Jak se staví nám

Poslední a finální proměna našeho bytu, z domova dvou svobodných na rodinnou klícku.

2019-06-06 ~ 2019-09-02
KDE (polohy a umístění) domácnost /
KDY (období a interval) léto /
PROČ (důvody a účely) práce /

1. díl: Metrákový tetris pro chlapy

Objemová roztažnost přímo úměrná věku našich dcerek, stejně jako neustále se měnící (narůstající) nároky způsobila, že původní propozice bytu se staly nevyhovující. Anebo by k tomu v následujících pár letech stejně dospělo. Od poslední úpravy bytu neuplynula ani dekáda, ale neustálé chození do ložnice přes dětský pokoj a nemít kam umístit jejich psací stůl (až půjdou do školy) volalo po úpravě. K tomu se přidala touha po nové kuchyni (abychom nemuseli kvůli marmeládě vyndat celý foch), prostornějšímu obýváku a hlavně, jasný plán budoucího rozvržení nábytku. Abychom se vyvarovali neustálému kupování nových bytových doplňků, které nemáme po několika měsících kam dát, protože přesuneme stůl jinam, rozhodli jsme se, že podnikneme celkovou a doufám že poslední přestavbu.

06.06.2019 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Bylo nám jasné, že bez profesionální pomoci se nehneme. Naštěstí Sandřin bratr Michal poskytuje právě tuto službu a Sandra se o něm při našem zoufání zmínila. Vyměnili jsme si kontakty, já zaslal prosebný email a velmi dlouhé klubko se začalo pomalu odvíjet. Po několika konzultacích, jednom měření a spoustě SMSek, volání a mailech jsme obdrželi od Áji (která byla druhou členkou týmu) a Michala architektonickou studii. Výsledek nás ohromil a my se rozhodli, že se pustíme do realizace. Ovšem od obrázku na papíře ke skutečně zdi v obýváku byla dlouhá cesta. Už jsme věděli co a jak, chyběl nám kdo. Výsledek internetového hledání poskytl přehršel firem. Ale strach ze špatného výběru způsobil, že jsem se znovu obrátil na nejspolehlivější a nejaktuálnější zdroj. Kolegy.

A rozhodnutí se ukázalo býti správným. Zdenda, který před několika lety podnikl kompletní rekonstrukci bytu, se svěřil se zkušenostmi s realizační firmou. Chválil, doporučoval a předal mi kontakt. Navíc jsem si mohl výsledek prohlédnout na vlastní oči. Konverzaci jsme navázali i tímto směrem a rozjeli stavební projekt. Realizace začala dostávat větší a větší tempo. A s tím přicházely další otázky, další problémy k řešení a další potřeby. Manželka, která se stala hlavním komunikátorem ohledně přestavby, si vzala na starosti koupelnu a kuchyň. Měli jsme sice návrh od architektů, ale při řešení úchytek, dekoru, velikosti, rozvržení a dalšího milionu detailů, jsem byl v koncích. Dohodnuto bylo i kdy a za kolik.

Co jsme doposud neměli naprosto vyřešeno, byly věci z bytu. Lucka dohodla s babičkou, že si všechno můžeme uskladnit v ní v garáži. Včetně sebe a holek. Já po dobu rekonstrukce našel azyl u rodičů. Samotné balíkování by byla kapitolou sama o sobě. Zatímco Lucka už odvezla holčičí oblečení a několik krabic hraček, zabalila kuchyň s obývákem a polovinu šatní skříně, já jsem jí z pohodlí gauče sledoval a utěšoval sám sebe (zcela mylně), že už toho nezbývá mnoho. Dva dny před stěhovací akcí jsem pak propotil nejedno triko, když jsem zoufale vměstnával tisíce drobností do zmenšujícího se počtu krabic (to jsem zase tvrdil, že jich máme dostatek) a stále nacházel nová a další "ještě tohle". Ale jak nábytek, oblečení, knihy a mraky zbytečností dopravit z místa A, do místa B? A tomuto příběhu se věnuje článek.

Naše vidina nového bydlení samozřejmě nezůstala utajená a my jsme se tím naopak velmi rádi chlubili. Od několika kamarádů jsem dostal nabídku na pomoc, až bude potřeba. Ale Martin se chopil opratí (už i on moji příležitostnou laxnost odhalil) a otázku stěhování mi pomohl naplánovat. Volba termínu netrvala dlouho. Začátek nástupu pracovní skvadry byl jasný a volných dní nebylo mnoho. Navíc se začátkem června konalo vojenské cvičení jeho jednotky, takže náš "den D" se shodoval se stejně nazvanou operací spojeneckých vojsk před pětasedmdesáti lety. Abych alespoň drobným dílem (já se totiž nákladní auto šoférovat neodvažuji) přispěl k dílu, rozhodl jsem se zařídit dopravní prostředek. Zagooglil jsem a našel firmu poskytující dopravní prostředky různých vnitřních objemů. Tušil jsem, že do malého pickupu není možné všechny bedny, které se nám nacházeli po bytě naskládat, ale neměl jsem tucha, jestli je dostačující prosto o velikosti 17 metrů krychlových. Nakonec vyhrál komfort v podobě nakládací rampy, kterou disponovala dodávka o tři metry krychlové větší. Samozřejmě, že jsem si objednávku nejdřív ověřil s Martinem, abych nepořizoval zapytlovaného zajíce.

Objednal jsem tedy Fiátka a s Martinem se kolem osmé sešel. Když Martin, který si chtěl prohlédnout místo činu, počítal bedny a nábytek, konstatoval, že se nejedná "jen o zbytek". Prý si pod tímto termínem představoval daleko menší počet. Ale zaručil se mi za to, že se to do auta vejde. Odcestovali jsme před Bořislavskou administrativní budovu a začali pátrat. Správně jsme zcela jistě byli. To dokazovala objednaná dodávka umístěná na parkovišti, ale dveře se zvonky, anebo nějaká informační tabule nikde. Obešli jsme objekt a krom spousty zavřených a zamčených nalezli i jedny otevřené dveře. Za nimi se nacházela vrátnice, jejíž obyvatelka nám poradila, že námi hledaná firma sídlí za čtvrtými dveřmi po pravé straně. Právě před nimi jsme se nalézali za krátký okamžik. Ovšem tápání neustalo. Zvonek přítomen nebyl, z cedule opsané telefonní číslo hlásilo svou neexistenci a druhý bezdrátový spoj nikdo nezvedal. Zase, znovu a zcela klasicky jsem začal panikařit a nadávat. Martin se jen usmíval a odešel. Já dále hledal kontakty, když jsem zpoza rohu zaslechl Martinův hlas, který oznamoval moje jméno, objednaný vůz a další podrobnosti. Zavolal na mě, já přiběhl a otevřenými dveřmi zahlédl mladíka ve slunečních brýlích, s kterým se Martin bavil. Oznámil nám, že jen vypraví klienta a za chvilku je u nás.

