Pochopitelně jsem neměl o nedávné historii ani ponětí a studium historických materiálů bylo opředenou mlhou. Ale uměl jsem psát všemi deseti, měl středoškolské vzdělání a hlavně (nedělám si iluze) jsem byl synem své matky (ach ta protekce). Celý osvojovací proces se skládal z pohovoru s budoucím šéfem Honzou u kterého jsem si udělal očko tím, že jsem sloužil v jeho rodném městě (byl totiž z Jablonného nad Orlicí). Druhým přísedícím byl Prokop, který se neusmíval, ale protože jsem uměl pozdravit a představit se, souhlasil. Třetím v pořadí byl náměstek. Tedy nadřízený Honzy. Tam už byly sympatie hodně na bodu mrazu. Policejní důstojník si mě pátravě a zamračeně prohlížel, tu a tam se na něco zeptal, chvilku váhal s verdiktem a nakonec kývl. Měl jsem práci.

Po několika měsících jsem se dozvěděl celou pravdu o tom, proč na mě přijímající šetřili úsměvem. Zaprvé jsem nahrazoval pohlednou a veselou holčinu a za druhé jsem kvůli svému krátkému sestřihu byl podezřelý ze sympatií k nehodným hochům. Když se dotyční dozvěděli, že jsem stále na vojně, svůj postoj mírně pozměnili.

V pondělí jsem na sebe oblékl košili, sako a vydal se s taškou přes rameno na Vršovické Kubánské náměstí. Na vrátnici si mě vyzvedl Honza a posadil mě do místnosti sousedící s jeho kanceláří. Vlastně jsem byl usazen do předpokoje. Krom jiného obsahovala můj nový pracovní prostor dvě kopírky, jednu otevřenou a jednu zasklenou knihovnu, psací stůl s telefonem a počítačový stolek umístěný naproti. Dvě křesla, jednu ledničku a hlavně žádné kytky. Rozmístění nábytku pro nebylo ideální, ale na přestavbu jsem byl malým pánem. Představení a seznámení se s kolektivem mělo hodnotu hlavně pro ostatní. Já jsem si z těch všech dveří, kterými jsme prošli, zapamatoval jen kde sedí Miládka (ta pro mě byla klíčovou osobou).

Pomalu jsem se začal seznamovat s náplní své práce. Oficiálním názvem jsem byl "Administrativní a spisový pracovník", ale starat jsem se měl o dvě kopírky, síťovou tiskárnu a telefon se spojením mimo budovu. Kopírky vyžadovaly papíry, telefon evidenci hovorů. Dalšími nezanedbatelnými položkami mé kanceláře byla spisová kniha a malá lednička. Zatímco o významu elektrického spotřebiče pro uchování potravin nemusím vyprávět, spisová kniha byly desky, do kterých se ukládaly listiny na podpis. A tyto dokumenty bylo nutné přenést jednou za den k podpisu panu náměstkovi. Objevovaly se zde žádanky o služební cestu, oficiální dopisy na jiné úřady, zamítací, schvalovací i neutrální vyjádření k čemukoliv. Díky tomu jsem se mohl znovu a znovu seznamovat se spolupracovníky, protože klika dveří se podávala z ruky do ruky.

Po pár týdnech jsem si Milana, Frantíka, Dana, Lucku, Helenu a Aničku, Ondru, Radka, několik Jirků, Martina, Šárku, Prokopa a Oldřicha, Jardu, Petra a tři dámy okoukal a orientoval se v nich. Navíc jsem dostal dlouhodobý samostatný úkol, který mě živil v podstatě až do ukončení mé činnosti po několika dlouhých letech. Přepisoval jsem archivní materiály do elektronické podoby tak, aby bylo možné je publikovat v odborné literatuře. První z přepisů byly ručně psané poznámky vzniklé během soudního přelíčení komunistických monstrprocesů. Samozřejmě jsem nemohl čtením dohnat hlubokou neznalost dějin, ale pár termínů mi v hlavě utkvělo a já se začal zajímat o události let 1948 - 1989.

Zprvu jsem nejvíce slov prohodil jen s Honzou a samozřejmě Miládkou. Ostatní konverzace byly spíše jen zdvořilostní, anebo pracovní. Po několika měsících jsem si konečně, během oběda, přestavil kancelář a uspořádal si ji podle svého. Od té chvíle jsem měl počítač postaven na psacím stole a neseděl u něj jako stenografka. Moje cimřička, kvůli výskytu šéfa oddělení a dvou rozmnožovacích strojů byla v podstatě diskuzní místnost. Ať už kolegové zavítali z jakéhokoliv důvodu, pár minut se zdrželi, aby prohodili několik slov.

