Skloubit časový plán několika dospělých není lehké. Pokud se každý nachází v jiném koutě republiky, je to obtížné. V případě, že je nutné použít pozemní komunikace, stává se to úkolem nadlidským. Ale pokud k tomu připočteme faktor výskytu dětí, jsou jakékoliv plány odsouzeny k zániku a neúspěchu. A v tomto duchu se odehrávala naše cesta na dovolenou. Z původního úmyslu setkat se někde na půl cesty s Káťou, Lukášem a jejich klukama sešlo. V deset jsem sešlápl plyn a bez průhledu zadním oknem sledoval navigaci. Nebylo kam spěchat. U Müllerových jsme byli očekávání (dle instrukcí) až po čtrnácté hodině. Navíc jsme neměli zajištěn oběd, tudíž jsme počítali se zastávkou k doplnění potravy. Během jízdy Lucka bedlivě zkoumala mapu a hledala skřížené příbory, kde bychom mohli dostat gáblík. Našla velmi dobře vypadající (na fotkách) Jabloneckou restauraci "Stará pošta". Parkování se ukázalo trochu náročnější, neboť centrum bylo zahaleno jednosměrkami, omezeními a navíc sněhem umístěným doprostřed pěších zón. Protože se na zadních sedadlech spalo, rozhodl jsem se prošlápnout stopy nejistoty sám a holky dovést bez překvapení a náhod. A vyplatilo se to. Místo jídelního lístku jsem našel na dveřích cedulku s textem oznamujícím zavřenou kuchyni. Vrátil jsem se závějemi zpět do auta a experimentovali jsme. Další přijatelnou volbou zdála se být "Radnice". Vymotal jsem se z parkoviště a jal se hledat místo na náměstí. To bylo více než obtížné, protože kupy sněhu vlastně popírali funkci náměstí. Jel jsem tedy po vydlabaných stezkách a zaparkoval, kde se dalo.

Vyskládali jsme se na chodník a vydali se nejkratší spojnicí do restaurace. Bohužel naše trasa křižovala zrovna probíhající svatbu, takže jsme trochu vylepšili novomanželské snímky. Rozhodně ale naše přítomnost nepřekrývala závěje. Vnitřek podniku byl hezký, upravený a číšníci poletovali po place v uniformách (to mám rád). Během chvilky jsme měli objednáno a naobědvali se. Vzhledem k tomu, že nepíši degustační příručku, nebudu chody rozvádět. Prostě jsme si všichni čtyři pochutnali a hotovo. Zaplatili jsme, v autě zadali do navigace směr Údolí Kamenice a vyjeli. Abych se vymotal z nepřehledných sněhových nánosů, řídil jsem se spíše instinktem, než dopravními značeními. Možná z toho důvodu jsem se na hlavní nepřipojil z vedlejší, ale z chodníku. Zima byla opravdu jak má být a my neměli strach, že holky budou sjíždět bahno s trávou. I ony projevovaly radostnými zvuky nadšení nad tím, co vidí. Takhle spokojení jsme dojeli až do cílové obce, ale najít penzion se ukázalo býti oříškem. Celkem třikrát jsme projížděli stejnou křižovatku různými směry, než jsem si ráčil všimnout, že dvoupodlažní domek je právě na té křižovatce. Když jsem prováděl parkovací manévr u domku, všimli jsme si, že zdi jsou doslova oblepené informačními cedulemi se zákazem parkování. Na jedné straně jsem si říkal, že by bylo divné, abychom zde neodstavili vozidlo, když se zde budeme delší dobu vynacházet, ale na druhou stranu sem nechtěl hned na začátku nahněvat pana domácího.

Lucka si všimla, že vedle domu jsou otevřená dvoukřídlá vrata. Navedl jsem auto tedy tam. Znovu jsem ale pochyboval nad tím, jak bude majitel nadšen, když se banda Pražáků nahrne rovnou do dvora. Tam ne. Náš problém vyřešila až paní majitelka, která se zjevila ve dveřích a ukázala nám, že máme zaparkovat u zákazu. To, co následovalo, byla příkladná chyba komunikace. Otočil jsem auto a zaparkoval zadním kufrem ke zdi, tedy kolmo k domu. Paní domácí, když jsem vystoupil, nahodila nespokojený obličej a prohlásila, že takhle moc koukám do silnice a že myslela, že to dám šikmo. Abych jí nepoškrábal fasádu, ukáže mi. Zasedl jsem tedy za volant a maximálně se snažil vyhovět dotyčné. Popojížděl jsem, až dokud mi nesignalizovala konec, zatáhl brzdu a šel se podívat. Mezi pátými dveřmi a zdí bylo zhruba deset centimetrů. Tudíž bych musel bagáž vyndavat vnitřkem. Už s jistou dávkou arogance jsem prohlásil ke schodům, kde milost postávala, že nezvednu kufr. Odpovědí mi bylo, že myslela, že to dám čumákem k domu. Měl jsem sto chutí na to šlápnout a jet se ubytovat někam jinam, ale to bych holkám, ani ostatním (hlavně sobě) nemohl udělat. Pohledem na rodinu jsem se uklidnil, otočil auto a zaparkoval. Ale co? Zase špatně. Vzhledem k tomu, že je hlášených pět aut, tak stojím docela daleko od schodů. Tomu už jsem se musel smát. Hlavně při představě, jakou bude mít paní důlek v hlavě, až po ní mrštím klíče.

Stalo se neočekávané a já mohl vypnout motor. Paní domácí nás vřele přivítala s tím, že jsme sice dorazili o půl hodiny dříve, ale protože je pracovitá, má všechno přichystáno. Můžeme se tedy ubytovat. Jako čtyři apoštolové jsme se postavili do dveří a nastalo poučení. Jako přísně zapovězené bylo mimo jiné stěhování nábytku, nenastavovat topení, nestoupat na něj a nevyhazovat vlhčené ubrousky do toalety. Následovaly další desítky nedoporučovaných aktivit. Poté nás paní domácí uvedla do prvního patra, kde jsme si mohli vybrat pokoj. Z dvou možností jsme si vybrali tu, která obsahovala prostor pro postavení dvou cestovních postýlek (navíc nám byl povolen přesun křesla na chodbu). Na věšák jsme pověsili bundy a tím označili cimru za obydlenou. Pak nás bytná odvedla zpět do přízemí a ukázala nám kuchyň se společenskou místností. Byly jsme seznámeni s obsahem veřejných šuplíků a skříněk a několikrát byli upozorněni, že výbava je více než nadstandardní. Na konci vidličkiády se ozval domovní zvonek. Za dveřmi stála Káťa s Lukášem a jejich kluky. Naše rodina byla propuštěna a sáhodlouhé poučení začalo znovu, pro právě příchozí. Ještě než jsme opustili kuchyň, Lukáš přerušil paní domácí s dotazem, jestli by bylo možné strávit neplánovaně v místních peřinách jednu noc. Madam jednak překvapil průnik do jejího monologu a jednak nevěděla, kolik si má zaúčtovat za další lůžko. Souhlasila (s přirážkou) a nařízení s upozorněními již nedokončila. Začali jsme stěhovat. Tašek bylo mraky, lidí málo. Během nošení materiálu zastavilo u zdi domu další, nám známé auto. Z něj vysedla Anička a Martin. Byli jsme komplet. Zato paní bytná byla zcela vykolejená. Naprostý mozkový zmatek jí pak způsobil Martin, když taktéž požádal o nocleh (i když na podlaze). Majitelka penzionu nebyla schopná pobrat, kdo byl nahlášen, kdo ke komu patří, kdo je tu navíc, kdo hodlá následující odpoledne odjet a hlavně, jestli náhodou neprodala postel někomu, kdo ještě dorazí. Nechali jsme ženu s velkým otazníkem nad hlavou jejímu osudu a pokračovali ve vynášení věcí.

Když jsme se sešli po několika desítkách minut v kuchyni, dospěláci s hrnkem kafe přes sebou, začali jsme plánovat program dnešního večera. Jelikož nás čekal první a zároveň poslední v plné sestavě, odsouhlasili jsme si návštěvu sjezdovky. Jen Lucka, Anička a naše holky zůstaly doma. Jelikož Lukáš a já postrádáme jakékoliv lyžařské vybavení, tedy kromě čepice a rukavic, čekala nás ještě návštěva půjčovny. Nasedli jsme do auta a vydali se na úpatí Tanvaldského špičáku a zapadli do dveří s nápisem servis. Za pultem menší místnůstky se nacházel muž našeho věku a pes. Několik lidí zrovna, s materiálem v ruce, odcházelo, takže jsme byli na řadě. Jako jeden muž jsme vyslovili přání být vybaveni pro sjezd. Pán si nás změřil, utřel nudli a zmizel za rohem. Chvilku se ozývalo rachtání, cosi spadlo a hlas za zdí nám nakázal, abychom otevřeli dveře. Jeho čtyřnohý společník prý cosi upustil do vzduchu a on sám se dusí. Jen co jsme umožnili průchod svěžímu vánku, osoba se zjevila s dvěma páry lyží v rukách. Zatímco Lukáš dostal vše na první pokus, u mě dala pánovi kompletace výstroje řádně zabrat. Nabízené boty jsem si vyzkoušel a velikost prohlásil za odpovídající. Nicméně jsem namítl, že bych rád měl na každé noze stejné barevné provedení. Servisák shledal mou námitku relevantní a jednu botu mi vyměnil. Typ a výrobce se tentokrát shodovali, bohužel totožné byly i v provedení. Obě levé. I když s velkým sebezapřením sem znovu protestoval. Napotřetí už jsem byl spokojen. U lyží mi oznámil, že budou trochu živější. To když si všiml, že jsou mi do půlky prsou. Hůlky jsme nechtěli, helma seděla a brýle obsahovala skla. Při vypisování zápůjčky vzduchem poletovalo zase smrduté cosi, ale o původu jsme s Lukášem přesvědčeni nebyli. Možná to technika natolik rozhodilo, že si uvědomil, že den má čtyřiadvacet hodin. A počítat nám půjčovné od dnešního večera do následujícího dopoledne jako dva dny by bylo trochu moc. Poděkovali jsme a vypotáceli se z doupěte.

Káťa se s Lukášem věnovali klukům. Mě si na starosti vzal Martin. Už dávno vím, že jezdecké umění Martinovo je na zcela jiné úrovni, než moje sjíždění. Využil jsem tedy možnosti a požádal ho o několik rad začátečníkům. Nejprve si mě učitel prohlédl v akci a pak diagnostikoval. Sjezd v pořádku. Tedy pokud pomine fakt, že jezdím "kakáč styl" a místo využívání carvingových lyží, které jsem měl přišpendleny na nohou, házím při zatáčení zadkem. Následovalo několik rad (které jsem si vzal k dobru) a několik testovacích jízd. Povedlo se mi upadnout, nedotočit a jednou málem porazit lyžaře. Ale prý pár let tréninku to vylepší.

Celé čtyři hodiny, které jsme mohli dovádět na sjezdovce, jsme sice nevyužili, ale fyzická únava se u mě projevila i tak. Ještě před tím, než zhasly lampy na stráni, jsme opustili ve vozidlech areál. Zatímco Lukáš s rodinou směřovali na chatu, my s Martinem jsme se vydali na trestnou výpravu. Martin měl chuť na pivko a já jsem rozhodně neprotestoval. Dalo by se říci, že patrolou, ale našli jsme. Ještě otevřený řetězec nabízel uspokojení nejen tekuté, ale i pevné, pikantní. Obsah nákupních tašek jsme po návratu vybalili na stůl (který již paní domácí rozložila) a pro dospělé a školáky začala večerní zábava. Ta bohužel trvala jen do půl osmé, kdy se z naší chůvičky ozval silný pláč a Lucka utíkala nahoru za holkama. Po chvilce se z repráku linul i manželčin hlas. Jakmile jsem vyhopsal schody, ocitl jsem se uprostřed zkázy. Terezka, která spořádala tajně pytlík gumových medvídků, ho zase úspěšně vrátila na světlo světa. Poskvrněna touto událostí byla nejen ona, ale i postýlka, spacák a polštář. Situaci se nám (hlavně Lucce) podařilo úspěšně zvládnout a za chvilku byla Terezka převlečená u nás v posteli a vyprané ložní prádlo viselo v koupelně. Lucka se obětovala, zůstala s dcerami a já mohl dál užívat večera ve skvělé společnosti. Dole se, i přes výskyt spousty her, hlavně povídalo a plánovalo. Také Republikovalo. A k naší velké radosti se ve dveřích znovu objevila Lucka.

I když se nám nechtělo, večer jsme ukončit museli. Po vydatném vyvětrání (na kolečko topení se přeci nesmí sahat) jsme zalezli do peřin (i Martin) a oddali se spánku.