Hned na samotném začátku jsem pořádně zamíchal itinerářem a posunul celý plán o nějakou tu hodinku dozadu. Důvodem byl můj špatný odhad (to aby si někdo nemyslel, že jsem to udělal schválně) a v době, kdy na mě Lukáš zvonil u vchodu jsem stál ještě na Pankráckém chodníku. Změnili jsme místo srazu na interiér pošty Prahy 9 a já se pokusil o zrychlený přesun (dokud mi to plíce dovolily). Když jsem prošel v lehce zplaveném stavu prosklenými dveřmi, přivítal mě Lukáš s úsměvem na tváři, pseudokafem v ruce a podával mi lístek s číslem. Oznámil mi, že nebylo nutné spěchat, neboť v dnešní den se patrně rozhodlo širé okolí využít listovní služby a on se dostal k okénku až po dvaceti minutách. Naštěstí se mýlil a já jsem posunul složenku okýnkem po deseti minutách stepování. Vítězoslavně jsem vsunul peníze do portmonky (proto jsem tam šel) a vydali jsme se domů.

Prozřetelnost mě vedla k tomu, abych balení nenechal na lehkou váhu a krom drobností měl vše připraveno. Do kufru (našeho oblíbeného Wranglera) jsem přidal ještě zubní pastu s kartáčkem, notebook a flašku ferneta a mohli jsme vyrazit. Protože lyžování bez lyží se provozuje celkem špatně, jeli jsme tyto nánožní vynálezy vyzvednout do Dejvických kasáren (v rámci pomoci od Svazarmu a hlavně Lukášova táty). Nabrali jsme hůlky, boty, lyže, helmu a brýle a výbavu umístili do prostorného auta. Když jsme zadními dveřmi soukali druhý futrál s lyžemi, Lukáš trochu pochybovačně nadhodil, že neví, jak se tam vejdeme (přitom je vybaven vozidlem oplývajícím nadměrným prostorem). S mezizastávkou u pana Meka (ani jeden jsme neobědvali a žaludky volaly po naplnění) jsme se dovezli až s Lukášovi domů.

Ze dveří se na nás vyřítili oba klucí a brebentili, jak je všechno přichystáno a že si hračky balili sami. Bylo nám trochu divné, proč se protahují dost namáhavě malou mezerou mezi dveřmi a futry, ale jakmile jsme spatřili kupu věcí určenou k odvozu, zabírající půl předsíně, pochopili jsme. Lukášův povzdech na tou hromadou Káťa nadšeně komentovala tím, že v nejvyšší nutnosti lze doma nechat druhé balení papírových kapesníčků. Lukáš šel skládat do auta (lehce to připomínalo rébus) a já se rozhodl zjistit svou úspěšnost v nedávno absolvované zkoušce. Mezitím, co kolem mně kmitala celá rodina, seděl jsem s kafem po ruce u stolu a střídavě se přihlašoval, odhlašoval, generoval a zapisoval. Po čtvrt hodině jsem se přeci jen rozhodl Lukášovi pomoct v jeho snažení a společnými silami jsme umístili lyže i lyžičky do auta. Mohli jsme vyrazit.

S lehkým zaváháním a následným návratem (je v kufru peněženka?) jsme putovali po dálnicích, silnicích a silničkách až k cíli. Kolem šesté zastavil Lukáš auto na malém parkovišti. Následoval hovor s paní majitelkou. Po pár vteřinách odklonil Lukáš mobil od ucha a oznámil nám, že paní má teď něco jiného na práci a bude se nám věnovat za deset minut. Opustili jsme přední sedačky a šli zevlit ven. Lukáš začal odmotávat materiál z nosičů, já jsem kouloval kluky přes sklo. Výsledkem bylo, že nám oběma mrzly ruce. Naštěstí se paní objevila a uvedla nás do útrob dvoupatrové, velmi pěkné chaty. Náš přechodný životní prostor se nacházel v přízemí, což bylo velmi příjemné. Poprvé jsem si to uvědomil, když jsem nesl druhou bednu s hračkami.

