Před Kbelskou vojenskou ošetřovnou se to v sedm hodin ráno hemžilo vojáky. Protože se mi i přes velmi krátkou vzdálenost od bydliště podařilo dorazit o pár minut později, vmísil jsem se nenápadně do davu a svou nedochvilnost zamaskoval. Hned několik minut poté, co jsem se zařadil k ostatním jsem byl vyvolán k lékařské prohlídce. Ta probíhala velice dynamicky. Sestře jsem nadiktoval své jméno a příjmení, na ruku si nechal nasadit límec s tlakoměrem a pár vteřin počkal. Když přístroj ukázal uspokojivé hodnoty, přešel jsem k panu doktorovi a ujistil ho, že se cítím zdravě, nic se u mě nezměnilo a dle svého přesvědčení jsem schopen absolvovat cvičení. Takto úspěšně prošli kontrolou všichni přítomní.

Byl jsem stanoven velitelem druhého družstva první čety. Toto bojové seskupení mělo postupně šest, sedm, osm, devět, osm a nakonec devět členů včetně mě. S polovinou lidí jsem se již setkal, anebo je alespoň znal, druhá čtveřice byla pro mě nová. Co mi ale dělalo starosti byla absence mého zástupce Petra, z něhož generalita udělala velitele družstva třetího. Samozřejmě zcela právem.

Poté jsme nafasovali zbraně, jak osobní, tak dlouhou a byli vyzváni k nástupu. Po krátké přivítání a shrnutí pana ředitele následovalo nejkratší poučení o bezpečnosti co jsem kdy slyšel od pana majora. To bylo navíc zpestřeno výstupem polských studentů, kteří nám dvakrát autobusem a dvakrát pěšky (tam a zpět) prošli tvarem, když se pokoušeli navštívit letecké muzeum. Bezúspěšně. Bylo zavřeno.

Stanový tábor, respektive místo budoucího stanového tábora bylo vzdáleno asi 150 metrů. Tudíž pěší přesun byl nejjednodušší a nejrychlejší řešení. Popadli jsme výstroj a jako zelený had se přesunuli do areálu vojenských kasáren. Tam jsme rozeseli své batožiny po trávníku a čekali na další instrukce. Vydání finálního rozkazu chvilku trvalo. Armádní nařízení (nákladní vozidlo může vozit pouze 16ks živých tvorů), drobnější úkoly (fasování někde něčeho) a lidské potřeby znemožňovaly jasně definovat, jaké jednotky budou přebírat ODOS. Nakonec bylo rozhodnuto tak, že mi posečkáme na aktuální pozici a vyslány budou druhá dvě družstva. Čekali jsme. Převoz ze stanového tábora na objekt střežení byl realizován „kyvadlovou dopravou“ v podobě vojenské Tatry. Nestačili jsme se ani rozkoukat a byl nejvyšší čas popadnout vercajk, naskákat na korbu a odjet. Vozidlo zastavilo na malém plácku před hlavní budovou, která se po dobu cvičení stala strážnicí a vlastně centrem dění.

Program byl v lehkém časovém skluzu (klasicky) a nároky na úpravy objektu byly vysoké. Pustili jsme se tedy do budování opevnění a zajišťování objektu. Podél plotu musely vzniknout palebné postavení z pytlů, na střeše dvou budov pozorovatelny, u brány KPM s množstvím zátarasů. A samozřejmě jsme nemohli opomenout metry a metry ostnatého drátu, který byl předurčen pouze k jednomu účelu. Aby byl natáhnut podél plotu. Času málo, práce dost a sil na rozdávání. Pro mě tedy pouze v prvních pár minutách. Když jsem podesáté kulhal s pytlem písku na zádech k nejvzdálenějšímu palpostu, funěl jsem jak sentinel. Bohužel pro jeden okop nestačilo pouze deset pytlů a okopů bylo šest. Ale od naprostého kolapsu a zhroucení mě zachránila jen hanba, kterou bych utrpěl. Ostatní příslušníci totiž kmitali, jako by nosili peří.

