Nabídek k odvozu jsem měl mnoho. Milda, Jiřík i Zdenda mě nabízeli posezení ve svém autě. Nakonec to ale s odjezdem dopadlo jinak a já se napevno domluvil s Mírou. Milda s Martinem plánovali vydat se na severovýchod již po třetí hodině (vzali si půl dne dovolené). A Zdenda si cestu zkrášlil mezipřistáním v KLDR. K naší skupině se nakonec připojil i Jiřík, který taktéž zastával myšlenku, že je hloupost jezdit v sedmi lidech deseti auty. Domluveno. Ve tři čtvrtě na čtyři jsem stál na Opatově a vyhlížel Mírovu káru.

Ta se přiřítila několik vteřin poté, co mi Míra volal a ptal se, kde stojím a hlavně, kde má zaparkovat. Pohled skrz přední sklo vozidla prý neposkytuje žádný plac na krátkodobé zastavení. Po vzájemném ujišťování, kde se co nachází a nenachází Míra zastavil svého černého dravce poblíž autobusové zastávky. Já jsem přehopsal silnici, autobusům před čumákem a uvítal se. Mírův úsměv mě nenechal na pochybách, že se bude jednat o výjimečnou cestu. Jedno velké zavazadlo jsem nacpal do kufru a usadil se coby spolujezdec. Zavolali jsme Jiříkovi, abychom přivítali i jeho a mohli vyrazit z Prahy.

Jiřík stál taktéž na odstavném parkovišti, bohužel nesouhlasném, než na jakém jsme parkovali my. Nicméně ani tak velká čtvrť, jakou je Jižní město, nemohlo naší výpravě nachystat dostatečně nepřekonatelnou překážku. Za okamžik vydaly útroby podzemní dráhy posledního spolujezdce. V ruce třímal pouze lehkou batožinu. Rybolovecké pjuty (jak je od jisté události označujeme) byly bezpečně uschovány doma. Posedali jsme si do prostorného motorového vozidla, Míra zapnul navigaci správně nastavenou na pohyb autem a na své automatické převodovce zařadil písmenko, pod kterým kobyly vystartovaly jako splašené.

I když meteorologové slibovali deštivé a zamračené počasí, my v autě jsme se potili jako čuníci. Stažená okna byla smysluplná na padesátce, ale po najetí na rychlostní komunikaci byl hluk neakceptovatelný. Po hermetickém uzavření vnitřního prostoru vozidla a jeho proměnu na skleník nám Míra oznámil, že klimatizace je sice funkční, ale její použití není reálné. Aktuální stav vzduchotechniky totiž po jejím odstavení naplní vnitřek nevonným plynem. Abych detailně popsal zamítnutí aktivace chladícího prvku, budu Míru citovat: "nezapnu, protože pak smrdí". Prvních padesát kilometrů jsme hezky potili, ale nakonec remcali v takové míře, že řidič klimatizaci zapnul. Interiérem se neslo vypravování nás všech. Soukromé i pracovní novinky střídali historky na zasmání i nejnovější vtípky potulující se po sociálních sítích. Když jsme na šedesátém kilometru dojeli Zdendu, Míra navázal rádiový kontakt.

Chlapci jeli velmi ohleduplně, zodpovědně a dopravní předpisy se snažili dodržovat, co to dalo (a to nebylo často). Svá dvoustopá žihadla hnali do červených jen jednou. Zrovna v místě snížené maximální rychlosti kvůli stavebním úpravám a nutném zúžení vozovky. Za téměř dvojnásobné překročení rychlosti nebyli naštěstí penalizováni. Obsluha radaru dopravní policie v tu dobu hledala svačinu v kufru (svého služebáku).

Personální nevyrovnanost osob byla napravena na parkovišti u Žamberka. Tlak způsobený nahromaděnou tekutinou v oblasti podbřišku byl totiž pro některé cestující silný. A navíc jsme se toužili poplácat a přivítat se Zdendou. Míra spálil jednu cigaretu a Jirka se posadil ke Zdendovi. Na dlouhé zdržování nebyl čas. Osádka dalšího vozidla, tedy Martin s Mildou, se tou dobou nalézali opravdu velmi blízko penzionu a Saša, který dorazil o mnoho dříve, nás obdarovával fotografiemi okolí.

