Krátce před začátkem se ke mě dostavila sympatická recepční a uvedla mě do zasedací místnosti. Než odešla, nabídla mi kávu a věnovala úsměv. I když se křeslo změnilo, potil jsem se stále stejně. Pak dorazil vlasatý klučina v krátkém triku a začlo to. Pár minut představení společnosti, pár minut shrnutí proč tam jsme, pak jsem dostal slovo já. Těžko se hledají slova z oboru a odborné termíny, když člověk uměl jen zasunout CD do mechaniky a Diablo dohrát až na pátý pokus. Ale pár věcí, které jsem se naučil se hodilo. Co jsem z hlavy dostal, ústy vyplodil. Míra, jak se zkoušející jmenoval, dodržoval dokonalý pokerový obličej. Nevyčetl jsem z jeho reakcí nic. A když jsme si po půl hodině podávali ruce na pozdrav, netušil jsem, na čem jsem.

Samozřejmě jsem hned volal Mildovi a chlubil se. Něco jsem odpověděl dobře, něco bylo plácnutí do vody. Ale další pozvání na sebe nedalo dlouho čekat a já na Vyskočilku pádil znovu. Scénář se odehrával hodně podobně, jen jsem se oblékl trochu jinak. Šedé sako a bílá košile. Tentokrát mě nečekal nikdo jiný, než šéf testingu Petr a doslova mi vyrazil dech poté, co mi oznámil, že dnes zvolený úbor je daleko vhodnější. No, v prvním kole jsem evidentně zapůsobil. Pohovor byl techničtější. Petr mi prozradil, že otázky bude pokládat od nejlehčí možné a podle mých odpovědí bude přitvrzovat. Hledal jsem velikost paměti na notebooku, zopakoval některé metodiky testování a selským rozumem popsal testovací scénář. U pojmu XML mi došel dech a já přiznal, že jsem dosáhl svého vědomostního vrcholu.

Protože byl Petr člověkem velmi charismatickým, pozitivně smýšlejícím s neustálým úsměvem na tváři, vlastně bych byl spokojený, i kdyby mě vyrazil. Naštěstí k tomu nedošlo a já se dozvěděl, že jsem úspěšně absolvoval přijímací pohovor a bude se mnou uzavřena pracovní smlouva. Když jsme řešili nástupní plat, byl jsem dotázán na výši, kterou bych si přál. Nechtěl jsem být neomalený, na druhou stranu jsem tušil, že zbytečným podceňováním si můžu přihoršit. Tak jsem vzal aktuální částku a trochu si přidal. Když jsem cifru oznamoval, snažil jsem se tvářit rozhodně. Odpovědí však bylo, že mnou navrženou hodnotu Petr akceptovat nemůže. Než se mi znovu rozbušilo srdce, s úsměvem dodal, že nejnižší možná mzda začíná o trochu výše. Zamotala se mi hlava.

V naprosté eufórii jsem odcházel z budovy budoucí firmy a děkoval všem svatým (a samozřejmě Mildovi) za to, že se to povedlo. Vstoupil jsem do světa IT a otevřel si novou životní cestu. Písemné ukončení činnosti v současném zaměstnání bylo otázkou několika minut. Pak už zbývalo jen tři měsíce čekat a těšit se. Začátek února se blížil.

Pořád jsem si vsugerovával, že nejdůležitější je tvářit se otráveně, protože činnost kterou právě provádím je pro mě rutinou. Nastartoval jsem notebook, sledoval start nejnovějších Windows 7 (doma jsem měl XP) a po zobrazení přihlašovací obrazovky třikrát zadal špatně heslo. Systém mi oznámil, že účet byl zablokován a já mám kontaktovat administrátora. Po pěti minutách sezení jsem se tedy zvedl a kolegů, kteří vypadali usedle, se informoval, kde sedí admini. S potupným výrazem jsem si nechal resetovat heslo a celý přihlašovací proces opakoval. Tentokrát jsem si dával více pozor na fakt, že mezi anglickou a českou klávesnicí je mimo jiné rozdíl v umístění písmen Z a Y.

Probíral jsem se nepřečtenými maily a našel instrukce. Vytisknout přiložený dokument, podepsat ho a odnést na HR. Co se skrývá pod dvou písmennou zkratkou jsem tušil, ale proč mi nejde vytisknout dokument jsem netušil. Ať jsem dělal co jsem dělal, pořád se mi nabízelo uložení PDF. Protože jsem si u adminů už ostudu udělal, zeptal jsem se naproti mě sedící kolegyně Magdy, který byla také nová (alespoň podle lepíku). Svěřil jsem se jí se svým trablem ohledně tisku. Nechápavě se na mě podívala a jak malému chlapci vysvětlila, že si přeci musím namapovat síťovou tiskárnu. Hanbou se mi chtělo propadnout a silně pochyboval o mé schopnosti se ve firmě udržet.

