V pátek jsme se sešli ještě dříve, než jsem odemkl dveře našeho bytu. Celá sestava, včetně mojí manželky, mi vyšla naproti do nedalekého parku (soudruhy pojmenovaného jako "přátelství"). I když úmyslem bylo zřejmě provést zdravotní provětrání, partička školáků stojící opodál a hulící travku, dodávali atmosféře jiný rozměr. Kluci dovádějící za brankou můj příchod zaznamenali velmi okrajově. Když napotřetí Lukáš své syny zavolal, rozhodli se dále netrápit malého chlapečka (očividně oběť) a přidali se k nám. Jinak neustále pozitivní Káťa k mému překvapení trochu rozčileně konstatovala, že pražské trávníky jsou plné nástražných min. Jediným důvodem je, že obyvatelé hlavního města tyto pasti neuklízí. Právě proto navigovala oba kluky po asfaltu.

Dorazili jsme domů, naplnili hrnečky kafem a probírali plány budoucna. Když už jsme se dohodli na všem, odebral jsem si zabalit věci. Celá operace mi netrvala dlouho, hlavně proto, že každou položku jsem konzultoval s ostatními (krom dětí, jinak by mi nestačily čtyři kufry). Po bohaté večeři bylo tak nějak nejisté, jaká bude další zábava. A protože se Lukáš pustil do rozhovoru s Luckou, já jsem předvedl švagrové poslední upgrade své kytary (kombo). Zvukový počin nebyl nic moc, ale všechny přihlížející uchvátil vyrvál, který bedna vydávala a upravený zvuk. Kluci z hru na strunný nástroj pochytili jen to, že je potřeba struny přervat co největší silou.

Od mého dalšího ztrapňování mě zachránila pokročilá večerní hodina, nakázaný klid domovním řádem a odchod synátorů do postelí. Nastalo ticho, ale spát se nám ještě nechtělo. Lucka vytáhla knihu plnou otázek ("Víš, nevíš") a přímo nás konfrontovala s vědomostmi. Někdy jsme se trefili, jindy to byla tragédie. Trochu nám bylo stydno, když jsme se dozvěděli, že 46ti procentní úspěšnost jsme měli u otázek z kapitoly "Tohle ví i dítě". Zřejmě nároky na základní vědění rapidně stouply.

Debaty u barevného osvětlení (to mělo úspěch) nám vydrželo skoro do půlnoci. Po hodně dlouhé době jsme usínali ve společnosti ptáčat (ložnici jsme propůjčili ve prospěch početně silnějších). Ty k nám projevily velkou dávku ohleduplnosti a nechali nás bez jediného pípnutí spát. Stejně šlechetně se zachovali i kluci, kteří vstávali o poznání později, než je u nich na denním pořádku.

Abychom se co nejrychleji vypotáceli z Prahy, nákup základních potravin proběhl až v Kostelci Klášterci nad Ohří. Ze dvou přeplněných vozíků jsme sice nebyli schopni určit, co budeme následující den vařit, ale pohled dával tušit, že hladem nepojdeme. Další pauzu jsme udělali u minule prověřené restaurace "U Vlčků". Jak řekl Lukáš ihned po příchodu, zřejmě si nás tu ještě pamatují z podzimní návštěvy (a malého incidentu), protože kluci dostali přes ubrus gumové prostírání. Nadlábli jsme se a pokračovali v jízdě. Ani další zastávkou nebyla Abertamská chata. Stavili jsme se na Plešivci. Důvodů bylo několik. Rekognoskace terénu, sběr základních informací a vybavení malých lyžařů. Člověk bych si mohl myslet, že bude probíhat všechno rychle, když se jedná o jejich denní chleba. Ale opak byl pravdou.

Z Lukášova výrazu bylo poznat, že mezi personálem a zákazníkem panují jisté komunikační problémy. Po deseti minutách stání u pultu se Lukáš stále nedostal na řadu. Dva maníci neustále obsluhovali německého lyžaře. Rozhovor tu a tam prostřídaly ruční gestikulace. I já jsem při čekání opodál poznal, že s obsluhou není něco v pořádku. Ujistil mne v tom rozhovor mezi dvěma zřízenci. Jeden oznamoval druhému: "Na druhou hodinu tedy píšu pána". Ten nasadil nechápavý výraz a útočným tónem k mladíkovi pronesl: "Né, pán né, jeho syn.". Na to zase kluk sklonil nad papír s poznámkami a pronesl: "Já vím, vnučka". Druhý mu potvrdil: "No vždyť jo, vnučka". Moc jsem to nechápal, ale vzhledem k tomu, že byli oba spokojení, neřešil jsem to. Je možná s obdivem, že se v takto fungujícím servisu podařilo sehnat pro Davídka i Domíska výbavu. Lyže, hůlky, botky i helmy. Protože my dospěláci jsme byli plně vybavení, další čekání se nekonalo. Vměstnali jsme výbavičku do auta (pořád to bylo kam dávat) a směřovali konečně k ubytování.

Když Lukáš zaparkoval, nastala nejnezábavnější činnost opakující se při příjezdu i odjezdu. Vynášení věcí. Navíc jsou naše pokoje umístěné v prvním patře budovy. Když jsme se s Lukášem potkali asi podesáté na schodech, připomněl mi nošení sádroše při naší přestavbě. Je pravdou, že tenkrát to bylo horší. Měl pravdu, nebylo to tak hrozné a po chvíli jsme naskládali obsah kufru do dvou pokojů. Vzhledem k počtu obyvatel jsme nedostali jeden pokoj, ale rovnou dva. Hned na začátku bylo rozhodnuto, že jeden bude ložnice kombinovaná s koupelnou a v druhé místnosti se bude odehrávat vaření, hraní a společenské aktivity.

Vybalil jsem si, naskládal to do skříně a převlékl se. Takto domácky oděn jsem se pustil s klukama do mého klasického hraní. Chvilku jsme se pošťuchovali a najednou řev. Povedlo se mi neopatrnou manipulací trefit Davídkovo oko. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. S výhledem na právě skončenou zimní dovolenou a jedno pidlovokého syna jsem stál jako zařezaný. Křik samozřejmě nezůstal dlouho bez odezvy a oba rodičové se přiřítili do pokoje. Káťa se pustila do konejšení děcka. Já se klepal a vzpomínal, jak mi bylo, když jsem dostal prstem do oka. Naštěstí dopadlo všechno dobře a Davídek přestal po chvilce plakat. Fuj, už žádné násilné blbnutí.

