Integrace M&M

Svatba dlouholetých, bývalých kolegů a kamarádů na jihu Moravy

2015-10-23 ~ 2015-10-24

1. díl: Odhalení všech pravd

Zatímco jedni oznamují své rozhodnutí vstoupit do svazku manželského slavnostně a přímočaře, od Máry jsem se to dozvěděl stylem jemu vlastní. Po několika měsících bez jakéhokoliv kontaktu mi zavolal a zeptal se mě, co dělám dva měsíce před štědrým dnem. S malým tušením výjimečnosti jsem mu oznámil, že sice něco mám (Mildu), ale zavázal jsem se uvolnit v případě, že to bude nutné. Velmi zvolna z něj nakonec vylezlo, že se bude ženit a potřeboval by někoho, kdo by pořídil pár snímků (dle jeho slov "kdo by cvakal spoušť"). Jo a taky nemám jet na Kačerov, ale na Moravu, protože od dubna jsou skorobrňáci (o pár kilometrů). Samozřejmě jsem souhlasil.

23.10.2015 2015-11-04 06:44:29 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Ještě s notnou dávkou nadšení, že ho snad znovu po devíti měsících uvidím, jsem začal kalkulovat nad právě obdrženým sdělením. Mám přijet sám, anebo můžeme přijet v páru? A budu vítán po celý víkend, anebo jen v sobotu? Otevřených neznámých bylo mnoho. V kalendáři jsem si poznačil událost s nejvyšší prioritou a nejasnosti prozatím vytěsnil z hlavy. Ony se pak svévolně dořeší.

Nový plán na předposlední říjnový víkend jsem probral s Luckou a nakonec jsme všechny otazníky vyřešili. Cestu na Moravu jsme pojali jako soukromý výlet s vlastním ubytováním. Lucka našla příležitosti k navštívení zajímavých kulturních míst. Sestavili jsme plán a o program měli postaráno. Zbývalo jen čekat, až se Mára ozve znovu s posledními instrukcemi. To se stalo pár dní před naším odjezdem. Znovu jsem potvrdil své služby. Když jsem se zmínil o tom, že bydlet budeme v Tišnovské rychtě a od pátku do neděle můžeme objevovat krásy jižní Moravy, překvapilo ho to. S Markétou o průběhu měli jiné představy. Dohodli jsme se, že se v pátek po ubytování stavíme u nich a detaily uhladíme.

Ve čtvrtek jsme si přichystali věci, já znovu oprášil oblek a sbalili si vše potřebné (jako adresu). Páteční šichta naše odhodlání vypadnout z matičky stověžaté poněkud zkomplikovala a oddálila, ale nakonec se povedlo a my vyrazili na dálnici. A několik minulých bezproblémových průjezdů D1 si konečně vybralo svou daň. Deset kilometrů za Prahou se všechny roje v pruzích zastavily a my se ocitli v zácpě jako řemen (nebo jako něco jiného). Popojížděli jsme, pozorovali aktuální nehoráznou spotřebu a vyhlíželi konec. Na ten jsme narazili až pod pěti tisících metrech a minuli roztřískané auto v příkopě. Bylo jasné, že v odhadovaných šest u Markéty s Márou rozhodně nebudeme.

Tišnov se nalézá několik desítek kilometrů před Brnem, tudíž nás zajímal sjezd číslo 178. Ale ouha. Na komunikaci se naskytla další blokáda a padesát kilometrů před cílem jsme znovu popojížděli. Důvod stání v nedohlednu, vypadalo to na dalších třicet minut zdržení. Rozhodli jsme se sjet na nedalekém stočtyřicátémšestém a provětrat mapu. Maximální povolená rychlost sice poklesla, ale aktuální několikanásobně narostla. Projížděli jsme tmavou krajinou a pátrali po správnosti směru. Vzhledem k rozhodnutí orientovat se v mapě a nedat na navigaci nám to činilo drobné potíže. Ani napotřetí, co jsem oznámil že směřujeme k městu Třebíči, jsem nedostal informaci, zda jedeme správně, či nikoliv. V kabině vozidla propukla panika.

