Nejhorší je žádné rozhodnutí

Vojenské cvičení 111. strážní roty AZ 02/2019, Doupov

2019-03-18 ~ 2019-03-23
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever / západ /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR /
KDY (období a interval) jaro / více dní /
PROČ (důvody a účely) adrenalin /

1. díl: Počítání oveček

Poslední dobou chodí povolávací rozkazy na vojenská cvičení v kratších intervalech a počet dní, na které poukazují, se zvyšuje. Březnový výcvik se měl konat od pondělí do středy. Nikterak následující, ale až té po dalším pondělku. Tudíž jsem měl zmizet z civilního života na dlouhých deset dní. V práci jsem s tím moc zdaru nesklidil, ale uvolněn jsem nakonec byl. V jakémsi blíže neurčeném rozpoložení (nevím, jestli jsem se těšil, anebo obával) jsem trhal kalendář a odpočítával zbývající dny. V neděli, co jsem se rozloučil s rodinou a nechal jí klasicky svému osudu, jsem si zabalil podle navrženého seznamu a přihodil ještě pár součástek, které standardně nevozím (některé ještě nikdy). Rozhodl jsem se, že tentokrát nepovezu žádné mazácké výstřelky, jakými jsou sušenky, oříšky, čokoláda, ba ani káva. Navíc by se mi to při všech těch zbytečných krámech do zavazadel stejně nevměstnalo.

18.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Přejezd do Dejvic probíhal v klidu, za neustálého sledování spolucestujících. Já byl sledovaným, ne sledovačem. Zřejmě jsem se právě cestující skupině nějak nezdál. Odlišnosti od spoluobčanů a jednolité oblečení zmizely až vstupem do areálu kasáren. I když jsem se dostavil na plac přesně (respektive v nejzazší možný termín), našel jsem tam jen pár bojovníků. Ostatní byli na vstupní prohlídce. S přítomnými jsem se přivítal a vyčkal skupinového odvodu za ostatními. Před sídlem lékaře postávala celkem objemná skupina vojáků a podobné množství bylo umístěno uvnitř budovy. Jak vidno, proces by si zasloužil drobet vylepšit. Během čekání jsem se setkal se všemi členy svého družstva, jakož i s nadřízenými. Přestože zařazovačka obsahovala drobné personální změny, jádro bylo k mé neskonalé radosti nezměněno. Během čekání jsme si svěřili svá očekávání, poslední civilní zážitky a nejaktuálnější předpovědi počasí uváděné ve Skandinávii.

Zatímco u některých lidí se pobyt v ordinaci měřil na desítky minut, já byl hotov během vteřin. Tlakoměr-pamětník poskytl potěšující hodnotu a když jsem pana doktora ujistil, že se cítím býti ve fyzickém stavu umožnující mi cvičení, byl jsem shledán chtěným. Nadešly další časově náročné peripetie. Jako čekání. Vyfasoval jsem si po jedné osobní a jedné organické zbrani, upravil si strůj (nesmějte se, to je armádou užívaný výraz) a umístil si bagáž na Tatru. Tyhle činnosti mi zabrali zhruba následující hodinu. K autobusům, které již čekaly na parkovišti, vyslal velitel roty určeného dobrovolníka, který měl řidičům oznámit, že jsme již na cestě. Je otázkou, co tam dotyčný dalších pětačtyřicet minut dělal. Celkem očekávaně a nepřekvapivě jsme nabrali hned na začátku zpoždění. Možná z toho důvodu po nás nikdo nechtěl ani vidět potřebné dokumenty. Zpoždění ale nic nezměnilo na potřebě uspořádat nástup, ve kterém jsme byli přivítáni, byla zdůrazněna bezpečnost (hlavně aby se nikomu nic nestalo) a nulová tolerance alkoholu. Pak jsme si hezky zakřičeli a konečně se posunuli k autobusům.

Cestu na Doupov jsem chvilku prokecal s Radkem, Petrem a Mírou, chvilku prospal. Z klimbání mě probrala až ostrá zatáčka z hlavní silnice, předzvěst blížící se ubytovny. Co nás velmi překvapilo a co jsem doposud nezažil, byl lehký poprašek sněhu, pokrývající okolí. Trochu jsem se obával, že jsem balení podcenil a pletené palčáky přeci jen měl vzít s sebou. Můj strach navíc posilnil i pohled na teploměr v autobuse. Ukazoval tři stupně. Se vzpomínkou na ústřední topení a šeptaným přáním na rtech jsem vystoupil z vozidla a přidal se k ostatním. Po teplu nebyla ani památka. Jen staří mazáci se smáli a prohlašovali, že konečně okusíme kouzlo Stalingradu. Ještě před nastěhováním přišla Blanka, coby velitelka prvního družstva, s nápadem, že bych se mohl vzdát Jitky a poslat jí k ní do družstva. Neprotestoval jsem. Jednak se tím vyrovnal počet členů obou družstev a hlavně nadšený pohled svobodnice prozrazoval, že bude ráda. Tak nás nakonec zůstalo osm. Za mnou stál Petr (můj nepostradatelný parťák a pravá ruka), pak kulomeťák Adam, stratég Eda, legendární "žabák", další kulomeťák Míra (nyní střelec), radista Michal a tvar uzavíral Dan, kterého jsem doposud neznal. Nebál jsem se toho, jestli mám správné lidi, to jsem věděl. Bál jsem se hlavně toho, jestli tohle družstvo povede správný velitel.

Naším domovem se stala cimra 311. Ne, že by na tom bylo něco unikátního, ale říkal jsem si, že tenhle důležitý fakt nemůžu vynechat. Nastalo vybalování, naskladňování a stlaní. Ti rychlejší a šikovnější pak mohli věnovat zbývající čas do další atrakce lenošení. Já jsem nebyl ten případ. Dlouze jsem přemýšlel nad tím, jestli si dám ponožky do druhého anebo třetího fochu. Jelikož jsme si oběd měli zajistit svépomocí, první fasovanou stravou byla až večeře. Té jsem se už nemohl dočkat. Zřejmě proto, že jsem oběd z vlastních zdrojů podcenil (vypustil) a v žaludku mi pořádně kručelo. Po velmi dobré krmi (kuchaři vařili výborně po celou dobu cvičení) jsme nastoupili ještě před barák a vyslechli si rozkaz velitele roty. Trocha rutinního povídání neobsahovala žádných překvapení, ani důležitých informací. Všechno jsme věděli díky dokonalé komunikaci našich velitelů. Před večerním klidem proběhlo ještě oblíbené poučení o střelbách, manipulací s materiálem a dalších neopomenutelných záležitostí. Samozřejmě s přezkoušením. Nato jsme se rozešli do pokojů a za nějakou dobu ulehli a podlehli spánku. Podle rozvrhu zaměstnání a podle sestavy naší jednotky to vypadalo na hodně příjemné cvičení.

2. díl: Dostali jsme Ivana

Po snídani jsme nastoupili na buzerplace, jehož okolí už nebylo pokryto námrazou a věnovali se pořadové přípravě. Ze vskutku naučných listů jsme se učili, jak stát správně v pozoru, jak v pohovu a jak končit (cokoliv). Druhým levelem bylo splnění příkazu vlevo a vpravo v bok. Většinou nám to šlo správně, jen tu a tam se stalo, že měl někdo problémy se správným určením směru. Stačilo si to několikrát prakticky vyzkoušet a rázem jsme se točili ve stejném direktu. Když jsme byli u procvičování snímání pokrývek hlavy, dostavily se k našemu plácku hvězdy. A hned pět. Zavítal k nám podplukovník s plukovníkem (řazeno časově, ne hodnostně). Chvilku nás pozorovali s úsměvem na tvářích a pak se velení a hlavně vysvětlování zmocnil pan podplukovník. Celkem srozumitelně nás seznámil s faktem, že člověk, který vymýšlel povely, byl pravděpodobně velký šprýmař. Vysvětlil nám, že existují dva druhy tvarů. Pochodový (v něm se překvapivě pochoduje) a nástupový. A teď následovaly ty záludnosti. Pro stejnou činnost, zhezčení tvaru, se jednou velí "zákryt", jindy "vyrovnat". A to není jediný rozpor. Další synonyma jsou "přímo hleď" a "paže zpět". No, někdo to tak vymyslel, od císařpána to nikdo nezměnil, tak mi nepřísluší to hodnotit. Ale je fakt, že díky těmto zapeklitostem jsem měl hodně velké problémy družstvu velet tak, ja se správně mělo. A moje nervozita, s počtem upozornění od důstojníků, stoupala. Naštěstí tryzna v podobě parádamarše končila po hodině.

