal do výhledu nekompromisně fošnu. Kdyby pes mohl v tu chvíli mluvit, asi bychom si poslechli hezká slova.

První večer se grilovaly klobásky a Míra se vytáhl s luxusní slaninou od řezníka. Já přišel na další věc, kterou jsem si zapomněl zabalit. Mikinu. Kluci byli však tak solidární při pohledu na moje drkotající zuby, že sbalili jídlo a odebrali se dovnitř. Na počátku grilování se zdála hodina Lukášova příjezdu nekonečně vzdálená. Nyní nás od setkání dělily jen desítky minut. V dobré víře, abych i já mohl předvést své herecké umění, převzal Milda kameru do rukou. Ještě než pořídil první závěr, oznámil mi (ve 22:50), že s přístrojem něco je a něco to píše. A skutečně, na displeji jsem objevil chybu o jejíž existenci jsem neměl doposud ponětí. Stručné, leč kruté oznámení pojednávalo o chybné vložené kartě. Jakýkoliv záznam nebylo možné pořizovat, stejně tak i zobrazit snímky předchozí. Jedinou možností bylo kartu naformátovat. S pocitem bezradnosti jsem tento čin zatím zavrhoval. Naštěstí chmury se u mě nedržely dlouho. Ve čtvrt na dvanáct jsme přivítali Lukáše. Jeho příjezd byl oproti očekávání o pár minut zpožděn z důvodu železničářského rozmaru (zrovna museli posunovat vagóny), ale nám to samozřejmě nevadilo. S navýšením počtu účastníků se zábava rozjela ještě víc.

Nevím z jakých úst ta výzva přišla, ale kdosi hodil do pléna otázku, jestli jsme schopní vyplodit během následujících 24 hodin 500 kliků. Někteří z nás zaujali okamžitě pozice a započali hrudí bít o podlahu, jiní nás zcela bezostyšně demotivovali. V lehu na zádech, s mobilem v ruce nám Jiřík předčítal kuriozity tohoto cviku. Prozradil nám, že nejvíce kliků v jednom zátahu je neuvěřitelných 10 507. Naši vůli to ovšem nezlomilo a po krátké, půlhodinové pauze, jsme se potili znovu. Pokročilá hodina a úbytek sil nás zastavil se na čísle 130 (pro mě to bylo s hodně odřenýma ušima). Nikdo však nepochyboval o tom, že zítra zrána budeme ve stejném tempu pokračovat. Tedy, alespoň to tak, ve dvě hodiny ráno když jsme šli spát, vypadalo.

I když si v televizi vyměňovali přes síť dvě ženské míčky a pro někoho to bylo více než napínavé, vylezli jsme na denní světlo a dosnídali venku. Postupně jsme se vystřídali ve sprše, abychom svá nemytá těla vystavili hygieně. Zbytek sedící na zahradě dopilovával plán. Vyrazíme na Bílou Desnou k protržené přehradě. Předpověď počasí sice slibovala nějakou tu spršku a s Jizerskými horami máme v oblasti počasí hodně špatné zkušenosti, nicméně jsme se nenechali zastrašit a s batůžkami plnými energie a hlavně pití (i v této oblasti jsme se poučili) vyrazíme po turistické stezce. Jak jinak, směrem do kopce. Na Martina jsme samozřejmě také mysleli a poté, co nás informoval, že se k nám v horizontu minut nepřidá, jsme mu nechali klíč od chalupy pod rohožkou. Úkryt byl obrazově zdokumentován a všichni jsme věřili, že pes nechá skrýš na pokoji.

Cesta byla krásná. Vedla lesem a neustále stoupala. Dokonce jsme se nechali tak okouzlit a pomýlit krajem, že jsme za protrženou přehradu považovali Mariánskohorské body a smírčí kříž, který stal u křižovatky. Když už jsme tam stáli, kdosi trefně poznamenal, že čas k uskutečnění klikovací výzvy se neúprosně krátí a budeme mít co dělat, abychom uspěli. V letmém záchvatu hrdinství jsme si Lukáš, Milda a já udělali třicítku na asfaltu a tím s cvičením pro víkend skončili. Fyzická kondice byla zábavou jaksi odsunuta na druhou kolej. Vlastně třetí. Po druhé koleji upaloval rychlík "alkohol". A to také slušnou rychlostí. Kýženého cíle jsme dosáhli po dalších 900 metrech. Hned vedle něho se ovšem nacházela Krömerova bouda. Pro nás nesla přínos hlavně v tom, že obsahovala samovýčep na limonádu a pivo. Právě proto jsme se nejdřív posadili u tohoto moderního krmelce a obdivovat obrovskou sílu vody jsme šli až poté. Prolezli jsme si místo tragédie, pročetli si historická data a pokračovali v okruhu.

