Jak jsme zahráli full house

Setkání v Abertamech, při němž nezůstal jediný pokoj prázdný

2017-11-17 ~ 2017-11-18

1. díl: Rozehrání partie

Všechny milovníky hazardu, karetních her a pokeru zvláště si hned na úvodu dovolím upozornit, že článek nepojednává o dramatickém dění u kulatého, plátnem potaženého stolu, zkoumání protivníkova výrazu anebo percentuálním vyjádření šance na výhru. Nic tak napínavého a vzrušujícího. Na řádcích níže najdete události během rodinného setkání příslušníků aktivních záloh a jejich rodin. Že Vás to nezajímá, že to vypadá nudně? Vypadá, ale rozhodně to nudné nebylo.

17.11.2017 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Abychom si neužívali vzájemné přítomnosti jen po dva večery, využili jsme kromě státního svátku ještě večer před tím. K téměř úplnému obsazení Abertamské chaty tak došlo již ve čtvrtek večer. Při našem příjezdu nás přivítali Hanička s Pepou, Káťa s Dominikem a Davídkem, Anička, Alenka a Martin, Markéta? s Milanem a jejich Honzík a Pepíkem?. Velmi krásně rozdané karty, ale u těch nezůstalo. Během našeho vybalování, což není na pár minut, přicestovali ještě Naďa a dva Vojtové a posledním štychem dorazila Běla s Lucinkou a Romanem. Nepamatuji si, jestli kdy bylo v chatě takhle živo. Vlastně jsme nikdy neřešili otázku, jestli se všichni vejdeme. Tohle byla premiéra. Abych ale nezapomněl na jeden z trumfů, musím zmínit pípu a velký sud výborného piva.

Byť jsme dostali pokoj nejdostupnější, trvalo nám zabydlení nějaký ten čásek. A to i s pomocí ostatních. Během hodiny se objevil v našem pokoji (číslo dva) pár postýlek, dvojice velkých skříní již nezela prázdnotou a v jedné z lednic jsme vyskládali nepřeberné množství jogurtů. Naše princezny jsme nakrmili a podrobili je vodní očisťující lázni. Po uspání jsme se konečně mohli připojit ke kulturnímu programu spodního patra. Nezletilí se oddávali hrám, stejně jaké dospělí. U jednoho stolu se chodilo panáčkem po plánku, u jiného se chodilo panáčkem k ústům a v čele pělo a struny rozeznívalo rodinné duo Alenka - Martin. Tuto dvojici doplnil občas Milan a vytáhl se s několika instrumentálními skvosty. Během večera se také plánoval program následujícího dne. Já jsem si za první večer připsal na pivní seznam čtyři čárky a šel spát.

Živý budík v podobě našich ratolestí opětovně nezklamal a rozezněl se naprosto přesně. Vrhli jsme se do ranního cyklu, nakrmili drobotinu a pak sebe. V očekávání dalších procitnuvších jsme seděli ve společenské místnosti. Jedinci a malé skupinky se začaly trousit, až jsme se nakonec sešli úplně všichni. Protože k úplnému naplnění chaty a rozšíření party chyběl ještě Ondra s rodinou, vyčkali jsme jejich příjezdu. Brzy dopoledne se seznam jmen kromě již zmíněného Ondry rozšířil ještě o Katku, Terezu a Toma. Chata skutečně praskala ve švech. Tahle partie se vyvedla na výtečnou a my na stůl vyložili full house.

Dopoledním programem, který byl určen hlavně pro děti, byla návštěva "Vánočního domu" v Karlových Varech. Jak už napovídá název, návštěva zámku Doubí, nám měla zpříjemnit čekání na nejkrásnější svátky v roce a navodit atmosféru. Komu se zdá divná představa vojáka s myslí upřenou k svátkům míru a pohody, nemýlí se. Se stejnými pochybami na nás hleděla pokladní a všichni návštěvníci. Naštěstí bylo armádní uskupení (do kterého jsem se nepočítal, neboť jsem jel v civilu) obsypáno ženami a dětmi. Na malém nádvoříčku stál ukazatel, který nabízel několik možností, kudy se vydat za prohlídkou. Krom vánočního muzea zde bylo k nalezení i muzeum medvědů (tam se líbilo i mě), kouzelné městečko, andělská kavárna a samozřejmě prodejna. Co bylo kde k vidění popisovat nebudu. Jestli toužíte v jakoukoliv roční dobu inhalovat Vánoce z plných plic (a taky postrkávat se s dalšími nadšenci), zajeďte tam.

Když začal počet hlav na metr čtvereční nebezpečně stoupat, pochytali jsme holky a odebrali se k východu. Po malých skupinkách i jedincích jsme se ve zdraví sešli na parkovišti a rozhodovali se, co dál. My jsme, lehce direktivně, navrhli návštěvu restaurace. Přeci jen, bylo po poledni a když břicho kručelo mě, neměli jsme pochyb, že kručí i Julince s Terezkou. Dohodnuto. Přejeli jsme blíž k centru a s mobilem v ruce zkoumali, kdy je otevřeno, kde není draho a hlavně, kam se máme šanci vejít. Z běžného hledání se stalo celkem urputné pátrání. Když už někdo z detektivů objevil nějakou možnost, narazil na neřešitelnou překážku. Nakonec naše potřeby uspokojil restaurant Sklípek. S drobnými stavebními úpravami jsme se do prostor nakonec vešli. A to jsme svůj nájezd neprovedli v původní sestavě.

Jelikož holky už při objednání předváděly svá temná já, oběd byl pro mě (prý jen pro mě) malým očistcem. Abych uchránil příbory, ubrusy a dekorace před nenechavýma rukama dcer, ihned jsem s nimi po jejich nasycení restauraci opustil. Bláhově jsem se domníval, že na ulicích najdu klidu. S mladým doprovodem (ke mě se přidala Alenka a Dominik s Davídkem) jsme padli do rukou neodbytným a radikálním vyznavačkám křesťanství. Zprvu milé dámy, které nám pochválily obsah kočárku a požehnaly mu, se po pár větách změnily ve verbířky Krista. Protože k dámám a starším zejména chovám úctu, nebyl jsem schopen násilně prchnout. Naštěstí naše utrpení ukončil Martin, který rázně napochodoval doprostřed shluku a stručně a jasně ženský monolog ukončil (bez střelby).

I když jsou Karlovy Vary tradičním cílem našich výletů, podnikli jsme procházku lázeňskými krásami znovu. Někteří odvážlivci procházeli kolonádou s pítkem v ruce a ochutnávali životodárné prameny. Stejný nápad měly i naše dcerky, ale to jsme jim rázně zarazili. Při představě, že by všechny pokusy o utahání přišly vniveč, jsme táhli potomstvo řev neřev. Během procházky jsme se nahodile ztráceli a zase se setkávali. Chvilku jsme neměli Káťu, pak jsme se shledali s Naďou a oběma Vojty a jednou nám zmizeli všichni. To když se šli kochat výhledem na město. Prošli jsme se tam i zpět, objevili pískový monument a po několika hodinách stanuli zase na parkovišti. S přihlédnutím na pokročilou hodinu (ne pro nás samozřejmě) jsme se od ostatních trhli a místo na "Rudou věž smrti" jeli rovnou na chatu.

V pokoji jsme holky uvedli do standardního režimu (tepláky, bačkůrky a obestavět hračkami) a připravovali se na večerní stereotyp. Když se po chodbě rozprostřel hluk a ohlásil dorazivší skupinu, spadl ze mě smutek z toho, že jsem se na uranovou památku nemohl jet podívat. Dozvěděl jsem se totiž, že památka byla zavřená.

Večerní zábava probíhala obdobně jako ta předchozí s tím, že tentokrát vzal struny do prstů i Ondra a dal zpěvu a hře naprosto jiný rozměr. Po stole se rozprostíraly zpěvníky jak v papírové, tak elektronické podobě a kdo měl pusu, zpíval. Moje unavené tělo si řeklo o odpočinek velmi brzy a tak jsem při holčičím poplachu zůstal nahoře a k ostatním se již nepřidal. Bohužel tedy nejsem schopen povyprávět, jak povedený večer to byl, ale z doslechu zněla jen chvála. Důkazem toho byly i kvalitní ploty na pivním papíře a velmi povedené básnička na tabuli.

2. díl: Poslední štych

Ani v sobotu samozřejmě nepřipadalo lenošení v úvahu. Já, čilý, odpočatý a plný sil (bodejť ne, když jsem spal skoro deset hodin) jsem spolu s Luckou (ta sice spala méně, ale už nízkoodpočinkovému režimu přivykla) a dětmi obsadil spodní patro. Vyčkávali jsme tam oživení chaty. To přišlo celkem v brzo. Jasným cílem dnešního dne bylo úspěšné absolvování Ježíškovi cesty. Opět jako militantní uskupení jsme se vydali na Boží Dar.

18.11.2017 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Vzhledem k tomu, že já jsem dětským atrakcím (tedy jen některým) odrostl a naše ratolesti jsou ještě malé, během poutě jsem neplnil žádný z úkolů. Velmi často jsem ale potkával hloučky dorostu, které si lámaly hlavy nad zapeklitými otázkami. Přirozeně jsem se jim nesnažil pomoci. Za prvé jsou od toho rodiče a za druhé bych určitě nepoznal trivialitu, jakým je strom anebo jeho plod a ztrapnil bych se. Celkem vydalo putování na nějakou tu hodinku a po dosažení výchozího bodu vyvstala otázka (opět) oběda. Tentokrát jsme nestolovali každý jinde (myšleno restaurací, ne stolem), ale vešli jsme se do kavárny Daro (já pevně doufám, že jsem se nesekl) a uspokojili svoje potřeby. Tentokrát jsem nestihl včas prchnout a odvést holky pryč. Káťa mi bez jakéhokoliv promíjení nařídila (samozřejmě, že ne) najíst se. Evidentně je na mě daleko horší pohled, když jsem hladový.