Čekali jsme pět, deset, patnáct minut. Kolem se mihl mladík, omluvil se za čekání a potřebnou chvilku definoval jako pár vteřin. Znovu jsme čekali pět, deset minut. Znovu se ukázal zástupce firmy a nabídl nám, že nám alespoň půjčí klíče pro kontrolu auta. Oznámil, že druhým klientem je puntičkář a všechno si musí omrknout. Martin odborným okem prošel vůz a krom absence oleje v motoru, nabouraného podvozku, uraženého pravého blinkru, chybějících žárovek a omlácené kastle nespatřil žádné nedostatky. Chlap všechno odkýval, dolil litr maziva a přinesl smlouvu. Já se pustil do studia listiny, Martin se seznamoval s plošinou. Tedy, rád by, kdyby se neustále na parkovišti vyskytující se nájemce neseznamoval s rádiem a nestál metr za našim zadkem. Marné bylo naše čekání, že mu to dojde a nesetkalo se s úspěchem. Rozhodl jsem se tedy jednat a požádal ho, jestli by s vozem trochu cukl, abychom mohli rampu spustit. Pokýval hlavou, nastartoval motor, zařadil rychlost a lehce se rozjel. Pak mu to chcíplo a on poskočil asi metr. Martin jen pronesl, že mou prosbu vzal zcela striktně. Jelikož nám již nepřekážel, Martin vyzkoušel plošinu, podepsal papíry a my odjeli za dřinou.

Martin proplul Prahou, jakoby řídil brouka (myslím čtyřkolového). Navíc díky jeho jasnozřivosti zaparkoval naprosto excelentně kousek od našeho vchodu. Odebrali jsme se nahoru a Martin v kuchyni ukázal na lednici. Neústupně prohlásil, že musí jít jako první. Já uposlechl a pustil se do odpojování. Mezitím Martin otevřel dveře a s podivem mi položil otázku: "ty budeš ještě vařit?". V útrobách chladícího zařízení se nacházel salám, okurka, otevřená marmeláda a tři páry vajec. Začal jsem cpát potraviny do tašky a z koupelny se ozvalo. "v pračce máš ještě nějaký prádlo". Běžel jsem po hlase a ujišťoval ho, že je to chtěné, ale než jsem svou ukoktanou větu dokončil, Martin držel v ruce dveře od skříně, ukazoval na věci na polici a vypadal podrážděně. Za přípravu jsem zcela zjevně dostal čtyři mínus.

Něco málo po desáté hodině dopolední jsme začali nakládat. Lednice, pračka, sušička, do úzké mezery matrace, čelo postele. Z celkového prostoru moc neubylo, protože jak říkal Martin, "je to jako tetris". Každá mezera byla využita, nic nezůstalo jen tak ledabyle. Pak nadešla těžká dřina. Postele, tři dvou a půl metrové skříně a gauč. Jelikož vnější rozměry nábytku daleko přesahovaly vnitřní rozměry výtahu, museli jsme drobečky snést po schodech. Hmotnost přepravovaného objektu nebyla jedinou přitěžující okolností. Manipulace s ním nebyla také zrovna lehká, nehledě na zhoršené prostorové podmínky, způsobené květináči v prvním patře. Hned po první skříni jsem měl triko durch a ruce u kolen. Navíc mi Martin prozradil zlaté pravidlo stěhováků (kterého sám před lety dělal). "S čím se nemusíme dřít, s tím se dřít nebudeme". Poukazoval tak na fakt, že je více než chytré vyndat ze skříní police, gauč rozdělat na menší části a maximálně tak šetřit síly. Přeci jen, měli jsme to na celý den.

Jiných aktivit, nežli nahoru – dolu, pošoupnout, popadnou a přenést nebylo. Díky mé neschopnosti jsem Martinovi podal k pití jen několikrát naplněný hrneček vody z kohoutku a k obědu mléčnou tyčinku s čokoládou. Navíc ještě tvarově upravenou sluncem. Nábytku nebylo tak mnoho, ale bedny byly nekonečné a největší díl zabíraly zbytky. V nekonečných hodinách jsem několika sousedům oznámil, že nás nevykrádají, ani se nestěhujeme (to nebylo přijato vždy radostně), ale budou následovat dva měsíce randálu, nepořádku a diskomfortu. Konec stanovilo až naprosté naplnění nákladového prostoru. To se navíc nad našimi hlavami začala stahovat černá mračna a byl nejvyšší čas zvednout kotvy. Konečně jsem mohl Lucce, na její četné dotazy kdy vyrazíme, odepsat, že už.

Že bude dopravní prostředek vykazovat jiné jízdní vlastnosti, mi bylo jasné už při pohledu na zadní nápravu. Oproti ránu byla mezera mezi blatníkem a pneumatikou několik milimetrů. Ale já dal na Martinův odborný verdikt a na mou otázku, jestli dojedeme, odpověděl "snad". S taškou plnou potravin (obsah lednice) mezi námi jsme vyrazili na druhou stranu, než byl cíl. Nebylo to snad mým navigováním, ale několik bytových prvků bude sloužit ještě dál. Cesta z Prahy byla bez problémů. Tedy dopravních, abych byl přesný. Černá mračna, která se táhla po naší levici, nám naháněla obavy. Před garáž nacouval Martin již s mokrým sklem. Nábytek jsme skládali mokří a do kabiny jsme vlezli promočení. Za co nás svatý Petr takhle vytrestal nevím. Možná chtěl sám skříňku a zlobil se, že jsme jej opominuli.

Projíždět Prahou kolem šesté hodiny by byla vražda a tak to Martin vzal oklikou. Bez jediného čekání v koloně, někdy celkem dobrodružnou trasou jsme dojeli až k vratům (ty už byly otevřeny) Lucčiny babičky. Za sklem jsem asi nebyl poznat, takže cácorky působily zmateně. Ale jakmile jsem vylezl, spustil se jásot a přivítaly mě, jako kdybych se vrátil po několika letech. I když byla na stole přichystána královská večeře (anebo velmi pozdní oběd), nejdřív jsme se pustili do vykládání. To šlo pochopitelně daleko rychleji. Vzdálenost mezi nakládací rampou a garáží, kam jsme náklad dávali, byla několik metrů a hlavně, neobsahovala ani jeden schod. Navíc se do odbavování pustily i holky. Včetně babičky. Tu a tam se ozval nadšený ryk, když holky poznaly něco ze svého pokojíčku. A nemuselo se jednat o hračky (ty byly provázeny doslova řevem).