Apartmán se skládal ze dvou pokojů (celkem dvou dvoulůžek a jedné postele), štíhlého kuchyňského koutu, sociálního zařízení děleného na dva a obývacího pokoje. I přes prvotní nápad a nadšení, že velcí klucí budou bydlet spolu jsme si nakonec ustlali podle rodin. Lehce jsem si vybalil (pověsil bundu na ramínko do skříně a ferneta do lednice), oblékl se do domácího a sedl si ke stolu s pocitem hladu. Zdlabal jsem polovinu dobroty od tchýně (guláš) a pídil jsem se, co bude dál. No samozřejmě, že na řadu přišlo všeobecné veselí a hraní her. K tomu všemu, abychom lehce napomohli lepší náladě, jsme si přiťukli fernetem a zobali slané, sladké, zdravé i nedoporučované dobroty. Projeli jsme naše hlavní město (hra Praha) křížem krážem, cestovali kolem Světa a osvěžili si znalosti o naší zemi (Zlaté Česko). Z lehké únavy, možná z pokročilého věku, stalo se, že jsem od půl desáté začal zívat a s lehkými pauzami jsem to vydržel až do odchodu na kutě. Hodiny sice ukazovaly nehorázně mladou etapu večera, ale nedalo se nic dělat. Prostě se nám chtělo spát (samozřejmě kromě Káti). Tím pozbyl platnosti první z dnů.

Nasnídali jsme se (všichni na mě kolegiálně čekali), a řešili jsme první cestu na sjezdovku. Lukáš hbitě a velmi zručně upravil lyže, já se pokusil s vypětím všech sil doprovázené remcáním nasoukat do bot. Kluci, jejichž velký den v podobě prvního pobytu na lyžích právě nastal, zuřivě pobíhali po všech místnostech apartmánu (někdy i s lyžemi na nohou) a dávali jasně najevo své nadšení a touhu. Oblékli jsme se do nesportovně, nelyžařsky a nestylově vypadajících svršků a spodků a vyrazili jsme vstříc vleku. Ten se nacházel skutečně na hod kamenem daleko. Stačilo nám pouze překonat parkoviště, které nám vyčarovalo úsměv na rtech, protože parkovné byla stokoruna, a vystoupat menší kopeček. Já jsem se podruhé v tomto dopoledni soukal do přeskáčů, Lukáš obstaral denní permice (jsem od přírody kolegiální) a klukům vyřídil lekci v lyžařské školičce. S Káťou jsme počkali, až budou vyzvednuti a po jejich odchodu (ve skupině byli jen kluci a holčička nerozumějící ani anglicky, ani česky) jsme se přesunuli ke vstupu na lanovku, tam připnuli lyže, píply si vchod a čekali na sedačku.

I přes nějakou tu frontičku odbavoval transportní mechanismus lyžaře celkem rychle a my si po pár minutách poťapkávání sedli a užívali si jízdu na vrchol. Ta trvala zhruba deset minut a přestože byly sloupy lanovky umístěny mimo sjezdovky, našlo se pár odvážlivců, kteří krosili stráň pod námi. Naše první jízda směřovala k informační tabuli, která zobrazovala všechny sjezdové možnosti zdejšího kopce. Modrá dvojka byla pro začátek jasnou volbou. Není důvodu pro hrdinství a vymáznout se hned na začátku je přece blbost. Tak zřejmě právě proto se mi to stalo a já po pár stech metrech zažil první fyzický kontakt s lyžařkou. Tak dlouho jsem se vyhýbal a vymýšlel trajektorii, kterou pojedu, až jsme oba skončili na zadku, obalení sněhem. Do zpěvu mi rozhodně nebylo, protože jsem zjistil, že sestřelenou osobou je mladá slečna, postrádající oproti mé váze zhruba třicet kilo. Omluvil jsem se a došmajdal k ní.

Slečna seděla a nemluvila. I přes moje neustálé dotazy, jestli jí nic není, jestli může vstát a podobně z ní nevypadla věta delší tří slov a jen něco brblala. Zato muž (zřejmě přítel, anebo hodný strýc) komentoval moje počínání velmi silnými slovy. Jen díky tomu, že se nacházel deset metrů níže a na nohou měl připjaté prkno, které mu znemožňovalo stoupavý pohyb, jsem nedostal okamžitě přes hubu. Nakonec se zadařilo a mladice promluvila. Byla v pořádku, zdravá a celistvá, ale v menším šoku, který potřebovala rozdýchat. Ještě nějakou dobu jsem nad ní postával a když se postavila na ski a velmi opatrnou jízdou se ztratila z mého dohledu, dokončil jsem trasu. To to hezky začíná. Lukáš mi byl v těchto těžkých chvílích oporou a moje rozhodnutí hodit lyže do lesa mi rozmluvil.