U kafíčka se probíraly plány na další dny (já jsem jen poslouchal neschopen slova). Rýsovalo se, kdy půjdeme lyžovat, co budeme dělat v nelyžovací dny a co podnikneme dnes. Odpověď na poslední bod byla jasná. Oblečeme se a ještě vyrazíme ven. Na zasněžených pláních můžou kluci vyzkoušet lyžařskou výstroj a my se trochu vyvětráme. A taky... je potřeba postavit sněhuláka. Opuštění chaty je trochu komplikovanější proces, protože používáme bezpečnější uchování klíčů od pokojů. V jednom pokoji je zavřen klíč od druhého pokoje. Je sice komfortnější, že nosíme jen jeden svazek klíčů, ale má to i druhou, trochu temnější stránku. Když si něco zapomenete v druhém pokoji, musíte odemknout oba dva pokoje. Ale funguje to a pak, člověk má používat hlavu.

Zatímco kluci vesele sjíždí svah, mamka s taťkou lítají sem tam coby tažné zařízení (z Lukáše se nakonec stal boby-výtah). I když kluci by ještě jezdili (není se čemu divit), nastala změna. Káťa mi vnukla myšlenku, abych si na nohy umístil běžky. Mohli bychom tak vyzkoušet jednu z tras, jdoucí hned kolem našeho baráku. Stalo se. Krom toho, že jsem se hned po pěti metrech natáhl, mi šlo běžkování jako psovi pastva. S vypětím všech sil jsem doklusal k rozcestníku (asi 200 metrů) a informoval Lukášovu manželku, že mě podruhé do tohoto vynálezu asi nedostane.

K večeři udělal Lukáš krupicovou kaši (kvůli starým časům). Já ho ovšem moc nepotěšil a na dobrotu si udělal ještě housku (musím mít něco kousacího). Po večeři jsme chvilku hráli hry s klukama a když se odebrali (byli odebráni) do hajan, pokračovali jsme ve třech. Únava nad námi zvítězila v půl dvanácté.

Prvním důležitým krokem bylo odevzdat oba loupežníky do rukou odborníka. V rámci zlepšování jejich lyžařských schopností byli v sobotu zapsáni do lyžařské školy (jednalo se o školku, ale kluci to neradi slyšeli). V devět se do recepce dostavil chlap jako hora, připomínající člena speciálního komanda. Představil se Dominikovi i Davidovi a pozval je ven. Já jsem pro jistotu nepronesl žádnou vtipnou poznámku, protože mi instruktor naháněl hrůzu. Jen při odchodu trojice jsem popřál (vlastně nevím komu) hodně štěstí. My s Lukášem jsme se vydali k dospělácké kase a zakoupili permici. Protože počasí nedalo tušit, jak se bude dále vyvíjet a nad areálem se vznášela mlha, upsali jsme se na čtyři hodiny.

První kroky (skluzy) jsme nasměřovali k informační tabuli a okoukli sjezdovky, jejich rozmístění a možné kombinace. Započali jsme modrou, velmi krátkou trasou. Mým velkým úspěchem bylo nespadnutí a nulový počet kolizí. Jak jsme tak procourávali ostatní trasy, našli jsme první sjezdovku (modrou), po které se v průběhu jízdy muselo šlapat. Nevím, jestli to bylo upraveností terénu, anebo byla modrá takhle koncipována. Stalo se ale, že to prostě přestalo jet a abychom se dostali k vleku, museli jsme zemské gravitaci trochu pomoci.

Poprvé v naší sjezdařské kariéře došlo i na černou (jednalo se tedy o pár metrů). Důvodem nebyla odvaha, ani odhodlání, ale prachobyčejná lenost. Nechtěl se nám provádět složitý obchvat k vleku a tak jsme se prostě spustili po náročnější cestě. Trochu mě to rozhodilo, čumákem jsem provětral sníh, ale dolů jsem se dostal zdravý. Jak se s úkolem porval Lukáš nevím. Já jsem měl oči jen pro svůj úsek terénu.

Výcvik malých Déček probíhal více než úspěšně, protože po ukončení školy se bez menších obtíží postavili na modrou sjezdovku a pokořili jí. Samozřejmě rodiče museli Davídka trochu usměrňovat a občas přidržet, ale Dominik jezdil bez jediné pomocné ruky. Domískovu samostatnost uvítala Káťa i z toho důvodu, že se mohla po několika letech (myslím, že to bylo pět) znovu proletět na lyžích. Tak jsme se vesele proháněli po sjezdovce a bratrsky jsme se dělili (aspoň trochu) o Davídka. Všechno šlo jako po másle do té doby, než si Domísek pohmoždil koleno.

Jakmile doba zaplacená na permanentce skončila, opustili jsme areál a vydali se k chatě. Volba na obědové menu padla na pytlíkovou polévku. Ovšem uskutečnit toto rozhodnutí bylo daleko větším problémem, než se na počátku zdálo. Vařič, i když dvouplotýnkový, asi nebyl koncipován na ohřev většího množství vody (1 litr) a trvalo věčnost, než se hladina začala varem tetelit. Ohřev vody komplikovala i absence pokličky, takže jsme veškeré teplo sdíleli s hrncem. Nakonec se kuchtění povedlo a do talířů jsme dostali horký vývar. Po obědu kafíčko a po kafíčku výlet. Drželi jsme se hodně při zemi a procestovali jen Abertamy (již několikrát procestované). Nic nového a zajímavého jsme sice neobjevili, ale procházku využil Davídek, aby si mohl udělal bebí na koleni (podle řevu ztratil nohu). Došli jsme až k místní sjezdovce, která k našemu překvapení končila u hřbitova (zřejmě z úsporných důvodů). Jinak nového nebylo nic.

Znovu jsme pocítili hlad a rozhodli se ho utišit v pizzerii. Prázdné stoly byly jasným důkazem, že se vejdeme a tak jsme zasedli a objednali si. Lukáš, který italské národní jídlo zrovna nemusí, zvolil cestu nejmenšího zla. Pizzu se šunkou a sýrem. Vlastně takový hemenex, jen místo vajíčka bylo těsto. Káťa dostala chuť na olivy a tak si řekla o druh právě s nimi. Já jsem zvolil čtyřkombinaci sýrů. Po chvilce čekání nám pan číšník přinesl jídlo. Lukáš byl v rámci možností spokojený, ale Káťa hledala zelené bobule na placce marně. Potměšilé narážky na absenci ingredience číšník buď nepochopil, anebo mistrně přehlížel. Kluci poté, co zhodnotili svá jídla, se pustili do halasného protestování. Na první pohled neřešitelná situace měla řešení velice jednoduché. Talíř jednoho putoval před druhého a naopak. Rázem byl klid.