S příjezdem do Jablonného nad Orlicí jsem začal Míru krmit zážitky z vojny. I přes mou velkou snahu zachovat si důstojnost jsem musel zatlačit dvě slzy. Jednu nad faktem, že se znovu nacházím v místě svého mládí a druhou kvůli chybějícímu Lukášovi. Naštěstí dobrá nálada v podobě setkání s přáteli na sebe nedala dlouho čekat. Krátce před sedmou večerní jsme zastavili vprostřed strmého kopce, nedaleko hezké chaloupky. Zcela nezaměnitelným smíchem (jak zvukem, tak hlasitostí) se prozradil Milda. Ten seděl s Martinem a Sašou na terase, samozřejmě s půllitrem Holby před sebou a byl, stejně jako ostatní, zabřednut do rozhovoru. Na kluky jsme mávli, ale oficiální přivítání si nechali až na potom. Naše tápání po ubytování a základních informacích nám ukrátil Saša, který nám přišel vstříc. Prozradil, kde se nalézá náš pokoj, že při průchodem musíme použít roušku, kde se máme zouvat a kam budeme odkládat jediný (a sdílený) klíč od cimry. Skrýš byla na skříni, což bylo pro některé, například Mildu, celkem nedostupné. Zřejmě také proto Milda nikdy neodemykal, ani nezamykal :). Seznámil nás i se společenskou místností, kde se kromě několika jídelních stolů nalézala i bicí soustava. Naše nadšení ale okamžitě zchladila velká cedule visící na dupáku oznamující, že na buben je zakázáno hrát.

Odložili jsme si věci do pokoje, obsadili zbylé postele, někteří se převlékli a utíkali jsme za ostatními ke stolu. Slunce příjemně svítilo, na obloze ani mráček a paní domácí byla usměvavá mladá dáma. Chvilku po našem příchodu jsme za ucha drželi půllitry všichni a mohutným přiťuknutím započali devátý ročník Chlapské jízdy.

Na stole se objevily příbory, ty přinesl synáček a po chvilce i talíře s polévkou (držkovkou) a následně večeře (špecle). Na těch jsme si moc pochytnali. Teda kromě Martina, který si objednal kvůli alergii "speciální" menu. A jeho večeře byla tři volská oka s bramborem. Jak to tak u Martina bývá, neremcal. A nezačal s tím ani teď. Zdlábli jsme véču i sladké překvapení od paní domácí a pak se pustili do povídání, pivek a otevřené zábavy.

Svými, někdy dost radikálními, povídačkami jsme bavili i okolní stoly. U nich seděla parta kovářů na víkendovém kurzu, anebo mladá dvojice podnikající cyklovýlety po okolí. Fatálně šokujícím bylo pro nás chování Mildy, který kolem půl deváté večerní začal zívat, začaly mu padat oční víčka a polohlasem prohlašoval, že přišel jeho čas. Jeho únavu ostře ukončily slovní útoky, které se v tu chvíli na něj upnuly. Opustit nás v tuhle hodinu? Jít spát tak brzo, když jsme se na tuhle akci rok těšili? Neexistuje! Milda se postavil spánku hrdě vstříc a v boji s ním na plné čáře zvítězil.

Ani nevím, jak rychle se to stalo, ale začalo se lehce smrákat a paní domácí nám oznámila, že od dvaadvacáté hodiny je terasa uzavřená. My, rozjetí jak vlaky z kopce, jsme tuto informaci odmítli přijmout za fakt a brali ho spíše jako prohru. Proto jsme se rychle přesunuli dovnitř (k výčepu) a chystali se k poslední objednávce. Prvotní nápad, pořídit si do několika PETek trochu pivka se ve vteřině změnila v panákovou smršť. Paní domácí nám představila lahve různých tvarů i barev a nabídla jejich obsah. Šestiboj se skládal z kombinace růžová, růžová, pomík, vopice, pomík a pomík. Jaké jsou oficiální názvy netuším, ale chutnalo to kromě vopice vesměs dobře. Dobrá nálada, rozjařenost i hlasitost stále stoupala a někdo hodil do pléna návrh, jestli bychom mohli navštívit společenskou místnost a využít šipek. To paní domácí striktně zařízla. A možná to bylo dobře, kdoví jak by to dopadlo s perkusní výbavou.