Za několik okamžiků byly věci uloženy. O včasném návratu a odevzdání vozidla ve zvolený čas jsme ani neuvažovali. Než jsem se dostal k tomu, abych kontaktoval provozovatele, měl jsem na telefonu zmeškaný hovor. Právě od něj. Zavolal jsem zpátky a dozvěděl se, že mám zůstat klidný, že dodávka je standardně půjčovaná na čtyřiadvacet hodin a tudíž odevzdat jí musím do zítřejší deváté hodiny ranní. Tím bylo vystaráno. V klidu jsme pojedli (já se narval haldou řízků), pak se rozloučili a odjeli zpět ku Praze.

Návrat se konal ve dvou autech. Já si půjčil na dostěhování "zbytku" věcí ještě naše auto. Nebylo si tedy s kým povídat, ale podle toho, jak jsem byl unavený (fyzicky) bych Martinovi neříkal nic chytrého. Zhruba v půl desáté jsme zanechali dodávku na parkovišti půjčovny, v deset byly u nás (v holobytě) a v půl jedenácté Martin odjížděl domů.

Byla to dlouhá a náročná šichta a bez obrovské Martinovy pomoci by dělníci neměli kde začít. Mnohokrát děkuji, jsem velkým dlužníkem.

2. díl: Jak se domem nesla kladiva

S posledními drobnostmi jsem se odstěhoval k našim a začal okupovat pokoj mamky. U nás se neválelo nic, co jsme chtěli, anebo neměli kam dát. Hned v pondělí, v půl osmé, jsme měl dojet předat klíče a naposledy si prohlédnout původní byt. Už deset minut před termínem jsem brouzdal chodník naší ulice a nemohl jsem si nevšimnout velké bílé dodávky s logem stavební firmy. Chvilku jsem opatrně obcházel kolem vozidla a v něm pozoroval chlapa velikosti obra. Když si mě i on všiml, vykoktal jsem dotaz, jestli nejde náhodou pracovat k nám. Mou domněnku potvrdil, vylezl z auta a podal mi ruku určenou k zabíjení prasat. Za pár okamžiků dorazila druhá podobná dodávka a z ní se vysypali asi čtyři chlapi, tělesně konstruováni jako stavbyvedoucí.

10.06.2019 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Jenda

Celou společnost jsem uvedl do bytu a rozložil zmuchlaný plánek. Pánové se rychle rozkoukali a procházeli si místnosti. Předák si se mnou znovu ověřil, jestli všechno, co tu je, můžou vyhodit. Pak jsem odevzdal dvojici klíčů a byl vypoklonkován ze dveří. Tady už nebylo pro takové, jako jsem já, místo. S nadšením, že už konečně nastal ten kýžený okamžik, jsem dojel do práce a jakmile jsem zasedl ke stolu, zjistil jsem, že otopný žebřík, který jsme se rozhodli zanechat, se stále nachází na zdi. Vzal jsem tedy telefon a volal. Zařízení vyzvánělo, vyzvánělo a vyzvánělo a až napopáté ho vedoucí směny zvedl. Nedaleko se ozývaly rány připomínající Verdun. Do sluchátka jsem sdělil svůj omyl a vyřkl přání ponechat elektrické zařízení. Stavbyvedoucí podotkl, že žebříček už není, protože není ani zeď, ale že chlapcům řekne, aby to někde vyhrabali. Tomu říkám fofr.

Hned na poledne druhého dne jsem byl pozván, abych odsouhlasil rozmístění zdí. Už když jsem se blížil k našemu vchodu, slyšel jsem rány. Stavba probíhala v plném proudu. Před vchodem na mě čekal již řídící prací a doprovodil mne nahoru. Otevřel zalepené dveře a pracujícím korbám nařídil pauzu. Scenérie, která se přede mnou naskytla, mi vyrazila dech. Po jakékoliv zdi nebylo ani památky. Všechno zbourané, všechno pryč. Jen na zemi byly položené cihly, které naznačovaly budoucí zdi. A ještě jedna věc mě uhodila do očí. Asi metr a půl od vchodových dveří, uprostřed místnosti, se nacházela nevzhledná, hnědá vertikálně umístěná roura s průměrem patnácti centimetrů. Zrakem jsem přelétával halu (jinak se to nedá definovat) a když jsem znovu očima zastavil na plastovém vynálezu, oznámil mi stavbyvedoucí, že se jedná o odvod dešťové vody. Jinými slovy, měli jsme doma umístěný okap. Bylo mi jasné, že s tím se asi nebude dát nic dělat, ale protože jsem zřejmě nevypadal v tu chvíli moc chytře, bylo mi moje tvrzení potvrzeno. Nato popadl hromdopolice metr a začal mi ukazovat, jak jsou které cimry velké a upozornil mě na úpravy, které byly nutné provést. Musím říct, že už druhý den jsem zjistil, že je to člověk, který to nedělá den a u práce přemýšlí. Drobné změny souvisely s budoucím vedení odpadu, místem pro pračku a dalšími praktickými věcmi. Nadšen z rychlosti, kterou se provádí změna, jsem se zase uchýlil na druhou stranu města, do práce.

Uplynuly dva dny, nastal čtvrtek a já měl další schůzku na stavbě. Tentokrát s elektrikářem. Nárazy kladiva na beton se již neozývaly. V přízemí jsem potkal mladíka s rolí kabelu, tak mi bylo jasné, že mistr je již na místě. Vyklusal jsem po schodech, postavil se před vchod a stejného člověka se zeptal, jestli bych mohl mluvit s mužem, jehož jméno jsem dostal napsané na lístku. Mladík si mě důležité prohlédl, pak mi oznámil, že nikdo takový tu není a zabouchl mi dveře před obličejem. Tak jsem tam stál a čekal. A moudře jsem udělal. Za chvilku se po schodech šplhal vyzrálejší, podle výrazu zkušenější muž. Pozdravil mne a představil se, jako člověk zodpovědný za elektroinstalaci. Pozval mne dál. Opět jsem zíral a nevěřil svým očím. Zdi už stály podle nových propozic. Nebylo však času na bloumání. Stál jsem před zásadní otázkou, kam umístit zásuvky a kde budou světla. Vyndal jsem návrh, který jsme s Luckou pracně vykoumali a přednesl naší představu. Elektrikář se na to chvilku koukal, souhlasně pobroukával a pak na mě začal střílet sérii zákeřných dotazů.

"Kde bude na stropě stětlo, kde bude vypínač do kuchyně, kde bude vypínač do obýváku, kde bude zásuvka v ložnici, kde bude v pokoji" a tak dále. Připadal jsem si jako nepolíbený vědomostmi u maturity. Zmateně jsem pobíhal a ukazoval prstem na zeď, kde má být umístěn vypínač. Dokonce jsem se pokusil i o zvrat, když jsem požádal odborníka o jeho názor. Trochu se usmál a povídá mi: "nechtějte po mě, kam co umístit, budete tu bydlet vy, ne já". Naštěstí dotyčný nebyl ani v tomto případě robot, který udělá co se mu řekne a několik rad přihodil. Nakonec jsme došli k souladu a přešli do koupelny. Pracovník mi řekl, že počítá s jedním světlem celkovým a druhým nad zrcadlem. Trochu jsem znejistěl. Nebyl jsem si vědom toho, že bychom do koupelny plánovali další světlo. Oznámil jsem tedy, že se poradím s tím nejpovolanějším - s manželkou. Lucka, která držela při mých návštěvách staveniště službu u telefonu mi potvrdila, že skříňka, kterou budeme mít instalovanou nad umyvadlem, není vybavena světlem. Tuto informaci jsem reprodukoval dál. Elektrikář na mě zůstal chvilku civět a s kroucením hlavy podotkl, že toto tvrzení si nechá nejspíš písemně potvrdit.