Chvilku jsme luštili za jízdy, chvilku se otáčeli do protisměru. Nakonec jsme společnými silami (a mobilem) nalezli správný směr a zase se přibližovali k Tišnovu. V něm jsem si, coby řidič, nemohl odpustit dva přešlapy. Jednak jsem vjel do slepé ulice, což sice není nezákonné, ale vzbudili jsme pozdvižení. Hlavně kvůli kombinaci otáčení se v malém prostoru a pražské SPZ. Druhým omylem byla jízda v protisměru (jen chvíli), kterou nám doporučila navigace. I v tomto případě jsme neunikli pozornosti kolemjdoucích. Když pominu přejetí vjezdu na parkoviště a obkroužení bloku, trefili jsme pak penzion na první pokus.

Popadli jsme bagáž a šli shánět sjednaný nocleh. Obdrželi jsme každý po plastikové kartičce (coby klíč) a byli uvedeni do luxusního pokoje. Zabydleli jsme se a zahlásili se Márovi. Poznamenal jsem si adresu, vyslechl popis cesty a prosbu o třicetiminutové posečkání. Znovu jsme vyzvali ke slovu mobil. Ten nám vzdálenost mezi naším penzionem a Márou odhadl na pěší tři minuty. To pro nás bylo velmi povzbudivé. Ale i tak se dá lehce bloudit.

Hledání čísla popisného se stalo obtížnějším, než jsme původně odhadovali. Ulici jsme prošli třikrát tam a zpět, přičemž jsme vyzkoušeli chůzi po obou stranách chodníku. Nakonec se zdařilo a my se ocitli před těmi správnými dveřmi. Když z nich vykoukla Márova hlava a nadšeně nás uvítal Dar, oddechli jsme si. Již nebude žádné další bloudění.

Byli jsme uvedeni dál a zaujali sedací místa. Poslední tajemství vyplulo na povrch, jakmile jsme spatřili Markétu. Brzy se totiž rozrostou o dalšího člena rodiny. Kam se poděl ten drobný, sotva chodící Filípek jsme nezjistili, ale místo něj po kuchyni pobíhal velký klučina. Ostych se nekonal, chvilku zkoumání a pozorování rázem vystřídalo povídání a seznamování. Pustili jsme se do vzpomínání. Nejdřív samozřejmě proběhla osvěta, co se bude následující dny dít a jaké jsou představy budoucích novomanželů. Pak jsme mluvili o dobách dávno minulých. Úřadu, hospodských i celovíkendových akcích, návštěvách Moravy. Bylo toho hodně, na co vzpomínat. Tu a tam se do našeho rozhovoru vložil i Filípek, kterému se v teple postýlky nechtělo být a nakoukl zpoza dveří. Když byl rodiči upozorněn, že už má dávno spát, poslušně odťapkal zpátky.

Páteční večer se protáhl až do čerstvého začátku soboty, kdy dorazil Jumbo (snad to píšu správně, Džambo spíše vypadá na původní strunný hudební nástroj kanibalů). I ten se přidal k rozpomínání se, ale vzhledem k časovému údaji na hodinách jsme si jen přiťukli a spolek rozpustili. Přeci jen, zítra Markétu a Máru čeká perný den. Domluvili jsme si sraz, rozloučili se a odebrali do svého pokojíku.

2. díl: A už jsou svoji

V zapůjčené posteli se spalo jedna radost. Prodleva mezi zaujmutím horizontální polohy a spánkem byla v mém případě ve vteřinách a vzbudil mě až budík. Lehce jsme se zkulturnili a na devátou hodinu vyrazili do malé jídelny na snídani. Hned u vstupu se nás ujmula mladá sympatická slečna a vysvětlila nám, jak si máme počínat. Nijak se stravování nelišilo od jinde zavedených standardů. Ze zásobených stolů jsme si připravili snídani a usadili se k volnému stolu. Letmým pohledem jsme skoukli ostatní stolovníky. Už při prvním ohledání bylo jasné, že první denní jídlo bude zážitkem.

24.10.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Vedlejší stůl přes uličku obýval strýc s neteřinkou. Alespoň podle věkového rozdílu by se tomu tak zdálo být. Ona čerstvá držitelka občanského průkazu, on muž v nejlepších letech. Jejich rodinné vztahy však vylučovaly zamilované (několikaminutové) pohledy a neustálé žmoulání různých částí ruky. I když dneska je možné všechno. Za Lucčinými zády pak u dvou stolů svou protiuprchlickou kampaň rozvíjela důchodsovská sešlost, kterou jsme interně pojmenovali "budesliga". Osm lidí komentovalo aktuální Evropskou situaci sice v češtině, zato s hutným a nepřeslechnutelným německým přízvukem. O zábavu se nám starali jiní, takže jsme snídali mlčky, zato s úsměvem na rtech.

