Samozřejmě jsem moc rád, že jsme tento pochod díky Lukášovi podstoupili a konečně se mohli projít. Z naší sezonní série jsme totiž hned dva pochody neabsolvovali. Já jsem vzdal Military Death March a Lukáš (kvůli čerstvé zlomenině) nemohl jít brněnský VojChod. Ve středu mi Lukáš potvrdil, že se cesta na jih republiky za účelem marše koná. Vyjedeme v pátek večer a noc přečkáme v autě. Souhlasil jsem. I mě se nechtělo dávat skoro devět stovek za noc prožitou v chatičce, anebo vstávat v půl čtvrté ráno.

Dlouho trvající pochodová abstinence o sobě dala znát. Nebylo to fyzickou, ale mentální nepřipraveností. V pátek, když jsem si balil, jsem dlouho přemýšlel nad rozloženými věcmi, jestli mám všechno, jestli něco neschází, anebo něco nebudu balit zbytečně. Pečlivě jsem procházel seznam ukrytý v hlavě. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jakými z bot se mám vybavit. Buď si vezmu nové, neprošlápnuté, anebo veterány. Jistotou se zdála být prošlápnutá obuv. Když si vezmu dostatek fuseklí a lékárničku s náplastmi, budu vítěz. Doplnil jsem všechno chybějící a důležité a nasoukal to do batůžku a jezevce. Měl jsem za to, že jsem připraven. Nebyla to ovšem pravda. Jak blesk z čistého nebe přišla myšlenka, že nemám spacák. Jak jsem říkal, za tu dobu jsem vyšel ze cviku.

Nasoukal jsem se do auta a vyjel na jih. Cesta se zdála zprvu příjemná a nepřerušovaná, ale dávné přísloví "nechval dne před večerem" se potvrdilo. S prvním dopravním omezením (tři pruhy do dvou) přišla i kolona a popojíždění. Povolená osmdesátka byla jen na značkách, my jsme se loudali krásnou a průměrnou třicítkou. Dovypopojížděl (nové slovo) jsem se až k Lukášovi a u něj byl s hodinovým skluzem oproti předpokladu. Na uvítání to však nemělo žádný dopad. Nastěhoval jsem se do pokoje pro hosty, který Lukáš vylepšil zatím rozpracovaným modelem železnice. Protože moje srdce plesá při pohledu na mašinky, uvítal jsem, že budu spát právě zde. Do pochodovacího batůžku jsem dal jen potřebné věci, zhltnul servírovaný chleba (abych náhodou netrpěl hlady) a prohodil s rodinou pár slov u kafe (to muselo přeci být).

Ohleduplně, abych se co nejdéle vyspal před náročným fyzickým úkonem, zkrátil dvou a půl hodinový přesun o třicet minut. Samozřejmě při dodržení všech předpisů a nařízení dopravního značení. Jen se prostě netáhl mimo obec šedesátkou, jako někteří víkendoví závodníci. Na parkoviště "Rekreačního zařízení Olšina" jsme dorazili něco po desáté hodině večerní. Zahlásili jsme se domů, vytvořili si v autě ležení (manželské dvoulůžko) a připravovali se na odpočinek. Trochu nás vyděsilo, když na boční okýnko zaťukala čísi ruka. Člověk by v těchto končinách a tuto hodinu mohl potkat kohokoliv, ale naštěstí to byl další z účastníků, který nevěděl, kam na prázdném parkoviště zaparkovat. Díky moderní elektronice a velmi kvalitnímu pokrytí mobilního operátora jsme mohli shlédnout jedno vydání pořadu komediální čtveřice a tím si přípravu na spánek ještě vylepšili. Následovalo jen otočení na bok a "dobrou".