Vrátili jsme se Mariánskohorským boudám a odbočili na zelenou trasu. Ta nás vedla divokou přírodou, ozdobenou tu a tam výplodem lidské snaživosti (dřevěným) až do Albrechtic (velmi zjednodušeně řečeno, šli jsme totiž i po žluté). Během této štreky jsme se střídali v různých sociálních skupinkách a probírali, co se za rok událo a během večera ještě nebylo dostatečně probráno. Většinou šlo o silné chlapské tlachání. Neustále se klikatící cesta nás dovedla až k restauraci "Jako doma", kde jsme na delší doby zakotvili a dali si něco pořádného k snědku (a taky k pití). Opravdovým šprýmem byl fakt, že několik nejmenovaných jedinců prohlásilo - poté, co si objednalo - že nedisponují hotovostí, alespoň v takové míře, jakou plánují útratu. Ale kolegialita je naší hlavní ctností a tak nám tohle nečinilo nejmenších potíží. Co se však událo důležitějšího byl příchod Martina. Ten se přihnal z údolí s tím, že původní záměr přijít nám naproti vypadal na mapě daleko snazší. Za svou hodinu a půl dlouhou pouť byl námi ale dostatečně odměněn. Například já jsem ho stáhl o kartu a začal znovu konečně pořizovat fotky.

Po vydatném a výborném jídle jsme nabrali větry západní a po osmiset metrech si udělali další zastávku. Tentokrát na kávu "U Voborníků". I když se nám moc nechtělo, protože na pódiu ladilo jakési hudební těleso své nástroje a vypadalo to, že večer bude písnička, museli jsme se navrátit ke svým klobáskám a dalším pochutinám určeným na gril. Poslední tři asfaltované kilometry nás zavedli k chatě, kam jsme se po více než patnáctikilometrovém výletu celkem těšili. Lehká relaxace (mobil), rekonvalescence (sprcha) a jiná reko-aktivita (tu prováděl výhradně Lukáš) a šlo se znovu pod pergolu. Mistři ohně připravili gril, mistři gurmáni připravili maso a já klasicky čuměl a snažil se nepřekážet.

Opět se všechny potupné předpovědi o nepřejícím počasí nevyplnili a my jsme si užili večer v plném proudu. Dokonce Martin, Míra a já jsme odmítli opustit těžce vybojované pozice u zdroje tepla jen tak lehce a nenásledovali ostatní o jedenácté večerní do chalupy. Těžké balancování mezi podchlazením a přehřátím organismu nám vydrželo až do první hodiny po půlnoci. To jsme se vraceli do již naprosto ztichlého domu. Jedině já jsem našel v našem (Lukášově a mém) střešním kutlochu rozsvícenou lampičku. I když jsem se snažil sebevíc, bdělý armádní sluch jsem neošálil. Lukáš, i když se stále vypnutým zrakem, mi oznámil, že mi nechal orientační světlo, abych si nerozbil hubu. Ještě když jsem se hrabal pod peřinu na mě něco brblal, ale od chvíle co jsem zaujal horizontální polohu, bylo naprosté ticho.

Dlouhodobým pozorováním vývoje počasí jsme odhalili, že má být ošklivo, zamračeno a velmi pršivo. Nikomu se tedy nechtělo vyrazit někam daleko, abychom museli následně prchat a zbytek dne strávili sušením a hledáním šňůry, na které ještě nic nevisí. Právě z tohoto důvodu jsme zvolili cílem dnešní procházky blízké vodopády. Trojici skalních útvarů po nichž bujaře proudí Jedlová navíc doplňují Pekelné skály. To jsme prostě museli vidět. Zřejmě abychom neurazili těch jeden a půl kilometrů moc rychle, vzali jsme to na partyzány přes mlází, opakovaně překonávali vodní tok (plaváčkem se nestal nikdo) a Jiříka, který jako jediný šel spořádaně po turistické stezce, po očku kontrolovali, aby se nám neztratil. Přírodní krásy nás pohltili, stejně jako ostatní návštěvníky, kteří na několika místech vytvářeli fronty, aby si mohli cvaknout do virtuálního albíčka své selfíčko (někdy byla zapotřebí i změna vizáže).

Vodopád Jedlové stál skutečně za těch několik vystoupaných metrů. Ve vzduchu ale visela otázka co s načatým dnem. S rozřešením přišel Jiřík, který poté, co se dostatečně pokochal padající vodou prohlásil "já bych šel dál". A bylo. Pokračovali jsme po modré v naději, že stahující se mračna nás jen straší a po čtvrt kilometru pokračující lesní pěšinky se ocitli na tom nejnudnějším a nejdelším úseku, co jsme kdy zažili. Před námi se rozprostřela Mořská cesta, což byla dva kilometry rovná (v obou osách) cyklostezka. Nastalo tupé pochodování, kde víl byl v nedohlednu. Nicméně jsme nebyli nijak rozrušování úkazy, takže jsme měli dostatek času se znovu věnovat rozhovorům.

