V pátek, poté co Lucka vyzvedla holky ze školky a pořídila si v nově otevřeném kiosku oběd, si stoupla ke skříním a dobalovala povinné vybavení čtyřčlenné rodiny na víkendový pobyt. Navíc dcery do foroty vydrbala ve vaně, abychom se nemuseli v pozdních večerních hodinách omezovat (od společenské zábavy) hygienou. Já jsem dál předstíral pracovní vytížení a zapojil se až v poslední fázi, kdy bylo potřeba nanosit jeden pár jezevců do kufru. Z Prahy jsme vyráželi několik minut po patnácté hodině. Dobré mravy (abychom nepřijeli s prázdnýma rukama a kručícími žaludky) nás přinutily nakoupit něco k jídlu. Navigace vykazovala jistou dávku zmatenosti a po minulé zkušenosti s pojížděním v ucpané Praze (kdy mě navigace prohnala snad nejhoršími kouty) jsme jí plně nevěřili. Vpluli jsme tedy do tunelů a Lucka mě z Dejvic bez nejmenších problémů odnavigovala.

Ještě před tabulí oznamující konec hranic hlavního města měla Julinka zavřená očka a silně oddechovala. Naproti tomu Terezka položila zásadní otázku: "už tam budeme?", kterou opakovala několikrát za kilometr. Přijmout fakt, že cesta k státním hranicím netrvá chvilku, zcela odmítla a místo toho propadala zoufalství. Naštěstí nám zvrásněná krajina poskytovala výhledy (jeli jsme po hřebenech) na větrné mlýny. Alespoň tak byly interně (v rámci vozu) pojmenovány větrné elektrárny. Díky hledání dalších a dalších vrtulí utekla Terezce (i nám) cesta velmi bezbolestně. Do cíle jsme dorazili již s probuzenou Julinkou a místo přivítání obdrželi výtku od Aničky. Máme zpoždění. Nedodrželi jsme Luckou avizovaných šest hodin večerních a přijeli ve čtvrt na sedm. Martin, který nám přišel pomoct koukl do útrob vozu a pátral po kytaře. Oznámil jsem mu, že jí sice nevezu, zato jsem vybaven sbírkou zpěvníků. To sice ocenil, ale také mi prozradil, že i on nechal nástroj doma. Brnkání nebude.

Nestačil jsem vyndat ani první vrstvu materiálu, který byl nakupen v kufru a na parkoviště dorazilo další auto. Naďa, Vojta a jejich drobotina Vojtíšek s Verunkou. Svěřen do péče nám byl pokoj číslo dvě. Nacházel se v přízemí, mezi schodištěm a pokojem Haničky a Pepy (s kterými jsme se přivítali). Navíc vybaven byl luxusní rodinnou palandou. Dvě lůžka dole, stejně jako dvě nahoře. Chvilku jsme diskutovali s Luckou, jak naše holčiny večer uložíme. Nejjednodušší a nejbezpečnějším řešením se ukázala varianta dospělí nahoře, děti dole (otočeni o devadesát stupňů). Vybalili jsme to nejnutnější, tedy hračky, bačkory a upomínková trika a odebrali se do společenské místnosti věnovat se obecnému veselí.

Martin dole montoval pípu na Únětický soudek, u dlouhého stolu se střídavě večeřelo i hrálo. Navíc se na jeho desce objevily dva tácy s buchtou a lusky hrášku (ty měly úspěch hlavně u dětí). O dodržování pitného režimu jsem se nemusel vůbec starat. Za chvilku jsem měl na stole kafíčko, skleničku medoviny a pak i půllitr s bílou čepicí. Naše holky se obstarávaly sami. Tu a tam přiběhly s tím, že jim něco nejde, mají žízeň, anebo potřebují na záchod. Ale spřízněných duší, u kterých našli pochopení a pozornost, byla spousta. Když se přiblížil čas uložení dětí (samozřejmě navýšený o konstantu mimořádné události), odvedly jsme dcerky k jejich velké nelibosti k nám na pokoj.