19.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Rychle jsme se navlékli do taktické výstroje a nastoupili před skupinu Kbelských instruktorů. Chlapi připomínající hlavní role akčních filmů se nám krátce představili a pak rozebrali. Každé družstvo ze tří čet dostalo pár instruktorů. K našemu se přidělili Ivan a Jakub. Od té chvíle jsme byli plně pod taktovkou profíků a musím říct, že ten rozdíl byl cítit od první chvíle. Čtyři instruktoři si naší četu odvedli na příjezdovou cestu ubytovny a seznámili nás (hned poté, co jsme si potykali) s programem. Protože nás neznali, chtěli si ověřit naše schopnosti a dovednosti. Takže jsme začali "sušením" (nácvikem). Navíc Radek přišel s brilantní myšlenkou, že v rámci "taktické přípravy" bychom rádi začali od začátku. Od základů. Instruktoři začali s výcvikem. Tasení pistole, správné držení zbraně a zaujetí střeleckého postoje. Instruktoři chodili mezi námi a opravovali chyby (říkal jsem, že ten přístup byl odlišný a skvělý). Následoval dril kontroly zbraně, hlášení závady (i prázdný zásobník je závada), její odstranění a hlášení ukončení závady. Bylo to sice pár kroků, ale udržet jejich přesný postup a správné provedení, byl pro mě oříšek. Vlastně se jednalo o jakousi básničku, která nám musela přejít do rukou.

Ve střelecké pozici mi (jakože) nevyjde rána. Stáhnu si zbraň, zkontroluji výhozí okno zbraně a zjistím, že mám závěr vzadu. Zařvu "závada" a klekám na jedno koleno (abych se kryl). Vysunuji zásobník, kontroluji jestli je prázdný, ukládám jej do odhazováku (takovej pytel na odpadky u pasu), vytahuji plný zásobník tak, abych ho mohl rovnou zasunout do zbraně. Dotlačím zásobník do zbraně, spustím závěr zbraně a dotlačím jej. Uchopím správně pistoli, zaujmu střeleckou pozici, jdu do postoje, zamířím, zmáčknu spoušť a pokud vyjde rána, zařvu "hotovo". Omylů, kterých jsem se dopouštěl byly mraky. Ale instruktoři s námi měli trpělivost.

Pak jsme zkoušeli podobné cviky s dlouhou zbraní. Postup je téměř identický s tím, že manipulace se odlišuje. Přeci jen, najít několik rozdílů mezi pistolí a puškou, není úkol jen pro intelektuála. Tahle výuka, i když byla jednou tak delší než předchozí, utekla jako voda. Já jsem to vnímal jako něco, co dává smysl a pomůže mi to. Bylo voláno na oběd. Pln nadšení jsem se s ešusem vrhnul do kuchyně, dostal po dvou naběračkách a pustil se do toho. Protože naplněnost roty výrazně přesahovala kapacitu jídelny, s Petrem jsme zavedli obědvání u postelí. Během žvýkání jsme si vyměňovali zážitky s ostatními členy (přítomnými na pokoji) družstva a vesměs jsme dospěli ke stejnému závěru - interesantní. Na pišingr nebo kávu rozhodně čas nebyl. Čekala nás další dávka taktiky.

Nacvičování na asfaltu by byla ztráta drahocenného času (instruktorů, ne naše). Tudíž jsme byli vyvezeni do přijatelného terénu (u Ruské věže), kde jsme se znovu rozdělili na družstva a pustili se do dalšího nasávání látky. Nadcházejícím tématem byly signály a formace, z kterých bychom měli plynule přejít do reakcí na nástřel. Na dotaz instruktorů, jestli jsou nám známé signály (alespoň základní) jsme váhavě přitakali, takže to vzali letem světem. Byla mi hanba, když většina ostatních členů AZ odpovídala, anebo alespoň souhlasně bručela a já tam stál zcela bezradně, jako solný sloup. Co se dalo jsem si cpal do hlavy, co se nedalo, pobrali ostatní (aspoň jsem v to doufal). Hodně velký důraz kladli instruktoři hned od začátku na fungování velitelů družstev. Po chvilce vysvětlování si Blanku a mě vzali mezi sebe a řekli nám, že celé fungování nechají jen na nás. Nabídli nám pomocnou ruku, ale ten hlavní tah musíme mít my. A protože několikrát použili výraz "alfa samec", dost jsem pochyboval, že jsem tu správně.

Nahodile jsme se pohybovali po prostoru a zaujímali různé formace. Zástup, šachovnici, šíp, anebo v-éčko. Něco nám dávalo hodně zabrat, něco šlo samo od sebe (třeba zástup). Upozorňováni jsme byli na sledování "třistašedesátky" (prostoru kolem sebe), předávání signálů, vzájemnou kontrolu sami sebe. Pak instruktoři znovu zvýšili laťku. Reakce při kontaktu s nepřítelem. To už byla pro mě vyšší dívčí a tíha velitelského břemene se zvětšila (ne však díky skvělému týmu o moc). Hezky jsme si chodili po pasece, Ivan s Petrem brouzdal mezi námi a z ničeho nic zahlásil kontakt na třetí hodině. A už to začalo. Instruktor stojící kousek ode mě mi pokládal zapeklité otázky a současně mě upozorňoval na nedostatky. Ve zkratce to byl proud vět: "chlapi ti tu ležejí, proč? víš, kolik jich je? nemáš někoho zraněného? myslíš, že máš nekonečně munice? proč jsou tamhle ti dva nabuznění? už ses rozhodl co dělat?

První zkouška dopadla, hlavně pro mě, naprosto katastrofálně. Selhal jsem na celé čáře, ale instruktoři, ani kluci nade mnou hůl nezlomili. Ivan pronesl posvátnou větu, kterou hodlám nezapomenout: "nejhorší rozhodnutí, je žádné rozhodnutí". Vysvětlil mi, že při napjaté situaci musí být velitel slyšet, protože v reálném boji na tom visí naše životy. A jestli se rozhodnu špatně, pak si to zodpovím. Ale nemůžu nechat svoje lidi jen ležet a nevelet jim. Byla to hodně hořká zkušenost, ale nedalo se nic, než souhlasit. Následovali další nácviky a při každém byl celkový výsledek alespoň o kousíček lepší, než předchozí varianta. Tedy podle instruktorů. Když jsme vyvázali z nástřelu asi počtvrté, obdrželi jsme slepou munici. Bylo na čase udělat další krůček. Abychom věděli, že v rachotu zbraní, s ucpávkami v uších to není tak lehké. Znovu jsme na lesní cestě, která už byla vydupaná od našich kanad, zaujali šachovnici a vydali se na patrolu. Prsty mimo spoušť, očima jsme pozorovali terén. Krom toho, že jsem slyšel jen vlastní dech (vedlejší účinek chráničů sluchu) mi bylo vedro a adrenalin ředil krev. Najednou to přišlo. Nástřel. Třískli jsme s sebou na zem a vojáci pokrývající směr, z kterého přišel nástřel, opětovali palbu. Čekal jsem na informaci o síle nepřítele a za pár vteřin se dozvěděl, že proti nám stojí imaginární pěchotní družstvo posílené dvěma kulomety. Vyhodnotil jsem, že nejlepší bude se stáhnout (překvapivě). Z plných plic jsem řval rozkazy. Dorovnali jsme se čelem k nástřelu (tím se stal kontakt dvanáctou hodinou) a loupáním jsme mizeli. Kluci pominuli i můj přeřek a šli správným směrem, ne s otevřenou náručí smrti vstříc. Dvojice slov "jdu-kryju" protínala vzduch, stejně jako rány ze sedmi pušek a jednoho kulometu. V tu chvíli jsme zapomněl, že si jen hrajem a upaloval jako o život. Srdeční tep se mi zklidnil až na konci cesty, když instruktor akci zastavil. Během vyhodnocení, které poukazovalo na několik chyb a nedostatků, nešetřili instruktoři slovy chvály (k mému překvapení). Pak nám řekli, že jsme jeli tak na třicet procent a teď je potřeba trochu přidat. Když člověku lítají kulky kolem hlavy, sprintuje i se zlomenou nohou. Rozchod a šli jsme na to ještě jednou. Průběh byl téměř totožný. Některé chyby jsme odstranili, některé se bohužel opakovaly, nové se objevily. Ale proto se to přeci cvičí.

