Termín jsme vybrali celkem snadno a rychle. Když není z čeho vybírat, volí se jednoduše. Jelikož počet přihlášených (včetně možných) se pohyboval mezi sedmi a osmi lidmi, hledal jsem přístřeší, pod kterým bychom mohli složit hlavy. To bylo krapet obtížnější. Pro první návrh jsem nechodil daleko. Rozpomenul jsem se na krásné prostředí Jizerských hor a napsal do Pily. Bohužel jsem dostal zanedlouho odpověď s tím, že v dohodnutém termínu volno není. Rozpoutal jsem tedy mailem bouřlivou diskuzi na téma hledání ubytování. Odpovědí přišlo několik, reakcí na odpovědi také a já jsem všechny příspěvky četl tak nějak povrchově. Jediné, co mi utkvělo v hlavě byl název Orlík. Od té chvíle jsem tedy počítal s tím, že jedeme do Píseckého kraje. Objednal jsem chatky pro sedm lidí a byl velmi spokojený.

První, kdo si jisté neshody všiml, byl Lukáš. Chválil, že máme vystaráno s noclehem, ale pochyby vznesl nad tím, jestli je rozumné šlapat z Trutnova k Vltavskému hradu. Samozřejmě, byla by to výzva (a on výzvy rád), ale dvousetkilometrový výlet prostě nedá. Vysvětlil mi, že na Zvíkovský most mám zapomenout a rozhodně se akce nebude pořádat hodinu od Prahy (jak jsem také několikrát opakoval). Připomínku na stejné téma jsem pak slyšel od většiny přihlášených, ale vzhledem k odeslané záloze a nedostatku času jsem již nic neměnil. Co máme, máme. Musíme si s tím poradit.

Během dnů, které zbývaly do osudného pátku jsem zjistil, že odjezd a pobyt bude trochu zamotanější. Lukáš a Míra nás opustí již v sobotu. Lukáš bude nečekaně (ale plánovaně) povolán do zbraně v rámci poplachu a Míra jede na svatbu (cizí). Martin, protože se vrací z motorkářského řádění v zahraničí, přijede možná v pátek, možná až v sobotu. U ostatních se lišil pouze čas příjezdu, jinak nic. Aby toho nebylo málo, nade mnou se velký vykřičník značící mojí možnou absenci rozsvítil také. Bylo to v tu chvíli, kdy mi Lucka oznámila, že tentýž pátek, co máme odjíždět, budou holky propuštěny z nemocnice. Naštěstí mě Lucka hned ujistila v tom, že s klukama určitě pojedu, jen budeme muset trochu upravit plán. Znamenalo to nejít v pátek do práce, stavit se na otočku v Hořovicích, nabrat škvrňata, vysadit je i manželku u mamky a fičet zase zpět. Trochu komplikované, ale zadařilo se.

S Lukášem jsem se potkal na parkovišti před naším domem. Dali jsme kafe, já domluvil (no, zavolal jsem a předal hovor řidiči) místo setkání a pak, s naladěnými vysílačkami, flaškou a dobrou náladou, vyrazili k tvrzi Hammer. Lukáš, spokojený, že jsme se vyhnuli pátečním kolonám v centru Prahy, já nadšený, že už jedeme. A ze vší té spokojenosti se patrně vytratila ostražitost a Lukáš si odbočky na Hradec všiml až ve chvíli, kdy jsme jí míjeli. Lehce zaklel, překalkuloval odhadovaný čas a pokračoval v cestě. Jenže. Začíná nám léto, dovolené a cestářům hlavní směna. Díky rozkopanému Čerňáku nebyla obyčejná otočka možná. Řidič však neztrácel hlavu. Vzal to přes Běchovice (trochu přidupl plyn) a na místo jsme se dostali. I když s malou časovou ztrátou. Se Zdendou jsme se přivítali, předali mu vysílačku a coby kolona opustili hranice Prahy. Vstříc dobrodružství.

Rádiová komunikace mezi vozidly nenesla ani jeden ze standardů vysílání. O doporučeních, nebo snad pravidlech se nedalo ani mluvit. Prostě jsme komentovali všechno a pořád. Ale účelem nebylo obstát ve zkoušce rádiového provozu, ale nudnou, dvouhodinovou cestu si zpříjemnit. A to se nám povedlo na jedničku.