Všechno jsme nakonec zbudovali podle plánu i když finalizace probíhala v duchu rozebírání již postaveného. Ukázalo se totiž, že první úkryty byly postaveny velice bytelně a pozřely mnoho pytlů, které na konci chyběly. Tedy přesněji řečeno, chyběla náplň v nich. To ale nebylo nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Strážnici obsadili velitel čety a jeho zástupce, jednotlivá postavení určení strážní a na KPM se přesunulo celé družstvo. Od sedmnácté hodiny měla být vodárna plně provozuschopná a pod přísným dohledem naší jednotky. Tak tomu skutečně bylo. A první hlídku, dvanáctihodinovou, držela druhá četa. My jsme se proto objekt opustili a přesunuli zpět do stanového tábora.

Obavy z toho, že budeme muset ještě stavět stany se nestaly skutečnými. Logisti nám dočasné ubytování postavili a my si mohli zavazadla rovnou uložit. K uložení těl však ještě nebyl čas. Na travnaté ploše na nás čekala trojice instruktorů (některým již známí) vojenské policie. Jejich doménou byly techniky CRC, tedy zvládání davu. Pan praporčík mluvil jasně, svižně a k věci. Dostaneme obuchy a helmy, na převlíkání se do brnění není čas. Pak budeme lítat po asfaltu a zkoušet si probranou (zopakovanou) látku. K tomu všemu ale dojde až poté, co si naplníme útroby. Nahrnuli jsme se tedy do jídelny, nasázeli do sebe karboš a spěchali zase zpátky. Za pozdní příchod hrozila zvláštní penalizace. Obuchem přes ledviny.

Na zopakování mnoha témat nám zbyla z celého dne jen půlhodina. A to skutečně nebylo mnoho. Výcvik tedy probíhal „letem světem“ a připomínal rojení divokých čel než technicky zvládnuté taktické přesuny. Nemalým dílem jsem se o tento chaos zasloužil já. Krom jiného se mi povedlo poplést si ruce a splést si povel. V prvním případě to znamenalo, že se sedm vojáků nacpe do metrové mezery, v druhém případě jsem je poslal kupředu, když jsem je chtěl nechat se vrátit. Nervozita a pramalé zkušenosti prostě dělají divy. Několikrát jsme zadrželi velitele čety a já si do paměti vryl větu: „já nežádám, já vyzývám“.

Praporčík, který se v průběhu našeho nácviku někam vytratil se najednou objevil uřícený s oznámením, že si máme okamžitě nastoupit, protože u místní brány je nabroušený dav a naším úkolem je drbany vyprovodit ven a předat je spravedlnosti. Za srandu jsme to považovali do té chvíle, než jsme u vchodu do areálu spatřili asi dvacet lidí s transparenty požadující odsun ozbrojených jednotek, mír a kytičky pro všechny lidi a zavedení anarchie coby státního zřízení. Ke slovu se dostal velitel čety, aktuálně v roli velitele zásahové jednotky a začal jednat. Několikrát vyzval skandující skupinu k opuštění prostoru, upozornil je na jejich protiprávní jednání a poukázal na možné použití donucovacích prostředků. Nikdo to nebral vážně, takže jsme se do nich pustili, mlátili je hlava nehlava a když se několik osob válelo v krvi, ostatní utekli. No, tak takhle ne.

Nikdo to nebral vážně, takže jsme provedli několikrát vytlačení (cvičený před pár minutami), načež se dav ocitl daleko za svými původními pozicemi. Jedinou jeho reakcí bylo si sednout a klást pasivní odpor. S drobnou pomocí kolegů, tonfy a páky jsme živý řetěz rozpletli a výtečníky zajistili. První scénář obsahoval mraky chyb, na které jsme byli v následném brífinku upozorněni a akce se spustila znovu. Krom instruktorů a pověřeného fotografa sledovalo klání ještě několik obyvatel vedlejšího domu. Jestli se jim to líbilo netuším, ale podle blesků bych řekl, že si pořídili pár snímků do rodinného, nejspíše sdíleného, alba.

Třetí repríza se stala i finální. Byli jsme propuštěni do stanů, lehli si na neuvěřitelně skřípající lůžka, zalezli do spacáků a zavřeli oči s tím, že o půl čtvrté je budíček.

