Několik dní před odletem jsme dostali poslední z řady mailů. Ten navíc, oproti ostatním, obsahoval sedm příloh potvrzujících, informujících a oznamujících všechno možné. Poctivě jsme každý dokument vytiskli, seznámili se s jeho obsahem, barevnou fixou označili důležité a vměstnali do průhledných desek. Vzhledem k tomu, že jsme odlétali v sobotním dopoledni a pátek jsme měli volný, času na balení a pořizování posledních věcí bylo dost. Mezi zakoupenými drobnostmi byla i dvojice malých zámečků k zabezpečení našich zavazadel. Jediné, co se nám i po navštívení několika módních krámků a butiků nedařilo sehnat byl klobouček pro Lucku (slíbil jsem, že ho kdyžtak pořídíme během dovolené). Přísně jsme si zakázali odjíždět se salámem, paštikou, anebo jinou trvanlivou pochutinou v zavazadle. Luckou vymodlená cestovní váha (na vážení zavazadel, ne jídla) nám po uzavření kufrů ukázala hodnotu nepodléhající doplatku. S mírnou cestovní horečkou (já jsem letěl naposledy v šesti, Lucka nikdy) jsme ulehli do postelí a netrpělivě prospali noc až do sobotního rána.

Kufry finálně uzavřeny, proběhla poslední kontrola bytu (odpojení plynu, vody a elektrické energie do některých spotřebičů), rozloučili jsme se s andulkami a květinami a vyrazili na letiště. Já měl příležitost si poprvé prohlédnou nedávno otevřené prostory nových áčkových stanic. I když se Lucka v těchto lokalitách už pohybovala, stejně jsme se společně zasmáli nad absencí eskalátorů, které byly vyměněny za igráčka v oranžové vestě. Svou roli bral velmi zodpovědně, protože jakmile spatřil mou ženu táhnoucí kufr, hnal se k ní a pomohl s loďákem. V lehkém skleníkovém oparu jsme se autobusem svezli na druhý terminál Pražského letiště a dali se do hledání. I když jsme z chytrých papírů věděli číslo a čas letu, řídili jsme se vlastním instinktem a pravidlem "důvěřuj, ale prověřuj". Naštěstí se údaje na nepřehlédnutelné světelné tabuli shodovali s hodnotami na papíře. Sedli jsme si v čekárně nedaleko odbavovacích kójí a čekali, až budou otevřeny pro odlet.

V klidném rozpoložení jsem začal přemýšlet o tom, jestli jsem do svého zavazadla umístil obě nabíječky na telefony, anebo pouze jednu. S přihlédnutím na velkou časovou rezervu jsem se rozhodl, že to zkontroluji. Jelikož očka zdrhovadel byla k sobě fixována zámečkem, obrátil jsem se s požadavkem o klíček na Lucku. Ta na mě nechápavě hleděla a sdělila mi, že jsem jí klíč nedal. Představil jsem si sám sebe jak v pokoji zápasím s fabkou nebo jak po letištní ploše honím svoje svršky trousící se z mého otevřeného kufru. Vystřelil jsem jako šíp a pátral po obchůdku, ve kterém bych mohl pořídit malou kovovou věcičku. Jeden tabák, nic. Druhý tabák zámky normálně vede, ale před půl hodinou se stavil zájezd turistů a vykoupil je. Slečna pokladní mě odkázala na turistický šopík za mekáčem. Utíkal jsem, jako bych dobíhal letadlo a málem sejmul informační ceduli obchodu. Probíral jsem se výrobky Samsonite a nevěřil uvedeným cenám. Až pak jsem spatřil malý černý zámek na kód za dvě kilča. Nebylo co řešit. Popadl jsem zboží, účtenku a upaloval jsem zpátky. Kousek od odbavovací haly mi začal vibrovat mobil v kapse a já pohledem na displej zjistil, že mě hledá žena.

Počet lidí umístěných před sedačkami, kde jsme před tím odpočívali, se ztisícinásobil. Z mraku těl jsem však zahlédl mávající ručku Lucky. Vítězoslavně jsem jí oznámil svůj úspěch a narychlo vybaloval zámek z obalu a seznamovat se s na několikrát přeloženým manuálem. Chvilku jsem kvrglal s očkem, přetáčel cíferník a nic. Zamknout se mi nedařilo. Z mých nervózních rukou se dostala věc Lucce. Chvilku to přendavala z levačky do pravačky a pak mi vrátila věc zamčenou. Párkrát jsem si to vyzkoušel a spokojený umístil zámek na kufr. V neustále se pohybující frontě jsme postupovali k odbaveni. Jakmile na nás přišla řada, umístili jsme obě zavazadla na pás, ujistili se, že ruční váha ukazuje správně, obdrželi dvě letenky a byli odeslání k osobní prohlídce a odbavení. Musel jsem sice svoje kraťasy zbavit pásku, což zaměstnávalo jednu ruku držící gaťata, ale jinak byla prohlídka bez problémů. Znovu jsme se navlékli do hodinek, nasoukali mobily do kapes a odebrali si s plastových misek osobní zavazadla. Ocitli jsme se v bezcelní zóně, mezi domovem a jihem Evropy.

Do našeho odletu zbývalo něco kolem hodiny. Procházeli jsme tedy mezi obchůdky (všechny se honosily cedulí "duty free") a pozorovali ceny. U čokolád nebyl rozdíl nijak velký, stejně jako u alkoholu, ale kafe za stovku v kavárně mě rozhodně bilo do očí. Překvapivě jsme si nepořídili nic a zbývající dobu prochodili terminálem letiště. Chvilku před otevřením portálu mezi halou a letadlem jsme umístili své pozadí na sedačky, posilnili se domácími tousty (ty byly na cestu, ne na pobyt) a pozorovali naše budoucí možné spolubydlící. Když na stole letušky zazvonil telefon a ona otevřela spojovací prosklené dveře, zařadili jsme se do fronty. S úsměvem nám zkontrolovala letenku (pardon, palubní lístek) a popřála nám příjemný let. Spojovací chodba nás dovedla až do letadla. Na palubě nám stevardka ukázala místa a my je zasedli. Čekali jsme na odlet.