Protože registrace a start byl možný již od sedmé hodiny, vstávali jsme tak, abychom to stihli. Budík jsme nepotřebovali, přišlo to tak nějak samo (prostata to zatím nezpůsobila). Vybavili jsme se, já zjistil, že jsem lékárnu nechal doma a odešli jsme k registračnímu místu. Tedy, já jsem odešel. Lukáš, jakožto řidič byl odchytnut organizátorem a zaúkolován přeparkovat vozidlo. Dozvěděli jsme se, že krom pochodu se tu provozuje i Maratónský běh a parkoviště bude určeno právě běžícím. Společně jsme vstoupili do malé místnůstky s několika stoly, židlemi a lidmi. Po oznámení startovních čísel jsme obdrželi každý po jedné mapě, pochodovému lístku, jablku, bagetě, sušence a řekli si o jednu lahev s vodou. Po krátké přezbrojovací zastávce u auta (mě je mapa k ničemu) jsme se odebrali nafasovat snídani. V hezky vypadající restauraci se podávala gulášová polévka. To nás jako první denní pokrm moc neuchvátilo, tak jsme si objednali dvakrát kafe a posilňovali se (i když jen duševně) studiem mapy. Pak jsme vyrazili na cestu.

S nadšením a dobrým pocitem jsme ušli pár kroků a minuli o UAZe opřené hlídače-organizátory. Oba muži si nás nevěřícně prohlíželi a jeden z nich se zeptal, kterou trasu jdeme. "Třicítku" odpověděl pohotově Lukáš. Jejich oči se odvrátily z nás na sebe a po krátkém ušklíbnutí jsme dostali praktickou radu na cestu. "Tak to musíte na druhou stranu". Mapa byla divná.

Tentokrát již správně jsme si to štrádovali Šumavskou krajinou, začali debatovat a hodnotili dosavadní pocity. Bylo sice trochu chladně, ale sluníčko nám osvětlovalo cestu a po dešti ani památky. Šlo se příjemně. Tedy až do té doby, než jsme zpozorovali, že jdeme sice pěkně, přímo, ale nesledujeme jediný ukazatel cesty. Nikde žádné fáborky, šipky, turistická trasa. Jediné, co nám nezapadlo do přírody byly kolíky, zaražené v zemi, jejichž vykukující konec byl nabarven (a vypadalo, že čerstvě) oranžovou barvou. Rozhodli jsme se, že tohle bude náš ukazatel a začali dřevěné tyčky sledovat. Nejdříve nás provázely kamenitou cestou, pak jsme je sledovali na pěšině a těsně před mostem směřovaly na louku. Deštěm zmáčenou, neposekanou. Ani jednomu z nás se tam nechtělo a tak Lukáš prohlédl mapu. Marná sláva, je to tudy. Vyrazili jsme.

Po deseti metrech chůze (broděním) jsme souhlasně konstatovali, že máme v botách poněkud vlhko. U Lukáše to bylo způsobeno dlouhou servisní dobou obuvi, já jsem měl botky s větráním nad podrážkou. Asi z toho důvodu jsem po chvilce kromě mokra cítil i dření na patách, přítomnost puchýře a pak palčivou bolest (když jsem si puchýř strhnul). Nechtěl jsem kňourat s takovou blbinou, když se muselo jít Lukášovi daleko hůř, ale nemohl jsem si pomoci. Požádal jsem o zastávku, boty musely dolů.

Byly tam. Na každé patě. Jak jsem se snažil opravit bebíčko, zjistil jsem, že nemám ani lékárničku, ani ponožky. Když je někdo blbej, tak ať trpí. Napnul jsem fusekle na nohy, až začaly připomínat silonky a tkaničky utáhl co to dalo. Sice docházelo k postupnému snižování prokrvení, ale noha byla fixovaná. Teď už na nás bylo vidět, že jsme drobátko postižení. Každopádně i přes drobné komplikace s chůzí se nám podařilo nastavit celkem rychlou chůzi a předejít (už podruhé) několik partiček. Na dlouhé, neustále stoupající trase jsme osaměli.

Jak jsem již uvedl, mapu jsem nechal v rukách zkušenějšího. A protože jsem si mapu ani na začátku neprohlédl, netušil jsem, že výšlap nás čeká až do jediného kontrolního bodu, který se nalézá zhruba v polovině trasy. Počasí bylo pro pochod ideální. Slunce nás netrápilo třicítkami, ani jsme nemrzli. Navíc jsme šli většinou lesem, takže nás netrápil ani vítr. Bohužel se vše začalo měnit, když jsme se blížili ke Knížecímu Stolci. Jeho okolí je totiž planina, sem tam nějaký ten strom a hlavně, je to nahoře. Já, na rozdíl od Lukáše, jsem se musel obrnit zase mikinou, protože jsem drobátko stydnul. Když jsme měli malinkou rozhlednu po pravé ruce a k ní vedl nehorázný krpál, přišlo to nejhorší. Lukáš oznámil, že odbočujeme.