Samozřejmě kvůli třem desítkám vojáků nebude nikdo budit kuchaře. Tudíž jsme byli odkázání na pozdější donášku. Chytřejší pozřeli něco ze svých zásob, drsnější posnídali cigaretu a těm ostatním nezbývalo nic jiného, než hladovět do rána. Pendlující Tatrou jsme byli dopraveni k vodárně a setkali se s noční hlídkou. I když je druhá četa tvořena lidmi různých tělesných staveb, jiných fyzických výkonů i psychických odolností, vypadali všichni stejně. Zmrzlí a unavení. Musel jsem před jejich nechtěnou obětí smeknout pomyslný klobouk. Velitelé si předali strážnici a strážní svá stanoviště. Při tom jsme se dozvěděli něco vzkazek z nočního střežení. Kromě několika narušitelů se na KPM objevilo i vozidlo s výbušninou na palubě, takže krom klasických posil, jakými byli členové státní nebo vojenské policie, se v areálu objevil i pyrotechnik v nezaměnitelném nepohyblivém obleku.

V první části třísměnné služby jsem se já a Richard stal pochůzkářem kontrolující vnitřní perimetr areálu. Jinými slovy, chodili jsme v osmičce podél garáží, nádrží, technických budov, skladu nepoužitelného materiálu a jakýchsi koryt se stavebním bordelem. Stráž pohyblivá, navíc ve dvou samozřejmě utíká o hodně rychleji než stacionární a člověku samotnému. Při pátém kolečku jsem si potvrdil, že velmi šouravým krokem trvá objeví svěřený sektor deset minut. Při pomyšlení, že to máme na čtyři hodiny, mě tato informace moc neuspokojila, ale za chvilku se na obzoru objevil světlý pruh probouzejícího se slunce a to v nás vzbudilo jakousi naději. Chvilku před sedmou hodinou jsem začínal dostávat slušný hlad. Jak a kdy se bude provádět střídání za účelem odebrání stravy jsem, stejně jako všichni ostatní, netušil. Naštěstí jsme nečekali dlouho a zhruba za třicet minut se v našem rajonu objevil člen třetího družstva a poslal nás se nakrmit. Bez jediného vzdoru jsme předali svítilnu, vysílačku a naklusali do strážnice, kde nás Tomáš obdaroval klobásou, rohlíky a hlavně teplým čajem.

Zbývající čas první směny jsme trávili s Richardem každý zvlášť, protože nadešla ranní fáze střežení, která byla odlišná od té noční. Stáhli se posily, naopak se posílili střešní pozorovací místa, no prostě všechno jinak. Do devíti jsem tedy chodil podél plotu a nemohl si nevšimnout, že po jedné probděné noci je v trávě nádherně vyšlapaná pěšina. Monotónní a bezduché šlapání se následně změnilo v obsazení KPM. Tam jsme se sešli jako celé družstvo, obsadili všechny pozice, rozdělili si role a já vyfasoval jeden pár vysílaček. Instrukce byly jasné. Do areálu je možné pustit pouze takové vozidlo, jehož řidič se po vyzvání prokáže platnou vstupkou. Po této kontrole bude vůz podroben běžné prohlídce a vpuštěn. Pak existovalo asi deset výjimek, kdy auto vpustit anebo naopak nechat za branou. Ovšem rychle se orientovat v seznamu vozidel a osob byl pro mě oříšek. Proto jsme zpracovávali přijíždějící hezky pomalu a poctivě. Tento přístup nám ovšem vydržel jen do té doby, než nám před závorou postávali tři vozy vodáren a jedna sanitka, která byla, dle informace kontrolora, celkem nebezpečně vystrčena na hlavní. A vzhledem k tomu, že povolená rychlost v tomto úseku je sedmdesátka, mohli jsme ze sanitky udělat pohřebák plného nebožtíků. Upustili jsme tedy od kvality a pouštěli zaměstnance za úsměv a pozdrav.