Lucka seděla u okýnka, já vprostřed trojsedačky. Okýnkem jsme měli výhled na motor a nosnou plochu (jakože křídlo) pravoboku. Byli jsme seznámeni s bezpečnostními předpisy a éterem k nám doputoval hlas kapitána seznamující nás s předpokládanou délkou letu a aktuálním počasí na Neapolském letišti (o pár stupňů vyšší). Po chvilce pojíždění po ploše zaburáceli motory, neviditelná síla mě zatlačila do sedačky a nos Boeingu 737-800 zamířil vzhůru. Zbytek letadla ho samozřejmě ihned následovalo. Čekala nás hodina a pětačtyřicet minut ve vzduchu. Na mého levého souseda jsem působil asi dost dětinsky, protože jsem neustále jukal z okýnka a fotil mraky. Ale nikdo se mi nemůže divit. Pro mě to byl zážitek. Cestou se podávalo občerstvení (nehrazené) a sem tam mírné turbulence. Po přistání se palubou ozval potlesk, motory řvaly ve zpětném tahu a my zastavili na Italském asfaltu. Chobot přistavěný k dveřím letadlu se nekonal. Hezky po schodech jako modelky a politici. Hned po průchodu se do mé tváře opřelo plnou silou sluníčko a horko mě málem vyrazil dech. Tohle nebyl rozdíl oproti vlasti jen o pár stupňů. To bylo daleko, daleko víc.

Nastoupili jsme do autobusu, ten s námi chvilku kroužil po ranveji a propustil nás před dveřmi do letištní haly. Poprvé jsme zaslechli operní jazyk. Nad nejbližším dopravním pásem svítila obrazovka a na ní se ukazoval náš let. Zaujali jsme tedy pozice právě u tohoto zařízení a čekali, až se dá do pohybu a my obdržíme zavazadla. Pět minut nic, deset minut nic. Po čtvrt hodině se písmena na obrazovce změnila a k dopravníku se začali soukat lidé postávající před tím někde jinde. Dav našeho letadla začal pátrat, kam že nám italští pracovníci vyskládají bagáž. Našli jsme. Bylo to na druhé straně haly. Prodrali jsme se zalidněným prostorem a obklíčili pás. Čekali jsme. Deset minut nic, dvacet minut nic. Po čtyřiceti minutách se konečně dalo zařízení do pohybu a z okýnka začala přijíždět kufry. My s Luckou jsme patřili k těm šťastnějším a obě zavazadla k nám dorazila po minutě. Na základě pudu sebezáchovy a touze po kyslíku jsme se vypotáceli z haly a hledali osobu (delegátku) držící cedulku s názvem cestovní společnosti.

U zábradlí jsme spatřili drobnou blondýnku s výrazem očekávání v očích, třímající desky s nápisem "Osvěta Hořovice" v ruce. Přihlásili jsme se k ní a ocitli se pod Bářinými ochrannými křídly. Teď už bude o nás postaráno. Spokojeně jsme čekali na příchod ostatních. Všechny položky seznamu byly odškrtnuty po čtvrt hodince a my opustili letiště. Barbora nám s mobilem u ucha oznámila, že jsme v menším časovém skluzu, ale i tak se pokusíme stihnout loď odplouvající ve tři hodiny. Podíval jsem se na informační tabuli letiště a spatřil 14:58 místního času.

Naskákali jsme do autobusu a delegátka k nám přes mikrofon promlouvala. Uvítala nás, představila nám řidiče Vincenza a oznámila nám, že do přístavu je to zhruba pětadvacet minut. Naše nechápavé výrazy hned změnila v udivené oznámením, že v Itálii je možné všechno a díky velmi dobrým stykům nás nechá kapitán nastoupit na loď půl hodiny po jejím plánovaném odplutí. Také nám sdělila, že má pro nás informační obálky, které nám ale nerozdělí hned, protože by nerada přišla k úrazu. Řidič se totiž řítil městem sedmdesátkou a přejížděl z pruhu do pruhu pár centimetrů před dalšími účastníky silničního provozu. Byl to zážitek. Když se náhodou někdo rozjížděl na zelenou pomalu, poslal mu do uší klakson, u chodců to místy připomínalo, že je chce nabrat. Do přístavu jsme přijeli kolem půl čtvrté a loď v mola pořád stála. Jakmile se všechna kola autobusu ocitla na palubě, odrazili jsme od břehu Neapolského zálivu. Následovala asi hodinová plavba kolem ostrovů a ostrůvků ve společnosti racků. Ti někdy svůj stud a strach pokořili tak moc, že se k ruce houskodárce přiblížili na pár centimetrů.

Během plavby jsme si otevřeli naší obálku a obeznámili se s obsahem. Na podrobnější studium nebyl čas, nálada ani podmínky. Měli jsme obavy, že nám stránky ukradne vítr a naše oči hlavně pozorovali mořskou krajinu. Nejdůležitější ale bylo, že jsme našli kontakty na delegáty. Zakotvili jsme na ostrově Ischia v oblasti Campanie. Přístav jsme opustili stále ještě v autobuse, abychom se po chvilce mohli (v provozu, tedy za vydatného troubení) po skupinách vměstnat do malých autobusků (tranzitů) místně nazvaný Schiano Bus, aby nás rozvezly na místo pobytu. Bára se s námi rozloučila, řekla nám, že s delegátkou se uvidíme až zítra a v hotelu se máme ubytovat sami, bez pomoci. Usměvavý starší Ital Lucku a mě umístil na přední sedadla a vyjel. Ďábelská jízda úzkými uličkami mi připomínala cestu do přístavu. Když jsme potřetí velmi těsně míjeli zeď domů, raději jsem sundal loket ze staženého okna. A dobře jsem udělal. Po pár minutách se na mé straně ozvala rána a plot sklopil zrcátko. Vytřeštěně jsem se podíval po panu řidiči. Ten se jen usmál, pronesl "Okééééj" a mávnutím ruky mě dal najevo, abych mu orientační pomůcku narovnal. Kloub cvakl jednou, ital pronesl "due" a já pohnul zrcátkem podruhé. Ozvalo se cvaknutí druhé, a z řidičových úst zaznělo "grazie". Jeli jsme dál.

Zastavili jsme na place před hotelem "Santa Maria" a rozloučili se se zbytkem busíku. Celí netěšení jsme vlezli k pultíku recepce a já mou nehoráznou angličtinou spustil na mladíka s bradkou, že máme voucher a rádi bychom tu nějaký tu noc strávili. Recepční se zamyšleně podíval na papír, zamručel a s pronesením "uno momento" se dal do prohrabávání listin na stole. Pak vítězoslavně zvedl stránku a spokojeně mi oznámil, že naše rezervace byla zrušena. Prstem přitom ukazoval kopii emailu se stornem.

