Od poloviny prosince jsem měl dovolenou a mohl být součástí příprav hned od začátku. Největší část práce proběhla vždy poté, co jsme dali holkám dobrou noc a ony usnuly, anebo brzy ráno. Jen tehdy bylo možné se na delší dobu, než pár minut, věnovat souvisle čemukoliv. Právě ve čtvrtečních brzkých ranních hodinách balila Lucka obsah tří plných tašek. Obsahem nebylo nic jiného, než hračky nejrůznějších velikostí, barev a tvarů. Večer před Štědrým dnem pak manželka ozdobila stromeček (mě to neba).

Nový, zelený, kuželovitý, zhasnutý objekt, zabírající v obývacím pokoji nepřehlédnutelně prostor, neušel pozornosti ratolestí hned při prvním ranním krmení. Terezka se rozsvítila a nespouštěla z nastrojené jedličky (i když umělé) očka. I v průběhu mléčného tankování musela být čelem ke stromku. Julinka sice takové nadšení neprojevila, ale při pohledu na něj se rozpovídala. Starší ze sester bere vše s rozvahou. Stromek měl u holek jednoznačně úspěch.

Další úkoly, jakým bylo vytvoření bramborového salátu, naporcování kapra a tradiční výroba svícnu, byly prováděny v časových mezerách, kdy holky nevyžadovaly naší pozornost. Samozřejmě tím nemyslím, že by spaly, protože jim pokaždé stačila slabá půlhodinka a daly se do brebentění. Mluvím o tom, že vískání a brekot nepřesáhly únosnou mez, anebo o jednorodičovské procházce, aby druhá polovička mohla pracovat. Nakonec, díky skvělému načasování a využití každé minuty, se nám podařilo vše stihnout.

Dlouho zažitý denní rituál jsme nechtěli nikterak narušit, ale současně jsme nechtěli holčičky okrást o jejich prvního Ježíška. Harmonogram jsme tedy trochu upravili a po jejich večeři (i ony měli rybu a cosi z bramborového salátu, jen v kašovité konzistenci) jsme jim sehráli vánoční divadélko. Nanosili jsme krabice pod stromek (ten se začal trochu ztrácet), mamina rozsvítila stromeček a já zazvonil. S dcerkami v náručích jsme se stejným údivem, jako měly ony, vkročili do obývacího pokoje a rozplývali se nad Ježíškovými dary.

Každou z holek zajímalo něco jiného. Julinka hned pochopila, že ty zabalené krabice na zemi tam nebudou jen tak pro nic za nic a měly by se prozkoumat. Terezka se věnovala své velké vášni. Světýlkům. Abychom netrávili u stromečku příjemné chvíle až do ledna, začali jsme s přerozdělováním a rozbalováním. Bylo až k neuvěření, jak hodné musely být ty dvě těch pár měsíců v roce. Jeden dárek střídal druhý a kolem holek a mámy se vrstvily hračky, oblečení a předměty pro běžný miminkovský život. Kolem mě povážlivě rostla hromada balícího papíru a krabic.

Poslední dárek jsme rozbalili právě ve chvíli, kdy už začínaly být holky unavené. Rychle jsme je vykoupali, v pyžamkách uložili do postýlek a popřáli jim dobrou noc. První vánoce na nich patrně udělaly silný dojem, protože uklidňovat, vracet dudlík a přikrývat jsme běhali ještě pětačtyřicet minut po zhasnutí.

Nastala druhá část Štědrého večera. Rodičovská. S Luckou jsme povečeřeli a spokojení i když lehce (no, tak lehce zase ne) unavení se posadili ke stromečku. I my jsme museli být hodní, protože jsme na dárcích našli svá jména. Kochali jsme se dárky i novou pohádkou a se závěrečnými titulky šli spát.

Krom jiného, byly holky obdarovány sešívanými (Slávistickými) dupačkami, aby se staly plnohodnotnými členkami rodu a věcí denního použití pro vyšší úroveň (co se věku týče). Dostaly hrací krtečkové nočníky a další krtečkové hračky (není třeba asi připomínat, jaké že animované postavičky je babička velkým fandou). Vzhledem k tomu, že jsme měli všechno přichystáno, užívali jsme si vánoční pohodičku. Rozbalování navíc proběhlo i u dospěláků. I přes špatný pocit, že jsem se včera stláskal sladkým, jsem celkem úspěšně pokračoval. Cukroví se nedalo odolat. Ještě i babička přinesla krabici na ochutnání (s Vánočním štrůdlíkem). Vnučky měly tu nejlepší náladu, jakou mohly mít. Vyprávěly na celé kolo a smály se co to dalo. Dělaly tak radost jak dědovi, tak i babičce, na kterou se minule spíše mračily. Odpoledne i večer se tak povedl na jedničku.