Kolem páté se nám přes mobilní zařízení ozvala i další posádka vozu. Milda s Jiříkem vyráželi. Zdenda potvrdil, že i Míra je na cestě a Martin svou páteční přítomnost také potvrdil. Zatím ještě nebylo záhodno nic zakřiknout, ale vyvíjelo se to dobře. S mírnou čekačkou před a za Hradcem jsme se stále blížili k naprosto černé obloze (neříkal jsem to s tím zakřiknutím?). Párkrát trochu sprchlo.

Když už se vzdálenost od cílového místa nerovnala stovkám, ani desítkám kilometrů, začali jsme hledat ukazatele. Už jsme byli na solidní dostřel, když si dopravní značení rozporovalo s navigací. Zelená šipka na displeji jasně ukazovala na silnici, které kraloval zákaz vjezdu. Chvilka váhání, nádech, zavřít oči (samozřejmě jen obrazně) a byli jsme tam. Dorazili jsme do kempu Dolce. Kluci zaparkovali co nejblíže největší budově a vydali jsme se pátrat po recepci. Místo toho jsme našli několik svatebčanů postávající před restaurací, jak pobaveně sledují naše bloudění. Naštěstí nebyl jejich stav v takovém rozpoložení, aby nám nedokázali odpovědět. Recepce je na druhé straně kempu. Přesně tam, kam bychom přijeli, kdybychom nevjeli do toho zákazu.

Přesunuli jsme se k bráně připomínající hraniční přechod, já vyhrabal papíry s objednávkou a vstoupili jsme. Celou místnost obývali pouze dva zaměstnanci. Sedící mladík (myslím, že měl pod nosem jemný náznak fousků) a slečna ve fialových šatech s nepřehlédnutelnou předností (vlastně dvěma, levou a pravou). Přesunuli jsme se k nim, já jim podal papíry a čekali na vyřízení. Z celé registrace by byl prvotřídní sitcom, kdyby to někdo točil. Zatímco hoch se snažil pokládat otázky a směřovat naší pozornost jeho směrem, naše oči bloudily na jedno místo. Já jsem na recepčního tu a tam mrknul. Ne snad kvůli mravním zábranám, ale protože jsem v tom měl prachy. Zdenda zjistil, že název kempu se čte česky Dolce, ne Italsky Dolče. Lukáš s tím nesouhlasil a prohlásil, že by název rovnou pozměnil na Dvorce.

Kluk s papírováním bojoval statečně, ale mírně v náš neprospěch. Chtěl po nás totiž doplatit ubytování pro osm lidí. Zapomněl jsem na fialové ženství a pustil se do administračního boje. Prstem jsem šermoval nad ciframi objednávky a odkazoval na číslici sedm. Můj výpad byl asi silný, protože bylo po boji. Oba příslušníci recepce dali hlavy dohromady a kalkulaci předělali. Výsledek se mi líbil víc. Ale aby toho nebylo málo (z nás si nikdo kořena dělat nebude), požádali jsme o další změnu ubytování a dva dospěláky z neděle odhlásili. To už u pultu byla přítomna jen holčina a cvakala do počítače. Mladík pochopil, že je tam zbytečný a někam zmizel. Na druhý pokus (první byl dražší než původní) jsme dostali fakturu, doplatili zbytek a obdrželi čtyři klíče.

Naše chatky (i když jsme původně snili o jiných) stály hned na louce pod recepcí. Zaparkovali jsme auta, odemkli ubytování a zkontrolovali okolí. Během rekognoskace jsme objevili ohradu s domácí zvířectvem. I když spárováno to bylo nějak prapodivně. Za plotem se procházela lama a z chajdy vylezl kozel. Kdo byl taťka a kdo mamka jsme neřešili. hlavně, když jim to klape. Rozhodili jsme si místa. Lukáš a já v jedné boudě, vedle nás, zdí oddělení, budou Zdenda s Mírou. Poslední ze jmenovaných dorazil chvilku po nás. Když jsme ho hned po zaparkování poslali k registraci na recepci, vrátil se až po deseti minutách s nadšeným výrazem.