S hlavou plnou otazníků jsem se rozloučil a pochodoval na autobus. Ale otazníky začaly víc a víc hlodat a já pojal podezření, že děláme něco špatně. Zavolal jsem tedy znovu manželce a znovu se jí zeptal. A vida, na povrch vyplula informace, že existuje jakési světýlko, které se dá přimontovat. Jen jsem hovor típnul, už jsem spěchal zpět do bytu, abych náš omyl napravil. Elektrikář se ani nedivil, když jsem se objevil ve dveřích. Vlastně si jen ověřil, že nejsem úplně blbej a manželka se bude vidět v zrcadle.

3. díl: Trable s plynem

Moje další schválení (a tedy i návštěvu) si vyžadovala instalace vody a plynu. Dvojice sympatických mužů byla již na místě když jsem dorazil. Netrvalo dlouho a jeden z instalatérů mi ukázal na plynoměr přičemž mi položil otázku, jak mám jeho přemístění domluvené s distributorem plynu. Jelikož bylo v plánu změnit přístup ke stoupačkám a navíc instalace závěsné toalety si vyžadovala spousta prostoru, plynoměr zaprvé směřoval měřícím okýnkem do zdi a za druhé by byl po montáži Geberitu nepřístupný. Jako tonoucí chytající se stébla jsem chtěl volat paní, s kterou jsem celou přestavbu domlouval. Nestačil jsem ani odemknout telefon, načež mi chlápek oznámil, že s tím nemá paní šéfová nic společného. S nadějí v hlase jsem tedy navrhl, aby měřící zařízení odstranili, neboť ho již nebudeme nadále využívat. Ale ouha. Takhle lehce to nejde a vzduchem začaly lítat paragrafy.

18.06.2019 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Jenda

Celou zapeklitost jsem musel začít řešit sám. Našel jsem si telefonní kontakt na dodavatelskou společnost a přiložil telefon k uchu. Poslechl jsem si automat oznamující záznam hovoru a pak se na druhé straně ozvala holčina. Vysvětlil jsem jí, zatím velmi rozvláčně, situaci a požádal o pomoc. Jakmile jsem zmlknul, začal maraton. V dobré víře jsem změnil od prvního června distributora a slečna mi sdělila, že zrušení odběrného místa musím řešit s dodavatelem, ne distributorem. Dostal jsem nové telefonní číslo, na které jsem zavolal a pohádku o nechtěném plynoměru zopakoval. Mužský hlas mi oznámil, že když jsem utekl jinam, mám si své problémy řešit tam. Znovu jsem volal na první kontakt a celou story shrnul do krátké věty. "Co mám dělat, když chci odpojit plynoměr?". Slovní ping-pong skončil obdržením nového čísla. Nakonec jsem se dopátral postupu. Mám podat žádost, na jejíž zpracování je standardní doba 30ti dní.

Pohodový plán rekonstrukce začínal mít drobné trhliny. Bez odmontovaného plynoměru nešel realizovat rozvod vody. Bez vody nemusel chodit obkladač, bez obkladače... a tak dále. Navíc mě pracovník oznámil, že má nasmlouvané další melouchy a příští měsíc už bude někde jinde. S tím se se mnou rozloučil, popřál mi brzkého vyřešení a jel pryč.

Zoufalost u mě narostla obřích rozměrů. Žádost jsem podal a tak, jak mi poradila slečna (spíše dobrá víla), jsem uvedl do volného místa, že prosím o urychlené vyřízení z důvodu probíhající rekonstrukce. Po odeslání jsem se jen modlil a čekal. Po třech dnech mi volala pracovnice distribuční společnosti, že dostala ke zpracování mou žádost. Zalovila v kalendáři a jako první možný termín demontáže uvedla 9. července. Nebyl to sice měsíc, ale dlouho to bylo. Nasadil jsem zbídačený hlas a zopakoval smutný příběh o stojících pracích. Na druhé straně bylo chvilku ticho a pak se pracovnice zeptala, jestli mi montáž potrubí dělá pověřený pracovník. Odpověděl jsem, že ano a nechal si definovat termín "pověřený pracovník" (má lejstro). Když jsem ujistil paní, že instalatér je pověřen, oznámila mi, že v tom případě není problémem, aby provedl demontáž plynoměru sám, přičemž detailně nafotí jeho stav a neporušenost zařízení a pečetí a toho devátého si přijde jen technik pro plynoměr. Samozřejmě bude muset být doložen i certifikát opravňující k provádění těchto prací. Sláva, kola přestavby se můžou zase roztočit.

Abych tuhle kapitolu dokončil, poskočím o dva týdny dopředu, kdy se mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou měl dostavit zaměstnanec plynárenských podniků. Přišel v jednu, nechal mi podepsat lejstro, popadl měřák a sunul se ke dveřím. Na mou otázku, jestli nepotřebuje vidět certifikát, anebo nafocené snímky mi odvětil že ne, protože když byla celá operace schválená, jemu je to putna.

Během pětitýdenního cyklu jsem se na pokroky přišel několikrát podívat a pokaždé, když jsem otevřel dveře, byl více než uchvácen a překvapen. Zdi začaly zářit, objevily se vypínače a zásuvky, přibylo umyvadlo se sprcháčem a začala téct voda. Taky jsem se setkal s pracovníkem, který přišel zaměřit dveře a jen telefonicky mluvil s člověkem, který nám položil podlahu. V rámci jednoho výletu jsme do nového bytu zavítali všichni. Jako rodina. Abych se o radost mohl podělit i s nimi. Lucka byla nadšená, Terezce se líbilo pobíhat po prázdných místnostech, jen Julinka po dvou minutách prohlásila, že jí to nebaví a jela by za babičkou.

4. díl: Kdybychom byli negramotní

Kdybychom byli negramotní, chodili v jedněch hadrech a nežrali, bylo by to všechno jednodušší. Tímhle výrokem shrnul Mirďák únavnou a nekončící práci se stěhováním. Nastal totiž velmi očekávaný milník. Veškeré plošné, časově nebo prostorově náročné úpravy byly finalizovány a kromě drobných dodělávek byl byt shledán (námi) za obyvatelný. A tím přišla samozřejmě potřeba přemístit uskladněný nábytek, výbavu, šatstvo a doplňky zpět domů. Abych šetřil síly mne i Martinovi, který se minule na stěhování podílel, rozhodl jsem se nejdříve porozhlédnout po firmě nabízející služby mnou chtěné. A protože se celý přesuvný proces neodehrál bezchybně natož přesně podle naplánovaného scénáře, přináším Vám tenhle příběh.

