V sobotu ráno jsem se dostavil před zdravotnické středisko Kbelských kasáren. No, vlastně sám ne. Zcela zmaten (nevím čím) jsem lehce zpanikařil a na místo se nechal odvést Petrem. Na malém plácku jsme se setkali s ostatními členy této trestné, asi dvacetičlenné, výpravy. Prošli jsme zdravotní prohlídkou (kdyby nás náhodou nad těmi papíry kleplo), přičemž vyšetřující lékařka si zjevně odskočila z Jizerské padesátky (podle barevného, velmi strakatého, úboru). Všichni shledání způsobilými, tedy kromě řidiče, který se cestou někde zatoulal. Nastoupili jsme do vozidel a byli převezeni do Dejvic, kde se nalézá hlavní štáb pražského KVV. Kanceláře našich nadřízených budou pro nás dočasným domovem.

Už samotná cesta od vstupních dveří budovy ke stolům byla více než zajímavá spíše dobrodružná. Bezpečnostní rám, kterým jsme museli každý projít, pípal jako o život, ale ochranka objektu byla celkem shovívavá. Samozřejmě proto, že jsme byli v doprovodu pohlavárů. Schody dolů nás zavedli ke dveřím na dvůr, ten jsem přecupitali a ocitli se tváří v tvář těžkým železným vratům nákladního výtahu (dobytčáku). Vyčkali jsme jeho příjezdu a byli velitelem seznámeni s jeho obsluhou. Pro uvedení zdviže do chodu bylo potřeba stlačit a držet bílý knoflík a poté zmáčknout a ponechat v této poloze čudlík se čtyřkou (jako čtvrté patro). Po dvou vteřinách je možné oba ovladače pustit. V případě dřívějšího uvolnění hrozí zastavení výtahu a dlouhodobé uvěznění. Co jsem ještě neuvedl je fakt, že po zavření dveří výtahu zhasne světlo, takže všechno se dělá v podmínkách se sníženou viditelností. Vlastně ve tmě, protože malými okny neproniká téměř žádné světlo. Měli jsme štěstí a první vývoz jsme přečkali bez potíží. Navíc jsme si stání v ploužící se kovové bedně ukrátili čtením písemných projevů záklaďáků (bývalých). Některé z nich byly velmi poetické.

Po opuštění výtahu nás velitel vedl chodbou plnou zamřížovaných dveří, po schodech jsme se dostali o jedno podlaží výše a prošli dveřmi vyžadující vstupní kartu. Až za nimi se konečně rozprostíral prostor krajského velitelství. Do velké zasedačky, dalo by se říci operační místnosti, jsem vstoupil pln očekávání. Zabral jsem volnou židli, k ruce si vzal papír a tužku a čekal. Po pár větách přivítání jsme byli seznámeni s programem nastávajících dnů, našimi úkoly a očekáváními nadřízených. V neděli odpoledne bychom měli mít na jedné kupě všechny podklady, které budeme potřebovat na cvičení. Kolik jich bude jsem zatím netušil.

První lejstro, které se mi dostalo do ruky, byla zařazovačka. Na osmi řádcích, které měly obsahovat členy druhého družstva, byla téměř polovina prázdná, o jednom člověku jsem věděl, že odchází a jednoho vojáka jsem přislíbil kolegovi. Začátek slibný. Podobně na tom byl i Ondra, který seděl vedle mě. Ten našel na soupisce jmen víc, z nichž většina byla pro něj i mě neznámých a jednoho dobrodruha, který se na cvičení pár let neukázal. S těmito čísly jsme měli nadále pracovat.

Pak se před mýma očima objevil grafický plán cvičení. Polovinu doby budeme trávit na Doupově, dny druhé poloviny budeme střežit (coby ODOS) pražskou vodárnu na Zličíně. Protože nás velitel roty seznamoval s některými organizačními, materiálními i personálními změnami, dělal jsem si poctivě poznámky a čtverečkovanou A5 pokryl zanedlouho drobnými písmenky. Úvod pomalu dosáhl konce a my jsme vstoupili do další fáze. Přípravy.

Slovo si vzal Jirka, místnost potemněla a projektor na plátnu vykouzlil první z obrázků. Letecký snímek ukazoval objekt, který budeme chránit. Když se po snímku začala míhat červená tečka laserového ukazovátka, připadal jsem si jako člen rady obrany státu. Jirka nám postupně předkládal důležité informace i perličky. Prostor, který budeme chránit, je obdélník o delší straně půl kilometru, obsahuje čtyři malé a dvě velké budovy a je kompletně oplocen. Přístup je možný pouze jedinou branou nacházející se v severovýchodním rohu objektu. Během našeho působení bude uvnitř areálu probíhat normální život, v prostoru se budou pohybovat zaměstnanci a členové stálé ochranky (je vidět, že nám moc nevěří). Na západě se nachází Ikea, severním směrem leží teritorium bezdomáčů, na protilehlé straně jsou nové bytovky a východní směr je bohatý na nespokojené obyvatele vily (kteří to již během rekognoskace dávali jasně najevo).

Velitelé družstev první čety (honosně to vypadá, ale byli jsme to Ondra a já), dostali na starosti zpracování KPM. Jirka nás seznámil se svým zpracováním a návrhem. Kontrolně propouštěcí místo bude umístěno za vstupní branou. Sice je to z bezpečnostního hlediska riskantnější, ale rozhodnutí ovlivnil jediný, zato rázný fakt. Místní obyvatelé nehodlají akceptovat možné terénní změny způsobených vojenským nářadím. Jinak řečeno, až na konci cvičení zmizíme, nesmí být poznat, že jsme tam kempili. A pokud někdo z domorodců nalezne byť jedinou zlomenou větévku, bude zle (patrně na nejvyšších místech).

Vybaveni pravítky, tužkami nejrůznějších stavů ořezání, barevnými fixami, mapami a snímky, zhostili jsme se plánování. Pro každého ze šesti členů KPM (velitel, řidič a čtyři strážní) jsme zakreslili pozice a definovali jejich činnosti v době pohotovosti. Časově náročnější bylo kreslení, než vymýšlení. Jednotlivé prvky plánu musely být totiž barevně odlišené, takže taktické rozmístění stráží na bráně připomínalo spíše omalovánky pro předškoláčky. A to nemluvím o nákresu v případě výjimečné situace a napadení. To bylo impresionistické dílo. Nicméně Jirkovi se to líbilo. K oběma výtvarným dílům se přidala úvodní stránka, opatřená hlavičkou, nadpisem a znakem a tím byl dokument hotov.

Skutečným oříškem bylo vypracování zajištění jednotlivých stanovišť pro celý objekt a střídání stráží. Původním záměrem bylo postavit dvě směny, střídající se po dvanácti hodinách. S tím, že každá směna se bude skládat ze čtyřiadvaceti vojáčků. Abychom se během půl dne nezbláznili, tucet bude střídat druhý tucet po dvou hodinách. A aby těch počtů nebylo málo, šestice bude na KPM druhá šestice bude zajišťovat objekt. Snad jste se v tom neztratili. Jak vidět, vojančina není žádná sranda. Sečteno a podtrženo, jen pro ochranu ODOSu je potřeba 48 lidí. A tady vyvstal problém. Když chcete mít v prodejně otevřeno šest kas, taky Vám pro chod prodejny nestačí šest lidí. Stejné je to i v armádě. Těm nebožákům na stráži musí někdo velet, někdo musí velet tomu, kdo velí nebožákům a tak dále a tak dále. A když se počet lidí, kteří nastoupí na cvičení, pohybuje mezi 50 a 70, je zde velká pravděpodobnost, že při poplachu nebude mít kdo střílet, anebo nebudou mít čím pokradmu z čeho. Dvanáctihodinovka padla a plán se přepracoval na třikrát osm hodin služby.

Nejen my, ale všichni členové velitelského sboru (to tak honosně zní) se potýkali se zapeklitými problémy. Skupinka sedící naproti nám dávala dohromady střeleckou přípravu. Poručík po mé pravici sepisoval bezpečnost skloňovanou do různých podob. Osazenstvo v druhé kanceláři kompletovalo podobné materiály jako my s tím, že jejich cílem byl ODOS. Nebudu zdlouhavě rozvádět kdo co dělal. I když to bude znít hodně alibisticky, každý byl něčím zaměstnán a s hodinovou pauzou na oběd (který nebudu líčit) jsme jeli až do odpoledních hodin. Pár minut po půl páté jsme se mentálně unaveni sešli před vstupními dveřmi a spořádaně se přesunuli na vrátnici. Velmi pozitivní byla zpráva, že někteří jedinci (mezi které jsem se přihlásil) budou odvezeni zpět do Kbel. Sice v mírně stísněných přepravních podmínkách, ale za zlomek času jsem se ocitl na konečné červeného metra. A odtud jsem to měl pár minut domů.

Během pěšího přesunu jsem si pořídil večeři a bezduchým pohledem na televizi ulevoval hlavě v průběhu večera. Vzhledem k tomu, že raní nástup byl stanoven na osmou hodinu, bylo to dál než dnes a ještě k tomu se posouval čas, do pelechu jsem zalezl celkem brzo. Místo krásných snů mi hlavou létaly oranžové šipky hranic palby a znak naší roty. Budík se ozval rozhodně dřív, než bych čekal.

Druhý den cvičení se nesl v podobném duchu. S tím, že jsme už dodělávali jen "zbylé" dokumenty. Bohužel nikdo netušil, kolik jich přesně má být. A tak jsme vyráběli a tiskli na vyžádání. Jednou přišel velitel roty a zeptal se nás, jestli máme písemnou přípravu na střelby. Ihned po záporné odpovědi se místností ozval klepot klávesnice a po chvilce se rozblikala tiskárna a začala chrlit papír. Pak přišel výkoňák. Jestli máme soupis potřebného materiálu. Klep-klep a ze zásobníku zmizel další papír. Intervaly mezi otázkami se více a více krátily. Je neuvěřitelné, jaká kopa dokumentů musí vzniknout kvůli pár dnům cvičení. Odhaduji, že první týden války by položil Šumavské hvozdy a za měsíc by nebylo na co tisknout. Kapitulace by se zřejmě musela předat na hliněných tabulkách.

Během neděle jsem získal pojem o následujících termínech: "Metodický list", "Střelecká příprava", "Písemná příprava", "Bezpečnostní směrnice", "Požární směrnice". Každá pro Strážnici a KPM zvlášť. Navíc ve dvou variantách. Cvičná a ostrá. Co bylo obsahem těchto dokumentů ani nechci prozrazovat. Jak jsem předesílal v minulých článcích, je potřeba důkladně popsat co, kdo, kdy, kde a jak bude dělat. Musí to být tak obsáhlé, že pokud zrovna skáčete na místě a kontrolní orgán se zeptá, co to děláte, nestačí říci, že skáčete. Každý takový skákající jedinec provádí činnost skákání v rámci přípravy skákání, která mu byla uložena plánem skákání.

Když jsme naplnili dostatečně desek a potiskli dostatek papírů, naše činnost byla ukončena. I když se každý z nás těšil domů, večerní hodina (bylo chvíli před šestou) a psychické vyčerpání z nás udělal ploužící se trosky, takže hurá úprk se nekonal. Jako bezduší jsme se rozloučili před branou a nabral směr domů. Nejvíc mě děsí jedna věc. Já jsem si užíval tohle dva dny, ale na zdi kanceláře byl vyvěšen plán cvičení a první porada se odehrála v říjnu minulého roku. Navíc mi Radek, coby nový velitel první čety, sdělil, že on chodí pravidelně na schůzky jednou za měsíc. To mě vede k jasnému rozhodnutí. Nesmím se stát dobrým velitelem, protože bych mohl povýšit a sám sebe uvrtat do papírového pekla.

Během zrychleného přesunu se zátěží (na zádech batoh, v ruce jezevec) jsem přemýšlel, na co někdo vymyslel služby poskytující v mobilu jízdní řády, když i přes to nejsem schopen vyrazit z domova včas. Myšlenka, že velitel, ať už jakýkoliv, by měl jít příkladem a dochvilnost by měla být jeho vizitkou, mě hnala neustále vpřed probouzejícími se ulicemi. Rozhodně ne přímou spojnicí (cesty v Dejvicích jsou křivolaké) jsem se dostavil před brány kasáren s několikaminutovým zpožděním. Dav, pohybující se různými směry, neustále měnící sestavu, mě však přesvědčil o tom, že nástup se nekoná a můj pozdní příchod nevzbudil nijak velké pohoršení. Začalo mé první cvičení, kde jsem měl vystupovat v roli pro mě neznámé, jako velitel družstva.

Vměstnal jsem se do chumlu a nadobro tak rozdrobil pochybnosti o tom, jestli jsem přišel včas. Od Radka, nového velitele čety, jsem obdržel seznam vojáků, které budu vést, ať už kamkoliv. Oddechl jsem si, protože prvním jménem byl zkušený mazák Jarda. V mé hlavě jasně zazářila myšlenka. Všechno eskalovat na něj. Bohužel od úmyslu jsem musel upustit, protože v minutě další mi bylo oznámeno, že Jarda je přemístěn do jiného družstva, jiné čety. Mé družstvo mělo podle rozpisu šest lidí. Dva z nich byli nováčci. Další změnou bylo pozbytí dívčiny, která skončila pod křídly Martina. Ve finále se naše družstvo skládalo z Edy, Tomáše, Dana a Radima. Od té chvíle jsem si připadal jako kachna, která neustále kontroluje svá káčata.

Během zdravotní prohlídky, která se stala celkem velkou hrozbou, nebylo uznáno schopným provést cvičení několik lidí. Celkem tři. Zbytek, občas s výhradami (a nařízeným čekáním kvůli poklesu tlaku), prošel. Celkem příjemným překvapením bylo nafasování stehenního pouzdra na pistoli. Nebudeme tedy muset nosit pistoli v "koženém programu" z dob hlubokého totalismu. Dalších pozitivních překvapení však nebylo, tedy pokud někdo nepovažuje nafasování BDP za přínos pro zdraví. Naskákali jsme do autobusů a bez tradiční zastávky na pumpě (to ty pistole) dorazili na Doupov. Mě cesta uběhla celkem rychle a velmi příjemně, protože jsem klábosil s Radkem. Vyměňovali jsme si nejen dojmy z otcovství, ale sdělovali jsme si i očekávání z nových funkcí.

Pro tři družstva byly tři ložnice moc a jedna málo. Tudíž bylo rozhodnuto, že první a druhé družstvo leží spolu, velení bude sdílet ložnici s velením. Během stěhování nastala neřešitelná situace. Nás bylo pět, lidí z jedničky bylo sedm. Sedm a pět je dvanáct. Na cimře bylo devět postelí, tedy bylo zapotřebí tři přinést. Stalo se. Lůžka jsme naskládali, v pokoji se už nedalo téměř hnout. Zbývalo přiřadit bidla mezi lidi. Pokusil jsem se vydat svůj první rozkaz. Řekl jsem všem přítomným, aby si rozebrali postele. Nestalo se nic, jen se všichni začali zmateně rozhlížet. No, velet není žádná legrace. Tak jsem to zkusil znovu. Každý měl položit ruku na matraci, na které chce ležet. To bylo lepší. Až na malý detail. Jeden člověk stál s posmutnělým výrazem a ruce měl v kapsách. Jedna postel chyběla. S Blankou, velitelkou prvního družstva, jsme na sebe nechápavě podívali. Na opakovanou otázku, jestli jsou všichni přítomní z prvního nebo druhého družstva, jsem dostali kladné odpovědi. Položili jsme stejnou otázku, tentokrát negativně postavenou. A znovu, ne, není tu nikdo, kdo by patřil do jiného družstva. První družstvo má sedm členů, druhé pět. Sedm a pět je dvanáct (málem jsem vyndaval kalkulačku). Postelí je dvanáct. Jeden člověk nemá postel. Tak kde je problém? Vyndali jsme seznamy a četli jména lidí přiřazených do družstev. A vida, problém vyřešen. Jedna osoba putovala k sousedům, protože k nám nepatřila.

A to byla asi nejzajímavější událost dne. Následovalo jen vybalování, seznamování, jedna prezentace, sem tam nějaká porada anebo sdělení, jinak nic.

Druhý den cvičení probíhaly celodenní střelby. Od rána až do noci nás čekaly střelby. Prověřit naši schopnost míření a vedení palby za dne měly dvě cvičení ze samopalu (pro kulomeťáky z kulometu) a jedno z pistole. Večerní kreslení po obloze pak příslušelo jen osmapadesátce. Při nadílce několika desítek nábojů na čtrnáct hodin zbývalo spousta času, který bylo potřeba nějak zužitkovat. Naštěstí nad naší rotu bdí odborníci a ovládají bezchybný time-management.

Byli to právě oni, naši nadřízení, kteří rozhodli o tom, že máme dostatek času a není potřeba nikam nespěchat. Zřejmě z toho důvodu přikládali důraz na stání ve tvaru za poslechu předčítaných opatření, nařízení a poučení. Nemůžu opomenout novinku, která se stala častou činností. K seznamování s již tisíckrát čtenými dokumenty přibylo i zkoušení. Po dvou, třech odstavcích směřoval předčítač (tuto záživnou roli zastával velitel roty) několik dotazů na naše hlavy. Zřejmě nepodstatnou stala se schopnost umístit projektil blízko středu, anebo položit figuru. Priorita vojáka je vědět, kolika náboji střílí, jaké číslo má cvičení a že bezpečnosti se dosahuje maximální organizací a kázní cvičících.

Svou nevoli vůči lejstrům jsme předvedli už dopoledne při prvním delším poučení. Z ruky do ruky, od družstva ke družstvu, od čety k četě putoval několikastránkový dokument, který jsme měli podepsat. Protože si první zřejmě nepřečetl hlavičku dokumentu (kdo to taky dělá?) a ostatní jen hledali své jméno, povedlo se nám místo seznámení s bezpečností na střelnici přidat parafy na výsledky střeleb. Nás to pobavilo (v kolonce nadepsané celkem bodů byl uveden datum), ale pro armádu vznikl katastrofický problém. Protože jsme tím zřejmě ztratili v očích nadřízených jakýkoliv respekt, byli jsme k podpisu volání jmenovitě, podle abecedy a podpis byl kontrolován. Manévr nám alespoň zkrátil den o půl hodiny. O poklesu nadšení a morálce radši pomlčím.

Konečně jsme se bez dalšího vracení a zdržování ocitli na palebné čáře a se samopalem v rukách se mračili na své terče. S dvěma zásobníky po pěti nábojích jsme předvedli své střelecké umění. Nástřel i bodované střelby zvládlo naše družstvo celkem obstojně a většina nezalepených děr zela kousek od středu (i nejvzdálenější kruh je kousek). Protože se stanoviště pro pistole nalézalo hned vedle, vyměnili jsme se s druhou četou a za hodně podobné režie opakovali scénu se zbraní osobní. Synchronizace střeleb (důmyslný systém mávání), abychom si navzájem nelezli před hlavně, byla nastavena Jirkou a Radkem bravurně a bezchybně fungovala.

Pak došlo na oběd a my se začali připravovat na terčové manévry. Poučení a prozkoušení samozřejmě nechybělo. Bez sebemenších iluzí o tom, že trefím kulomet, jsem dávkami kypřil zeminu a protínal oblohu. Ať jsem se snažil jakkoliv, mhouřil levé, pravé i obě oči, figury dolu nešli. Jediné, co jsem nepokazil byla povelová technika. Cvičení ve střelbě za dne byla ukončena. Zbývalo předpisově vyčkat pět hodin. Abychom nebyli trnem v oku kolemjdoucím velitelům, probírali jsme použití zbraně během strážní služby. V opakovaném módu jsme si ve skupince četli sedm bodů vojenského řádu. Bohužel nebyla skupinka shledána dostatečně tvarová a byli jsme důkladně prozkoušeni z detailů bojového rozkazu (co na tom, že oficiálně byl vyhlášen až následující den). Dalšímu samostudiu jsme se věnovali za přírodní překážkou (hustým porostem). Samozřejmě nebylo důvodem naše zmizení. To bychom si nedovolili.

Nakonec byla celá rota umístěná do učebny, kde probíhalo (podle metodického listu) poučení o KPM a ODOSu. Radek to nepojal klasickým scholastickým principem (seď a poslouchej), ale spíš jako řízenou debatu. Že se tento způsob zalíbil ostatním není až tak podstatné, jako že se s ním spokojil pan ředitel. Během probírání témat přicházely a odcházely trojice vojáků k plnění poslední činnosti dne. Když jsem i já se dvěma příslušníky odešel k výdejně, netušil jsem, že na nás vyšlo "dostřílení". Naše směna ještě s dalšími třemi nebožáky rotovali od přípravné čáry k palebné, pak na buzerplac a znovu k výkoňákovi pro náboje. Bedýnka s municí musela být prázdná a my dostali na starosti, aby se tak stalo. I když šancí k položení osvětlených siluet bylo mnoho, neuspěl jsem. Terče byly sice vidět (na rozdíl od střeleb ve dne), ale o mířidlech jsem měl pouze tušení. Místo toho jsem se kochal červenými čárami, které moje zbraň vytvářela. Pan Lucas by měl radost - Hvězdné války jednadvacátého století.

Tím byly střelby ukončeny. Nikomu se nic nestalo, nikomu nic nezbylo, nikdo nic neztratil. Napěchovali jsme se do vozidel, byly převezeni na kasárna a já rovnou ulehl do postele (jsem prase, ale z hygieny jsem se pověnoval jen zubům).

Musím uznat, že breefing a zpracování bojového rozkazu bylo jak z vojenského filmu. Na plátno byla promítaná mapka objektu, většina vojáků zuřivě vařila tužky a Jirka nepíchal do mapy prstem, ale červenou tečkou ukazovátka. Všechny otázky byly zodpovězeny, připomínky vysvětleny a nápady přijaty. Teoreticky jsme byli na obranu vodárny připraveni. Teď zbývalo jen vyzkoušet si některé aktivity i prakticky (nanečisto).

Za vstupní bránou ubytovny jsme (1. četa) zbudovali KPM. Proběhlo krátké seznámení co je účelem tohoto místa, jaké jsou pravidla a jaké jsou naše povinnosti a činnosti. Díky tomu, že je v četě spousta odborníků (ať už profesních, anebo nadšenců), byly předané informace na vysoké úrovni. Pak jsme se rozdělili na malé skupinky a projížděli jednotlivé scénáře. Osobní prohlídka osob, jištění kontrolora i reakce na chování prohledávaného. Pak jsme přešli k nácviku prvotního kontaktu s osobou dožadující se vstupu do areálu objektu. Tentokrát ve dvou jsme si zkoušeli zastavení vozidla a komunikaci s řidičem. Nezdálo se, že by to někomu dělalo vysloveně potíže i když někteří příslušníci volili spíš hlaveň v obličeji, než vlídné slovo.

Po výtečném obědě (musím říct, že nekonzervovaná strava byla opravdu chutná) jsme ještě pokračovali v rozjetém výcviku a následně si vyměnili s druhou četou plácky. Procházeli jsme řešení situací mimo i vně objektu, Blanka s Romanem předvedli ukázkové zadržení osoby a zopakovali si pravidla pro strážní a hlídkovou službu. Ke slovu se znovu dostaly scénky. Dvojice dobrovolníků (jeden v roli hlídky, druhý v roli narušitele) dostala příležitost předvést své úmysly. Jelikož ani jeden ani druhý netušil reakci druhého, bylo to zajímavé. Z některých chybek, které jsme si našli, jsme se sami mohli poučit. Když padala nad Krušnými horami tma, provedli jsme ještě krátké seznámení s vysílačkami a komunikací a odebrali se pakovat. Během večeře nám výkoňák Petr sdělil, že je potřeba odevzdat ubytovnu do osmi hodin a krom úklidu nás čeká ještě náklad našeho materiálu.

Jak se s tím poprali ostatní netuším, ale já jsem se balením trápil celkem dlouho. Bezhlavě nahňácat výstroj do batohu (jak to normálně na konci cvičení dělám) jsem nemohl. Spousta věcí budu potřebovat na ODOSu. A tak jsem smutně posedával na chodbě obklopen vrchním i spodním oblečením a zoufal jsem. Díky Radkovi, který má neuvěřitelně pozitivní vliv na lidskou psychiku a výkonnost, jsem zoufal jen po dobu nezbytně nutnou. Zadařilo se. Použité prádlo bylo umístěno dospodu a ešus spolu s výbavou pro zlepšení komfortu (rozinky a šála) byly rychle dostupné. Mobil jsem si nenastavoval, protože budíček dostal na starosti nejschopnější z schopných.

Probuzení nakonec nebylo v tak brutální hodinu, jak bylo předesíláno. Nechali nás spát o třicet minut déle. Zatímco venku vládla hluboká tma, po chodbě se začaly ploužit roztodivné postavy, každá se svým cílem. Já jsem směřoval své kroky ke zdroji studené vody, abych se dostatečně probral. Stálo to hodně odtočených decimetrů krychlových, než jsem udržel obě víčka otevřená. Ale povedlo se a já začal fungovat. Dobalil jsem si zbytky do báglu a šel ukrást koště (naše družstvo mělo za úkol vyšůrovat pokoj). Voják se stará, voják má. Zřejmě proto, že každý dbal na dodržení termínu, všem šla práce od ruky. Nejdřív z cimry zmizelo pár zavazadel, pak zbyly jen dva a nakonec v neevidovaného materiálu zbývala jen nabíječka v zásuvce. Zametli jsme, pro jistotu i vytřeli a zhasli. Hotovo.

Na place před ubikacemi se to hemžilo vojáky s bednami, krabicemi, lejstry i cigaretami v rukou. Vládl trochu zmatek, protože nikdo nevěděl co se kam má naložit, ale nepřikládali jsme tomu velkou váhu. Stává se to. Jak bylo dohodnuto, pár minut před osmou, dorazili na parkoviště autobusy. Zajásali jsme, můžeme odjet. Ale všechno bylo jinak. Ze zatím pro nás neznámého důvodu jsme se odebrali do autoparku na nástup a věnovali se oblíbené činnosti. Stání ve tvaru. Proč tam stojíme a na jak dlouho nám nikdo nesdělil. Tak jsme tam stáli a počítali plynoucí minuty. Těch nakonec bylo skoro šedesát. Po téměř hodině jsme byli upozorněni na skutečnost, že všechen materiál naložen nebyl (po dobu cvičení vládla poklidná a přátelská atmosféra) a nahnáni do autobusů. Vyrazili jsme do Prahy.

Protože k objektu střežení jsme se měli přesunout takticky, autobusák (s velkým nadšením) provedl vysedací zastávku u malého plácku na sídlišti. Chodci svou zvědavost vůbec neskrývali, řidiči věnovali pozornost dopravě skutečně malou. Pro druhé družstvo první čety (jako k nám) přišel rozkaz, že se máme na ODOS přesunout na nákladním vozidle a provést rekognoskaci. Past jsem nemusel tušit, bylo to celkem jasné. Ale účelem cvičení je cvičit a mít všechno na zlatém podnose je nezáživné. S Petrem, Edou, Tomášem a Danem jsme nalezli na korbu a nechali se dovést k bráně vodárny. Tedy skoro k bráně. Zpomalovací manévr začal o několik metrů dříve a i když jsme neviděli situaci, zaslechli jsme výkřiky demonstrantů. Velitel vozu nás přišel osvobodit z korby Tatry právě ve chvíli, kdy si nás přišel prohlédnout i jeden ze řvounů. Převzetí objektu nebude až tak jednoduché, jak by mohlo být.

Zaujali jsme kruhovou obranu vozidla a seznamovali se se situací. Čtveřice mladíků, z nichž jeden třímal transparent s požadavkem na zrušení NATO, postávala mezi bránou a námi a velmi kvalitně překážela. Nejdříve přišel pokus o navázání komunikace. Chlapci nás upozorňovali, že o nás na tomto místě nemá nikdo zájem, že rušíme jejich klid, celkem razantně nás poslali pryč a podávali další podobné slovní projevy. Naše družstvo se striktně drželo pravidel. Neodpovídat, nepouštět a hlídat. Situace zamrzla na mrtvém bodě. Nic jiného jsme totiž dělat nemohli a čekali jsme na rozřešení shůry. Ten nepřicházel a nepřicházel. Když Petr upozornil překážející, že porušují zákon a bude přivolána policie, trochu změkli. Svou tužbu nás vyhodit již neopakovali, naopak vznesli zcela jiné požadavky. Materiální. Na ty jsme my opět nereflektovali a dál se smažili na slunci bez jediného slova.

Po chvíli dorazil velitel roty. Oznámil nám, že policie nedorazí, protože jí ani nikdo nekontaktoval. Jsme v tom sami a musíme si poradit. Vyzbrojen jen diplomacií šel promluvit k skromnému davu. Za chvilku se vrátil s tím, že neobstál. Vlídná slova nezabrala. To už jsme před vjezdem stáli asi třicet minut. I instruktoři začali být krapet nervózní. Upozornili velitele, jestli jsme dostatečně obeznámeni s našimi cíli a časovým harmonogramem (začátkem osmnácté hodiny mělo začít ostré hlídkování). Luboš vznesl požadavek na zaslání posil (sami bychom výtržníky nerozprášili, i když ten nápad tu byl) a po dalším čekání dorazil i zbytek roty. Než bylo proti demonstrantům zakročeno, muselo být provedeno i poučení (anebo na co se čekalo). Po celkových šedesáti minutách od příjezdu začala vytlačovací akce. I když oponenti byli hodně vysportovaní, proti několikanásobné přesile neměli šanci. Samozřejmě se nedali jen tak a zákrok nám dostatečně okořenili. Vrcholem bylo zhroucení všech čtyř delikventů na zem s jasným cílem překážet, co se dá. Nevydrželi, byli odtáhnuti. Tím byl první z incidentů ukončen a vyhodnocen. Byli jsme upozorněni na drobné chybky i velké nedostatky a dostali jsme spousta podnětů k zlepšení. Za sebe musím uznat, že scéna mi připomínala bitvu u Thermopyl. Čtyři muži hrdinně zadržovali padesátihlavý dav. Sice nebyl žádný mrtvý, ale hodinové zdržení bylo pro nás prohrou.

Nastalo velké budování. Za pár hodin měly vyrůst strážnice, KPM, opevnění a stan pro odpočinek. Odborníci i lajci tušili, že se to nedá stihnout. I přes to jsme dělali, co jsme mohli. Naše družstvo (a nejen to) bylo určeno pro zbudování KPM. Kolem plechového kontejneru, který měl být velitelstvím, se začal obtáčet žiletkový drát, po nespočet pokusů byla umístěná mobilní brána, před areál jsme umístili značky a montovali retardéry, pro které sice byly návody, ale podle nich to sestavit nešlo.

To se pašerákům nelíbilo. A tak remcali a provokovali a žádali a vyhrožovali. Mimo jiné poukazovali na nemožnost stát kvůli bolesti zad, operovaným kyčlím. Naši nepolevili. A dohlížející instruktoři se jen usmívali. Když se jeden začal velmi hlasitě dožadovat místa k sezení a pitné vody, požádal jsem instruktora o radu. Poručík mi nastínil, jak by situaci řešil, jaké jsou možné situace. Nakonec jsme zadrženým vyhověli v obou požadavcích. Dostali sesli a flašku. Ale něco za něco (jak mi bylo raděno). Ticho, poslouchat, být hodný a tumáš.

Po ukončení rozehry (tak to pan kapitán nazval) proběhlo, jako vždycky, vyhodnocení. Chyb a nedostatků bylo hodně, ale hlava nám trhána nebyla. Další velké incidenty se nekonaly. Tu a tam se někdo prošel kolem brány, spousta papírování bylo s kontrolou, prohledáváním a pouštěním vozidel. Prvotní osvojení proběhlo rychle a za chvilku jsme činnost prováděli téměř rutinně. Hlídkování bylo navrženo tak, že první a třetí směna měla na starosti KPM po dobu osmi hodin s tím, že jsme se střídali na stanovišti každé dvě hodiny. Samozřejmě to nešlo vždycky dodržet, protože vyměňovat si službu uprostřed kontroly vozidla, anebo řešení incidentu není skutečně dobrý nápad. Naše první hlídka skončila ve čtyři ráno. V pátek. Co přesně dělali instruktoři netuším (rozhodně nespali), ale u nás se ukázali kolem jedné ráno. Přišli si nás jen prohlédnout a pronesli pár vět. Vencovi, který pochodoval kolem plotu sousedícím s naším stanovištěm, hodil někdo do sektoru igelitku z nichž čučely dráty (bomba). Jinak ticho po pěšině. My, na KPM, jsme se věnovali předávání znalostí, samostudiem a zkoušením (kecali jsme o všem možném). Nadešel konec naší směny a osmihodinový nepřetržitý odpočinek.

Obavy z neusnutí, anebo brzkém procitnutí, byly v mém případě více než zbytečné. Jak jsem lehnul, tak jsem usnul a i když po dvou hodinách svítalo, nevadilo mě to. Vzbudil jsem se až v půl jedenácté (vlastně už, protože služba nám začínala v poledne). Zhltnul jsem snídani, bez použití otevřeného ohně si udělal s Honzou kafe (jak, to je tajemství) a připravoval se na povinnosti nového dne. Střídali jsme Martinovu partu. Ti už se na lehátka vysloveně těšili. Nebylo také divu, když měli za sebou nějakých šestatřicet hodin hlídkování. Martin spíš ukazoval než mluvil při předání stanoviště. Klobouk dolů. Poslední všední den se odehrával podle stejného scénáře. Vozidla přijížděla a odjížděla. Některá jsem nepustil a pustit měl a nadřízený, který vezl jídlo skutečně nebyl nadšen. Naštěstí se ale nestalo, že bych pustil někoho, koho jsem vpustit neměl. Za vzpomínku určitě stojí scéna, kdy se před KPM ukázal udýchaný civilista s informací, že nedaleko objektu došlo k dopravní nehodě a u dvou osob došlo k vážným zraněním. S tímto oříškem jsme si (myslím kompletní řetěz velitelů) lámali hlavu celkem dlouho. Na jedné straně bylo naší povinností poskytnout pomoc, ale na straně druhé každý tušil léčku. Nakonec se ukázalo, že civilista nelhal a úkolem jednotky bylo poskytnout zdravotní pomoc a zabezpečit materiál ve vozidle. Ale kdo to mohl tušit?

Co nám vykouzlilo úsměvy na tvářích byl poslech relace (to jsem ostatní členy zval k poslechu), pokud u vysílačky na velení seděl jeden člověk. Předání jednoduchého hlášení hlídky se potkalo se zákeřnými otázkami. Pokud stojka hlásila činnost bagru za plotem (probíhala tam stavba), dotyčný chtěl vědět, jakých rozměrů je kopa zeminy, kterou stavební stroj vytvořil, jestli není bagr podezřelý, anebo zda není obsluha pásového vozidla náhodou členem opozičních sil. Tuto rozvleklou konverzaci nakonec ukončil sám strážný (hlídkující), protože oznámil, že hlášení již není relevantní, neboť bagr činnost ukončil a odjel.

Z rotace hlídek se stala rutina. Už jsme netápali v nevědomostech, co kde kam a podobně. Rutinní situace jsme řešili bez velkých zaškobrtnutí. Jinak tomu ale bylo o situací, kde jsme neznali správný postup. Jednou z takových byl příjezd pracovníka KVV s tím, že potřebuje vjet dovnitř. Podal jsem hlášení nahoru o tom, kdo přijel, za jakým účelem a že povolení ke vstupu nemá. Nevadí, zněla odpověď, pohlaváři KVV mají vstup bez omezení. Vozidlo jsme tedy vstoupili a kontrolor odhalil u kontrolovaného přítomnost zbraně. Rozkaz vydaný na začátku cvičení zněl jasně. Se zbraní není být vpuštěn do areálu. Vyzvali jsme orgána, aby zbraň odložil. Negativní. Podal jsem hlášení, že přijíždějící je ozbrojen a odmítá zanechat zbraň na bráně. Chvilku ticho a odpověď byla na světě. Vzhledem k okolnostem nemáme dotyčného vpustit. Když Míra (obsluha brány) předal tuto novinu praporčíkovi, jeho výraz prozrazoval celkem neomylně, co si myslí. Vycouval z brány a za několik desítek vteřin se tam ukázal zase. Začal jsem tušit, že je něco špatně. Ale rozkaz je přeci rozkaz. Nakonec přišlo vysílačkou rozřešení. Dotyčného vpustit a od této chvíle neprovádět kontrolu u žádného člena KVV. Pokud bude ozbrojen, provést jen vybití zbraně. Později jsem se dozvěděl, že v dodávce, kterou přijel, byl oběd.

Takovýmito, ale i zábavnými situacemi jsme se prokousali další šestnáctkou a ve čtyři hodiny ráno (to už byla sobota), šli spát. Samovolný budíček jsem si udělal v půl jedenácté. Mezitím, co jsem se protahoval a hrabal se z postele, poctil spací stan návštěvou pan plukovník a trochu přísným tónem mi oznámil, že musím odebrat stravu, pokud jsem tak již neučinil. Vysvětlování, že jsem se právě proudil, jsem spolkl. Díky rozplánování směn jsme přišli o atrakci zvanou "VIP den" (naštěstí). O co přesně jsme byli ochuzeni nevím, ale tuším, že to bylo divadýlko pro pozvané návštěvníky a kamery. Že jsem se tomu vyhl jsem rád, protože jsem trémista a udělat z roty bandu amatérů jsem rozhodně v úmyslu neměl. Naštěstí se na plac dostali kluci zkušení a honorace prý velmi spokojeně sledovala.

Kdo nám neutekl, byl Ondřej Vetchý, který se také, jakožto fanda armády, přišel podívat na manévry. My jsme ho potkali při výměně směn, když jsme nastupovali na KPM. Zrovna vedl rozhovor se starším praporčíkem a pokládal mu záludné i zábavné otázky. Díky velmi slunečnému a příjemnému počasí a absenci akcí prováděných proti nám (podávali jsme jen kontrolně-spojovací hlášení) nebylo nač nadávat. Užívali jsme si tepla a já jedním uchem poslouchal rozhovor odehrávající se vedle našeho stanoviště. I když herce obdivuji a rád bych své tělo ozdobil prackami, jako má on, nijak mě nemrzelo, že jednotka není zabírána okem objektivu. Ovšem tento názor nesdílel jeden člen našeho uskupení.

Jak jinak, byla to ženské ústa, která pronesla smutný vzdech nad tím, že naše směna nebyla tou vybranou. Protože správný velitel má poslouchat přání svých vojáků a udělat maximum pro jejich pohodlí (aspoň tak to poslání chápu já), nabídl jsem dotyčné, jestli chce s "čertem v hodnosti vraníka" společný snímek. I když odpověď byla zamítavá, tušil jsem při pohledu na svobodnici, že více ne touží dostat se do blízkosti herce. V poslední možný okamžik (když jsme zase odcházeli ze stanoviště) jsem požádal pana Vetchého o pár minut pro naší členku. Nadšeně souhlasil (taky jakby ne) a z narychlo pořízené momenty se stal desetiminutový rozhovor, který se zřejmě jednou objeví v internetových novinách. Aťsi. Splnil jsem jedno nevyřčené přání a měl jsem z toho radost.

Oficiální ukončení střežení bylo v 16 hodin (a tím si nejsem vůbec jistý) nástupem nedaleko KPM. Naštěstí to nikdo nepojal tradičně čekáním a stáním, ale dostali jsme povel rozvalit se po svahu a zaujmout co nejpohodlnější pozice (no, zas tak príma to nebylo). Původní záměr instruktorů zhodnotit uplynulé dny se lehce (a následně velmi brutálně) zvrhl na něco nehezkého a v rámci zachování dobrého jména roty si to nechám pro sebe. Pouze shrnu výsledek hodnocení. Máme nedostatky v základních návycích a dobrá komunikace je spíše vroucné přání. Nicméně, slovy pana kapitána, účelem nebyla kritika, ale doporučení pro zlepšení a i profesionálové dělají chyby. Tudíž víme, na čem zapracovat. Jak se toho chopíme je už jen na nás. Cink-cink, odzvoněno.

Začalo bourání, balení, vyklízení. Z mého pohledu hodně velká zkušenost. Mohli jsme totiž vyzkoušet reverzní plánování z pohledu logistiky. Na rozdíl od americké armády, která materiál nechává na místě, jsme museli sklidit všechno, co bylo zapůjčeno. A s tím, že některý materiál patřil na Radošov, některý do Dejvic a jiný do Kbel, se výkonný praporčík popral na jedničku. I za snížené viditelnosti (pomalu padala tma) všechno fungovalo na jedničku a práce šly od ruky. Tedy, jak komu. Zamrzelo mě, když jsem viděl "staré mazáky" a chlapy s odrostlými rodinami (tím neříkám, že staré), jak rvou pytle s pískem (kvalitně nasáklé vodou) na korbu Tater a některé nováčky s jednou rukou v kapse a s druhou obtěžkanou žvárem, jak čekají na povel. Na druhé straně mě pohled na fungující (a pomáhající si) mančaft neuvěřitelně zalil hrdostí, že můžu být v jednotce, kde slouží takoví lidé (a dost už té hnusné propagandy).

S demoličními pracemi jsme skončili něco kolem jedenácté. Stát zůstalo jen to nejnutnější (jako stany, kde budeme spát). Pro mě následovala velmi příjemná pozdní večeře s velitelem čety (není už toho análního alpinismu přespříliš?), potažmo velitelem roty. Zhodnotili jsme fungování jednotky, chyby a jejich řešení a nastínili budoucnost. Ne, že bych byl ten pravý, který má právo směřovat vizi záložek, ale nikde nebyl nikdo další a já se od Radka nehnul :). Občerstveni jsme zalezli do spacáků a nechali svá těla alespoň a na pár hodin odpočinout (zase byl vyhlášen brzký budíček).

Pátá hodina nám nechala procitnout. Z areálu Třebonické vodárny postupně zmizel poslední dočasný materiál a čas odjezdu se více a více přibližoval. Mezi velitelským sborem první čety se zrodila zajímavá myšlenka. Velitelé družstev, spolu s velitelem čety a jeho zástupcem se necháme dobrovolně naverbovat do vykládací skupiny a po společném příjezdu do Prahy skočíme na pivo k dalšímu rozebrání situace. Sice to znamenalo obětovat brzký návrat domů (jen tři hodiny zabrala cesta), ale zážitků bylo mnoho. Bohužel se nezdařilo a z původní sestavy jsme odjeli na Radošov jen Petr a já. Poslední chyba v komunikaci. Je vidět, že na právě na ní musíme primárně zapracovat.

Pivko jsme nakonec stejně uspořádali. Navíc třetí židli vzal Žabák, který šel s námi. Nepravosti jsme odsoudili, úspěchy oslavili a vzdali hold všem zúčastněným. Po pár pivech nastal definitivní konec cvičení. Já doma vysvlékl uniformu a zapadl zase mezi civilisty.

Nakonec bych rád poděkoval všem členům jednotky, ať již jakýchkoliv hodností nebo funkcí, za nespočet nabídnutých pomocných rukou a možnost poznat i ty za hranicí první čety. Ať už bylo cvičení jakékoliv, zjistil jsem, že právě týmový duch je to, co rotu zmítajících se na operačním stole po několika zásazích, stále spojuje. Navíc neoblomný optimismus a tah kupředu velitele čety a jeho zástupce, ve mě vzbuzuje sílu podílet se na rozšiřování giboní doktríny na ostatní družstva. Pevně věřím, že se klubající fénix znovu nesesype na hroudu popela, ale povstane ke své slávě. Radku, Petře, díky moc za tu energii. Ostatním velitelům družstev díky za tu souhru, která je s Vámi možná. Svému družstvu děkuji za bezproblémovou práci a hory trpělivosti.