S dalšími výjezdy a sjezdy se moje fóbie vytrácela a lyžování sem si začal užívat. Protože nebyla sjezdovka dlouhá nudle, ale komunikacemi propojený kopec, každá cesta dolů byla originální a nečekaná. Sněhu byla kopa návaly lidí se pomalu vytratily a i když se nad námi snesla mírná mlha, z lyžování jsme měli potěchu (těla i duše). Jediné, co nám trochu vehnalo strach do očí (i nohou) byla sjezdovka označená číslem tři, na které jsme se po pár hodinách ocitli. Jakmile jsem spatřil sráz dolů, končící zatáčkou do lesa, silně jsem pochyboval o správném označení červenou barvou. Tento pocit jsem neměl sám, jak jsem se dozvěděl ihned poté, co jsme se s Lukášem shledali u turniketů. Na trojku už teda ne.

Ve tři jsme uznali, že míra našeho vyčerpání je právě na té míře, že by se jen kvadraticky zvětšoval počet pádů a riziko zranění (ať už vlastního, anebo cizího). Vycvakli jsme lyže a putovali domů. V teple obýváku nám Káťa oznámila, že Domískovi jde lyžičkování na jedničku a moc ho to baví, ale mladší synek se po pár minutách plužení rozhodl školu opustit (s náležitým zvukovým doprovodem). Vypili jsme si kafe a vyrazili do Železné Rudy na nákup poživatin. Po vstupu do malé filiálky celorepublikové sítě prodejen jsem na vlastní oči zjistil, čemu se říká vysokohorská přirážka. Cenu 58 korun za tvarohové buchtičky jsem si jinak nemohl vysvětlit. Nakoupili jsme tedy jen to nejnutnější (jako časopis se Spidermanem) a jeli povečeřet. Jídlo však nebylo připraveno na plotýnce našeho bydlení, ale stavili jsme se v restauraci "Na nádraží", která se kupodivu nalézala na nádraží. Klukům učarovaly palačinky, Lukáš s Káťou si objednali smažák a já jsem zdlábl plněné knedlíky se zelím.

Večerní program se nesl (a nebude tomu jinak ani v budoucí dny) v podobném duchu. Hygiena, hraní her (stejných, jen v jiném pořadí) a zábava. Jediný rozdíl byl v tom, že jsem začal zívat ještě dříve, než v pondělí. Noční klid jsem lehce vyrušoval chrchlacím záchvatem. Ráno mi Káťa oznámila, že jí to nevzbudilo, ale bylo to v půl čtvrté.

Z chaty jsme vyrazili společně, ale u sjezdovky pro malé a začínající s příznačným názvem "Sirotek" jsme se rozloučili a s klapotem přeskáčů pokračovali za naším cílem. Lukáš nechal nabít permici a my započali další sérii. Protože jsem měl stále před očima výjev ze včerejší kolize, na začátku jsem jezdil tak nějak napůl a velmi opatrně. To mělo za následek četnost mých pádů, protože jsem zuřivě brzdit začal deset metrů před potencionální překážkou. Pokaždé, když jsme se s Lukášem sešli u pípátek a na mém oděvu přibyla nová vrstvička sněhu, pousmál se a optal se, co že to bylo tentokrát. Studnice kombinací neznala konce. Na svahu jsem postupně potkal pomalu jedoucí dítě, pomalu jedoucí dvě děti, stojící matku s dítětem, muže odbočujícího zvláštně vpravo, ženu odbočující zvláštně vlevo a kochajícího se snowboardistu (zřejmě bezpohlavního). Ti všichni a ještě další byli impulzem k tomu, abych se na svahu vyválel. Přemýtal jsem v hlavě myšlenku, že bych šel své jezdecké umění zkoušet k Domískovi.

Lukáš, vybaven nástrojem Endemondo, sbíral informace o našich jízdách a trasách a nákresy na mapě začínaly připomínat dětské omalovánky. S přibývajícími hodinami a slunečním zářením bez přerušení začínala sjezdovka nabírat trochu nechtěných vlastností. Sníh byl mokrý, lepil se, byl neuvěřitelně těžký a na trati se začínaly objevovat větší a větší muldy. To krom jiných nástrah s sebou přineslo i neuvěřitelně pálící stehna (jakože svaly) ve finiši. Po 14té jízdě jsme se tedy s Lukášem rozhodli, že pro dnešek ježdění zanecháme a půjdeme se trávit den něčím jiným někam jinam. Doma jsme uložili šraňky, převlékli se a vyrazili na sirotka.