Po návratu na chatu se velká rada dospěláků (všichni tři) sešla nad Davídkovým kolenem a rokovali jsme, co se zraněním udělat. Káťa začala lovit ve své lékárničce, Lukáš utěšoval a mne nemohla napadnou nic jiného než blbost. Zranění jsem chtěl obrazně ošetřit pilkou nože. Prostě prachsprostá amputace. I když Davídek (i ostatní) moc dobře věděli, že tak špatně na tom s mozkem nejsem, stejně se stala nehoda. Jak jsem tak ve vzduchu řezal a David s sebou škubal, v jednom okamžiku mezi končetinu a ostrý nástroj nacpal Lukáš prsty, aby zabránil katastrofě. Protože i já jsem si všiml velmi malé vzdálenosti mezi klučinovou nohou a nástrojem, ucukl jsem. Výsledkem byla řezná rána na Lukášově prstu. Já si prostě s těmi kravinami nedám pokoj.

Naštěstí (hlavně pro mě) není Lukáš z cukru a zranění přijal. Káťa přijala tuto událost bez překvapení (už nás nějakou dobu zná). Na Davídkovi to také nezanechalo žádné stopy. Jen pořád poukazoval na velmi problematické zranění kolena a vskutku brilantními hereckými výkony předváděl neschopnost chodit. Kamkoliv bylo nutné jej dopravit, anebo mu minimálně pomoci. V pokoji byli na spodek (chodící zařízení) tedy chromí dva. Nicméně na tuto indispozici měla Káťa prostý lék. Sušenku. Právě nabídka sladkosti zázračně potlačila chlapeckou nemoc a Davídek i Domísek běhal jako o závod. Přesněji řečeno běhali do té doby, než byli odchyceni a posláni do postele. V ložních prostorách ale vyšla najevo jiná skutečnost. Dříve přehlížené zranění staršího syna se při bližším prozkoumání projevilo jako vážnější. Koleno měl nateklé a pleťová barva se místy měnila v modro-fialovou. Postižené místo proto Káťa ovinula zmrzlou utěrkou.

Po proceduře uspání jsme se sešli v kuchyni a zkoumali, co podnikneme s načatým večerem. Samozřejmě jsme se, jak jinak, pustili do her. Na poklidný a úspěšný průběh celého pobytu jsme si připili.

Chodil jsem od místnosti k místnosti, prohledával absurdní místa (jako prostor skříňku pod dřezem), ale ne a ne ho najít. I když se mi snažil potměšilý sourozenec napovědět, nestál jsem o to. Přece musím toho kluka najít. Domču prozradila neposednost, která jím občas vládne. Když jsem počtvrté prohledával hlavní pokoj (obývák s kuchyní), nemohl jsem přehlédnou hýbající se oblečení, vyskládané na palandě. Chvilku jsem kalhoty, mikiny a ponožky pozoroval a vida. Mezi svršky byl schovaný kluk. Deset dvacet Domísek, tím začal den.

Nasnídali jsme se, vybavili se termoskou (pracně kupovanou) čaje, něčím k zakousnutí, lyžařskou výbavou a odjeli na Klínovec. Chladné počasí a nánosy sněhu vykouzlily z areálu krajinu jako z pohádky. Sněhová krása tak předčila zataženou oblohu a mírný vítr. Lukáš zaparkoval na vrcholu areálu. Právě odsud jsme se vydali dobrodružství vstříc. Před zakoupením půldenní jízdenky jsme si mohli okusit jeden sjezd zadarmo (a že se to jezdí daleko jinak). Protože jsme sjížděli všichni najednou a nikdo z nás trať neznal, jeli jsme hodně opatrně. Domísek jel sám, ale Davídek pokořil modrou mezi koleny dospěláka. Zvládli jsme to. Káťa šla s klukama na kratší pomu a my s Lukášem jsme šli zkoumat varianty. Možností bylo spousta, troufám si tvrdit, že více, než na včerejší sjezdovce.

Nezdálo se, že bychom modrou sjezdovku nějak nezvládali a tak jsme se postupně přesouvali na modro-červenou a celou červenou. Jako velkou výzvou se pro nás stala tří kilometrová trasa (i když jen modrá). Když jsme od vleku pachtili po spojovací cestě, připletli jsme se (mimo záběr) k natáčení upoutávky Jakuba Koháka. Pravda, hned jsme si na jeho jméno nevzpomněli, prozradil nám to až internet. Ale k té dlouhé sjezdovce. Na samotném začátku jsme si nebyli jistí, jestli jedeme správně. Na široké a velmi dlouhé sněžné ploše jsme totiž byli naprosto sami. Báli jsme se, aby to nebyla cesta do neznáma. Nebyla. Orientační cedule nás jasně přesvědčila o tom, že svištíme správně. Uklidněni touto skutečností jsme se pustili do aktivity moderní doby. Není přeci nic lepšího, než se filmovat. A tak jsme vytáhli mobily a točili se navzájem. Opatrnost je nám přeci jen trochu blízká a tak jsme záznam přerušili, když se lyže začaly moc rozjíždět.

Při znovusetkání s dětmi a manželkou nám Káťa oznámila, že personál, obsluha i náhodní kolemlyžaři jsou v této době a na těchto místech mírně podrážděni. Povyprávěla nám několik příběhů ze setkání s lidmi. Zatímco já jsem nechápavě kroutil hlavou, Lukáš tiskl zlostně zuby k sobě a ruce svíral v pěst. Svůj otevřený názor dát plně najevo nemohl, opodál stáli klucí. Myslím si však, že je velmi dobře, že se Lukáš s arogantními a bezohlednými lidmi nesetkal. Pro ně.

Díky dokonalému plánu (protože jsem ho nevymýšlel), jak dopravit všechny k autu, když jsou dvě permice a tři dospělí s dvěma dětmi, jsme se potkali na parkovišti pod vlekem. Spokojené a lehce unavené nás odvezl Lukáš zase do Abertam. V místním sporthotelu (najít restauraci byl kumšt) jsme si došli na večeři. Jelikož jednou z položek na jídelním lístku byl hamburger, měl jsem jasno. A udělal jsem moc dobře, výborně jsem si pochutnal a královsky se přežral.