Situace se uklidnila zhruba na hodinu, když se v kontrolovaném prostoru objevilo bílé osobní vozidlo s vojenskou SPZ, které se domáhalo okamžitého vpuštění. Jeho řidič, který se dost často objevoval v roli teroristy, poukazoval na červené písmeno Z nalepené na všech plechách Škodovky a pronášel něco o dohodnutých signálech. Při tom se oháněl jakousi průkazkou s logem řetězu. Já zanechal na tváři nepřítomný pohled a povídání dál poslouchal. Nakonec po nás praporčík mrsknul pytel s označením "servisní souprava", nastoupil a odjel. Než jsem stačil vysílačkou tento incident nahlásit, objevilo se další civilní bílé vozidlo s vojenskou SPZ. V něm seděl pan kapitán a přivezl nám vzory nových vstupek. Před chvilkou ukázaná průkazka byla speciální povolení opravňující k okamžitému průjezdu. Mimo jiné nám oznámil, že vozidla označená červeným zetkem symbolizují prověřené domácí síly, které nemusejí být kontrolovány. No, na tom pořadí předávání informací by bylo dobré ještě zapracovat.

Takovýchto veselých vystoupení bylo na KPM přehršel. Smích nás ale přešel ve chvíli, kdy se ozval z areálu výstřel a naším směrem se šoural voják s viditelným zranění dolní končetiny. Na výstřel jsem pochopitelně reagoval a zařval "kontakt". Když jsem ale viděl nohavici zbrocenou krví, uvědomil jsem si svůj omyl, vyzval kulhajícího, aby položil svou zbraň a poslal jednoho z lidí, aby mu šli pomoct. Chvilku poté, co ho svobodník odtáhl na obvaziště, dorazila sanitka a poskytla raněnému odborné ošetření. Krom záchranářů dorazila i výjezdovka vojenské policie, která přijela neúmyslné samovolné postřelení vyšetřit. Abych Vám klesl tlak a nechal Vás vydechnout, prozradím Vám, že všechno bylo jen nahrané, i když velmi působivé, divadlo.

Saniťáci odfrčeli a já byl povolán na strážnici k podání svědectví. A to mi celkem sklaplo. Dva černé barety, bez jakéhokoliv náznaku úsměvu mi klady jednu záludnou otázku za druhou. Kolik bylo hodin, kde postřelený padl, jak jsem zajistil místo a zbraň, kdo všechno na zbraň sahal a podobně. Během toho vznikal ručně psaný protokol z kterého by mohlo dobře vyplynout, že se nejednalo o nehodu, jak tvrdil postřelený, ale viníkem je nositel otisků, které se na zbrani najdou. Což o to, já byl z obliga, protože jsem na sapr nesáhnul, ale jinde by mi asi nepoděkovali, kdybych jejich syna místo domů poslal na Mírov. Na závěr jsem dostal pár rad, jak se příště zachovat a na co dát pozor a byl propuštěn. Žádné další závěry nebyly vyřčeny a celá výjimečná událost ztratila na síle s odjezdem vyšetřujících. Tedy krom oběti, která měla rozřezané kalhoty, takže musela chvilku chodit z hnědých nehezkých a následovně v goráčích.

Před samotným napadením incidentem k nám navíc zavítal vrchní praporčík a vyzval nás, abychom si zbraně prostříkli olejem, který třímal v ruce. Spíš než rozkaz to byla dobře míněná rada, abychom se při následném čištění zbraní moc nezpotili. Zatímco ostatní členové družstva promazání provedli téměř okamžitě, já, neustále rušen povinnostmi písaře (přijelo auto, odjelo auto) jsem tuto činnost oddaloval až na dobu nejnevhodnější. S napolovic rozdělanou zbraní, na níž jsem aplikoval mazlavý film, kde se vzal, tu se vzal, objevil se vedle mě pan podplukovník. A začala série otázek: „Vy si ve službě čistíte zbraň? A provedl jste kontrolu zbraní, když jste velel kontakt? Vy posloucháte kohokoliv, kdo se Vám protáhne vedle stanoviště?“. No, připadal jsem si jako študentík u maturity a bylo mi jasné, že jsem se znovu spálil. Chvilku poté, co pan podplukovník odešel nařídil velitel stráže kontrolu zbraní na vybíjecím místě, ale s mým přestupkem to určitě nemělo co dočinění.