Nebyl jsem schopen slova. Prezentoval jsem naši konverzaci Lucce a přemýšlel, jak se budeme dohledávat postele. Posadili jsme se na terasu před hotelem a rozbalili informační obálku. Zavolal delegátku Patrícii, ale dočkal jsem se jen vyzváněcího tónu. S vidinou noclehu u moře jsem se rozhodl použít tísňovou linku. To už jsem byl úspěšný. Ozval se majitel cestovky lehce rozmrzelým hlasem a já mu popsal naší situaci. Ubezpečil mne, že to zařídí a že rozhodně nezůstaneme bez střechy nad hlavou. S úlevou jsem zavěsil a čekal, co bude. Paralelně začal naši situaci řešit i mladík a volal na telefonní číslo delegátky. Náš problém byl tedy už problém i někoho jiného a my mohli spokojeně sedět. Na terásce jsme si vyndali zbytek toustů, kochali se prostředím a čekali, co bude. Tu a tam zazvonil telefon a občas se recepční vyklonil z okénka, aby mi oznámil, že se nedovolal, anebo že se dovolal, ale nic se nezměnilo. Až najednou mě zval ke sluchátku. Z něj se ozvala Patricie. Oznámila nám, že pro nás našla náhradní hotel (lepší) a že do dvaceti minut si pro nás přijede dopravce a odveze nás tam.

A skutečně se tak stalo. Najednou se na parkovišti objevil bílý tranzit, dvakrát zatroubil a zpoza volantu vylezl talián. Něco se mě dvakrát zeptal, ale když se dočkal jen užaslého výrazu a mé otázky "ee", pochopil, že to nemá cenu a prohodil "czeko" s otazníkem na konci. S Luckou jsme kývli a popadli kufry. Opatrně jsme je naložili do zavazadlového prostoru a posadili se na sedačky. S plynem začaly kufry cestovat a přestaly s tím až na konci cesty. Všichni Italové jezdí stejně. Ocitli jsme se před recepcí hotelového komplexu Royal Palm. Zamávali jsme závodníkovi a vstoupili. Úvodní představení se opakovalo, paní za pultem jsem vnutil voucher a s úsměvem jsem očekával klíč. Ten však nepřišel.

Blondýna se na mě zkoumavě podívala a sdělila mi, že podstrčený papír není určený pro tento hotel, že musíme za svatou Maruškou. Už jsem znovu nechtěl. Naštěstí se kolem propletla jiná zaměstnankyně hotelové recepce, nalistovala prostředek knihy (kde byly obě stránky popsány) a vytáhla malou cedulku, na které bylo uvedeno, že jistí dva zoufalci z České republiky budou po dobu osmi dní ubytováni právě v tomto hotelu. Není možná, my se dočkáme. Vyfasovali jsme klíč a měli vyčkat na příchod "boy", který nás doprovodí na pokoj.

Za chvilku dotancoval vysmátý čtyřicátník, popadl kufry a vykročil. Cestou areálem nám prozradil, že je z Albánie, že v hotelu pracuje již dvacet let a pomáhal ho stavět. Monolog proložil několika spisovnými českými větami a u dveří (číslo 364) nás požádal o klíč. Odemkl, předvedl nám pokoj, přisunul k sobě postele, zapnul televizi a už už odcházel. Já jsem se rukama nohama pokusil poukázat na svůj zamčený kufr a absenci klíče. Mrkl na mě, pronesl "Okééééj" (to se tam dost používalo) a s drobnou mincí, kterou jsme ho obdařili, zmizel. Z nás dvou spadl veškerý stres a obavy. Jsme na pokoji, jsme tu správně a začíná nám dovolená.

Lucka se dala do vybalování, já prozkoumával pokoj. Jednalo se o ložnici s velkou koupelnou a terasou. Nic víc bychom ani nepotřebovali, když hodláme většinu času trávit mimo hotel. Klimatizace nám vesele foukala do pokoje normální teplotu, koupelna byla posázená krémy a krémíčky (sluníčko jsme nebrali na lehkou váhu), Lucčiný kufr byl prázdný, když tu najednou "ťuk ťuk" ozvalo se na dveře. Za nimi byl klučina černý jak bota, v jedné ruce držel kladivo, v druhé štípačky a hrnul se k nám. Uprostřed místnosti položený kufr mu prozradil, co je za problém. Zaklekl a dal se do práce. Rány sice přilákaly několik sousedů na chodbu, ale po několika minutách zámek odpadl a já byl znovu majitelem svých věcí. Jak rychle se ukázal, tak rychle zase zmizel.

Jelikož se cesta nečekaně, zato hodně, protáhla, nestihli jsme po mém vybalení nic jiného, než vyrazit na večeři. Ta se podávala od půl osmé. S uváděcím lístkem v ruce jsme vyrazili k místu, kde jsme tušili jídelnu. Do velkého sálu plného stolů a stolků proudili lidi a pohled na mísy plné jídla nám oznamoval, že jsme hledali správně. Jenže ono to nebylo tak lehké. Hlídače, číšníka a vyhazovače v jedné osobě, postávajícího u dveří, jsme poprosili o pomoc. Ten se podíval na náš tiketek a poslal nás najíst se někam jinam. Ťapkali jsme tedy ukázaným směrem a skutečně jsme narazili na další restauraci. Zde už jsme odmítnuti nebyli. Vyšší, velmi elegantně vystupující číšník si u nás proklepl Češtinu a posadil nás ke stolu pro čtyři u okna. Začali jsme se pomalu rozkoukávat, jak se to tady dělá.

Součástí večeře byl studený pult plný zeleniny (ať už syrové, nebo obalované), salátů, pečiva a dresinku. Každý si měl nabrat podle svého uvážení. Vzhledem k tomu, že jsem naložené jídlo pokládal za předkrm, klasicky po čecháčsku si narval talíř po okraj. Během dlabání jsme byli podarováni dvojicí a získali tak spolustolovníky. Jednalo se o pár, starší než my (nebudu se pouštět do nějakých obtížnějších věkových specifikací). Vybílením talíře jsme dali impuls, že čekáme další nášup. Objevil se stejný číšník, který nás usazoval (krycí jméno "Šéfík") a předložil nám objednávkový lístek. Na papíře byly tři skupiny jídel (předkrm, večeře a dezert) a pro každou skupinu několik voleb. Překvapeně jsme na sebe s Luckou koukali, když jsme zjistili, že předkrm teprve dostaneme. Zaškrtali jsme položky a čekali, co se bude dít.

Dělo se to, že jsme spořádali (hlavně já) všechno, co nám na stůl přinesli. Bylo to vynikající, ale odchod od stolu byl zoufalý. Nestačilo si jen povolit knoflík. Abych se cítil alespoň trochu komfortně, musel bych si kalhoty sundat úplně. Bylo něco kolem deváté a my si šli projít okolí s cílem najít pláž a objevit věc mnohem důležitější. Kde se prodává kopečková zmrzlina. Výprava ovšem dopadla všelijak. Našli jsme sice centrum nočního dění a k pláži jsme se taky došourali, ale nikde žádný krámek, zmrzlina už vůbec ne. Naštěstí máme na pátrání celý týden. Snad se povede zítra. Unavení, ale spokojení jsme si šli lehnout.

Ta se podávala ve stejné restauraci (překvapivě) jako jsme večeřeli. Na mísách byly k dispozici salámy, sýry, pečivo (sladké i slané), ovoce, jogurt, čaj a džus. Možná by Vás udivilo, jakou kombinaci jsem schopen spořádat ke snídani, ale "když ono se to tak smutně koukalo". I na počátku dne jsme se ládoval způsobem od každého něco. A protože mi bylo hloupé narvat si talířek až ke stropu, chodil jsem na několikrát. Samozřejmě jsem se pak nemohl divit tomu, že jsem od stolu odcházel se stejnými pocity, jako u večeře.

Nad náplní dne nebylo nutno dlouho přemýšlet. Ihned po návratu z rituálu obžerství (snídaně) jsme se vsoukali do plavek, napatlali na sebe poctivou vrstvu krému, sebrali ručníky a vydali se k bazénu. Já jsem sice u zamašťovacího rituálu trpěl, ale vzpomněl jsem si, co slunce dokáže a jak jsme vypadali v Chorvatsku. Našli jsme si dvě pěkná lehátka, na ta umístili svoje ručníky (tak probíhala rezervace) a hurá do vody. Lucka mě pozorovala, jak se poperu s osmělovacím procesem, ale ten se vzhledem k teplotě vody nekonal. Byla teplá jako kafe, ale i tak osvěžující a příjemná. Bazén nebyl sice konstruován pro olympijské klání, ale povoloval větší skupince lidí, aby se rochnili a neustále přitom do sebe nenaráželi. Co nás ale udivilo s prvním lokem vody byla její chuť. Po chvilce jsme si s Luckou sdělili své zážitky a ujistili jsme se, že voda je slaná.

Protože jedinou povinností dnešního dne bylo se dostavit na schůzku s Patricií, oddávali jsme se vodním radovánkám až do dvanácté hodiny. Krom plavání, cákání a šplouchání jsem se odhodlal i k potápění. V poledne jsme se odebrali se zkulturnit a odebrali se na recepci hotelu. Bylo čtvrt, delegátka nikde, bylo 12:20 a ve dveřích se pořád nikdo neukázal. Se spolustolovníky, kteří se po chvilce v recepci ukázaly také, jsme dostali podezření, že se ocitáme v jiném místě. Vzpomněl jsem si na cedulku, která je vylepená ve vestibulu naší budovy. Byl na ní uveden název cestovky a pár slov v tom významu, že tady je místo setkání. Něco jsem zamektal a vyrazil.

Mé tušení bylo kupodivu správné a v protisměru jsem potkal mladou slečnu. Představili jsme se, vyzvedli jsme Lucku a druhý pár a ona dala věci do pořádku a odvedla nás ke skupině čekajících. Sedánek začal přípitkem (což bylo hodně příjemné) a přáním krásného pobytu. Patricie se rozpovídala a z našeho seznamu otázek jsme si mohli odškrtat většinu bodů. Mezi popsáním ostrova, navigací k centru a plážím bylo i upozornění, že voda v místních hotelech (všech krom výjimek) je termální (proto je slaná) a je velmi nedoporučeno, téměř zakázáno se v ní potápět. Může dojít k zánětu ucha a kdoví čemu ještě. Vida, pomyslel jsem si, třeba se podívám do nemocnice. Tuhle mojí myšlenku Patricie jakoby slyšela, protože další instrukcí bylo za žádnou cenu se nedostat do spárů pánům doktorům. Medicína tu totiž byla na úrovni "věř a víra tvá tě uzdraví". Lucka zakoupila výlety a pozjišťovala zbytek odpovědí (jako kde je kopečková zmrzlina). Spokojeně jsme se vrátili k dřině z dopoledne. Sedli jsme si k bazénu a užívali si sluníčka.

První hladová krize přišla kolem čtvrté hodiny. Vydatná snídaně byla vytrávena a nás pomalu přepadal hlad. Ale protože jsem člověk šetřivý a peníze jsme nepřivezli v kufrech, zdál se nám hamburger za pět a půl euro celkem drahý. Do obchodu jsme se vydat nemohli, protože taliáni zrovna prožívali siestu a rolety byly dole. Tak jsme hladověli. Hladověli jsme až do půl osmé (na vteřinu), kdy jsme se dostavili na večeři. Naše prázdná bříška byla po dlouhém dni zase naplněna a my spokojení. O svých strastech jsme u stolu raději nepovídali, ale vyposlechli jsme si, jak se dostaneme do víru ostrova. S Luckou jsme si naplánovali po večeři výlet a opět narvaní vyrazili.

Po směru hodinových ručiček jsme kráčeli nejrušnější ulicí ostrova (byla to hlavní) až jsme dorazili na uzavírku a své kroky směřovali prapodivnými uličkami do vnitřku ostrova. Protože ulice, kterými jsme procházeli byly o půl metru užší než ta hlavní a protože auta neměla jinou možnost než jet tudy, pěší postup byl peklo. Místo romantického výhledu a čerstvého mořského vzduchu jsme pochodovali temnými zákoutími s odérem benzínu a neustále jsme uhýbali nějakému dopravnímu prostředku. Navíc vedoucí Lucka nasadila záchranné tempo (rychle odsud pryč), takže mi celá procházka přišla jako honba za posledním vlakem. Pátrání jsme vzdali, protože lidmi naplněné centrum a spousta obchůdků jsme nenašli, ani se k nim nepřiblížili. Stejnou trasu jsme tedy absolvovali ještě v opačném směru. Jediným pozitivem na výpravě bylo ale nalezení malého krámku nad naším hotelem, kde jsme si opatřili pití. Navíc cena celého balení se moc nelišila od ceny jedné lahve nabízené u bazénu.

Jelikož výlet jsme měli objednaný až na další den - úterý, i dnes jsme se hodlali věnovat odpočinku, nicnedělání, koupání a chytání bronzu (i já jsem podlehl). Tentokrát jsme ale nechtěli polehávat u bazénu našeho hotelu, ale znalí cesty k moři, hodlali jsme se vydat tam. Výbava se nikterak neměnila, byla totožná s bazénovou, jen jsme navíc do tašky přidali nafukovací balón.

Míjeli jsme krámky, které byly konečně otevřené a Lucka šla znovu hledat svůj klobouček. I když výběr byl bohatý, žádný z nich správně nesednul a tak se pátrání posouvalo na neurčito dál. Dorazili jsme na pláž a zjistili, že jsme vyrazit měli před snídaní. Slunečníků, židliček a barevných dek a ručníků bylo na písku umístěno nepočítaně. Vmáčkli jsme se hned u vlezu a vytvořili si ležení. Hurá do moře.

Dlouhé osmělování se nekonalo. Voda byla tak teplá, že jsem tam zaplul jak tuleň. Voda byla nádherně průzračná, lehké vlnky houpaly lidi nahoru a dolů a na obloze nebylo ani mráčku. Abych se vzdálil pobřežnímu chumlu dětí, plaval jsem kousek dál. Ke kupodivu bylo skrz vodu stále vidět dno. Pohodička. Koho sem ale po pár tempech postrádal byla Lucka. Hledal jsem modré plavky s brýlemi a spatřil je pořád po kolena na břehu. Zase jsem si trochu zaprsil (kraul v mém podání prostě vypadá směšně) a opět hledat. Manželka nezměnila pozici. Plaval jsem tedy zpátky a zeptal se, pročpak nejde do vody. Byl jsem ujištěn, že je Lucka spokojená, že se osměluje a že tam vleze. Pak. Odebrali jsme se na deku a cestou si tepelně upravili chodidla. Už vím, jak se cítí řízek, když ho mrsknete na pánev.

Ležení netrvalo moc dlouho, protože sluníčko nás vysušilo během několika minut a organismus zuřivě volal po schlazení. Jachali jsme do vody po druhé, tentokrát vybaveni pantoflemi. Koupací scéna se víceméně opakovala. Já jsem se plavmo pohyboval asi dvacet metrů od břehu, Lucka se brodila v davu. Pokus vylézt na butr vykukující z vody jsem nakonec vzdal s vidinou ježka na chodidle, anebo žraloka zakousnutého v zadku. Slanost vody mi až tak nevadila, protože příprava z bazénu byla kvalitní. Když jsem doplaval na břeh a znovu se zeptat Lucky, proč nejde do vody, konečně jsem dostal odpověď. Části řas, pohybující se u břehu, jí prý připomínají pavouky (a ona se jich strašně bojí). Pokusil jsem se jí vysvětlit, že tenhle bordel se točí jen pár metrů u břehu a pak je moře nádherné, ale marně. Kdyby se náhodou jeden "pavouk" dotkl nožky mé manželky v místě, kde už nestačí, utrpěla by duševní šok a mohla by se utopit. No, bylo vymalováno. Do vody jí nic nedostane.

Po minutovém uschnutí jsme se šli svlažit ještě jednou a pak se odebrali zase k našemu bazénu. Mě bylo jedno, jestli budu polykat slanou vodu z moře, anebo bazénu a Lucka bude mít klid. Abychom neztrádali hlady, navštívili jsme cestou ještě jeden minimarket (klasický obchoďák tam nemají) a zaopatřili si oběd. Tím bylo máslo, džus, sušenky, šunka a sladké bagetky (to jsme ale nevěděli). Je mi jasné, že z téhle kombinace surovin by málokterý člověk dokázal něco sesmolit, ale nouze je silný argument a my jsme byli spokojení. Jako kulturní pár jsme si potraviny přinesli na terasu, abychom jedli u stolu. Sluníčko ale udělalo z másla během pár vteřin olej a tak jsme prchli dovnitř. Pojedli jsme na posteli a protože bagety krom neočekávané chuti také neskutečně drobily, náš pokoj připomínal ráj pro slepice. Jen tak tak jsme to stačili zamést, když k nám (po zaklepání) vtrhla uklízečka. Prolétla pokoj, vynesla koš a zůstala zírat na zapnutou televizi.

Spustila monolog hodně připomínající lamentování, neustále ukazovala na bednu a když jí Lucka podala ovladač, televizi vypnula a zmlkla. Koukal jsem na ní jako ve snách a zeptal se, jestli umí anglicky, protože jí nerozumím. Podívala se na mě jako na blbce a pronesla: "No, italiano". Prošmejdila prostor pod postelemi, předvedla elegantní piruetu na kramfleku a zmizela. Asi minutu jsme se báli pohnout. Navzájem jsme se ujistili, že už nikdy nebudeme tuhle dobu v pokoji, protože další návštěvu uklízečky bychom nemuseli přežít. Napatlali jsme se krémíčkem a šli k bazénu, tentokrát sladkovodnímu.

Ten byl sice dál, ale byl menší a těšil se většímu počtu návštěvníků. Takže výhra ve všech směrech. Ale i tak nás to neodradilo, zkonfiskovali jsme pár lehátek a užívali si dovolené. Koupání probíhalo se stejnou intenzitou jako u moře, protože člověk byl skoro suchý, když vylézal z bazénu. Ono taky kdo by se divil, když na slunci bylo kolem pětačtyřiceti. Při našem povalování se u vody objevil i jeden Český pár, s kterým se Lucka dala hned do řeči a zjistila, kudy a jak se jde do centra. Není jednodušší cesty, než pořád rovně a dál a najednou tam jsme. Měli jsme tedy plán na večer.

Absolvovali jsme večeři, která oproti minulým obsahovala i špetku společenské konverzace. Vyprávěli jsme si se spolustolovníky, jak oni a my prožívali den. Samozřejmě jsem nemohl opomenout Lucčin příběh s pavouky. Také jsme předali informaci o cestě do centra. Po jídle jsme vyrazili a drželi se instrukcí paní od bazénu. A skutečně. Nebylo to nic těžšího, než jít pořád po hlavní silnici, po levé ruce si držet moře a jednou přejít ulici. Z ničeho nic na nás vykoukla tolik hledaná, široká, osvětlená a ruchem a lidmi zaplavená pěší zóna.