S malinkou, běžným okem nezachytitelnou, objížďkou (to ta navigace) jsme zaparkovali ve Varech. Hned při výlezu z auta jsem poznal, že lázeňské město je pro mě poutavé pouze za krásného počasí letních dnů. To se rozhodně neshodovalo s tím, jakým jsme byli přivítáni my. Foukal studený vítr a zamračená obloha slibovala každou chvilku sprchu. Naštěstí zanedlouho přišlo oteplení. To nastalo v papírnictví nedaleko parkoviště. Káťa vybírala bloček, kluci zkoumali všechno možné od penálů po masky a já obdivoval psací potřeby, jejichž hodnota převyšovala dvě tisícovky. Pak jsme vlezli do daleko zábavnějšího krámku (hlavně pro synátory). Jednalo se o hračkářství. Nemusím asi psát, proč jsme tady trávili skoro hodinu. Trauma nad tím, jestli jsou lepší popeláři, hasiči, anebo karavan, je pro děcka zásadní (ach to stáří). Jelikož Lukáš objevil deskovou hru AZ kvíz a vsunul jí do košíku, budeme mít večer co hrát.

Při našem putování si Káťa zavzpomínala na mládí a hledala krytý bazén, z něhož se dalo proplout ven. Zrakem spočinula na ne moc hezké budově připomínající spíše zbořeninu a bez nejmenších pochybností prohlásila, že to je ono. Lukáš se její tvrzení rozhodl konzultovat s moderní encyklopedií a zjistil, že bazén je v průběhu roku 2015 rekonstruován a aktuálně ještě není otevřený. To, že si informace navzájem rozporují jsme dále nezkoumali a smířili se s tím, že proplouvání nebude. Po důležitém milníku (kluci chtěli na malou) jsme se otočili a v původním směru se vraceli zpět. Ne tedy úplně přesně, protože jsme si odskočili na jídlo v "humřích zadcích".

Lukáše na sjezdovce naprosto nadchly kšíry pro ovládání dětí. Toužil pořídit přesně takové a sportovní potřeby, stojící nedaleko našeho parkoviště, nám je měli nabídnout. Bohužel se tak nestalo. Paní prodavačka, očividně milující děti, smutně konstatovala, že zboží není dostupné. Vnukla nám ale myšlenku vyrobit si podobnou věc svépomocí. Dolní podlaží obchodu prý nabízí horolezecké náčiní a mezi ním i lana. Máme poprosit obsluhu o pár metrů provazu, přikoupit k tomu nějakou skobu a dítě může rejdit po sjezdovce (očividně ty děti tak ráda očividně neměla). Její nápad však kategoricky popřel prodavač ze sklepa. Prý to nejde a nepůjde. Tak byli kluci jen vybaveni kuklami a nálepkou (prodavačka nakonec ty děti ráda má).

Pak nás Lukáš dovezl před Karlovarský bazén a na řadu přišlo koupání. Pokladní vyrobilo tak výhodnou vstupenku, že jsem se tlačil skrz turniket marně a při dotazu na průchod mi oznámila, že na mě zapomněla a musím si vstup zaplatit sám. Dostal jsem hodinky, přiřazené číslo skříňky a vstoupil do šatny. Hned při prvním pokusu o odemčení úložny jsme zoufali nad tím, že jsme si postup nenechali vysvětlit. Chvilku jsme laborovali (návod samozřejmě nečetli) a věci jakýms takýms způsobem uzamkli.

V areálu se nacházel jeden plavecký bazén, jedna vířivka, jedno dětské brouzdaliště a to hlavní, tobogán. Přesně k němu jsme s Lukášem zamířili. Zážitek z jízdy navíc umocnily ještě nafukovací kruhy, které byly k dispozici. Protože jsme nechtěli porušit bezpečnostní nařízení, počet možných kravin byl omezen. Ale i tak jsme se vyblbli. Po chvilce k nám dorazil i zbytek týmu, Káťa s klukama. Nakonec vyšla jízda s Davídkem i na mě. Zasedl jsem a neznalý postupu a bezpečnostních opatření, se spustil s nebohým děckem tubusem dolů. Jízda dolů probíhala celkem bez potíží. Že je něco špatně jsem pochopil až v dopadovém bazénu, kdy mi Davídek zuřivě začal běhat po hlavě. Vynořil jsem se, spatřil vyděšenou matku a topeného syna a nechápavě se dotázal, co jsem udělal špatně. "Musíš ho držet nad hladinou, neumí plavat" zněla odpověď. Ach Davídku, věř tomu nebo ne, ale neusiluji Ti o život. Poučil jsem se a v dalších jízdách víceméně pořád držel chudáka nad vodou. Nakonec oba kluci jezdili ve spirále sami. Bylo to bezpečnější, než v mém opatrování.

Během odpočívání ve vířivce jsem pomalu ale jistě začal pociťovat nepříjemné pálení a škrábání v pravém oku. Ani jsem nepochyboval, že je to důsledek dřívějšího poranění. Pomrkával jsem, ale z vody mě vyhnala až pozornost návštěvníka. Chvilku na mě koukal a pak se zeptal, jestli mám to oko z vody. Přisvědčil jsem mu, že ano. Cosi si poznamenal pro sebe a pak mě informoval o tom, že chlór obsažený ve vodě mému stavu asi nepřidá a měl bych jít slzet jinam. Učinil jsem tak. Naštěstí se blížil konec našeho pobytu, takže jsem nemusel čekat potupně v šatnách.

Opustili jsme vodní svět (byli jsme dokonce pochváleni za včasný odsun) a vydali se k nákupnímu středisku. Vyzbrojeni dvěma nákupními vozíky nám šlo nakupování hezky od ruky. Se spoustou nutných (kávový rumík) a ještě více zbytečných položek jsme dojeli domů. Kluci si vybalili stavebnice, a my si mohli po návratu dlouhodobě vychutnávat kafe. K tomu jsme rozdělali ještě AZ kvíz a absolvovali několik her. Během uspávání jsme s Lukášem našli další rozptýlení. Poté, co jsme poztráceli všechny kuličky do "stříledla", jsme hledali další možnou náplň. Jako vyhovující se projevila oliva, rajče a víčko od flašky. Chtěli jsme vyzkoušet ještě nůž, ale v našem pokusu nás vyrušila Káťa (asi díky bohu za to). Pak už jsme jen hráli, hráli a hráli. Večer byl zakončen kombinací krávy - Dobble - spát.

