Protože jsme si měli čtyři dny nosit výbavu s sebou, balil jsem velmi opatrně. Všechno, co bych nemusel použít, anebo použil jen možná nenašlo cestu do batohu, anebo se z něj bylo později vyřazeno. Povinné výbavě, jakou je například maska, musely ustoupit i dvě trička z pěti, která jsem si původně nachystal. Rozhodně jsem nechtěl býti prasetem, ale když na něco není místo, musí čistota stranou. I tak bylo vměstnat všechno nutné pro mě spíše zázrakem než uměním.

Skutečně krátký přesun rozespalým městem jsem podstoupil díky změně v povolávacím rozkaze. Tentokrát nebyly místem nástupu uvedeny Ruzyňská, ale Kbelská kasárna. Díky mým schopnostem plánování se mi zadařilo přijet tři minuty po termínu nástupu. Snad mi bude omluvou fakt, že jsem za toto zpoždění mohl jen z poloviny. Tak dlouho jsem se připravoval k odchodu, až mi autobusová linka jedoucí do cílové stanice ujela před nosem (doslova). Druhým zdržením bylo rozhodnutí autobusákovo, že i přes mé opakované signály na zastávce (na znamení) nezastaví. Naštěstí se nástupní procedura neodehrává v minutách, ale je otázkou hodin. Můj pozdní nástup zůstal nepovšimnut a já se bez pokárání včlenil mezi ostatní bratry ve zbrani. Mé nadšení rostlo. Mezi zelenými jsem objevoval spousta známých a příjemných tváří. Družstvo, do kterého jsem byl nominován, se skládalo z deseti vojáků. Sedm z nich bylo pro mě pozitivum.

Lékařská prohlídka probíhala velmi poctivě. Čekajíc před dva a půl páru dveří (takže třemi) jsme bedlivě sledovali, kterými kdo vstoupí a kterými bude propuštěn. Já jsem byl poprvé vyzván, abych prošel prostředkem. Za nimi, za stolem, seděla paní doktorka, která si během vteřiny po mém představení se, vyhledala mou kartu. Odškrtala si všechna políčka označující jiný než očekávaný stav, změřila mi tlak a s pochvalou (prý zatím nejlepší skóre) mi podala lístek. Žmoulajíc ho v ruce jsem počkal na první otevřené dveře a papírek do nich podal. Sestra se po jeho přečtení pousmála, popřála mi pěkné cvičení a dveře mi před nosem přibouchla. Žádné další ohledání zřejmě netřeba.

K našemu velkému překvapení se nekonalo klasické papírování. I když několik nadšenců tohoto odvětví teskně volalo po osobě, které by mohli povolávací rozkaz a další listiny odevzdat, neuspěli. Nikdo po nás již nic nechtěl. Když všichni přítomní prošli doktorskýma rukama, srotili jsme se v tvar (zástup) a byli odvedeni do kulturní místnosti (anebo co to bylo) k úvodnímu povídání pro po-obědové zaměstnání. Po krátkém úvodu našeho velícího následovalo představení instruktorů speciální pořádkové policie (slangově SPJéčka). Zajímavě (alespoň pro mě) mluvili zástupci tohoto útvaru o práci s davem, jeho kontrole, zadržování a eliminaci "mozků" a dalších faktech. Představena nám byla taktika, jednotlivé techniky a drily. Nám, kteří si mysleli, že znám bude prozrazeno všechno, vyvedl rychle instruktor z omylu. Tomu, co nám bylo prozrazeno, chybí to nejdůležitější a bude nám zatajeno. Přednášející se tak chtěli vyvarovat problémům, které by mohli nastat, pokud bychom se někdy ocitli na druhé straně barikády (a že to u nejmenovaného jedince už nastalo).

Strávit načerpané informace jsme mohli spolu s obědem, na který jsme byli následně odvedeni. Cesta tam byla trochu trpká pro osoby držící se volantu a aktuálně využívající silnici. Jídelna se totiž nacházela v jiném areálu, než kde jsme se nacházeli a oddělena byla právě asfaltovou komunikací. Jelikož jsme pro přesun vytvořili zástup, nějakou tu vteřinku to zbrzdilo provoz. Přeci jen chvíli trvá, než se čtyřicet lidí prožene zebrou. Po obdržení a konzumaci stravy (která zabírala celý tác) jsme se odvalili zpět (řidiči měli opět radost). Tentokrát ne do křesel (což bychom uvítali), ale do autoparku k praktickému nácviku získaných vědomostí.

Abych i já zachoval jakési služební tajemství, oprostím se od detailů. Přeci jen, jak nám prozradil jeden instruktor, všechno je pod drobnohledem policie a není problém zpětně najít. Je vedeno, kdo podstoupil jakou instruktáž a pak ho hnát k zodpovědnosti (a že to byli drsní chlapi). Na začátku jsme opakovali úplný základ. Činnost při nástupu a základní pohyb. Zapamatovat si tři základní body se zdá velmi lehké, ale opak byl pravdou. Po parkovišti, mezi betonovými a plechovými garážemi, byste tak našli čtyři skupinky zelených panáčků, kteří se nahodile pohybují všemi směry. Každých několik vteřin se pak rozutečou a znovu se srotí.

