Když to vezmu hezky od začátku, první je na řadě leden. V lednu jsem měl za sebou první polovinu druhého ročníku SPŠ Strojnické v Betlémské ulici a stále bydlel u rodičů ve čtvrtém pražském obvodě. O studijních výsledcích bych raději pomlčel, ale můžu s klidným srdcem říci, že to nebyla taková tragédie, jako ta, která přišla v letech následujících. Rozvrh školy byl pestrý (technické maturitní předměty), ale nikterak náročný na stěhování se po škole. Většinu učebního času jsme trávili v místnosti číslo dvě. Mým blízkým spolužákem, jakož i spolusedícím se stal PetrV. Díky jeho vlivu (i když byl jen o tři dny mladší, než já) jsem začal poslouchat Daniela Landu, opatřil si svého prvního (a také posledního) bombera coby letecké bundy a oddal se hodinám hraní her Transport Tycoon. K dalším spřízněným duším patřil TomášG, TomášF a MilanK. S Jindrou jsme se tu a tam bavili (jelikož jsme spolu jezdili po škole stejným směrem domů). Zbytek čtyřlístku Kubík a Venca nejevil nejmenší ochotu se mnou pronášet jiné, než nutné věty.

Díky Petrovi jsem získal dlouhodobé místo v Dejvické Delvitě, coby brigádník. Samozřejmě se nejednalo o nijak mentálně náročnou činnost. Rovnal jsem zboží (nespecifického typu) do regálu. Mimo jiné jsem si v Petrově společnosti znovu připomněl krásy modelové železnice (předal mi stohy materiálů, jak se staví výhybky) a měl možnost si prvně v životě zabrnkat na elektrické kytaře (Petr sám hrál na bubny, ale bratr byl kytarista).

Působení spolužáků změnilo mou dosavadní životní cestu. Se svým zevnějškem jsem byl delší dobu nespokojený a tento pocit byl velmi silně a neustále dokládán slovními projevy kolemžijících. Pěšinku, kterou jsem si pěstoval od svého mládí jsem nahradil (nechal si nahradit) sestřihem ala "tenisák" a k černé bundě opatřil ještě černé polobotky a černý prošívaný pásek s kovovou sponou. Jelikož k mým uším doputovala ještě Metallica (jako první jsem dostal od HonzyB klasiku Master of Puppets), mé srdce jasně zahořelo pro metal.

V únoru jsem pozbyl svého posledního prarodiče. Krom vší bolesti, která je s každou takovouto událostí spojená, musela naše rodina řešit i bydlení. Po krátkých, ale zato nehezkých tahanicích (s úřady) jsem se stěhoval do místa svého současného bydliště. Na Prosek. Začátky byly samozřejmě více než krušné, protože kolik jsem toho mohl vědět o udržování domácnosti, stejně jako o životě ve svých sedmnácti letech? Naprosté nic. Díky své mamce, která se rozhodla sedřít se, jsem měl neustále přísun jídla, nestaral se o nájem a ostatní poplatky a hlavně, vůbec si velikost její pomoci neuvědomoval. Jak ubíhaly dny, začal jsem zjišťovat, že všechno něco stojí a že se pytle do koše a mycí prostředky sami nevyskytnou. Ve svém osamění jsem nezůstal dlouho sám. Bohužel si nevybavím jak, ale osud mě zase svedl dohromady s kamarádem PetremD ze základní školy. Nejen on, ale i další mě začali pravidelněji navštěvovat a já se znovu spojil s lidmi, o kterých jsem dlouho neslyšel. Jelikož jsem své rodiče přesvědčil o naprosté nutnosti pořídit mi v té době slušný počítač, spousta hodin ze svého volného času jsem věnoval hraní. V tu dobu žezlo držely Diablo a C&C: Red Alert.

Pochopitelně tu nemůžu nevzpomenout tu skvělou událost, kterou oslavovala celá republika. Národní hokejový tým bojoval proti světovým velmocím a bořil hranice očekávání. Semifinále, při kterém Česká republika porazila Kanadu jsme sledovali v jedné z největších učeben školy, během vyučování. Prvotní strach, že budeme mít neomluvené hodiny, pominul, když se ve dveřích objevili i někteří profesoři. Zápas prožívali všichni. I pro mě to byl hokejový svátek. V tu dobu jsem sledoval dění v NHL velmi pozorně a mým srdcovým týmem byly Bostonští medvědi. Tedy jména míhající se po ledě byly v mých očích spíše pojmy. Po vítězné bitvě proti Rusům jsme plánovali s některými spolužáky (LukášP) i přivítání dorazivších hokejistů na Staroměstském náměstí. Po chvilce čekání mé nadšení povadlo. Plac u Orloje byl spíš než fanoušky pokryt velmi silně alkoholem povzbuzenými individui. Proto jsem čekání vzdal a na "Zlaté hochy" čekal doma u televize.

Mé přestěhování mělo kromě získání svobody a nezávislosti (samozřejmě ironicky myšleno) další pozitivum. Nejjednodušší spojení mezi severní částí Prahy a Starým městem byla pod zemí linkou B. Stejným způsobem cestoval i Libeňák Kubík a mimopražský HonzaB. Jelikož cesta metrem trvala kolem půl hodiny, konverzace nabírala na hloubce. Díky tomu se vytvořil doposud stále fungující (a doufám, že již trvalý) čtyřlístek Jindra - Kubík - Venca. Do povědomí se mi zapsal i zatím neznámý žák Milda, který chodil do stejného ročníku, ale třídy B. A jak? Když jsem byl nebyl schopen nastoupit lyžařský výcvik, ocitl jsem se na jeden týden v jeho třídě. A pokud čekáte něco milého, dojemného a srdceryvného, mýlíte se. První větu, kterou k mé osobě Milda pronesl, byla "uhni strejdo", když jsem během vyučování stál (jakožto zkoušený) na stupínku a zakrýval psaný projev lektora na tabuli.

S blížícím se koncem školního roku přijala naše třídní dobrovolně (anebo ne?) výzvu. Rozhodla se, že s naší třídou uspořádá školní výlet. S odstupem času jí musím vyslovit poklonu, protože vzít si na starosti dvě desítky puberťáků a jet s nimi na několik dnů do kempu, to chtělo pořádnou kuráž. Jelikož jsme se za ty měsíce učení již celkem dobře znali, vidinu společného trávení mimoškolního času jsme vesměs uvítali. Krom naší třídy jely ještě žáci ze sousedního Éčka, což jsme taktéž přijali s radostí, protože na rozdíl od našeho třídního uskupení byly v sousední třídě i ženy. Ubytován jsem byl s Kubíkem, Vencou a Petrem. Většina časové náplně tvořil softball. Abych hru, kterou jsme provozovali, mohl takhle pojmenovat, musím pominout fakt, že hřiště bylo vytyčeno různými předměty (neodfouknutelnými) a hrací plocha byla do kopce. Ale pálka byla správná a srandy byla kupa. Předposlední den výjezdu jsme šli na krátký výlet a i přes výslovný zákaz konzumace a pořizování alkoholických nápojů (však taky, když jsme většinou nebyli plnoletí) se ve spoustě batohů vyskytly lahve. Večer nedopadl tak tragicky, jako v dnes již klasickém filmu, ale ráno mi dobře nebylo. Stejně jako ostatním. Zcela nezapomenutelným se stal fyzický výkon našeho tělocvikáře, který ze spárů času vytrhl dceru naší třídní a při průniku davem podal doslova heroický výkon.

Na konci června výuka skončila a nastaly prázdniny. Co jsem dělal, to si už vážně nepamatuji. Nicméně na počátku září jsem vstoupil do druhé poloviny studia na střední škole. Někteří spolužáci naše řady bohužel opustili, někteří bohudík. Na rozvrhu hodin se objevily předměty, které naháněly strach už jen názvem. Marně jsme hledali oddechové hodiny, jakýma byla chemie a základy životního prostředí (v podání Bédi), anebo technické kreslení. Strojírenská technologie a Stavba a provoz strojů nebezpečně plnil položky rozvrhu. S příchodem pana profesora jsme poznali, že humor přijímá jen z úst premiantů, ale s průměrnými a slabými studenty nemá slitování (taková Spartánská výchova). Tři měsíce utekly jako voda a přiblížila se moje velká událost. Nadcházela moje plnoletost. Já jsem se rozhodl tuto přeměnu náležitě oslavit a jak jinak, se svými kamarády. Proto se začátkem prosince rozjelo plánování a těšení se. Díky tomu, že v té době vydala Lucie své album "Větší než malé množství lásky" a já hrdě nosil přezdívku medvěd, stala se skladba "Medvídek" mojí srdcovou záležitostí. Pokaždé, když jí slyším, vzpomenu si na tohle období.

Na seznamu hostí samozřejmě chybět ti nejdůležitější spolužáci. Finální sestavu tvořili Kubík, Jindra, Venca, TomášG a TomášF, PetrV a MarekB. Moje mamka byla tak hodná, že nám připravila pohoštění. Stoly se prohýbaly pod chlebíčky a díky jejímu dozoru se začátek nesl v poklidné atmosféře. Jak přicházeli pozvaní, začaly k bezalkoholovým nápojům přibývat i pivka, sem tam víno a mexická záležitost - tequila. Z nového audio aparátu (který jsem dostal coby dárek od rodičů) se linuly zvuky různých skupin, různých žánrů. Chvilku zněla již zmíněná Lucie, pak pokojem zahřímaly basy od Prodigy a nakonec je vystřídaly ostré riffy Metallicy. To bylo kouzlo měniče na tři CD a volba náhodného přehrávání. Poslední větou, když se s námi mamka loučila, bylo přání, abychom to nepřehnali a hlasitostí nepřekročili osmnáctý stupeň (na věži). S tím, že ve večerních hodinách máme stupně ubrat. Rozloučila se, zavřela dveře a zatímco se ona určitě pomodlila, my jsme spustili svou.

Zábava byla v plném proudu na několika frontách. Jelikož TomášG přitáhl novinku GTA, malá skupinka se věnovala přejíždění lidí a krádežím aut. Jiní si vzali na starosti hudební mixáž a zbylí... ti prostě lili pivo (nejen do sebe). I přes to, že bylo venku mrazivo, balkon byl dokořán a v pokoji bylo i tak horko. Nebylo taky divu, kromě nízkovoltového pivka ke slovu přicházela i bouchaná tequila. Přibývající hodiny hlasitost naopak zvyšovaly. Jak jsem se později dozvěděl, konečná hranice dosáhla nějakých pětatřiceti. A je vlastně s podivem, že si pro nás nepřišli příslušníci. Detailně popisovat tuhle jízdu nejde. Zaprvé tak hluboko nesahá moje paměť a za druhé by to nebylo ono. Osmnáctku slavíte pouze jednou a musí se to zažít. Ať se stalo, co se stalo, tahle událost se zapsala navždy do mého povědomí a jsem strašně rád, že jsem jí mohl prožít tak, jak jsem jí prožil (až na to ráno). A s kým jsem jí prožil.

Tím vlastně moje vzpomínání na osmadevadesátý rok končí. Na jedné straně je mi líto, že už je to pryč a nic z toho se nevrátí, na druhé straně jsem strašně vděčný za to, že mi z té doby zůstali kamarádi, s kterými si naše mládí stále připomínáme. Nakonec uvedu slova Jamese Hetfielda: "...a na ničem jiném nezáleží".