Netrvalo to ani pět minut, co jsem se vrátil z pokoje po přečtené pohádce a mezi futry společenské místnosti vykoukla Terezčina hlava. Terezka nahodila smutný obličej a ztrápeným hláskem něco kňourala k mamince. Ta se s ní vydala zpět do postele. Během Lucčiny nepřítomnosti přijel Roman se svou rodinou, oběma holkami. Zatímco ostatní se s nově příchozími přivítali klasickým obětím nebo potřesením ruky, já jsem svou aktivitou vyrobil pro dorazivší práci. V dobrém úmyslu zvětšení stolu jsem posunul jednu stavební součástku tak ukvapeně, že jsem poslal na zem hrneček s vodou. Svou nemotornost jsem navýšil ještě o nevychovanost, protože úklid jsem nechal na ostatních (z bezpečnostních důvodů). A to měla Lucka (Romanova) bolavou nohu. Bylo půl desáté večer.

Celou situaci vyřešil Martin, který mě zavolal do kuchyně. Prý tam mám něco k vyřízení. Tím důležitým se stal domácí Calvados. Opřen o kuchyňskou linku jsem již tolik škody nenadělal a pasivně, vyjma občasného slovního přispění, jsem poslouchal, co se u dělostřelců děje. Všichni chlapi byli tedy vměstnáni do přípravny jídla a ženy tak měly dostatek prostoru se věnovat vlastním aktivitám. Tu a tam někdo přinesl prázdnou sklenici s prosbou o naplnění, či talíř na umytí. Moje zamrznutí vydrželo přes manželčin návrat, příjezd Káti (22:45) i odchod ženského osazenstva do hajan. V klubovně se setmělo a nevycházely odtamtud žádné zvuky. I my jsme tedy dospěli k názoru, že půl druhé ráno je již dosti pozdě, abychom se i my mohli odebrat do postelí.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem našel Lucku u nás v pokoji zabředlou do rozhovoru s Haničkou. Co si šuškali netuším, ale jejich záhadné obličeje prozrazovaly, že se jednalo o nějakou tajnou kulišárnu. Jen co jsem se ukázal ve dveřích, byl sedánek dam ukončen, já si narychlo vyčistil chrup, vydrápal se na vrchní postel palandy a složil hlavu na polštář. Že se vedle mě zaklubává Lucka jsem vnímal jen v polospánku.

Během snídaně jsme ladili detaily dnešního dne. Bohužel předpověď oznamovala ne příliš uspokojivé počasí. Ovšem na zavrhnutí výletu nebylo pomyšlení. Jak se pomalu plnila místnost dalšími vzbuzenými, denní program dostával jasné rysy. V devět hodin ráno jsme vyráželi z plácku před domem a všechna vozidla kolony jela na Horní hrad, zvaný také Hauenštejn. Parkoviště zelo prázdnotou a poskytovalo dostatečný prostor k tomu, abychom všichni zaparkovali. Parkoviště už nezelo tak beznadějnou prázdnotou.

Vydrápat se na kopec, na kterém se hrdě tyčila zřícenina (i když postupně rekonstruovaná) nebyla otázkou minut. Točitá lesní cesta se u malého odpočívadla oddělovala ještě na malou lesní pěšinu. I když vidět byla pouze do té doby, než celá mizela v metrových kopřivách, většina se po ní vydala. My dobrodruzi jsme se plahočili bahnem, trním a nerovným terénem, ale měli jsme přírodě blíž. Navíc jsme mohli obdivovat skalní útvar, který se podél cestičky tyčil. Naproti tomu si druhá skupina vyšlapovala po udržované a široké cestě. Zhruba v půlce putování za vrcholem jsme se zase sešli. Bylo to přesně v místech, kde skupina lidí montovala jakési zařízení instalované pro dnešní "dětský den", který je na hradě pořádán.