Opustili jsme milenecko-nacionální prostory a odebrali se vylepšit svůj vizuální dojem. Střídavě jsem byl rozhodnut převléci se až u Máry a převléknout se okamžitě na pokoji. Zatímco jsem poletoval po pokoji, kramařil, nevěděl si rady a koukal na televizi, Lucka se přichystala. Upozornila mě, že bych se měl také dát do kupy, anebo si připravit věci. Lenost zvítězila, já popadl zafutrálovaný oblek, do batůžku naházel líčení a odešli jsme za svatebčany. Aby neměli nastávající manželé svých starostí dost, vnesl jsem do příprav trochu zmatku. Telefonicky jsem vyzkoumal, jak se má Markéta u kadeřníka a až pak vyzval Máru, aby nám přišel otevřít. Pozdravili jsme se s již přítomnou Márovou maminkou a znovu se uvítali s Jumbem. Znovu jsem zaujal sedací polohu u stolu, nyní ještě nadšeněji. Stůl byl totiž posázen koláčky, sýrem, salámem a buchtou. Kdo by řešil, že jsem před hodinou snídal?

S blížícím se časem obřadu dorazili ještě Markétina svědkyně Lenka s manželem Bobem a malou (hodně malinkou) dcerou Barunkou a Markétina maminka. Pak už se jen upravovalo, organizovalo, upřesňovalo, já luxoval koláčky, zkrášlovalo a čekalo. Jumbo navrhl alespoň panáka na kuráž a nápad se setkal s úspěchem. Pak se v pokoji muži vyměnili s načinčanými ženy a provedli změnu na gentlemany. V malých chumlech jsme opustili dům a jako skupina vyrazili k úřadu. Nebe bylo jako vymalované (jasně podplacené) a slunce nám svítilo na cestu. Přesun byl spíše krásnou procházkou. Já začal cvakat první snímky a marně se snažil vzpomenout na rady od taťky. Kde bych měl stát, co bych měl fotit, na co nesmím zapomenout. Najednou všechno utíkalo strašně rychle a lidi spíš lítali než šli.

Vstoupili jsme do pěkné budovy a v čekací hale (čekárna je na nádraží) odložili svršky a vyčkali příchodu paní organizátorky. Vzhledem k tomu, že já už si svoje prožil, nijak jsem se neinformoval o přestřiženém rohu, náhrady za občanku a podobně. Po pár minutách, kdy oddací místnost opustila předchozí svatba, jsme vystoupali do prvního patra a zaplnili síň. Já hledal optimální místo a dost mě zmátlo, že se kousek od sebe nacházely dva stoly. Jeden s prstýnky, jeden na vyvýšeném místě před symbolem republiky. Bude to loterie a hon.

Pak už to šlo ráz na ráz. Vstoupila jiná paní, další, znovu zopakovala průběh a pak uvedla pana oddávajícího a mladou slečnu (těch lidí bylo jak na orloji). Oddávající se postavil za jeden stůl, slečna zůstala u dveří a uvaděčka obsadila stůl druhý. Pak už to jelo jako na drátkách. Filípek dětskou nevinností a spontánností krásným způsobem rozbíjel vážnost situace, že i orgán neudržel úsměv. Zcela nepřekvapivě zaznělo sálem dvakrát "ano", slečna u dveří (z které se vyklubala básnířka) odrecitovala lyrické dílko, pak se všichni podepsali a gratulovalo se. Slzy dojetí a štěstí doprovázel Filípek smíchem a pobíháním. Markéta s Márou byli svoji.

Za těch pár desítek minut se počasí nestačilo zkazit. Na cestu k hostině jsme měli tedy znovu krásně. Na oběd jsme byli pozvaní do příjemné restaurace umístěné nějaký ten kilometr od úřadu. Aby se šlo domů pěkně z kopce, museli jsme logicky trochu vyšlápnout. Za dveřmi na nás ale čekal krásně nazdobená tabule, takže jsem na fyzickou zátěž po chvilce opomněl. Zasedli jsme k bílému ubrusu a nechali se o sebe starat číšnicemi.

Objednali jsme si pití a svědek ženicha byl vyzván, aby pronesl přípitek. I když ho tato nepsaná povinnost překvapila, s profesionálním přístupem se toho zhostil a popřál šťastnou budoucnost tak, že rozesmál všechny u stolu. Pak přišla polévka (samozřejmě knedlíčková) a variace mas (výborné a výbornější). Probírali se první manželské pocity a já mezi jídly vyzobával koláčky. Po krátké chvilce na vytrávení (což naprosto nestačilo vzhledem k tomu, kolik jsem toho snědl) se nakrojil dort a k němu nemohlo přijít nic jiného, než kafíčko.