Šestadvacátého jsme se hned po dopolední svačině (druhé snídani) sbalili a odjeli za babí. Ta se na holky těšila už od Mikuláše (na řev u jídla se hodně rychle zapomíná). I tam se stavil Ježíšek a pod nádhernou jedlí, vysokou až ke stropu, navršil dárky. Na programu ale nebylo nicnedělání, sledování pohádek a zobání cukroví (no, to vlastně ano). Ve Štěpánův den holky objížděly, anebo byly objížděny, širokým příbuzenstvem z matčiny větve.

První návštěvou byla prababička (budu to brát z pohledu dcer) s tetou Janou. Sláva, na světě jsou první hračky vydávající elektronické zvuky. Na mačkacího pejska a pejskovou, které dostaly holky doma, jsem nezapomněl, ale ony nehrají, mluví. Jak to tak Julinka s Terezkou zkoumavě prohlížely (a občas něco zmáčkly), pokojem se místo koled rozprostřela zhudebněná říkanka o šikovném pavoučkovi. Následoval "veselý námořníček" a poutavé pojednání o myšce zavřené v hodinách, jehož významu jsem vůbec neporozuměl. Holky byly u vytržení. Chrastítko, anebo pískací zajíček byl rázem zapomenut. V tištěných spojích je budoucnost. My jsme pozorovali holky se stejným zaujetím a byli spokojeni. Tedy do té doby, než zařízení dalo znovu do placu pavoučka. S maminou jsme na sebe mrkli a beze slova potvrdili svá přání. Snad nás to brzo nepřipraví o rozum.

Po obědě, jak holek, tak našem (my měli luxusní svíčkovou) jsme vyrazili k prababičce a pradědovi. Kdo by to byl čekal, scénář na chlup stejný. Šup s holkama ke stromečku a rozbalovat. Říkal jsem, že musely být moc hodné. Vzhledem k tomu, že počet dárků již počal přesahovat dvě desítky (pro každou), začalo mi v hlavě vrtat, jestli se Ježíšek neseknul, anebo nezbláznil. Druhá varianta byla tou správnou. První vnoučata a první pravnoučata přijdou jen jednou (i když se jedná o dvojici). Kolem hemžících se holek se vytvořilo kolo přihlížejících příbuzných, které se s přibývajícími hodinami ještě rozšiřovalo. Mě z těch všech plyšáků, kousátek a chrastítek nejvíc oslovila plastová panenka s postavou sněhuláka (koule na kouli), která se pořád vrací do vzpřímené polohy a cinká. Můj zájem nemá za vinu nastupující raná senilita, ale fakt, že jsem stejnou postavičku měl v postýlce i já. Rozradostnilo mě to při myšlence, že nejsem ještě tak starý, když se hračka stále prodává. Pak ale vyhrálo moje pesimističtější já. V každé době, v každém odvětví se přeci po několika generacích vrací zpátky to, co tu jednou bylo. Chmury ale rozehnaly stoly bohatě zdobené cukrovím a chlebíčky.

Protože jsme (spíš holky) měli slíbenou svačinu u tety Ivy, chvilku po třetí jsme se rozloučili se společností u prababičky a pěšmo, holky v kočárku, se vydali k nedalekému novému bydlení dalších příbuzných. Nebudu daleko od pravdy když řeknu, že nadílka skoro nadnášela stříbrno-fialový stromek. Navíc vše bylo přichystáno na příjezd dvojčat i nás. Holky měly k dispozici hemžící prostor v podobě deky, my měli možnost se občerstvit sladkým i slaným. Navíc Lucka převzala roli řidiče, když jsem přijal nabízené pivko. Chvilku jsme probírali události uplynulé i budoucí. Pak mě dostal na starosti (k jeho velké radosti) Filip, mladší syn Ivy a Jirky. Jednak si prý budeme moci pokecat o armádě (oba bratři jsou nadšenci militarismu) a jednak mě alespoň provede po domě.