Protože jsem sice vzal pumpičku, ale neměl jsem šlahounek, čekání na další auto se obešlo bez kopání. Zevlili jsme a zanedlouho se dočkali. Milda s Jiříkem. Jelikož Martin avizoval svůj příjezd později, byli jsme na první pivko kompletní. Samozřejmě i právě dorazivší jsme poslali do recepce a ti se vrátili se stejným výrazem. Očividně za pultem obsluhovala ještě slečna. Jiřík požádal, jestli bychom mu nepomohli s věcmi, aby se ubytoval. Samozřejmě jsme souhlasili, ale netušili jsme, že si přivezl celosezónní rybářskou výstroj (včetně gumáků). Sice jsme šli každý třikrát, ale zvládlo se to. Vzhledem k chladnějšímu počasí jsme se přioblékli a vydali se do centra dění.

Restaurace nepremávala. Sice fungovala, ale byla rezervována pro svatbu. Z toho vyplývalo, že jedinými možnými nalévacími a občerstvovacími místy jsou stánky u rybníku. Nic jiného v okolí nebylo. Přemístili jsme se tedy na lavičku před ně a objednali si pivka a někteří odvážlivci (každý z nás se k tomu rozhodl) i něco k jídlu. Zatímco piv bylo na výběr nemnoho (jen Svijany a Krakonoš), nabídka jídel byla plná cedule. Navíc byla velmi pestrá. Smažené tohle, smažené tamto, smažené tohle s tamtím, smažené toto v housce. Navíc každá položka byla vydatně (to jsme si všimli pak) zapatlaná tunou majonézy. Položili jsme si mastný základ pro pití (a žaludeční vředy), obývali jeden stůl a povídali si. O čem, to je buď tajné, anebo si to nepamatuji. Na samotném začátku našich rozhovorů se mi rozezvučel mobil a v něm Martin. Byl na místě. Navedl jsem ho, ubytoval a přivedl k nám. Byli jsme všichni a zábava se konečně rozjela do plných obrátek.

Pozorovat návštěvníky i obsluhu tohoto kempu byl zážitek vskutku netušený. Obě strany okýnka ředili krev alkoholem a proto bylo možné vypozorovat i v krátkém časovém horizontu jisté duševní nevyrovnání. Jako první jsme si všimli svědkyně ze svatby, která se snažila hýřit vtipy. Pár panáků jí nejspíše nabudilo pocit, že je neodolatelná a její dvě kamarádky, v podobném stavu, jí v tom ujišťovaly. Na straně prodávající se nedala přehlédnout sestra Báry Hrzánové. Během mého navigování Martina ke klukům zabrousila vybavená slečna z recepce. Co bylo tématem rozhovoru netuším, protože když jsem dorazil já, vypařila se (to je to moje osobní kouzlo).

Abychom se podívali na nějakou tu lahvinku a navíc se trochu zahřáli (venku začalo přituhovat), odebrali jsme se (někteří s půllitry) do chatky. Místnosti pro dvě postele s nočními stolky a jeden malý konferenčák jsme si přizpůsobili podle svého a každý zaujal přijatelnou pozici. Po třech letech své existence byla Hydroonovice otevřena a byl proveden první přípitek (díky Mildovi z plastových kelímků, jinak bychom to asi pili z dlaní) na holky. Krátce jsem vylíčil, jaké to je státi se otcem a co se všechno zatím událo. Bezdětní poslouchali a otcové buď přikyvovali, anebo rozporovali. Pak jsme přešli na jiné, další témata. Milda k tomu vytáhl druhou lahev. A ne ledajakou. Coby znalec a gurmán zakoupil rum Zacapa. Já, jakožto laik jsem to pil jako jakýkoliv jiný alkohol.

Čas od času jsme se šli vyvětrat a zakoupit si pivko ke stánkům. Společnost přidávala na hlase, měla potíže s motorikou a paní šéfová (sestra Báry) i s matematikou. Snažila se nám totiž prodat dvoje Svijany (27 Kč) a jednoho Krakonoše (22 Kč) za krásnou skorostovkovou cenu. Když jsme se snažili upozornit na její omyl, trochu zbrunátněla a začala nás vehementně přesvědčovat, že má pravdu. Kluci nepovolili a nenechali nás okrást.