Protože jsme přišli z jiné strany, než nás nepřítel očekával, způsobili jsme u hlavní brány pozdvižení. Naše skupina byla nasměřována k pokladně přes hlavní nádvoří. Tam se již procházeli šermíři v brnění, u kovadliny zvonil kladivem kovář a nechybělo ani pár stánků s občerstvením. Promotali jsme se náhodně pohybujícími se skupinkami a u pokladny zaplatili vstup. Kněžnu (anebo co to bylo za dámu) vyklánějící se z okna prvního patra nikdo neslyšel, když hlásala, že armáda má slevu. Krom vstupenky jsme obdrželi i plánek s orientačními body odkazujícími na dětské atrakce. Terezku nadchlo hned za branou umístěné malování na obličej. Já, protože jsem držel za ruku Julinku, jsem jí odvedl k rytířům. Ty pořádali dřevcové klání mezi návštěvníky. Prvními soky se stali Dominik s Davidem. Na hlavu dostali helmici a byli postaveni na nepříliš stabilní klády. Úkol zněl jasně. Pomocí dlouhé tyče, která byla na obou stranách obalená hadrem, smést toho druhého z pohupujícího se stanoviště. Julinka nadšeně přihlížela do té doby, než dostal Davídek první ránu. Pak mi oznámila, že tuhle soutěž ráda vynechá. Co v ní ale vzbudilo zájem byla pozvánka na divadelní představení o prasátku. Přesunuli jsme se tedy do jednoho ze sálů. Hlediště tvořené lavičkami stálo naproti skromným kulisám za kterými se navíc skrývali dva herci. Sociální drama pojednávalo o putování vepříka, hledajícího životní smysl. Od nicnedělání, které bylo v jeho rodině velmi zažité, přešel až k aktivitám pro domácí dobytek nezvyklým. Prasátko se naučilo celý výrobní proces sladkého pečiva, v tomto případě koláčů. Vzhledem k tomu, že představení bylo doprovázeno písněmi a velký důraz byl kladen na výchovu dětí (prasečí chlívek s televizí u které sedí tatínek), nejen dětem, ale i nám starším, se to líbilo.

Divadlo skončilo a my jsme se odebrali zpět na nádvoří. Tam jsme našli většinu členů naší výpravy. A protože byl čas oběda, holky dostaly nefalšovanou středověkou krmi. Jídlo bylo tak vydatné a porce tak velká, že zbytek klobás jsem musel dojídat já. Ještě než všichni dojedli, rozpoutala se na nádvoří pře dvou feudálů. Jádrem sporu nebylo nic menšího než připsání cti za poraženého draka. Samozřejmě s tím šla ruka v ruce i princezna a nějaký ten kousek království. Páni rytíři kolem sebe chodili a zápasili zatím jen o přízeň publika. Později už přišly ke slovu chladné zbraně. Bodné i sečné (střelné nikoliv). Bohužel publikum velké nadšení neprojevovalo. Spíše naopak a našima dvěma slečnám se v očích objevily slzy. Třeskot mečů přečkaly nehnutě a zaraženě a těšily se konce. Celá šarvátka skončila vítězstvím opředeného klamem, podvodem a ne zrovna šlechtickým chováním (do člověka na zemi se prostě nekope). Dcery se nechaly slyšet, že už nikdy nechtějí vidět šermíře.

Zvedli jsme se a šli plnit úkoly. Zatímco Terezce netrvalo dlouho a projevila své druhé přání projet se na koni (zcela čekaně), Julinka chodila od stanoviště ke stanoviště a u všeho prohlásila, že tohle nechce dělat. Terezka si tedy vyzkoušela vrhání nožem, lukostřelbu i sjezd na laně. Julinka chtěla na věž. A tak jsme se od Lucky s Terezkou odpojili a vyšlapali několik schodů. Radostný obličej mi byl dostatečnou odměnou za fyzickou námahu. Navíc jsem se s dcerou domluvil, že za peníze, které by stály atrakce si může vybrat nějaký suvenýr. I tohle mělo úspěch a tak jsme znovu stanuli u pokladny a Julinka vybírala, co by si pořídila. Její oči ale neupoutalo nic. Až pak, při procházení hradu si všimla tmavě fialového světla vycházejícího ze dveří. Tohle bylo to, co chce vidět. A tak jsme pospíchali do nižších pater. Cestou jsme potkali ostatní, kteří se již balili a odcházeli k autům. Já jsem ale nepovolil a ostatní nenásledoval. Slib se musí dodržet, i kdybychom museli následně utíkat. Hledání dveří nám opět komplikoval můj orientační smysl. Chvilku jsme bloudili, ale pak cestu nalezli díky místní madam. Ta sice za půl minuty zapomněla, kdo po ní informaci žádal, ale navedla nás správně. Stáli jsme před vchodem do sklepení a Julinka zářila. Abychom tam nebloudili jen tak, přečetl jsem si ke dveřím připíchnutou cedulkou s úkolem. "Království nějakou dobu sužuje drak, který spí tady a my máme najít...". Konec. Julinka vycouvala a nasadila ustrašený obličej. Kdepak, království se zachraňovat nebude. Jdeme zpátky.