O vojenských věcech mluvil spíš Filip (já tomu houby rozumím), stejně jako o akcích, kterých se s bratrem účastní. Když mi sdělil, že na příští víkend plánují s partou přechod Brd s dvojím přespáním, obdivoval jsem ho. Na mě už zima a choulení se ve spacáku moc není. Kolaudace místností pak proběhla velmi stručně. Když Filip otevřel dveře do koupelny, prohlásil jen "koupelna", když mi ukázal bratrův pokoj, pronesl "tady spí brácha". Samozřejmě jsem to chápal. Koho by bavilo camrat po baráku a vykládat něco starochovi, kterého si vzala starší sestřenice. Navíc Pražákovi a neSlávistovi :).

Při návratu z prohlídky sice holky ležely na stejné dece, ale širé okolí bylo poseto hračkami. Další bláznivý Ježíšek. Jako poděkování za kopu věcí holky poděkovaly poněkud netradičně. Postupně vykouzlily v pleně překvápko a nechaly se od Ivy přebalit. Jirka naši výchovu zhodnotil jako nevyhovující, ale vzhledem k úsměvu, který mu při tom zdobil obličej, jsem to nebral nikterak tragicky. Dobře, polepšíme se, naučíme je děkovat.

Černo sídlící za okny oznámilo, že je nejvyšší čas se odebrat domů. Abychom nemuseli kočárkovat po tmě k autu, Lucka přistavila vůz k nám. Naložili jsme se a odfrčeli k babí. Tam proběhla bleskurychle příprava na večeři, holky dostaly najíst a pak se co? No samozřejmě,se šlo rozbalovat. Něco na sebe, něco do pusy, něco na nožky. Ježíšek také přinesl holkám něco nekousacího, nehracího a neplyšového. Krychlovitý dárek odhalil po rozbalení houpačku. Vlastně dvě, abych byl přesný. Tam nahoře zřejmě nejsou podporovány rozpory v rodině a odsuzují se hádající sourozenci. K čemu to plastové sedátko na lanech je holky netušily až do té doby, než provazové konce připevnil Michal na futro a slečny se poprvé zhouply. Výraz překvapení a údivu se po prvním kmitu změnily v radost. Jak Terezka, tak Julinka měly pusinku od ucha k uchu a houpání doprovázely radostným smíchem. Bylo to více než jasné, houpačky jsou super.

Nerozbalených balíčků nadepsaných "malá malá" a "velká malá" bylo pod jedlí dost. Spousta zážitků dnešního dne ale holky přemohly a po rychlém koupání šly holky do hajan. Já jsem zdlábnul misku chlebíčků a s občasným pohledem na promítanou pohádku jsme se propovídali až ke spánku.

V úterní ráno si dcerky dorozbalily zbytek dárků, které čekaly pod stromečkem. Krom dopolední návštěvy prababičky, která si chtěla holky ještě jednou užít (a kterou holky prospaly) a večerního stříhání Jirky (a mě) byl den odpočinkový. Mít více příbuzných, sotva bychom se vešli s těmi všemi hračkami do auta. Rodinný život se dostal zase do známých kolejí.

Všem Ježíškům moc děkujeme. Jak za nás, rodiče, tak za holky. Věcí, které dostaly, bylo neuvěřitelné množství. Díky Vám nemáme jen puzlíky s ovocem, ale i písmeny, číslicemi a zvířátky. K medvíkům Barnymu a Tedymu a zajíčkům Knoflíčkovi a Banymu přibyly další kamarádi. Šašíci dvou tváří, nanynky, krtečkové, kachničky, sobík, žabička, kravičky, oslík, lvíček a kočičky. I při nechtěném zavadění (to se projevilo už při balení) nám doma krom jiného hraje kravička s kočkou. Komín můžeme stavět až na měsíc a jejich malé oblečky se začínají roztahovat už k mámě do skříně.

Co se mně týče, já jsem nebyl s dárky úplně spokojen. Nedostal jsem to, co jsem si moc přál. Jediné, co jsem po Ježíškovi chtěl byly jen trenýrky a ponožky. Nezklamal mě v tom, že to nepřinesl. Naopak, přinesl. Ale nazlobilo mě to nedodržení toho JEN. Místo dvou měkkých dárků jsem totiž nalezl pod stromečkem(y) i další dárky. Samozřejmě si dělám legraci. Moc děkuji za bohatou nadílku i možnost krásného prožití svátků. Doufám, že i Vám se Vánoce vydařili a spokojeně jste je prožili přesně tak, jak jste si přáli.

Nemám na mysli změnu v tom smyslu, že bychom se s Luckou vydali na taneční parket, anebo se rozhodli pařit až do rána. Změna byla pro nás v tom, že se jednatřicátého většinou ulice mění v bojové zóny, všude to střílí a bouchá a nikdy předtím jsme neověřovali, jak se zachová malinký človíček při ohňostroji v plném proudu. Co se příprav týče, nedělali jsme si s oslavou (jídlem a pitím) velkou hlavu. Přechlebíčkovanost z předchozích návštěv nám vzala chuť s něčím se patlat (já jsem to navrhl, Lucka souhlasila) a něco tekutého se u nás také najde. Krátce po obědě jsme vyrazil na krátkou procházku. Byla zima, bylo hezky a bylo to akorát. Právě v okamžiku, kdy jsme se vraceli domů, začala prskat první pyrotechnika. S pár pytlíky něčeho slaného a velmi nezdravého jsme se zavřeli doma a hodlali nevycházet.

Holkám randál nevadil. Zřejmě to bylo kvůli jejich silnému spánku, anebo jejich hlasitějšími hračkami. Naše slečny jsme vykoupali, uložili a po chvilce napjatého sledování chůvičky, jestli nevydá zvuk, započali s čekáním na konec roku.

Chvilku jsme sledovali nabízený televizní program, ale dlouho to nebylo. Obložili jsme se pitím, sladkým i slaným zobáním a pustili si vlastní biograf. Já jsem si ovar k večeři vylepšil nealkoholickým pivkem a s Luckou pak upíjeli vínko. Díky tomu všemu ubíhal čas o poznání rychleji a rozhodně příjemněji. Když se frekvence ran za okny zvýšila, zbývalo do půlnoci zhruba třicet minut. S Luckou jsme se shodli na tom, že kvůli jednomu malému ťukanci nebudeme načínat celou lahev šampaňského a cinkneme si aktuálním obsahem. Pár vteřin jsme s napětím pozorovali hodinový strojek a se začátkem rachejtlového šílenství se odebrali na balkon a připili si. Bohužel kochat se nebylo čím, protože nad sídlištěm vládla mlha a nebylo vidět ani na protilehlý dům. Barevné kreace tedy spíš připomínaly ozvěny války. Jen rány a blýskání. Jako uvědomělí rodiče, na které čekají i v roce 2017 povinnosti (hned v šest ráno) jsme si zalezli do postelí a usnuli.

Holky to nakonec přečkaly bez potíží. Samozřejmě párkrát si zabrblaly a muchlaly se, ale žádný velký křik způsobený děsivým probuzením se nekonal. Já jsem si Novoroční probuzení pochvaloval. Nic mi nebylo, hlava nebolela, vyspalí jsem v rámci možností byl. Jak já jsem mohl být tak hloupý, bezhlavě oslavovat a pak se prvního jen litovat? Prostě nezkušené mládí...

Odpoledne se obloha vyčistila a vysvitlo sluníčko. Moc se nám při pohledu na teploměr nechtělo (ukazoval pod nulu), ale i ve sváteční den jsme holky nabalily a šli se s nimi projet. Ulice byly vylidněné, bez života, bez hluku. Prošli jsme se v Ďáblickém lese a se spoustou fotek se po dvou hodinkách vrátili domů.

Tím celá moje dlouhá, šestnáctidenní dovolená skočila. Ani nevím, jak to uteklo. Bohužel, když jsme jednotlivé dny počítali s Luckou, sedělo to.

A co se odehrálo před příchodem Vánoc? Samozřejmě nemohla chybět klasika. Vymýšlení dárků a kupování dárků. Lucka mi každoročně s tímto traumatem pomáhá a ani letos tomu nebylo jinak. Když jsem už třetí den v kuse chodil doma s tím, že nemám dárky a nevím, co koupit, posadila mě na židli a pokládala mi záludné otázky a hledala na ně odpověď. Spousta z nich jsem zavrhl, u některé jsem zavrhl až po krátkém zaváhání, ale nakonec se to Lucce podařilo. Dostala ze mě seznam věcí, které by mohl Ježíšek opatřit.

V dnešní době, kdy je možné vše pořídit s dostatečným časovým předstihem a vyhnout se tak frontám, jsem překvapení kupoval pár dní před Vánoci a vyzvedával si je v nejzprofanějším obchodě s elektronikou (a vším možným), anebo na poště. Prostě blb. Nebylo by to ale tak hrozné, kdybych do toho obchodu nemusel třikrát. To jsem megablb. Naštěstí všechno dopadlo dobře, dárky jsem opatřil, i když s jedním se Ježíšek zpozdí až do začátku ledna (na krámě měli dovolenou).

Mezi těmito dramatickými zážitky bylo ale i několik odpočinkových a velmi pozitivních. Jedenáct dní od začátku prosince k nám zavítal na krátké kafe Lukáš. Protože spěchal na melouch, moc dlouho se u nás neohřál. I tak to bylo milé.