Mezi probíranými tématy přišla na řadu i bezpečnost a manipulace s osobní zbraní (samozřejmě jen teoretická), odzbrojování a rady ohledně zkoušek k získání zbrojního průkazu. Lukáš celou dobu dozíral na chování ostatních, opravoval je v jejich chybách a přísně nás upozorňoval na nedostatky a omyly. Po několika situacích byly znatelně vidět pokroky a s lehkým přimhouřením oka lze říci, že někteří jedinci byly na držení osobní zbraně výborně připraveni.

Po školení nás Milda opustil a šel se věnovat spánku. Přeci jen, týden v práci je pro nás, postarší, již náročná a odpočinek je hlásí čím dál tím více akutněji. V šesti jsme ještě chvilku pokračovali až do hlubokého rána. Poslední návštěva kiosku (to bylo kolem půl třetí) připomínala cestu peklem. Lavičky byly obsazeny jen velmi sporadicky, ale materiál, který se na nich povaloval, stál za to. Nejvíc nás zaujala sestra Báry (pro změnu), která, zakleslá do jakéhosi pána (nohama i ústy) velmi hlasitě komentovala přání jakéhosi příchozího, který vyžadoval Krakonošovo pivo. Všichni tři jsme to sledovali s otevřenými ústy a obávali se, abychom nebyli potrestáni (například zaklesnutím). Obě výdejní okénka tak obsluhovala školačka. No peklo.

Když jsme se (po hodině pozorování temna) vrátili do chatek, společnost byla rozpuštěná. Rozloučili jsme se, já zaplul do postele a oddal se spánku. První fáze zapíjení dvou malých ratolestí se povedlo na jedničku. Hovořím jen o první části, protože v sobotu jsme měli naplánovaný výlet a v Hydroonovici ještě nějaká ta kapka zbývala. Jiřík, jakožto velký frajer, se dokonce rozhodl, že si ráno sbalí rybářskou výbavičku a půjde nějakou tu podvodní příšerku potahat za rypáček.

Ten depresivní pocit se mě pustil okamžitě, co jsem vlezl ke klukům. I oni nenesli žádné známky společenské unavenosti a jejich dobrá nálada byla na rozdávání (já dostal koňskou dávku). Bohužel na všem to pozitivnu (je sobota, je hezky, je ráno) se stejně nacházela jedna špatná věc. A totiž odjezd Míry. Včerejší akce ho nakonec nepřesvědčila o tom, že by nás neměl opustit. Samozřejmě jsem to chápal. Svatba je svatba. Když nám Míra zmizel z dohledu, nastěhoval jsem se ke Zdendovi. Klíče vyklizeného pokoje, přesně podle striktních nařízení kempu, jsem utíkal odevzdat na recepci. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by se mi stalo, kdybych tak neučinil do desáté hodiny (vzpomínka na rozvášněnou sestru Báry byla ještě živá). Za pultem jsem našel mírně pomuchlanou, neusmívající se a unavenou recepční (tu s přednostmi). Položil jsem klíče na desku a oznámil ukončení pobytu v jedné z chatek. Slečna něco zabručela a já pádil za klukama.

Když jsme se na asfaltu před chatkami sešli všichni, hodnotili jsme noc. Martin byl mírně nevyspalý, Mildovi bylo trochu blbě. S největším překvapením však přišel Jiřík. Fotkou úlovku (co to bylo nevím, nějaký rybák) nám dal jasný důkaz o tom, že dodržel svého slibu a nad ránem (pár hodin po našem odchodu do postelí) se vydal na lov. To chtělo opravdu hodně velkou dávku odhodlání a sebeobětování.