Při zpáteční cestě jsme se znovu setkali s ostatními. Stáli totiž ve frontě na sjezd. Terezka nadšeně pokukovala po ostatních, řítících se mezi stromy, Julí se rozběhla za Káťou. Tentokrát jsme si dobrodružnou stezku prošli všichni a na parkovišti objevili kolo na kole. Zřejmě místní atrakce přilákala obyvatele nedalekých i vzdálenách obcí. S co nejkratším zdržováním jsme parkoviště opustili a odjeli do Jáchymova. Nedostatek financí totiž netrápil jen mě, ale i další dospěláky. Navíc Roman avízoval na dnešní večeři tradiční japonský pokrm, na který jim pár surovin ještě chybělo. Vysosali jsme tedy bankomat a na Božím Daru zastavili v cukrárně. Původní nápad, že si kávu a zákusky budeme vychutnávat pod širým nebem padl ve chvíli, kdy se obloha začernila a začalo pršet. Ale místa vevnitř byl dostatek a navíc personál vidinu prodeje celkem radostně přivítal. Musím uznat, že zákusky byly luxusní a děkoval jsem všem svatým, že takovou cukrárnu nemáme v Praze pod barákem. Také nesmím opomenout fakt, že Julinka naši společnost nevyhledávala. Našla si Vojtu, protože s ním může dělat "legradlinky". Prostě táto, jsi asi suchar.

Abychom nasbírané kalorie zase krapet spálili, vydali jsme se pěšky na Boží vyhlídku - vrchol Božího Daru. Jak někdo později prohlásil, nevyplácí se lézt tomu nejvyššímu až domů a trest nás neminul. Mrknutím oka se spustila průtrž mračen. Déšť navíc vylepšený maličkými jehličkami krup na nás nenechal jediné suché místo. Doma jsme se samozřejmě převlékli a z pokoje vytvořili sušárnu. Neexistovalo nic, na co by se dalo pověsit oblečení, co zelo prázdnotou.

Nicméně den rozhodně nekončil a zábava pokračovala. Nejdříve Káťa předhodila lítému dětskému davu nakrájeného melouna. Ten mizel o trochu rychleji, než ho Káťa stačila porcovat. Pak jsme lehce povečeřili. Pepův domácí utopenec byl pro mě jasnou volbou. A nakonec si na nás Hanička s Pepou připravili velké překvapení. To když se na stole objevily dva přenádherné dorty a spousta skleniček. Neoslavovali jsme nic menšího, než Pepovy narozeniny. A ten kdo tam byl, tak ví, že to nebyly jen lecjaké narozeniny!

Pak se osazenstvo rozdělilo (ne snad z důvodu roztržek) na několik skupinek. A každá řešila něco jiného. Já jsem se nejdřív pustil s Haničkou a Aničkou do sepisování kroniky. To mi vydrželo do té doby, než měly naše dcerky jít spát. Pak se tak nějak stalo, že moje výchovné metody se nepotkaly s tím, že chtěly holky. A já se dostal do ne zrovna společenského stavu. Něco mezi zklamáním, vztekem a smutkem. Takže místo toho, abych pokračoval v začaté práci, zhroutil jsem se na gauč a bědoval nad svým životem. I poté co Lucka přišla z našeho pokoje a oznámila, že byla vyhozena, aby nebránila ve spánku, jsem se neobměkčil. Naštěstí byl dům plný kamarádů a přátel. A tak mě Roman s Káťou dělali psychology a žehlily mojí zmačkanou dušičku. Lucka (Romanova) s Domčou a Davídkem se pustili do hraní únikovky. Že jim to nešlo jsme se nedivili. Prostě přijít na řešení je úkol pro vysoko postavené členy Mensy. Ovšem oni to nevzdali a celké záhadě přišli (i když s trochou nápověd) na kloub. Lucka (moje) se pustila do výroby čelenky a následně byla následována Dominikem. Tenhle výrobek určený pro tříleté děti pro rozvoj trpělivosti a zručnosti měl s únikovkou hodně společného. Také to nešlo jen tak vyřešit.

