Jak jsme kvantitu porazili kvalitou

Chlapská jízda 2019 v Sezimově Ústí, která byla velmi skoupá na osazení.

2019-05-31 ~ 2019-06-02
KDE (polohy a umístění) Čechy / jih /
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / Milda / Mirďák /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda /

1. díl: Jízda po kolejích

Jeden zraněný, jeden s kombinací otcovských a manželských povinností, jeden nedal vědět a jeden sestřeloval letadla. Až takováto bolestná statistika se vznášela nad letošním ročníkem "Chlapská jízda". Z celkového počtu osmi lidí, kteří se pravidelně sházeli jsme zbyli jen čtyři. Bál jsem se, že i zbytek nad mužským povyražením zlomí hůl a budou se věnovat o víkendu něčemu jinému, ale naštěstí jsem ostatní členy podcenil. Jiřík, Milda a Mirďák jsou srdcaři, pro které je kvalita a tradice víc, než kvantita. Nic se nerušilo, nic se nepřesouvalo, nikdo bárku zbaběle neopustil.

31.05.2019 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Z Prahy jsme vyráželi nezávisle na času a místě. Jirka se vracel ze služební cesty a mířil z východu, Milda musel ještě vyřídit drobnosti (tajnosti). Já, neoplývající vlastním vozidlem, jsem přijal Mírovu nabídku a svezl se s ním. Navíc se jeho plány odjezdu nejvíce shodovaly s mými. Po barvité a plodné non-orální komunikaci jsme se sešli na Pankráckém parkovišti a vyrazili k Táboru. Bylo něco málo po třetí hodině, slunce dalo tušit, že nás alespoň dneska čeká pěkný den a Applí navigace varovala před nadcházejícími kolonami. Na naší rozvernou náladu to ale nemělo žádný vliv. Probírali jsme se událostmi minulých dní (a měsíců) a udržovali spojení s ostatními členy výpravy. Chvilka tlachání přinesla pro naší dvojici úkol. Máme pořídit několik málo potravin a nealkoholických tekutin pro zítřejší výlet.

Drobnosti ze seznamu plus mraky nenapsaných, ale chutných věcí, jsme nakoupili během zastávky u Táborského Alberta. Nakládané okurky a cibulky, lahodný sýr a pečivo. Musel jsem se smát tomu, že první ročníky byly hlavně o chlastání a mladickém řádění, nyní, s postupující dospělostí přecházíme na libování si a odpočinek. Abychom nebloudili do kempu, zapnul Míra poprvé navigaci. Ta se okamžitě zorientovala, ale ukazovala nám tak nějak nehezkou a vozidlem neproveditelnou cestu. Hned na začátku nás vedla do zákazu vjezdu, hned nato nás poslala na přikázaném směru jinam. To se mi zdálo divné a lehce jsem začal panikařit. Ovšem Míru to nechalo naprosto v klidu a mou snahu o nastartování druhé (totiž mé) navigace odmítl s tím, že zdroj dat je stejný. Když jsme měli po železničním přejezdu zahnout ihned vlevo a ocitnout se tak na kolejích, silně jsem zařízení nevěřil. I přes protesty jsem donutil svůj mobil, aby naplánoval cestu a hle, cesty se diametrálně odlišovaly. Levým okem jsem skenoval Mírův display, pravé spočívalo na mém. Porovnával jsem rozdíly. A pak se pravda ukázala. Zatímco moje aplikace zobrazovala v rohu ikonu autíčka, Mírova panáčka. Navíc se čas příjezdu rozcházel zhruba o hodinu. Stačilo ťapnout na telefon a bylo po problému. Zase jsme jezdili hezky po silnicích.

Když jsme vybírali místo, kde bychom mohli na dvě noci spočinout, připomněla mi Lucka osadu Soukeník. Tam jsme minulý rok strávili víkend při návštěvě babičky a byli jsme velmi spokojeni. A protože od té doby nezměnily chatičky majitele, dalo se znovu očekávat příjemné prostředí. A bylo tomu tak. Zaparkovali jsme, zamířili do hlavní budovy a pozdravili se s provozovateli a poňuchňali s Ibarem (obrovský, ale nádherný pes). Jejich milý a přívětivý přístup hned potěšil i Míru. Obdrželi jsme klíče od chatky, spolu s žádostí, jestli bychom auto zaparkovali tak, aby nepřekáželo. Na víkend totiž přijede spolek starající se o pohybově i mentálně postižené osoby. Pro Míru nebylo přeparkování problémem a umístil auto tak, aby nikde nevyčnívalo a současně, nenacházelo se příliš blízko chatky (mimo šavlový dohoz). Obsah kufru jsme naházeli k postelím, převlékli se a šli vyhlížet ostatní. Samozřejmě k této aktivitě nemohlo chybět pivko.