Naprostý souhlas nastal mezi námi v tom, že máme hlad a bylo by dobré se jít najíst. Protože se od včerejška nic nezměnilo (co se týče poskytování občerstvení) a zakoupenou snídani (tu obstaral Milda s Jiříkem) jsme zakusovali (a nakonec sežrali) k rumíčku, museli jsme ke krmelcům. Milda cestou vypadal hůře a hůře. Skoro nemluvil, což je jasný příkaz toho, že je to s tím člověk hodně nahnuté :). Dorazili jsme ke stolkům a dlouhým pohledem na vývěsní tabuli zkoumali, čím bychom si mohli zaplácnout žaludky. Stejně jako včera se nabízelo mraky možností. Bohužel ani jedna nebyla pro nás tou ideální, lehkou (natož zdravou) snídaní. Nakonec jsme si objednali smažený sýr v housce, nějaký ten čajík. Studentka, jakožto jediná obsluha, měla najednou plné ruce práce. Navíc bylo vidět, že se blíží prázdniny. Přeci jen, je to trochu zapeklitý matematický úkon, když si pět lidí objedná pětkrát to samé.

Cpali jsme se. Vlastně všichni kromě Mildy. Ten si jednou kousl a musel si jít zatelefonovat (jakože skutečně zatelefonovat). My jsme zatím plánovali program dnešního dne. Možnosti byly dvě. Jednak výstup na Sněžku, anebo návštěva pevnosti. Krásné počasí a teprve dopolední hodina přidávala na váhy zdolání nejvyšší hory republiky. Do pevnosti můžeme jít zítra, cestou domů. Výsledek byl jasný. Čtyři ruce pro vrchol, nikdo proti, Milda se nezúčastnil, pořád ještě telefonoval. Já jsem byl s výběrem spokojen. Snad dostanu podruhé šanci koupit si magnetku, když to minule (s Martinem a Luckou) nevyšlo.

Oblíkli jsme se, vystrojili a čekali na odjezd. Mildova nevolnost, očividně způsobená včerejším přísunem přepáleného tuku, ho nakonec s námi nepustila. Bílý jako stěna odcupital do postele a šel se kurýrovat. Čtyřčlenný tým se naskládal do Martinova auta a přesunul se (v tom autě) do Pece pod Sněžkou. Na parkovišti jsme zapnuli měřáky, navlékli se do mikin (zcela jiné klimatické podmínky, než v kempu) a vstoupili na červenou trasu. Byla totiž méně schůdná, ale zato prudší než ostatní. Máme prostě rádi výzvy.

Výstup jsme nebrali jako pokus o vytvoření nového rekordu, anebo důkaz o našich fyzických možnostech. Právě naopak. Užívali jsme si to, kochali se krajinou, tvořili dále nepublikovatelné snímky a debatovali o tom, co jsme nestihli včera (a toho bylo mnoho). Trasa pochodu, kterou zvolil Martin, vedla přes Milíře, Richtrovy boudy, Výrovku, Luční boudu až k Slezské boudě na Obřím sedle, odkud to byl jen kousek k samotnému vrcholu Sněžky. No, ale zpátky na start, tak rychle nám to zase nešlo.

Prvních pár kilometrů bylo do kopce, ale cesta vedla lesem. Kombinace těchto dvou faktorů z nás udělala blázny. Každých pár metrů jsme si hráli na modelky a svlékali se, anebo oblékali. První orientačním bodem byly Milíře. Chata to byla pěkná, ale vzhledem k tomu, že jsme před minutkou vyšli, potřebu odpočinku anebo doplnění tekutin jsme necítili. Co se ale nedalo přehlédnou byl vyhlížející psík. Další cesta, jak tomu tak bývá, když jdete z údolí na hřeben, byla vzhůru. Úzká pěšina nabízela kromě neustálého zakopávání o kameny a kořeny nádherný výhled na patu pohoří. Stezka nás dovedla až k prvnímu odpočinkovému bodu. Richtrovým boudám. Jelikož na obloze jasně vyhrávalo sluníčko a teplota stoupala, odebrali jsme se do útrob na krátké schlazení a odfrknutí. Já jsem si pořídil zmrzku, Martin se Zdendou koláč a Jiřík si poručil lahev (jen limonádu). Cesta před námi byla ještě dlouhá, nebylo radno se dlouho zdržovat. Zvlášť, když Jiřík pár minut po začátku výletu prohlásil, že se blíží déšť.

Znovu jsme se vydali na cestu a znovu do kopce. Jiřík překonával sám sebe a přes viditelnou bolest se nezastavil a šel. Možná právě v tu chvíli mu nasadil Martin brouka do hlavy a začal mu vypracovávat tréninkový plán. My se Zdendou jsme (taky zadýchaní) rekognoskovali terén pár metrů před nimi a informovali o následujících změnách ve výšlapu. Bohužel, změn moc nebylo. Buď to bylo pořád do kopce, anebo byla na obzoru jen zatáčka a za zatáčkou pokračoval stoupáček. I když jsme se snažili Jiříka povzbudit, že k vrcholu nám toho už moc nezbývá, našli se i tací (například náhodný sedící - důchodce), který naši snahu negoval. Pro Jiříkův sluch zcela nepřeslechnutelně prohlásil, že je to nahoru ještě pořádný kus a nejlehčí kus máme právě za sebou. Nechali jsme staříka sedět a dál chrlili pozitivní slova. Spíše než naše přesvědčivost mohla za bezpřestávkové Jiříkovo šlapání jeho vlastní vůle.

Kolem Výrovky jsme se jen mihli. Kolem se totiž potulovalo spousta lidí, psů, dětí a dalších individuí. Přestávka zde by byla spíše utrpením. Ze zelené jsme přešli na červenou stanuli tak na trase závodu. Když kolem nás proběhl desátý člověk s cedulkou (a číslem) na zádech, Martinovi to nedalo. Jednoho závodníka vyzpovídal a my jsme se dozvěděli, že má v nohách již 45 kilometrů a nějaká ta desítka ho ještě čeká. S jasným označením, že se jedná o blázny jsme pokračovali naším tempem. O skutečnosti, že jsou na světě ještě větší šílenci nás přesvědčilo několik cyklistů, kteří kolem nás prošlapali. Stačilo mi jen se dívat na jejich nohy, jak zabírají a ubývaly mi síly.

Dalším orientačním bodem a poslední zastávkou před Sněžkou byla turistická chata Luční bouda. Jak jsme se k ní blížili, pohrávali jsme si s myšlenkou, jestli se nezastavíme na polévku. Tu navíc posiloval i pohled na blížící se černý mrak. Nevzdali jsme to však, nezalekli se a pokračovali jsme k Úpskému rašeliništi. Občerstvení v chatě nám ale bylo nejspíše souzeno, protože jen jsme vstoupili na dřevěný chodník, Jiřík začal větřit déšť. Obával se o nás, ale hlavně o fotografickou výbavu, kterou nesl. Chvilku jsme Jiříka přesvědčovali o tom, že z ohyzdného mraku pršet nebude. Přesvědčování skončilo s dopadnutím první kapky na naše trika. Otočili jsme se na podpadkách a juchali zpátky.

Jiřík a já jsme zabrali místa, kterého tam sice bylo dost, ale také chata obsahovala hodně turistů a kluci byli tak hodní a postavili se do nekonečné fronty na jídlo. Po několika minutách se na našem stole objevila mimo jiné maxiklobása a maxirohlík (kdo tam byl, ví o čem mluvím). Doslova a do písmene jsme se natláskli, přečkali déšť (jestli skutečně pršelo, nemám tucha) a znovu vykročili. Obloha nad našimi hlavami vypadal o poznání příznivěji. Čekaly nás poslední tři (a kousek) kilometry. Cesta po hřebeni byla nádherná. Šli jsme po rovince, navíc široké cestě. Změna přišla až pod schody, které vedly k vrcholu. Několikrát lomená cesta nevypadala nejsnáze. Vydali jsme se se Zdendou jako předvoj, hned následovaný Martinem a Jirkou. Nahoru, ani dolů jsme se radši nedívali. Dávali jsme jen jednu nohu před druhou. Trvalo to, zdálo se to nekonečné, ale nakonec jsme všichni čtyři překročili poslední schod a vstoupili na nejvyšší bod naší republiky. Pro mě to byla premiéra. Třikrát hurá, stálo to za to.

Prolezli jsme budku se suvenýry, prošli jsme si okolí a já ten nádherný výhled zvěčňoval foťákem. Milda, jako by to vycítil, že jsme na místě, zavolal a oznámil nám, že jeho žaludeční potíže jsou vážnějšího charakteru a pojede domů se kurýrovat. Přeci jen, doma ho kromě klidu a vlastní postele čekala i zásoba léků. Chtít po personálu kempu medikamenty by bylo asi hodně troufalé (možná i odvážné). Dolů se nám pěšky nechtělo. Využili jsme tedy technickou vymoženost a dolů se nechali svést kabinovou lanovkou. I taková běžná věc se pro nás (a v našem podání) stala zážitkem. Několik hodin výstupu a sebetrýznění se anulovalo během několika minut. Dole, když odeznělo fyzické vyčerpání, začala Jiříka trápit otázka, jak a kam vměstná své rybářské vybavení. Samozřejmě se nejednalo o neřešitelný problém. Pruty se povezou v největším a nejprostornějším autě - Zdendově Getzu :).

Již v kabině lanovky jsme dostali společně chuť na ovocné knedlíky s tvarohem. V Peci jsme restauraci (klobása byla dávno strávená) hledali podle jasného indikátoru. Svou nabídkou nám vyšel vstříc hotel Krokus. Na jídelním lístku byly knedlíky borůvkové. Nebylo co řešit. Dorazivší číšník obdržel objednávku na čtyřikrát stejné jídlo a spokojeně odešel. Skvělé a vymodlené knedlíky jsme někteří vylepšili ještě kafem. Prostě dokonalá relaxace.

Vrátili jsme se do kempu, přioblékli se a vyrazili na pivko. Stejně báječná a vtipná (ironie) atmosféra vládla u stánku i dnes. Navíc byla vylepšena setkáním pseudo-Nissanářů. To byli lidé (snad), kteří si na své vozy jakékoliv značky, připnuli (nejčastěji páskami) znak Nissan. K vidění tak byl Volkswagen Nissan, Škoda Nissan, Hello Kitty Nissan. Neuvěřitelnost party (a trochu i chlad) nás zahnala po dvou pivkách do chaty. Přeci jen, zbývalo ještě pár kapek v obou lahvích a já dostal od Lucky jasně nařízeno, že Hydroonovici nemám vozit zpátky. Žádné dlouhé ponocování nebylo a před půlnocí jsme se odebrali na kutě. Před tím jsem se ale dobrovolně přihlásil na první Jiříkův trénink. Nástup v sedm před chajdama.

Krátce před sedmou ale přišla od Martina (trenéra) zpráva, že start se kvůli špatnému počasí (tak trochu pršelo) odkládá o půl hodiny. K dalšímu posunu už díky vítězství sluníčka nad mraky nedošlo. Na pětikilometrový okruh jsme nakonec vyrazili všichni (Zdenda si to nakonec rozmyslel). Původní procházku kolem rybníku Martin změnil na putování po okolí kempu. Zhruba v půlce se role vůdce zhostil Jirka a tempo začal určovat on.

Okruh jsme zakončili před restaurací. Jelikož jsme dorazili v čase snídaně a netoužili jsme po dalším přísunu mastnoty do žaludků, nebylo co řešit. Vstoupili jsme, zaplatili a jedli co se do nás vešlo. Protože jsem zdlábl všechno, co jsem mohl (přece to tam nenechám, když je to placené), o zdravé a vyvážené snídani nemůže být řeč. Ale bylo to rozhodně lepší, než smažák.

Cesta na bunkr se nakonec nekonala. Zdenda i já jsme potřebovali být v Praze brzo a jízda na opačnou stranu by nám to neumožnila. Vydali jsme se tedy rovnou k hlavnímu městu. Samozřejmě jsme si rozhodili vysílačky, abychom udržovali komunikaci mezi vozidly. Ta probíhala velmi intenzivně, hlavně kvůli kalorickým radám Martina pro Jiříka. Samotné téma mi nevadilo, i pro mě to bylo zajímavé. Strach jsem měl jen když jsme projížděli kolem lomu a u silnice na nás bafla cedule zakazující používání radiových zařízení. Ale nic nevybuchlo, ani nikdo kolem neprolétl.

Poslední rozloučení proběhlo na benzínce kousek před Prahou. Pak se naše cesty zcela rozešly. Doufám však, že se zase sejdou. Mnohokrát děkuji všem zúčastněným za skvělý zážitek, parádní víkend, mnoho legrace, trochu toho dobrodružství a to, že jste se mnou zapili holky. Doufám, že se za rok sejdeme alespoň ve stejné sestavě znovu.