Abych si alespoň trochu zlepšil náladu, napsal jsem Mildovi, jestli by mi nepomohl a trochu mi nevysvětlil, jak to ve firmě chodí. Bohužel Milda se nacházel v jiné části města nežli já. Ale poskytl mi radu. Mám se spojit s kolegyní Lenkou, která mi byla určena jako mentor (něco jako chůva). Začal jsem pátrat ve všech kontaktech a adresářích, které jsem jen našel. A dotyčnou nenašel. Lenek bylo mraky, ale žádná určeného příjmení. Byl jsem na dně psychických sil. Naštěstí znovu zasáhla vyšší moc (Milda) a k mému stolu se dostavil Marek. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o zástupce vedoucího testingu. Při prvním setkání jsem ho tipoval jako milého chlapíka, který přišel zachránit tonoucího se nováčka. Krom jiného mě vysvětlil, že má mentorka se vdala a tudíž změnila své příjmení.

Byl jsem z duše rád, že nástup připadl na poslední den pracovního týdne a já si mohl během víkendu lízat utržené rány. S děsem v očích jsem opouštěl prosklenou budovu a téměř zatlačoval slzy. Ale jak to tak bývá, ráno moudřejší večera a pondělí je lepší než pátek. V hlavě se mi to poskládalo, já dostal další informace a moje kariéra dostala trochu příznivější směr. Následovaly mraky vstupních školení věnované firemní kultuře, testování, vývoji software, analýze, komunikačním schopnostem. Já se seznamoval s dalšími a dalšími lidmi a do práce zase začal chodit nadšený. Po několika týdnech jsem se konečně setkal s Lenkou, když jsem byl přiřazen do produktového týmu sídlícího v budově České pojišťovny (na Chodově). A tam, pod taktovkou projekťáka Marka a mentorky Lenky začala moje testerská kariéra.

Abych nezaostával za ostatními alespoň po vizuální stránce, chodil jsem uspokojivě kulturně oděný a po připsání první výplaty na účet jsem zainvestoval i do obleku. Můj počin hodnotil projektový manager vesměs kladně, jen mě upozornil na papírovou cedulku, která byla umístěna přes knoflíky rukávu na saku. Zatímco já jsem lístek považoval za módní doplněk, Marek mi vysvětlil, že se jedná o reklamní letáček.

Mentorka Lenka byla skvělá a měla se mnou maximální trpělivost. Na nevědomosti mi doporučovala literaturu anebo zdroje informací, na chyby upozorňovala jen soukromě a mé nekonečné otázky (někdy i opakující se) zodpovídala ochotně a klidně. Jen díky ní jsem čerpal první zkušenosti s testováním, seznamoval se s obecnými procesy a používal nástroje, o jejichž existenci, natož účelu jsem neměl ani ponětí. Krom jiného fungovala Lenka jako jakýsi filtr mnou zadaných chyb. Znamená to, že jsem vesele klikal podle určeného scénáře na obrazovce a pokud našel odlišnost, oznámil jí Lence. Ta můj závěr buď schválila, anebo s vysvětlením zamítla. Tak se stalo, že jsem zadal svou první "chybu".

Začátky nejsou nikdy lehké a pro mě se seznamovat s novými lidmi, řešit nové problémy a hlavně neustále se učit bylo těžké. Ale porovnání současné situace s tou minulou ve mě vždycky vzbudilo myšlenku, že snažení stojí za to.

Ukončení přijímacího řízení předcházel pohovor s mentorem a nadřízeným. Petr chtěl vědět, co jsem se naučil, co jsem dokázal, jaké jsem si stanovil cíle a jestli jsem těch minulých dosáhl. Zkrátka a jednoduše, jestli jsem jako zaměstnanec přínosem. S Lenkou po boku jsem seděl proti jindy usměvavému Petrovi. Tentokrát byla jeho tvář vážná a já měl opravdu strach. Vykoktal jsem všechna pozitiva, která mě napadla a čekal, jaký bude ortel. Jak jsem čekal, slavné to nebylo a já byl vzat na milost jen s tím, že pokud nedojde k většímu progresu mých vědomostí, další spolupráce nebude možná.

Odcházel jsem jako opatřený a rozhodl se, že takovýto rozhovor se svým šéfem již nechci nikdy podstoupit. Tohle předsevzetí se mi povedlo splnit někdy lehce, někdy obtížněji. Ale dostál jsem svému vnitřnímu slibu a podobný pohovor již neabsolvoval. V Logosím týmu plného skvělých lidí jsem vydržel několik let. Kromě testování jsem se naučil i spousta jiných věcí a díky Jul'ovi a Petrovi vznikly tyto stránky.

Další vyjevování příběhů nemá smysl, protože jednotlivé události již vypráví tyto stránky.