Domísek lítal na sjezdovce jako by tam byl pečený vařený nějaký ten pátek. Jen tu a tam mu Káťa ústně (někdy i fyzicky) předala radu nebo doporučení. O kousek dál si Davídek s Lukášem prožíval bobování. No a já jsem mezi tím pobíhal s foťákem v ruce a pořizoval snímky. Když Domískův "pojízdný koberec" přestal kobercovat, přesunuli jsme se ke klukům a i já jsem se svezl na plastovém pekáči. Davídek po mě chtěl, abychom nebrzdili a zastavili až u železniční stanice (nacházející se za hlavní silnicí) na peróně, ale já jeho touhy překazil a lehce ho tím nazlobil. Pak jsme s Lukášem zažali vymýšlet kraviny (jak jinak). Dva dospělé chlapi, kteří táhnou společnými silami jedno dítě na bobech (už při zápisu Domíska do školičky se slečna instruktorka Katka nemohla dovtípit, kdo je taťka), to přecházeli lidi s mírným zaváháním. Ale ze svahu kutálející se stejné postavy v jednom kruhu (držící se za kotníky), způsobilo zastavení kolemjdoucích a jejich nechápavého zírání.

Dostatečně vydovádění jsme popadli boby a jeli jsme domů stavět sněhulácu a vykopat tunel. Zatímco Káťa se zhostila tvorby neživé postavy, Lukáš se chystal vyrobit delší sestru Blanky. Nejdřív odhazoval sníh malým a pak velkým hrablem, když kapacita těchto nástrojů přestávala stačit, razil podzemní propojení dvoumetrovou tyčí (ani nevím, kde jí splašil) a nakonec se do vykopaného otvoru ponořil celý a z jeho útrob vyhazoval sníh zřejmě silou mysli. Co ale dokonale vytvářelo výjev z dob otrokářství byl Domísek, stojící s rukama za zády nad tátou, hledící na výtvor trochu kritickýma očima. Tu a tam ručkou v rukavici ukázal na místo, které se mu ještě nezdá býti v pořádku, anebo jen preventivně upozornil. Asi hlavně díky Domískově radám bylo propojení otevřeno pro veřejnost v extrémně krátké chvíli. Kátin sněhulák byl již také na světě. Lukáš mu k dokonalosti přikouzlil ještě čapku a dílo bylo dokonáno.

Následoval výlet do Rudy. Večer měl následovat druhý pokus o vytvoření krupicové kaše (při úterním Lukáš vyrobil oslazené teplé mléko). Prohnali jsme se tedy krámem, nasbírali maličkosti (jako krupičku) do košíku a jeli zpět. Lukáš se dal do vaření, Káťa odstrojovala kluky a uklízela, já jsem si vlezl do sprchy. Když jsme lezl ven, narazil jsem na pobíhajícího Lukáše. Ten mi ukazoval krabici kakaa a zeptal se mě, jestli uhádnu, co jsme v obchodě zapomněli a pro co se musel během mé očisty vracet. Pak mi prozradil, že se jednalo o nejdražší pořízení v jeho životě. Ale při druhém stornování krupicovky by kluci asi zbořili Šumavu.

Večer jsme zase hráli.

Oblékl jsem se stejně neprofesionálně, jako na sjezdovku, jen místo kulicha jsem si na palici narval kšilt, na nohy oblékl džíny a přes záda přehodil brašnu s foťákem (na panoramata). Co Vám budu vyprávět. Hotovej východoněmeckej turista na lyžích. Vyrazili jsme opět k vleku, kde se nacházela i půjčovna a začátek běžecké trasy. Vstoupil jsem do útrob velké místnosti plné lyžařského náčiní a vznesl prosbu o zapůjčení běžeckých lyží, bot a hůlek. Prodavač se na mě podíval (hlavně na mou ústroj) a trochu se s pousmáním v hlase zeptal, jestli na mě. Musel jsem s pravdou ven. Vyfasoval jsem parádní Rossignolky a boty, ve kterých bych mohl i na procházku. Poděkoval jsem, zaplatil a juchal jsem ven. Obsluha mi ještě sdělila, že si můžu nechat převoskovat lyže v servisu. Toho jsem se ale bál využít, protože bych se musel před dalším odborníkem předvést ve své výbavě a to jsem opravdu nechtěl. Stačili lyžaři, kteří se po mě otáčeli.

Na třetí pokus jsem nasadil běžky a zařadil se za Káťu. Minule můj pobyt na tomto typu lyží skončil zlomeninou (obou lyží), tak jsem zvědav, jak to dopadne dnes. Vyrazili jsme směrem, kterým jsme tušili zelenou stezku. Hned po prvním přísunu levé nohy k prvé jsem málem skončil v pangejtu, protože to nějak divně klouzalo a udržet rovnováhu byl pro mě um. Ujeli jsme deset metrů a vydrápali se na malý sjezd. Přišel první otazník, kudy pokračovat dál. Vzali jsme to instinktivně a po pár set metrech jízdy lesem se nám otevřel nádherný výhled na zasněženou krajinu ve slunečním oparu. Kochali jsme se a po dvou minutách nám požitek zkazil štěrk a pláty asfaltu, bránícího nám v dalším postupu. Protože louku, nacházející se po naší pravé ruce, opouštělo pár běžkařů s číslem na prsou, pustili jsme se právě tamtudy. Nádherná stopa, krásný terén, ale bohužel se jednalo o okruh. Tak tudy zelená určitě nevede.

Vrátili jsme se před asfalt a přemýšleli, kudy dál. Šťastná víla nám seslala spřízněnou duši v podobě ženy. Optal jsem se, jestli náhodou neví, kudy tudy po zelené. Neměl jsem to dělat. Cesta nám ukázána nebyla, zato jsme vyposlechli její životní příběh a velmi detailně události posledních tří dní. Když paní odhopskala, Káťa zvolila trochu divoký, nicméně správný směr. Přelezli jsme plůtek, několikrát se vyráchali v hlubokém sněhu a připojili se na další pěknou stopu. Konečně to vypadalo, že budeme běžkovat. Zapomněl jsem dodat, že jsem pro uchování našeho snažení zapnul na telefonu Endomondo a zaznamenával tak trasu a další parametry.

Jak jsme si tak šlapali, objevil se nad námi záchranný vzdušný dopravní prostředek (vrtulník) a přistál kousek od nás. Po chvilce pozorování jsme usoudili, že jsme se ocitli na louce, kde právě probíhá nácvik, protože pán mávající ze stromu tam nebyl jen pro ozdobu. Měli jsme sice strach, že budeme vyhnáni za rušení operace, ale na druhé straně, chováme se pokojně a přicházíme v míru. Zrada přišla v té chvíli, kdy se běžecká stopa začala stáčet k partě vrtulníku. Provedli jsme obrat o 180 stupňů (já s pádem) a prchali zpět. Po zelené nebylo ani potuchy a tak jsme se souhrou náhod dostali znovu před informační tabuli (ano, tam kde jsme začínali) a ujasňovali jsme si postup. Když nám bylo vše jasné, vyrazili jsme vpřed malým a nenáročným (ironie) stoupákem. Trasa se shodovala s minulou, jen jsme se nacházeli o pár metrů výš ve svahu. Výsledek byl stejný. Asfalt, přesun přes plot, cesta kolem vrtulníku (teď pro změnu pána na strom vysazovali), obrat (s upadnutím) a informační cedule.

Po dvou hodinách a pěti kilometrech (prosím zadržte smích) jsme to vzdali. Vzhledem k tomu, že minutu před tím, než jsem chytl za kliku, nastala v půjčovně obědová pauza, nesl jsem si běžky domů. Lukáše jsme potkali s klukama na bobování. Protože Domískovi začínala za chvilku školička, vytvořili jsme doma malou rošádu. Mě byl svěřen do péče Davídek a mamka s taťkou šli sledovat staršího syna, jak si počíná. Započala moje první dlouhodobější a samostatná péče o dítě předškolního věku.

Nechtěl jsem znovu pustit chvilku mlčícího spidermana, takže jsem si zasednul jsem s Davídkem ke stavebnici a jali jsme se tvořit mišmaš (odborný to výraz Davídka). Celé to spočívalo v tom, že jsem podával kostky a když jsem náhodou někde něco spojil, bylo to strašně špatně, protože takhle to přece nemůže být. S lehkou závistí jsem sledoval dětskou fantazii a pokoušel se vzpomenout, jak se hraje. Nešlo to. Z depresí mě vyvedli vrátivší se rodiče (bez Domíska), kteří nás posbírali a vyrazili jsme zpátky na sjezdovku. Já znovu pořizoval snímky budoucí lyžařské legendy i útrapy malého Davídka. Zatímco Domísek už mrskal obloučky jedna báseň a zastavení mu nečinilo nejmenších potíží, Davídek pochopil účel trochu jinak a spíše se snažil napadat a povalovat tučňáky.