Z poslední akce, kterou jsme nacvičili jsme takřka prchali, protože časový plán nebylo možno narušit sebemenším zpožděním. Tatry nás dovezly zase na barák a my se během pár minut převlékli a odebrali se do jídelny. Čekala na nás spojovací příprava. Pro ty neznalé, nemá to nic společného s fyzičnem či pohlavní osvětou. Je to obyčejné zacházení s vysílačkou. Vyučování se ujala dvojice spojařů, kteří nám informace nepodávali z papírů, ale mluvili z vlastních zkušeností, nacvičených standardů a doporučených postupů. Jinými slovy, bylo to zajímavé. Navíc byla výuka podložena dvěma desítkami radiových stanic RF-13, takže jsme si mohli manipulaci rovnou vyzkoušet. Zopakovali jsme si, že se sluchátku neříká sluchátko, ale radiotelefon, že balení obsahuje tři antény, z nichž jednu nesmíme nikdy použít, vyzkoušeli si, že konektor jde zapojit jen jedním způsobem a ten je správný, předefinovali jsme si kanály, vyzkoušeli relaci a naučili se posílat krátké třípísmenné zprávy. Protože tohle pro mě nebyla zcela nová látka, chápal jsem. Naprostý zmatek jsem zažil ve chvíli, kdy Roman a Roman začali vysvětlovat technické pozadí a jiné složitosti. V tu chvíli jsem nasadil zadumaný obličej a souhlasně přikyvoval. Jen jsem se bál, jestli se mě náhodou na nic nezeptá. Obavy dlouho netrvaly, kuchaři přivezli večeři a jídelnu bylo potřeba vyklidit.

Na večer byla připraveny ještě přednášky na téma "humanitární právo" (to měl na starosti pan kapitán odjinud) a "základní řády". První z témat bylo nám mělo osvětlit, že pokud se dvě strany zabíjí v rámci válečného konfliktu, je potřeba dodržovat jistá pravidla. Chránit obyvatele, ušetřit utrpení děti, neničit historické památky. Bohužel veškerý materiál byl prostý text promítaný na plátno. Navíc pan kapitán přednášel klidným, celkem monotónním hlasem, takže se mi tu a tam nějak zavřela očka. Na vteřinu, dvě, na minutu. Bylo mi stydno, ale nešlo to udržet. Navíc jsem zjistil, že nejsem sám, kdo o problematice dumá se zavřenýma očima. Když pan kapitán odkliknul poslední stránku prezentace a nabídl nám videa, které by nám mohlo pomoci k lepšímu pochopení, dostalo se jen na jedno. Už se muselo končit, protože nás čeká další povídání. A tak jsme se dostali k řádům. O nařízeních, kdy, jak, koho a proč můžu střelit, jsem se již zmínil, takže se nebudu opakovat. Jediným pozitivem bylo, že to přednášel Radek na učebně. Takže jsme si hezky zalezli o patro výš a výuka probíhala v komfortnějším režimu. Opět jsme probrali těhotnou ženu s kalachem, kance v říji útočící na plot, traktor JZD narvaný třaskavinou a podobné, velmi reálné situace. A to bylo všechno. Pro tento den.

3. díl: Broušení diamantu

Po snídani, trávené na cimře, jsme zase navlékli taktiky (v čepicích, bez masek) a shromáždili se před ubytovnou. Slunce, které se vyhouplo přes horizont dávalo tušit, že arktické doplňky nebudou potřeba. Vzhledem k tomu, že stále platilo nařízení velitele roty určující hromadnou ústroj (goráč, anebo kabát), trochu jsem se potil. Na korbě jsme se díky novému Martinovi dopravili na pěchotní střelnici Plešivec. Tématem pobytu v areálu byla zase "Taktická příprava" pod vedením instruktorů. Hlavní událostí byla ale plánovaná inspekce generála.

20.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Přátelé a Jenda

Protože vrtulník s honorací měl dorazit až kolem jedenácté hodiny, měli jsme dostatek času věnovat se nácvikům. Nejprve nám Ivan s Jakubem předvedli, jak se překonávají křižovatky (pro vojáky není důležitá zebra, ale bezpečnost) a pak jsme se pustili znovu do patrolování a řešení nástřelů. Mé velení se sice nezlepšovalo kvadratickou řadou, ale několik pochval náš tým dostal, takže jsme dostali přidáno. Nástřel ze dvou míst (ala afghánská křížová palba), nástřel daleko silnějším nepřítelem (aneb honem pryč) a kontakt s lehkým nepřítelem, kterého jsme měli eliminovat. Opravdovou třešinkou pak byl raněný během nástřelu. Zpracovat všechny informace a velet, to byla pro mě druhá maturita. Znovu musím zmínit, že kluci fungovali prostě bravůrně a mít Petra jako svého zástupce je absolutní výhrou.

Ivan naše počínání hodnotil větou "pecka do Německa". Z toho jsem předpokládal, že je spokojený. Přemístili jsme se na začátek provizorní závodní dráhy, která měla prověřit naše dosavadní zkušenosti a seřadili se v pořadí Eda, Dan, Michal, Adam, já, Petr, Míra a Žabák. Cílem bylo takticky se přemístit z výchozího postavení (za kontrolní věží) na plácek pod ní. Krátká pěšina, vedoucí mezi křovisky, se napojovala na betonovou cestu, přiléhající k bloku přízemních budov. Kolem těch jsme samozřejmě museli projít. A za poslední budovou byla otevřený prostor, který protínala zmiňovaná betonovka. A na konec té komunikace jsme se měli dostat. Instruktoři nás do boje vybavili hřejivými slovy. "Dělejte to, co jste se naučili. Předávejte si signály a hlavně řvěte. A Tebe Honzo musí být slyšet." Pak zmínili, že už v podstatě jen dobrušujeme diamant. S mávnutím pomyslného praporku a přáním hodně štěstí jsme se v šachovnici dali do pohybu.

Pátrač za chvilku zmizel v zatáčce a nechal zastavit celé družstvo. Vlastně zamrznout (to je totiž rozdílný povel v signalizaci). Naprosto nehybně jsme čekali na další pokyny. Po pár vteřinách k nám dorazilo, že je před námi křižovatka a velitel se má jít podívat. Tak jsem šel. Prohlídl jsem si terén a hledal, odkud bych mohl čekat nástřel (kvůli tomu jsme tam přece šli). Kulomet jsem umístil do rohu, aby kryl otevřenou plochu a nařídil postupovat vpřed, přičemž jsem se vrátil na svou původní pozici. Když Dan došel Edu, Eda vyrazil k rohu budovy. My na druhé straně šachovnice prošli za Adamovýma zádama stejným způsobem. Já začal krýt Michala, Míra pak mě. Když se had znovu narovnal a my se srovnali, zpozoroval Eda osobu na deváté hodině. Střelba zatím nepřišla, takže jsme opatrně, pomalu, ale neustále postupovali vpřed. A pak přišla rána. Všichni zařvali "kontakt" a práskli sebou na zem a spustili palbu. Začala přestřelka. Tým Alfa, který byl po naší pravé ruce jsem nechal dorovnat na naší linii. Co přesně mě vedlo k následujícímu povelu (zkušenosti to rozhodně nebyly) nevím, ale zahlásil jsem ho. "Loupáním na devátou hodinu vpřed".