Zítřejší odjezd a konec víkendu si vybral svou daň a my jsme šli ulehnout dříve. Žádné velké ponocování se nekonalo. A nebýt toho, že jsem při noční návštěvě toalety odštípl kus postele, prohlásil bych noc za klidnou.

Samozřejmě nás otázka, kam se nám cácorky zabloudily, nenechala dlouho v klidu. Lucka se vypravila na výzvědy a zjistila, že nejspodnější patro zdaleka nezeje prázdnotou. Kromě naší Terezky a Julinky tam seděla i Anička s Haničkou a staraly se o naše holky. Udělaly jim snídani. My mohli tedy ještě chvilku lenošit. Pak, když nám už nedovolovala slušnost dál se válet, vstali jsme. Začali jsme se připravovat na odjezd a nevyužitelné věci strkali do jezevců. Poté, co se ve dveřích pokojů začaly objevovat další postavy, jsme se taktéž přesunuli do společenské místnosti. Snídaně byla více než lákavá. Zmizet museli zbytky dortů. A protože dorty byly veliké a lidí málo, znovu jsem si zamlsal.

Po snídani jsme dobalili a v pokoji odstranili stopy po našich dcerách. Zajímavé bylo, že i když se jedlo pouze dole, pod stolem bylo nadrobeno. Zatímco jsme se oháněli po podlaze koštětem, Julinka si s Terezkou a Vojtíškem házeli před domem diskem. Při svlékání prostěradel jsem si všiml na nehodu, kterou jsem způsobil v noci. Odštípnutý kus dřeva se nedal přehlédnout. Poprosil jsem tedy Haničku, jestli by nenašla ve své kouzelné kabelce tubu něčeho lepivého. A světe div se, s milým úsměvem mi po chvilce podávala nové vteřinové lepidlo. Nabídky jsem samozřejmě využil a postel opravil. Odštípnutý kousek byl navíc ještě upatlaný.

Kolem desáté jsme zamávali chatě a vyjeli. Nikoliv však k východu, ale na Svatošské skály. Byla by totiž obrovská škoda se rozloučit v polovině dne. Během cesty se ukázala krása vzájemné sounáležitosti. Ihned poté, co Lucka napsala Aničce, že se odpojíme, protože potřebujeme natankovat (ukazatel sucha v nádrži nebezpečně svítil) zahnul Martin na benzinu a ostatní ho následovali. Natočil jsem do auta něco na dojezd a kousek dál a potom, co Lucinka přinesla Terezce věneček z pampelišek, pokračovali dál. S parkováním jsme měli opět velké štěstí a všechna vozidla našla své místo. Nasadili jsme batohy a tempo a vyšli za Svatebním průvodem. Turistická trasa, po které jsme kráčeli byla hezká trasa, ale měla jednu nevýhodu. Shodovala se totiž s cyklostezkou, takže ve velmi krátkých intervalech jsme byli cinkotem či pískáním upozorňováni, že šíře našeho průvodu není pro řidiče kol příjemná. Že jsme byli tak roztáhlí nebylo způsobeno tím, že jsme chtěli cyklistům škodit, ale faktem, že děti se motaly kolem dospělých a například Hanička byla v obležení minimálně dvou ratolestí.