Oběd nás oddělil od poslední fáze dnešního střežení. Z KPM jsme se přemístili znovu na pozice a hlídali. Úprava stanovišť zapříčinila, že jsem tentokrát trávil nekonečné desítky minut pochodováním osamocen. Vysílačku nemaje (buď byly vybité, anebo ztracené), pozoroval jsem vnitřní prostor vodárny a pomalu nedobrovolně si vrýval každý detail do paměti. Naštěstí i tahle mizérie měla konce a já se ho dočkal. Před pátou hodinou dorazila druhá četa a následovalo předání směn a náš odjezd do stanového tábora. Zhltli jsme večeři a chystali se na povolené koupání (vstup do budov areálu byl přísně zapovězen). Termín naší očisty se ale několikrát posunul. Museli jsme totiž nafasovat ještě celodenní stravu na zítřek. Pochopitelně výživová hodnota byla adekvátní k fyzickým výkonům, které budeme muset podávat. Proto jsme dostali salám, sýr a dvě konzervy. A pak že bez práce nejsou koláče.

Koupel se pro mě nesla v podobě silné improvizace. Při balení jsem totiž nepřikládal mýdlu a ručníku pražádnou váhu a do batohu je nezabalil. Takže mýdlo jsem si půjčil (ve stoje) od dobré duše našeho družstva a utřel se do měněného trika. Samozřejmě plocha nátělníku byla v poměru s mým tělem v patrném nepoměru a stálo mě to hodně úsilí a zručnosti, ale zadařilo se. Večer jsem padl na lůžko, zavrzal si a usnul.

Krátce po svítání dorazili k plotu dva zvědavci, kteří toužili pořídit si co nejvíce snímků objektu. Jak strážní u plotu, tak i my jsme neustále upozorňovali dvojici, že se dopouští protizákonného jednání, že fotografování areálu není povoleno a že je vyzýváme (to jsem si pamatoval od SPJček), aby od svého jednání upustili. Jedinou reakcí byl smích a pichlavé poznámky. Některé strážné to brali sportovně, někteří by se rádi pustili do složitých větných obratů. Náhodné opruzování kolem plotu zarazila až přivolaná policie.

Kolem sedmé jsme byli propuštěni na snídani. Popíjeli jsme čaj a já, při pohledu na vojáky konzumující konzervy, děkoval své pevné vůli, že jsem si salám nesežral už včera (i když chuť byla). Nedostatek spánku a silná únava byla vidět všude kolem. Vojáci buď konzumovali první stravu, spali, anebo klimbali. Velmi příjemnou informací bylo oznámení velitele čety, který zanechal naše družstvo na odpočinku a v plotu nechal třetí družstvo. Já jsem oddechový čas věnoval kolektivní rozmluvě s velitelským sborem naší čety. Sice se to moc neslučovalo s řády, ale dalo by se to specifikovat jako utužování kolektivu. Mezi hlášeními, které přicházely v dosti krátkých intervalech jsme se s Edou a Petrem bavili o všem možném, hlavně kravinách a hodně jsme vzpomínali.

Krátce před obědem jsme nastoupili jako nová směna KPM a já se těšil na další sérii přijíždějících, odjíždějících, neustále se vracejících a povětšinou vodárenských vozidel. Bylo nám ale jasné, že s velkou pravděpodobností dojde k nějakému nástřelu. Za prvé nám byla tato informace neoficiálně a přísně tajným kanálem předána a za druhé každý voják, který umí alespoň trochu počítat si dal dohromady několik faktů. V zásobníku máme deset ostrých. Odpoledne odjíždíme do Prahy a vracíme se až večer. Na turisty určitě střílet nebudeme, večer nám to nepovolí, brzo ráno budem balit a jak je obecně známo, vrácení zbylého materiálu se v armádě obávají. Znamená to stohy papíru. A skutečně tomu tak bylo.