U kávičky padl návrh, již tolik probíraný, že by se v rámci odpolední siesty mohlo jet do zajateckého tábora Betrieb Sauersack (naštěstí ne pracovat, ale porozhlédnout se) a podívat se tak na jedny z exteriérů seriálu Rapl. Protože jsem tento televizní počin neviděl, přivítal jsem to jako šanci pořídit "umělecké" fotky. Ne všichni opětovali nadšení jet se podívat na betonové monstrum sloužící k těžbě cínu. Proto jsme se do Krušnohorských lesů vydali pátrat až po krátké zastávce na základně. Kvůli snížení počtu cestujících bylo nasnadě redukovat i dopravní prostředky. Já jsem byl pozván na přední sedadlo k Nadě a Vojtům.

I přes notnou dávku GPS lokátorů a navigací se nám tajuplné místo nedařilo najít napoprvé. Jednou jsme skončili na jakési pěšině, jednou jsme zajeli do zapovězeného lesa (to je vlastně odněkud jinuď). Až několikátý pokus se vydařil a my jsme zaparkovali na malém plácku obsazeném auty. Zřejmě nepřilákala historie jen nás. Následovali jsme nejvíce prošlapanou cestu a tento krok se ukázal jako zcela správný. Po několika stech metrech se mezi stromy objevil betonový skelet. Každý jsme se rozešli jiným směrem. Někdo za historií, někdo za poznáním, někdo šel hledat adrenalin. Abych se neztratil, střídavě jsem následoval někoho jiného. Když už bylo zjevné, že už prováním stalking přehnaně, chytl jsem se někoho jiného. Toto pobíhání rozvinulo moje znalosti (jak jsem poslouchal), taktickou připravenost (jak jsem se přemisťoval), rozvinulo umění přežít (nezůstal jsem zapomenut v lese) a posílilo rýmu. Když už bylo i rukavicím zima na prsty, nechali jsme továrnu továrnou a vrátili se zpět k autům. Že se k tomuto místu jezdí ve velkém nás překvapilo, ale že se někteří návštěvníci dopravují taxíkem a ještě k tomu v kufru, to nás celkem odrovnalo. Přední sedadlo jsem cestou do Abertam přenechal Nadě a měl tak možnost trávit ji vedle Vojtíška. Konečně jsem mohl být chvilku s někým stejně rozumným (když jsem tam neměl Lukáše). Koukali jsme na sebe a mlčeli. Vlastně jediným rozdílem byla jeho absence chrupu. Jak říkám, výborně jsme si rozuměli.

Večer byl opět v režii zábavy, her a společenského setkání. Tentokrát jsem neodpadl hned po holkách. A jsem za to rád, protože kdyby tomu tak bylo, o hodně bych přišel. Ve vteřinových intervalech se společenskou místností ozýval smích. I když se u stolu vytvořilo několik skupinek věnujících se různým aktivitám, čas od času došlo k promíchání. Co nemůžu nezmínit bylo kreativní občerstvení, které mi připravila Lucka s Aničkou. Zatímco manželka mi talíř připravila podle moderních trendů a myslela hlavně na mojí figuru (klasická kostka ve skluzu), Anička se kalorickou hodnotou nenechala omezovat a popustila uzdy své fantazii. Z oříšků, tyčinek a různých tvarů krekrů vytvořila umělecké dílo. Trvalo mi hodně dlouhou dobu, než jsem se do toho pustil. A to nezmiňuji slzu, která při tom málem ukápla.

Odsun lidí do postelí probíhal ve fázích. Prvními odpadlíky byly samozřejmě děti z nejmenších. Pak dlouho nic, sem tam nějaký dospělák a nakonec nás zbylo v suterénu jen pár. Vyprávění historek dávno minulých i nedávných nám vydrželo, stejně jako dobrá nálada, až do brzkých ranních hodin. A to se mi hodně dlouho nestalo.

V neděli se celý dům balil, uklízel a loučil. Uteklo to strašně rychle, ale každá minuta stála za to. Dopolední společný plán se už nedělal. Každý měl své představy a domů to nějakou dobu trvalo. Mnohokrát děkuji všem, že jsme se tak krásně sešli a pevně doufám, že se v blízké době potkáme znovu. Samozřejmě musím poděkovat mnohým, kteří nám pomáhali a starali se o holky (a nejen o ně).

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající

Fotogalerie