Přesně týden před štědrým dnem, tedy sedmnáctého, k nám zavítali odpoledne mí rodiče. Přišli se podívat na vnučky a mě přišli obdarovat k druhým osmnáctinám. Krom jiného jsem dostal ten nejkrásnější narozeninový dárek. Mamka mi udělala babiččin dort (malakov). A stejně, jako pokaždé, i letos se jí moc povedl. Hlavním tématem nebylo samozřejmě nic jiného, nežli holky.

Díky Jindrovi jsme ani letos nevynechali každoroční (tentokrát už čistě otcovské) setkání betlémáků. Již zmiňovaný Jindra, Venca i Kubík (samozřejmě i já) si v koloběhu Vánočních příprav a rodičovských povinností udělali na jeden večer volno a mohli jsme se sejít dvacátého prosince v Hlávkově Dvoře. I když jsme se hned na začátku domluvili, že se nebudeme bavit o dětech a rodinném životě, nevydrželi jsme to dlouho. Už po pár minutách jsme probírali, čí syn co snědl, kdo jak odmlouvá svým rodičům a jak bude probíhat Štědrý den. Zatímco kluci už vyprávěli o vylomeninách svých ratolestí, já jsem přispíval do debaty pořád tím samým. Přebalování, krmení, spaní.

Nálada byla skvělá, pivko chutnalo a jelikož rezervace byla v nekuřácích, příjemnou atmosféru jsme si mohli vychutnávat z plných plic. I když ty-tam jsou časy, kdy jsme společně studovali a viděli jsme se skoro každý den, není nynější dlouhodobější odloučení nikterak cítit. Pořád se umíme smát na celé kolo a za pivko taky umíme vzít. Jen tak dál kluci.

K naší velké radosti nás Lukáš navštívil ještě jednou. Tentokrát nepřišel s prázdnýma rukama a na chvilku, ale přinesl nám dárky pod stromeček, mě obdaroval prďáckým trikem k narozeninám a setrval u nás déle než minule. Na začátku jsme probrali pochodové možnosti a plány pro nadcházející rok. Poctivě jsem si všechno poznamenal do kalendáříčku. Pak, po chvilce společenského debatování u kávy, se zrodil plán společného (Lukášova a mého) cestování po krásách večerní Prahy. Když nám sdělil, že potřebuje vyzvednout na opačném konci hlavního města chlupatého domácího mazlíčka (činčilu), požádal jsem ho, jestli by mě nevyhodil za mostem (Barikádníků). Odpoledne mi totiž přišlo oznámení o uložení zásilky. Lukáš zapřemýšlel a rýsovala se pouť. Vyrazíme společně, nabereme činčiláka, pak mě odveze do Holešovic a nakonec hodí zase před barák.

Sice jsem postrádal užitek a přidanou hodnotu pro Lukáše, že kvůli své jedné cestě bude jezdit po Praze, ale když mě o tom opakovaně přesvědčoval, smířil jsem se s tím. Aspoň budeme mít více času si popovídat. Jakožto spolujezdec jsem dostal velký úkol připravit pro chlupáče lože. Zatímco se Lukáš prodíral předvánočními ulicemi, já jsem řezal čmuchací díry do krabice a sypal piliny. Celé moje úsilí se nakonec ukázalo být zbytečné, protože máma činčilová své potomstvo předala Lukášovi ve vlastním obydlí.

S neustále vyčuhujícím čumáčkem z krabice, kterou jsem měl na klíně, jsme se vraceli zpátky. Krom toho, že jsem si mohl vyzvednout zboží, byla pro mě cesta i naučná. Lukáš mi ukázal, že do Holešovické tržnice vede víc vjezdů a mnou doposud neznámý navíc poskytuje daleko více parkovacího prostoru. A člověk se ocitne rovnou u pokladen a nemusí procupitat celou Alzu (aj, teď jsem se prokecl). Lidu bylo vevnitř celkem dost (kdo by to byl tušil, těsně před Vánocemi), ale všechny fronty mizely rychle. Za pár minut jsem vyfasoval balík a my prchali pryč. Činčilák poslušně čekal a známky života také projevoval (a to Lukáš ověřil mou pozornost nenápadným ucpáním činčilových průduchů). Zbývala už jen společná cesta k domu a s přáním krásných Vánoc jsme se rozloučili.

Všem čtenářům přeji krásný nový rok 2017, plný radosti, spokojenosti a dobré nálady.