Nastartovali jsme lyže a za povzbuzujícího jásání Domíska i Davídka (Lukáš nás jen pozoroval z okna) dorazili k prvnímu kontrolnímu bodu. To byl rozcestník s mapou, který jsme navštívili už v sobotu. Začali jsme pátrat po další cestě. Jelikož je tato část republiky velmi dobře a přehledně turisticky značena, cestu jsme hledali marně. Káťa odtušila směr. Vydali jsme se tedy polem do neznáma. Ženská intuice nezklamala a my našli běžkařskou stezku. Nad hlavami nám lehce poletoval sníh, od pusy se nám kouřilo, ale ze mě lilo jako by bylo léto. První etapa bylo totiž stoupání, které matka příroda vylepšila ledovými plotnami. A protože nemám s běžkováním velké zkušenosti a se stoupáním po skle už vůbec žádné, dřeli jsme jako blbci. Od touhy vyzout lyže a hodit je do lesa mě odrazovalo jen přiznání prohry.

Na trase jsme poznali snad všechny druhy terénu (krásná stopa, ledovka, stoupání, mírné i prudké klesání) a okusili jsme všemožné počasí (sněžení, vítr, bezvětří, mlha, polojasno). Celkový dojem byl však pořád pozitivní. I tehdy, když jsme se ocitli uprostřed pole bez jediného viditelného záchytného bodu. Navíc nám počasí tou dobou nepřálo a viditelnost se počítala na jednotky metrů. Znovu, bez mého přičinění, byla stanovena korekční odchylka, přehopskali jsme silnici, trošku se poprali s drny na ornici a byli jsme zase na správné trase. Dále nemůžu nezmínit porovnání Kátiného a mého "ideálního" tempa. Když jsem se ocitl na čele lyžařského pelotonu, nasadil jsem tempo, které mi vyhovovalo. Nechtěl jsem se loudat, ale ani urvat. Když jsem se zeptal Káti, jestli jí tato rychlost vyhovuje, ubezpečila mne, že je to akorát. Hodně mě proto překvapilo, že když jsme si prohodili pořadí, šupajdila daleko rychleji než já. Když jsem se chtěl ujistit, kde je pravda, s úsměvem to přešla.

Dalším překvapením bylo občerstvení "U Červené jámy". Během našeho bloudění v nehostinné krajině za velmi nepříznivých podmínek v nás cedule oznamující blížící se podnik. Následujících pět po sobě jdoucích značek (v různých vzdálenostech) nás vybudily k očekávání a zlepšily nám náladu. Šipka na posledním ukazateli však směřovala na tmavou, polorozbořenou a nebezpečně vypadající stavbu. Chvilku jsme si dodávali odvahy, ale scéna jako vystřižená z hororových filmů, v nás hrdiny neprobudila. Zklamaní a lehce v obavách, jestli nás přeci jen někdo nesní, jsme pokračovali. Později našel Lukáš na světové informační síti, že se jedná o velmi oblíbenou a vychvalovanou turistickou zastávku (zombie mají asi taky přístup na net).

Konec naší vyjížďky se nesl opět v tápání. Podle mapy nám do cíle chyběly dva kilometry, ale stopa nikde. Stáli jsme na asfaltce a u dvou osamocených domů (už v Abertamech) se rozhodovali, kudy dál. Já vytáhl na pomoc elektroniku. Tento plán ovšem velmi rychle skončil, protože aplikace mi oznámila, že pro chod musí sosnout novinky. Nebyl by to takový problém, kdyby to datově nebyla půlka cédéčka. Zorientovat se v sněhem a mlhou pokryté krajině nebyl lehký úkol. Počasí se nám navíc ukázalo v té nejnepřátelštější formě (už jsme se opravdu těšili domů). Proto jsme začali dedukovat. Já jsem viděl naší budoucnost v návratu, protože jsme přejeli. Káťa byla odlišného názoru. A kdo by to řekl, já jsem nebyl ten, kdo měl pravdu. Po chvilce se začal v mléce odhalovat zbytek Abertam. Šestnácti kilometrový (16,1 km) okruh se nám tedy po třech hodinách podařilo ve zdraví uzavřít.

Díky Lukášovi nás doma čekal plný hrnec kouřící polévky. V teple domova s naplněným břuchem jsme Lukášovi vyprávěli o našich strastích. Na oplátku nám on líčil, jak s klukama hráli. Bratři se proti svému otcovi spolčili, vytvořili konzorcium, frakci, možná firmu (anebo co to bylo) a dosáhli jeho pádu. Ale jak Lukáš trefně poznamenal, mistr se stane mistrem, až když ho porazí jeho učedník.

Po dlouhém a velmi příjemném odpočinku (kluci budovali) jsme vyrazili na menší nákup (ano, zase) do městečka, jehož název se ani nesnažím napsat. Jelikož si Davídek usmyslel, že bude hlídat hasiče, vydali jsme se do obchodu jen ve třech (mamka hlídala hlídajícího syna). Bez kontroly jsme se s Lukášem, jak jinak, oddávali tvoření ostudy. Chvílemi to vypadalo, že se za nás Domísek stydí, ale jeho smích prozrazoval, že to tak opravdu jen vypadá. Mezi uličkami konzumu se nám povedlo rozesmát i detektiva, který za námi velmi nápadně brouzdal. Po návratu jsme poprvé porušili tradici společného pobytu a koukali na film (to ten fyzický výkon z dopoledne).

K večeři nám Lukáš udělal znovu krupicovou kaši, což jsem uvítal, protože posledních pár let jí mám právě jen od něj. A po večeři nastal večer a zaběhnutý scénář. Kluci zkoukli animovanou agentku, pak se dostavil nářek kvůli nucenému spánku následován Kátiným uspáváním. A když přišla mezi bdící, udělali jsme kafe, k tomu zobali dobroty, hráli hry a večer zakončili klasickou trojkombinací krávy - Dobble - spát.

