Pátek

Něco málo kolem půl třetí jsem s sebou začal zmítat na židli a užuž bych jel pryč. Z této roztěkané nálady mě nemilou informací vysvobodil kolega, který mi ukázal na displeji svého tabletu dopravní situaci na samotném počátku D1. Červené linie, které se táhly na mapě, značily (auto na střeše), že průjezd tímto místem (pro mě jediným) je bez nároku zařadit trojku. Čas zobrazující zpoždění oproti standardní situaci (čistá hodina) mi radosti také nepřidal. Zase jsem si tedy sundal bundu, na stůl umístil hrníček a začal klovat do klávesnice.

Lidí v openspace ubývalo, rafičky svírali tupý úhel mezi dvanáctkou a čtyřkou (velká na dvanáctce, nebyl jsem v práci až do půlnoci) a na Gůglích mapách nic červeného nekřičelo. Já znovu opakoval svůj pokus o odchod. Abych nepřijel do mlýna s prázdným žaludkem a bez jakýchkoliv potravin, stavil jsem se ještě v nákupáči. Ověšen igelitkou, v níž spočívala má budoucnost, jsem odpochodoval k autu. Zhruba po půl páté jsem opouštěl Pankrácké parkoviště a vydal se vstříc nástrahám dálnice.

K mému velkému překvapení se na spojnici Praha – Brno nestalo nic, co by mě nějak pohoršilo. Krom již známých zúžení do obousměrného provozu na úsecích, kde probíhá technologická přestávka, jsem v koloně nikde nestál a cestou se téměř kochal. První můj malý omyl přišel ve chvíli, kdy jsem měl sjíždět na 112 kilometru na Jihlavu. Zhruba kilometr před sjezdem jsem drandil v pravém pruhu za cisternou. Když kolem mě prosvištěla cedule oznamující blížící se odbočku, řekl jsem si, že manévr, kterým bych se dostal před nákladní vozidlo, již provádět nebudu. To mi ale dlouho nevydrželo a po deseti vteřinách jsem svůj názor změnil.

I když auto uhánělo jako o závod a předjíždění bylo otázkou chvilky, můžete hádat, co jsem minul. Ano, byla to skutečně již zmíněná Jihlavská odbočka. Interiérem auta prolétlo pár nadávek (jsem rád, že jsem jel sám) a já nevesele pokračoval do Brna. Osud (spíše cestáři) mi ale brzo poskytl možnost svůj omyl napravit a k dálnici postavil další sjezd. Ten už jsem neminul.

Rafika tachometru spadla z nadstovkové rychlosti na krásnou padesátku a já se ploužil nějakou vesnicí. I když jsem se chtěl vyhnout automatické navigaci (měl jsem vytištěnou mapu s velmi podrobným popisem cesty), přišla na řadu. Jen díky ženskému hlasu vycházejícího z malého repráčku jsem se znovu napojil na původní kurz a pokračoval na jih.

Z původního předpokladu příjezdu pomalu sešlo. Bylo totiž po šesté a mě čekal ještě kus cesty. Navíc můj slabý orientační smysl dále oslabila tma, která se rozprostřela krajinou a zhoršila tak možnost rekognoskace. Projel jsem Jihlavou, Telčí a Dačicemi. Mezi vesnicemi nacházející se na trase jsem měl možnost ozkoušet si pocity závodníka rallye, protože cesta byla všechno, hlavně ne rovná. Ve Starém Hobzí, kde mi navigace oznámila, že jsem dorazil, jsem byl zase v koncích. Zavolal jsem tedy přítele v nouzi – Lukáše a čekal na slitování.

Po krátkém rozhovoru, výměně dojmů a předání Martinovi jsem zjistil, že jsem cílové místo vesele přejel, že ubytování se nachází ve vesnici, kterou jsem před chvílí projel. S povznesenou náladou, že jsem alespoň trochu správně, jsem se otočil a dojel až na parkoviště před mlýnem. Tam už mě vyhlížel Martin s Aničkou. Rozsvícená okna budovy mlýna vrhala na tmou pokrytou krajinu trochu světla. Přivítat mě, než jsem stačil vyndat z auta všechna zavazadla, přišel i Lukáš, Káťa a Domísek s Davídkem.

Poslední dva zmínění mě doprovodili, za neustálého brebendění, do velkého pokoje, vybaveného třemi dvojlůžky. Byla mi označena postel, na kterou tuto a následující noci ulehnu. Mezitím, co mě Lukáš sděloval základní informace o ubytování a následujícím programu, rozhodil jsem předměty denního použití kolem postele, vytvořil tak jistý druh nepořádku a tím potvrdil svou přítomnost. S mezizastávkami v kuchyni, kde jsem do lednice vměstnal potraviny citlivé na teplo a společenskou místnost (kde byl fotbálek) jsme se přemístili do výčepu.

V malé místnůstce, obsahující jen pár stolů, jsem se přivítal s již přítomnými. Milanem, jeho manželkou a malým synátorem, Vojtou a jeho ženou a celou Martinovou rodinou (a jedním půjčeným dítětem). Posadil jsem se, objednal si kozlíkovo pivko a začal přemýšlet, jestli si dám i něco k jídlu. Lukáš, sedící naproti mně, již čekal na smaženou klasiku (sýr) a i když mě hodně svou volbou nalákal, nakonec jsem si neobjednal. Poslouchal jsem zážitky a dojmy ostatních a rozkoukával se. Po chvilce se ve dveřích objevili Roman s rodinou, Láďa s manželkou a dvěma syny a nakonec i Pepa s Haničkou a vnučkou. V chatě se tak nalézalo 25 dospělých a dětí (různého věku) a jeden pes. Místnůstka začala připomínat autobusovou zastávku při dešti a hodinovém zpoždění spoje. Můj hlad dosáhl kritického bodu a já se musel odebrat na pokoj naplnit si bříško. K párkům a sýrovým bulkám mi přátelsky přišli udělat společnost i Káťa s Lukášem.

Přemístili jsme znovu k pípě. Zmožen pracovním týdnem a dvěma pivky jsem prodlužoval intervaly mezi otevřenými a zavřenými víčky. Když jsem nepřehlédnutelně čelem ťuknul do zdi, raději jsem se rozloučil a odebral se do pelechu.

Sobota

Zatímco u velkého stolu do L sedělo způsobně několik dospělých a naplno se oddávalo prvnímu jídlu dne, v nepravidelných kruzích je obíhal děcka, ukusujíc tu a tam něco z talíře. Usadil jsem své tělo na židli a pustil se do igelitovaných potravin. Mezi zpracováváním jídla jsem si vyposlechl program dnešního dne. Cílem prvního motorizovaného přesunu bude hrad Landštejn a jeho prohlídka. V rámci úsporných opatření (počet míst k sezení ve vozidlech kolony by se měl plus mínus rovnat počtu pasažérů) jsem se dobrovolně a velmi rád přihlásil k Lukášovi. Všem bylo od té chvíle jasné, že jakékoliv cestování nebude normální. Jakmile se od mlýna vyštosovalo pět aut a daly se do pohybu, bylo dosažení cílové destinace otázkou třiceti minut.

Dorazili jsme před vstupní bránu hradu a při prvním pohledu rozhodně nebudil dojem, že se jedná o rozsáhlou stavbu. Až poté, co jsme paní v okénku podšoupli nějakou tu kačku a přemístili se na nádvoří, jsem zjistil, že prolézt všechny dostupné prostory a prohlédnout si hrad ze všech úhlů dá celkem zabrat. Na rozdíl od ostatní, kteří svůj postup zvolili smysluplně (krom dětí – ty postupovaly stejně jako já a navíc na sebe pokřikovaly do vysílaček), jsem já zmateně pobíhal sem – tam a mačkal spoušť foťáku. Až poté, co jsem zjistil, že jsem gotické okno umístěné v neexistujícím prvním patře naexponoval již potřetí, jsem se přidal k jedné ze skupin a následoval je. Navštívit několik sálů, vyšplhat se na věž a kochat se vyhlídkou, prozkoumat všechny spojovací chodby a prohlédnout si obnažené zdi nám zabralo skoro celé dopoledne. Živí a zdraví jsme se znovu setkali na hlavním nádvoří, spočítali se, prozkoumali ještě vnější okruh hradu a pak se nasoukali do aut, abychom mohli pokračovat.

Mezizastávkou těsně před obědem (hlavně proto, abychom u objednaného stolu neseděli o hodinu dříve) se stala návštěva pohraničního opevnění. I když ani jeden ze dvou řopíků nebyl veřejnosti přístupný, dětem, ani některým dospělým to nikterak nevadilo. Ke spokojenosti někdy stačí šťourat klacíkem do mříží. Já jsem se o historii těchto pevnůstek dozvěděl, z úst ostatních, spoustu zajímavého (to jen aby nedošlo k mýlce, že s tím klackem jsem to byl já). Nakonec stejně základní lidská potřeba (hlad) zvítězila nad sílou historie a my jsme se odebrali na bizoní farmu, kde na nás čekala prostřená tabule.

Na některých tvářích se dal přečíst strach, jakmile do velkého sálu restaurace napochodovalo šest maskáčovaných mužů v doprovodu další kopy lidí. Jedna paní u okna se dokonce urychleně rozhodla zaplatit, když si jeden ze členů sundal blůzu a na minutku odhalil to malé kovové cosi, nosící u pasu. U personálu měl náš příchod přesně opačný následek. Nevšiml si nás nikdo a to dobrých deset minut. Probírali jsme se tedy jídelními lístky a já porovnával velmi slibně znějící pokrmy proti ceně.

Když se nakonec servírka objevila u našeho stolu a přijímala objednávky na pitivo, jako jeden z mála jsem si dal Žatecké pivko. Na seznamu bylo mraky džusíků, limonád, čajů dalších nealkoholických nápojů. Jakby taky ne, když chlapi většinou řídili a děcka (i když by někdy velmi rády) nemůžou. K jídlu, to jsem sděloval stejné slečně jako pití, jsem si vybral bizoní polévku a bizoní jalapeňo hamburger s hranolky. Na můj dotaz, jak moc maso pálí, jsem dostal trochu zmatenou odpověď. Podle slečny moc ne, vlastně trochu ano, ale ona ho prý spořádá také (to zmatení určitě způsobily ty pětadevítky). Kývl jsem a čekal.

Polévku, protože už jsem měl pořádný hlad, jsem spořádal rychle. Na rozdíl od ostatních, kteří chuť netradičního masa cítili a vychutnávali, jsem já obsah misky do sebe naládoval a v mysli mi vyvstal jen hovězí vývar z Pekařky. Protože kuchaři muselo zákonitě trvat nějakou dobu, než pro nás jídlo připravil, započala bujará diskuze a děcka začaly prozkoumávat okolí. Několik dětí se (dobrovolně) umístilo v ohrádce. Myslím tím v ohrádce dětského koutku, ne budoucích obědů. Dospělí chodili dovnitř a ven, zřejmě podle nálady. I když jsem se bál, že se toho okamžiku nedočkám, nebyla to nakonec pravda. Nade mnou se postavil číšník držící talíř připomínající podnos a oznámil, že třímá hamburger. S nadšením jsem se přihlásil a se slinami tvořícími se mi v puse pozoroval výsledek. Vypadalo to nádherně. Na rozdíl od tekutého bizona jsem u hlavního jídla rozdílnou a nevšední chuť masa rozeznal. Stůl na dvacet minut oněměl.

Porce mi dala zabrat, ale stála za to. Pochutnal jsem si a podle sdělení ostatních nejen já. Po chvilce, to když už byla možnost znovu zapnout knoflík na kalhotách, jsme zaplatili a odebrali se ven, abychom neblokovali stůl (zabírající půl sálu) ostatním příchozím. Hned za restaurací byla velká ohrada, ve které byli umístěni (v různých polohách a různých velikostech) bizoni. Padlo sice pár návrhů prožít si soukromé rodeo, ale při pohledu na malou skupinku taťků, kteří byli na rozdíl od ostatních umístěni mezi kovovými profily, a jeden z nich vážil totéž, jako my všichni dohromady, jsme návrh zase opustili. Rozdělili jsme se po autech a odjeli na prohlídku další oblasti pokrytou opevněním.

Na rozdíl od dopoledního individuálního programu byla prohlídka opevnění pojata jako naučná stezka. Sice i tady nebyla betonová obydlí přístupná, ale u každého z nich postávala informační tabule, nehledě na daleko lepší výzdobu (jestli se dá takhle vznešeně ostnatému drátu říkat). Procházka po pevnostním areálu Slavonice měla (pro mě) dvě velké výhody. Dozvěděl jsem se něco nového (něco starého, co jsem stihl zapomenout) a hlavně jsem trochu vytrávil. Okruh jsme nakonec o pár exponátů ošidili, protože se nikomu moc nechtělo juchat až na body 8 a 9. Navíc jsme tušili, že tam neuvidíme nic nového. Jen beton mezi stromy obehnaný ostnatými dráty. Další atrakce, ať již přírodní, statické, anebo placené jsme nenavštívili. Začínalo se stmívat, byla nám celkem zima a na večeři jsme měli objednané grilované maso. Tak kdo by se netěšil dom?

Čekání na tepelně upravenou kýtu pro většinu osazenstva probíhalo ve společenské místnosti. Ti schopnější se věnovali masu a Ti ostatní vedli diskuse ve výčepu. My s Lukášem jsme se, obklopeni nejčastěji dětmi, pokoušeli vést fotbálkový zápas. Počet hráčů u stolu se měnil velmi často, nejlépe uprostřed utkání, ne-li přímo hraní. Nebylo podstatné, kolik lidí drží jednu tyč, jestli drží svou, anebo soupeřovu a jestli je součet hráčů sudý. To vše bylo v rámci pravidel dětí. Jednotlivé mače tak pomalu slábly na napětí, ale rozhodně se u nich člověk pobavil. Manželky, matky, babičky a švagrové (prostě ženy) si u stolu povídaly o strastech a problémech (pro rodiče) dospívající mládeže u nás. Mezi jednotlivými vhody míčku na stůl, vítěznými pokřiky a údery pák jsem zaslechl, probíraná témata. Lukáš, jakožto otec dvou dětí, to raději neposlouchal.

Jednou za čas se otevřely dveře místnosti, do nich vešel Roman, Vojta anebo Martin a na talíři přinesl část večeře. Dva páry rukou za každé přítomné (dospělé) tělo se na přinesenou potravu okamžitě sneslo a chvilku po této události se cimrou rozhostilo ticho. To ale netrvalo dlouho, protože dítka si do vynikajících plátků dvakrát kousla a položila to zpět na talíř s tím, že už jsou najedené. Když se klika a panty ozvaly pošesté, radostné zavýsknutí se změnilo na nemohoucí odfrknutí. To prase bylo nekonečné. A tak se jedlo a pilo a povídalo až hluboko do večera a do té doby, než se šlo spát.

Neděle

Dodrobeno, oblečeno, sbaleno. Ve stejném vozidlovém složení se jelo do Dačic. Když auta zaparkovala před světle modrým zámkem, trochu jsem se obával, co budu mít z prohlídky interiérů, kterou jsem s Luckou před několika lety absolvoval. Chtěl jsem si vzpomenout, alespoň na jeden detail z vyprávění, anebo si osvojit jednu místnost zámku. Čistá nula. Byl jsem tedy ticho a dával ostatním najevo, že před budovou stojím poprvé a naprosto nic o ní nevím (což byla vlastně pravda). Můj předpoklad byl ale mylný a vedoucí výpravy u paní pokladní projevil zájem o návštěvu muzea cukru, který se v zámku nalézá. Starší paní měla radost, že prodá na konci sezony stejný počet lístků, jako přes prázdniny, pouze do té doby, než se z chumlu vyloudila věta, že se zajímáme o cukr pouze z vojenských a strategických důvodů a zámek hodláme v případě ozbrojeného konfliktu obsadit. S trochu studeným úsměvem, ale stejným nadšením nás uvedla do velkého sálu věnovaného sladidlu.

Zatímco nám průvodkyně povídala příběh, kterak a proč se zrodil kostkový cukr, prohlíželi jsme si historii i současnost v exponátech. Každý návštěvník měl možnost vyzkoušet si obtížnost sekání homole cukru a model běžného, malého, soukromého cukrovaru z předminulého století. Druhá část výstavy, věnovaná dětské tvorbě, byla sice hezká, nicméně nebyla pro nás nikterak poučná. Dětský pohled na svět je ještě nezkažený, plný srdíček, sluníček a radosti. Tedy nic pro nás :D.

Po ukončení prohlídky jsme se na nějakou dobu ocitli u zadního vchodu zámku, u zámeckého parku. Už si nepamatuji, z jakého důvodu jsme tam čekali (možná na některé obdivovatele dětské tvorby), ale my s Lukášem jsme tento čas využili, jak jinak, k blbnutí. Z původní hry na babu s Domískem a Davídkem se stalo hromadné odhazování dětí na trávu, jejich roztáčení (místy připomínající spíše mrzačení) a celé naše působení vyvrcholilo hrou „Kolo kolo mlýnské“. Bohužel se u některých dospělých v rukách objevil nejen fotoaparát, ale i kamera. Pevně doufám, že se tento citlivý materiál nikdy nedostane do nepovolaných rukou (takže komukoliv).

S naším velkým uskupením se rozloučil Láďa s rodinou a oslabil naše počty o 4 lidi a kolonu o jedno auto. My jsme dále pokračovali v našem programu. Tedy, s malou přestávkou, když si musel Roman rozmontovat a zase smontovat auto, aby mohl nastartovat (dle něj se to prý někdy stává). Odjeli jsme do Slavonic, tam jsme měli v úmyslu prodrat se (a to doslova) místním sklepením. Jenže všechno bylo tak nějak jinak, než jsme zamýšleli.

Jak jsme tak postupovali po dlažbě náměstí, zahlédli jsme holčinu s houslemi pod bradou. Zastavili jsme se a pozorovali. Ona hozenou rukavici okamžitě pozvedla a na nástroj zahrála (byla to nějaká písnička s vojenskou tématikou). Samozřejmě od nás za to sklidila potlesk a slova chvály. Pak se v okně objevila další holčina, obdařená krásným hlasem a za ně se postavil mladík s kytarou. To už na náměstí zpomalovali lidi a své pohledy taktéž směřovali do otevřeného okna, z něhož se linula krásná hudba. Abychom neobdarovávali mladé umělce jen slovem, rozhodli jsme je obdařit i tvrdou, českou měnou. Vybraný obnos pak měli, příhodně v čepici, odnést holky (dcery). A osud tomu chtěl, ony nenašly otevřené dveře a tak se stalo, že celý sbor, i s hudebními nástroji, se přemístil na náměstí. Kolem Slavonických domů se tak na pár minut rozléhal nádherný zpěv v doprovodu houslí, kytary a perkusního nástroje. Nádhera.

Pokračovali jsme a u vstupních dveří podzemního labyrintu na nás čekala cedulka s informací, že mimo sezónu (která už v říjnu není) lze navštívit sklepení pouze v předem dohodnutém termínu. Po telefonickém rozhovoru mezi nás pronikly dvě zprávy. Jedna dobrá a jedna horší. Tou dobrou bylo, že se dnes můžeme pod náměstí podívat. Ale budeme muset asi hodinu a něco počkat (to byla ta druhá zpráva). Vedoucí výpravy a ostatní daly hlavy dohromady a našli náhradní plán, jak si čekání ukrátit.

Vzhledem k tomu, že se ve Slavonicích nachází dílna nabízející možnost výroby vlastní keramiky nebo textilie, byla většina dětí i s maminkami umístěny právě tam.

Chvilku se do toho velkého chumlu motali i chlapi, ale když jsme pochopili, že obchod není konstruován na autobusový zájezd, odebrali jsme se zase ven. Manželky vzkázaly svým manželům, že potřeba budou až za nějakou půl hodinu. Na zaplacení. Vyrazili jsme tedy za pořádnou chlapskou a vojenskou podívanou. Následovali jsme šipky, směřující k původním hradbám ze 13. století.

První pohled na historický skvost nás doslova šokoval. Čekali jsme všelicos, ale že se octneme na dvorku, kde se na sušáku bude pohupovat prádlo a v pozadí scenérie bude kamenná zídka připomínající spíše dílo neschopného stavitele. To ne. Abychom však nedostali od nějakého místního po zubech, chodili jsme dokola, jak trestanci na vycházce, a obdivně a nápadně jsme kývali hlavami, aby to bylo vidět i z dálky. Při cestě zpět (což bylo asi sto metrů) jsme obdivovali původní domy a jejich malovanou výzdobu. Ty si obdiv rozhodně zaslouží.

Když jsme se znovu objevili v keramické dílně, děcka své výtvory dokončovala. Odevzdaly své misky a hrníčky paní mistrové, maminka nadiktovala adresu, kam se má vypálená (v peci, ne na CD) keramika zaslat a tatínek nechal u kasy všimné. Znovu jsme se tak spojili v jeden velký organický spolek a odebrali jsme se (ne všichni, někteří s díky odmítli) nahnat si do žil nějaký ten adrenalinek.

To co přišlo, byla pro mě noční můra. Nejsem člověk, který by se bál tmy (pokud nepraskne žárovka, to panikařím), ani nevím o tom, že bych trpěl klaustrofobií. V několika podzemích jsem už také byl, ale tam stačilo pouze pokrčit hlavu. Tohle bylo něco unikátního. Když jsme se vměstnali, ještě s několika dalšími civilisty do předsálí, pronesla k nám průvodce (vážící asi 30 kilo) pár slov. Je to tam prý trochu těsné, místy je dvacet čísel vody a prohlídku nedoporučuje fyzicky slabším, psychicky labilním (snad se neprojevím) a vrhačům koulí. Máme si rozhodně nasadit ochranné pláštěnky a nohavice (jednalo se o atombordel z první války), protože chodby jsou vlhké, spíše mokré, na stěnách ulpívá špína a vyhnout se kontaktu s ní je prakticky nemožné. Jakékoliv teplo kumulující vrstvy máme odložit, bude nám horko. Jestli chceme vidět, jak vypadá průměrný profil chodeb, je k dispozici u vchodu.

Já jsem igelitovou směšnost na začátku odmítl a šel hledat ten profil. Když jsem už potřetí prošel kolem 160ti centimetrové fošny s dírou a model jsem nenašel, dospěl jsem k tomu názoru, že to bude ono. Otvor mi sahal do prsou a v nejširším místě bylo zhruba půl metru. To je nějakej fór, ne? Chvilku jsem postával a kolemjdoucím ukazoval, že dobrovolně lezem sem. Ostatní se jen usmívali, přikyvovali a až pan průvodce ke mně promluvil, že se jedná o průměr. Tedy některé chodby mohou být ještě užší (a nelhal). To mě samozřejmě moc uklidnilo, takže jsem pro sebe rychle ukořistil pytel na tělo, abych když tak zemřel dle návodu. Helmy prý nepotřebujeme, zbytečně ubírají místo nad hlavou a osobní osvětlení také ne. Vyrazili jsme.

Trasa začínala sestupem o šest schodů a pak se zúžila do sedmdesáti čísel. Několikrát jsem se otřel rukávem o stěnu a děkoval, že na nás pan průvodce tak apeloval, abychom se přikryli. Tučňáčí chůzí jsem se dobelhal až k místu, kde se snížil stroj a já skončil (stejně jako Roman) v pokleku. Nyní jsme spíše než jihopólské pány připomínali malé kachňata. Co bylo pozitivní, neopouštěl nás humor. Po pár metrech jsme měli možnost znovu se narovnat a oddechnout si. Psí hrdina Scooby nejevil žádnou únavu, spíše byl jeho čumák výrazem znuděnosti. Průvodce počkal, až budeme všichni a v několika větách nám popsal historii a původ chodeb, ve kterých jsme se ocitli. Pak nám oznámil, že následující úsek bude trochu náročnější a užší (nebyl jsem schopen poprat, že to ještě lze).

Znovu jsem se umístil do podřepu a soukal se chodbou. Tu a tam jsem se, stejně jako ostatní, hlavou otřel o nerovný strop (mít helmu, tak se plazím). Došmudlil jsem se někam, kde jsem rozhodně být nechtěl. Přede mnou byla průrva široká na moje rameno, mírně zatočená doleva a směřující navíc vzhůru. Začal jsem hledat v mysli způsob, jak těm za sebou řeknu, že se vracím, anebo že mě mají obejít. Když nad tím teď vzpomínám, je mi do smíchu, ale tam mi opravdu moc dobře nebylo. Zkoušel jsem to jedním bokem, druhým bokem, levou nohou napřed, pravou napřed a pořád nic. Tu a tam jsem se zasekl a začal mírně panikařit. Jediné, na co jsem myslel, bylo, jak se tu mohl protáhnout Vojta, který má skoro dva metry. Kousl jsem se, nebral ohled na oděv a odřeniny a protáhl se. Slibuji, že si už nikdy nebudu dělat legraci z lidí trpící nějakou fóbií.

Mírně klepající jsem se znovu shledal se zbytkem skupiny a vyslechl si od jeskyňáře dvě zprávy. Dobrá byla, že tohle byl nejhorší úsek. Ta špatná, že prohlídka není okruh a tudíž se budeme stejným místem vracet nazpět. Být tam signál, napsal bych domů, ať mě nečekají. Další postup byl ve stejném rytmu. Jednou to šlo, jindy hůře. Zdolávali jsme překážky, na které jsme byli dříve nebo později upozorněni a poslouchali jsme zlostné i zoufalé výkřiky ostatních. Jediné dítě, kterému se na tvář vyronily slzy, byl Davídek. Nebylo to ale kvůli tomu, že by měl strach (je to přece syn vojáka), ale proto, že se bál nekompromisního ortelu Lukáše. Ten pronesl, že jestli se tu zaseknu, nechá mě tam (to bylo už na cestě zpět, protože jinak by na tom byl stejně).

I když se mi to zdálo zhola nemožné, jak já, tak všichni členové, jsme živí a zdraví prohlídku přežili. V hlavní místnosti jsem ze sebe strhal zbytky pláštěnky, popadl své věci a prchal na denní světlo. Na Slavonickém náměstí jsme se tak znovu sešli, vyměnili si zážitky a odebrali se na oběd – protože nikdo nechtěl jít do úzkých chodeb nacpaný jídlem.

V nedaleké restauraci jsme obsadili všechny stoly a pustili se do jídla. Já jsem poprvé na vlastní oči uviděl dítě upadající do tvrdého spánku (spíš to byla hypnóza). Davídek, zmožen vším tím běháním a zlobením, usnul a nereagoval ani na to, že na něj mamka s taťkou mluvili z deseti centimetrů, tahali ho za ručky a klepali mu na čelo. Nic. Prostě regulérní hadrák. Z čeho jsem měl ale opravdu radost (krom nasycení mého břicha), byl náznak naděje, že by Lukáš s rodinou nemusel odjíždět tento večer, ale až následující den.

Opustili jsme stravovnu (v našem případě to spíše připomínalo únos dítěte pod omamnými látkami) a před odjezdem do mlýna se rozloučili s Milanem a jeho rodinou. I ten se rozhodl, že naše uskupení opustí. Proběhla nějaká ta očista, chvilka odpočinku a načerpání sil, nějaké ty blbinky s klukama a pak hurá do společenské místnosti. Pepa s Haničkou, protože se nedávno vrátili ze severního pobřeží Francie – Normandie, kde trávili objevovací dovolenou, nám slíbili promítání fotek. Do toho mi Lukáš oznámil, že odsunutí odjezdu se povedlo a dnešní večer budou ještě přítomni. To byl, pane, večer plný radosti a spokojenosti. Jako zlatý hřeb kluci pouštěli fotky z prvních akcí záloh. Vidět známé tváře v mladším podání bylo k popukání. Někde chybělo a někde přebývalo pár kilo, většinu chlapských hlav zdobila bujará kštice a nynější pubescenti byli zachyceni coby mláďata. Excelentní byla ovšem Lukášova taneční kreace, zachycená na několik let starém videu.

Pondělí

Přesunuli jsme se tedy do Jindřichova Hradce a začali se potulovat (lehce připomínající trempy bez kytar) kolem nádraží. Lukáš, u kterého nejde ihned rozeznat, jestli je v práci anebo na výletě (to ty maskáče), byl celkem proti trávení dlouhého času na peróně. Ne snad proto, že by se bál elektriky, anebo vlaků obecně, ale z toho důvodu, že Hradec je krom jiného domovem 44. motorizovaného praporu (ještě k tomu lehkému) a dalo by se očekávat, že se tu bude pohybovat i kontrola. Nestalo se naštěstí nic, a že jsme na tom nástupišti prozevlili nějakého času.

Po několika slovních přetahovanicích, kdo pojede, kdo zůstává, kdo by chtěl jet a kdo nechtěl, se nasoukaly do stříbrné ponorky (s vlakem to nemělo pramálo nic společného) s jistými výjimkami ženy a děti (stejně jako na Titanicu). I přestože všichni čekající věřili spíše tomu, že objekt s kulatými okénky odlétne, nakonec mašina v klidu odklusala po kolejích. Časomíra se spustila a my měli zhruba půl hodiny, abychom se po vlastní (dvoustopé) ose dostali do Kamenice nad Lipou (asi 20 km). Samozřejmě to nebylo tak lehké. Jestli se ptáte proč, pak vězte, že jedním z hlavních důvodů jsem byl já. Jednak jsem zaujímal místo spolujezdce v čele kolony (takže navigátor) a pak jsem dostal ještě vysílačku.

No, Lukáš poslouchal jak navigaci, tak mě. Ale u mě nepřijímal informace o cestě, jen moje žvatlání. Proto jsme dorazili na místo s časovou rezervou bez velkých oklik a bloudění. Obsadili jsme nádraží a vyčkávali příjezdu vlaku. Po chvilce se stříbrná tužka přiřítila po jedné ze dvou kolejí, které tam vedly a hned, jakmile vlak zastavil, začaly se z útrob valit známé a radostné tváře.

Sice navrátivší byli plni zážitků, hlavně proto, že mašinfíra jednu zastávku přejel a musel couvat, ale hlad byl silnější. Nezvolili jsme nic jiného, než klasickou nádražku, stojící hned vedle železniční stanice. Veliký sál obsahoval spousta místa na sezení, které jsme okamžitě obsadili. Já jsem samozřejmě nemohl zaujmout jídelní pozici nikde jinde, než u Káti, Lukáše a Domíska s Davídkem. S Dominikem, kterého jsem měl hned po levé ruce, jsme si chvilku hráli na nakupování a pak v něm bleslo něco, co nešlo vymazat. Rozhodl se, že si objedná milion smažáků.

Mamka, taťka i já jsme mu horem dolem vymlouvali, že to nejde, že takováhle objednávka není reálná. Domísek si stál za svým. Já, bláhově spoléhající na to, že oběd nesní, jsem s ním uzavřel dohodu, že když bude hezky jíst a dojí, zeptám se servírky (už nikdy nebudu s touhle rodinou uzavírat žádné smlouvy). Dominik nejenže všechno snědl a u stolu ani nehlesl, ale ještě uzmul mamce jeden knedlík. Měl jsem to spočítané.

Když k nám dorazila asi pětadvacetiletá (ne, že bych tak přesně odhadl věk, pro mě je každá 25ka) slečna a sklízela talíře, směle jsem se pustil do otázky. Vyposlechla si mě, a i když jsem důrazně a několikrát uvedl, že se na to ptá mladý pán vedle mě, koukala na mě jako na debila (ono se taky není čemu divit). Zčervenala, zavrtěla hlavou a utíkala od našeho stolu trousíc za sebou příbory. Asi jí to hodně vzalo, protože pak už se neukázala. Dali jsme si kafíčko, já zbaštil Romanovu (s jeho vědomím) palačinku, Davídek chodil pro stejnou sladkost taky k sousedům a po zaplacení jsem se odkutálel ven. Znovu jsme se vrátili do Jindřicháče.

Přišel čas plánování, kam se vlastně půjde. Nejdříve padla volba na Krýzovy jesličky. U vchodu nám cedule oznámila, že tento rok už máme smůlu, pak jsme chtěli navštívit zámek a setkali se s tím samým výsledkem (prošli jsme si alespoň park). Když už docházely nápady (několika lidmi zmiňovaný armyshop měl zavřeno), rozhodli jsme se, že najdeme nějakou kavárnu a tam si dáme dorta. Nebudete věřit, ale i to byl celkem problém.

Je pravdou, že vměstnat někam tucet vojáků s kupou ratolestí není taková sranda. V jedné cukrárně měli málo stolů, ve druhé málo židliček, ve třetí málo dortíků. Nakonec jsme našli podnik, který krom široké nabídky sladkostí všech tvarů a barev mohl nabídnout i velký nekuřácký salonek (salon), kam jsme se bez obtíží vešli. Nevěděli jsme ale, že do klidného a bezproblémového chodu podniku vneseme notnou dávku zmatku. Už na samotném začátku nás organizace zpracování objednávek trochu udivovala. Naší skupinu si rozebraly tři servírky. Jejich postup při zpracování objednávek se nedá moc popsat. Jedna začala u okna, druhá uprostřed místnosti a třetí pobíhala náhodně mezi stoly.

Když přišli první kafe a dortíky, buď to nikdo nechtěl s tím, že si to nikdo neobjednal, anebo se ozývali lidi, že ještě pořád nedostali svoji dobrotu. No, probíhalo to opravdu zajímavě. Vrcholem všeho bylo placení, kdy se u nás sešly všechny tři a postupně si to odškrtávali a všechno si dvakrát kontrolovaly. Musí se ale nechat, že zákusky tam dělat uměli.

Odpoledne se posunulo, blížil se večer a nadešel čas loučení. Od naší grupy se odloučili Lukáš s rodinou a Martin s rodinou. Z velké, hrůzu nahánějící jednotky, se stala v několika minutách výletní skupinka. Zůstali jen Roman s rodinou, Hanička s Pepou, Naďa s Vojtou a moje maličkost.

Večer jsme si ale i tak užili. Chvilku jsme s Vojtou a Lucinkou hráli Saboteura a protože obelhat Lucku nebylo nic těžkého (je to prostě poctivá a důvěřivá mladá slečna), šla jí pomoct i Naďa. K závěru večera, abychom se zapojili do hraní všichni, jsem vytáhnul na světlo světa hru Elektrika (kterou jsem se naučil na Jitčině a Jindrově svatbě). Na chvilku nás zabavila, a když to přestalo bavit, šli jsme spát. Já tentokráte k Pepovi, protože náš původní pokoj byl už uklizen.

Úterý

Z úterního dne stojí za zmínku jen moje řidičské umění. Aby nemuseli Naďa s Vojtou domů vlakem, busem, anebo pěšky, nabídl jsem se, že je odvezu do Prahy. Sdělili mi, že nejideálnější lokalita, kde bych jim mohl zastavit, by byl Zličín, ale nepohrdnou Smíchovem. Navigován Tomíkem jsem podnikl takovou okružní jízdu, že mi v Braníku oznámili, že si radši vystoupí hned tady u pumpy. No jo, je to se mnou těžké.

Víkend se moc povedl a jsem rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Všem moc děkuji za milou společnost a spousta zážitků. Doufám, že se v brzké době znovu sejdeme. Končit, pozor, pohov.