I když původní dohoda byla poněkud odlišná, sešli jsme se u nás doma. Hned po mém příchodu začal Lukáš hledat dopravní situace v Praze a D1. Zprávy nepřinášely nic uspokojivého. To, že budou kolem čtvrté hodiny zasekané hlavní tahy z hlavního města se dalo čekat. Ale převrácený a hořící kamión na půlce naší cesty a bouračku motorky a několika aut dvacet kilometrů od centra nám udělala čáru přes rozpočet. Rozhodně nám to ale nepokazilo radost a nadšení z nadcházejícího víkendu. Sbalil jsem poslední chybějící výstrojní součástky (jako boty) a vyrazili jsme.

Z Prahy se dostal Lukáš naprosto bravurně (jako nůž máslem). Spíše než cestu ven to připomínalo exkurzi po mně utajených uličkách. První kolona přišla zhruba na osmém kilometru dálnice. A táhla se přes devátý, desátý, patnáctý kilometr až k místu, kde se odehrávala sraženina (zmíněných aut s motorkou). V rádiu hlásila slečna každých deset minut nárůst délky kolony. Podle posledních vyslyšených zpráv sahala šňůra aut na okraj Prahy. Trochu nás vyděsil fakt, že po půl hodině stání projela kolem nás sanitka. Ale asi spěchala někam jinam, protože když jsme se po dalších třiceti minutách konečně dostali k inkriminovanému místu, nebylo tam vozidlo záchranné (ani jiné) služby žádné.

Lukáš mohl konečně dupnout na plyn (doslovně) a snížit naši vzdálenost od Moravy. Cestou jsme projeli Mekáčem (Lukáš hřešil masem, Lucka a já zmrzlinou) a za tmy se zastavili dofouknout nádrž. Nákup potravin nebyl potřeba, stravování bylo zajištěno (jsme si mysleli). Během čepování jsme si s Luckou vyměnili sedadla. Klimbající panák (já) nebyl pro Lukáše zrovna příjemnou společností. Tak jsem si zalezl dozadu a poslední část cesty prochrupkal. Vzbudil jsem se těsně před příjezdem na prázdné parkoviště (lžu, na začátku postávalo jediné vozidlo) areálu propasti. Lukáš s námi chvilku kroužil, hledajíc ideální místo pro stavbu svého bivaku. Nepodařilo se. Zastavil tedy tam, kde bylo místo (pokus o vtip).

Zatímco jsme si s baterkami v rukou vytvořili ze zadní části auta noclehárnu pro dva, Lukáš si (na asfaltu) postavil svůj armádní přístřešek hned za ním. Lehce jsme povečeřeli a připravovali se na spánek. K našemu překvapení vzrostl počet aut na parkovišti díky přijíždějícímu vozu na tři. Popřáli jsme si dobrou noc a zalehli. Oka jsem zavřel s velkými obavami, protože auto nešlo díky pootevřenému okénku (abychom se neudusili) zamknout a já přemýšlel nad tím, jak se zachovám, až na mě vybafne hajný. Z mého propadání do snů mě probudilo běsnění vozidla. Z ničehonic se spustily všechny blinkry a klidná krajina utopená ve tmě se rázem změnila v cirkusovou arénu. Zmateně jsem hledal klíčky všude tam, kde nebyly, abych mohl diskotéku vypnout. Po lehké nápovědě se povedlo a my usnuli.

Lukášův nápad přenocovat na parkovišti se hned po výhledu z auta ukázal jako výtečný. Parkoviště bylo totiž o poznání plnější, než večer. A to do startu scházela necelá půl hodina. Vyzbrojili jsme se na pochod a odebrali se do restaurace. V jejím velkém sále probíhala registrace účastníků i stravování. I když hlad byl velký, nejdříve jsme vyřídili organizační náležitosti. Lukáš nahlásil svoje číslo u slečny a ta začala prohrabávat lejstra ležící na stole. Trochu opatrně podala Lukášovi pochodový list a popřála šťastnou cestu. To samé provedla i se mnou. Lukáš, prověřený službou v armádě si hned zkontroloval číslo listu a oznámil, že nejsou totožná. Po chvilce zmatků (všichni jsme si vyměnili všechno) vnesl pan pořadatel do věci pořádek. Byli jsme připraveni.

Kousek od registračního místa se nacházel první kontrolní bod. Při razítkování se Lukáš optal razítkovače, kde se na trase nachází místo pro doplnění tekutin a potravin. Voják nasadil nechápavý výraz a informoval nás o tom, že žádné stánky se na trati nenachází a co budeme pít a jíst je jen na nás. Evidentně jsme nebyli připraveni. Lukáš provedl otočku u auta a donesl zásoby (ještě že byla Lucka prozíravá). Tak snad můžeme vyrazit.