31.08.2019 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Jenda

Krátce poté, co jsme nabyli kuchyň a k jedné stávající obdrželi další dvě fáze, jsme otevřeli s manželkou otázku, jestli už je ten správný čas nastěhovat rodinu zpět do rekonstruovaného bytu. A jednomyslně se shodli na tom, že je. Protože odřené ruce, bolavá záda a litry potu nebyly ještě zapomenuty, postavil jsem se k úkolu trochu inovativně. Dlouhým zkoumáním jsem dospěl k závěru, že zdravý má člověk jen jedno a není zrovna bezpečné ho v horizontu několika měsíců pokoušet nalomit fyzickou námahou. Navíc existují firmy zaměstnávající hromotluky, poloobry a nabušence, pro které je tahání stokilových břemen zábavou. Pustil jsem se do vyhledávání stěhováků a manželce oznámil, že operace bude bez námahy. Óóó, jak žalostně jsem se mýlil.

Na poptávku jsem v horizontu půl dne obdržel zhruba sedm odpovědí. Některé společnosti neměly v zadaném termínu volno, ve dvou případech mi bylo oznámeno, že je potřeba nejdříve uspořádat schůzku, na které pracovník obhlédne stěhovaný materiál, párkrát jsem byl požádán o detaily a jedna odpověď, tu a tam obsahující azbuku, stanovovala jasnou cenu na sedmnáct stovek. Na poslední exemplář jsem ani neodpovídal, ale u těch zajímavých rozvinul obchodní konverzaci. Bohužel se postupem času ukázalo, že buď majetek svěřím do rukou firmy s nehezkým hodnocením, anebo za vyklopím skoro čtrnáct tisíc. Mé nadšení rychle pohaslo a já začal žádat kamarády o pomoc.

Mé prosby vyslyšeli všichni dotázaní, ale jen někteří měli čas. Stěhovací parta byla nakonec definována čtyřmi jedinci. Krom Martina (který bude do rukou brát věci již potřetí) mi přislíbil pomoc ještě Mirďák a Jiřík. Čtyři jsou víc než dva. Určitě to zvládneme. S autem byly taky tahanice. Malé, nedostupné, drahé, ještě dražší. Se strachem z toho, že budeme krabice přenášet po D5 jsem oslovil i předchozí půjčovnu. Naštěstí mi pracovník volného Fiátka potvrdil. Jako pomyslnou třešničku na stěhovacím dortu jsem rezervoval dvojkolový vozík. Zhruba v polovině týdne přišel Martin s geniálním nápadem. Dodávku bychom vyzvedli již v pátek, přesunuli se k věcmi napěchované garáži, vyskládali nákladový prostor krabicemi a nábytkem, skočili na pivko a po vyspání ráno přejeli ku Praze. Odpadlo by tak dvojité cestování hlavním městem a klukům bychom neblokovali celý den. Dojednáno.

V půl páté pátečního odpoledne jsme se sešli s Martinem na Bořislavském parkovišti náležící dopravci. Ducatík se blyštil ve slunečním světle a já se vydal rovnou ke kanceláři, abych neztrácel čas. Po zaklepání se za dveřmi ozval hluk prozrazující pohyb, dveře se otevřely a v něm majitel. Představil jsem se mu a zopakoval účel návštěvy, protože dotyčný očividně pátral v paměti. Nadšení se nedostavilo ani poté a místo toho jsem si vyslechl, že se mnou nebylo počítáno (auto hodlal využít ke stěhování firmy). Ale když jsem už přišel, připraví smlouvu. Martinovi jsem tuhle žhavou novinku oznámil a přizval ho k sobě, aby mohl (coby řidič) předložit doklady. Příprava dokumentů byla pro společnost (anebo její části) časově náročná aktivita. Pracovníka jsme znovu spatřili zhruba po patnácti minutách. S jedním listem papíru. Vyzval nás, abychom ho následovali k vozidlu.

Během zrychleného přesunu nás seznamoval s pravidly a povinnostmi a na konci monologu si vyžádal moje oprávnění k řízení vozidel. Upozornil jsem ho, že já nejsem osobou, která bude kolos řídit, jestli tedy nebude chtít ukázat Martinův řidičák. Vybreptal na mě něco v tom smyslu, že jemu je naprosto jedno, od koho si opíše číslo dokladu (že by změna v interních procesech?).

Martin rychle obešel auto, zkontroloval olejovou výbavu motoru a upozornil, že chybí rezervní kolo. To půjčující odsouhlasil s tím, že nám ho půjčí z jiného vozu (imobilní dodávka za 1500). Papíry byly vyplněny, podepsány a předány, my jsme obdrželi klíče a co nejrychleji vyjeli. Martin, znalý aktuální dopravní situace v Praze, nás protáhl cestou, o které jsem neměl ani zdání. Byla však překvapivě pohodlná, plynulá a bezbolestná. Rychlost, s jakou jsme se přemístili, překvapila i Lucku. Ta na místě ještě nebyla, ale vše domluvila a my jsme v cíli nalezli otevřenou branku i garáž. Stačilo jen přesně zaparkovat (Martinova doména) a začít skládat.

Přemisťování velkých i malých krabic a nábytku šlo jako po másle. Během logistických hrátek (tetris) dorazila manželka a plnila si osobák křehčími a důležitějšími (plyšáci) věcmi. Za necelé dvě hodiny jsme měli všechno naskládané pod plachtou. Bylo trochu divné, že i když jsme nepřeváželi lednici, dvě knihovny a skříňku, stejně byla korba plně vyplněná. Televizi musel zabezpečovat plyšový pes. Po dřině jsme si užívali odpočinku a výborné sekané. Obě tyto věci bylo potřeba řádně spláchnout. A tak jsme vyrazili do nedaleké hospůdky.

Osazenstvo se skládalo z výčepní a čtyř návštěvníků. Z toho jsme usuzovali, že se brzo bude zavírat a počítali jsme s jedním, možná dvěma kousky. To jsme se ale zmýlili. Kolem jedenácté, když jsme museli paní od pípy vysvětlit, že již nechceme načepovat, jsme se odebrali ke spánku. Zatímco já jsem se uvelebil na měkké matraci a přikryl se peřinou, Martin si udělal pohodlí na pěnové karimatce a pohodil na sebe spacák. Budík byl nařízen na šestou hodinu.