I když naši lektoři uvedli ještě v prezentační místnosti, že se s cvičením nedostaneme nijak daleko, brzy nám oznámili, že budeme cvičit další dril (dokonce jsme dostali pochvalu). Druhou kapitolou se stala změna formace a přeskupení družstva. Na nácviku se nic nezměnilo. Znovu jsme dostali k dispozici plac a v opakujících se vlnách zkoušeli a zkoušeli. Po několika kolečkách jsem nejenže tápal v tom, kam se mám kdy přesunout, ale i kterou nohou se začíná pochodovat. Chaos v hlavě byl ale nepodstatný v porovnání s tím, co jsme se učili. Postupně jsme přešli přes taktický přesun a uzavírání oblasti až k zajímání osob. Tam už se chybičky násobily a někdy celkový manévr dopadl více než tristně. Jedním z takových komických výstupů bylo zaujmutí kruhové obrany. Ta vypadala stabilně do té doby, než přišel instruktor a opřel se o nás. Uskupení cupitalo po směru působení jeho síly a rozhodně jako obrana nevypadalo. Chlapík se jen zasmál a apeloval na naše svědomí, jak by to dopadlo v davu, když nás rozhodí jeden člověk.

Díky zajímavému tématu, skvělému vedení a organizaci instruktorů utíkal čas neuvěřitelně rychle a finální, pátá hodina odpolední, se přiblížila. Jako takové zhodnocení nabytých zkušeností jsme si měli vyzkoušet vytlačení davu. To už byl skutečný oříšek na synchronizaci, neboť se tohoto manévru účastnily všechna čtyři družstva. Pro představu Vám popíšu, jak by to mělo vypadat. Dvě jednotky (16 lidí) stojí nalepeny v řadě vedle sebe a zabraňují rozlítostněnému shromáždění v projití. Velitel zásahu vydá rozkaz, aby záložní družstva, aktuálně se nacházející za těmi prvními (v základním tvaru, tedy zástupu), provedla výpad a zaujala nové uzavření o několik (asi 15) metrů dál a dav tak přinutila se stáhnout. První dvě družstva změní formaci a seřadí se za tu druhou. Během několika vteřin se tak celé uskupení přemístí, ale rozmístění jednotek vypadá naprosto stejně.

První pokus o zvládnutí manévru skončil fiaskem. Prvním nedostatkem, celkem podstatným, byl fakt, že se nám nepodařilo uzavřít komunikaci. Pan instruktor prohlásil, že by nám nikdo neutekl, že by rovnou odjeli autobusem. A druhým zádrhelem bylo, že řady na sebe zcela nenavazovaly. Když to řeknu přímo, první řada stála dva metry před tou druhou. Profíci se na sebe s pousmáním podívali a prohlásili, že tohle nemá cenu opravovat a my začali pěkně od začátku. Druhý pokus se zdál o něco lepší. A pak znovu a znovu a znovu. Autopark nabízel dost prostoru k nácviku a my jej uzavírali tam i zpátky. Abychom pochopili, proč je potřeba rozkazy řvát, pustili nám při poslední cestě instruktoři houkačku. Bylo nám to jasné. Běžnou komunikaci siréna naprosto potlačovala. Tento fakt jsme tedy přijali a přizpůsobili se. Posledních pár výměn probíhalo celkem svižně a žádná bota se nekonala (slovy odborníků).

Při celkovém hodnocení cvičení jsme byli (i když to hlavní instruktor nedělal rád) pochváleni. Uvedl, že jiná jednotka Aktivních záloh se nedostala ani do poloviny, neboť měla problém se svým velitelem. Musel ovšem zmínit, že vůči reálné situaci zde chybělo ještě mnoho faktorů. Neměli jsme třicetikilovou výstroj, nepršely na nás dlažební kostky a jiný (někdy hořící) stavební materiál, nepostávali jsme na fleku několik hodin, dav se skládal ze tří lidí a dvou přihlížejících, jedna ohlušující siréna postrádala doprovod štěkajících psů a řevu civilů. Jinými slovy, byli jsme na kilometry vzdáleny skutečnosti. Byli jsme si toho samozřejmě vědomí a chápali jsme, že za jedno odpoledne se nenaučíme to, co jednotky cvičí několik let (a pravidelně). S lektory jsme se rozloučili a oboustranně jsme si poděkovali za spolupráci s ujištěním, že budeme rádi za její pokračování.

Máme to za 71.

O sedmnácté hodině byl ukončen dnešní výcvik. Z učebny jsme si vyzvedli batožinu, nafasovali večeři a BéDéPéčko (bojová dávka potravin - papírová krabice se vším možným) na následující den a pokusili se nasoukat se do přistavěného autobusu. Zmiňuji, že se jednalo o pokus z toho důvodu, že zavazadlový prostor postrádal místo ihned poté, co si do něj deset vojáků odložilo torny. Zbytek se tak musel vejít, spolu s námi, na palubu Karosy. Naštěstí cesta nebyla nijak časově náročná. Směřovali jsme do Ruzyňských kasáren, respektive na ubytovnu umístěnou v tomto areálu. Obdržel jsem klíč od pokoje (dvoulůžáku) a upozornění, že ráno, deset minut po sedmé hodině ranní, je nástup. Taky, pokud navštívíme restaurační zařízení (měli jsme osobní volno), máme myslet na fakt, že ráno jdeme střílet. Našel jsem svou 116ku a ubytoval se (odložil batoh). Přepych, který se naskytl mému zraku, jsem si nemohl vynachválit. Velký pokoj, ustlaná postel, koupelna se sprchou. Nebylo nač si stěžovat.

Protože se mi po pár desítkách minut (poté, co jsem se najedl) začalo stýskat, kontaktoval jsem Radka a Petra s dotazem, jestli se půjdou "projít". Zatímco od svědomitého Radka se mi dostalo zamítavé odpovědi (šel raději trávit volný čas s rodinou), Petr mě nechal chvíli čekat a odpověď nebyla nikterak rozhodná. Nu což, řekl jsem si, budu hodný taťka a alespoň si něco naspím. Při mém rozjímání jsem si vzpomněl na automat poskytující kávu, který zdobil zeď recepce. Vydal jsem se tedy pro horký nápoj. Mé plány na osamocený večer, k mé radosti, rozbořil Petr (jiný), který čekal na hromadný odchod do hospody. Nechal jsem kafe kafem, znovu na sebe aplikoval vršek uniformy a postavil se do řady. V celkem objemné skupině jsme večerní Ruzyní dopochodovali až k příjemnému zařízení "Nad Šárkou". Teplý záříjový večer doslova zval na zahrádku. Z velkého výběru moků jsem byl toliko zmaten, že jsem nakonec uposlechl rady zkušenějšího a objednal si Klášter. A udělal jsem dobře.

Seděli jsme, popíjeli a hodnotili dosavadní průběh cvičení. Asi nemusím prozrazovat, že se všem líbilo. Sem tam sice někdo uvedl nehezkou informaci, jakože bude pršet, anebo že nebudeme spát, ale nás to nechávalo chladnými. Půllitr v ruce a vidina teplé sprchy a čisté postele nás držely v dobré náladě. Vědomi si svých zítřejších povinností jsme se spořádaně odebrali zpět na kasárna a tam se rozešli do svých pokojů. Já jsem využil sprchy, nařídil a dvakrát zkontroloval budík a ulehl.

Postavil jsem se spořádaně k recepci, vykulil smutně oči a s prosbou v hlase si vyžádal pokoj prvního z nedochvilných. Paní recepční, která před tím velmi rozezleně konstatovala že jí ujel autobus, moji žádost nepochopila. Tudíž jsem jí zasvětil do celého problému naší jednotky. Po krásných několika desítek sekundách to pochopila a oznámila mi trojciferné číslo cimry. Vyrazil jsem do bloku B, kde se číslo nacházelo. Přibližujíc se ke schodišti, zaslechl jsem zvuky podobné pádu nábytku. Abych se nepotkal ve dveřích se skříní, opatrně jsem zpoza futer nakoukl a spatřil dva hledané. Spěch a výraz na jejich tvářích jasně hovořil o tom, že jsou si svého zpoždění vědomi. Příjemným slovem jsem vojáky popohnal a šel si znovu vystát prosebnou frontu k pultu recepce. Druhé hledání se odehrávalo trochu rychleji a já za chvilku stál u výtahu. Tentokrát mě pátrání mělo zavést až na páté patro. Velmi nervózně jsem mačkal tlačítko pro přivolání, ale naprosto bez výsledku. Výtah si evidentně stavil kde chtěl. Nakonec se do přízemí přeci jen doploužil a v jeho kabině jsem objevil zbylé hledané. Byli jsme všichni.

Jako spořádaní zástupci armády (jako husy) jsme se přesunuli z ubikací před krytou střelnici, nacházející se pod jedním z objektů Ruzyňských kasáren. Samozřejmě celý dopolední program nemohl začít ničím jiným, než poučením. Kam míříme, na co míříme, kdy míříme a kdy střílíme. Prostě rutina bez které se nedá žít. Po odprezentování pěti stránek naučného textu nás velitel, poručík, velmi komplikovaně rozdělil do osmi družstev po čtyřech jedincích. V tu chvíli započala klasická, nudná, vyčkávací procedura. Přeci jen, chvilku zabere, než čtveřice vystřílí dvakrát pět nábojů, zkontrolují si terč a podepíší papíry. A protože voják, jak jsme se později dozvěděli, nemůže jen čekat, musí vždycky mít nějakou činnost (zábavu), podrobně jsme se seznamovali s mapou a osvojovali jsme si orientaci v terénu.