Po desertu se společnost začala pomalu rozpouštět. Obě maminky jeli domů, Márova si pod svá ochranná křídla vzala Filípka a Lenka s rodinou se rozloučili také. Takže zbylo jen nás pět. Oslavování bylo samozřejmě dál v plánu, jen jsme se převlékli, abychom nemuseli dávat tolik pozor na své zevnějšky. Za pokračováním jsme nemuseli cestovat daleko. Stačilo pár kroků po chodníku, seběhnout shody a ocitli jsme se ve Sklepě. I když v hospodě nebylo jediné místo, měli jsme neuvěřitelné štěstí a chvilku po našem příchodu se skupina slečen zvedla a šla hýřit večerem někam jinam. V mžiku jsme obsadili stůl.

Zábava začala ve čtyřech (Markéta ještě doma něco zařizovala), postupně pokračovala v pěti (to když se přidala), zase ve čtyřech, posléze ve třech (našemu osudu nás přenechala Lucka) a dokonce i ve dvou (to když se šel Jumbo na chvilku projít). Témata rozhovorů se měnily jak májové počasí, náplň si pochopitelně nepamatuji, ale určitě můžu říci, že s přibývajícími čárkami na účtu a padající tmou ztrácely na kvalitě. Po vynuceném placení (nechtěli jsme) jsme pěšmo kroužili po Tišnově a na poslední pivko (a panáčka) se stavili ještě v baru (jméno nevydoluju). Zřejmě proto, aby si byli Mára s Jumbem jisti mým návratem na pokoj a nemuseli trávit neděli hledáním ztracené osoby, doprovodili mě až ke vchodu. Pokoj jsem našel, zahlásil se manželce a šel spát. Hodiny ukazovaly něco po půlnoci.

A pak ta neděle. Budíček nebyl tak strašný, jak by měl být. Sice jsem byl malinko nevyspalý a měřit krev v alkoholu jsem si nemusel, protože to bylo cítit, ale jinak mi bylo fajn. Prvních několik minut. Zašli jsme si na snídani. Složení bylo stejné, ale naštěstí jsme seděli za plentou. S neuvěřitelně milou obsluhou (bez ironie) jsme si chvilku povídali o důvodu návštěvy Moravy a následujících zážitků. Zaplatili jsme, rozloučili jsme se a začali balit. Při srovnávání triček do batohu už dávalo tělo vědět, že bude dělat problémy. Naposledy jsme zabouchli dveře pokoje a odešli za Márou. Měl jsem totiž za to, že existovala dohoda, že máme přijít. Když jsme se shodou okolností potkali před vchodem, výraz, kterým na nás ostatní hleděli, jasně poukazoval na to, že jsme přišli neočekáváni. Chvilku jsme se omlouvali navzájem (já ne, já jsem měl v hlavě vymetýno) a pak jsme sborově odsouhlasili, že žádné násilnosti se konat nebudou a my vyrazíme do Prahy. A Márovu maminku, aby se nemusela plahočit vlakem, vezmeme s sebou.

Už cestou k parkovišti jsem Lucku informoval, že bude bezpodmínečně muset řídit. S vidinou toho, že nepoznám které z tří aut je to pravé a které se mi jen zdá, se mi za volant nechtělo. Usedli jsme, já zavřel očka a odpočíval. Jen vzdáleně jsem zaznamenával rozhovor. Když tu najednou. Polil mě studený pot a Lucka musela poprvé stavět. V tu chvíli mi bylo celkem jedno, jestli jsme zrovna na dálnici. Vyskočil jsem do pangjetu a chopil se řešit problém. Nebudu zabíhat zbytečně do podrobností, jen zmíním, že takovéto zastávky byly celkem tři (jedna v Argentinské). Na metru jsme se rozloučili s Márovou maminkou, já jako beránek zalezl hned do postele a moje hodná žena se o mě starala jako o vlastního.

Navzdory nepovedenému a trochu trapnému konci toho nelituji. Dávné kolegy a kamarády jsem neviděl spousta měsíců a svatba důvodem k oslavě rozhodně je. Moc děkujeme za pozvání a nádherné strávený víkend. Doufám, že se zase někdy setkáme. Ještě jednou, hodně štěstí.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající