V sobotu jsme se na Nelahozevském zámku zúčastnili adventního jarmarku. Z domova jsme vyrazili podle plánu, cestou ani jedenkrát neodbočili někam, kam jsme neměli a naložili Aničku s Alenkou. S oběma ženami (matka s dcerou) jsem se předvedl v nejlepším světle a ukázal své řidičské schopnosti. Protože mě Anička vedla neznámými ulicemi, řídil jsem auto na povely vlevo, rovně a vpravo. Co ale nikdo netušil, bylo, (i mě to překvapilo), že na příkaz vlevo budu otáčet volantem doprava a jaksi se tak ocitneme mimo trasu. Naštěstí příjezdová cesta k domovu důchodců mi dala možnost chybu napravit. Profrčel jsem kolem několika starších lidí, kteří se těšili na nové kamarády a znovu se tak napojil na původní a správnou trasu.

Další omyly nebyly, což ani není překvapivé, protože parkovací místa se nalézala hned za příští zatáčkou. Nebyla to ale místa prázdná. Naše vozítko se mi nepovedlo umístit ani k chodníku, ani na nejbližší parkoviště. Z něho se mi málem nepovedlo ani odjet, protože nějaký řidič zaparkoval do manipulační cesty. Nakonec jsme našli (podle cedulí s velkým P) opuštěnou louku, kterou majitel uvolil používat (samozřejmě za poplateček) jako parkoviště. Nabalili jsme se a vyrazili na zámek.

Co nás zarazilo hned na začátku cesty končící u zámecké brány, byla fronta lidí, táhnoucí se po její délce po obou stranách. Zřejmě se rodinky celých středních Čech rozhodly trávit tento krásný sobotní den (bylo kolem nuly, tu a tam z nebes něco spadlo a po sluníčku nebylo ani památky) právě tady. Když jsme se posunuli až k dřevěné boudičce ukrývající paní pokladní a já jsem zkřehlou rukou (nebudu nosit rukavice) zamával před slečnou tisícovkou, byli jsme velmi mile a velmi rychle odmítnuti. "Jako já vám prostě nevrátim. Další…" Tím náš pobyt u kasy skončil. Postavili jsme se tedy na dohled a čekali na smilování v podobě drobnějších bankovek. Podařilo se a my byli vpuštěni.

Prošli jsme si stánky na nádvoří, nasáli atmosféru Vánoc i vůni pečených, vařených i smažených dobrot a prohlédli si některé umělecké kreace. Protože vstup na trhy zahrnuje (krom jiných možností) i prohlídku zámku, zarezervovali jsme si termín a znovu si prošli volně přístupné prostory. Prolezli jsme sklep, vnitřek i vnějšek, prostě všechno, co se dalo. Lucka si udělala radost andělíčkovskou ozdobou na stromek, já jsem si zlepšil náladu trdelníkem.

V interiérech zámku jsem se dozvěděl spousta nového. Ne snad proto, že by se text od minula nějak změnil, ale z toho důvodu, že jsem si nepamatoval vůbec nic. Prohlídka byla sice trochu zrychlená a jednou jsme se v místnosti setkali s dalšími dvěma skupinami (předchozí a následující), ale ze zajímavosti neztrácela nic. Po rozloučení s průvodcem jsme se znovu setkali s Aničkou a Alenkou (holky si šly motat košíky) a na mou prosbu jsme se přesunuli do rodného domu Antonína Dvořáka. Přiznám se s ostychem, netušil jsem, že toto Nelahozeves je rodiště našeho hudebníka. V několika místnostech byly umístěny Toníkovi fotky, popisy, ale i předměty.

Opustili jsme svět hudebního génia a odebrali se k autu. Protože to Anička s Alenkou měly nějaký ten metřík daleko domů, odvezli jsme je až před trávník, rozloučili se a frčeli domů. V teple rodinného krbu proběhlo obědvání a příprava na další společenskou akci. Zatímco já jsem si cvakal u počítače, Lucka načerpávala nových sil se zavřenýma očkama. Večer nás čekalo promítání fotek a povídání z Mírovi cesty po Japonsku. Protože se mělo jednat o setkání více lidí, vybavili jsme se vínem, brambůrkami a nealkem.

K našemu velkému překvapení se žádné velké setkání nekonalo a Míra se věnoval jen nám. Pochopitelně to na kvalitě nic neubralo, spíše naopak. Poslouchat o tajích země vycházejícího slunce bylo zajímavé. Návdavkem přidal zážitky z Azorských ostrovů (o jejichž skutečnosti jsem neměl nejmenší potuchy). Domů jsme se vrátili až večer. Naplněni zážitky jsme padli do postele a někteří z nás okamžitě usnuli.

Na místo jsme dorazili včas, dokonce dříve. Zakoupili jsme vstupenky a prošli si okolí zámku. Deset minut po dvanácté se u vstupní brány zjevila průvodkyně a po uvítacím proslovu a několika upozorněních (nedá se fotit) nás pustila dál. Jakmile jsme vstoupili na nádvoří, moc jsem zákazu pořizovat snímky i mimo interiéry, litoval. I nezastřešené prostranství je moc hezké a doslova pohádkové (však to už taky někoho napadlo). Paní průvodkyně nás upozornila, že při této prohlídce neuvidíme nic z klasického okruhu, ale dnešní zámecké putování bude věnováno vánocům.

Hned na začátku jsme byli uvedeni do zámecké kuchyně. V ní v plném proudu probíhaly pekařské práce a asi šest kuchtíků se otáčelo velmi zručně, jak kdyby na ně dohlížel sám zámecký pán. Z ošatky jsme dostali nabídnuty malé vánočky (právě vyndané z trouby) a jáhlovou kaši s hrozinkami. Asi nemusím říkat, že jsem oboje rád přijal a cpal se tím v průběhu divadelního představení, hraného v kuchyni. Hraná pasáž skončila, kaši i pečenou dobrotu jsem snědl, nezbývalo nic jiného, než opustit teplo kuchyně a pokračovat dál po trase zámeckého okruhu.

Prošli jsme hodovní síň, přijímací sál, divadlo, hudební salónek, ale i další komnaty. Ve všech mluvila průvodkyně hlavně o vánocích, vánočních zvycích a oslavách svátků v době minulé. V poslední místnosti jsme byli svědky dalšího představení. Do děje jsme byli tentokráte zapojeni i my. Hlavně moje manželka. I přes moje naléhání, že není dobré se usazovat na přední, konkrétně první, místa, se usadila na metr od herečky. Ta, po chvilce monologu, vybídla Lucku, aby s obecenstvem zazpívala vánoční koledu, přičemž Lucčinou rolí bude dirigování. Dopadlo to dobře. Místností se po chvilce váhavého ticha neslo cosi mezi broukáním a zpěvem a divadelnice byla potěšena. Pak zmateně se svým hereckým partnerem zmizela za zdí. Tím hodinová adventní prohlídka zámku skončila.

Vzhledem k tomu, že jsme si zámek již obešli před prohlídkou, šli jsme rovnou k autu a naplánovali cestu domů. S malou oklikou přes našeho oblíbeného Radima (to ježdění podle mapy nám pořád nejde) jsme spokojení dorazili domů. Abychom si umocnili pohádkovou náladu, pustili jsme si "Nejkrásnější hádanku", která se (krom jiného) na Žlebech natáčela.