Byli jsme s Luckou v sedmém nebi. Krámky, kavárny a hlavně kopečková zmrzlina. Čert vem, že můj žaludek se ještě nevzpamatoval z večerního přídělu. Tady se to bude nakupovat. Suvenýry, suvenýrky, pohlednice, prostě všechno. Na malém náměstí jsme objevili obchod se spoustou klobouků. A Lucka konečně našla takový, který její hlavu nehyzdil a držel. Po dlouhých útrapách se nám podařilo splnit velký úkol. Lucka má slušivou pokrývku hlavy. Radostně jsme si prošli místo nočního života tam a zpátky a spokojeni se odebrali do postele.

Chvilku před obědem se vyplnila předpověď paní Petrície po arélu hotelu, hlavně kolem bazénu, se začala potulovat bílá (tohle není projev rasismu, ale konstatování, že dotyční nebyli opálení) individua, vyzbrojena igelitkou v jedné ruce a plechovkou Kozla v druhé. Ano, na ostrov přijel autobusový zájezd sedmdesáti Čechů. Jakákoliv idylka spojená s klidem a pohodou vzala za své. Tichá a příjemná italština byla narušena a místy i hlasitostí potlačena vykřikovanou češtinou (a že mám náš jazyk rád). Při pohledu na povykující partičky jsme na sebe přestali s Luckou mluvit a jen jsme šeptali, anebo se dorozumívali posuňky. Báli jsme se odhalení, že pocházíme ze stejného kraje.

Vyzbrojeni sušenkami, pitivem a foťákem jsme se dostavili na sběrné místo cestujících po ostrově. Čekal nás první z výletů, které jsme si v rámci pobytu zajistili. Několikahodinové putování autobusem po ostrově (kolem dokola) nám mělo ukázat vzdálenější a pěšky nedostupná místa. A protože výlet byl s průvodcem (který ostrov navštěvuje od konce minulého století), byla to pro nás skvělá příležitost vyslechnout si něco z historie, kultury, tradicích a pověstech ostrova. Na parkovišti jsme se poprvé setkali s krajánky (některé jsme znali už od bazénu) toužící po tom samém zážitku jako my. Opět nechyběl mnohým z nich plech (různých značek a objemů) v ruce. Uvelebili jsme se na zadních sedadlech autobusu a čekali až pan za volantem uvede autobus do pohybu. Vzhledem k náročnosti trasy nás vezl rodilý řidič. Autobus se rozjel a my sledovali pomalu ubíhající krajinu a napjatě poslouchali vyprávění pana Sklenáře. Během toho jsme snížili počet sušenek v balení, jakožto oběd.

První zastávkou byla návštěva přístavu Lacco Ameno, kterému krom spousty lodí vévodí vulkanický hřib. Po procházce jsme vystoupali v autobusu snad na samý vrchol ostrova a zastavili se na malém plácku blízko kostela a restaurace. Během rozchodu se někteří odebrali utratit první peníze do restaurace za místní pokrm, my s Luckou jsme se snažili projevit více kulturně a po návštěvě kostelíka (před nímž postával menší bratr Rio De Janeirského Ježíše) podnikli procházku. U našich zaparkovaných autobusů za tu krátkou chvilku zastavil podnikavý talián a z kufru svého osobáčku vykouzlil stánek s vínem. Naše kroky nenechal bez povšimnutí a jakmile odhalil náš původ, předvedl řečnický um v jazyce Českém. I když jsme od něj žádné lahve nekoupili, prohodili jsme s ním pár slov v našem rodném jazyce. Ze sedadel autobusu jsme pak pozorovali, že vracející se turisté obsah jeho kufru nadšeně skupovali. Ostrými zatáčkami a serpentinami jsme sjížděli znovu k moři. Další zastávkou byla oblast Sant' Angelo.

Malý ostrov, spojený s pevninou kouskem písčité cesty, představuje jednu z nejdražších a celebritami nejnavštěvovanějších lokalit ostrova. Krom zahraničních herců a modelek jsem pravidelně vyráží i Karel Gott. Samozřejmě jsme dostali prostor, abychom okusili stejný pocit, jako mají světové top. Stačilo si dát kafe za sedm éček na stojáka. Kdybychom trvali na židli a stůl, bylo by to o nějakou tu minci dražší. Jak asi ani nemusím dodávat, toto pokušení nás dlouho nehlodalo a nechalo nás klidnými. Místo toho jsme zkoumali jsme ostrov. Barevné domky, jejich okenice a slunečníky na pláži připomínaly dětské omalovánky. Nic nebylo mdlé a jen bílé, všechno hrálo barvami. Cestou k autobusu (vjezd je do této oblasti povolen pouze vozidlům na elektro) se nám do cesty připletl (byl trochu připleten) malý obchůdek nabízející tradiční ostrovní výrobky. Dvě mladé slečny hned u vchodu nalévali na počkání (a bez vyzvání) výborný, voltami posílený likér. Za chvilku jsem byl nejen ověšený fotoaparátem a bagáží, ale v každé ruce jsem držel kelímek (někdy dva) s lihovinou a hlava vykazovala přetížení. Lucka se ponořila do obchůdku za kořením. Po dlouhé a nelítostné bitvě zvítězila a přinesla pytlík bylin.

Následovala exkurze do hotelového komplexu s úžasnou sbírkou kaktusů, sukulentů (nevím, co to je, jen cituji) a všemožnou květenou. Bylo až neuvěřitelné, že v místě, kde prší jen dvacet dní v roce a aktuálně bylo hodně přes pětatřicet se tolik daří květinám. Lucka užasle přebíhala mezi jednotlivými záhonky a ukazovala mi, že se její příbuzenstvo marně snaží pěstovat to, co tady roste v trsech. Místo jsme opustili právě včas. Už to vypadalo, že budeme něco trhat domů.