Naprosto bezchybnou navigací a díky orientačnímu smyslu, který ve skupině vládl (a díky kterému jsme ukončili bloudění jednš starší dvojici) jsme se ocitli až před rozcestníkem. Ten nám nabízel dvě možnosti. Buď si trochu nacpat břicha (přeci jen bylo kolem jedné hodiny odpolední), anebo se jít porozhlédnout po čihadlech. Kultura a chuť po poznání zvítězila nad dlabancem a my jsme zahli doleva. Trmácení mělo smysl. Rozhlednou bylo sice nazýváno patrové dřevěné lešení a pohled nám spočinul na apokalyptické krajině plné mokřadů bez jediného důkazu života, tu a tam doplněný o nevzrostlý, většinou uschlý smrček. Jasnou výhrou a zaslouženou odměnou bylo otevření Mírďákova pytlíku plného kyselých žížalek. I když kroutily šíleným způsobem obličejem, většina z nás si dala nášup. Zpáteční cesta, neboť byla znovu uskutečněna po panelové Route 66 nám způsobovala jisté bolestivé podněty. Jak se asi dalo tušit, Mildu bolel palec a nás ostatní nohy. Jen Jiřík se nechal slyšet, že ho bolí stehenní pásy.

Jakmile jsme dorazili k chalupě, většina z nás se schoulila na trávu a odmítala provádět jakýkoliv další pěší přesun. Ovšem tento fakt kolidoval s nutností doplnit žaludky. Nakonec se Martin zhostil role hostitele a naspal všech šest hladovců (včetně sebe) do svého drobečka. Jízda autem do něhož se leze po stupačkách a jeho kola zabírají zhruba polovinu lidského těla (a celý zadní kufr Mírova auta) byl nezapomenutelný zážitek. Prvním překvapením byl prostor. Já seděl s Mírou a Zdendou vzadu a na rozdíl od běžného vozidla jsme se ani v nejmenším neutlačovali. Jiřík si hověl na sedadle spolujezdce a Milda dostal samostatné kupéčko vzadu. Co mi ale opravdu vyrazilo dech byl bublavý zvuk, který se ozval po nastartování tohoto monstra. Když má člověk osm válců a koní pod kapotou jak v hřebčíně, nepotřebuje aby se motor honil ve vysokých otáčkách. Jako krále silnic nás Martin povozil po kraji a s mírným pátráním, kde nám dají najíst, nás dovezl až do Krmelce pod Tanvaldským špičákem. Objednali jsme si, usadili se venku a chvilku hodovali pod širým nebem. Z terasy nás vyhnal déšť, který meteorologové neustále slibovali. Lépe naplánovat to ani nešlo. Posilněni, spokojení a lehce odpočati jsme odjeli do chaty a chystali se na poslední večerní zábavu.

Program byl jasný. Po očistě a drobném oddechu (během kterého vznikla píseň "ho-vína") bylo potřeba redukovat množství jídla a pití v lednici. Neexistovala tedy jiná možnost, než to zporcovat. A jestli si někdo narval břicho při pozdním obědě, má smůlu. Abychom se připravili na možný příchod dalších dešťových přeháněk, vylepšili jsme s Martinem pergolu a velmi sofistikovaně (na připravené hřebíky) jí připevnili plachtu. Kromě deště nás tato bariéra odstiňovala i od poryvů větru. Do útulného domečku se nanosili potraviny a začalo se grilovat. Na roštu se postupně vystřídaly klobásy, panenka, plátky kuřecího a kabanos. Zatímco já jsem se cpal, až se mi dělali boule za ušima, Jirka se věnoval hazardu a velmi záludně si vsadil na fotbalový zápas. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, vsadil si na výhru, prohru i remízu s Ruskem. S úsměvem prohlásil, že prostě nemůže prohrát. Další aktivitou, která se pod plachtou strhla byla hra na pravdu. Ze začátku velmi jemné otázky byly posléze nahrazeny střelbou přímo na tělo. Nikomu se nic nestalo, všichni přežili. Od večera, až do pozdních večerních hodin se z míst, kde jsme tušili střed obce, ozývala živá hudba vypovídající o lokální zábavě. Míru se Zdendou tato skutečnost neustále přitahovala a když jsme se s Martinem odšourali do postelí, vydali se za písničkou. Jejich návrat jsem zapsal a nenechal se nikým a ničím vzbudit.

Na neděli nezbylo moc času, který bychom mohli trávit společně. Posnídali jsme, uklidili chalupu a následně jí předali bez jediné závady zástupci majitele. Na parkovišti jsme se rozloučili, popřáli si brzké setkání a já se s Mírou a Zdendou vezl domů. Ještě než jsme opustili hranice okresu (či obce?), ozval se mi Martin a nabídl mi, že mě sveze. Na rozdíl od Míry se jeho trasa domů celkem přesně shodovala s tou mojí. Podnikli jsme tedy malou přesedací zastávku a já cestoval již jako spolujezdec Martina.

Drazí kamarádi, přátelé, chlapi. Mnohokrát Vám děkuji, že se tohle setkání mohlo konat již po desáté a za ty roky neztratilo nic ze svého kouzla. Právě naopak. Přirovnal bych ho k dobrému archivnímu vínu, které s přibývajícími léty získává jen lepší a lepší chuť. Snad z toho i Vy máte podobný pocit a prodloužená, čtyřdenní víkendová akce se stane standardem. V roce 2022 naviděnou.