Eda, přesně podle nacvičeného modelu, zařval "jdu" a Dan, ležící vedle něj "kreju", načež se Eda zvedl a sprintoval podél nás. Ani šutr na cestě, který mu narušil stabilitu a poslal ho k zemi, jeho odhodlanost nijak neotupil. Ve stejném rytmu pokračovali i ostatní a my se během chvilky odpoutali od střelby a ocitli se u křovisek, z kterých jsme vyšli. Nechal jsem vytvořit kruhovou obranu a provést kontrolu. Všichni zdrávy, všichni s municí, všichni zpocení. Bylo mi jasné, že kempit v kole nemůžeme věčně. A tak jsem znovu zavelel postavit šachovnici a postupovat v původním směru. Stalo se. Žádný další nástřel už nepřišel a my se protáhli kolem nebezpečného místa a na pokyn instruktorů postupovali po svahu nahoru, k věži. I když stoupání svahu nebylo zrovna v ostrém úhlu, dodrápali jsme se tam a na plácku před věží zaujali znovu kruhovou obranu. Tam naše válčení skončilo. Ivan s Jakubem si nás odvedli stranou a pustili se do vyhodnocení.

Na všechny členy týmu spustili pochvalu (a mluvili mi z duše). Eda si vysloužil ostruhy za odhalení skrytého protivníka, Adam za "prdelní" polohu (tu zaujímal velmi rád) při krytí kulometem, Žabáka za bojovnost a ostatní za skvělé fungování a rychlost. K mé hlavě šlo několik rad a připomínek. Neudělal jsem úplně šťastné rozhodnutí tím, že jsem jednotku poslal zase zpět, místo toho, abych určil sílu protivníka (a to jsem mohl) a pokusil se prorazit. Cílem totiž bylo dostat se na určené místo a návratem jsme ztráceli čas a koledovali si o obchvat. Dalším bodem bylo loupání do kopce. Náročný terén v kombinaci s taktickým přesunem nám ubíral síly a fakt, že se už nestřílelo, nasvědčoval tomu, že jsem měl znovu postavit kluky do šachovnice a jít v ní. Chybami se člověk učí (slova instruktorů) a příště si na to dám alespoň pozor. Celkově dobře odvedená práce.

Během zhodnocování se na obloze objevil vrtulník. A v něm nikdo jiný, než pan generál. Ivan nám kladl na srdce, že až pojedeme akci znovu, máme přidat ještě několik desítek procent k výkonu, který jsme teď podali. Prozradil nám, že jsme ve skutečnosti ještě na hony vzdáleni realitě. Když kolem člověka hvízdne kulka, neběží, letí. Pak jsme se přesunuli na síť cest, kterých je na střelnici dost a znovu si zkoušeli taktiku. Zlaté hvězdy se kolem nás jedno či dvakrát prošly, ale k žádnému salutování, zpovídání anebo jiným závažným akcím nedošlo. Naštěstí. Před obědem jsme se k druhé akci už nedostali. Generálské oči potěšilo jiné družstvo a my mohli načerpat síly. I když Ivan řekl, že to není dobré, protože nechce vidět ty výsledky, až se budeme drápat do kopce s plnými břichy.

Oběd byl dokonalým zážitkem. Obloha vymetená, slunce hřálo, kolem vlál svěží vzduch, slyšet bylo jen přírodu a kolem nás civilizací nenarušená krajina. Navíc strava poznala od minulých cvičení jasných zlepšení. Hodil jsem na toto téma řeč s Tomášem, kuchařem. Složil jsem mu pochvalu a on mi prozradil, že tak trochu začal povídat kuchařkám do vaření. "Musím ty glutamátové víly trochu usměrňovat", povídal.

Ve zbytku času tráveného na střelnici jsme nacvičovali nové téma. Nasedání a sesedání z dopravního prostředku. Je vlastně jedno, jestli se drápete na korbu Tatry, anebo břicha Sokola. Postup je pořád stejný (kecám, u vrtáku to musí být frkot). Když transportovaná jednotka dostane signál, že bude vysazovaná, připraví se a při zastavení zaujímá kolem dopravního prostředku kruhovou obranu. První vystoupí velitel jednotky (v našem případě velitel družstva), ale jednotka se sype odzadu a zaujímá kruhovou obranu. A velitel si počítá svoje ovečky. Když má všechny lidi venku, zkontroluje transportní prostor a přidá se k ostatním. Nic těžkého. Při nasedání jednotka vyčká skrytá blízko místa vyzvednutí. Chvilku před dosednutím, anebo zastavením se vojáci "nabuzní" (to je vojenský termín) k sobě a pak se rychle přesunou k dopravnímu prostředku. Velitel zase počítá lidi a nastupuje jako poslední. A jak nám prozradil Ivan, piloti čekají od dosednutí asi 12 vteřin. A pak se zvednou, nehledě na to, jestli mají někoho na rampě, anebo ne. Náš první pokus o vysednutí se odehrával spíše v minutách, než vteřinách. A připomínal grotesku. Nic nám však nebránilo v tom, abychom se poučili z chyb a vybrušovali diamant. Takovýchto scénářů se opakovalo asi pět. Někdy nás kluci (instruktoři) nechali vyhodit na krásném place, někdy v křoviskách. Všechno mělo ukázat, jací jsme velitelé. Na závěr jsme zaujali kolem instruktorů kruhovku a probírali naučenou látku. Bohužel jsem se dozvěděli, že i když s námi měli být až do konce cvičení, zítra končí. Nato jsme byli svezeni před věž a posléze na Dlouhou.

Do večeře byl odpočinek, u někoho probíhalo čištění zbraní a po jídle nás čekala osvěta v podání pana podplukovníka. Asi to nevyjádřím přesně, ale znělo to jako "Prevence rizikového chování". Pan podplukovník nám vysvětlil, že riziková osoba nemusí být jen týpek s molotovem v ruce, anebo holohlavec s hákenhrajcem na zádech. I člen hnutí Greenpace, vegan hájící práva vajec, anebo důchodce protestující proti navyšování ceny čehokoliv, spadá do této skupiny. Pak se na plátně objevily znaky a motta levice, pravice, zeleného extremismu, rudého extrémismu, kříženců fotbalistů s nacistama a podobně. Přednášející nás klidným a vlídným hlasem upozornil, že pokud někde, anebo na někom uvidíme tyhle obrázky, máme se urychleně odebrat do bezpečí a nenavazovat konverzaci. Možná pro někoho bylo už pozdě, protože tu a tam z pléna vylétl název organizace ještě dříve, než ho oznámil pan podplukovník.

Po skončení jsme se rozešli a vyčkali na instruktory, kteří nám ve svém volnu nabídli možnost shlédnout prezentace o poskytování první pomoci v boji a dalších odbornostech. Bylo vidět, že zkušeností, teoretických i praktických (myšleno bojových) vědomostí mají instruktoři na rozdávání. Zatímco prezentace obsahovala jen několik hesel, Ivan mluvil desítky minut. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že v boji platí jedna lékařská poučka. Na jakékoliv zrnění se poskytuje palebná převaha. Pokud je můj spolubojovník zraněn, jediné, co pro něj můžu dělat je, že střílím a střílím. Sice je to kruté, ale po vysvětlení jsem to pochopil. Dává to smysl. Projížděli jsme různé druhy zranění, jejich ošetřování, použití nástrojů a techniky. Informací bylo nekonečně. Tu a tam přišel nějaký nehezký obrázek, ale naštěstí mi dlouho na sítnici nevydržel. Na konci nám instruktoři předvedli prakticky, jak se nasazuje turniket (že to hodně bolí) a jak se ohledává zraněný. Udělalo mi radost, že se to skoro nerozcházelo od toho, jak nám sdělovala zdravotnice ve Strakonicích.

4. díl: Závada, kam se podíváš

Cvičení se nám přehouplo do druhé poloviny a čtvrteční den byl krom jiného věnován zdokonalováním střelby. Tudíž jsme se znovu po snídani ocitli na Plešivci. Naším úkolem tentokrát nebylo odrážet simulované útoky, nacvičovat taktiku a vystřílet co se dá za nejkratší možný čas. Hlavní důraz byl kladen na míření a manipulaci se zbraní a ostrým střelivem. Než jsme obdrželi náboje a stoupli si před terče, proběhlo sušení drilu (cvik přeci dělá mistra). Uprostřed střelnice jsme vytvořili linii, opakovali si již naučené pohyby, ke kterým nám instruktoři něco málo přidali. Navíc jsme prováděli ještě vizuální kontrolu prostoru kolem cíle (jestli je ten bastard mrtvej) a pohled za svá záda (jestli neměl kámoše). Zatímco někdo sérii jel plynule bez jediného škobrtnutí, já si musel kroky odříkávat jako básničku. Siréna na kontrolní věži zahlásila začátek střeleb a protože se tak nějak nestíhalo (navíc nám byl zkrácen pobyt na střelnici), bylo potřeba jednat rychle. Samozřejmě žádné zpoždění nemohlo ovlivnit dvacetiminutové čtení (se zkoušením) poučení o bezpečnosti střeleb, kterého se museli (rozhodnutím nejmenovaného) zúčastnit i instruktoři. Na závěr si vzala slovo paní kapitánka (s červeným křížem na rukávu) a upozornila nás na maximální pečlivost při nasazování chráničů sluchu. Mohli bychom totiž utrpět "akutrauma". Po této zábavné situaci, kdy se nejvíc smáli instruktoři, jsme se rozdělili po četách a rozešli se k dalšímu plnění úkolů.

21.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Ostré střelby totiž nebyly jedinou aktivitou dne. Ze Žatce k nám zavítali medici (doktorka - již zmíněná kapitánka a pan řidič) s cílem ukázat nám poskytování první pomoci v boji a použití různých pomůcek k zastavení krvácení (vytvoření škrtidla). V horní části střelnice probíhalo praktické cvičení v maskování techniky a živé síly (sám sebe). Naším prvním stanovištěm byla zdravotnická příprava. Shlukli jsme se kolem sanitky a vzhledem k prvnímu dojmu neočekávali příjemný přístup. Ale opak byl pravdou. Paní kapitánka, stejně jako její parťák, byli velmi příjemní odborníci a poskytli nám spousta informací (třeba jako že bez třícípého šátku ani ránu). Dostali jsme samozřejmě i prostor k tomu, abychom si vše vyzkoušeli. Protože já jsem byl ve dvojici s Petrem a ten je kovaný záchranář, zůstalo omotávání gázou na mě. Řešili jsme mimo jiné průstřel plic, tepenné krvácení a odsun zraněného. V podání některých jedinců se jednalo o profesionální činnost, někdy to byla komedie. Závěrem si odvážlivci vyzkoušeli i nakládání zraněných do sanitky. A nezvolili si žádného drobka, ale pořádného chlapáka. Pokus skončil úspěšně, Žabák se ocitl na horním lůžku sanitky. Daleko zábavnější bylo pak pozorovat, jak se ze stísněného prostoru voják snaží vyprostit. Chvilku se sanitní vůz pohupoval ze strany na stranu, chvilku stál téměř na zadních, ale jak bylo vidět, jednalo se o terénní vůz. Veškeré zátěže v klidu ustál.

Vytlačeni další skupinou jsme se přemístili k ženijní přípravě. Pan praporčík nás přivítal, vyjevil nám úkol a smutně konstatoval, že se vzhledem ke stanovenému času nedá stihnout. Ve dvojstupu jsme si vyslechli, co je základem maskování. Rozbití kontur, zamaskování pleťové barvy, splynutí s terénem. A abychom nezůstali jen u poslouchání, rozutekli jsme se do polí a začali s realizací. Jednou z nemilých povinností stanoviště bylo si zmalovat obličej voskovými barvami. I když většina ze zúčastněných dělala co mohla, aby obličejové poskvrnění bylo co nejmenší, nedařilo se to. Jako žoldákům z džungle, i nám hrály tváře zelenou a hnědou. Nastrkali jsme si trávu, větve a někteří i kusy stromů na helmu, do vesty a za blůzu. Siluety vojáků zmizely, zato četa silně připomínala Entí sraz.

Dalším úkolem bylo maskování techniky. K dispozici byl pod dvěma vzrostlými stromy zaparkovaný UAZ a nepojízdná štábní V3S, zřejmě inventář střelnice. Svobodně jsme losovali a naše družstvo vyhrálo náklaďák. Přenesli jsme si maskovací síť a začali s ukrytím. Obecně jakákoliv týmová práce nám šla od ruky a tahle nebyla výjimkou. Fyzicky zdatní jedinci vyskočili na střechu polorozpadlého vozidla, silnější vyhodili maskovačku za nimi a já, no já chodil s rukami v kapsách a radši nepřekážel. Během pár minut byla přes celou "Vejdu" natažená síť a my začali s přivazováním a zápasením s pavouky (dráty k rozboření kontur maskované techniky). Spokojení s výsledkem jsme oznámili panu praporčíkovi splnění úkolu. Ten však naše nadšení nesdílel a začal poukazovat na chyby. Maskovací síť byla špatně ukotvená, na několika částech se na spíše objektu válela, než by ho kryla a pavouci byly instalovaní spíše k náhodnému odstranění čidla zraku kolemjdoucího, než k účelu, pro který sloužil. Navíc by Tatra nebyla schopna rychlého výjezdu, aniž bychom si úkryt nezničili. Upozornili jsme, že vozidlo stojí na podvozku, protože koly nedisponuje, ale na to nebyl brán zřetel. Zkrátka a dobře nebylo naše snažení hodnoceno kladně. Na druhou stranu vzal zkoušející v potaz nedostatek času. Jako na výměnný pobyt jsme se šli podívat ještě na zamaskování UAZu, které první družstvo pojalo jako naskládání větví a jiných plodů lesa na vozidlo. Ani tady se to panu praporčíkovi nelíbilo, ale výčitky a slova kritiky nám jaksi fyzicky neublížila. Všechno jsme sbalili, poděkovali za představení a rozloučili se.

Nadešly nám střelby. Vzhledem k tomu, že je měly ve svých rukách instruktoři, dal se očekávat zážitek. A také tomu tak bylo. Napáskovali jsme si dva plné zásobníky do pistole a pět patron strčili do kapsy a stejný počet zásobníků do pušky (a deset do kapsy). Naskládali jsme se na palebnou čáru, každý před svůj terč a v pár větách si vyslechli poučení. Cílem střeleb bylo naučit nás správné manipulaci, míření a mačkání spouště. K tomu jsme měli výjimečné množství munice a i nějaký ten čas. Začali jsme hezky od začátku. Zhruba metr od terče. Na zcela nevojenský pokyn "hop" jsme vytasili zbraň a vedli střelbu na určený terč. Krom klasických zmenšujících se kruhů jsme měli k desce přišpendlený arch rozdělený na čtyři sektory s různými grafickými obrazci. Na papíře se nacházel čtverec, trojúhelník, kružnice a množinu zkrášloval i polygon. Byl jsem až překvapen, že při chybném uchopení zbraně a dalších nedůsledných úkonech může člověk terč z metru minout o třicet čísel. Provedl jsem soukromou sebekritiku, sám sobě promluvil do duše a rozhodl se, že vlastní iniciativu naprosto potlačím. Budu dělat pouze to, co jsem se naučil. Raději pomalu a správně (tohle není má věta), než rychle a do polí. Moje úsilí přineslo ovoce a dírka, kterou jsem vyrobil se blížila místu, na které jsem mířil. Dostavila se radost a nadšení.

Hodina a půl, kterou jsme měli vytyčenou na střelby utekla jako voda. Nejprve jsme zvětšovali odstup od terče. Samozřejmě se vzdáleností klesala i přesnost, ale tu a tam se mi podařilo poslat kulku, kam jsem si přál. Na samotném konci jsme stáli od terčů zhruba patnáct metrů. Samozřejmě to není žádné umění, ale pro mě, který začínal s nosem nalepeným na terči, to byl úspěch. Střelba probíhala v krátkých sériích. Instruktoři nám řekli, co po nás chtějí a pak nás nechali vyniknout. Zkoušeli jsme mířenou střelbu, pudovou (rychlou), dvojvýstřel (jedna rána na kolečko, druhá na čtvereček). Za chvíli došlo i na změnu pozice během střelby (ve stoji, pak v kleku). I když bylo ještě co ládovat do pistole, pustili jsme se do Sa-58. V podstatě podle podobného scénáře. A na závěr, kdy se ke slovu dostaly patrony zatím odpočívající v kapsách, proběhl nácvik potlačovací střelby. Deset ostrých z pušky jsem pustil do terče a když mi zůstal závěr vzadu, shodil jsem dlouhou zbraň na záda, tasil pistoli a pokračoval s ní. Exkluzivní zážitek.