Zanedlouho se ozval (zatím jen písemně) Milda, že se blíží. Po pár minutách volal, že je někde mezi fotbalovým hřištěm a lesem a neví přesně, kudy jet. Pokusil jsem se ho navigovat a umístil se tak, abych sledoval příjezdovou cestu. Po chvilce po ní projelo černé auto a i když jsem do telefonu Mildovi oznamoval, aby zastavit a odbočil doprava, pokračovalo v cestě dál, dolů. Tudíž jsem usoudil, že to jeho vozidlo nebylo. Čekal jsem dalších pár minut a Milda stále nikde. Bloudil. Nespouštěl jsem z kamenité silnice zrak a vida, černý osobní vůz znovu projel stejným směrem. Další události jsem nenechal náhodě, vyběhl a mával jako o život. Nebylo pochyb. Byl to Milda a tentokrát zastavil, zacouval a odbočil ze své nekonečné pouti. Seznámili jsme ho se základními fakty (že si má dát pivo), jaká je naše chata, že Jiřík je ještě na cestě a pomohli mu s nákupem. On pořídil ranní občerstvení pro všechny. K tomu nabídl ještě dvě lahve Jagermeistera, ale to se nesetkalo s úspěchem a tak je rovnou uklidil. Zasedli jsme k našemu stolu na terase a poslouchali Mildovi historky.

Jako poslední, kolem sedmé večerní, dorazil Jiřík. Ten trefil osadu hned na první pokus, bez pomoci. I jeho jsme podrobili přijímacímu procesu, vybalil si (pohodil bágl na postel) a za chvilku seděl s půllitrem u stolu. K naprosté spokojenosti, že jsme se i přes velkou absenci sešli, chybělo jen něco k snědku. A tak jsme si objednali večeři. Zatímco někteří si objednali běžný smažák, našli se i podivíni, kteří si objednali smažák se smažákem a oblohou. Kuchaře to nepřekvapilo a přání dotyčnému splnil. Po zbytek večera jsme se vlastně nepřesunuli od stolu. Tu a tam si někdo odběhl pro pivo, mikinu, anebo toaletu, ale jinak jsme si vystačili s jedním stolem. Dění kolem nás jsme aktivně nepozorovali, někdy ovšem naší pozornost upoutal nelidský skřek.

Po půlnoci, kdy obsluha pípy stále ještě fungovala, jsme s Mildou další setrvání ve stavu bdělosti zamítli. Oba jsme se shodli, že jsme unavení a nebudeme se pokoušet to rozhodit. Druzí dva členové náš názor nesdíleli a naší společnost vyměnili za táborák, kytaru a zpěv kotlíkářských songů. Co se dělo u ohně nevím, ale na chatce byla strašná zima a já během Mildových pokusů o vybití všeho kousavého hmyzu klepal kosu pod peřinou. Výroba tepla mi nešla a usnul jsem vyčerpáním. Milda byl vybaven velmi jemnou Larisou, takže moje potíže neokusil. Usínal tedy v teple, klidně, za bzukotu komárů.

2. díl: Nesahej na můj drink

Když Jiřík umožnil slunečním paprskům proniknout do našeho doupěte (abychom tam měli nějaký kyslík), začalo se osazenstvo pomalu probouzet. Někomu to trvalo déle, někdo byl na nohou hned. Ale všichni jsme byli ještě v postelích, když Jiřík s Mírou vyprávěli zážitky brzkého rána. Z barvitého líčení jsme se dozvěděli, že se oba kluci seznámili s dobrovolníky organizace poskytující pomoc postiženým lidem. Zabékali si, navázali konverzaci, ale některé vtípky šly zcela mimo pochopení společnosti. Do postelí zalezli před třetí hodinou. Zkrátka získali nové kamarádi :).