Pár minut před alarmem jsme oba procitli. Z kutlochu se mi moc nechtělo, ale když se Martin s velkou vervou zvedl a začal fungovat, nechtěl jsem se nechat zahanbit. Koneckonců půlku práce máme za sebou a na druhou šichtu přijde pomoc. U babičky jsme se ještě nasnídali, nasedli do transportéru a vyrazili. Časový plán jsme dodržovali naprosto přesně. Před osmou bychom mohli být v Praze. Než kluci přijedou, zajistím rudklíka a můžem se pustit do díla. Jenže to by se nesmělo stát to, co se stalo.

V jedné nehezké, úzké a hlavně nepřehledné zatáčce se na nás vyřítila podobná dodávka, jenže místo svého pruhu si to štrádovala lehce v tom našem. Martin lehce cukl volantem tak, abychom nelovili domácnost z pangejtu, ale nestačilo to. Ozvala se rána a levé boční zrcátko pozbylo své funkčnosti. Krom pavouka, kterého místo odrazu ukazovalo, na něm chybělo trochu plastu. Martin zastavil, velmi hanlivě zhodnotil situaci a práci řidiče obsluhující protijedoucí vozidlo a šel zkontrolovat venek. Já jsem v lehkém šoku chvilku seděl na sedadle a pak vylezl taky.

Martin napochodoval na vzdálenost pěstí k muži v montérkách a podle všeho s ním vedl dialog. Druhý poškozený vypadal zdravě i když stejně překvapeně, jako my. Když mi Martin předával nabyté informace a přemýšlel, jak vyřešit následné finanční komplikace, vyzval mě, abych zavolal majiteli dodávky. Bylo chvilku po sedmé, takže mi bylo jasné, že pánovi zpříjemním víkendový odpočinek. Vytočil jsem číslo a přiložil přístroj k uchu. Po čtvrtém zazvonění se ve sluchátku ozval rozespalý hlas. Oznámení jsem zvolil krapet rozvleklejší. Nechtěl jsem rovnou napálit, že jsme se ťukli. Povídal jsem povídal, na druhé straně bylo ticho a když jsem konečně prozradil, že rozbité je zpětné zrcátko, ozvalo se oddechnutí. Chlápek skoro zajásal, že autu nic není. Pochválil mě za splnění oznamovací povinnosti a ujistil mě, že uhrazení poškozené výbavy jde za mnou, protože spoluúčast je pojištěna nad deseti tisíci a to zrcátko skutečně nepřekročí. Stojí jen šest.

Snaha o vyjednávání sice byla, ale řidič, trochu špatně mluvící česky, nám oznámil, že je to slovo proti slovu a stejně nikdo nikomu nedokáže, kdo je viník. A tím to bylo hotovo. Martin zmermomocnil zrcátko tak, abychom mohli pokračovat dál. A my pokračovali. Během jízdy rozvíjel Martin možnosti, jak a kde a hlavně za kolik bychom mohli pořídit nové zrcátko, aby nečekané výdaje byly co nejnižší. Jelikož se on držel volantu, brouzdal jsem internet na malém displejíčku já. A obsluhovat celý internet jen jedním prstem, je kumšt. Po chvilce jsem pátrání zanechal s vědomím, že se dají po republice najít světla, která jsou minimálně o tři tisícovky levnější.

I přes drobné komplikace se celá parta setkala naprosto dokonale. Jen jsme vjeli do naší ulice, spatřili jsme parkujícího Míru, Lucka seběhla dolů a za chvilku dorazil Jiřík. Nejdůležitější ovšem nebylo pustit se bezhlavě do tahání, ale pěkně si to u kafe a koláče (který přivezla Lucka) promyslet a hlavně jít na to s rudlíkem. Pro ten jsme sjeli s Mírou. Vypůjčení bylo bez komplikací, i když mě mírně překvapila vratná záloha ve výši dva a půl tisíce korun (když samotné nářadí stojí litr). Protože jsem nebyl vybaven hotovostí v takové hodnotě, lehce jsem oponoval s tím, že jsem mezi informacemi zmínku o této cifře nenalezl. Zaměstnanec zabručel, že to tam někde určitě bude a poukázal na možnost uhradit částku kartou. Souhlasil jsem, zaplatil a popadl vozík. Míra si zakoupil sadu žárovek, ale hlavně mi dělal společnost (a zhodnotil moje jezdecké umění).

Oranžového pomocníka jsme vyvezli domů, nasnídali se a pak se se vší vervou pustili do práce. Dva pomocníci navíc byli hodně znát. Krabice z auta mizely přímo bleskurychle a ve stejném tempu se štosovaly v kuchyni. Naše úpěnlivá práce, odhodlání a tvrdá dřina byla sice odsouzená sousedkou, která hájila výtah vlastním tělem, ale nás to v rytmu nezbrzdilo. Snad jen trochu pobavilo. Po krabicích přišly bedny. Míra si zamiloval velkou průhlednou, hracími kostkami naplněnou. Tu měl v ruce během stěhování asi pětkrát a pokaždé rozhořčeně komentoval jejich obsah. Respektive hmotnost. A po krabicích přišly na řadu skříně, po skříních postel a nakonec dvojice koupelnových spotřebičů. Z nás lilo, ale auto bylo prázdné.

Jak Martin předpověděl, po zhruba dvou hodinách jsme měli hotovo. Protože jsem majiteli zapůjčené dodávky slíbil vrácení do dvanácti hodin, rovnou jsme s Martinem vyjeli do Dejvic. Předání proběhlo tak, jak jsem si myslel. Pan majitel si vyslechl naše návrhy pro pořízení zpětného zrcátka, ale vetoval to tím, že potřebuje originální díl. Vratnou zálohu mi vrátil o pět tisícovek nižší s tím, že pokud seženeme Fiatí zrcátko za lepší cenu, máme mu ho přinést a peníze mi vrátí. Žádné další nedostatky při ohledání nenašel, takže jsme se rozloučili a šli po svém. Kluci na nás doma počkali. Ale protože bylo hotovo, rozloučili jsme se (s Martinem jsme ještě chvíli montovali). Zatímco Jiřík plánoval kolo, Míru čekala méně zábavnější činnost. Pro změnu slíbil kamarádovi pomoc při stěhování. Martina čekala oslava narozenin.

Nám s Luckou práce ještě nekončila. Abychom mohli hned od neděle začít používat byt, i když v trochu provizorním režimu, pustili jsme se do uklízení a rozřazování. Ale hnala nás vidina toho, že po skoro třech měsících budeme zase bydlet všichni spolu.

Moc velký dík patří všem pomocníkům. Díky Vám byla celá operace otázkou chvilky a hlavně se mohla vůbec realizovat. Jsem velký dlužník. Stejně tak si však cením snahy od všech oslovených.

5. díl: Jak jsme dál odškrtávali položky seznamu (nekonečného)

I když už v našem novelizovaném domově bydlíme, stále existuje na „todo“ listě několik položek, které nám zabraňují býti s proměnou naprosto spokojeni. Jedná se o dodělávky, restíky a objednané úpravy. Bohužel se škrtání tohoto seznamu neodehrává zrovna zázračným tempem a v některých případech dokončení jednoho úkolu znamenalo přírůstek na listě. Stále jsme však pozitivně naladění a těšíme se na finále.