Vesele jsme šlapkali, tu a tam jsme minuli nějaký checkpoint a kochali se krajinou. I když Lukáš nasadil naše pochodové tempo (žádná procházka, honem do cíle), Lucka bez jediného hlesu pochodovala s námi. Na rozdíl od jiných pochodů tady bylo hodně zajímavého k vidění a nám se během marše v hlavách zrodil nápad, že bychom zde mohli uspořádat několikadenní dovolenou. Jen za tu krátkou chvilku jsme prošli kolem Sloupsko-šošůvské jeskyně, minuli Punkevní jeskyně (já si vzpomněl na léta dávno minulá) a na závěr viděli vývěr Punkvy. To, že se s námi na začátku rozloučila a na konci pochodu zase přivítala Macocha, ani uvádět nebudu. Trasa byla příjemná (hlavně vzdáleností) a výborně značená. Jen na samotném konci si na nás pořadatel připravil stoupáček. Lukáš to zvládal bez jediného problému, ale já s Luckou jsme přestali mluvit. Jak by řekl klasik, výstup byl sice prudký, ale zato dlouhý. No, nakonec jsme to dali. Přeci jen, nic jiného nám nezbývalo. Podle měřící aplikace jsme 21,89km pokořili za 3:47 hodin.

Náš nápad skočit si po výkonu na polévku skončil neúspěchem. Období obědů nahnalo do restaurace spousta lidí a tak jsme si jen nafasovali medajle a šli balit. Uvedli jsme auto zase do jízdní podoby (vzadu ještě vládla spací úprava) a vyrazili k Příbrami. Na zbytek víkendu jsme byli Lukášem pozváni k nim. Cestou proběhlo doplnění živin ve stejném podniku jako cestou tam. Pohled na list papíru udávající kalorické hodnoty nabízených výrobků nám prozradil, že jsme právě nabrali vše, co si vzal pochod a ještě jsme si trojnásobně nandali. Ale nějak byla nálada na hřešení.

Jak jinak, skoro celou cestu jsem prospal (ještě, že nedělám závodčího), takže mi to uteklo rychle. Probral jsem se jen pár kilometrů před konečnou. Jakmile Lukáš vjel do dvora, otevřely se dveře a z nich vykoukly rozesmáté oblíčejíčky Davídka a Domíska. Přivítali se s taťkou, pozdravili se s námi a brebendili jeden přes druhého, co zažili a co je nového. Když jsme se protloukli dovnitř, pozdravili jsme se i s Káťou. Chvilku jsme přenášely věci jako kočka koťata sem tam. Něco patřilo z auta do kuchyně, něco patřilo z domu do auta.

Co jsme přesně dělali do večeře si nepamatuji (určitě bylo kafíčko a hygiena), ale dva malí akčňáci dokáží člověka tak zabavit (nezaměstnali jen mě, ale i Lucku), že čas letí jako šíp. Večeře pak připomínala spíše hody při královské svatbě. Velký rodinný stůl pro šest lidí se prohýbal pod tíhou jídla a samotné nanošení trvalo asi deset minut. Nelidsky jsem se napráskl a odkutálel se do obýváku. Tam mezitím Domísek rozložil Pražskou podobu monopolů (business Výstaviště). Hráli jsme jen tři. Domísek, Lukáš a já. Lucka na sebe vzala roli bankéře a Káťa pomáhala Domískovi coby finanční poradce. To se po chvilce hraní ukázalo jako dobrá volba. Zatímco já jsem měl usmrděnou ulici a jedno pekařství, Domísek vlastnil několik perspektivních lokalit a peněz měl na rozdávání (ale nerozdával). V Lukášovi se rovněž rozjel podnikatelský duch a zmocnil se několika kartiček. Po večerníčku a kousek se kluci rozloučili a odebrali se na kutě s tím, že Domískovo finanční řádění mělo pokračovat ještě v neděli.

Dospělácká podoba zábavy se nesla tradičně v barvách stolních her. Vylosován byl světový film. Krom herního plánu a figurek okupovaly stůl ještě dobroty a pití. Já dostal pivko, holky si nalily víno a Lukáš si po chvilce zdráhání připil vysokoprocentním mokem. Poťapkávali jsme figurkami, lámali si hlavy a bavili se. Jelikož náročnost některých otázek byla nad naše vědomosti, vydrželi jsme si s jednou hrou docela dlouho a hodina pokročila. Lucka s Lukášem šla spát, já se švagrovou jsme si ještě povídali o práci, škole a tak všem možném. Bdělí jsme vydrželi až do půl druhé, pak už jsme šli raději chrupat.