Další vyčkávací aktivitou byla příprava na střelbu a opakování povelové techniky na palebné čáře (to jsou názvy, co?). Do již zažitých kolejí nám přinesli vnést zmatek tři střelečtí instruktoři. Mimo jiné i veteráni z misí. Se svým profesionálním, ale velmi přátelským přístupem nás jeden z instruktorů ubezpečil, že našim nabitým vědomostem odzvonilo před několika lety a v reálu probíhá všechno krapet jinak. S touto informací jsem se vnořil do zapeklitých chodeb střelnice, nafasoval pal-post a poslouchal výklad. Zbylí dva instruktoři (vlastně jen jeden, druhý nemluvil) nás provázeli střelbou, radili jak držet zbraň, jak střílet a upozorňovali nás na chyby, kterých se dopouštíme. S vystřelenými deseti bambulemi samozřejmě nedošlo k výraznému zlepšení, ale konečně se nám někdo věnoval v průběhu a nekonstatoval na konci cvičení pouze fakt, že "většina nenastřílela".

S nadšením jsem opustil terče a znovu se ocitl na plácku. Dalším studiem byla topografie. Z desetistránkové brožurky plné určování pochodového úhlu, polohy hvězd a orientace pomocí čehokoliv jsem si zapamatoval jen poučku, jak určit jižní světovou stranu podle hodinek. Tento skvělý poznatek má ovšem několik zádrhelů. Nesmím mít digitálky a nemůžu se aktuálně nacházet v Austrálii (anebo kdekoliv jinde na jižní polokouli). Jinak jsem v koncích.

Po obědě - výborných studených fazolkách z krabice - nám byla přistavena jedna tatrovka a jeden autobus. Batůžky putovaly na sajtnu, my na sedadla. Jízda, vedená po okrskách Středočeska, skončila zhruba dva kilometry od cíle. Proč tomu tak bylo netuším, ale úmyslem mělo být patrně zdokonalení naší fyzické připravenosti. Na rozcestí, které protínala zelená turistická trasa, jsme zaujali pochodovou nudli a vydali se pěšky do základního tábora. Šlapání nám šlo od nohy, cestou jsme poplašili několik cyklistů, ale jinak nic. Dorazili jsme až na louku uprostřed lesů, v jehož cípu stála jedna sanitka, jedna cisterna s vodou a kopa našich batohů (na které mírně krápalo).

Spočítali jsme se, někteří dofasovali chybějící vybavení a proběhlo vyzbrojení v nejbojovějších podmínkách, které jsem doposud zažil. Oblékli jsme se do popruhů (odteď si budeme nosit všechny věci s sebou) a odpochodovali jsme na pomezí louky a lesa. Tam na nás čekali staří známí střelečtí instruktoři a přibyli další dva specialisté. Tentokrát se zaměřením na přežití. Po svém krátkém představení nám bylo oznámeno, že dojde k vylepšení našeho komfortu a máme si ihned sundat popruhy ze saprů. Výhodu to přinášelo hlavně v nemožnosti si zbraň hodit na záda a bylo jí tedy nutné neustále nosit "v teplých" (termín instruktora). První lekce přežití byla budování přístřešku. Bylo něco kolem páté hodiny odpolední, tři hodiny zbývaly do soumraku a my začali se stavbou.

Plánování ani stavby jsem se nezúčastnil. Přijímal jsem pouze požadavky na stavební materiál, nosil jej a měl možnost pozorovat, jak se rodí přírodní obydlí pro čtyři nocležníky. Využití vlastního materiálu nám bylo dovoleno s přihlédnutím na krátkou časovou rezervu a občasné přeháňky (lehce jsme několikrát zmokli). Výsledkem snažení čtyř párů rukou a několik lopatek byla chýše zkombinovaná z větví, větviček, igelitu, lana, dvou pláštěnek, čtyř tkaniček a deseti kilogramů chvojí. Během stavby i po ní jsme byli několikrát odvoláni na nástup. Většinou přišel rozkaz se srotit v nejméně vhodný okamžik. Jednou jsem měl v ruce vidličku a futroval jsem se, jindy jsem na sebe navlékal teplé oblečení, jednou mě to zastihlo se staženými kalhotami. Důvod zdržení ovšem rotmistry nezajímal a celkem nelichotivě (ale oprávněně) se k nim vyjádřili.