02.09.2019 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Jenda

Pár slov ke kuchyni

Asi nejočekávanější a nejslibnější změnou byla kromě koupelny kuchyňská linka. Lucka se těšila na nové království, já se těšil na moderní design jednadvacátého století. Když jsme kuchyň nechávali vypracovat a objednat (kde zadání bylo totožné s architektonickým návrhem) a domlouvali se na dodání, pan poradce doporučoval nejprve zaměření a následné zadání do výroby. Tím by se ale časový harmonogram hodně protáhl a nám se nechtělo čekat. Dospěli jsme tedy k dohodě, že pokud budou dodrženy rozměry, které jsou uvedeny na plánu, není problém objednat kuchyň okamžitě a montáž bude probíhat za 6 – 8 týdnů. Protože v bytě nezbyde jediná příčka, není tedy důvod obávat se nějakými rozměry. Souhlasili jsme.

Stavba vesele probíhala, týdny plynuly a protože se blížil termín dodání, měli jsme návštěvu. Do rekonstruovaného bytu, kde všechny zdi stály a koupelna s toaletou byla obložená se dostavila parta lidí, kteří přišli jednak zaměřit skříň a za druhé ověřit připravenost místnosti pro montáž kuchyně. Zatímco jsem slečně odpovídal na otázky ohledně nábytku, ozval se z druhého konce prostoru nehezký povzdech. Délka příčky, podél které bude stát kuchyň, neodpovídala zadání. Opálený pracovník (později jsem se dozvěděl, že se jednalo o majitele) si mě zavolal, na přiloženém laserovém měřítku mi ukázal cifru a potom plánek kuchyně. Skutečnost byla o 7 – 10 milimetrů kratší než zadání. Navíc zde nebyl započítán rozměr obložek. Krátce a jednoduše, sečteno a podtrženo se sem ta kuchyně za stávajících podmínek nevejde.

Stál jsem tam jako opařený a několikaminutový monolog dovolenkově oblečeného pána ani nevnímal. Vzduchem jen lítaly cifry. „Kuchyň je ve výrobě, tamhleto je špatně, tohle je málo nakřivo, tohle je naopak úplně křivé, tady to bude potřebovat úpravu, tohle je za dva litry, tohle je za třicet tisíc“. Nevěděl jsem, jestli mám utéct, anebo hledat podnájem. Pečlivě jsem si poznamenal nedostatky s tím, že je budu následně konzultovat. Pak jsem byl propuštěn do nadějných rukou a mohl se dál věnovat skříni. Vzhledem k tomu, že bylo jen u plánování, nebylo nedostatků. Hned co jsem vyprovodil tým z bytu, předal jsem nemilou zprávu Lucce. Její pocity nemusím uvádět.

Následovalo několik telefonátů, pár návštěv, nějaká domluva a řešení se zdálo být na světě. Zeď byla skutečně kratší. Ale vybourání a prodloužení prostě nebylo myslitelné. Od dodavatele kuchyně jsem dostal návrh, že objednaná (a již zadaná do výroby) čtyřiceticentimetrová potravinová skříň se vyhodí a místo ní se objedná o deset čísel menší. Samozřejmě je to časově a finančně náročné. Stavbyvedoucí ale přišel s dalším návrhem. Kuchyň bude instalována v původních rozměrech, obložky se budou montovat až po kuchyni a pak se to „nějak“ udělá. Protože nikdo z naší rodiny není odborník na krátké zdi, souhlasili jsme a čekali, co kdo vykouzlí.

Třikrát jistič

V předchozích dílech jsem popisoval, jaké byrokratické trápení nastalo při odhlášení plynové přípojky. Bohužel jsem netušil, že s elektrikou to bude hodně podobné, možná horší. Protože mě elektroinstalatér ujistil, že světla i zásuvky fungují a pokud nebudou zapnuty jiné spotřebiče, poběží i trouba, navýšení jističe jsem urgentně neřešil. Když přišla řada na tento problém, podal jsem žádost u dodavatele a čekal. Dostal jsem sice potvrzení, že moje elektronická žádost byla zařazena do fronty, ale výsledek žádný. Ten jsem spatřil až po týdnu, co jsem se zastavil ve schránce a našel tam dopis od dodavatele a v něm dopis od distributora. Ano, i tady se bude hrát na třetího vzhledem k mému rozhodnutí přejít k jiné společnosti.

Literární úkaz o šesti stránkách obsahoval listy různorodé. Jednak mě papíry vyzývaly k tomu, abych znovu vyplnil údaje, které jsem již uváděl v žádosti (a nemyslím tím adresu), pak jsem měl zplnomocnit dodavatele, aby mne zastupoval ve věci navýšení. Všechno jsem hezky vyplnil, oskenoval a poslal elektronicky. Přece kvůli tomu jsem tu změnu dělal. Že bude vše probíhat elektronicky a já přispěji k šetření lesů (tedy jejich zbytků). Jenže situace se opakovala. Po týdnu jsem šel vybrat schránu a vida. Čekala na mě nová lejstra potřebná k uskutečnění navýšení jističe. Zůstal jsem ale ještě v klidu a bedlivě četl. Bohužel ani po pěti přečteních jsem nepochopil, co musím udělat. Byl jsem zaúkolován třemi navzájem se předbíhajícími činnostmi a nebyl schopen pochopit, co vlastně mám udělat jako první. Zavolal jsem tedy na zákaznickou linku a udělal ze sebe hlupáka, který potřebuje navést. Dostal jsem jasnou odpověď, skládající se ze třech bodů. Mám zaplatit jakýsi poplatek, objednat si revizního technika a po jeho návštěvě odnést do deseti dnů potvrzené vyjádření na pobočku.

Zaplatil jsem tedy šest tisíc, které byly žádány a hodlal si objednat revizního technika. Na druhé straně telefonu se mě mladý muž zeptal, jestli jsem splnil hlavní podmínku a vymodrlil na mě neuvěřitelnou definici něčeho, co jsem si musel zapsat. Ujistil jsem ho, že elektrikář provedl kompletní instalaci u mě doma a tedy předpokládám, že podmínku jsem splnil. Týpek mi bez jakýchkoliv emocí oznámil, že po mě chce potvrzení, že elektrika je vyvedená z bytu až k rozvodné skříni. Jedinou práci, kterou technik provede je výměna jističe a propojení vodičů. Víc nic. Pokud nebude odběrné místo takto připraveno, technik odjede a já zaplatím výjezd. Chvilku jsem tápal a zeptal se, za co jsem vyplázl šest litrů. Jak bylo snadné očekávat, jednalo se o všimné, aby se daly věci do pohybu.