Nemůžu opominout dvojitý zásah požárního oddílu po střelbách našich kulometníků. Těžko viditelný dým po chvilce zhoustl a nakonec se objevily i plameny. Družstvo připravené ze statečných dobrovolníků zabojovalo a požár zahnalo. Bohužel při třetím poplachu už na živel byli krátcí a problém museli přijet řešit hasiči.

S posledním výstřelem jsme byli od řídícího střeleb informování, že nastal problém. Do odhoukání střeleb zbývalo sotva deset minut, ale bedna před stanovištěm obsahovala ještě spousta ostrých. Dle standardních postupů, které armáda (a hlavně my) musíme dodržovat se to nedalo v žádném případě stihnout, takže nastoupili instruktoři. My zastávali funkci nabíječů a profíci spustili kakofonii. Co několik desítek vteřin na našem stole přistály prázdné zásobníky různé ráže a ruka, která je přinesla bleskurychle popadla plné a zmizela. Celá operace připomínala soutěž. I když náboje mizely, čas také. Bylo to napínavé. Nakonec se zadařilo a poslední výstřel padl pár vteřin před signálem oznamujícím ukončení střeleb. Jediné, co nám kazilo dojem byl fakt, že tyhle zbraně pak budem muset čistit. Vlastně dojem to kazilo ostatním. Mě se totiž moje zbraň nevrátila. Našel jsem jí ve shluku profíků, řídícího, zbrojíře a pana ředitele. Jejich počínání ze začátku připomínalo laborování, pak byla vidět zoufalost, ke slovu se dostala síla a nakonec byla moje pistole označena za poškozenou, hlaveň byla obtočena izolačkou a v mých rukách se do konce cvičení už neukázala.

Rozloučili jsme se nadobro s instruktory (skoro se slzami v očích) a pustili se úklidu střelnice. Zobání hilzen se zdálo býti nekonečným. Ono taky nebylo se čemu divit, když vezmu v potaz fakt, že se na place 20 x 30 metrů vystřídalo zhruba pětatřicet lidí a standardně z nich každý vytrousil kolem sedmdesáti nábojnic. A to nepočítám střelecký maratón v podání instruktorů. Chvilku jsme čekali na něco konkrétního, chvilku jsme čekali na něco a nikdo nevěděl na co. Na nástupu, při kontrole zbraní, jsem všechny vyděsil hlášením, že postrádám osobní zbraň. Sice událost byla již nahlášená a zaprotokolovaná, ale dopustil bych se velkého přečinu, když bych svému veliteli neříkal pravdu. Náklaďáky nás odvezly zase na Dlouhou a pro dnešní den se žádné operace venku nekonaly.

5. díl: Návštěva města chmele a potu

Nakonec dodám z předchozího dne ještě dvě události, které jsem úplně přehlédl, které se nemůžou přehlédnout a které jsem nakonec zmínil v komentáři minulého článku. Po večeři jsme se shromáždili v jídelně a probrali témata, která měla přímou spojitost s pátkem. Přesněji s druhou, odpolední částí posledního pracovního dne. Nejprve nám poručík Luboš ozřejmil topografii. Od usevernění mapy a zorientování se v ní, přes stanovení souřadnic až po určení pochodového úhlu a sledování orientačních bodů. I tentokrát jsem měl radost z faktu, že výklad se nikterak nelišil od toho, co bylo v mé hlavě již zakotveno a drobné úlohy jsem byl schopen (s pomocí zapůjčeného a později darovaného pravítka) sám splnit. Po spíše teoretické výuce následovala zcela praktická lekce chemické přípravy. Stoly jsme sesunuli ke stěnám a proměnili tak jídelnu v taneční parket. Namísto kreací tanga či valčíku jsme předváděli soukání do zelených pláštěnek. I když můj chemický oblek byl největší velikosti, zdálo se mi nemožné, provést všechny potřebné cviky aniž by došlo k perforaci ochranné pomůcky. Navíc se u mě dostavil dosti silný záchvat vzteku, takže když jsem absolvoval ustrojení v podřepu a protáhl hlavu límcem (finální stav), igelit poukazoval jisté známky mechanické únavy. V tomto bodě jsem se zachoval ničemně a opotřebení nenahlásil. OM jsem smotal znovu do brašny a odebral se na kutě.

22.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Nastal pátek a s ním půldenní výlet do Žatce. Účelem však nebylo získání kulturního zážitku, ani ochutnávka věhlasného piva. Na sportoviště Žateckých paragánů jsme dorazili ve dvou autobusech, s batůžkami plnými trenclí, triček a kecek. A s vidinou následného fyzického týrání nás všech. Poprvé, alespoň co já pamatuji, mělo dojít k fyzickému přezkoušení vojáků aktivních záloh. Samozřejmě má to svůj smysl, neboť jak jednou řekl jeden profík, nosíme stejnou uniformu, stejnou vlajku na ruce, tak proč mezi námi dělat diference? Na rozdíl od všech těch maratonců, sportovců a jiných vyrýsovaných a nadupaných individuí, které se v jednotce nachází, jsem přistupoval k úkolu s obavami. Tabulky, podle kterých jsme měli být hodnoceni, byly naplněny hodnotami pro mě nedosažitelnými. Daleko trpčí bylo zjištění, že chlapíci, kteří jsou o dobrou desítku let starší nežli já, podávají lepší výkony. Budu se muset nad sebou zamyslet a něco s tím začít dělat. Třeba požádat o přeložení k písařům.

Na nástupu nás přivítali dva držitelé červeného baretu a několik sporťáků. Kapitán nás seznámil s průběhem přezkoušení a ujistil nás, že rozhodně nečeká, že všichni splníme na výbornou. Neznamená to ale, že nám budou povoleny úlevy, anebo něco odpuštěno. Pak se ke slovu dostal člověk odpovědný za výcvik profíků a předvedl nám několik předpisových kliků. Jediné, co nám odpustil, bylo sundavání trika při přezkoušení (aby bylo vidět, jak se hruď dotýká země). Prý z etických důvodů, zřejmě aby nemusel poslouchat pleskot pupků o zem. Cvičit jsme chodili podle abecedy. V první fázi jsme se po šesticích odebírali do malé místnosti, kde jsme absolvovali klikování a leh-sedování. Vnitřní prostory budovy nebyly rozhodně koncipovány na takovou vlnu cvičenců. Do šatny pro 20 lidí se nás nasoukalo asi čtyřicet, ostatní se převlékali na chodbě, záchodě a někteří za pochodu. Fronty, které se tvořily před dvojicí toalet (jako dvoje dveře, za kterými bylo po jedné míse), asi nemá cenu popisovat.

Vzhledem k tomu, že první písmeno mého příjmení má blíže k začátku abecedy a členů od A má rota málo, přišla na mě řada celkem brzo. Vstoupil jsem do čtvercové místnosti s žíněnkami na zemi, v které vládl nezaměnitelný odér potu i přes to, že všechna (dvě) okna byla dokořán. Potvrdil jsem svou přítomnost a zaujal klikovací postoj. Když zkoušející odstartoval třicet vteřin, začal jsem se snažit. První tři cviky byly v rychlém tempu a pak časová prodleva mezi jednotlivými kliky začala rapidně stoupat. Za půl minuty jsem předvedl předpisových čtyřiadvacet kliků a potil se jak prase. Vyměnil jsem si místo s druhým zkoušeným a měl tak možnost skoro minutu odpočívat. Pak jsem se položil na záda a čekal na start leh-sedů. I v této disciplíně jsem dokázal, že fyzická připravenost je hluboko za chtěnou hranicí. S křečemi v břiše a plícemi na cestě jsem dosáhla čísla 39 za minutu. Mé snažení bylo u konce. Už jsem jen podržel nohy kolegovi a s rozloučením vypadl ven.

Na chodbě vládla jednoznačně otázka "tak co?". Někteří se připravovali, někteří byli čistě po (ti nedýchali) a někteří hlásili své výsledky. Petr, starý mazák, stejně jako několik jiných veteránů, mě svými výkony vyrazili dech. I přes velký počet nedobrovolných uchazečů šlo vše velmi rychle a do začátku druhé fáze zbývala chvilka. Tu jsem utrácel bezduchým chozením, debatou s ostatními a posedáváním. A samozřejmě přípravou na běh. Protože skupiny běžkyň a běžců byly objemnější, měl jsem to štěstí, že jsem startoval s Petrem a Edou. Požádal jsem je, jestli by mě vzali pod svá křídla a já se jich mohl držet. Souhlasili. Protože oba dva nehodlali trhat rekordy, ale chtěli zaběhnout za jedna ve své kategorii a jelikož jejich datum narození je zařazovalo do skupiny s nižšími nároky, říkal jsem si, že bych jim mohl stačit. Vyzkoušeli jsme to, společně oběhli čtyřsetmetrový (přesněji 375 metrový) ovál a já měl příjemný pocit, že bych mohl stačit. Michal (mimo jiné trenér) mi ještě nabídl, že mě připraví tím, že se "vyflusáme". Budilo to sice ve mě nemalé obavy, ale nakonec jsem souhlasil a svěřil se do jeho péče. Naší činnost ale po několika vteřinách ukončil nástup první skupiny běžců.

V průběhu rozdávání startovních čísel mě polilo horko, když se mezi startující dostaly i slečny mimo abecedu. Měl jsem hodně velké obavy, že se do skupiny nedostanu a budu odkázán na vlastní určování tempa (takže neudržování). Štěstěna se nakonec neotočila zády, ale vyšla mi vstříc. Oblékl jsem si jedno z posledních čísel a postavil se na start v první vlně. Nervozita ve mě stoupala, ale na druhé straně mě uklidňovalo vědomí, že trápit se budu necelou čtvrthodinu. Zaujal jsem rádoby startovní postoj a čekal na tlesknutí pana kapitána. To přišlo zanedlouho a já uvedl svoje tělo do pohybu. Po levé ruce Petra s Edou, v hlavě jen myšlenku o správném dýchání. Nemluvil jsem, jen sledoval jejich nohy. Po desítce metrů jsem začal přemýšlet nad tím, proč nemám jako všichni ostatní krátké nohavice, ale šaškuji tu v teplákách.

Abych alespoň obstál a splnil, musel jsem oběhnout šestkrát dokola a fous. Během třetího kolečka jsem věřil, že to zvládnu, ve čtvrtém jsem začal propadat depresi, že už nemůžu. Ale Petr mě kontroloval, sledoval a udával tempo. Takhle jsem vydržel pět a půl kola. Pak jeho tempo na mě bylo moc a já cítil, že i když bych chtěl zrychlit a udržet krok, nedokážu to. Tak jsem se od Petra odpoutal a capkal podle svého. Zatímco já jsem začal zpomalovat, on naopak zrychlil a během chvilky byl desítky metrů před námi. Úleva se dostavila s dlouhým písknutím. Dvanáct minut uběhlo a běžet dál nebylo povoleno. S napětím jsem čekal, kdy se tep dostane do normálu.

Zkoušející si poznamenali vzdálenosti jednotlivých vojáků a my mohli opustit dráhu. Už jsem byl skoro na startu, když na mě Petr zavolal. Stál nad sedící postavou a mával na mě, abych tam dorazil. Jak jsem se přibližoval, zjišťoval jsem, že dotyčný svobodník nesedí na zemi jen tak, ale je podpírán a klepe se. Jestli existoval v tu chvíli obraz síly vůle nevzdat to, zrovna jsem na něj koukal. Pan svobodník prostě běžel a běžel a když se ozval hvizd píšťalky, omdlel. Jak už jsem uváděl, Petr je srdcem i zkušenostmi medik, takže dotyčnému podal odbornou pomoc a společnými silami jsme ho doprovodili do šaten, kde vyčkal na příjezd paní doktorky. Po odjezdu sanitky, která vojáka odvezla na pozorování, jsme se s Petrem vrátili na sportoviště a sledovali fyzické výkony ostatních. Ani jeden z členů neupřednostnil vlastní pohodlí před potem a nikdo to nevzdal. I když jsem s obdivem sledoval sporťáky, kteří s každým kolem zrychlují a hltají metry ve vteřině, respekt jsem choval k těm, kteří i když spíš vyklusávali, anebo rychle šli, nevzdali to. A to slunný den neudával zrovna ideální podmínky pro běh.

Účastníci se na oválu vystřídali všichni a na seznamu nakonec nezbyl nikdo, u koho by chyběla vzdálenost. Nezbývalo tedy nic jiného, než se znovu převléknout do maskáčů, vyslechnout si výsledky, nasednout do autobusu a nechat se odvézt zpět na Doupovská kasárna. Další fyzicky náročné hodiny nás teprve čekaly. Na nástupu roty jsme byli seznámeni s vypjatou situací (imaginární) a vydanými opatřeními. Nebudu to rozmazávat, rozkaz velel sbalit si nejnutnější na pěší přesun a udal čas, kdy máme stát před ubytovnou. Spolehl jsem se na informace rozvědky a na postel si vyskládal jen věci potřebné do večera. Spacák, extra teplé prádlo a karimatku jsem ignoroval. Protože totéž učinil i Petr a věcí bylo na velký batoh málo, poskládali jsme se do jedné velké polní. Totéž jsme doporučili i ostatním členům družstva, oni se však rozhodli nést své břímě každý zvlášť. Následoval další nástup, kde byla situace zopakována a hlavní radou bylo držet se naučených a procvičovaných postupů. Celá akce měla za úkol ověřit naše znalosti.

Na korbu Tatry jsme naskákali podle pravidel, seděli podle pravidel, mířili podle pravidel a chovali se podle pravidel. Jelikož se na vozidle nacházel i vrchní praporčík s kamerou, bylo mi jasné, že ať vypustím ze svých úst cokoliv, musím to řvát. Aby to mělo efekt. Osmikolové monstrum nás nevezlo daleko, když přišel rozkaz připravit se k výsadku. Jakmile se náklaďák zastavil a sajtna šla dolů, vyskákali jsme z něj, zaujali kruhovku a vyčkali na jeho odjezd. Po dostatečně dlouhé časové prodlevě, abychom se ujistili, že nejsme sledováni, se naše družstvo přesunulo do lesa. Jak už jsem několikrát zmiňoval, velení bylo v tomto družstvu hračkou. Kulomeťák Adam zaujal nejlepší místo, radista Michal se uhnízdil nedaleko mě a začal navazovat spojení, Petr se staral o ostatní. Na mě zbylo sednou si do trávy a pozorovat, jak to pěkně šlape. Nicméně, abych i já přispěl svou troškou do mlýna, zíral jsem do mapy a zavolal si pátrače Edu. Společnými silami jsme určili naši pozici a první bod, kterým musíme projít. Když náš úmysl shledal správným i Petr, vyrazili jsme. Jelikož byl možný postup po veřejné komunikaci, roztáhli jsme se po krajnicích do šachovnice a šli. Družstvo, vedeno Edou, postupovalo celkem svižně. Tu a tam zahlásil pátrač možnou nástrahu, jednou jsme se schovávali do pangejtu kvůli projíždějícímu autu. Jinak bez závad. Navíc nám záda krylo první družstvo.

I přes to, že bylo velmi nepravděpodobné, že dojde během přesunu na první kontrolní bod k nějakému kontaktu, dodržovali jsme naučené postupy. Dorazili jsme k checkpointu a hned na jeho kraji nás přivítala plechová značka označující chemické nebezpečí. Navíc nám člen spřátelené jednotky oznámil, že oblast je zamořená a její překonání je možné pouze za použití chemického obleku. Takže jsme se hezky nasoukali do atombordelu a za vydatného zadýmení prošli skrz. Všichni (a v pořádku) jsme se na konci znovu změnili (podle příruček) z monster ve vojáky a mohli pokračovat dál. To už na krajinu padal soumrak a s ním i zima. Podle navigačního přístroje, kterým byl Eda vybaven, byl druhý bod nedaleko. Provedli jsme úpravu výstroje a vydali se nepříteli vstříc. Velmi opatrně jsme postupovali přes hřeben a ve tmě vyhlíželi nepřítele. Do ticha najednou třískl výstřel a my popadali jako hrušky. Odehráli jsme to, co jsme se naučili. Opětovat palbu, řvát, dorovnat a loupat se do bezpečí. Byl by zázrak, kdyby někdo padl zraněn, vzhledem k použité slepé munici, ale říci to musím stejně. Z místa kontaktu jsme vyvázli všichni živí a zdraví.