Slíbená večeře v pizzerii začala procházkou městečkem. Tu a tam jsme se zastavili kvůli obdivu (rolba, sklápěčka se sněhem), někdy pro slzy (nepotáhneme s sebou sněhovou kouli velikosti kopačáku) jednou kvůli bolavým nožičkám (to bylo hned na začátku). Do restaurace jsme dorazili, když se pomalu na ulice začala snášet tma. To znamená že právě v tu správnou dobu. Usadili jsme se u stolu a do rukou uchopili lístky. Lukáš projel očima nabídku a s klapnutím desek prohlásil, že si dá klasiku, smažák. Jeho rozhodnutí mu ovšem trochu narušila servírka, která shrnula nabízená jídla na jedno slovo. Pizza. Nakonec si tedy vybral trojkombinaci těsto-salám-sýr. Čekání na pokrm nám zpestřoval rozložitý muž stolující vedle, který zřejmě držel bobříka vtipnosti a vyzařoval (hlavně hlasitě) moudra na všechny strany. Čekání se zdálo býti nekonečné, ale bavič stačil ukončit pobyt, než jsme po něm něco hodili.

Slečna přinesla těstovinovou placku a my se dali do dlabání. Musím říci, že jsem si moc pochutnal. Pozorování blízkého okolí a nás zmohlo Davídka tak moc, že usnul. Domísek zaujal tabletí pozici a likvidoval panáčky. S nacpaným břichem jsem se odvalil domů a po zbytek večera se oddávali hrám.

Sice jsme špačkovali (hlavně já), ale brali jsme to jako nutné zlo při tak krásném počasí na tak skvělé sjezdovce. Co nám ale nešlo pochopit, bylo chování některých čekatelů na lanovku. Neochota sdílet malý prostor s neznámými občany prožívám někdy také, ale při pohledu za sebe na frontu, která se táhla na nástupiště, jsem se krotil. Že jsme jeli na čtyřsedačkové lanovce ve třech bylo pravidlo. Nepravidelně jsme se vyvezli na vrchol sjezdovky ve dvou a vrcholem byl moje soukromá jízda. Asi jsem se třem adolescentům nelíbil a tak si nenastoupili.

Jízd jsme uskutečnili celkem sedm a ukončili jsme tak lyžařskou sezónu. Odevzdali jsme nabíjecí kartičky a rozloučili se se sjezdovkou. Doma nás čekalo uklízení, balení a štosování do auta. Balení pro mě nebyla nijak problematická věc. Vzhledem k tomu, že jsem ani nevybaloval, přihodil jsem do kufru jen ručník a věci z koupelny a bylo hotovo, jen zaklapnout. Káťa s Lukášem to měli samozřejmě, kvůli klukům, trochu problematičtější. Nakonec jsme ale všechno zvládli, na střechu zase umístili obsah lyžárny, do kufru naskládali jezevce s oblečením a dva s hračkami a můj loďák. V téměř prázdných pokojích jsem chtěl provést základní zušlechtění pomocí stojanového vysavače, ale po pár minutách, kdy se v apartmánu začal linout pach spáleného motoru, jsem toho nechal. Dle instrukcí jsme vhodili klíče do schránky (nebylo s kým se osobně rozloučit), zamávali chatě a vyrazili ze Špičáku.

Klasicky, po pár minutách či po pár kilometrech (podle toho, co je pro Vás sympatičtější) jsem zavřel oči a nechal se unášet skrz Šumavskou krajinu. Vzbudil jsem se až chvilku před naší plánovanou mezizastávkou na zřícenině hradu Rabí. Ten jsme se rozhodli navštívit už při cestě z Prahy, když se našim zrakům odhalil v jedné zatáčce a svou mohutností nás zaujal ba přímo ohromil (taky se jedná o největší zříceninu v Čechách). Bohužel jsme se dostavili ke vstupní bráně s předstihem nějakého toho měsíce a tak jsme měli možnost prohlédnout si tvrz jen zvenku. Obešli jsme vysoké kamenné zdi dokola a znovu nasedli do auta.

Naše expedice byla ukončena na parkovišti Pražského sídliště, přímo před vchodem našeho baráku. Já jsem ze zadní části vozu vyndal všechny svoje zavazadla, rozloučili jsme se a já se odebral domů. Moc děkuji za společnou dovolenou a doufám, že to nebyla poslední.