Když se naše výprava zastavila na posledním plánovaném místě, nacházeli jsme se kousek od hotelu. Po krátkém panoramatickém výhledu jsme se přesunuli k prodejně likérů a vín (alkoholu není nikdy dost). Na řadu přišla ochutnávka. Z roztodivných lahví, lahviček a sklínek naléval pan Sklenář a Patricie všem co jejich hrdlo žádalo. Majitel se zcela neočekávaně radoval a vyzýval nás, abychom nebyli tolik skromní (a to jsme nebyli) a ochutnali ještě to, co naším hrdlem neproteklo. A protože v nejlepším je třeba přestat, rozloučili jsme se a odpochodovali na pokoj.

Na večeři jsme se vydali až po navštívení bazénu a vhledem k okolnostem se oblékli méně sportovně. Zatímco se Lucka navlékla do květovaných šatů, já na sebe narval lehce pomačkanou, zato hodně propocenou košili. V restauraci bylo slavnostní náladu vidět na každém kroku, u každého stolu. Mezi pobíhajícími číšníky se proplétal Italský kytarista a cinkání příborů a talířů vylepšoval hudbou. Bohužel byla jeho směna rozdělena mezi více lokálů a tak po dvou písních zmizel za dveřmi. Naši stolovníci přišli sice o trochu později, ale s velmi dobrou náladou a tak jsme se poprvé pustili do trochu méně povinné konverzace a sdělovali si své radostné zážitky. V průběhu večeře zhasla světla a osvětlení tak poskytovaly pouze svíčky umístěné na stolech. Nejdříve jsme si mysleli, že se jedná o překvapení a přestup na jinou, romantičtější atmosféru. Ale pohled číšníků a jejich zoufalé poletování nám hned prozradilo, že je to výpadek. Po zažehnutí lustrů následoval potlesk a dalších nehod nebylo.

Protože u bazénu našeho hotelu vyrostlo přes večeři malé pódium a na něm vystupoval hudebník, na chvilku jsme poseděli na lehátkách a poslouchali diskotéku osmdesátých let. Já jsem to vydržel jen chvilku a po chvilce manželkou opustil (ona šla ještě poslouchat). Za doprovodu Ramazzottiho (v podání neRamazzotiho) jsem se propadl do říše snů.

Snídani nám podávali stejní číšníci, kteří nás včera obsluhovali u večeře. Jak a kdy načerpávali síly jsme za celý pobyt nezjistili. Bylo to snad poprvé, kdy jsem nebyl schopen své nitro přecpat, protože žaludek ještě chrupkal. Nicméně mě ani tato skutečnost nezabránila v tom nad míru se zásobit. Vystrojeni (batůžek se sušenkami, klobouček a foťák) jsme vyčkali na parkovišti příchodu řidičů a vydali se na cestu. Vzhledem k umístění obou památek, totiž v Itálii, nás čekal přejezd do přístavu Casamicciola a plavba do Neapole. Šedesát minut jsme nevyužili k ničemu jinému, než ke spánku, stejně jako většina lidí umístěných na palubě lodi. Na molu jsme nastoupili do autobusu a nechali se jím unášet (zase s pospáváním) až k branám starodávného města. Ty byly situovány na velkém plácku plném stánků se suvenýry. Jedna magnetka vedle druhé, knížky, pohlednice a zbytky zdiva. V rychlosti jsme si nabídku s Luckou prohlédli s tím, že jsme si vytipovali, co by se nám líbilo domů a co si pak zakoupíme.

Podle Italských turistických (anebo jakých) zákonů musí prohlídku vést Italský průvodce. Z toho důvodu nám společnost přišla dělat Elvíra. Jestli byste podle jména čekali mladou, štíhlou, černovlasou dívčinu, které z očí koukají ďáblíci, máte stejné očekávání a i stejně jste se zmýlili. K naší skupině zavítala starší dáma s deštníkem, postavou připomínající sněhuláka. Krom výrazné figury byla vybavena i nepřeslechnutelným hlasem. Obdrželi jsme naslouchátka, byli jsme podrobeni drobné tělesné prohlídce a vstoupili jsme do města. Slovní doprovod nám podávala Patricie s občasnými připomínkami Elvíry, která se vždy někde objevila a zase zmizela (ten deštník byl asi dopravní prostředek). Projít přístupnou část obrovského města nám trvalo přes dvě hodiny a rozhodně to stálo za každou minutu. Kultura, stavitelské skvosty a neuvěřitelné vymoženosti doby dávno minulé byly udivující. Když se blížil konec prohlídky a my směřovali zase k bráně, Patricie nám oznámila, že bez jakéhokoliv čekání se máme ihned odebrat k autobusu. Lítostně jsme na sebe s Luckou mrkli, protože tím se rozplynuly naše zákaznické sny. Lucka však uchopila pořízení suvenýrů pevně do svých rukou, zničehonic zmizela a před autobusem se vítězoslavně objevila sice udýchaná, ale s magnetkou a knížkou. Povedlo se.

Přemístit se pod kopec, který způsobil katastrofu městu, z kterého jsme vyjeli netrvalo dlouho. Vymotali jsme se z města a pak kolem ztuhlé lávy (někdy celých stezek) jen pořád stoupali a stoupali. Než autobus zastavil, paní Patricie nám prozradila, že nejrychlejší čas zdolání vrcholu je asi sedm minut a protože nejsme na olympijské přípravě, dostaneme rozchod o poznání delší. Kdybyste se někdo někdy vydal zdolat spící vulkán, vezměte si pevnou a hlavně uzavřenou obuv. Cesta vedoucí cik-cak ke kráteru je prašná a co víc, pokrytá spoustou drobných kamínků (zbytky zchladlé lávy). Chůze po tomto povrchu je tedy někdy obtížnější, než se může zdát a protože já jsem měl na noze kecky a Lucka sandály, výšlap nebyl zrovna procházkou růžovým sadem. Samozřejmě, že jsme to zvládli a po dvaceti minutách mohli pohlédnout do nitra sopky. Nevím, co jsem myslel, že tam spatřím, možná žhavé cosi, možná bublající lávu. Nic z toho tam však nebylo (k našemu štěstí) a pohled připomínal spíše návštěvu pískového lomu. První pocit však po chvilce odpadl a my byli rádi, že jsme se k tomuto místu mohli vydrápat. Mimo jiné poskytoval nádherný výhled na Neapol. Když se náš volný čas zlomil do druhé poloviny, vydali jsme se zase dolů a vyčkali příchodu všech poutníků. Důkladně jsme si vyprášili botky (Lucka i vysypávala zbytky Vesuvu), vlezli do autobusu a vydali se k hotelu. Z palubního rozhlasu nám Patricie pogratulovala ke zdolání sopky v krásných 35 stupních Celsiových.