Od dvacáté hodiny jsme zaujali hlídkování a odpočinek. Já navíc chytl v hodně špatných viditelnostních podmínkách (tma jak v ranci) potřebu, ale celkem obstojně a bez újmy jsem se s ní popral. Má hlídková činnost se odehrávala mezi dvanáctou a jednou hodinou ranní. Šedesát minut uteklo celkem rychle. Akce sice žádná neproběhla, ale bylo celkem zajímavé sledovat, jak se se zimou perou členové jednotky nevybavení spacím pytlem. Navíc u našeho stanu stála vysílačka a my museli podávat pravidelné hlášení.

Co se přesně odehrávalo po mém zalezení do spacáku netuším. Usnul jsem okamžitě jako špalek a probral se (nechal se probrat) poslední směnou v šest ráno. A to jsme to měli za 33.

Omyl, dění započalo přesně ve chvíli, kdy jsem si napatlal vrstvičku marmelády na suchar (ano, to všechno v potravinové dávce je). Lesem prolétl rozkaz vyzývající k nástupu. Náš předvídavý velitel mě pasoval do role strážného a já dostal na starost tři přístřešky našeho družstva. Ostatní družstva nechali své úkryty nehlídány a já osaměl. Ovšem pouze na pár minut. Za chvilku jsem mezi stromy rozeznal postavy patřící dvěma instruktorům. Ledabyle pokukovali po ostatních obydlích až došli ke mě. Četař se mě s úsměvem na tváři optal (spíše konstatoval), jestli jsem na stráži. Když jsem přikývl, spokojeně zamručel a položil další otázku. Které že příbytky hlídám. Protože lhaní není moje silná stránka, šel jsem s pravdou ven a přiznal jen trojici. I když jsem si pak svou neloajalitu uvědomil a opravil se, že hlídám materiál celé čety, neuspěl jsem. Oba instruktoři odešli a dle následně získaných informací našeho velitele pochválili (anebo ostatní sepsuli).

Krom chvály jsem se nemohl zúčastnit ani získávání vody a vaření čaje z přírodních zdrojů. I když jsem aktivitu neviděl, živě jsem si představoval, jak se předklonění členové jednotky pohybují zmateně po louce s trikem v ruce a snaží se do něj nachytat vodu. O tom, že se jim to povede jsem ani na chvilku nepochyboval. Proto jsem bez jediného slova okamžitě odevzdal ešus na ranní thé.

Pak bylo noční přežití oficiálně ukončeno, já mohl opustit svoje strážní stanoviště a po krátkém pokusu se najíst (opět neúspěšném) jsem šel s ostatními vyslechnout verdikt ohledně kvality přístřešků. U některých poukazovali instruktoři na drobné nedostatky, před jinými se zastavili celkem na dlouho a u některých se nezastavovali téměř vůbec. Sečteno a podtrženo, noc jsme nějak přežili a jestli nám či nebyla zima si musíme přiznat sami. Pan četař litoval skutečnosti, že v noci pořádně nesprchlo. Tak bychom, podle jeho slov, skutečně ověřili funkčnost našeho přístřešku.

Následovalo ještě hodnocení čaje. Nevábně vypadající tekutina s trochou plavajícího bordelu chutnala lépe, než bych čekal. Malinovo-borůvkovo-šípkovo-jehličovo-kopřivový čaj mě nadchnul. Na rozdíl od mého ešusu, který nepřipomínal původní nerezovou jídelní potřebu, ale černý a uzený hnus. Ve vysílacím okně, věnovanému dotazům, jsem se zajímal o důvod mých studených nohou. I přes teplé a suché ponožky jsem se nad ránem budil s prochladlými chodidly. Instruktor se krátce zamyslel a podal mi odpověď. Faktorů bylo několik a jedním z nich bylo, že existují lidé, kterým se špatně prokrvují dolní končetiny. Bohužel dodal, že se jedná v osmdesáti procentech o ženy. Od jednoho ze svých bratrů ve zbrani jsem byl od té doby označován za "Janičku". Já mám na ty drsné přezdívky prostě štěstí.

Až do dvanácté hodiny jsme nacvičovali pod ochranou stromů (lehce deštilo) taktiku, střelecké drily, kontrolu zbraní bez použití zraku (prostě v noci), překonávání komunikací, opuštění pozorovacího místa v případě prozrazení a další. Všechno, co se nám bude v následujících hodinách hodit. Každé téma bylo samozřejmě uzavřeno s dostatkem časového prostoru, ve kterém jsme si mohli nabyté praktiky vyzkoušet. Někdy to šlo dobře, někdy jsme si to pro jistotu párkrát zopákli. Nastala hodinová pauza na oběd, ale nikdo se po předchozích zkušenostech s volným časem netroufl na to spolehnout. A samozřejmě tomu tak bylo. Po krásných dvaceti minutách od usednutí a otevření balíčku s jídlem jsme se zase zvedali a pokračovali. Už se nám to zkrátilo na 27.