Zpocení, plní adrenalinu, emocí a lehce vzteku (to když se zasekne zbraň) jsme zaujali kruhovou obranu, zkontrolovali ztráty a stavy a podali hlášení o napadení. Instrukce nás, i silně oslabené, směřovaly dále na poslední kontrolní bod. Tudíž jsme se s dvěma nepoužitelnými zbraněmi, ploužili tmou a blížili se na pěchotní střelnici Plešivec. Právě na jejím začátku jsme se spojili s velitelem čety Radkem a přijali další rozkazy. Naším úkolem bylo navázat na levé křídlo druhé čety, rozvinout oponu a držet pozice. Protože bylo přísně zakázáno používat jakékoliv světelné prostředky, vesměs jsem se mezi klukama orientoval omakem a podle paměti. Při čekání jsme řešili hledání únikové cesty (Eda) v případě stažení, vytýčení palebných sektorů, doplnění munice a jiné podstatné drobnosti. Díky tomu se doba frontálního útoku nepřátel přiblížila dříve. Když oblohu osvětlila první světlice, nestalo se nic. Pak následovala druhá, třetí a čtvrtá. Střelba žádná a proto nebylo co opětovat. Pak z druhé strany linie zarachotil sapr a my spustili. Munice (těm, kdo jí měli a mohli střílet) v zásobnících mizela a za chvilku bylo naše družstvo kompletně na suchu. Chvilku se radista pokoušel tento fakt nahlásit do vysílačky, ale když se opakovaný pokus nesetkal s úspěchem, ustal a já zavelel ústup (což byla velká chyba). Ze strany od Petra jsme se stáhli a postupovali, stejně jako ostatní družstva, k záložnímu postavení.

Tam se ukázala pravda. Totiž že jsem neměl právo své lidi, neschopné střelby, stáhnout z bojiště, ale měl jsem vyčkat rozkazu. Výtku jsem si vzal k srdci, ale zpátky jsme nešli. Po zformování jsme se vydali na shromaždiště, což bylo parkoviště střelnice. Na něm již čekala nastartovaná kolona, připravená nás odvézt do postelí. Večer ještě proběhl malý debriefing a šlo se chrupat.

6. díl: Hadry, olej a čerň

Po snídani se konala jakási dohrávka předchozího akčního programu. Měli jsme ještě cvičnou munici a ne ze všech témat naučené látky jsme byli vyzkoušeni. Znovu jsme byli vyvezeni na Plešiveckou střelnici. Během nutné administrace ve tvaru jsme se dozvěděli, že každá četa zvlášť podnikne tajnou cestu na jejímž konci nás něco čeká. Vydrápali jsme se na korbu, spolu s panem kameramanem Jirkou a vydali se vstříc dobrodružství. Martin nás odvezl mezi houštiny obklopující rozbahněnou cestu, po zastavení nám spustil korbu a s úsměvem (který má on pořád) nám popřál hodně štěstí.

23.03.2019 publikovaný vojenské zážitky Jenda

Vyskákali jsme z dopravního prostředku (přesně podle naučeného vzoru) a zaujali kruhovou obranu. Když Tatra odjela, obě družstva se zformovala do jedné šachovnice a vyrazila na patrolu. Velmi akčně, protože jsme byli pod dozorem velení i objektivu, jsme došli k polní cestě nad věží. Právě tou, z které jsme již několikrát začínali své taktické dobrodružství. Nacpal jsem si ucpávky do uší a s posledními zbytky hlasu (za tu krátkou velitelskou kariéru jsem o něj přišel) vyrazil se svými kluky vpřed. Blanka s první družstvem šla hned za námi. Zcela neočekávaně jsme byli přepadeni. Tentokrát však ze dvou směrů. Ze šesté a třetí hodiny. Postup se zastavil a já začal tápat, co dělat. Na první pohled jsem viděl, že se mám hodně co zlepšovat. Když jsem se rozhodl, že pošlu dva lidi prvnímu družstvu na pomoc, za mými zády padl raněný. Naštěstí se Petr okamžitě chopil své role a dotyčného začal ošetřovat. Celá přestřelka se nakonec vyřešila sama. Došli náboje a my se "nějak" přesunuli z oblasti boje.

Jako velitel jsem v tu chvíli zcela selhal a byl jsem rád, že u toho nebyli instruktoři. Snad obrazový záznam bude zpracovávat odborník na střih a případné vizuální efekty a z celé frašky vytvoří poutavý krátkometrážní šot. Hlavní úkol byl ale splněn. Zásobníky zely prázdnotou. Prioritní podmínka ukončení cvičení byla splněna. A nikomu se nic nestalo. Procesem odmunicování si postupně prošli všichni členové roty a protože zbylo několik jedinců, kteří byli i přes lítý boj držiteli nábojů, provedla se na betonové ploše střelnice finální dávka jistoty. Před odjezdem na ubytování jsme se vydali ještě sbírat hilzny, abychom oblasti střelby zanechali čisté. Během našeho sezobávání se rozproudila velmi živá a později i krapet ostrá (trochu u mojí vinou) diskuze, kdo koho při nástřelu dostal, kdo co dělal špatně, kdo se nekryl a kdo by byl třikrát mrtvý. Tyhle "kdyby" povídačky a vedení papírové války nemělo dlouhého trvání, protože prázdných patron bylo málo a sběračů hodně.

Nadešla několikahodinová, neoblíbená, ale na každém cvičení opakovaná aktivita údržba materiálu. Nafasovali jsme bílé hadry, posedali si k postelím, rozložili zbraně a pustili se do práce. I když jsem na rozdíl od ostatních byl oproštěn od pulírování pistole, trávil jsem činností stejnou dobu. Nejednou jsem mínil umístit útočnou pušku na trávník před budovou (zavřeným oknem). To když se bílý hadřík po kontaktu s několikrát čištěnou plochou změnil na černý mastný cár. Ale do večerního odevzdávání zapůjčených položek zbývalo ještě dosti času, takže jsem seděl a drhnul.

Tu a tam někdo přišel, někdo odešel, anebo si někdo něco půjčil. Samozřejmě jsme ty nekonečné hodiny kromě leštění vyplnili vyprávěním historek, postřehů i hodnocením cvičení. Když se za okny začalo pomalu smrákat, osmělil jsem se k prvnímu pokusu o odevzdání. Po vystátí zhruba dvacetiminutové fronty jsem byl shledán nevyhovujícím a poslán pryč. S ústy plnými nespolečenských slov jsem se vrátil k hadrům, zasedl na podlahu naší cimry a znovu se pustil do šmudlání. Naprosto jsem se vyvaroval dalších marných pokusů o předání. Hezky jsem si počkal na deadline. Zbraň sice nebyla převzata zcela bez závad, ale předána byla.

Od té chvíle vlastně nastala volná zábava. Po budově jsem se mohl pohybovat zcela volně, aniž bych musel dávat pozor, že někomu vysklím zuby. Od sedmé večerní byl za ubytovnou pořádán skupinový oheň (s nealkem), na který jsem ze společenských důvodů nedostavil. Bohužel jsem si poslední večer pokazil černým puntíkem, který tu nebudu popisovat. Stejně jako ostatní členové družstva jsem si zabalil (alespoň částečně) a uložil se ke spánku. Ráno, během vyčkávání na příjezd autobusů (uklizeno jsme totiž měli velmi rychle), jsme se nedobrovolně věnovali pořadové přípravě. Jelikož se tato činnost odehrávala na úrovni celé roty, jednalo se o velmi zábavnou podívanou.

A tím celý výcvik skončil. Obrovská poklona patří instruktorům (nejen Ivanovi s Jakubem), kteří se nám věnovali a dokázali, že v České armádě slouží profíci na slovo vzatí. Slova díků patří všem klukům druhého družstva první čety, s kterými jsem měl tu čest sloužit a kteří mě nenechali ve štychu i přes spousta přešlapů, kterých jsem se nebyl schopen vyvarovat. A pak samozřejmě všem členům roty, díky kterým je cvičení skvělé. Speciální poděkování však patří Radkovi a Petrovi, velení první čety, za jejich přístup a mé pravé ruce a příteli Petrovi, bez jehož pomoci bych toho spousta nedokázal.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající