Ve čtvrtek večer jsem si všechnu výbavu rozmístil po podlaze. Jednalo se většinou o drobné a malé věci. Jedinou věcí, která jaksi vyčuhovala nad ostatními, byl obří zimní vojenský spacák přezdívaný "vzducholoď". Jméno dostal, jak jinak, pro svůj nepřehlédnutelný objem. Lenost, únava a chuť dělat něco jiného překonaly rozum a chuť sbalit si ještě večer. Ne, nechám to na ráno, však bude dostatek času a navíc mám vše přichystané. Opět se ukázalo, že jsem se rozhodl špatně a přísloví "ráno moudřejší večera" neplatí pokaždé. Po několikaminutovém zápase se spacákem jsem došel k nemilému poznání. Vnitřní prostory krosny jsou zcela nedostačující pro pohlcení vzducholodě. Začal jsem panikařit a vymýšlet blbosti, jako zabalit si jiný spacák. Naštěstí jsem si velmi brzo připomněl pocit chladu způsobený nedostatečným vybavením. Rozhodl jsem se. Prostě ho tam dostanu.

Zpotil jsem se statečně, ale vyhrál jsem. Pytel určený do arktických podmínek jsem nasoukal do batohu. Ostatní věci jsem ze všech sil narval kolem něj (i fusekle dělaly drahoty). Zkontroloval jsem si seznam. Nic nechybělo, mám všechno. S malým časovým skluzem jsem se vydal do práce. Cestování hromadnou dopravou bylo kvůli hodinovému zpoždění krapet těsnější, než normálně. Ale ani já, ani batoh jsme nebyli z dopravy vyloučeni. Ruksak jsem zaparkoval (nepřehlédnutelně do kouta) a dopracoval se k šestnácté hodině, kdy mi Lukáš napsal z dolní recepce, že je na místě. Dobrodružství začíná.

Protože jsme se v předstihu domluvili, že potraviny a tekutiny pořídíme společně, vydali jsme se (po odložení batožiny do vozu) na nákup. Čas trávený uvnitř Pankráckého nákupního střediska nám nečekaně zpříjemnily stroze oděné (dalo by se definovat jako téměř hanbaté) dívčiny. Nejednalo se bohužel o marketingovou kampaň, ani prezentaci koupacího oblečení, ale hromadný poklus budoucích Missek. Ty se obecenstvu (povětšinou mužskému) ukazovaly právě zde. Mezi regály jsme pobrali něco na aktuální hlad a něco na pozdější, něco na žízeň, něco na zahřátí (vysokooktanové kafíčko), něco na ráno a něco na večer. Já jsem si na poslední chvíli vybavil, že pro ohřev čehokoliv postrádám jednu důležitou součástku. Plynovou bombu. Zachoval jsem však klid a vydal se do outdoorového obchodu, který se v areálu nachází. Popadl jsem první bombu, která se mi zdála známou, zaplatil a opustil svět horalů.

Když jsme umisťovali nákup do auta, nedalo mi a zkontroloval kompatibilitu hořáku v batohu proti bombě z igelitky. Mě to překvapilo, Lukáše nikoliv. Ať jsem dělal, co jsem mohl, nešlo to do sebe. Naštěstí mě Lukáš ubezpečil, že on fungující komplet má a tudíž ze studené stravy nemusím mít strach. Já se zakousl do koblihy, Lukáš sešlápl plyn a vyrazili jsme. Čekalo nás krásných, nekonečných, čtyři sta kilometrů a něco málo přes čtyři hodiny jízdy. Spousta času k výměně zážitků, plánování a vzpomínání.