Schody opatřené stoupání mi dalo zabrat. Jak jsem tak šoural nohama, přemýšlel jsem o tom, jestli je to věkem, anebo je trasa skutečně tak náročná. Silně jsem doufal v to druhé. Doškrábali jsme se až po rozhlednu a tu nakonec zdolali taky. Cedulka "Vítejte na Šumavském Everestu" nám trochu zvedla náladu. Uvelebili jsme se na dřevěné podlaze, vyndali sváču a poobědvali. Během našeho odpočinku dorazilo na vrchol několik lidí. Většina z nich vypadala podobně, jako my (myslím v obličeji, ne v maskáčích). Byli zarudlí, udýchaní, ale spokojení.

Nemohli jsme ale odpočívat dlouho. Jednak nás čekala druhá polovina trasy, nastydli bychom a nerozhýbali bychom nohy. Na naše pochodové kartičky jsme si obtiskli razítka, jako důkaz své přítomnosti a vyrazili. Cesta z kopce byla samozřejmě náročnější a obtížnější, než výstup na vrchol. Lukáš se snažil ze všech sil chránit poškozený úd (nohu), ale drobné kamení pokrývající cestu mu v tom moc nepomáhalo. Až při dosažení asfaltky se chůze stala zase přijatelnější.

Na zpáteční cestě se toho moc neudálo (alespoň v to doufám). Znovu jsme prošli místem, které jsme už jednou míjeli, nechali se předběhnout běžcem a lyžařem (vojákem s holemi) a málem skončili na oslavě. K tomu došlo zcela náhodou. Vyšli jsme z lesa, pokračovali po cestě a znenadání se před námi objevila malý kostelík a kolem spousta lidiček. Jak jsme se přibližovali, vyvstávaly detaily. Nebyli to poutníci, byli to Němečtí a Rakouští občané, nedrželi půst, ale přijeli na oslavu a nedrželi smutek, ale naopak, všichni byli rozjaření. Když jsme míjeli stoly napěchované dorty a zákusky, jedna starší paní nám patrně (neumím Německy) nabídla, abychom se posilnili. My, věrní své republice, samozřejmě pozvání cizího příslušníka odmítli a pokračovali dál. No, když o tom tak přemýšlím, možná jsme si mohli dát punčáček :).

Samotné finále pochodu pro nás bylo utrpením. Ne snad kvůli bolesti, kvůli něčemu daleko horšímu. Na stejném místě, v tu samou dobu někdo pořádal štafetový běh. Kvůli tomu jsme museli neustále uhýbat projíždějícím autům (někdy i autobusům) a v cíli se prodrat chumlem běžců. Od finiše nás neodradily ani tyto překážky. Zabojovali jsme a přetrhli pomyslnou pásku. Vzdálenost 31 km jsme urazili za 5:49 hodiny. Výsledek to není nijak světaborný, ale s přihlédnutím na zranění je to ucházející. Děláme to přece pro medaile (a je to venku), nechceme trhat rekordy. Mise splněna.

Po obdržení certifikátu a kovového ocenění jsme se odebrali do restaurace na oběd. K našemu milému překvapení nám naservírovali místo avizovaného guláše řízek s bramborem. Pochutnali jsme si a zakončili to samozřejmě kávou. Sbalili jsme výstroj (naházeli ji do obrovského zavazadlového prostoru) a opustili areál. Lukáš navedl vozidlo na cestu k domovu. Jelikož byla na odpoledne naplánována zahradní grilovací párty (proč, se dozvíte příště), zastavili jsme se ještě na nákup. Pro mě bylo velkým úspěchem, že po hodně dlouhé době, možná to je premiéra, jsem cestou z pochodu neusnul.

Děkuji Lukášovi za jeho odhodlání překonat bolest a možnost si zase zapochodovat a pokecat. Těším se na další.

Jak jsem psal, z pochodu jsme s jednou nákupní zastávkou jeli k Lukášovi. Během jízdy se počasí několikrát změnilo, takže nebylo jasné, jestli požitek z grilovaného masa nebude narušen drobným sprchnutím. Ale dobře to dopadlo a když jsme projeli bránou, obloha byla suchá. Vyhrabal jsem si věci z auta a odkráčel do sprchy provést očistu. Se zmuchlanou hlavou, ale čistý, jsem se přivítal s právě dorazivšími Kátinými rodiči (a Roxinkou samozřejmě). Téma k diskuzi nám nabídli kluci, kteří nám referovali o právě probíhající stavbě na koberci. Mezi tím, co jsem rozjímal nad kostičkami proklouzl Lukáš pod sprchou a pak i na zahradu roztopit gril.

Už v autě mě Lukáš upozorňoval, že tentokrát nebude porce tak bohatá, jako mou minulou návštěvu. Dodal, že na každého připadá "jen" kuřátko, vepřátko (odborný výraz pro kus prasete), hermelín, grilovaná zelenina a mleté. Když jsem vytřeštil oči (nad tím, že se to nedá sníst), upozornil mě, že k jídlu se u nich ještě něco najde, pokud budu mít hlad. Všechno ze seznamu jsme pomalu, v několika vlnách, donesli ke grilu. Kluci nadšeně zaujali vyčkávací, sedící, pozice u svého nového stolečku. Já jsem zaujal tu samou pózu, jen u stolu pro dospěláky. Mým jediným přínosem k hostině bylo nakrájení cibule (to já dělám strašně rád) a příprava "blivajze" (další odborný název pro omáčku k masu). Lukášovi šlo grilování od ruky a porce sázel tak rychle, že jsme nestíhali dodávat talíře. Jakmile jsem dojedl jedno maso a připravoval si na talíři další, z vidličky se přiřítilo další.

V tomhle tempu jsme trávili celé odpoledne. Kluci se místo funění (oni se na rozdíl ode mě nepřežrali) honili po zahradě a "mečovali" se pěnovými housenkami. My, dospělí jsme je pozorovali, vyprávěli si o dobrých a špatných řemeslnících a útrapách s nimi. Já si navíc získal náklonnost Roxinky (čivaví slečny) nabízeným párkem. Samozřejmě až po odsouhlasení paničkou. Nestalo se, že by nebylo co přiložit na rošt, ale nebylo úst, která by byla schopna ještě nějaké jídlo pozřít. Proto uhlíky začaly pomalu pohasínat a obědo-večeře byla u konce.

Lukáš nám předvedl (mnou již zmiňovaný) model železnice. Novou radost, do které se pustil poté, co byl zraněním přinucen odpočívat. Původní krajinu vylepšil o kopce (odjímatelné) a jednosměrný kolejový ovál upravil tak, aby mašiny mohly upalovat oběma směry. Předvedl nám vláčky, domečky, mosty a představil další plánované terénní i designové úpravy. Poté jeli Kátiny rodiče domů. Hodina pokročila a venku se pomalu smrákalo.

Pak přišla otázka, na kterou jsem i přes svůj stav nemohl odpovědět ne. Káťa mi nabídla kávu a (to hlavně) kus nádherného mašinkovského dortu, který dostal oslavenec. Znovu jsem tak zasedl a začal se cpát. Už při prvním soustu jsem děkoval sám sobě, že jsem neodolal a nabídku přijal. Dort byl vynikající. Opět jsem se tak dostal do stavu přežranosti, ale naprosté blaženosti. Přesunuli jsme se do obýváku a oddávali se gaučovému relaxu. Protože dávali v bedně oblíbený pořad celé rodiny, sledovali jsme pěvecké, choreografické i módní kreace soutěžících pořadu "Tvoje tvář má známý hlas". Naprosto kuriózní činností, na kterou bych málem zapomněl (díky Lukáši) bylo enjoyment-toilet-sharing. Omlouvám se za nedokonalý a cizojazyčný paskvil, ale hezky to vyzní :). V kostce se jednalo o sdílení zážitků pomocí datového přenosu vysílaných z oné místnosti. Na rozdíl od ostatních sezení je toto ukončeno spláchnutím, ne odhlášením.

V neděli ráno čekala Lukáše pracovní povinnost. Coby voják Strakonické posádky musel být k dispozici pro "Den otevřených dveří". My jsme samozřejmě akci chtěli navštívit taky. Proto se večerní program netáhl až do pozdních večerních hodin, ale šli jsme spát přijatelně.

Ráno, když jsem se probral byl už Lukáš pryč. Ostatní byli samozřejmě na nohou. Nasnídali jsme se, oblékli a vypravili se za tátou vojákem. Rodinku jsem měl na místo (překvapivě do Strakonic) dopravit já. S lehkými obavami z letu do škarpy (jako předchozí ročník) jsem nastartoval a řídil. Naštěstí nenastala cestou žádná komplikace. Tedy až na to, že během noci zřejmě přestěhovali jednu vesnici. Káťa to zjistila, když pátrala po názvu vísky, ve které jsme čekali na další návštěvníky. Místo bylo správně, ale cedule oznamovala něco jiného. Že netrpí halucinacemi jí potvrdila i hlava spřízněné rodiny. Pod Katčiným vedením jsme bezchybně zaparkovali u Strakonického letiště a tentokrát již po svých vešli dovnitř.

Nejdůležitější atrakcí nebyl radar, rakety či jiná bojová vozidla. Byl to skákací hrad. Právě tam směřovaly naše kroky jako první. Nebylo to ale způsobeno nezájmem kluků o vystavenou techniku, ale prozatímní absencí lidí. Domča, Davídek i Štěpánka (Davídkova snoubenka) i její bratr Štěpán se dosytosti vyskákali a my mohli koukat na armádní prostředky. Po chvilce si nás našel Lukáš a přivítal se s námi. Na dlouhé rozhovory nebyl moc čas, protože ho čekala první ze tří ukázek Musada. Vyzbrojen nožem, pistolí, teleskopickým obuškem a bojovným výrazem se po chvilce odpoutal a šel ke svým. Hlasová průvodkyně (na tak obrovském areálu nebyla skoro vidět) nám po chvilce oznámila, že už je čas se jít podívat na to, jak bojují chlapi. Jak když do nich uhodí blesk utíkali oba synátoři k ohraničené ploše a vyhlíželi svého rodiče. Davídek poučil jednoho pozorovatele, že "... tam bojuje můj táta, hustý". Z repráků spustila akční hudba a po pozdravu se pustili chlapi do sebe. Žádné obštrukce, žádné patlání. Sem tam něco zlomit, uříznout, anebo probodnout a hotovo. Hned při prvním výstupu Lukáše, který byl za agresora a ničemu, s ním obránce mrštil tak vysoko a tak prudce, že nešlo přehlédnout bolestný výraz. Noha dostala zase na zadek. Prapodivný dárek k narozkám.

Po ukázce si nás Lukáš zase vyhledal, provedl nás po areálu a podrobně nás seznamoval s technikou. Konečně jsem dostal možnost se na vlastní oči seznámit s jeho pracovištěm. Vlastně máme hodně podobnou práci. On i já sedíme na otáčecí židli, koukáme do monitoru, jednu ruku máme na klávesnici a druhou držíme polohovací zařízení. Jen rozdíl je v tom, že já hledám chybky, on letadla. Samozřejmě tím veškerá podobnost končí. On používá stohy vysílaček a elektroniky, navazuje spojení. Ukázal nám i další vozidla, s jejichž spoluprací plní úkoly. Radiolokátor a odpalovač raket. Právě na tom posledním mě nejvíce zaujali nápisy v azbuce na raketách. Sice staré, původní, ale pořád ještě funkční.

Při výkladu jsme poslouchali nejen my, ale povídání zaujalo i několik kolemjdoucích. Na konci osvěty stál kolem Lukáše celkem slušný hlouček. Kluci se dmuli pýchou, že je to jejich táta. Protože musel Lukáš zmizet (zase ty služební povinnosti), znovu jsme si prošli vystavenou techniku, tentokrát detailněji. Já jsem dostal na starosti Davídka. Zjistil jsem, že uhlídat malé dítě na veřejné akci. Klučina je to mrštný, drobný a pohotový. Chvilku někde stál, rozhlížel se a najednou byl pryč. Lítal jsem za ním jak pometlo. Vlezli jsme do jednoho auta, pak do druhého, pak za kulomet, pak do pásového vozidla. Prostě všechno bylo potřeba prošmejdit. Když jsme se znovu potkali s maminou, Davídek se usmíval jako sluníčko a já byl ufuněný a i přes chladné počasí ze mě lilo.

Zbývalo jen projít stánky. Sladkosti jsme přecházeli bez povšimnutí. Ale u Policie ČR jsme se zastavili. Kluci tam úspěšně vyplnili test a dostali svou odměnu. Pak jsme se zastavili ještě u záchranky a nakonec i na rekrutačním místu Armády České Republiky. Odtud si kluci neodnesli kontrakt, ale obrázek vojenské techniky. Dominikovo bystré ucho zaregistrovalo, když konferenciérka oznamovala druhou ukázku Musado. Skoro jsme utíkali, abychom přišli o co nejkratší program. Scénář byl sice stejný, ale scénu jsme pozorovali z opačného úhlu. Navíc se boj beze zbraně, alespoň mě, moc neokouká, takže jsme znovu koukali až do konce. Lukáš znovu, podle výrazu tváře, trpěl bolestmi nohy při pádech na zem.

Po ukázce jsme honem spěchali podívat se na vrtulník (kvůli jeho příletu nás musel Lukáš opustit). I když na trávníku už notnou dobu seděl, stejně byl obsypán dětmi, ale i dospělými (ne ovšem tak, jako po přistání). Emíčko čtyřiadvacítku jsme dle možností prolezli a zase utíkali (skutečně utíkali) na betonovou plochu. Tam probíhala ukázka srdcové záležitosti Davídka - hasičů. Viděli jsme jen, jak chlapci v přilbách rozstříhali na kusy auto. Víc toho nebylo. Program bojovníků s ohněm však ještě nekončil, opodál jsme měli možnost vidět, jak se hasí plamen pěnou. Na scéně se objevila postava v kosmonautické kombinéze, táhla za sebou hadici a jeho společník, stejně oblečný, nesl jakési uděláko. Když hadici připojili k udělátku a mávli na obsluhu (ten už nebyl kosmič), z hadice začala stříkat voda, ale požárník proud nesměřoval do plamenů. Kropil trávník. Po několika vteřinách se voda změnila v pěnu a tímto skupenstvím již zasahující kropil plameny. Jakožto nezkušený jsem si myslel, že hašení takovýmto vynálezem bude otázkou okamžiku. Hluboce jsem se mýlil. Když se na nádrži s hořící kapalinou nesla celkem slušná čepice z pěny a rozlívala se po okolí, chtěl jsem zakřičet "hrnečku dost!". Stále to nestačilo. Hasiči svůj zákrok zakončili až když pěna pomalu začal vyhánět přihlížející.

Zima a občasný vítr nás začal trápit čím dál více. Při plánování dalšího působení na tomto dnu jsem se vnutil s myšlenkou, že bychom mohli jít domů. Naštěstí byla moje slova vyslyšena a my nabrali směr východ (myslím bránu, ne světovou stranu). Šli jsme již sami, protože Davídkova snoubenka, tchýně s tchánem a švára už nás opustili dříve. Poslední zastávkou byl výběr něčeho památečního u stánku se zbraněmi (hračkami). Zatímco Davídek měl vybráno skoro okamžitě, Dominikovi dalo identifikování té nejlepší zbraně pořádně zabrat. Chvilku držel pistoli, pak si pohrával se samopalem, ale nebylo to ono. Nakonec mu šla pomoct mamka (já totiž o zbraních nic nevím) a vybrala s ním kulomet, který nejenže vydával hlasité zvuky střelby, ale navíc svítil, hýbal se a konzumoval nábojový pás. Bylo vyřešeno.

Povedlo se nám ještě rozloučit se s Lukášem a já rodinku odvezl domu, v pořádku, bez jediného dopravního incidentu. Káťa byla tak hodná, že mi nabídla ještě oběd, po obědě kafíčko a ke kafíčku dortíček :). I když jsem měl v plánu počkat na Lukáše, nakonec jsem to vzdal. Hodinová cesta domů, nějaké ty povinnosti a příprava na následující pracovní den převážily můj úmysl a já vyrazil ku Praze.

Na závěr si dovolím ještě jednou popřát krásné narozeniny, moc děkuji za pohostinnost, pozvání a další příjemný víkend.