S dvěma PETkami a velkým panákem skotské (Martinovi) jsme se přesunuli do pokoje. Někdo zasedl ke stolu, někdo se natáhl na postel, byli i tací, kteří si vlezli na někoho. Zábava pokračovala. Při návratu z toalety nám Saša oznámil, že se u pisoáru potkal s rozespalým kovářem, který mumlal něco o nočním klidu, tichu a spánku. Bohužel to ve víru noci, uprostřed kterého jsme se nacházeli, nějak zapadlo a my do postelí ulehli až po druhé ranní. Pokoj byl v pořádku, jeho výbava netknutá, my nepomlácení, jen trochu společensky unavení.

Když jsem dorazil po lehkém zpoždění k jídelnímu stolu, hostina byla v nejlepším. Kluci mě ukázali, kde je pečivo, kde najdu kávu a že v míse jsou k dispozici vejce. Pečivo, kávu i mísu jsem našel, ale vejce ani jedno. Na procházející paní domácí jsem zahuhlal, kde jsou ta vajíčka. Odpověď byla stručná, jednoduchá, přímočará. Na jednu hlavu je počítáno jedno vejce. A už i tak bude synátor chudák bez bílkovin. Smutně jsem se podíval na talíře ostatních, jež byla zdobena několikerými produkty slepic. Zřejmě můj zbědovaný obličej vyvolal u kluků politování a podělili se. I já jsem do sebe mohl naládovat, kromě jiného, výplod kura domácího.

Co se bude dít dál jsme dlouho nezkoumali, protože program sobotního dne byl dopředu známý. Pěší výšlap k dělostřelecké tvrzi Bouda. Trasa nebyla dlouhá, ani náročná na orientaci (vedla po Jiráskově cestě). Ale byla celkem strmá a lesní terén neposkytoval komfortní cesty. Jediný, kdo s námi nemohl výlet postoupit byl Míra, který si pár týdnů předtím vyrobil během fotbalového zápasu na kotníku bouli a jeho chůza nevypadala nejplynuleji. S vidinou hopsání po kamenech se s námi v pokoji rozloučil a oznámil nám, že se s námi spojí až na Suchém Vrchu (přes který trasa vedla). Vybavil jsem se vodou, pláštěnkou, mikinou a samozřejmě foťákem a postavil se k ostatním na start. Lehce před devátou jsme se pustili do stoupání. Dostat se z šesti set metrů na skoro kilometr nad vodou byl závěr. První kilometr ne, protože cesta vedla po asfaltu a bylo nad čím se zastavovat. Ale po přesedlání na louku...

... jsme měli okamžitě všichni mokré boty. Velmi intenzivně zalévané zemské podloží si s nahromaděnou přírodní tekutinou už neporadilo a nechalo jí na obdiv kolemjdoucím. A to by nebylo, aby banda šesti chlapů těmi loužemi neprošla. Takže kromě hekání, nedostatku vzduchu v plicích a kapání potu jsme okusili ještě krásu čvachtavé obuvi. Tedy kromě Zdendy, který své nohy nazul do pevných a neprodyšných pohorek. První odpočinek jsme dali pod přístřeškem Hvězda, na druhém kilometru. Doplnili jsme tekutiny, načerpali síly a vydali se k vrcholu. I když obloha byla jako vymetená a předpovědi se naprosto minuly skutečnosti, my jsme byli schováni pod korunami stromů a chráněni před úpalem, úžehem a jinými slunnými nemocemi.

Během funění při stoupání jsem klukům vyprávěl, jak jsme během vojny chodili těmito končinami několikrát do měsíce. Někdy zatěžkáni nákupem, jindy strachem z pozdního příchodu na nádraží. Těch několik desítek let se na mé fyzičce podepsalo. Byl jsem rád, že jsem na zádech nesl místo několika bochníků chleba, cukru a mouky jen pár drobností. Pěšinu k Sucháči jsme vykamzíkovali a nahoře nalezli požárnickou soutěž. Zatímco devadesát procent přihlížejících byli oblečeni v kraťasech a krátkých tričkách, bojovníci s ohněm byli oblečeni ve služební kombinéze, na zádech měl konzervovanou dávku kyslíku, na hlavě helmu a před sebou úkoly různých velikostí a náročností. Opatrně, abychom snad nebyli vybráni za dobrovolníky, jsme se protáhli kolem závodů a setkali se na odstavném parkovišti Suchého Vrchu znovu s Mírou.

