Jak jsme vypouštěli Konráda

Chlapská jízda 2018, Jizerské hory

2018-06-01 ~ 2018-06-03
KDE (polohy a umístění) Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení) Jiřík / kamarád(i) / kolega(ové) / Milda / Mirďák / Zdenda /
KDY (období a interval) víkend /
PROČ (důvody a účely) Chlapská jízda / sraz, setkání /

1. díl: První rozkoukání

Cosi nadpřirozeného a nepřejícího ovlivňovalo plánování této akce. I přes spousta pozvaných, počet účastnících se nebyl velký. Dostával jsem hodně zamítavých odpovědí, anebo nedostával žádné (i přes první použití hlasovátka na webu). I tak jsme se k tomu se Zdendou postavili zodpovědně a ze všech sil se snažili setkání zajistit. Oproti předchozím jízdám jsme zvolili termín daleko dřívější. Již začátkem června. Vybírali jsme kraj. Jihočeský zdál se nám být příjemným a tak jsme se poohlíželi po možném noclehu. Bohužel dost neúspěšně. Chybně jsme se domnívali, že před prázdninami bude všude volno. Buď se všichni rozhodli trávit tento víkend mimo své domovy, anebo se stala naše parta profláklou a nikdo nás nechtěl.

01.06.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

S několika změnami (jak termínovými, tak lokačními) a zmatky jsme nakonec dosáhli úspěchu. Pojedeme se podívat do Jizerských hor, nedaleko Liberce a konečný počet jezdců bude pět. Jiřík, Milda, Mirďák, Zdenda a já. Milda se postaral o návrhy destinací, kam bychom mohli podniknout pěší výlet. Zdálo se, že organizační náležitosti, kromě potravin, máme podchycené. Svačinu, snídani i něco dobrého (o tekutou variantu se postaral Jiřík) jsme zajistili během pátečního oběda. Čas odjezdu byl daný na půl čtvrtou. Jiřík pojede se Zdendou, já s Mírou a Milda, kterého pracovní povinnosti zavolali ještě domů, sám. Vše klaplo, nikde se nikdo nezasekl a my dle očekávání vyjeli.

Protože nám scházel Lukáš, nemohli jsme v koloně (dvě vozidla už kolonou určitě jsou) navázat spojení jiným způsobem, nežli telefonicky. Naštěstí se nejednalo o nic nebezpečného (navíc porušující předpisy), neboť obě auta byla vybavena zařízením umožňující volání bez nutnosti cokoliv držet. Při opouštění hlavního města jsme neměli štěstí a nepovedlo se nám to rychle. Po hodině jízdy jsme posouvali nedaleko Počernic. Což, jak uznáte, není výkon nikterak uspokojivý. Abychom si zoufalou dopravní situaci zpříjemnili (a posilnili se na další kilometry), zastavili jsme se u rychlého občerstvení. Na stejném místě udělal zastávku i Zdenda s Jiříkem. Důvodem ale byla vysychající nádrž.

Tele-most pokračoval další hodinu. Kdybych napsal, že jsme probírali pracovní nebo rodinné úspěchy, plány na následující akci, anebo teorie čehokoliv humánního, nehorázně bych lhal. Ba hůř. Z důvodu zachování dobrého jména nemůžu uvést nic, co jsme diskutovali. Přidaná hodnota byla sice nulová, ale cesta nám krásně a rychle ubíhala. A když nám tunel spojení přerušil? Nevadí, vytáčelo se znova.

Kombinace navigací (Jiříkova, Mírova v telefonu i autě, Zdendova i moje) nás zavedla na celkem nezachovalou železniční zastávku Bílý potok. Začali jsme pátrat, kudy by se mohla stáčet cesta jdoucí k rekreačnímu zařízení Jizerky. Nakonec jsme našli. Cesta byla klikatá, místy velmi úzká, ale na jejím konci nás čekala osada plná chatek, které jsme si pamatovali z obrázků na internetu. Sláva, dosáhli jsme cíle. Zaparkovali jsme na místě, kde se dalo tušit nejmenší překážení a počali jsme hledat recepci. Zřejmě šestý smysl vedl řidičům ruce a my stáli přímo před ní. Lísteček na dveřích oznamoval, že v nepřítomnosti je potřeba zavolat na uvedené číslo. Použil jsem tedy svůj aparát a během minuty dorazil chlapík s klíčema v ruce.

Přivítal nás, rozdal nám povlečení a zapůjčil zapomnětlivému Jiříkovi ručník. Klíček od chajdy si nechal v ruce s tím, že nás uvede. Poslušně jsme jej následovali až k chatě 112. Patrová chatka ve stylu pionýrských táborů nám naprosto vyhovovala. Dvě ložnice, sprcha a rádoby společenská místnost. Židlí akorát, jedna postel navíc. S rozloučením nám oznámil (na můj dotaz), že platit to máme přijít v neděli a zmizel. Chlapská jízda započala.

Během přesunu materiálu do stavení dorazil i poslední člen výpravy - Milda. Proběhl přípitek, uždíblo se něco z proviantu a vyrazili jsme do víru velkoměsta (hodně nadneseně řečeno). Naši chůzi jsme zastavili u první hospody. Nestalo se tak proto, že bychom byli tak žízniví, ale před hospodou byla prázdná lavice přesně pro nás. Vývěsní štít lákal na Svijany a Konráda. Když jsem si jako první vybíral značku, zvolil jsem na ochutnání Konráda. Jelikož si všichni ostatní dali Svijany, podlehl jsem a přidal se se svou volbou k ostatním. A jak jsem později zjistil, mé rozhodnutí bylo správné.

V nedaleké továrně (anebo z čeho to trčel komín) se konal koncert, takže jsme náš debatní kroužek měli okořeněný i muzikou. Samozřejmě nejen tím. Naší pozornost si získali i některé osoby ploužící se kolem nás. Ovšem největší zábavou bylo sdílení a vyprávění si zážitků a událostí, kterých jsme od minulého setkání nabili. Milda vyprávěl kolik lidí zabil s Jindřichem (místy se zdálo, že se jedná o nového přítele), Míra se Zdendou kontrolovaly nezobrazující se kontrolní body mobilní aplikace a Jiřík vypravoval o dětech. Ani teplota, ani zhoršená viditelnost nás nevyhnala, bylo to něco jiného. Hlad. Protože v našem současném působišti dělali jen pizzy, rozhodli jsme se najít takovou provozovnu, kde bychom dostali něco na zub.

V obci jsme nalezli několik pohostinství. Bohužel někde již nevařili a v některých se ani nesvítilo. Jak je vidět, půl desátá je v místních končinách pokročilá hodina. Nakonec jsme nalezli (jí i do ní) jakýsi bar. Bujarý ryk, který vyluzovali lidé posedávající na zahrádce v nás vzbudil naději, že tady by se nějakou chvíli zavírat nemuselo. Navíc byl interiér, jak jsme později zjistili, vybaven šipkami. Vlezli jsme si tedy do prázdné místnosti, vyčkali příchodu obsluhy a objednali si. K pití byl pouze Konrád. A k jídlu dvoje utopenci. Už se nám nechtělo se přesouvat (hlavně nebylo kam), tak jsme souhlasili s nabízeným. Dva nakládané buřtíky (k tomu asi pět plátků chleba) se stalo společným občerstvením, stejně jako opakovaně objednané brambůrky. Do toho se vrhaly (někdy dost razantně) šipky a zábavy byla kopa. Když Zdenda s Mírou mírně upravil pravidla (byl nastaven spodní a horní limit hodu), došlo i na několik nízko-voltových panáků. S přihlédnutím na sobotní výlet jsme aktivity včas (jak pro koho) ukončili a rajzovali zpět na chatu. A nebyli bychom to my, aby cesta byla nudná. Nalezením balónu nabralo šlapání nový rozměr.

Po návratu se nešlo hned do postelí. Téma konverzace dohromady již nedám, ale hádám, že na vysoké úrovni nebylo. Navíc nezůstalo jen u slov. Nějak se událo, že jsme s Mírou skončili v klinči (co mě mrzí, že mojí vinou) a vzpomínali na časy dávno minulé. Zatímco jsme se kočkovali a Milda spal, Jirka se zmocnil Mírova telefonu a na intelektuální úrovni pokračoval v rozjeté konverzaci s Mírovou známou. Zdenda komentoval jak Jirkovo, tak naše počínání. Aby byli všichni informovaní, co se děje na druhé frontě. Zápasík samozřejmě nemohl dopadnout jinak, než mou prohrou. Stejně tak skončila i komunikace po mobilu. Nocleh jsme sice neustále odsouvali, nakonec na něj ale stejně došlo a my ulehli a usnuli (v klidu).

2. díl: Dost bylo Konráda!

Ranní probuzení se nekonalo, oči jsem otevřel, jakož i ostatní, skoro až v deset. Ač bylo venku pěkně, nikdo nevypadal na to, že by ochotně chtěl vylézt z pelíšku a měl podniknout cestu kamkoliv. Ale na zahálení nebylo čas. Včera byla zábava, dneska turistika. Za vzájemného povzbuzování jsme se vypotáceli a začali se připravovat (velmi pomalu) na výšlap. Proběhlo několik sprch a já zjistil, že mám trencle promočené skrz naskrz. Chvilku jsme s Jiříkem pátrali, jestli jsem neměl nehodu anebo v noci nepršelo. Oboje jsme zamítli, protože vlhko na mých nohavicích bylo čistě lokální. Nakonec se záhada vyřešila. Jiřík našel lahev s noční dávkou tekutin prázdnou. A jelikož se podlaha sbíhala jedním (tím mým) směrem, bylo vyřešeno.

02.06.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Navlékl jsem tedy domácí kraťasy, z potravinové dávky do sebe nasoukal housku a ořechový závin a zahlásil připravenost. Sice bez kopačáku, ale v plátěných botech a s vodou v lahvích jsme vyrazili. Naším průvodcem byl Milda. S jedním okem na navigaci, druhým na terénu udával směr, abychom nezakufrovali. Chvilku poté, co jsme opustili brány kempu, se to stalo. Došlo k prvnímu vypuštění Konráda. I když nebyl tento úkaz doprovázen hlukem, čin se nedalo utajit. Jediným způsobem, jak ochránit ostatní členy před následným utrpením, bylo vzdálit se minimálně na deset metrů za skupinu. Nikomu se ale nechtělo courat, takže jsme tak nějak Konrádili společně.

Ještě než jsme se vydali za hranice obce, narazili jsme na pohlednou hospůdku. Jelikož někteří spoluchodci nesnídali, usadili jsme se na terase a objednali si polévku a Kofolu (hlavně ne Konráda). I přes to, že u hostinského nebylo poznat, jestli naše přání zaregistroval, jsme sečkali a po chvilce objednanou stravu obdrželi. Při odchodu jsme se mezi futry potkali s dvěma dámami, z nichž každá nesla v ruce plech s koláčem. Pociťovali jsme to sice jako velmi silný argument, proč s odchodem posečkat, ale paní naše nadšení nesdílely a tak jsme se opravdu odporoučeli.

Mildova trasa (mimochodem výtečně vybraná) spočívala ve zdolání dvou vrcholů navzájem spojených turistickým značením. Prvním z nich byl Paličník, druhým pak Smrk. Když jsme procházeli mezi chaloupkami Bílého Potoku a vzhlédli na hřebeny, nevěřili jsme, že jdem právě tam. Netrvalo však dlouho a skutečnost jsme pocítili. Nastalo téměř nekonečné stoupání. Lesní cestou i pěšinou, po kamenech i dřevěných trámech, ale pořád nahoru. Po půl hodině se již u mě dostavoval pocit bezmoci a Mildovy zprávy informačního charakteru mi síly nepřidaly. Hlásil, že ještě několik set metrů, pak bude most a další stoupání. A to opakovaně. Odměněni jsme však byli krásnými přírodními úkazy, jako je zurčící bystřina, anebo okouzlující panorama (funící turisty vynechám).

Prvního vrcholu jsme dosáhli za dvě hodiny a ocitli se u obrovského kříže, který stál vysoko nad vším. Proběhlo focení, pátrání dalekohledem (oběma otvory), selfie i panoselfie (pro mě naprostá novinka). Na delší rozjímání však nebyl čas, Smrk byl od nás ještě daleko. Pokochání jsme znovu vyrazili. Bál jsem se, že spojnice mezi dvěma vrcholy musí vést dolu a zase nahoru. Jak je to možné nevím, ale nebylo tomu tak. Šlapali jsme po krásné lesní cestě, bez velkých změn hodnot nadmořské výšky. Takto konstantní nám to vydrželo až po Nebeský žebřík. Název rozhodně neodpovídá skutečnosti a víc vypovídající by bylo spojení se slovy "tryzna, očista" či samotné "peklo". Kilometrový stoupák po butrech velikosti stoličky nám dal zabrat. Skoro se zdálo, že trať je nekonečná. Krom hekání a funění nebylo naše úsilí doprovázeno žádným slovním projevem. Utrpení nakonec konce dosáhlo a my jsme se celí rudí, upocení a udýchaní sešli na odpočívadle u druhého konce žebříku. Ještě než se mi vrátil tep k normálu a plíce vykazovaly zase činnost, objevil se Jiřík a celkem spokojeně prohlásil, že klidně můžeme pokračovat.

Zbytek cesty, i když do kopce, byl daleko příjemnější. Měkká, ničím nezvlněná cesta nás zavedla až na vrchol Smrku. Zatím jsme netušili, že kromě rozhledny, stanů s občerstvením a mrakem cyklistů se setkáme také s bandou puberťáků. Ti byli rozeseti na všech plochách, na které se dalo sednout, lehnout, anebo je jinak okupovat. S duchapřítomnými projevy jistých individuí (hlavně dementík s červenou hlavou) jsme se setkali na vrcholu rozhledny. Naši pozornost však získala touha po občerstvení. Vidina něčeho k jídlu byla pro nás prioritní. Jako mlsní psi jsme procházeli stany a hledali něco k snědku. Bohužel jsme přišli dosti pozdě a z vysněných bramboráků, palačinek anebo klobás jsme museli vzít za vděk párek. Samozřejmě jsme jej neodmítli a s chutí jej slupli.

Příjemný pocit z nasycení nám trochu kazil pohled na černající oblohu. Nebylo by to poprvé, kdy nás Jizerky zmáčely. Milda nás ovšem vyvedl z pochyb. Podle nejnovějších meteorologických radarů a předpovědí nezmoknem. Krom debaty na téma déšť proběhlo i rozhodování o zpáteční cestě. Zatímco Milda chtěl podniknout návrat ve stejných šlépějích, nám to připadalo bez nápadu a toužili jsme jít cestou jinou. Chvilka plánování a kontrola mapy přinesla své ovoce. Jde to. Na chatu se dostaneme i po jiné trase. Sice je o pár kilometrů delší, ale my to zvládneme a navíc se vyhneme všem těm strašným klesáním, žebříkem počínaje. Vyrazili jsme.

Mraky černaly a neustále se přibližovaly, až nakonec došlo k tomu, čeho jsme se obávali. Začalo pršet. Naštěstí jsme se zrovna nacházeli v hájku, takže bylo kam se schovat. Pod korunami jehličnanů se dalo najít místo, na které kapky nepadaly (ale bylo i místo, kam padaly přímo zuřivě). Slovo dostal znovu počasářský radar. Oznamoval, že přeháňka bude nad našimi hlavami zhruba dvacet minut. Každý volnou chvíli trávil po svém. Jiřík si sušil ponožky, Milda sledoval oblohu a kontroloval jí s průběhem v mobilu, Zdenda s Mírou stavěli domeček skřítkům a já jsem zevlil mezi ostatními. Z našeho počínání nás vytrhla dvojice mladíků, s evidentní přítomnosti krve v alkoholu v žilách. I když se jednalo o velmi krátké představení, stálo za to, protože slovní přednes i choreografie neměla chybu. Krátce po jejich zmizení někdo vypnul vodu (jak říká klasik) a my mohli vyrazit znovu na trať.

Při sestupu nás minula skupina několika dam (nechci zmínit, že starších), což mělo u každého jiné reakce. Zatímco já jsem brblal, že jsme přebíhání, Míra se Zdendou klasicky nahodil konverzaci a vymámil z dotyčných důvod jejich ostré chůze. Dámy spěchaly do lázní Libverdy, kde měly od osmnácté hodiny zamluvenou výřivku. Zatímco lázeňkyně to považovaly za dostatečně vysvětlené, dvojice šprýmařů v konverzaci pokračovala. Tempo žen však bylo nemilosrdné a za chvilku nám zmizeli z doslechu. Rozhodnutí změnit návratovou trasu bylo rozhodně přínosné. I když se asfaltka klikatila, metry po ní ubíhaly velmi rychle a zanedlouho nás dovedla do Bílého potoku. Právě včas jsem se znovu ocitli před hospodou, ve které jsme pozdně posnídali. Chýlilo se totiž k času večeře.

Jak jsme stoupali po schodech, pronesl Jiřík tézi, že tu možná čepují Svijany. To mělo velmi neblahou reakci u právě míjeného štamgasta. Zabručel, že si máme dát Konráda dvanáctku, abychom poznali, co je pivo a nepít patoky (původní označení jsem cenzuroval). Pochopili jsme, že ve kraji zdejším je přátelské slovo a milé přivítání spíše výjimkou než pravidlem, ale posadili jsme se ke stolu. Majitel nám donesl několik jídeláků a ponechal nás v rozjímání. Na výběr byl guláš, roláda a svíčková. Když se vrátil, objednali jsme si jídlo a na milost znovu vzali Konráda (také proto, že se pán od schodů na nás nevraživě díval). Tedy kromě Mildy, ten už měl na slova začínající na "kon" averzi. I když se ukázalo, že roláda je vlastně španělák, nevadilo to a já si pochutnal. A podle odezev ostatní taky. Dokonce jsme si tak pochutnali, že jsme si dali navrch ještě zmrzlinový pohár, což znovu komentoval milovník Konráda.

Když se k vedlejšímu stolu posadil muž připomínající druida kříženého s trosečníkem, na nic jsme nečekali a po zaplacení vypadli. Posledních pár set metrů jsme si ukrátili pozorováním obydlí. Vlevo krásná horská chalupa, vpravo rozpadliště, vlevo muzeum prvorepublikových secích strojů, vpravo rodinný dům s oknem do zdi. Bylo na co koukat. Největším překvapením pak bylo zjištění, že adolescenti, projevující se na Smrku, pobíhají kolem hlavní budovy kempu a jsou to naši sousedé. Dokořán nám ústa otevřela otázka, kterou pronesl jeden mladík směrem k oknu, ve kterém seděla dívčina. Všichni současní i budoucí otcové holek začali plánovat pomalou a velmi bolestivou smrt pro jinochy jemu podobné.

Po příchodu na chatu proběhlo očistné kolečko. Pět lidí, jedna sprcha. To nám vydrželo až do půl deváté, kdy jsme s Bang! v ruce vyrazili do místní restaurace. Po vysvětlení pravidel (nedokonalém) jsme sehráli dvě hry, dali pár Konrádů a s téměř spícím hospodským se rozloučili. Před chatkou proběhl ještě pokec a ukončení Republiky. Nic jsme však nepřeháněli a bez blbin, rušení nočního klidu a jiných výtržností šli spát. Jak jsem se později dozvěděl od Jiříka, usnul jsem během rozhovoru s ním.

3. díl: Kulajda a smažák

Uteklo nám to jako voda. Nadšení ze setkání u mě ještě neodeznělo a už jsme byli na počátku konce. Nízká hladina alkoholu absorbovaného večer, možná delší čas věnovaný spánku způsobil, že jsme nechrupali dlouho. První slovní projevy se nesly chatou kolem osmé a po chvilce jsme byli všichni na nohou. Abychom předali klíče od ubytování panu majiteli (který byl k dispozici jen do devíti), věnovali jsme veškeré ranní úsilí balení (a lehkému úklidu).

03.06.2018 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Naskládat to málo do příručních zavazadel nám nezabralo moc času. Já jsem při tom stihl ještě likvidovat druhou polovici ořechového závinu. Protože tam chudák ležel úplně sám a navíc o něj nikdo neměl zájem (jen Míra si kousík odlomil). Zabalili jsme, věci vynosili, nezamkli a okna nechali otevřená. To kdyby si táborový hospodář zapomněl klíče a chtěl jít po nás chatu zkontrolovat. Samotné předání klíčů, odhlášení a zaplacení pobytu bylo pro nás překvapivé. Vlastně typické pro tento kraj. Napochodovali jsme k majiteli do kanceláře a oznámili mu úmysl uhradit nocleh. Pán začal zmateně probírat papíry na stole a pak se nás zeptal, jestli jsme platili nějakou zálohu. Ujistili jsme ho, že ano a on tuto informaci s klidem přijal. Jelikož já jsem u sebe neměl ani vindru, museli jsme nechat zkasírovat Jiříka. Ten to vzal velmi obětavě a obsah peněženky předal (samozřejmě nezůstal škodný na dlouho).

Zbývalo vymyslet, co dál. Zdenda sice musel být v Praze do určitého termínu, ale zbývalo ještě spousta času. Říkali jsme si, že společná pozdní snídaně, potažmo brzký oběd by mohl být příjemnou tečkou. Milda velmi striktně (jak v komentáři minulého článku vzpomínal Jiřík) navrhl, že u třípísmenné benzínové pumpy podávají výbornou kulajdu a smažák. I přes naše snahy navrhnout jinou alternativu byl tento nápad stále ve vedení. Dobrovolně jsme souhlasili :).

Po několika výměnách pořadí se Míra dostal do vedení a nabral směr Praha. Ať jsme mžourali do okolí sebevíc, stanici OMV jsme prostě nespatřili. Míra si pohrával i s myšlenkou, že bychom se mohli stavit v Liberci. Nápad však zanikl ve chvíli, kdy se u dálnice objevila informační tabule se skříženými příbory. Bylo rozhodnuto. Míra sundal nohu z plynu a provedl odbočovací manévr. Doslova perličku pronesl Milda, který pod velkou cedulí Eurooil prohlásil, že tady kulajdu mít nebudou, protože tu mají u OMV.

Vlezli jsme do proskleného, moderního, regály a pulty natřískaného, stoly a židlemi vybaveného interiéru. Obrázkové reklamy umístěné nad prodejním pultem nabízely různé druhy občerstvení. Se slinami v puse jsme se vrhli k pokladní a začali vybírat. Bohužel všechno bylo jinak, než se na první pohled zdálo. Z polívek byla jen gulášová a hotovky nebyly vůbec (to by se u OMV nestalo). Ze zoufalé situace jsme nakonec východisko nalezli. Milda si objednal sýrem a šunkou plněnou kapsu, Jiřík si nechal ohřát zafóliovanou vepřovou s knedlíkem a Míra, Zdenda a já jsme se spokojili s gulášovkou. Slečna s úsměvem na rtech kmitala, ale první dodávka stravy dorazila po deseti minutách. Byly to naše polévky. K přání dobré chuti jsme dostali doporučení, že máme jídlo ochutnat a v případě nevyhovující teploty (nízké) bude učiněna náprava.

Ta nebyla potřeba a my dlabali s povděkem. I Jiřík zdál se být spokojený. Ovšem u Mildy tento stav nepřevládal. To se dalo pochopit, protože čekat čtvrt hodiny na ohřátou housku je celkem traumatizující. Čekání bylo ukončeno až při připomenutí. Slečna s omluvou přiznala, že na tuhle objednávku zapomněla (jak by ne v takovém provozu) a rychle nedostatek napravila. Nakonec jsme se tedy najedli všichni.

Na parkovišti došlo k rozloučení. I když nás čekala ještě hodně dlouhá společná cesta, další zastávka plánovaná nebyla. Míra, i když mi sliboval pohození před Prahou, mě vysadil až před barákem. Já mu za to nechal na zadním sedadle mikinu (na památku). Míra o ní však nejevil zájem. Byla mu malá.

Na závěr nezbývá dodat nic jiného, než slova díků a pochval. Jsem moc rád, že jsme se mohli sejít a mohli jsme si povyprávět zážitky. Je pro mě ctí být v tak příjemné společnosti. Díky patří Mildovi za skvěle naplánovaný výlet. Všem za tu kupu legrace, kterou jsem s Vámi zažil. Těším na příští setkání, pro které jsme vymysleli spousta nápadů. A chlapi, pozor na Konráda!

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající

Fotogalerie