První zastávkou byly humrodidy na dálnici. Jakožto lidé budoucnosti jsme využili elektronické, plně bezkontaktní (s humanoidem) objednání občerstvení a nadlábli se. Obloha (myšleno nebe) ztmavla, minuli jsme Brno a byli zhruba v polovině našeho putování. K ukrácení času (nějaké povídání jsme si chtěli schovat i na další dny) nám Lukáš pustil do uší Donutilova Sluhu dvou pánů. Auto se začalo otřásat smíchem a to nám vydrželo až do Bystřice. Ve zmiňované obci došlo z důvodu několika objížděk a jednoho nezaevidovaného, ale již vybudovaného nájezdu (většinou to bývá naopak) k jistým dopravním nesrovnalostem. Krom otáčení se ve vratech místního občana a klouzání se po ledovce nebylo velkých obtíží. Lukáš srovnal kurs a pár minut před desátou večerní zaparkoval auto u železniční stanice Návsí.

Krátce jsme obhlédli okolí, ale kromě jedné odstavené lokomotivy se v naší blízkosti nenacházel nikdo. Upravili jsme zadní část vozidla a zabezpečili ho proti vloupání a tentokrát i proti mrazu. Tím bylo myšleno zavěšení dek přes okna. Sice z venčí musel celý vůz připomínat mobilní šmajchlkabinet, nám to bylo jedno. Hlavně, že bylo teplo. Na sedmý pokus jsme z batohu vylovil spacáček a s touhou prožít neproklepanou noc jsem se uložil ke spánku. Jen chvilku jsem vnímal ruch železnice, pak přišel spánek.

Kolem nás se občas ploužily osoby jdoucí do práce, anebo vracející se domů (ať už odkudkoliv). Jejich udivené pohledech nebyly bez důvodu. Potkat ráno u nádraží dva vojáky v trenkách vylézající z rodinného vozu, z nichž jeden má na hlavě vrabčáka, taky bych se divil. Nás čekalo balení a úprava výstroje. Naše mysl (bohužel mylně) uchovávala informaci, že zbytek týmu se dostaví zanedlouho. Z batohu jsem vyloučil všechno, co se vyloučit dalo a o věci společné jsme se rovným dílem s Lukášem podělili. První musí přijít největší zlo. Spacák.

Během balení jsem se tolik nevztekal a nenadával. Přeci jen, pytel předvedl svoje kvality a já byl rád, že ho mám. Když mě Lukáš viděl, jak se peru s neforemnou hmotou, zanechal právě prováděné aktivity a provedl krátkou instruktáž, jak se správně vojenský spacák balí. Mé upozornění, že se jen tak zmuchlat nedá nebral v potaz. Ujišťoval mne, že oba máme stejné typy a když ho otevírací kapsy dostal u sebe, tady se mu to taky podaří. Chvíli se s tím pral, ale když zjistil, že obluda je nezmuchlatelná, pojal podezření, že spacáky přeci jen nejsou totožné. Krátký pohled na výrobní lísteček prozradil odlišnost výrobků. Zatímco Lukáš měl verzi 2003, já měl o několik čísílek vyšší. A jak je vidět, výrobce vylepšení s další řadou spíše ubírá.

Nakonec jsme zvítězili a nahrnuli si výbavičku na záda. Lehké to nebylo a s výhledem na několikakilometrové stoupání nám nebylo dobře po těle. Jelikož jsme měli ještě hodinu času, rozhodli jsme se vylepšit již ukončenou snídani (ta probíhala za letu) o kávu. Vypravili jsme se do nádražní haly (no, haličky), potykali si s automatem, umístili svá těla na lavičky a beze slov pozorovali televizní program místní stanice. K našemu velkému překvapení se za ty dva roky nezměnil. Dětské redaktorky stále prováděly reportáž o vaření.

Když se na hodinách začala malá ručička konečně přibližovat devítce, všiml jsem si, že Lukáš zaujatě pozoruje mou obuv. Znejistěl jsem. Když si všiml mého nechápavého výrazu, jen tak mimochodem prohodil, že mám na nohou letní boty a pokud bude sněhová pokrývka vyšší než pět centimetrů (jako že bude určitě), nejspíš budu mít promáčené nohy. Miluji výzvy, zvlášť, když si jí připravím sám.

Mé obavy z následných útrap přerušila dorazivší SMS. Členové jsou na místě. Zachumlali jsme se do bund a svetrů a vydali se k parkovišti. Z pěti aut se hrnulo spousta lidí různého věku a různého pohlaví, ale všichni byli oblečeni do zeleného. Jedinou výjimkou byl Martinův pes Scooby. Ten si nechal svůj bílý kožich. Byli jsme komplet. Naši výpravu tvořilo 13 osob a pes (pro něj to byla premiéra). Na uvítanou se v rukách vojáků neobjevily zbraně, ale lahvička dobrého vínka. Ve složení (beru abecedně) Hanička, Lenka, Natálka, Zuzka, Eda, Jirka (a jeho dva synové), Lukáš, Martin, Pepa, Roman, já a Scoobík jsme vyrazili. Když k tomu připočtu ještě několik prvorepublikových četníků, vstříc kopci Polední se vydala slušná grupa.

S prvním lehkým stoupáním, což nebylo za dlouho, se u mě dostavil pocit únavy a jemného pocení. Rozhodl jsem se nepovolit a neukázat, že věk si začal brát svou daň. S pocitem, že navenek působím jako člověk na vrcholu sil, neporazitelný, mě předešel Lukáš a s úsměvem na tváři ke mě vlídně promluvil. "Ses nějak zapotil". Jak vidno, klam není mojí silnou stránkou. Na druhou stranu jsem měl radost z hezkého počasí a tepla, které mi dodávalo nové termoprádlo (raději jsem zainvestoval, aby vedle pomníčku pana generála nepřibyl ještě můj). S lehkými oddychovými, fotícími, čekacími i ču... přestávkami jsme se dostavili k slavnostnímu ceremoniálu včas. Mluvčí setkání nás poprosil o držení čestné stráže u pomníku pana generála v průběhu slavnostního obřadu. Roman proto zavelel všem členům aktivních záloh nasadit barety. No, jak to tak bývá, jediným vojáčkem, který ho nenasadil na hlavičku jsem byl já, protože jsem ho nemohl najít (byl nečekaně v kapse). Zařadil jsem se tedy mezi přihlížející civilisty a mohl tak poslouchat v pohovu.

Proběhla pietní akce, zopakovala se historie sedmidenní války a zavzpomínalo se na osobu generála Šnajdárka. I když byli legionáři a četníci vybaveni flintami, žádný výstřel se nekonal. Dav se rozpustil všemi směry, pustil se do debatování, pořizování snímků a konzumace tekuté i pevné stravy. Na stožáru vlála státní zástava, u pomníku plápolal oheň, slunce svítilo a útrapy roku minulého (nehorázná kosa) o sobě nedávaly vědět. Všechno bylo ideální. S ubíhajícím časem začali mizet lidi. Nakonec zbyla jen parta mladíků. Když odešli i oni, začali jsme budovat zákopy... teda základnu.

Když jsme položili základ předsíňky, vysloužili jsme si od ostatních jen posměch a opovržení. My s Lukášem jsme svého činu však nelitovali. Teplo, sucho, bezvětří, prostě pohodlí. Pepa se opět ukázal jako nejpevnější článek týmového řetězu. To když začalo docházet pomalu dříví a on se vytasil s ruční pilou. Popadli jsme nástroj, sekerku a ještě s Edou se vydali do lesa. Materiálu byl všude dostatek. Během chvilky, co jsem se slušně zapotil, se u ohniště objevilo několik kmínků.

Na plameny jsme si opekli spousta buřtů, popili jsme kafe i kafíčko a propovídali se až k večeru. Nad krajinou padla tma. Naše zraky upoutalo světlo, hýbající se v rytmu chůze. Pár desítek metrů od nás, směrem k polské straně kdosi zevlil. Jelikož vypjaté místní internacionální vztahy byly příznivé k sabotáži a dnešní den byl navíc něčím výjimečný, zbystřili jsme. Prvním varováním pro dotyčného byl paprsek reflektoru (tomu se nedala říkat čelovka), který Lukáš vyslal tím směrem. Světýlko se pozastavilo, ale nezhaslo. Laborovali jsme dál, kdo by to mohl být. Lukáš znovu provedl osvětlení narušitele. Jednalo se o jednu osobu v tmavém oblečení.