Následovala strastiplná cesta po šutrech, butrech a kamíncích. Nic moc pro zdravé nohy, natož pro pochroumaný Mírův úd. Bohužel jsme pokulhávání nepodpořili slovy pochopení a ujištění, že počkáme. Naopak jsme zraněného neustále vyzývali k rychlejšímu tempu, abychom stihli od dvanácti delší a intenzivnější poznávací trasu v podzemí tvrze. Mírovi to nečinilo nejmenších problémů. Natáhl nohy a před kasami jsme se ocitli s dostatečnou časovou rezervou. Do spletitých chodeb jsme se nakonec vydali skoro všichni, i když to tak na začátku nevypadalo. Míra se omluvil s tím, že delší zatěžování kotníku již nehodlá postupovat. Takže jsem si vlezl k okýnku a objednal šest lístků do třetí řady (vtip) a jedno pivko pro sebe (na spravení). S placením bylo trochu logistických problémů, ale nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme s několikaminutovou rezervou stanuli před betonovým vchodem. Vybavili jsme se teplými svršky (...prej na co budu potřebovat mikinu) a vyčkali příchodu průvodce. Rázně k nám napochodovala osoba v pětadevítkách a těžkých botech a na uvítání pojal velmi nepatřičně. Nejdříve nám oznámil, že většina z nás si dala pivo a toho, kdo bude přistižen při močení v betonových katakombách, bude bez milosti perzekvován. Druhá poznámka byla již otázkou a týkala se hromadného nošení roušek. To jsme s chutí odhlasovali jednoznačně a obličejový oděv nenasadili.

Prvotní studená vokální sprcha byla naštěstí jen jediným nemilým překvapením, které jsme pod zemí zažili. Průvodce, velký zastánce armády (dcera, zeť, bratr, teta, pratchán - všichni sloužili, anebo slouží) velmi zajímavě vyprávěl o železobetonovém komplexu, událostech (před i poMnichovských) i obecné historii. Většina obrovitých prostor zela prázdnotou, ale v některých místnostech byly i exponáty. K těm nám průvodce přihodil povídání a tu a tam dodal ještě kontrolní otázku. Na tu jsem odpovídal pouze jednou, protože dotazy byly velmi záludné. Například jsem netušil, že nejvzácnějším kouskem v místnosti plné vojenské techniky byla betonová kostka.

Zhruba v polovině prohlídky jsem se začal obávat trestu, který průvodce sliboval. Začínalo se mi totiž chtít na toaletu. Ovšem nudné chození po dlouhých a chladných chodbách nahradilo hopsání po schodech (navíc ozdobených krysami) a následný výlez na povrch. Troufám se říci, že většina posluchačů pobyt venku, i když oddělený mřížemi, uvítala a slunné počasí je zahřálo nejen na těle. Teplotní výkyvy však zmařily možnost průhledu mého objektivu a ten se nekompromisně orosil. Když jsem se opakovaně snažil otřít nahromaděný film ze skla a ono to nešlo, požádal jsem o radu Jiříka. Poprosil jsem ho, jestli by mi řekl, co s tím mám dělat. Jiřík se smutně podíval na povrch objektivu a pronesl: "no teď už nic". A bylo. Dofotil jsem.

Když jsme přecházeli mezi střílnami bunkru po povrchu, zaslechli jsme pár předzvěstí bouřky v podobě hromu. Obloha nad námi ale zůstala stále modrá a tak pro paniku nebyl důvod. Průvodce se s námi rozloučil, poděkoval za pozornost a upozornil nás na existenci mimořádné obchůzkové trasy v celkové délce šesti hodin. My jsme se nonverbálně shodli na faktu, že dvě a půl hodiny nám stačilo.