Po obědě jsme se kolesově posunuli na pěchotní střelnici. Číslo terčového manévru si nevybavím. Ale zcela neomylně vím, že jsme ho ještě nikdy nestříleli. Úloha pro dva cvičící spočívala ve vzájemné spolupráci při likvidaci odkrývajících se cílů (plechových figur). Naprostý průlom pro mě byl v pohybu ve dvou osách během manévru a výskyt parťáka, který střílel se mnou. Třetí novinkou byla blízká přítomnost instruktora za účelem okamžitého poskytování rad, doporučení a oprav. Když jsem přišel na řadu se svým bodym a zaujal místo na startovní čáře, znervózněl jsem. Měl jsem obavy z toho, že někde něco špatně zahlásím, že zapomenu zajistit zbraň, anebo se dopustím jiného prohřešku proti pravidlům. Ale realita byla poněkud jiná. Instruktor, jdoucí po mé pravici, do mě nic zbytečného nehučel. Právě naopak. Upozorňoval mne na nedostatky, kterých se dopouštím, a které by měli v boji nehezký důsledek. Na hlášení nebyl nikdo zvědavý. Důležité bylo spustit palbu okamžitě jak uvidím nepřítele a zneškodnit ho. Na konci manévru, když jsem vyprázdnil oba zásobníky mi pan instruktor poskytl ještě několik užitečných rad a v podstatě mi doporučil zapomenout na všechny předpisy týkající se střeleb, kterými jsem byl vychován a podle kterých jsem se doposud řídil. Dozvěděl jsem se ale, jak mířit přesněji, rychleji a reagovat i na okolí.

Od vůně střelného prachu jsme se, poté co nastřílelo celé družstvo, odsunuli na nedaleký plácek věnovaný topografii. Na otázku, kdo si nerozumí s mapou, jsem se víceméně přihlásil jen já. Kapitán tedy začal od samotných základů. Na beton načmáral klackem růžici, vysvětlil světové strany, popsal kompas a buzolu, definoval azimut. Tam jsem se ještě držel. Nad mapou nám ukázal význam značek, jak je číst, jak udat svou pozici, anebo najít bod podle koordinátů. To by mi taky šlo. Ale jak přišlo na ukázání kde stojíme, byl jsem v koncích. Marně jsem tápal, jakým lesem jsme projížděli, jestli tam byli stavení a odkud svítilo sluníčko. Prostě čistá nula. I když instruktor kladl velký důraz na to, aby práci s mapou ovládli v družstvu všichni, u mě pochopil, že jsem schopen dovést lidi leda do zkázy.

Slunce se pomalu začalo dotýkat horizontu a začátek noční akce se blížil. Nafasovali jsme slepé náboje, velitelé rozkazy, naposledy jsme se najedli, napili a vyprázdnili. Proběhla kontrola spojení (já jsem hlásil znakem "Umyvač 58") a velitel písknul nástup. Postavili jsme se do třech řad a vyčkávali instrukcí. Krom krátkého příběhu, kdo jsme, kde jsme a co se děje mě překvapili dva rozkazy. Odevzdat dva plné zásobníky s municí (což bych ještě pochopil) a odevzdat mobilní telefony a GPS navigace. To nám zmrzli úsměvy. Neměli jsme v plánu podvádět, ale když se ocitnete v noci někde uprostřed louky a nevíte kudy kam, jedna malá konzultace s elektronikou je vysvobození. Bohužel, to nemělo přijít a pokud zakufrujeme, náš život záleží jen na tom, jak silně dovedeme křičet. S lehkým (i silným) nesouhlasem jsme oboje odevzdali a nasedli na Tatru. Ta nás odveze na výsadkový bod.

Jenže tomu tak nebylo. Z ničeho nic začal transport zpomalovat, až se kola zastavila úplně. Na komunikaci ležel neznámý člověk v neznámém stavu. Zaujali jsme kruhovou obranu a vyčkávali, než nejzkušenější prohledá nebožáka a poskytne mu pomoc. Pár vteřin nato nepotřeboval pomoc jen on, ale i my. Z nedalekého křoví se na nás spustila palba. Radek, šéfující našemu ansámblu, zavelel palbu opětovat a hlavně se odporoučet do lesa. Vzhledem k tomu, že jsem se s batohem při pokusu o přesun rozplácl jak žába, považoval jsem se od té chvíle za mrtvého, ale v tom je výhoda slepých. Člověk si může život nalhávat. Schovali jsme se v lese, opět jsme zaujali kruhovku, Radek s průzkumákem plánovali cestu a já blekotal do vysílačky situaci veliteli čety. Scéna jak vystřižená z akčního filmu. Tedy až na instruktory, kteří se mezi námi pohybovali a pro změnu nás upozorňovali na "drobné" nedostatky. S lehkým úsměvem podávali Radkovi dotazy. "Už víte, jak silný je nepřítel? Už víte, jestli nebyl nikdo zraněn? Už víte, jakým směrem se dáte? Už víte, kolik máte materiálu a munice?". Na většinu přišla zamítavá odpověď. Na doporučení instruktorů Radek zavelel okamžitý přesun do lesa, abychom nebyli znovu napadeni a nedošlo tak k našemu konečnému řešení. Ocitli jsme se v naprosté tmě a jen díky semknutí jsme se hned nepoztráceli (já jsem se držel Radkovi šňůrky na batohu).

K druhému útoku již nedošlo. Zprávu o našem napadení jsem předal a dostal tak nové souřadnice cílového místa. Díky dvěma skvělým pátračům (Jardovi a Petrovi) jsme nijak nebloudili a po několika kilometrech (do kopce) se ocitli blízko křižovatky jejíž souřadnice se shodovaly s nám dodanými. Bohužel vypadalo místo velmi nebezpečně a podezřele a tak jsme začali taktizovat. Zahlásil jsem cílový bod na dosah s tím, že provádíme průzkum. Odpovědí bylo, že se mám ohlásit, až tam dojdem. Pátrači zahlásili, že po silnici jsou vojáci a zaparkované vozidlo. Nikomu z nás se nechtělo podniknout sebevražednou misi a tak jsme se stáhli a vyčkávali. Vyčkávali a vyčkávali, až došlo ke kontaktu průzkumáků s nepřítelem. Do vysílačky se jen ozval Jardův hlas: "tak pojďte, ale mákněte si".

K našemu velkému překvapení po nás nikdo nestřílel a my neobjevili nepřítele. Na místě stál jeden z přímých nadřízených a z naší vyčkávací taktiky neměl nikterak radost. Protože použil nejedno sprosté slovo, dal se monolog mířící k nám označit jako pojeb. Nafasovali jsme zbytek munice, nové BDP (tentokrát jiné, takže k obědu nebudou fazole na smetaně, ale maso s fazolemi) a další souřadnice. Nijak jsme se nezdržovali a upalovali co nejdál odsud. To bylo někdy kolem třetí hodiny ranní. A do velkého finále nám chybělo jen krásných 12.

Středa tedy ladně přešla ve čtvrtek, my jsme (opět díky pátračům) našli místo určené souřadnicemi a v křovinách obehnaných silnicí a křižovatkou vybudovali pozorovací místo. To byl totiž náš úkol. Pozorovat, hlásit, nezatýkat a nestřílet. Až do šesté hodiny kolem nás profrčelo několik aut a všechny se samozřejmě dostaly do deníčku. Pak na křižovatku, sotva deset metrů od nás, zaparkoval bílý kombík. Bez dechu jsme sledovali, co se bude dít. Ale nedělo se nic. Až po pár minutách se otevřely dveře, z nich vylezl muž v reflexní vestě, zapálil si a rozhlížel se. O průzkumu jsem dostával nejrůznější postřehy. Že se jedná o možného drogového překupníka, že je to agent provokatér, anebo instruktor s cílem najít nás. Když dokouřil druhou cigaretu a začal vyndávat z úložného prostoru materiál, všichni jsme dotyčného tipovali na sériového vraha na číhané. Drama ovšem skončilo, jakmile si nasadil ochranné brýle, nastartoval motorovku a začal kácet.

Samozřejmě jsme každý jeho pohyb důkladně hlásili veliteli čety a až v sedm uznal, že naše stanoviště bylo prozrazeno a musíme se rychle přemístit k transportu. Rozbřesk a nízké číslo nám vehnalo poslední sílu do žil, nahodili jsme bágly a lesem pelášili ke svým. S drobnou odchylkou jsme odvoz našli a s nadšením ze začali drápat na korbu. Půlka lidí na sajtně, půlka pod ní a najednou kanonáda. Opravdu je na tom adrenalinu něco pozitivního. Únava byla rázem pryč, my vylítli zpod plachty a opětovali palbu a ustupovali. Mé tělo, před minutou ještě lehce trpící chladem, bylo pokryto potem. Asi ne úplně přesně podle vojenských příruček, ale rozhodně rychle jsme opustili bitevní zónu a se vzájemným krytím se odloupali až do bezpečného prostoru. Tam přišel finální hvizd a noční výcvik byl ukončen. Kupodivu jsme dostali nafasováno přesně tolik munice, kolik jsme potřebovali. Protože nikomu nic nezbylo (s jistou dávkou nápomoci).

Při pohledu na "Chánovu" vysílačku, která na korbu doletěla velkým obloukem, jsem pochopil zbytečnost dalších pokusů o navazování spojení. Absence antény byla patrná na první pohled a k napájení přístroje taky nedocházelo. Navíc se velitel škrábal za námi hned za ní. Během jízdy jsme si vyměňovali dojmy. Útočníci hodnotili naše chování a konstatovali jasnou smrt nás všech. My, jakožto obránci, jsme jim samozřejmě statečně oponovali. Hodnocení neprobíhalo dlouho, protože domov byl nedaleko. Ano, celou noc jsme se potloukali pár kilometrů od základny.

Na louce, na kterou jsme byli vysypáni, probíhalo balení a uklízení. Z nejvyšší velitelských pozic totiž zaznělo, že pozice musíme opustit do několika málo hodin (přesně to bylo do 11ti hodin). Důvod nám nikdo neoznámil, takže jsme se začali obávat nejhoršího. Že po této lhůtě přijde parta zemědělců a hráběmi nás vyženou do lesů. Krom našich batůžků, bylo potřeba zbořit velitelský stan a hlavně vyčistit zbraně. Pro tyto bojové podmínky byl na louce položen několikametrový igelitový podklad, který sloužil jako čistící místo. Samozřejmě neměl chránit naše zadky před chladem a vlhkem, ale zabraňovat ztrátě drobných částeček zbraně. Nafasovali jsme tedy hadříky a olejíčky a dřepli si kolem celty. Zvyklý na náročnost kontroly prováděné při odevzdávání zbraní, pustili jsme se do čištění vehementně. Kolem desáté začalo poprchávat a během deseti minut se tento stav proměnil na lehký deštík. To celkem odporovalo stavu, ve kterém jsme měli samopal odevzdávat. Totiž suchému.

Nás to samozřejmě nezastrašilo, seděli jsme dál (někteří polehávali) a drhli kovové součástky emulzí vody, oleje a karbonu. Vysvobození od této sisyfovské práce přišlo nařízením okamžitého odevzdání zbraní. Když někteří z nás poukázali na jisté nedostatky, nebyla jejich poznámka brána v potaz. Radostně, ale v očekávání jsem sestrojil zbraň, před stanem otřel kapky z hlavně a stoupl si do fronty. "Cíba", který zbraně přebíral si jen povzdechl, když rozebral můj kousek. Poznamenal, že příště by to mohlo být lepší, bílým kapesníčkem otřel mokro a špinavý hadr zahodil jako nepoužitelný. K mému velkému údivu nepřistál kopanec na mé zadnici, ale zbraň (po jistých čistících úpravách) putovala do bedny proti mému podpisu. Pevně doufám, že mi stejná flinta nebude svěřena na dalším cvičení.

Všechen materiál (včetně naší bagáže) byl naskládán na Tatru a ta odjela. My jsme měli, tentokrát bez jediného vyrušení, spousta času na oběd. Ze starých zásob, i z těch pro aktuální den jsem vybral to nejpoživatelnější a nejskladnější. Poobědval jsem a zbytek narval do volných míst batohu. V poledne jsme vyrazili na pěší přesun k místu setkání s autobusem. Když dorazil, posadil jsem se a doháněl spánkové deficity. I kafe uvařené v automatu během krátké zastávky mi nedodalo energii a já znovu upadl do spánku. Z něho mě dostal až zvuk vystupujících spolubojovníků.

I v Praze pršelo. Nebylo to nic hrozného, ale pobyt pod střechou byl daleko komfortnější a příjemnější, než jen pod oblohou. Výstupní lékařská prohlídka se nekonala. Pan doktor na cedulce nalepené na dveřích poukazoval na svou nepřítomnost. Absenci zdravotních potíží jsme odsouhlasili sborovým "hm". Oficiální ukončení cvičení proběhlo na nástupu, kterému předcházel příjezd naší výstroje. Pan major zhodnotil uplynulých pár dní jako úspěšné (z 90ti procent) a slíbil další cvičení v podobném duchu. To nás samozřejmě potěšilo. Stejně jako fakt, že jsme se té nuly dočkali.

Domů jsem se dostal rychle a bez potíží. Když tedy pominu nezastavení jednoho autobusáka. I přes naše výrazné znamení (zastávka ho vyžadovala) na nás řidič jen zamával (anebo co to bylo) a bez zjevného zpomalení pokračoval v jízdě. Samozřejmě nás to pobouřilo, ale na druhou stranu musím říci, že ho trochu chápu. Kdo by si chtěl nechat nastoupit do vozidla čtyřicet špinavých a pomuchlaných trempů s kruhy pod očima. Naše rozhořčení netrvalo dlouho. Za chvilku totiž jela další linka směřující na konečnou metra C a ta už naše mávání akceptovala. Na Letňanech jsme se rozloučili a já osaměl. Doma jsem vše maskované, zelené a špinavé nacpal do pračky nebo fochů a stal se znovu civilem.

Musím uznat, že tohle cvičení mě nadchlo a jsem moc rád, že jsem se ho mohl zúčastnit. Doufám, že u všech nám daných slibů zůstane a další povolávák bude na stejně dobrou akci. Všem vojákům (hlavně těm, kteří kryli moji šestou) děkuji za příjemné, i když akční, dny.