Po obědě (klasicky jsem dostal naloženo k nesnezení, abych náhodou netrpěl) proběhla malá siestička. Po uvolnění tlaku v oblasti břicha jsme umístili věci do zavazadel a vyrazili za kolotoči a cukrátky. Díky nedávno zprovozněné Pražské slečně (tunel Blanka) jsme mohli jet na sever hlavního města pod úrovní městského ruchu. Davídek, který se na jízdu tmou tolik těšil touhou usnul a průjezd neviděl. Jízda od Smíchova do Holešovic byla skutečně rychlá a hlavně plynulá. Už od Vltavy kluci sledovali ubíhající krajinu, jestli nespatří řetízkáče. Pár desítek metrů od našeho domova se konečně dočkali. Vysídlili jsme Lukášovo auto, provedli základní potřeby (já sbalil foťák) a odebrali se (stačilo jít podle hluku) na parkoviště proměněné v pouť.

Jako první nás ulovila horská dráha. Překvapilo mě, když Káťa koupila lístky čtyři. Marně jsem počítal, kdo bude hlídat děti, když dospěláci budou lítat a řvát v plechovém vozíčku. Mýlil jsem se. Svést se měla čistě chlapská parta. Já dostal jako řidiče Domíska, Davídek dostal na starosti tátu. Naskládali jsme se do vláčku a čekali na jízdu. Pár vteřinek před startem mi Domísek sdělil, že tyč umístěná po mé pravé ruce by měla být sklopená tak, aby zabraňovala našemu vypadnutí. Chytrý to chlapec. Lítali jsme jako nudle v bandě a jak já, tak Domísek (na mou radu) jsme řvali z plných plic, až se cestující z ostatních vozíků otáčeli.

Pak jsme přešli na trochu méně náročnější atrakci. Tou byl kolotoč pro malé a menší. Po předchozí adrenalinové bombě to byla pro Domču spíše urážka a tak jsme po dotočení utíkali na dospělácký kolotoč. Vrátil jsem se o několik let (možná desetiletí) zpátky a prožíval nadšení z opisování středu kružnice. Domísek, který seděl mezi námi z toho měl bžundu, stejně jako my s Lukášem. Je pravdou, že někdy jsem měl o pocestné, podcházející pár centimetrů od mých bot, strach. Ale kluci kolotočářský to měli asi dobře vypočítané a tak jsme si atrakci užili bez jakéhokoliv úrazu.

Káťu s Luckou jsme našli před hracím hradem, jak pozorují nespočet oken a hledají mladšího syna. My jsme se přidali. Davídek vykoukl pokaždé odjinud a jen na chvilku, takže jsme si připadali jako západní sousedé před orlojem. Nadšení z jeho spatření bylo vždy následováno mohutným máváním. Samozřejmě Domísek se taky přidal a po chvilce vklouzl do útrob hradu. Zjevování v nepravidelných cyklech platilo i u něj. Obě děti byly blouděním tak zaplaveny, že se při hledání toho druhého minuly bez jakéhokoliv povšimnutí (a to do sebe ještě strčily).

Poslední, co rodiče Domískovi svolili (takže zaplatili) bylo hopsání na trampolíně v bungee postroji. Bohužel fronta byla celkem dlouhá, takže jsme si museli na Dominikovi akrobatické kreace čtvrthodinku počkat. Dlouhou chvíli jsem si zpříjemnil trdelníkem, Lucka šla s Davídkem koupit balonky. Syn vojáka svého otce nezapřel. Nemohli přijít s ničím jiným než tankem a vrtulníkem. Když se dostal konečně Domísek na parket (trampolínu), lítal do vzduchu jako cirkusák. Salto střídalo přemet, přemet byl následován dvojitým saltem. V krásném kontrastu proti Domískovi byla holčička hopsající na druhém stanovišti, která nebyla schopna se odlepit na deset centimetrů od povrchu.

Opustit pouť jsme nemohli bez papírové růže v rukách našich manželek. Takže jsme navštívili střelnici s cílem předvést před drahými polovičkami své střelecké umění. Uchopil jsem svěřenou flintu, zamířil a vypálil. Nic. Nabil jsem, zamířil ještě lépe, než před tím a vystřelil. Nic. Stejný postup jsem aplikoval na všech pět zakoupených ran. Výsledek stejný. Možná proto, že jsem velmi podrážděně třísknul puškou o pult, obdržel jsem od slečny růži za snahu. Kroutil jsem hlavou nad svým výkonem, ale když jsem zjistil, že ani Lukáš moc nenastřílel, pochopil jsem, že ruce neměly velký podíl na úspěchu. Moji domněnku, že jsou střelné zbraně trochu "cinknuté" potvrdil i fakt, že si při druhém kole Lukáš vyměnil flintu a kytičky šly dolu jedna po druhé. Když mu mladice podávala pugét, rovnou schovala zbraň pod pult (to si nevymýšlím).

Lehce se smrákalo, dopoledne přešlo ve večer a my opustili pouť. Než nás celá rodina opustila, chvilku jsme si povídali, klucí dostali kakao (protože čokoláda nebyla) a nakonec jsme se rozloučili. Tím skončil dlouhý a zážitky naplněný víkend. Moc děkujeme za pozvání a příležitost po letech navštívit pouť.