Možná to bylo tím, že večer odboráři nevyjeli s rolbami, anebo slunce nad sjezdovkami hřálo více, než jinde. Sníh připomínal tekutý písek, po prvním pádu jsem byl durch a červená svou náročností (muldy, kam se podíváš) připomínala olympijské závodiště. Dříve pohodová trať s námi házela od strany ke straně. Při jednom z mých pádů jsem dostal pochvalu od Domíska, že umím hezky padat. Nebyl to ale pád nikterak akční. Při pořizování snímků jsem couval tak dlouho, až jsem přejel hranici sjezdovky. Ocitl se tak na okraji srázu a prostě s sebou švihnul na zem. Dle mého se jednalo o nejnemožnější pád mé lyžařské kariéry.

Davídkovi se lyžování na popruzích moc líbilo. Alespoň podle jeho výrazu jsem to odtušil. Culil se na celý areál a velmi ojedinělé pády na něm nezanechaly žádné známky. Pokaždé oklepal sníh, postavil se a radostně se pustil ze svahu. Já jsem se pohyboval mezi oběma dvojicemi, Káťou s Dominikem a Lukášem s Davidem a pořizoval statické vzpomínky. Kvůli společné jsem sice málem zastavil provoz lanovky, ale pořídili jsme.

Zakoupený čas uplynul a my jsme museli Plešivec opustit. Davídek prohlásil, že už lyžování nepatří mezi jeho nejprioritnější aktivity této dovolené a na sjezdovku už nechce. Lukáš tedy odevzdal jeho výbavičku. Naproti tomu Domča velmi silně dával najevo, že ho lyžování baví a rozhodně chce pokračovat v zimních radovánkách i následující den. S krátkou otočkou (vyházení věcí) na chatě jsme za účelem obědu odcestovali do Perninku. Znovu jsme využili dřívějších zkušeností a zavítali do restaurace Plzeňka. Drobné potíže s parkováním vyřešil Lukáš brilantně. Automobil zastavil na parkovišti s hodinovým povolením a oznámil nám, že to musíme stihnout.

Vstoupili jsme do zařízení právě ve chvíli, kdy se početná skupina chystala odejít. S nadějí, že by tak příprava nemusela trvat dlouho, jsme se posadili hned vedle kuchyně a čekali na příchod číšníka. K tomu chvilku nedocházelo. Nejspíš jsme byli málo na očích. Obsluha si nás všimla právě ve chvíli, kdy do hospody dorazila mateřská s doprovodem několika dospěláků. Naštěstí jsme si stihli objednat, než si děcka, rodiče, strýčkové i tety a ostatní rodinní příslušníci posedali. Než se celá tlupa začala hlasitě projevovat, zaslechli jsme ještě z kuchyně reakci na naší, právě donesenou, objednávku: "Cože? Další jídlo?". Plně jsme věřili, že nebudeme odcházet hladoví.

Číšník, přinášejíc nám nápoje (točenou malinovku s příchutí piva), se zeptal, jestli jsme ochotni na jídlo chvilku počkat. Lukáš odpověděl, že nám to potíže nedělá, ale stojíme na hodinovém stání. Na to ho muž uklidnil, že značka je tam z jakési osobní pomsty vůči konkurenci. Nic prý nehrozí. Uklidnění jsme čekali. Klid však netrval dlouho. Rozhovor stolovníků odnaproti nabíral na intenzitě a více než restauraci začínala místnost připomínat přístavní knajpu plnou rumem posilněných námořníků. Lukáš se křečovitě držel stolu a na jeho čele vystouply žíly jindy nepostřehnutelné. Společnost byla vskutku zvláštní. Začínající řev dítěte v kočárku, zaparkovaného hned vedle našeho stolu, málem přivodil Lukášovi infarkt. Zachránila ho (nejen jeho) donesená krmě. Pustili jsme se do bramboráků a kluci do smažáku. Řev vedlejšího stolu ustal až ve chvíli, kdy se i před jejími členy objevili kouřící talíře. Ticho však bylo doprovázeno blesky fotoaparátů. Ano, stolovníci se navzájem fotili, jak jedí.

Už při odchodu z restaurace nadhodila Káťa myšlenku, že bychom se mohli dneska stavit na něco sladkého a dát si k tomu jiné kafe, než v otřískaném hrníčku z rychlovarky. Nápad byl jednomyslně schválen a Lukáš se dal do hledání. Kupodivu není tento kraj příznivý ani pro kavárny. Nakonec se podařilo a našel přímo v místě našeho pobytu (dělají tam domácí dezerty). Doma jsme trochu slehli, Lukáš se natáhl (a spal), Davídek pozoroval už po osmé animák z doby prehistorické a my s Káťou a Domískem hráli AZ kvíz.

Café Mauritius byl od našeho ubytování vzdálen jen pár desítek kroků. Sníh a dovádějící kluci (jak malí, tak velcí) zapříčinili, že nám to ke dveřím chvilku trvalo. Vkročili jsme do malé, ale útulné kavárničky a obsadili stůl. Jedinými dalšími obyvateli Maurícia byla dvojice u okna. Pán s půllitrem pivka a paní klovající do notebooku. Jestli k sobě patřili, či nikoliv, se zprvu nedalo odhadnout. Majitelkou byla usměvavá milá dáma. Rozdala nám kartičky a očekávala objednávky. Zatímco jsem vybíral z dortíků, Lukáš se rozhodl, že mi v severských koncích republiky najde příležitostnou společnici. Nějak nebral v potaz ani můj stav, ani věkový rozdíl (něco přes dvacet let, já byl ten mladší). Nejdříve mi nabídla něco teplého, pak něco ostřejšího. K další nabídce jsem jí nepustil a objednal si Sachr a vídeň (s malým jakože kafe).

Protože můj dezertík vypadal velmi slibně, rozšířili své požadavky i Káťa s Lukášem (kluci už se cpali pohárem). Krátce na to se na stole objevily další talířky a na nich malé modely cukrářských výrobků (kór v poměru k ceně). Lukášovi se stačilo dvakrát projít vidličkou po dortíku a talířek byl prázdný. Kátě to trvalo déle, ta svůj cheesecake spíše drobila. I když útrata připomínala účet za vydatnou večeři, odcházeli jsme spokojeni (v rámci možností). Při zpáteční cestě se naskytla šance ověřit chování obou synů (jak jsem se dozvěděl, mých synovců) v stresových situacích. Jelikož se ani na opakovaném volání nedostavili k rodičům, schovali jsme se pod roucho tmy a stromů. Čekali jsme, že se oba zbloudilci přiřítí zpátky, ale mýlili jsme se. Ulicemi města se pronesl úzkostlivý křik, vyzývající matku a otce, ale děcka se neposunuly ani o píď. My byli ticho. Davídek se rozplakal, Domísek začal křičet hlasitěji. Káťu, která nemohla trápení vydržet a chtěla se zjevit, jsem musel držet. Abych klukům alespoň trochu odlehčil, zapískal jsem. Opět jsme marně čekali na dupot blížících se nožiček. Můj zvukový projev byl pro ně zjevně důkazem naší přítomnosti. To už mamina nevydržela a ukázala se. Starší syn prohlásil, že to nebylo vtipné a dodal, že už chtějí být s bráškou doma. Tím celé divadélko skončilo.

Večer klasika (hraní), zakončené neočekávaně krávy - Dobble - spát.

Moje včerejší váhání mezi další návštěvou sjezdovky rozštípl pohled z okna. Někdo nahoře nám opět vykouzlil hezký den a já bych litoval netrávit ho na sněhu s lyžemi na nohou. Připojil jsem se tedy ke klukům a počtvrté za týden (to je rekord) jel lyžovat. Po odstrašující zkušenosti s Plešivskou červenou jsme jeli na Klínovec. Fronty před vlekem dávaly tušit, že v místním, anebo jiném bohatém kraji nadešly prázdniny. Kapacita lanovky by si poradila s náporem návštěvníků, ale když oni ti lidi musí jezdit ve dvou, anebo sami.

Párkrát jsme s Domískem sjeli modrou a pak přesedlali na červeno-modrou (psal jsem, že se zlepšil). Čekání na výjezd kopce nám ve dvou případech zpříjemnil lyžař dající se s námi do rozhovoru. S jeho vztahem k ženám se dalo chvilku souhlasit, chvilku ne, ale sranda byla. Domča sice té tajuplné mluvě dospěláků nerozuměl, ale byl spokojený, protože pán svolil sklopit i oranžovou bublinu lanovky. Další příjemné rozptýlení přinesla velmi vitální dáma, která nám vyjmenovávala sportovní aktivity, kterým se věnuje. Na druhou stranu nám společnost dělali i zabedněnci, kteří nezabručeli, i když je Domísek velmi hlasitě pozdravil. Jiný kraj (Deutschland), jiný mrav.

A to bylo poslední lyžování tohoto turnusu. Po posledním sjezdu a vytažení na vrchol svahu jsme se nasoukali do auta a odjeli odevzdat permanentky. Celá akce byla jako z akčního filmu. Lukáš zastavil u chodníku, já vylétl a celý udýchaný jsem strčil obsluze dvě karty. S obdrženými penězi coby zálohou jsem upaloval zase zpět. Jakmile jsem za sebou zaklapl dveře, Lukáš dupnul a my zmizeli v prachu (bahně). Návrat na Abertamskou chatu jsme podnikli přes Boží Dar (koupě chleba, stejně akční jako odevzdání permic) a Plešivec, kam jsme jeli vrátit Domčovu lyžařskou výstroj. Klučina to nesl trochu smutně, ale po ujištění, že není všem lyžařským dnům konec, se zase usmíval.

Po obědě a vydatném dezertu (sežral jsem s Lukášem každý půl vaničkové zmrzliny) nastal krátký útlum a u Lukáše se projevil jistý druh žaludeční nevolnosti. Polehávání a posedávání v místnosti jsme odpoledne přeměnili v dovádění a bobové závody na svahu za domem. Já jsem konečně dostal svého slibu (i když trochu jinak) a synovcům jsem postavil (vyšlapal) sněhuláka. Nejdříve si užívali kluci, protože trvali (a bylo jim vyhověno) na humanoidím vleku. Tyto radovánky se proměnili na záchranné akce, kdy dospěláci byli záchranáři a řidiči obou bobů přivolávali, anebo odvolávali zdravotní pomoc. Vyvrcholením venkovní akce byl náš závod s Lukášem. Každý jsme obsadili jeden stroj a pustili se ze svahu. Naše mechaniky nadchlo, když jsme se nekontrolovaně řítili ze svahu, ideálně se ještě vyklopili a doslova jásali když i oni mohli nastoupit na pekáč (zelený je rychlejší). Káťa mezi tím humbukem lítala s foťákem a míru šílenství dokumentovala. Protože více než jízda byly zajímavější pády a kotrmelce, kterými závod končil, v začínajícím večerním světle jsme natočili ještě pár metrů akčního filmu ze zasněženého prostředí. Hlavními aktéry byli, jak jinak, Dominik a David. Již brzy ve Vašich kinech.

Stav sýpek byl na nule a tak jsme na večeři šli jinam. Nejdříve jsme navštívili sportbar, kde jsme dostali v pondělí ty výborné hamburgery. Ale ouha, hodně jsme se mýlili, když jsme počítali s tím, že si po páté hodině sedneme. Každý stůl lokálu byl rezervován. Anebo možná nebyl, ale my jsme nešprechtili a z kapsy nám nepadaly euráče. Otočili jsme se tedy na podpatku (neopomněli jsme načichnout) a pokračovali k dalšímu známému podniku. Nedělní pizzerii. Tím jsme dali možnost kuchaři napravit osudnou chybu, kdy vyrobil Káťe pizzu s olivami bez oliv. Usadili jsme se na vytápěné a zastřešené terase. Objednali jsme si a čekali. Káťu ani Lukáše tentokrát žádné opominutí nepotkalo. Černého Petra jsem si vytáhl já a moje italská placka postrádala z ingrediencí papričky. Samozřejmě nejedná se o nikterak zásadního, ale když očekáváte na tomatovém základu salám a papriky, dělá to přeci jen 50%. Reklamaci jsme ani tentokrát nepodali. Společně jsme se shodli na tom, že to za tu zeleninu nestojí.

Během večerního rozptýlení jsme nerozdělali ani jednu hru. Než se odebrali kluci do hajan (klasicky s nářkem), hráli jsme si s legem a řešili nejrůznější scény. Hasili jsme hořící popeláře, pálili jsme odpadky, potlačovali vzpouru požárníků, krotili jsme násilného člena úklidové jednotky. V dospěláckém kruhu jsme hodnotili a komentovali celý uběhlý týden. I když den po dni byl dokumentován, stejně jsme se shodli na tom, že ta kopa dní utekla strašně rychle. Se smutkem z konce (aspoň já) jsme ulehli do postelí.