Protože se trasa klikatila podél vody, měli jsme možnost pozorovat nepřetržitou šňůru vodáků. Abychom dětem ukázali, že je slušnost pozdravit i obdivovatele vody, několikrát se z našich plic ozvalo huronské "ahoj". Bylo nám divné, že odezva z hladiny není radostně obětována, ale vytrvali jsme a zdravili dál. Až třetí skupina vodáků nám prozradila, že nejsme za stromy vidět a tedy naše mávání nemohlo být opětováno. Stezka nás dovedla až k již zmíněnému skalnímu útvaru. Ten se, jak jinak, stal objektem fotografických aparátů a některé snahy o pořízení úchvatného snímku málem vedly až k těžkému zranění. To když se Lucka nabídla, že bude držet Aničce skleněnou kouli. Inu, slunce a sklo lámající sluneční paprsky do ohniska, nedělají povrchu ruky moc příjemně. Za skálami stála moc hezká restaurace a za ní most překlenoval řeku.

Před obědem jsme složili bobříka odvahy tím, že jsme se po velmi kývajícím se mostě pustili na druhý břeh. Skála nejvíc nadchla asi Domču, který se rozhodl se s ní detailněji seznámit a šplhal po ní jako pavoučí muž. My ostatní jsme se drželi u země a kochali se přírodou. Absolvovali jsme cestu po lanovém mostě samozřejmě i nazpět a pak se odměnili odpočinkem a posilněním v podobě jídla. Restaurace poskytovala dostatečný prostor k tomu, abychom se posadili všichni u sebe. Navíc díky světelné tabuli bylo vyzvedávání jídla velmi rychlé a přehledné. Tedy pokud, jako se to stalo Martinovi, na vaši objednávku (klobása) zcela nezapomenou. A to i přes to, že se několikrát připomenete. Ale to se stát prostě může i v lepších lokálech. Naopak holky byly při čekání nadšené, protože na terase byly instalovány houpačky, skákací hrad a nedaleko nás byly sádky s rybami. Navíc se nedaleko rybích příbytků nalézal i automat na rybí jídlo, které bylo možno, samozřejmě po vhození mincí, následně aplikovat mezi šupináče.

Při zpáteční cestě jsme byli daleko roztrhanější než při cestě tam. Někdo měl energie na rozdávání (jako Pepa s Haničkou), na někoho pomalu doléhala gastrodemence (jako na mě). Navíc se Julinka, která na mě dávala pozor, neustále zastavovala na průzkum rostlinné říše v pangejtu. Navíc si vysnila imaginární postavičku "cinkilink", což bylo torzo náramku z pampelišky, který jí vyrobila Lucka. Zpomalovali jsme. Ale naprostý kontakt jsme ztratili s Naďou, Vojtou a Vojtíškem s Verunkou. Následně přišla i zpráva potvrzující fakt, že se rodina dostala do potíží. Jestli to byly protestující děti, anebo něco horšího jsme se nedozvěděli, nicméně nám byl popřán šťastný návrat domů a doručena omluva za elektronické rozloučení. Na parkovišti nás čekalo opět nemilé překvapení. Jedno auto vedle druhého. Nic nám ovšem nezabránilo se důstojně a pořádně rozloučit. Se slzami na krajíčku jsem zasedl za volant a vyjel z parkoviště.

Julinka usnula hned za Karlovými Vary. I maminka byla lehce zmítána nedostatkem spánku a únavou a tak zavřela oči na celých pět minut. Vzbudila jí zastávka, kterou jsme museli s Terezkou podniknout. Nevinná hra "hádej kdo sem" se proměnila během pár vteřin na akutní potřebu. Když se Terezka zamyslela a spustila "myslím, myslím..." nastala krátká pauza a poté větu dokončila "... chce se mi dělat bobek". Štěstí nám do cesty přichystalo parkoviště u dávno zavřeného motorestu. Udupal jsem Terezce plácek a ta celá spokojená dokončila to, proč jsme tam byli. Velmi intenzivní udržování bělosti Terezky se vyplatilo a ona usnula na pár minut až v Pražských tunelech.

Setkání se pro mě vyvedlo na více než jedničku s hvězdičkou. Jsem moc rád, že jsme se sešli, navíc v tak hojném počtu. I když jsme toho za víkend moc nenaspali a rozhodně nelenošili, odpočinul jsem si daleko více, než kdybych se válel na gauči. Všem moc děkuji a doufám, že se zase brzo sejdeme. Mějte se krásně.