Nastal hlad. Výdejní okénko pokladny nabízelo samozřejmě i rychlé občerstvení v podobě klobás a dalších smažeností, ale nás zaujal jídelní lístek restaurace v Kramářově chatě. Saša zjistil, že dnes se podávají mimo jiné kynuté knedlíky. A já měl jasno. Zpáteční cestu jsme podnikli po jiné cestě, abychom se vyhnuli nekomfortním kamenům a přírodním schodům. Navíc Jiříkem ne zcela vhodně volené ponožky mu zapříčinily jisté potíže i při běžné chůzi. Zcela překvapivě byla cesta kratší, méně náročná a navíc nás dovedla přesně před vchod chaty.

Na rohožce, na pomezí vstupu a výstupu jsme řešili klasické rouškové drama. Prosklené dveře totiž vyžadovaly vstup pouze s ochranou. Pár metrů za nimi se ale pohybovali lidi bez hadru na obličeji. Takže jsem nacpal pusu do rukávu a zrychleně překonal ochranné pásmo. Nikoho jsem tím nepohoršil, nikým nebyl odchycen. Posadili jsme se k velkému stolu a čekali na objednání. Lístek obsahoval přesně ty položky, které našel Saša a tak rozhodování bylo dílem okamžiku. Dorazivší servírce jsme sdělili své touhy (gastronomické) a zcela překvapeně sledovali, jak si objednávají profíci. Martin si totiž naporoučel kompletní menu včetně kávy a dezertu a servírce prozradil, že položky hodlá konzumovat postupně, nikoliv najednou. Tak takhle se to dělá, aby člověk neseděl jak pecka a nečekal na probíhající personál.

Spokojen, příjemně nasycen a mírně unaven jsem vylezl a alespoň myslí se proplížil chodbami Stanice 916. Pro ostatní jsem byl jistě otravný, ale kdo nerad vzpomíná na místo, které ho spojuje s rozbitím deseti vajec, připálením točeňáku a vyhozením plného hrnce plesnivého špenátu. Míra, který se k nám znovu na oběd přidal (mezitím si hodil šlofíka na pokoji), nabídl tři místa k sezení při svozu do penzionu. Jeho pohostinnosti využil jen Jiřík (měl ty ponožky opravdu na pitchu). My ostatní, vybaveni stejnou fyzickou silou, ale s lepšími fuseklemi, jsme se pustili do sestupu po svých. Setkali jsme se znovu (po sprše) u stolu na terase penzionu.

Luxusní večeře se pomalu (velmi pomalu) proměnila na večerní zábavu. I když jsme měli k dispozici i několik karetních her, nedošlo k nim. Únava nesoucí se z předchozího večera přes celodenní výlet zanechávala své stopy. Navíc nás slunce rozdělilo ke dvou stolům. Naštěstí jsme jim zcela nepodlehli, i když bylo namále, a vydrželi jsme zase až do zavíračky. Martin dokonce položil i "velké voči" ze včerejška (umístěné ve sklenici). Tentokrát se s námi paní domácí na téma ochutnávky lahví odmítla bavit a my dostali na dobrou noc jeden pár PETek. Zbytek večera nebyl ve znamení divočiny, ale i přes to jsme za společnou věc pořádně zabrali.

Ráno jsme zabalili, zaplatili, rozloučili se a dopoledne, s kazícím se počasím (které později vyústilo v koupák na dálnici), vyrazili domů. Stejně jako tam, i zpět vezl Míra kromě mě i Jiříka. A stejně jako při předchozí cestě došlo ke změně cestujících. Jiřík si vlezl k Mildovi a Martinovi, Zdenda se oddělil na KLDR a Saša upaloval svou cestou. S Mírou jsme se rozloučili až na prahu našeho bytu.

Vážení členové našeho velkého bratrstva, kamarádi. Bylo mi potěšením se s Vámi setkat a trávit ve vaší společnosti těch několik hodin. Neodvažoval jsem se doufat, že by se Chlapská jízda mohla takhle vydařit. Mám na mysli hlavně četnost, protože s Vámi není možnost, že bych se nudil, anebo byl dokonce zklamán. Mějte se krásně. Nechci to zakřiknout, ale říct to musím. Budu se těšit příští rok při jubilejním setkání. Chlapům zdar!

PS: Nemůžu nezmínit, že nespočetněkrát opakovanou frází byl smysluplný výrok našeho pana premiéra, popisující snahu o pomoc naší přírodě. Druhým, často citovaným monologem, bylo audiovizuální pozvání Péťi Spešáka.