... zbývá jen odjezd

Mile mě překvapilo, co se dá ještě všechno zažít v závěru. Vstávání bylo následováno balením, úklidem a hledáním ztracených částeček, kuliček, oblečení a občas i potravin (to neplánovaně). Když jsme snesli do lyžárny všechny zavazadla, zdálo se nemožné vměstnat je do dopravního prostředku. Vlastě bylo bláhové se o to pokoušet. Navíc se do též místnosti nacpali i noví obyvatelé chaty, kteří se připravovali (hlavně duševně) na běžeckou tůru. Neměl jsem potuchy, že existuje tolik přípravků, kolik si oni na skluznici aplikovali. A pokud údiv bylo to, co jsem prožíval jejich pozorováním, naprosté nepochopení nastalo z jejich rozhovoru.

Lukáš všechnu bagáž do auta nakonec nasoukal. Jak se mu to povedlo netuším. Káťa mezitím vyšůrovala oba pokoje a nejspíš i něco dalšího (když si v průběhu týdne jen tak odskočila něco umýt). Kluci dostali po jednom elektronickém zařízení a byli hodní. Rozloučili jsme se s chatou, sněhem a Abertamy. V ideálním případě bychom jeli na Prahu, jenže to bych v posádce nesměl figurovat já. Při balení jsem zjistil, že mám šikovně schovanou ještě další permici na Klínovecký vlek. Díky mému orientačnímu smyslu jsem netušil, že tento orientační bod rozhodně neleží na trase ku Praze. Lukáš o této skutečnosti pomlčel a odvezl mě ke kase. Na mou otázku, jestli nebylo nákladnější sem zajet, než obdržet zálohu na kartu, jen Lukáš mávnul rukou a prohlásil: "Kdyby ta karta byla moje, vykašlal bych se na to". Nabízenou minci však odmítl.

Krajina za okny vesele ubíhala, sníh mizel a na některé členy výpravy přišel hlad. Já jsem mezi ně překvapivě patřil taky. Na míhajících se informačních tabulích jsme hledali obrázek skříženého příboru. Trvalo hodně dlouho, než se nějaká naskytla. Buď v Karlovarském kraji cestující lidi nejedí, anebo jsme se špatně koukali. Přitom jak jedna, tak i druhá možnost je prakticky vyloučena. Jen jednou jsme zpozorovali ukazatel dálničního občerstvení (nechtěli jsme jíst v komerčních řetězcích). Ale zpozorovali jsme to v devadesátikilometrové rychlosti pár metrů před námi. I přes silný brzdový moment jsme odbočku přejeli a i přes velkou Lukášovu odvahu couvat několik desítek metrů nechtěl. První zastávka byla v jedné vesnici. Restaurace nesla honosné jméno "U Radnice", ale po vkročení do kouřem zalité putyky jsme byli rádi, že se nevaří. I po pár minutách jsme natáhli popelníkový odér.

Následně nás Lukáš vzal na místo romantické, nezakouřené a netypické. Bohužel také nedostupné. Navigace ho zavedla k troskám hradu. U vstupní brány jsme našli krásně místo k zaparkování, pozvánku k ochutnání výborné kuchyně i zlatavých moků, ale taky řetěz se zámkem kolem ní. Až napotřetí se na nás usmálo štěstí a my se usadili v restauraci "Koštovna u vodníka" u hotelu "Pod Sluncem" (s těmi názvy je to trochu komplikované). Hned dvě velká plus u nás získal podnik tím, že se tam nekouřilo a interiér nepřipomínal dobu raného socialismu. Čekali jsme. Mladý číšník nám mistrovsky předváděl "umění přehlížet" v praxi i když jsme mu seděli v cestě. Až zakašlání provedené během jeho cesty kolem nás ho vyrišil a zeptal se, co si budeme přát. Lukáš projevil zájem o limonádu, kterou objevil v stojacím letáčku (velikosti vývěsní tabule) umístěném na stole. Místo poznámky na lístku dostal strohou odpověď: "nemáme". Objednali jsme tedy oranžovou bublinkatou láhvovou limonádu a čekali.

Než se na našem stole objevily sklenky, chvilku to trvalo. Nebylo ani divu, protože číšník (jediný v lokále) nosil pití zásadně po jednom. Jakmile naklusal s tácem (a více položkami na něm) i k nám, trvalo jen chvilku, aby mu Domísek přidělal práci. Nějakým nedopatřením se stalo, že se obsah sklenice objevil přímo na ubruse. Domča, vědom si své chyby, šel velmi dospěle poprosit o hadr. Číšník zachoval také velkou dávku profesionality a přesadil nás k jinému, prostornějšímu stolu. U toho už jsme zůstali. Na polévku jsme si sice museli taky nějakou dobu počkat. Naštěstí nám dlouhou chvíli zpříjemnil číšník svými kousky. K vedlejšímu stolu donesl nekompletní objednávku. Palačinky se šlehačkou bez šlehačky (tady je to asi normální). Jeho chybu rychle napravila kuchařka vyběhnuvší z kuchyně. Popadla zase talíř, něco zabručela a zmizela. Pak už se hluboký talíř objevil i před námi. S Káťou jsme zhltli Řeckou fazolačku a s Lukášem a Davídkem si pochutnali na plněných ovocných knedlících. Domísek dostal v rámci akce (když jedí dospělí, děti to mají levnější) masové dinosaury s hranolkami. Kluci si na poslední pár soust talíře vyměnili, aby si vzájemně nezáviděli.

Po zaplacení účtu nás Lukáš dovezl až do Prahy. Aby loučení nebylo jen rychlovkou na parkovišti, pozvali jsme (Lucka už byla doma) rodinku ještě na kafe. Zatímco jsme Lucce líčili naše zážitky, kluci si hráli na agenty. Jednak hlídali auto a nálož věcí na střeše a jednak nám reportovali pohyb podezřelých individuí. Druhý úkol byl dokonce podpořen písemným sdělením (dokonce přišlo na Davídka hlášení). Aby nebylo přeplněné auto až moc dlouho na obdiv sídlišti a nestalo se trnem v oku některého nenechavce, návštěvu jsme neprodlužovali. Přišlo poslední rozloučení a osmidenní dobrodružství nadobro skončilo.

Všem chci moc poděkovat za krásnou zimní dovolenou, za zábavu i kulturu, kterou jsem mohl zažít. A hlavně díky za každou minutu srandy s Vámi. Doufám, že tohle nebyly poslední hory a ani náhodou poslední akce.