Abychom dostáli účelu a uchránili památník před nenechavcem, Roman začal pomalu sahat k pravému boku. První prý půjde do vzduchu, snad si to dotyčný pomůže. Když ne, druhá bude mířená. Napětí a vzrušení přerušil čísi dotaz. "Kde je vlastně Natálka?". Všichni jsme zrakem pátrali po našem ležení a hledali spolubojovnici. Záhada byla vyřešena. Ne zrovna maskovaným narušitelem byl jeden z nás. Naše počínání nezůstalo bez odezvy. Když se Naty vrátila k nám, nešetřila chválkou a ptala se, který blbec ji nenechá ani v klidu si zavolat a musel jí neustále oslňovat světlometem.

Kolem sedmé jsme ohnivý sněm ukončili, z důvodu klesající teploty a sílícího pofukování větru a zalezli si do spacáků. Někteří jedinci do plátěného obydlí. Během pár minut se v prostoru státních hranic rozprostřelo ticho přerušované jemných chrápáním kohosi. My jsme zavřeli očka až po shlédnutí večerního promítání. Tentokráte nás svými výstupy bavil pan Menšík v roli uvaděče Silvestrovského večera roku sedmasedmdesátého.

Při trochu namáhavém (neumím se tak pěkně oblékat ve stísněných prostorech jako Lukáš) výlezu ze stanu se mi naskytl úžasný pohled. Že bylo kolem dokola bílo bych zmiňoval asi naprosto zbytečně, ale tomu všemu vládla modrá obloha bez mráčku a za kopci pomalu začalo vykukovat slunce. Den jak vymalovaný. I teplota přidávala na příjemném zážitku.

Zatímco my s Lukášem jsme již poskakovali po place, ostatním se z jinovatkou pokrytých vzducholodí moc nechtělo. Vlastně jeden člen expedice byl ještě čilejší, než my. Scooby. Nakonec se krátkému období mrznutí vystavili všichni a kolem ohniště to zase zase žilo. Pekly se buřtíky, vařila se káva i sdělovali se dojmy z předchozího večera a právě skončené noci. S naplněnými žaludky jsme s Lukášem začali pomalu balit. Přece jen, čekalo nás oproti ostatním náročnější skládání a balení.

Během uskladňovacího procesu jsem měl možnost, díky Lukášově sebeobětování (to je kamarád), použít nově opatřenou lékárničku. Přišel naprosto nevině za mnou s tím, že by potřeboval kousek náplasti na prst. Když se nadšeně vrátil s červenou brašničkou a ptal se ho, co se stalo, odpověděl mi, že si zadřel třísku. Protože mi bylo divné, kdy si během noci mohl způsobit takové zranění, ptal jsem se dál. A kdo se ptá, hodně se dozví. Náplast nebyla na ošetření místa vniknutí dřevěné špony. Ale Lukáš jí chtěl proto, aby zamezil možným nečistotám vnikajícím do mírně zhnisané rány, která se zanítila poté, co se v ní rýpal nožem, aby vytáhl tu třísku. Jak vidno, rád se staví výzvám vstříc.

Když jsem pozoroval ostatní, jak vměstnávají spacák do obalu a následně do batohu, zjistil jsem, že to nedělám špatně. Nic jsem nepřehlédl, nic si nejde ušetřit. Je to prostě otázka sil a času. Jakmile zmizely spací pytle v útrobách krosen, dobalení bylo otázkou chvilky. Při zapínání vršku batožiny mi bylo divné, že objemově je toho stejně, možná i více. Tahle záhada neležela v mé hlavě moc dlouho. Sice jsem několik položek ujedl, ale aktuální teplo zapřičinilo, že pár hadrů, které jsem měl předtím na sobě putovalo do zádového zavazadla. Dokonale jsme skryly stopy po našem působení (vtip), uklidili jsme (to není vtip), pořídili pár dokumentačních snímků u památníku pana generála (aby nám lidi věřili) a plácek nadobro opustili.

Cesta z kopce ukázala se být namáhavější s někdy i nebezpečnější, než sobotní stoupání. Kombinace zimy a sluníčka vytvořila na pěšinách hezké klouzačky a pro mě byl každý krok velkou výzvou, jestli neskončím na zadku. S bagáží na hrbech se stabilita hodně špatně udržuje. Několik členů nakonec podlehlo a dřeplo si. Naštěstí vždy bezpečně. Klouzavou cestou ale využily slečny i k potěšení. Obyvatelům Bystřice muselo být krapet divné, když spatřili vojáka(čice) na igelitu, jak si to sviští po ulici. Na druhé straně Zuzka s Lenkou se cesty nebály, my jsme našlapovali jak důchodci.

V nepravidelném pochodovém tvaru jsme dosáhli starého známého bowlingu. Tam naše cesta skončila. Díky předvídavosti jednoho z vojáků nezůstala všechna auta v Návsí, ale jedno bylo přistavěno právě sem, do Bystřice. Nemuseli jsme se tedy trmácet dalších pár kilometrů k nádraží, kde naše štreka započala, ale řidiči se nasoukali do jednoho vozidla a ostatní se uvelebili na terase před podnikem. Před samotným odjezdem vodičů padla nabídka, že bychom se mohli v restauraci stavit ještě na oběd a prodloužit si tak společné chvíle. Skupinový souhlas. Jen Natálka oznámila, že se k nám už nevrátí a pojede trávit neděli bez nás. Jedno auto odfrčelo, pět se jich vrátilo. Vydali jsme se do lokálu a zasedli všechny nerezervovaná místa. Při výběru krmi jsme si nemohli všimnout, že v sousedním salónku se připravuje svatební hostina. Chvilku jsme rozmýšleli nad tím, že bychom se mohli zdržet, ale cesta domů byla dlouhá a zítra nás čekali v zaměstnání.

Jak jinak, s Lukášem jsme seděli spolu. Dokonce u dvoumístného stolu. Bohužel nikdo nepochopil naše nadšení v okamžitém sdílení snímků a znovu jsme se stali terčem posměchu (a proto s touhle partou tak rád jezdím). Objednali jsme si, rozhodně se nešetřili a hovor zřídl až s prvním přineseným talířem. Vzhledem k tomu, že je restaurace vůči Praze trochu z ruky, nebudu se snažit Vám jí doporučit. Každopádně jsme si moc pochutnali a přecpali se. Navíc potěchu oka přinesl i pohled na lístek. Za polévku, hlavní jídlo, půllitr Kofoly a vídeňskou kávu jsem zaplatil dvě stovky. Krása. Už jsme měli zaplaceno a chystali se k odchodu, když jsme spatřili prvního svatebčana. Jedna starší paní o berlích, za ní kulhavá postava. Zhodnotili jsme s Lukášem situaci tak, že se nejspíš jedná o Diamantovou svatbu. Touha zúčastnit se okamžitě opadla.

Kolona se vydala na poslední společnou cestu. S mezizastávkou na benzině (plynárně) u "veselé Polské babči" jsme se na jeden zátah, s občasným použitím vysílaček, přesunuli až k Brněnské pumpě. Tam proběhlo velkolepé rozloučení (za okukování nechápavých civilistů), ukončili jsme rádiový kontakt a každý mířil do Prahy na vlastní pěst. Při jízdě jsme vyposlechli jednu detektivku, jedno psychodrama a jednu jakousi historicko-současnou scifárnu. To nám stačilo až do Prahy. Lukáš mě vyhodil před barákem (jako on to tradičně dělá) a po rozloučení odfrčel domů. Přeci jen, byl už večer a jeho čekala ještě dlouhá cesta.

Chtěl bych moc poděkovat všem zúčastněným za skvělý víkend. Nevyplnili se mé obavy a strach z mrznutí, jak tomu bylo předminulý rok. Místo toho jsem prožil krásných pár dní volna a odpočal si. Děkuji taky výrobci vojenského spacáku, který odvedl výbornou práci a spal jsem v teple a suchu. Jen kdyby ta obluda nebyla tak velká.