Rádiový provoz zhoustl a několik stanovišť upozorňovalo na pohyb dvou podezřelých osob. Dva gauneři se blížili k vodárně a skoro nerozeznatelně byli podobní dvěma postavám, kteří tu už třetí den dělají problémy. Tentokrát však nepřišli až k nám a nefotili si nás, anebo se nepokoušeli propašovat do areálu zbraň. Hezky na padesát metrů po nás začali kropit. Nacpali jsme si chrániče sluchu a vyfasovanými deseti náboji intenzivně opětovali palbu. Pár vteřin poté, co první z družstva hlásil munici na nule jsme se u plotu vystřídali. Koloběh se stále opakoval, až jsem se na suchu ocitl i já. Usoudil jsem, že schováváním za betonovým valem tuhle bitvu nevyhrajeme a nařídil jsem, abychom se všichni (Michal, Roman a já) stáhli k velitelství KPM. Nebylo tam sice bezpečněji, ale zato se tam nacházela vysílačka. Několik vteřinek poté, co jsem zaklekl u ostatních kluků a měl za to, že jsme všichni, na horizontu se objevil Míra s kulometem a pelášil jako o život. Nevěřil jsem svým očím a svému bystrému úsudku. Já tam nechal jednoho člena.

Co se odehrávalo poté byla jakási melodramatická scénka. Byli jsme vyzváni, abychom vystříleli všechnu munici a stalo se. Tedy kromě Míry, který dostal (jako pokaždé) zbraň k ničemu a nebyl schopen z prehistorického lešení (jak kulomet přezdíváme) vyždímat ani jednu ránu. Na druhé straně plotu ale tu a tam rána padla a navíc výtečníci chodili kolem. Chvilku jsme byli schovaní, pak jsme si stoupli a pokládali celou přestřelku za ukončenou. Nato se na place objevil postřelený voják. Zamyslel jsem se a postupoval přesně tak, jak mi bylo příslušníky VP doporučováno. Určil jsem dva členy družstva, aby postřeleného ošetřili a hlavně zajistili místo činu. Zvlášť jsem je upozornil na nutnost sledování zbraně. Následoval příjezd sanitky, vozidla vojenské policie a k našemu velkému překvapení i vozidlo městské policie.

A začaly se dít věci. Saniťáci se pustili do ošetření celkem realisticky namaskovaného průstřelu hrudníku. Městští policisté byli ujištěni, že nedávná střelba je stále pod kontrolou a spadá to cvičení a občan oznamující tento fakt se jen seknul. Vojenští policisté mou jasnozřivost přehlíželi a zajištění zbraně a místa činu nepovažovali za nutné. Co jsem ale opravdu nečekal, nastalo hned po odjezdu všech tří vozidel. Dorazil za námi pan kapitán a na mou hlavu dopadly hned tři výtky. Nebyl vyhlášen konec výjimečného stavu a my nejsme skryti. Navíc vojáci poskytující první pomoc jsou bez helem a vrcholem je, že jsme nehlásili pohyb diverzantů (když už jsme neměli náboje). Kupříkladu já jsem byl pozorován za plotem. Jak je vidět, na post velícího se prostě nehodím.

Slavný boj o Klíčovskou vodárnu byl skončen. S drobným časovým posunem jsme se naobědvali (ti silnější pozřeli konzervu), odevzdali zbraně a ve stanovém táboře se chystali na příjezd dopravního prostředku. Střežení ODOSu za nás převzala čtveřice dobrovolníků. Kolem druhé hodiny dokodrcal hasičský autokar, my do něj nastoupili a plynulou jízdou se ocitli na Kampě. První dojem byl velmi pozitivní. Zaměstnanci magistrátu nás totiž uvítali, poděkovali za pomoc a vybavili nás jedním párem pracovních rukavic, helmou a dvěma řízky s chlebem a okurkou. Mé srdce a žaludek zaplesaly. Udržení pochodového tvaru mezi cizokrajnými turisty nebylo v našich silách a náš pěší přesun na shromaždiště připomínalo výlet trempů. Bohužel.

Když jsme se poprvé setkali s bojovníky druhé čety, nemohl jsem uvěřit svým očím. Dva metry vysoký Adam, neustále s úsměvem na tváři a dobrou náladou, připomínal zombíka. A nejen on, ale všichni. Zápřah dvojky byl očividně intenzivní. Když jsme se zeptali, jestli vůbec někdy spí, živoucí mrtvoly nám oznámily, že za poslední tři dny naspaly asi pět hodin. Prošli jsme si úsek, přebrali si nářadí a přesunuli se pod Karlův Most, kde se finalizovala stavba zábran. Při stavbě jsme nemohli (možná nesměli) pomoci, takže jsme seděli na lavičkách dětského hřiště, anebo zemi, ládovali se řízkem a pozorovali nebohé vojáčky s modrými helmičkami na hlavách. Skutečný majstrštyk se povedl svobodníku Adamovi, který na chvilku zmizel, načež se odněkud objevil s konvicí kávy. Z kapes posléze vytáhl plastové kelímky, dvě hrsti mlíček, spoustu cukrů a míchátka. Dobré časy však brzo skončily. Dílo bylo dokončeno, zaměřeno a prohlášeno za provozuschopné. Přišli jsme na řadu.

Bourání mobilních protipovodňových zábran probíhá v opačném pořadí, než stavění (překvapivě). Nejprve je potřeba odstranit vzpěry, vyšroubovat matici napínacího drátu a poté jej sundat. Pomocí páčidla odemknout zámky, uvolnit a vyndat příčníky. Vyšroubovat třicítky matice, které drží vztyčené slupice (strašný slovo), slupice položit a do otvoru nainstalovat krytku. Všechen materiál je potřeba uložit na palety, anebo železné nosiče a svázat jej, aby bylo možné jej uložit do kamiónu a následně jej uskladnit. Nic problematického to skutečně nebylo. Jen slupice jsou těžké (některé hrozně), náš úsek měl zhruba čtvrt kilometru, přístup byl v některých místech velmi obtížný, skladovací místa byla někde jinde a času bylo málo. Pustili jsme se do toho a vodotěsná zeď začala pomalu mizet.

Začátek byl trochu zmatený, ale nakonec jsme nasadili celkem uspokojivé tempo a práce odsýpala. Přeskupovali jsme se do různých skupin, každou chvilku dělali něco jiného. Když bylo někde potřeba přiložit ruku k dílu, přiložili jsme jí. Když bylo někde rukou dost, nepřekáželi jsme. Nakonec jsme s Petrem vytvořili dvojici bořící patice, šli naproti rozebírajícím a fungovali, dle mého názoru, naprosto dokonale. Pohybovat se šest metrů nad hladinou Vltavy, s romantickým pohledem na osvětlený Karlův Most, to byl zážitek. Celá stavba zmizela za svitu elektrických luceren kolem deváté večerní po zhruba čtyřech a půl hodinách. Navíc jsme obdrželi ještě balené sendviče a pití (to je pane starost).

Od odpočinku nás oddělovaly jen dva nástupy. Jeden děkovací, ještě na Kampě, jeden u autobusu. Druhý ze zmiňovaných trochu zpestřil Žabák (svobodník Michal), když se před zraky dvou příslušníků policie šel odskočit do křoví. Naštěstí k tomu nedošlo a dotyčný byl upozorněn na nedaleko stojící mobilní toaletu. Policisti nevěřícně kroutili hlavami a schovali svoje pokutové bločky.

Ve stanovém táboře jsme nafasovali zbraně, vykoupali se a zalezli do spacáků.

Jak jsem již uvedl, velký důraz byl kladen na dochvilnost a dodržování časového plánu. Ten například stanovoval, že pět minut před sedmou už máme stát před budovou kuchyně. Tento fakt měl zajistit, abychom od sedmé hodiny začali s odběrem párků (prostě bez nápadu). Všechno se odvíjelo jako po drátkách a my obsadili schody vedoucí k výdejnímu okénku o několik minutek dříve. Tím ale ukrutné tempo také skončilo. V 7:05 se dostavil první z kuchařů a začal cosi hledat. Nejdříve talíře, pak příbory a nakonec samotné párky. O co později jsme začali, o to dříve jsme museli skončit.

S rychle absorbovanou uzeninou jsem usedl na trávník a s hadrem v ruce se pustil do čištění. Stejně jako ostatních bezmála třicet lidí. Vzduchem se nesla vůně oleje a cigaretového kouře. Každá součástka a každý zlom skládačky jsem vyčistil a čím delší dobu jsem tomu věnoval, tím více se mi hadr zabarvoval do černa. Zhruba v polovině určené doby za mnou přišel Eda a upozornil mě na další povinnost. Jakožto velitelský orgán musím vypracovat hodnocení na každého vojáka družstva. Snažil jsem se sice vykřesat jiskru naděje, že se této bohulibé činnosti budu věnovat až doma v klidu, ale nepovedlo se. Lejstra je potřeba odevzdat ještě před ukončením cvičení.