01.06.2019 2019-07-16 08:13:28 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Abychom si vzájemně nesmrděli, postupně jsme v několika vlnách navštívili sprchu. A poté se vrhli na Mildou opatřenou snídani. Ta byla tříchodová. Slaná, sladká a velmi sladká, výborná a vydatná. V průběhu tohohle ranního kolotoče jsme balili na výlet a dopilovávali detaily trasy výletu (o celodenní pěší okruh se postaral Milda s drobnou úpravou Míry). Poté, co bylo jasné, jakých turistických barev se budeme držet a jaká místa navštívíme, jsme vyrazili. První metry nás vedly podél Lužnice, skrz chatovou oblast, až do Plané nad Lužnicí. Tam se Míra obohatil o opalovací krém, který jsme později využili všichni, protože počasí bylo opravdu letní a někdo (snad Milda byl to Jiřík) si opatřil zázvorové bonbony. Z obydlené oblasti jsme plynule přešli do Turoveckého lesa (přírodního parku). Tam se náš vztah ke květeně rozvinul v plné míře. Jiřík popadl sukovici, já kopal do každého šutru na cestě a všichni jsme šeptali tak, že zvířátka se sklopenýma ušima prchala co nejdále od naší výpravy.

Počty kilometrů chybějící do obce Turovec klesaly a nám vysychalo v hrdle. Bylo nám jasné, že návštěva osvěžovny je více než chtěná, ba potřebná. Hned za Turovským rybníkem (no takovou nádrží) na nás vykoukl vývěsní štít se zlatým Géčkem. Spíš než hospoda to byl předělaný rodinný dům, protože lavičky byly za plotem, na zahradě a pivo si nechávali štamgasti podávat přes otevřené okno do obýváku. Protože jsme netušili, zda je domácí nálevna s obsluhou, vydali jsme se s Mírou na výzvědy. Jiřík s Mildou nám chránili záda. Vstoupili jsme do domu, přiblížili se k pípě, hned vedle gauče a hledali obsluhu. Z ničeho nic se odněkud vyklubala postava, žena ve středních letech s nepřítomným výrazem a zmateně si nás prohlížela. Míra se chopil slova, zřejmě aby nás dotyčná nepostřílela a objednal nám čtyři pivka. Z paní domácí vypadlo, že nám je přinese. Tak jsme si spokojeně sedli k ostatním a čekali. A skutečně. Za chvilku se na parapetu objevily orosené sklenice a my mohli svlažit rty.

Aby se vyplatilo, že s sebou Míra táhnul i chleba a štangli salámu, posvačili jsme. Na začátku sice proběhlo zdráhání, jestli nás madam nepožene ke všem čertům, ale když jsme zjistili, že opouští své království jen velmi zřídka, odvážili jsme se. Odpočinek a jídlo spláchli ještě jedním pivem a znovu se vydali na cestu. Koneckonců, měli jsme se ještě na co těšit. Opustili jsme obec, prošli kolem vody a zatočili vlevo. Chvilku se putování odehrávalo na asfaltce, ale zanedlouho jsme měli zaplout znovu do hvozdů. Ale napojení na lesní pěšinu nám dalo trochu zabrat. Nějaký chytrý lesák totiž přes cestičku vysázel nahusto křoví a z polňačky, na které jsme se v mezičase ocitli, se tam nedalo odbočit. S pomocí navigace a instinktů jsme se pokoušeli prorazit, ale marně. Při třetím pokusu o průnik křovisek jsme to vzdali, vrátili si na poslední správnou pozici a rozhodli se nechat vést jen instinktem a elektrokompasem. Prošli jsme vysokou trávou, vyschlou planinou i maliním. Někdy se směr dal držet velmi těžko. Stejně jako pozornost. Zvlášť, když kdosi pronesl, že aktuální terén je ideální pro výskyt lesní zvěře, například zmijí. Ale dopadlo to dobře, s drobnými úpravami azimutu jsme nakonec oběma nohama pevně spočinuli na lesní komunikaci a nabrali původní tempo.