Kromě toho jsem začal přičichávat i k nedávné historii naší země. Jelikož témat ke zpracování bylo hodně a já pomáhal jednou tomu, podruhé někomu jinému, nasával jsem informace o střežení hranic a zatýkání agentů cizích zpravodajských služeb, táborech nucených prací u uranových dolů, perzekucích vůči církvi i nezodpovězené otázce sebevraždy bývalého ministra zahraničních věcí. Samozřejmě moje vědomosti byly i tak velmi povrchní, ale vybudoval jsem si jistou zvědavost a navíc byli ostatní kolegové vždy ochotni mi detaily vysvětlit. Kromě přepisování dokumentů jsem začal navštěvovat i archivy a badatelny. Z těch pražských můžu jmenovat badatelnu Archivu bezpečnostních složek Na Struze, Národní archiv na Chodovci, anebo Archiv Ministerstva zahraničních věcí. Na dvoudenní výlet jsme jezdili do Kanic (Brněnský venkov).

Velmi příjemným zpestřením bylo celoúřadové "výjezdní zasedání", což byla akce více než záživná. Během dvou dní jsme sice museli poslouchat referáty na různá témata (někdy zajímavá, jindy velmi nudná) od různých interpretů (ať již interních, či externích), ale večer byla volná zábava a absence rodinných příslušníků i povinností vzbudila divokost. Každá sklenička posunula hlasitost zábavy o pár decibelů výš. První rok jsem si samozřejmě nemohl utrhnout ostudu a přísně se kontroloval. Ale i tak jsem byl přijat do společnosti a od té chvíle byl plnohodnotným členem úřadu.

Za dostatečně dlouhou dobu kopírování, přepisování, roznášení a rozvozu (činnost, která navíc přibyla) jsem byl umístěn do vedlejší kanceláře, nastěhoval se k Milanovi a vyměnil se tak s Luckou. Zatímco Honza měl určitě radost z toho, že má zase na koho koukat, Milan nadšený nebyl. Ale každodenní tlachání a smysl pro humor z nás udělal komediální dvojici. Krom srandiček a vědomostí o druhé světové válce byl Milan také nakloněn hraní her. V dobách pracovního útlumu jsme provozovali nejdříve samostatné, později i síťové hraní strategií. Kromě elektronického hraní mě Milan s Frantou naučili ještě Mariáš. No, naučili. Vím, jak by se to mělo hrát.

Stěhování přišlo ještě třikrát, z toho dvakrát do jiné budovy. Nejprve jsme se přesunuli dva kilometry západním směrem do Přípotoční ulice. Ani v tomto případě, ani v ostatních netuším, proč k tomu došlo, ale odhaduji že z toho nejdůležitějšího důvodu. Kvůli penězům. S Milanem jsme se rozsadit nenechali a znovu obývali společnou kancelář. Krom našeho haraburdí jsme dostali do správy ještě několik plechových skříní s knihami. Jakože studijním materiálem. Dlouho jsme se nezabydleli a nastalo další stěhování. Zjistilo se totiž, že plechových skříní s literaturou je daleko více a mnoho míst, kde by mohly být uloženy, není. Svým obsahem vyhovoval jen "sál" umístěný vedle výtahu. A kdo jiný by měl tištěné skvosty hlídat, než Milan a já. Velká kancelář se nacházela na druhém konci chodby, než ostatní pracovní místnosti. A navíc byla oddělena jedním párem dveří. Takže jsme několik vteřin dopředu věděli, že k nám někdo zavítá. Neříkám, že bychom podnikali v našem doupěti nějaké nekalosti, ale ne každý vedoucí by ocenil monitor zobrazující rytíře v plné zbroji upalující tryskem k nepřátelskému hradu.

Protože tehdejší oddělení IT shánělo další pracovníka, najednou se náš úřad roztostl o dalšího mladíka. Vysokého moraváka jménem Mára. Pár týdnů jsme se s Márou jen míjeli a moc slov neprohodili i přes to, že jsme oba byli kuřáci a popelník se nacházel na patře jen jeden. K bližšímu otrkání došlo na jedné oslavě, na které byl přítomen Milan, Mára i já. Márův první dojem ze mě asi nebyl z nejlepších (což mi později také potvrdil), protože jsme s Milanem po pár pivkách rozjeli bujarou konverzaci čtyřprocentních. Sice jsem musel v následujících dnech uvádět stav věcí na pravou míru, s Márou jsme byli v každodenním kontaktu.

Kromě Máry jsem se totiž blíže seznámil i s dalšími dvěma ITky. Petrem a Tomášem. I jejich přičiněním vznikla mimopracovní a pravidelná aktivita na nedalekém školním hřišti. V různém počtu, v různých sestavách jsme se oblékli do trenek, popadli mičudu a honili se po place s cílem umístit míč do soupeřovy branky. Prvních pár mačů jsem byl spíš za přítěž než oporu, a tak si mě Mára (fotbalový poloprofík) a Petr (rozený talent) vzali pod svá křídla. Vysvětlili mi, že úspěch netkví v urputném běhání za kulatou věcí, ale dobrém umístění hráče a schopnosti předvídání. A tak jsem po malých krůčcích vstřebával zkušenosti a začal hru chápat. Od kopané našeho úřadu jsem se dostal k halové kopané a jednou jsem se zúčastnil i fotbalového turnaje. Pochopitelně jsme nevyhráli, ale pro mě, jako pro sportovního netalenta to byl úspěch.

Když jsem zmínil zábavu, nejen sportem jsme zpestřovali svůj život. Spontánní akce, začínající u jednoho pivka a končící v nočních tramvajích, anebo přespávání u kolegů byly na týdenním pořádku. Ať to bylo po týdnu, anebo po čtrnácti dnech, stále bylo o čem se bavit a čemu se smát (a co hrát). Kromě toho jsme podnikali i výlety na kolech, lovili jsme kešky, anebo se vydali na festival (většinou to byl SázavaFest). Bohužel, tak jako přišlo období radosti, bezstarostnosti a mé spokojenosti, přišel i konec této etapy. Naštěstí tato fáze trvala několik let, takže mám na co vzpomínat. Po posledním stěhování, několikeré reorganizaci a nutných opatřeních většina mých kolegů (kamarádů) seděla jinde, anebo odešla a atmosféra vystydla. Bylo toho málo, co by mě drželo. A tak jsem začal pátrat, kde bych mohl po zvednutí kotev přistát.

Prvotním nápadem bylo navrátit se ke kořenům, tedy vystudovanému oboru a poohlížel jsem se po strojařských pozicích. Nebylo to slavné. Ať už vezmu případ, kdy bych musel vstávat ve tři ráno, abych byl na píchačky v práci, anebo jezdil na několik dnů po jakýchsi montážích. Nic se mi nelíbilo a já tento nápad zavrhnul. Nadšení z práce pomalu přecházelo k nechuti.

Pak se ale stalo něco, s čím jsem naprosto nepočítal a nadosmrti o tom budu mluvit jako o události, která změnila můj život. Během návratu ze zaměstnání jsem potkal dávného spolužáka Mildu. Na rozdíl od něj já měl ze setkání radost. Pár zastávek metra jsem mu něco povídal a on se pak bez jediného úsměvu (což u něj bylo velmi netypické) rozloučil a zase zmizel v davu. Protože jsme se dlouho neviděli (bylo to několik let), netrápilo mě to a celou příhodu přešel pomyslným mávnutím ruky. Když po pár dnech přišla textová zpráva, ve které se mi Milda omlouval za své chování, překvapilo mě to. Vysvětlil svou pochmurnou náladu a pozval mě na návštěvu k sobě, což bylo navíc daleko blíže, než jsem si myslel. Z Modřan se totiž přestěhoval do Čimic, pár zastávek ode mě.

Slovo dalo slovo a my se znovu viděli. Večer, který se nesl ve jménu dobrého jídla a pití, vzpomínání i vyprávění o životních cestách nabral jiný rozměr ve chvíli, kdy se mě Milda zeptal, jak to mám s prací. Nijak jsem svého současného zaměstnavatele neočerňoval, ale rozhodně jsem nešetřil nespokojeností. A Milda mi položil zásadní otázku: "a nechtěl bys dělat ajťáka"? Mě to samozřejmě překvapilo, protože o počítačích jsem věděl pouze to, že fungují až po připojení do elektriky a mimo jiné se na nich dají hrát hry. Vysvětlil jsem Mildovi své profesní nedostatky, ale nabídka přetrvávala dál. Tehdejší teamleader mi doporučil studium teorie testování a jako návdavek jazyk SQL a UML. Dostal jsem termín tři měsíce. Pokud budu připraven, doporučil by mne k přijímacímu pohovoru. Moje rozhodování nemělo tenkrát dlouhého trvání a já se pustil do čtení Pattona.

Spoustě termínů jsem nerozuměl a diagramy byly pro mě Španělskou vesnicí. Pod slovem databáze jsem si představoval excelovskou tabulku. Ale nevzdal jsem to a látku si cpal do hlavy. Když minulo čtvrt roku, spojil jsem se s Mildou a uskutečnili další sezení. Trocha zkoušení, trochu oprav, kupa doporučení. Ještě, než jsem odcházel, posílal Milda do firmy Logos informaci o jednom novém juniorkovi, který by měl zájem vstoupit do jejich řad. A tento čin padl na úrodnou půdu. Dostal jsem odpověď a byl pozván na první kolo přijímacího řízení. A tím v podstatě končí kapitola o mém prvním zaměstnání. Nebudu předbíhat, a tak jen prozradím, že se brzo dozvíte, jak to bylo dál.

Za těch sedm let, které jsem strávil ve státní správě, jsem objevil spousta kamarádů a zažil nekonečně zábavy, radosti a spokojenosti. Kromě toho jsem načerpal i nějaké znalosti o historii a knihovnu si rozšířil o vědecké publikace. Všem bývalým kolegům děkuji za ten čas, který se mi věnovali a během kterého mě zpestřovali a zpříjemňovali život. Jsem rád, že s některými z Vás jsem stále ve spojení a na Vás ostatní rád vzpomínám.