Když Tatry přivezli druhou polovinu naší roty, tedy druhou četu, vyzpovídali jsme její členy. Zajímalo nás hlavně, jestli alespoň tuto noc strávili spánkem. Unavené oči podtrhovaly zamítavou odpověď. Sice vojáci a vojákyně nejeli plný počet hodin, ale o nepřerušovaném spánku se nedá hovořit.

O deváté hodině byla naše četa povolána k odevzdávání zbraní. Seznam součástek, které si máme vzít s sebou se několikrát změnil, ale to by se dalo definovat jako standardní. Zbavil jsem se konečně obou zbraní a ocitl se tak blíže civilu. Pustili jsme se do vyklízení stanů a balení pohodlných a tichých lehátek. Bourání nebylo v naší pravomoci. My jsme byli určeni pro daleko prioritnější úkol. Zbourat KPM a uvést celý areál Klíčovské vodárny do původního stavu. Naposledy jsme se nechali převézt nákladním vozidlem na ODOS a rozprostřeli se mezi ostatní pracující. Protože bližší rozdělení, kde má kdo přiložit ruku k dílu, nebylo dané, hledali jsme práci nárazově. Já jsem se dřině postavil čelem a s vojákem druhé čety přenášel jednotlivé díly betonového ježka. Připadal jsem si užitečný do té chvíle, než nás předešel řidič, který ten samý kus nesl v rukou.

Zábradlí, zábrany, zátarasy, ploty a klubka ostnatého drátu mizely rychle. Stejně tak pozorovací stanoviště na střechách (něco se dolů spustilo, něco se shodilo). Ale velký otazník visel nad spoustou pytlů s pískem. Že musí zmizet nám bylo jasné, ale z nikoho jsme nemohli dostat informaci, kam. Takže jsme se ptali, ale nakonec jen postávali kolem hromad. Když se někdo dostavil a provedl pokus o naše pokárání, upozornili jsme, že existuje několik možností, jak s materiálem naložit. Vysypat (nevíme kam), přesunout (nevíme kam) a nebo naskládat (nevíme kam). A všichni kárající nasadili stejný zkoumavý pohled, dali nám za pravdu a odešli.

Co se s pytli stalo netuším, protože jsem byl zavolán na strážnici, abych vyplnil hodnocení. Pustil jsem se tedy do plnění kolonek a v hlavě konstruoval složité souvětí. Zřejmě jsem u toho vypadal více než komicky, protože mě Eda s Petrem téměř jednohlasně upozornili, že není to brát tak vážně, neboť mé literární výmysly nemají žádnou váhu. Ne proto, že bych to psal já, ale protože se stohy jen uloží (na pozdější vyhození) a nikdo se na stránky nepodívá. Využil jsem tedy šablon odpovědí a velitelské privilegium zpracoval.

Cvičení se chýlilo ke konci. Seznam drobných úkonů se krátil, ODOS byl vyčištěn od našich stop, materiál zkontrolován a uklizen. Polní čapky se změnily v barety a roztroušené chumly vojáků ucelený a jednotný tvar – nástup. Vyslechli jsme si zhodnocení, diskutovalo se na téma budoucích cvičení a pan ředitel poděkoval odcházejícím vojákům. Tedy i mě. Po 13ti letech jsem se totiž rozhodl opustit řady pražské strážní roty a vydat se novým směrem. Uniformu nehodlám ještě nadobro odložit, ale rukáv mi bude zdobit znak jiného útvaru. Jestli se mé očekávání setká s realitou nevím. Zatím v to jen doufám.

Takže tenhle článek bych rád věnoval všem bratrům ve zbrani, s kterými jsem měl tu čest ležet na kavalcích, střelnici anebo lese. Děkuji Vám za měsíce trávené ve Vaší společnosti. Ať už se jednalo o nástupy, čekání, pochodování či běh pod palbou, byl jsem s Vámi rád. Držte se a doufám, že někdy na viděnou. Končit – pozor – rozchod.