Protože byl přírodní park Turovecký les skutečně velký, další známky jsme spatřili až u restaurace Kozí hrádek, jejíž přítomnost jsme uvítali. Volné lavičky pod korunami stromů doslova zvaly k odpočinku. Obzvlášť, když se ve dřevěné chatce čepovalo pivo. Poseděli jsme, odfoukli si (myšleno odpočinuli) a pozorovali cyklistický ruch, kterého bylo kolem spousta. Když jsme se shodli na tom, že je nejvyšší čas zvednou kotvy, následovali jsme ukazatele a ocitli se u zříceniny Kozí Hrádek. Milá postarší paní nám prodala vstupenky a těm s objektivem klinkajícím se na krku (nebo v ruce) poskytla radu. Pokud toužíme opatřit opravdu líbivý snímek středověké nádhery, máme se posunout zhruba třicet metrů podél plotu nalevo. Já, dychtivý po excelentním záběru uposlechl a vydal se uvedeným směrem. Neprošlapaná cesta mě nevadila, dotěrné kopřivy šlehající mě pod kolena jsem taky oželel, ale kluzký a velmi nerovný povrch, končící v úpatí hrady, mě naháněl strach. Zatímco já jsem lamentoval, pokladní se v budce smála spolu s ostatními. Ale měl jsem nádherný výhled a pořídil fotku, kterých je na internetu milion. Jen doufám, že i ostatní měli nohy ošlehané kopřivami.

Milda si krom vstupenky vyzvedl i tištěného průvodce, takže nám během prohlídky sděloval důležitá historická data a popisoval události. Já jsem samozřejmě bedlivě poslouchal, takže si jen pamatuji to s těmi kopřivami. Ale naštěstí nepíšu turistického průvodce, ani učebnici dějepisu. Jestli chcete vědět, odkud neměl mistr Jan Hus odjet, navštivte toto místo sami. Dokonale seznámeni s areálem jsme jej opustili a nastoupili poslední fázi našeho výletu. Po necelých dvou kilometrech jsme naposledy opustili krásy jihočeské přírody, propletli se Sezimovým Ústím. Během pochodování nudným panelem kluci zjistili, že jsme nacházíme ve městě, kde má vilu druhý Československý prezident. Míra, jakožto sběratel zajímavých míst tuto informaci bujaře přivítal. Ostatně jako všichni. Změnili jsme tedy kurz a šli se podívat na vilu Hany a Edvarda Benešových. K našemu překvapení se jednalo o dost rozlehlý areál a než jsme našli hlavní vchod, skoro nám zavřeli. Vlastně nás personál (mladá paní) památky upozornil, že si sice štrádujeme krásně, ale špatným směrem. Šla totiž zrovna zavřít vrata. My jsme jí ale požádali o shovívavost a slíbili jí, že si rychle odskočíme prohlídnout hrobku a zase vypadneme. Jestli osoba něco namítala nevím, protože jsme rapidně zrychlili a utekli z doslechu. Zrychleným přesunem tam, cvaknout, zrychleným přesunem zpátky, jsme čistokrevní vlastenci. Cestou nazpět jsme nebyli hubováni, ani hnáni k zodpovědnosti. Navíc nám strážkyně prvorepublikového skvostu popřála hezkého dne.

Změna trasy měla krom již uvedeného další příjemnou vlastnost. Umožnila nám zvolit, pro další putování do kempu, příjemnější pouť podél Lužnice a vyhnout se tak městu. Což bylo vzhledem k letnímu počasí více než vítané. Nedalo to dlouho zabrat a my jsme spokojení a příjemně unavení stanuli před naší chatkou. Abychom doplnili živiny a tekutiny, odložili jsme si zde jen bágly a přemístili se rovnou na terasu restaurace s tím, že očistu provedeme opět samostatně podle uvážení. Velmi nás překvapilo, když jsme se postavili k výčepu, že na nás osazenstvo koukalo jako na navrátilce z války. Paní majitelka nám dokonce oznámila, že o nás měli od rána strach a bála se, že jsme byli uneseni. Vyvedli jsme jí z omylu, Jiřík, kteří trasu měřil, dosvědčil tvrzení hmatatelným důkazem a objednali si pivko. Večeři jsme tentokrát neplánovali, protože se v chatce nacházela papírová taška s velmi chutným obsahem.

Večerní zábava začala zlehka a nenáročně, většinou ve třech (to jak jsme se střídali pod sprchou). Na stole zatím byly jen půllitry, s večeří se čekalo, až budeme všichni. Kromě hodnocení dnešního výletu jsme pozorovali i okolní společnost. Nedalo se nevšimnout, že skupině praktikantů celkem úspěšně házel klacky pod nohy plynulého chodu tichý mladík Ládín. Jeho rebelie spočívaly v nekonečné šňůře pokusů o útěk. Jednou prchal přes fotbalové hřiště, hned nato se snažil protáhnout brankou, pak se vracel v doprovodu dozorců od sprch. Tomuto dění jsme zatím nepřiřazovali žádnou prioritu. Stav se ale změnil ve chvíli, kdy jsme na stůl vybalili večeři. Nikdo si nevšiml nenápadného supa kroužícího kolem našeho stolu a jeho úmysly jsme prohlédli až ve chvíli, kdy nám začal loupit jídlo. Zábavné nám to přišlo do té chvíle, než zaostřil na náš stůl pokrytý jídlem. Zčistajasna se zjevil hned vedle nás a začal zobat sýr a olivy. Zelené bobule mu ale nechutnali a tak je začal pohazovat po zemi. A to nás celkem nakrklo. Takže jsme pochytali všechno, co se dalo ukrást a pokusili se Ládínovi zlé úmysly vymluvit. Naštěstí za chvilku doběhl krotitel a mladíka si odvedl. Bojovník se pak dostavil ještě jednou a to si vzal na mušku Mildův poloprázdný půllitr. Když jsem mu ho vytahoval ze spárů zjistil jsem, že i přes velmi drobnou tělesnou konzistenci měl sakra sílu. Tentokrát jsme se již nevydali po cestě diplomacie, ale oznámili mu, že jestli sklo nepustí, dostane cáknuto. Nepomohlo to. Dotyčný se pořád urputně díval na dno sklenice a když nemohl přitáhnout ruku k ústům, ohnul se, aby se mohl napít předkloněn. Od jisté rány pěstí (to už se vracel Milda) ho zachránila slečna, která si Ládína odvedla. Několikrát se omluvila a my se s ním už nesetkali. Bylo to dobře, protože se nám začal rodit v hlavách plán, že na kraji stolu necháme položeného velkého panáka vodky.

Protože Mildo karetní hra (zabalená od předminulých vánoc) neměla u osazenstva velký úspěch, vyndal Míra čertovy obrázky a pustili jsme se do sedmy (já si zavzpomínal na ÚDVácká léta). List jsme mazali až téměř k jedenácté hodině, kdy Milda oznámil, že si půjde lehnout. My tři jsme ještě dostatečně unavení nebyli a šli pobuřovat společnost jinam. Tentokrát se i já přidal ke spolku ohně a po chvilce váhání a přemlouvání vzal do ruky čísi odloženou kytaru. Byl to samozřejmě přečin, ale pokročilá hodina a dobrá nálada přemohla zdravý rozum. Jiřík, který si s baterkou sedl vedle mě našel žlutý (jestli je tahle barva pro úplné lamy) zpěvník pro základní školu a jal se hledat songy. Míra se usadil před námi. Našli tříakordovou skladbu a já spustil. Kromě rytmu, správného mačkání strun jsem nebyl schopen udržet ani text písně. Naštěstí má Jiřík dosti silný a zpěvný hlas, takže moje váhavé mumlání schoval. Navíc se Míra přidal, což mě velmi překvapilo. Některé kytarové výplody byly strašidelné, některé jen nedokonalé a někdy kluci ani nepoznali, jestli ladím, anebo mi nástroj upadl. Hned poté, co k ohni přišli další lidé (a Jiřík mi oznámil, že předchozí večer hráli) jsem kytaru odložil a ta se konečně dostala do povolaných rukou.

Kolem přírodního zdroje světla a tepla nás sedělo osm. Hlavní vedoucí (ten), hlavní vedoucí (ta), kytarista, kytaristka a osvětlovačka / zpěvačka. No a samozřejmě my tři. V jejich podání zněly písně daleko líbivěji. Některé jsem znal, něco pro mě bylo úplně neznámé. Zhruba kolem druhé hodiny ranní ustala hudba a naproti nám zůstali sedět jen hlavní vedoucí (ti). Protože si patrně potřebovali říci něco velmi potichu, mluvili si téměř rovnou do úst a navíc on ustavičně hledal něco po jejích kapsách (zadních i náprsních). Tak jsme vypadli a zkoumali, co ještě dělat. Jiřík nám oznámil, že dneska řídí a tudíž se odebere do postele. I když by to bylo to nejinteligentnější, co bychom mohli udělat, Míra objevil zahradní stan a v něm postavený stolní tenis. Obsadili jsme jej a tichou letní noc obohatili o pinkání míčku. Sehráli jsme tři mače a pak taktéž zalezli pod deky. Jestli mi byla zima netuším. Myslím si, že jsem usnul ještě dřív, než jsem dolehl na postel.

3. díl: Žárovky nakonec

Ani si nepamatuji, kdy jsem takhle dlouho flámoval, natož abych u toho tolik vypil. Nicméně ráno nebylo nikterak dramatické, natož nesnesitelné. Jestli za to mohl Platan, příznivé postavení hvězd, anebo jen náhoda nevím. Ale nikdo z nás nevykazoval příznaky kalící únavy. Protože jsme ve včerejším dobrém rozmaru došli k názoru, že bychom si objednali snídani, bylo kam se vydat. Lehce jsme se pobalili, oblékli a vydali se k restauraci. Obsluha byla již na nohou a vesele poskakovala po place. Zasedli jsme a nechali se pansky obsloužit. Na stůl nám personál přinesl ošatku s pečivem, talíř se salámem a sýrem, talíř s něčím slaným a dobrým a pak jeden talíř s buchtou. Samozřejmě nemohl chybět hrníček s čajem, který jsme si tedy natočili sami.

02.06.2019 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Milda nám oznámil, že naší partu nadobro (jako pro tenhle ročník) opustí a jak řekl, tak bylo. My zbylí, stojící v prachu jeho auta, jsme se rozhodli, že domů ještě nepojedeme a budeme užívat neděle. Prvním nápadem, jak vyplnit dopoledne, byla romantická procházka z řece. Navíc někdo chytrý umístil podél břehu lavičky, tak jsme si na jednu dřepli a kochali se bubláním vody, šuměním listí a pohledem na procházející lidi. Diskuze neměla hlubokého významu do té chvíle, než mi Jiřík položil dvě záhadné hádanky. Jedna se týkala záhady kolem žárovek, druhá řešila sedící ztuhlé trpaslíky. Ačkoliv jsem si mozek namáhal jak jsem uměl, nevypotil jsem ani jednu odpověď. Moc mě potěšilo, že tímhle trápí Jiřík na pohovorech nové juniorní uchazeče. K němu do týmu bych se tedy nedostal.

Dalším plánem bylo uspořádat společný oběd v městě Husitů. I my jsme se tedy odstěhovali z chaty do vozidel a vyrazili. Ovšem najít kolem nedělního poledne parkovací místo pro dvě auta bylo nemožné. Po několikaminutovém bloudění v jednosměrkách Míra konečně zaparkoval. Jiřík takové štěstí neměl a byl odkázán dál na hledání. My jsme si prošli náměstí (tam a zpátky) prohlédli památky a vyhlíželi Jiříka. Nakonec i on našel odpočinku (pro auto) a dorazil. Jelikož jsme s Luckou v Táboře kdysi obědvali, dal jsem tuto informaci do placu a klukům nabídl, že znám jednu dobrou restauraci. A tak jsme tam zašli. Nezměnil se personál. Stále byla stravovna plná učňů hotelových škol, kteří zde získávali praxi. Ale od minula to tak nějak nebylo ono. Servírky se neusmívaly, číšníci chodili jak prkna. Možná to bylo způsobeno také tím, že měli neustále za zadkem kontrolora, který je káral pro maličkosti.

Jídlo jsme si nakonec dali. Stejně jako následnou zmrzlinu. A pak? No pak už nic, bohužel. Rozloučili jsme se a rozjeli se domů. Všem třem chlapům, Jiříkovi, Mildovi a Mírovi (abecedně) musím moc poděkovat. Že jeli, že byli tak skvělí a že byl díky nim ten víkend zase nezapomenutelný. Díky kamarádi.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající

Fotogalerie