Kontaktoval jsem elektroinstalatéra, aby mi připravenost potvrdil a navíc namontoval osvětlení bytu (to jsme s Luckou mezi tím pořídili). Samozřejmě to nebylo hned a rozhodně ne v mimopracovní dobu. Opět jsem po několika dnech (možná týdnu) trávil oběd na cestě. K mé velké radost elektrikář shledal rozvod totožný se zadáním a utvrdil mne v tom, že revizák může přijít. Spokojeně jsem zacvakl dveře, nechal řemeslníka pracovat a utíkal do práce (v bytě ještě žádné věci nebyly).

Znovu jsem volal na zákaznickou linku a dožadoval se návštěvy revizního technika. Vzhledem k tomu, že na obě položené otázky (jestli jsem zaplatil, jestli je vše připraveno) jsem odpověděl kladně, obdržel jsem termín (ve vskutku příjemnou dobu 12–14 hodin). Nebylo to zrovna fofrem, ale hlavně, že bude hotovo. Přesně mezi rozsahem se ke mě dostavili dva příslušníci (jeden kulatý, druhý vyzáblý) cechu PREnergetického a pustili se do práce. Jeden zaujal pozici „na bobku“ u venkovního rozvaděče, druhý šel kontrolovat byt. Co následovalo mě chvilku bavilo a pak rozzuřilo. První potřebou byly štafličky. Silnější ze dvojice se po nich vyšplhal k domovní rozvodové skříni, demontoval jí a začal zkoumat, jak je to zapojeno. Zřejmě z nutnosti zvěčnit se zanechal na vymalované zdi šedé otlapky. Pak se začal v kabelech rýpat šroubovákem tak umě, že mu třikrát vypadlo nářadí z kapsy. Prosil jsem všechny svaté, hlavně kvůli němu, aby na podlahu neudělal díru. Řevem přes celou chodbu si s kolegou ověřil správnost zapojení a začal montovat plastový kryt zpět. Fakt, že mu plastové víko nesedělo, ho nezajímal a rozhodl se ho přinutit ke spolupráci silou. Začalo se ozývat praskání a já ho již s menším důrazem upozornil, že takhle ne. Společnými silami jsme kryt umístili správně. Když pracovník dotahoval pravý spodní šroub již podesáté, konstatoval, že je nejspíše stržený závit, ale to není jeho práce.

Naivně jsem si myslel, že tím to končí. Omyl. Hubeňour se s dráty pořád ještě vztekal. Montér se přemístil k němu, usadil se na schodech a vybalil lejstra. Já se pochopitelně přesunul s ním. Byl jsem informován, že musíme vyplnit příslušné dokumenty. Potvrdil jsem mu iniciály, adresu a kontakt, číslo smlouvy a žádost si opsal z dokumentů. Pak vzal do ruky kalkulačku a ukázal mi displej. Na něm byla číslice 3990. Nechápavě jsem na něj koukal. Vysvětlení pochopitelně následovalo. 1800 revizní zpráva, 1200 práce, 660 nový jistič a 330 kabeláž. Ale protože jsem hodný, těch devadesát mi účtovat nebude. Vykulil jsem oči. Jak další čtyři tisíce? Pán se zasmál a ujistil mne, že nejsem jediný, koho to překvapí, že koupě spotřebiče je levnější než jeho následné připojení.

Musel jsem utéct a schovat se do bytu. Jája s Pájou ve mě prostě budili agresi. Uklidňoval jsem se pohledem z okna, ale moc to nepomáhalo. Jejich komický dialog byl totiž dosti hlasitý. Navíc pan kazisvět neustále telefonoval a při hovoru chodil po chodbě sem a tam. Po půl hodině jsem byl přizván k podpisu. Pán mi hezky vysvětlil, co čmáranice na papírech znamenají. Nejvíc mě ale zaujala cifra 4600 Kč. Abych nevyvolal nepřátelskou atmosféru, zeptal jsem se, jestli navýšení ceny oproti původní bylo způsobeno větší pracností. Ne, původně to bylo bez DPH. Vytáhl jsem bankovky a zase přišla studená sprcha. Úkon se dá uhradit pouze kartou, anebo bankovním převodem. A to, že jsem si platbu na místě ověřoval na infolince pouze znamenalo, že v centrech nic nevědí (slova revizáka). Obdržel jsem dvě listiny. Potvrzený formulář a daňový doklad. Nehmatatelná byla pak informace, že se s lejstrem mám do čtyř pracovních dnů, tedy nejlépe ještě dnes, dostavit ke svému dodavateli a odevzdat ho. Jinak hrozí, že celým cirkusem budu muset projít znovu. Nato se pánové rozloučili a odešli.

Pro jistotu jsem zavolal na informační linku dodavatele a ověřil si, kam že mám papír donést. Odpověď zněla jasně. Na náměstí Bratří Synků, kde sídlí PRE. I když jsem toho rajzování po ulicích měl za dnešek dost, rozhodl jsem se neodsouvat tuto povinnost na další dny a celou věc finalizovat. Dostavil jsem se k okýnku a tam vyblekotal nesouvislou větu a ukázal papír. Paní se mile usmála, dokument zkontrolovala a zeptala se mě, proč jsem to přinesl sem, když jsem to měl doručit svému novému dodavateli. Jakmile viděla můj zbídačený pohled, ukončila mé vstávání a vstřícným hlasem mi oznámila, že to samozřejmě můžeme vyřídit i spolu. A jak řekla, tak se i stalo a já konečně uzavřel žádost o navýšení jističe. Mezi těmi všemi komplikacemi, potížemi, bariérami a nástrahami byla tohle konečně milá zkušenost. A konečně už můžeme vařit indukčně.

V neposlední řadě u nás proběhla montáž dveří, která dopadla více než výborně. I když se to na první pohled nezdálo, dveře barevně ladí s podlahou. Prvotní rozdíl odstínů byl způsoben nevytřenou podlahou. Kliky neskřípaly, dveře doléhaly. Po čtrnácti dnech se sice musel dostavit technik, aby dveře seřídil, ale proběhlo to v rámci doúpravy šoupaček. Jen v bodech uvedu, že se k nám dostavil také zedník, který napravoval krátkou zeď, pánové, které nám za kuchyňskou linku nainstalovali skleněnou stěnu a technik UPC. To když jsem k modemu připojil jiné trafo, než bylo záhodno a internet neinternetil.

Musím moc poděkovat Lucce, která veškeré logistické úkony přejala a dokončovací práce má na starosti ona. Teď je bohužel ona, kdo vstřebává nepříjemné informace, otravuje dodavatele, objednává dělníky a celkově se stará o time-management naší domácnosti. Poslední, co zbývá, je montáž skříně. Poté snad už budeme moci vybalit zbytek věcí z krabic a užívat si nového domova. Snad to dobře dopadne. Držte nám prosím palce.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající