Aby holky nemusely trávit těch několik dní bez pomoci otce, odvezl jsem je v neděli k babí. Ještě v dopoledních hodinách jsem se vracel domů coby slaměný vdovec a chválil si, jak všechno krásně klape. Asi proto se to začalo komplikovat. Necelý kilometr od domova si vynutila mé zastavení policejní hlídka. Jelikož dodržuji dopravní předpisy, netušil jsem, proč se tak stalo. Mladý policista pozdravil a položil mi záludnou otázku. Jestli pak vím, proč jsem legitimován a kontrolován. Pravdivě jsem odpověděl, že nemám tušení. Má nevědomost netrvala dlouho. Technická prohlídka vozidla není dva měsíce platná. Tudíž jsem se dopustil přestupku a krom pokuty je auto nezpůsobilé k jízdě po komunikaci. S otevřenou pusou jsem doslova civěl na příslušníka a uvědomil si, že se tím lehce komplikuje blízká budoucnost.

Lehce v šoku jsem dojel až domů (naštěstí bez nehody), napsal Ondrovi tu nemilou skutečnost a rozhodl se, že oběd umístím v žebříčku priorit na nižší pozici. Nejdůležitějším bylo vyřešit překonání 250 km. Doma jsem jen popadl velký techničák a znovu zasedl za volant. Otevírací doba Holešovické provozovny je potěšující a já doufal, že před vraty nepotkám kolonu automobilů. Jestli hledáte o pár řádek výše větu, ve které jsem uvedl, že byla neděle, hledáte správně. Ale to mi ve chvíli, kdy jsem upaloval k Vltavě, nedošlo. Zaparkoval jsem na prázdném parkovišti a začal lomcovat klikou. Pochopitelně nic. Za okny tma, nikde ani človíčka. Zkoušel jsem volat, marně. Studoval jsem otevírací dobu uvedenou na dveřích a začal nadávat na všechny strany. Až internet mi prozradil, že sedmý den týdne není určený pro práci. Měl jsem smůlu. Ondrovi jsem oznámil své trable. Ať už se do Vyškova dostaneme jakkoliv, naším autem to nebude. Optimistická odpověď ve mě vzbuzovala novou naději. Ondra vezme svoje auto, i když před tím projevil jisté obavy. Pustil jsem se tedy do balení a chystání a starosti s cestou pustil z hlavy.

S mírným zpožděním (i jeho dostihly komplikace) oproti původnímu plánu dorazil Ondra k nám. Radostně jsem ho přivítal a omluvil se. Zatímco jsem házel věci do kufru, sdělil mi, že mu na přístrojové desce červeně poblikává kontrolka zobrazující olejničku. Nepřikládal tomu však velkou důležitost. Auto dostalo prý před cestou všechny potřebné kapaliny a vozidlo se chová normálně. Nastoupili jsme a vyrazili. Po několika metrech se blikání změnilo ve svit. Něco je špatně. Zastavili jsme u pumpy. Jednak jsme museli pořídit na přední okno dálniční známku (mojí vinou), tak jsme nákupní seznam rozšířili ještě o olej. Samozřejmě se vzhledem k místu nákupu nejednalo o nic levného. Navíc se mi povedlo prohloubit si u Ondry dluh, neboť jsem ke kase donesl lahev pití, ale peníze byly zavřeny v kufru.

Do olejové nádrže jsme vpustili jen lehký vzorek. Krátce nato nastala komedie s vyplněním dálniční známky. Hezky jsme se posadili na sedadla a zjistili, že psací potřeby jsou umístěné v kufru. Rozhodl jsem se, že pero přinesu, ale skončil jsem na tom, že neumím otevřít kufr auta, takže řidič musel stejně vystoupit. Znovu jsme se naskládali do auta a co? Vystupoval jsem ještě jednou, abych potvrdil kombinaci čísel na SPZ. To byl poslední teatrální kousek na aktuální pozici. Popojeli jsme pár metrů a kontrolka se znovu hlásila o řidičovu pozornost. Ondra však nepodlehl a dovezl nás až na jižní spojku. Tam jsme zaslechli nehezké zvuky ozývající se z motoru.

Zastavili jsme v odstavném pruhu a lehce začali panikařit. Cesta velmi silně ohrožena. Ondra nalil do nádrže zbytek flašky, potahal pár kabelů a znovu nastartoval. Nejenže nepříjemné klepání nezmizelo, ale nad motorem se začal zvedat dým. Konečná. Začali jsme plánovat další činnost. Vzhledem k tomu, že bylo dvacet minut po sedmnácté hodině a cesta trvá kolem tří hodin, nejvíce pravděpodobnou byla varianta nenastoupení kurzu. Jenže to bych nesměl našemu nadřízenému volat já. Sklíčeně jsem mu oznámil, že se nalézáme pár kilometrů od startu, auto se stalo nepojízdné a do Vyškova je cesta dlouhá a trnitá. Něco jako rezignace nebyla připuštěna. Jasně mi bylo sděleno, že do sedmé ranní je ještě času habaděj a stále je v našich silách cíle dosáhnout.

Z rychlostní komunikace nedaleko Skalky, s bagáží v rukou, se celkem špatně prchá. Navíc by tam Škodovka nevydržela asi dlouho. Ondra tedy využil asistenční služby pojišťovny, dovolal se na zákaznickou linku a za krásných šedesát korun za hovor si objednal odvoz (navigačním bodem byl spoj ulic K Háječku a Středová). Slíbených 30 minut přesně uplynulo a před námi se objevil (zcela nečekaně a nepozorovaně) odtahový vůz. Marod byl naložen, my jsme se usadili v kabině a nechali se odvézt zase na start (trochu mi to připomnělo oblíbené "Člověče, nezlob se"). Už během cesty jsme hledali řešení. Kombinace vlakového a autobusového spojení neposkytovala pohodlné a rychlé řešení. Bylo tedy zavrženo. Jiné veřejné spojení, jako třeba letecky, neexistovalo. Takže jsme se rozhodli pro provizorní řešení. Pojedeme autem. Naším.

Pracovník odtahovky nás i s autem zanechal před Ondrovým domem, sbalil si nářadíčko, popřál nám šťastné cesty a odfrčel tahat další zoufalce. Popadli jsme zavazadla a já byl pozván do tepla. Těsně před tím, než odemkl Ondra dveře svého bytu, mě upozornil, že děti jsou sami doma a o svém nenadálém návratu je neinformoval. Tudíž se může stát, že budeme svědky něčeho nekalého. Hluboce se však zmýlil. Doma bylo klid, pořádek a v očích potomků se zobrazovala radost z otcova návratu, než zděšení z přistižení.

Chvilku jsme pobyli, dělali dětem společnost a po několika desítkách minut se znovu vydali na cestu. Abychom se nemuseli tlačit v dopravních prostředcích, jeli jsme si jako honorace taxíkem. Nebylo to ani časově, ani finančně nijak náročné. Takže sečteno a podtrženo, dvě hodiny po začátku naší výpravy jsme stáli zase na startu. Uskladnili jsme se do fordíka, nastartovali navigace, já tam kopnul rychlost a hurá na východ.

Cesta byla krom jedné, plánované, tankovací zastávky (nechtěl jsem riskovat, že zůstaneme někde na suchu) bez komplikací. Vlastně mě doslova překvapilo jen jedno zúžení. Protože jsme ještě před začátkem téhle cesty dostali pozvání od Martina a Blanky a to stále platilo, směřovali jsme na venkov Brna, do okresu Mokrá-Horákov. Pozvání bylo navíc podpořeno lákadlem v podobě večerní rajské a bábovce k snídani. Klíček v zapalování jsem proti směru hodinových ručiček otáčel o půl desáté. Byli jsme na místě.

Jak nám bylo slíbeno, tak se stalo skutečností. Blanka, Martin, krásný psík a kocour nás radostně přivítali (první tři neskrytě, kocourovi to bylo spíš jedno), byli jsme ubytováni a jakmile jsme se posadili na gauč, hostitelé kolem nás začali skákat. Zatímco jsme popisovali svoje útrapy, na sporáku se hřála rajská, ke které jsme byli za chvilku pozváni. Krásnější konec dne nemohl přijít. Protože to bylo do kasáren přeci jen nějaký ten kilometr a jak my, tak Martin, jsme se museli hlásit u brány velmi brzy, před jedenáctou jsme ulehli a spali až do rána.

První zvuk, který jsem zaslechl, byl Martinův hlas. Protože je to voják z povolání, byla z jeho hlasu jasná nesmlouvavost. "Chlapi, vstávačka a koukejte zaplout k bábovce". To se nedalo nesplnit. Nasoukali jsme se do maskáčů, provedli činnosti v koupelně, posnídali a vnořili se do ospalého a tmavého brzkého rána. Martin nám připravil trasu profíků. Z původních 45 minut nás do Vyškova navedl za neuvěřitelných dvacet. Jednou jsme projížděli pumpou, jednou jsme odbočovali na silnici, která nebyla do poslední vteřiny vidět. Ale dali jsme to. S velkým předstihem termínu uvedeném na povolávacím rozkaze jsme stáli před kasárnami. Ještě, než se s námi Martin rozloučil, nás poučil o nutnosti ústrojové kázně. Také nás upozornil, že horní knoflík uniformy se zapíná v případě zvláště nepříznivých povětrnostních podmínek. Jinými slovy, za žádných okolností si jej nemáme zapínat. Pak nám popřál hodně štěstí a zmizel.

Dokázali jsme to.

A teď znovu za Vyškovské brány. První, kam směřovaly naše kroky, byla recepce ubytoven. Ondra, který měl povolávací rozkaz v ruce napochodoval jako první před pult, vyplnil papíry a obdržel klíče od pokoje. Mezitím jsem se já opodál potil, protože i když jsem armádní list ukládal na bezpečné a nepřehlédnutelné místo, teď jsem jej nemohl najít. Při představě že jedu domu, protože jsem zapomněl obálku na jídelním stole, mě mrazilo. Prohledání zavazadel a kapes uniformy (a že jich tam je) nakonec skončilo úspěchem. Dokument jsem našel v levé náprsní kapse (abych ho měl hned po ruce) a odevzdal ho milé paní. Vyplnil jsem stejný papír a obdržel (naštěstí) klíč od stejného pokoje. Recepční nám oznámili, že na pokoji 412 budeme celkem tři a nocležník již přijel včera.

S jasnou představou, že si nejdříve uložíme batohy, abychom je netahali po Vyšpointu (místní název), jsme vkročili hlavním vchodem do vrátnice. Předložili jsme rozkazy našeho KVV a dožadovali se vstupu. Jenže ouha. Nic takového neproběhlo a pracovníkem stráže jsme vpuštěni nebyli. Místo toho nám ukázal prosklenou kukaň, v němž postávalo již několik vojáků, a poslal nás do ní. Uposlechli jsme. Za pár minut vpochodoval nadrotmistr od červených baretů a svolal si všechny kurzisty aktivních záloh. Provedl prezenční kontrolu a odeslal nás na schody naproti.

Přesunuli jsme se do velké haly, kde už byla vyskládána asi stovka kurzistů a nových nadějí armády. Všichni po sobě hleděli stejně zmateně, jako my. Když tu se zcela znenadání zjevil plukovník a vnesl do chaosu pořádek. Oznámil nám, že se všichni členové aktivních záloh mají přiblížit na doslech, on je bude volat a provede kontrolu. Tento rozkaz byl sice v přímém rozporu nadrotmistrovu, ale hvězdy berou. Takže instruktor sklapl desky a pokynul nám, abychom se drželi pokynů vyšší šarže. Dlouho to netrvalo a halou se ozvalo i moje jméno. Zařval jsem "zde" tak hlasitě, jak jen to šlo a cupital ke stolku. Komise si mě prohlédla od hlavy až ke kolenům (níž neviděli, tam zavazel stolek), pohlédli do papírů a jeden z kontrolorů se mě zeptal, jestli jsem byl povýšen. Přitakal jsem. Samozřejmě nemohlo přijít nic jiného pojeb. Mé nárameníky (obrazně řečeno) byly v přímém rozporu se záznamy v dokumentaci. Tudíž by bylo vhodné, abych neprodleně provedl nápravu. Navrch mi byla do ruky vtisknuta masová konzerva (pozor, ne Viva), kokosová Margotka, štůsek místních stravenek a visačka (dočasná vstupka).

Šestnáctičlennou skupinou prolétla informace, že se máme být v 9:45 připraveni na učebně číslo 213. Úkoly do té doby byly jasné. Najít pokoj, ubytovat se a najít učebnu. Zbývající čas se dal kategorizovat jako osobní volno. Naštěstí pro nás byl jeden z budoucích velitelů (Slávek) znalý místního areálu a provedl nás. Náš třílůžák se nacházel ve čtvrtém patře budovy I-8 (I jako internát). První nelogickou věcí byla nutnost zvolit na výtahu třetí podlaží. Ano, když jsme vyjeli do čtyřky, pokoje začínaly na pětistovce. Vyhledali jsme cedulku 412, zacloumali klikou a vstoupili. Jedna z postelí byla obydlená. Postavili jsme bagáž na zem a zabrali židle. Zanedlouho po našem příchodu dorazil i spolubydlící Zdeněk. V této čtveřici jsme konverzovali až do odchodu na učebnu. Témat bylo spousta, od osobní prezentace, po variace Mariáše.

Přesně podle harmonogramu a hlavně ve tvaru, jsme se přesunuli před učebnu. Tam na nás čekal jednak instruktor (nadrotmistr), jeden praporčík a jeden nadporučík. Přivítali nás, krátce nás seznámili s obsahem následujících dnů a upozornili, že dvouměsíční přípravný kurz pro budoucí velitele družstev není možné nasoukat do čtyř dnů. Tudíž nemůžeme být překvapeni z toho, že nebudeme schopni řešit bojové situace. Kurz byl postaven na základě požadavků KVV a hlavní důraz byl kladen na vypracování bojového rozkazu. Oddechli jsme si. V dnešní době je nejprioritnější vyplnit správně papíry, než nenechat postřílet své lidi (pochopitelně ironie). Pak se obě vyšší hodnosti odebrali pryč a my jsme zasedli do lavic. Nadrotmistr spustil sérií prezentací s různou tématikou. Já, vědom si svých nedostatků, jsem si důležitosti zapisoval i přes to, že instruktor poukázal na to, že poznámky dělat netřeba. Po jedné přestávce a několika dotazech přišel čas oběda.

Cestou na oběd jsme potkali několik čet přijímacího kurzu. Na rozdíl od nás byli rudí, i přes nulové teploty zapocení a evidentně hladoví. Zatímco my jsme si v klidu vyšlápli schody, seznámili se s nabízenou stravou a odebrali jí, vojíni (a vojínky) jedli ve velmi svižném tempu. S úsměvem na rtech jsme vzpomínali na časy přijímače. Jídla byl dostatek, chuťově neurazil. U stolu proběhlo kromě nasycení i krátké seznámení. Zjistili jsme, že šestnáct výtržníků (jako nás), kteří byli nominování do funkcí velitelských, pochází z různých koutů republiky. Také jsme si vyměnili názory na dosavadní průběh kurzu a vesměs se shodli.

Od čtrnácté hodiny promítání pokračovalo. Naštěstí byl na spojnici jídelny a učebny umístěn automat na kávu, takže přísun dalších vědomostí šel kofeinově podpořit. Během prvního dne jsme se dozvěděli, kdy, komu a kým se vydává bojový rozkaz, co obsahuje, co určuje a jak se zpracovává. Dalšími probíranými okruhy byl algoritmus rozhodování velitele, typy rozkazů a další a další témata. Když nám před čtvrtou hodinou instruktor oznámil, že budeme končit, mé srdce (i mozek) zaplesalo. Měl jsem hlavu jako pátrací balón a navíc drobným písmem popsaných desítku stránek. Odsunuli jsme se na pokoj a přemýšleli, co z načatým večerem.

Zdeněk, který měl nabaleno vše podle výstrojního listu, nám nabídl promítání filmu na svém přenosném počítači. Jeho filmotéka byla pestrá, takže bylo z čeho vybírat. Nicméně před večeří jsme výběr neprovedli, protože každý měl zatím hlavu plnou palebných náčrtků. Po večeři bylo více než jasné, že do víru Vyškova nepůjdeme. Všichni tři jsme byli urvaní (hlavně z dřívějška) a sledování "Pravdivých lží" zpod deky bylo tou nejlepší variantou. S rozechvěnými bránicemi jsem zavřel oči pár minut před devátou hodinou. A usnul. A spal.

Probuzení přišlo po šesté hodině. Nevím, jestli dlouhý odpočinek způsobila dlouhodobá únava, anebo velmi pohodlné postele. Hygiena, dresscode, snídaně, všechno podle plánu. A od osmé ranní zařezávat v lavicích. Stalo se. Na úvod se dostavili zase všichni tři velitelé. Úkol dnešního dne byl jednoznačný. Na základě obdržených dat vypracovat bojový rozkaz velitele družstva. Zadání nebylo nikterak složité. Jednotka v síle roty bude vyslána ke střežení skladišť po dobu jednoho měsíce. Důvodem povolání vojska je hrozba možného útoku pětičlenné (toho nepoměru si nevšímejte) ozbrojené skupiny. Navíc bylo zjištěno zmizení deseti kompletních uniforem armády a je možná infiltrace nepřátel na základnu. Naším úkolem bylo naplánovat všechno od opuštění domácí základny po reakci na nepřítele. Času na zpracování jsme měli dostatek. Celé úterý.

Nato nám pan nadrotmistr rozdal mapy, letecké snímky a blank rozkazu velitele. Abychom si mohli situaci lépe představit, šli jsme se na skladiště podívat. No kdo by to byl řekl, že se budovy nalézají ve Vyškovském areálu? Budovu jsme si prolezli skrz naskrz, vyráběli náčrtky a krokovali rozměry. Objektem byla dvoupodlažní (druhé patro bylo spíše podkroví) obdélníková budova o rozměrech 15x80 metrů. Přepažena byla na několik menších místností. Pak jsme se šli seznámit s okolím. Když pan nadporučík viděl okolí, smutně pronesl, že terén není zrovna způsobilý. Ale jakožto budoucí chlouba záloh si s tím musíme poradit.

Šestnáct párů kanad začalo pobíhat po place a šestnáct rukou (ať už pravých, anebo levých) začalo škrábat nákresy. Někteří si své výtvory pojistili i elektronickou dokumentací. Když jsme souhlasně potvrdili, že máme hotovo, juchalo se zase zpátky na židle. Dlouhý den začal.

Zpracovat asi desetistránkový dokument nebylo tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Chlívky fáze měsíce, východ a západ slunce, anebo všeobecná situace byly vyplněny hned. Ale vyplnit záměr operace, manévr, anebo palby plánované pro přesun to už chtělo kumšt.

I když jsem se rozhodl, že celý rozkaz vypracuji sám, po několika hodinách utrpení a vaření mozku jsem své rozhodnutí (a to by velitel neměl) znovu zvážil a obrátil se pro pomoc na Ondru. Ten mi samozřejmě poradil. Když lehce upravím tuhle část a vyhodím tuhle větu, budu mít co psát do zatím prázdného okýnka. A pokud budu stručný, budu mít ještě omáčku pro kolonku o stránku dál. Maturitní zkouška z jazyka mateřského byla proti tomu sranda. U čeho jsem se opravdu zapotil, bylo plánování stráže. Existuje pár striktních pravidel, kterými se strážní služba řídí. Obecně se stráž drží na tři směny z důvodu odpočinku. Když vezmu v potaz, že mám dvanáct lidí včetně mě na strážení objektu, vychází mi na jednu směnu čtyřka. Navíc musím jednoho člověka přikotvit jako velitele stráže, takže ven můžu postavit jen tři. A to se mi zdálo na hlídání tak velké budovy málo. A pak taky střídání. Pokud bychom jeli ve čtyř hodinových cyklech, za prvé mi za týden nikdo ani nevstane a nebožáci postávající venku přes noc zmrznou. Naštěstí nám praporčík práci ulehčil. Jakékoliv požadavky zaneste do rozkazu a budou splněny. Tak jsem napsal, že družstvo bude vystrojeno zimními doplňky a kulometné stanoviště bude zastřešeno. A je to.

Hodiny utíkaly jako voda. A když nám instruktor oznámil, že máme dokončit myšlenku a opustit učebnu, bylo mi ouvej. Prázdných stránek bylo ještě dost. Sbalil jsem si materiály a lehce znechucen vlastní neschopností se rozhodl, že se budu problému věnovat i na cimře. K mé velké radosti (to nebyla škodolibost) jsem zjistil, že stejný problém má 90% posluchačů. Takže na pokoji jsme rozložili papíry a již jako skupinovou práci procházeli chybějící položky.

I když jsme se vzájemně ujišťovali o tom, že bychom si po dnešním náporu zasloužili pivko, nepodlehli jsme chtíči a chuti, ale zadaný úkol jsme dokončili (chvilku po deváté večerní). Se zaklapnutím desek a zavřením fixek jsme rozhodli, že si pivko dát musíme. Ovšem nastal další problém. V kraji s velkým výskytem členů ozbrojených sil se restaurační zařízení zavírala v deset hodin. Nehledě na vzdálenosti. Nakonec se Ondrovi zdařilo najít hospodu, kde je večerka vyhlašována o hodinu později, než je místní standard. Vybavili jsme se chrániči proti chladu a ve třech jsme vyrazili.

Z kasáren se stačilo vydat jen dolů a před řekou zahnout dvakrát vlevo. Cesta nijak nenáročná, navíc krátká. Zavítali jsme do podniku U Miloty. Trochu nás překvapil naprosto prázdný lokál. Nejistě jsme zasedli ke stolu a čekali, jestli budeme vyhozeni, anebo obslouženi. Naštěstí jsme se dočkali toho druhého. Objednali jsme si tři plzínky a s požitkem si je vychutnávali při debatě. Strasti a útrapy dneška jsme nechali na pokoji (na naší 412) a slíbili si, že si tím nebudeme ještě více motat hlavu. Samozřejmě nezůstalo jen u jedné trojice naplněných půllitrů. Nakonec nás dvoučlenná obsluha nechala posedět trochu déle, než jen do zavíračky. Nehodlali jsme se ale zdržet dlouho. Zítra nás znovu čekají povinnosti a vydání (obhajoba) bojového rozkazu.

Když to vezmu ve zkratce, tak jsem poslal rotu nezajištěnou kolonou, takže v případě napadení nebylo prostředků, které by ji chránil. Taky řidič nedostal informaci, kudy má jet. Pak jsem zaplánoval použití minometů, ale jaksi jsem zapomněl označit, kde jsou umístěny. Zaminoval jsem ruiny o velikosti několika desítek metrů čtverečních, ale nikdo netušil, že je má přivést (stejné to bylo s ostnatým drátem). Krom jiného neměl zaminování kdo provést a pokud by byl, dělal by to týdny. Neposlední chybou byla myšlenka, že velitel čety bude někde v teple a družstva to nějak dají. No, tak takhle ne. Naštěstí, jako prvního, mě ostatní kurzisté dost šetřili a navíc do toho dost vstupoval pan nadporučík. Zajímalo ho, jak jsme se poprali s přesunem vlastních jednotek a hlavně zabezpečení objektu severně od nás.

Po obědě, na návrh chytrých hlav (mojí ne), se procházeli jen náčrtky umístění stráží, palebné sektory a reakce v případě útoku. Vesměs se návrhy nelišily. Mirek přišel s velmi zajímavou koncepcí střídání směn (8 hodin spánku, zbylé dvě směny se točí po dvou hodinách), Slávek použil falešné minové pole, Budějovičáci použili na různých vzdálenostech různé barvy signálních světlic. Ale kromě velmi přínosných návrhů bylo pár nepovedených, nedomyšlených a jeden opravdu sebevražedný.

U posledního zmíněného nemělo cenu poukazovat na chyby, ani cokoliv doplňovat. Prezentátor (Ondra ho označil krycím jménem Alf), velmi slušně působící a klidný voják, nás začal seznamovat se zámyslem. První dvě budovy obehnal ostnatým drátem s tím, že velitel družstva třetího je arogantní chlapík a nechce s ním mít nic společného. Zpozorněli jsme. Pak nakreslil kolem budovy šest strážních postů s tím, že například kulomet ležel 15 metrů od objektu a přímo před hlavní ve vzdálenosti pěti metrů měl dalšího strážného. Oznámil nám, že strážení je plánováno po dvou směnách s tím, že směny rotují po dvou hodinách. Instruktor se položil otázku, jak pravděpodobné je, že to dotyční vydrží. Alf s kamennou tváří prohlásil, že počítá s odpisem jednotky do čtyř dnů. Učebnou prolétl smích. Ve stejném duchu dotyčný pokračoval dál, respektive svůj plán ještě vybrušoval. Distribuce jídla a pitné vody není řešena. V případě, že velitel prvního družstva bude spatřen za nechtěného, bude provedeno opatření v podobě instalace odpadní roury do okna. Zřejmě jako pojistku, že nikdo nepřežije, dostaly minomety jako primární cíl právě pozice skladů. Jak jste asi pochopili, praktická stránka nulová, ale náramně jsme se pobavili.

Poctivě jsem si psal poznámky a chyby i dobré nápady si poznamenal. Výsledkem toho byla popsaná A4. Samozřejmě si nedělám iluze, že díky tomu ze mě bude lepší velitel, ale až se chyby uvedené v poznámkách dopustím, potvrdím si, že jsem blb. Po seznámení s posledním rozkazem jsme opustili učebnu a šli se znovu podívat na sklady. Měli jsme tak možnost porovnat realitu s našimi návrhy. I když byla zima, cesta klouzala (já jako jediný jsem hodil mrchu) a sněžilo, rozhodně se to vyplatilo. Například já jsem zjistil, že jeden z mých kulometů čučí do svahu, pozorovatel se musí krčit a při poplachu musí stráž obíhat celý barák. No, dejme tomu, že to bylo poprvé.

Myslím si, že naprosto všichni čekali, že pan nadrotmistr nám popřeje šťastnou cestu a rozloučí se s námi. Jelikož ve čtvrtek na nás čekalo pouze předání pokoje, odebrání stravy a oficiální ukončení, viděli jsme se doma. Ale ouha, nic takového nepřišlo. Suše nám oznámil, že se máme na osmou hodinu dostavit na učebnu k odevzdání svých prací a k oficiálnímu ukončení. Samozřejmě davem znělo brumlání a povzdech.

Na druhou stranu jsme ale dostali příležitost věnovat večer utužování kolektivu. Jakožto banda velitelů (krom některých, kteří nadšení nesdíleli) jsme po večeři opustili brány kasáren a vydali se na pivo. Ondra, který poukazoval na včerejší prázdnou hospodu, se stal vůdcem. Vedl nás neomylně, leč zbytečně. Všechny židle lokálu byly obtěžkány pozadími lidí. Sem ne. Rozsvítily se obrazovky mobilů a nadešlo zuřivé hledání, kam bychom se vešli. Dalším pokusem byla hospoda U Benešů a nakonec to vyhrála Sokolovna. Letmé pohledy skrz velká okna prozradily, že několik stolů a potřebný počet židlí je volných. Otevřeli jsme a i přes pátravé pohledy sedících jsme napochodovali dovnitř, srazili stoly v jeden velký a zasedli.

Roztomilá holčina přiklusala a tvářila se, že přijímá objednávky. Trochu nás překvapilo, že každý člověk dostal jeden lístek, ale dotyčná v tom evidentně viděla smysl. Načmárala kolem desítky piv světlých, jedno tmavé a nějaké vínko (to bylo pro jediné něžné pohlaví u stolu). Rozhovor se pomalu začínal rozjíždět a všichni dychtivě vyhlíželi půllitry s narůstající chutí. Ovšem dlouho nic nepřicházelo. Ani objednané pití, ani holčina. Hlubokou rekognoskací jsme zjistili, že na vině je obsluha v síle jednoho člověka a hlavně její jeho (její) zkušenosti v oboru. Na druhou stranu jsme mohli pozorovat, že vzdálenost pípy od sklenice může být třicet centimetrů. Sice to pění, ale člověk se nenaběhá.

Nakonec jsme se dočkali a tekutou odměnu dostali. Očekávání některých bylo tak silné, že půllitr do sebe otočili v mžiku a rovnou mávali pro druhou rundu. Vyměňovali se zážitky, kontakty, vypravovali i příběhy. Zjistili jsme, že každý útvar (hlavně logika v něm) je vlastně stejný a nezáleží na jeho umístění v republice. K naší velké radosti dorazil díky svému instinktu i ztracený Zdeněk. Během povídání jsme byli svědky toho, že slečna servírka netápala jen v distribuci pití, ale nedostatky byly i v předání objednávky. Na place se objevil korpulentní pán v zástěře (zřejmě kuchař) s talířem v každé ruce. Přistoupil k vedlejšímu stolu a oznámil jim, že má pro ně smažený sýr. Nebylo ho ovšem komu dát, protože se o něj nikdo nepřihlásil. A to ani u jiných stolů. Na jeho výrazu bylo patrné jisté pohoršení. Přivolaná servírka nasadila miloučký úsměv a cupitala po lokále hledaje osobu, které strava náleží.

Jestli k nalezení došlo, podařilo se to podstrčit jinému strávníkovi, anebo putoval talíř zpět do kuchyně jsme již nezkoumali. My měli radost, že přísun tekutin probíhal intenzivněji. Hlavně asi proto, že se prostory Sokolovny vylidnily.

Kolem desáté hodiny se začaly objevovat náznaky, že se bude restaurace zavírat. Chvilku jsme se jim úspěšně bránili (a objednávali jako zuřiví), ale nakonec stejně došlo k naší porážce. Uhradili jsme svoje útraty a vydali se k poslednímu spánku. Nakonec nebyl zákaz opustit nadobro Vyškovský areál tak špatný. Družení se vydařilo. Zalehli jsme spokojeně do postelí a těšili se na ráno a vypuštění.

Abychom splnili jednu z nejdůležitějších podmínek kurzu, totiž vyklizení pokoje a odevzdání klíčů do deváté hodiny, věci jsme si přemístili do auta ještě před nástupem na učebnu. Čekali jsme nějaké krátké rozloučení, třebas i mírnou pochvalu. Ta ovšem nepřišla. Čert vezmi pochvalu, ale nedostavilo se ani rozloučení. Jen jsme byli vyzváni, abychom odevzdali své rozkazy a dostavili se znovu za dvě a půl hodiny. No, musím přiznat, trochu nás to mrzelo. Ale pan nadrotmistr nevypadal, že by chtěl na toto téma otevřít diskuzi.

Netrvalo dlouho, abychom rozhodli, kde budeme nechtěné volno trávit. Venku sníh a zima (za okny pobíhali rekruti), kulturní program žádný, poflakováním se po areálu bychom na sebe upozornili. Tak jsme si vlezli do bufetu a posadili se k televizi. Krom vysílaného kanálu velmi pozorně sledovali i stav na dálniční spojnici Praha - Brno. Jelikož předminulou noc napadl sníh, některé řidiče to překvapilo (kdo by to čekal v lednu) a donutilo je to k artistickým kouskům. Podle nejaktuálnějších informací se devatenáctihodinové zdržení začalo pomalu zkracovat. Nechtěli jsme ale riskovat a rozhodli se pro okliku přes Hradec. Cesta bude sice o hodinu delší než přímá lajna, ale je větší pravděpodobnost, že se domů vůbec dostaneme. Během plánování trasy jsem si dal kafíčko a k němu si dopřál palačinku.

Třicet minut před jedenáctou hodinou jsme se naposledy setkali v učebně. Pan nadporučík zhodnotil kurz i kurzisty, dal nám pár doporučení a požádal nás o zpětnou vazbu. Samozřejmě se z mé ruky neocitlo na papíře nic chytrého ani přínosného, ale pár vět jsem naškrábal a žádosti vyhověl. Nadešlo dlouho očekávané rozloučení. Když nám popřál hodně vojenských, pracovních i soukromých úspěchů, zjistil jsem, že jsem si vlastně za ty tři dny zvykl a bude se mi stýskat. Slzu jsem zamáčkl a pomyslel na rodinu. Nebyl jediný důvod setrvávat zde minutu navíc.

Před hlavním vchodem akademie jsme se nechali zvěčnit (rotmistrem navádějící nákladní vozidla), udělali pá a rozutekli se všemi směry. My jsme vyrazili až po krátké, ale velmi přínosné návštěvě armyshopu. Ondra si udělal radost batohem, já novým hodnostním označením a odhazovákem (kapsou na prázdné zásobníky). Protože i Zdeněk byl z Prahy, jeli jsme zpátky ve třech. A protože ve více lidech je více zábavy, hezky nám to uteklo. Do Hradce mi to sice moc neutíkalo, ale pak už kilometry mizely lépe. Cesta byla bez problémů a Praha se nám přibližovala blíž a blíž. Abychom naplnili svá prázdná břicha, stavili jsme se na padesátém kilometru u rychlého občerstvení. Samozřejmě nezdravého, ale potřebného. Před třetí hodinou jsme byli v hlavním městě.

Kluky jsem vyhodil před jejich bydlištěm a šel co? No pochopitelně dořešit technickou. Krátkým telefonátem ještě v autě (zaparkovaném) jsem si ověřil možnost nechat provést kontrolu ještě ten den. V modlitbách, abych nepotkal hlídku, jsem dojel domů, vyházel věci a nasoukal na sebe civil a jel do Holešovic. Mé první kroky byly velmi rychlé, zato špatné. Prohnal jsem se až do kanceláře, kde se zpracovává dokumentace. Vykoktal jsem ze sebe, že jsem volal a jezdím proti nařízením a zákazům. Chvilku pánům trvalo, než pochopili, čehož žádám. Až když jsem spustil pohádku o propadlé technické, poslali mě na měření emisí.

Ty se vyřizovaly hned ve vedlejších dveřích. I tady jsem odvyprávěl svůj příběh, pípnul platebkou a byl ujištěn, že pokud je auto v pořádku, lékárnička je použitelná a nějaké náhradní žárovky se v autě také najdou, nemusím mít strach. Hernajs, žárovky. Abych nenechal vychladnout motor, který měl za sebou 250 km, projel jsem se ještě ke Stromovce a zpátky. Právě ve chvíli, kdy jsem parkoval, se otevřela vrata a mechanik na mě mávnul. Zaparkoval jsem, vystoupil a nechal vůz obsluze napospas. Bez jediného slova osoba vykonávala rutinní činnost, auto obcházela, fotila a připravovala. Pak muž v montérkách zapnul odsávání, k výfuku postavil sondu, dvakrát sešlápl plyn a všechno povypínal. Neuběhla ani deset minut a já držel orazítkovaný papír s ověřením bezproblémového spalování. Nemohl jsem nevzpomenout, jak jsem se před dvěma roky potil u dvacátého měření, protože jsem přijel se studeným motorem.

Vítězoslavně jsem papír přenesl k pultíku, kde jsem předtím otravoval a zaplatil prohlídku. Než jsem vyťukal manželce zprávu, že všechno jde zatím velmi pěkně, už jsem dostal signál, abych najel. Na mladíkovy pokyny jsem tancoval po brzdě a kroutil volantem. Když už nebyla moje přítomnost v autě žádoucí, vyměnil jsem si s kontrolorem místo a napjatě čekal na verdikt. Užuž to vypadalo dobře. Tu se najednou z okýnka vynořila hlava mladíka a povídá. "Tak vás nepotěším, pojďte se podívat na přední světla". I když nejsem odborník na světlomety, tohle se nedalo přehlédnout. Zatímco pravý reflektor vytvářel na garážových vratech jasný kruh, levé vykreslovalo rozplizlou parabolu (matematici by nesouhlasili). Očividně to nebylo v pořádku. Pak jsem byl také upozorněn na to, že malé světýlko osvětlující zadní SPZ není úplně v kondici. Sice jsem měl na jazyku, že to vadí hlavně policistům a na bezpečnost jízdy to nemá vliv, ale pak jsem to spolkl. Nebylo by to asi chytré.

Verdikt byl jednoznačný. Závady jsou vážné. Zhroutily se veškeré plány. Přede mnou stála jedna a čtvrt tuny něčeho, co nemohlo na silnici. Nasadil jsem pohřební výraz a smutně oznámil, že nevím, jak se mám dostat domů, když mi technická před dvěma měsíci propadla. Technika můj zbídačený zevnějšek očividně pobavil, protože se zasmál. Otcovsky se na mě podíval a ujistil mne, že technickou dostanu, ale pouze na měsíc. Mám tedy dostatek času dát vše dohromady a dostavit ze znovu k opakované prohlídce. Sláva, nemusím se jít pověsit.

Již jako plnohodnotný účastník silničního provozu jsem odjel domů a začal vybalovat. Poznámky z kurzu si našly své místo a já se nemůžu dočkat dne, kdy své velitelské dovednosti uvedu do praxe. Musím moc poděkovat Ondrovi za společnost během tak náročného putování. Byl to boj s osudem, ale zvládli jsme to.