Zřejmě po nabytých zkušenostech z cest (měli jsme hlad jako vlci) nám řidiči nabídli při cestě na ostrov občerstvení v podobě párků. To osazenstvo autobusu s nadšením přivítalo a během jízdy po dálnici (aby nebyly párky všude) dostalo dvě nožičky s chlebem a hořčicí. A hlavně to nejdůležitější, bylo to za české :). Co zde musím vzpomenout byla obrovská ochota řidiče, který párky připravoval. Protože jsme neměli u sebe Koruny (aby nám nepřekážely v peněžence), jídlo pro dva nám vydal jen proti slibu, že po návratu na hotel si pro finance skočíme a zaplatíme mu pak. Za to mu patří moc velký dík. Na druhé straně mě nepřestali šokovat někteří spolucestující, když se při vydávání sváči ptali, jestli by k tomu mohli i pivko, kafíčko a další i když byli upozorněni, že vydáván bude v tu chvíli pouze papírový tácek s masovým obsahem. To aby se pan řidič-stévard nezbláznil a neulítal.

Návrat na Ischii se odehrál bez potíží, nikde jsme nestáli a trajekt jsme stihli. Jedinou atrakcí byla situace, kdy pan řidič (nevím, jestli náhodně, anebo dobrovolně) přejel malé parkovišťátko, kde autobus odpočíval. Ale místní ulice nejsou Pražské, takže otáčení se za sto metrů nebylo s takovým kolosem možné. Proto jsme pokračovali vesele dál a obrat přišel až po několika kilometrech. Cestou nazpátek si pan řidič už dával pozor a zaparkoval. Jak jsem slíbil, doběhl jsem pro penízky, zacvakal pohoštění a do lednice jsme si koupili pravé České pivko (na pak).

Uprášení, ulepení a znavení jsme se hned vrhli pod sprchu, abychom se osvěžili, trochu zkulturnili a smyli ze sebe historii. A vydali se k bazénu, vstřebávat sluníčko, kterého jsme si za celý den užili jen málo. Na večeři jsme se s foťákem vydali trochu později, abychom nepozorovali krásný západ slunce zpoza skla v restauraci, ale počkali jsme si na něj na střeše a cvakli ho. Po večeři jsme, vzhledem k náročnosti dne, nepodnikali nic.

Ne jinak tomu bylo i dne následujícího. Program jsme neměli žádný, ale abychom celý den jen neproleželi, šli jsme se projít po cestě, kterou jsme znali osvětlenou jen noční oblohou. Samozřejmě, jak jinak, s foťákem s sebou. Zjistili jsme totiž, že z dovolené zatím nemáme ani jednu fotku blízko moře a tak by mohly v Praze vznikat otázky, kde že jste to vlastně byli. Jak jsem již psal, Ischia je sice ostrov oblkopený kolem dokola mořem, ale pláží je tu pomálu a ještě jsou většinou v držení některého z hotelů. Tak jsme si museli najíst svůj vlastní kousek pobřeží. Při naší pouti jsme našli schody vedoucí na betonové molo a z toho pak ke slané vodě zhopskali. Jednomu plavci jsme tím sice narušili klidnou atmosféru samoty, ale vydrápali jsme se po kamenech až na místo, kde nás neviděl. A my neviděli jeho. S dostatečnou zásobou snímků jsme se vrátili na hotel, vklouzli do plavek a šli užívat vodních radovánek.

Kdyby by mi někdo oznámil, že budeme u bazénu trávit tolik času, asi bych nebyl tak nadšený a považoval bych to za mrhání. Nebylo tomu tak. Krom plavání, relaxace, opalování a osychání jsme se bavili ještě dalšími činnostmi. Při balení jsme samozřejmě nemohli zapomenout na cestovní Česko, karetní Filmové hlášky a České památky ve stejném vydání. Chvíle na lehátku jsme si tedy zpříjemňovali vzděláváním a vzájemným zkoušením. Vybaveni literárními díly jsme se oddávali četbě a já jsem Lucce tu a tam podával soukromé lekce Aikida.

Po čtvrteční večeři jsme znovu pronikli do města. Počet šancí zakoupit suvenýry se zmenšoval, a tak jsme probádali obchůdky a obchůdečky (obchody tam nebyly) a vyhlíželi jsme, čím bychom si zatěžkali kufry. Vzhledem k tomu, že ostrov je pověstný svou keramikou, likéry a kořením, tipů na dárky bylo nepočítaně. Ale to bych nebyl já, abych nepřecházel od dveří ke dveřím a vzdychavě přebíral. Krom jiného (bylo jisté, že se musíme ještě druhý den vrátit) jsme pořídili pohledy. Po návratu do hotelu jsme z lednice vysvobodili pivka a s nimi jsme si šli sednout k osvětlenému stolu u bazénu. Popíjeli jsme, užívali si večer a psali domů. Pak nezbývalo nic jiného, než zalézt pod prostěradlo a spát.

Dominanta pobřeží je historií doslova prolnutá a četnost příběhů a pověstí by vydala na několik knih. Mnoho z nich jsme se dozvěděli od Barbory, která nás provedla po pevnosti křížem krážem. Dozvěděli jsme se o chrabrých králích, milostných pletkách, ale i řádění Napoleonova vzteku, když ostrov ani po několika pokusech nedobil (odtud rozstřílené domky na pobřeží). Byla nám reprodukována i možnost strávit na opuštěném hradě celou noc (za celkem přijatelný poplatek). Také jsme se dozvěděli, že místní zahradník, jemuž citronovníky nesly jedna radost a zahrada se zelenala, nepoužije na zavlažení půdy ani kapku vody. Z vyprávění jsme zjistili, že Brněnský Špilberk je s místním hradem spjat. V ne zrovna radostném období nechal vládce zbylé vězně, kteří se již nevešli do místních vězení, poslat právě na Špilas. Nechápavě jsme poslouchali, jak vynalézaví a šikovní byli lidé. A jak ochránili svoje majetky a životy před nájezdem pirátů (prostě se vydrápali do hradu). Co nás však šokovalo, bylo ozřejmění duchovních praktik řádu klarisek.

V podzemních sklepeních bylo vybudováno několik místností, připomínající spíše kobky. Tam trávily poslední dny (týdny, možná i měsíce) svých životů starší z řádu. A aby těch krutostí nebylo málo, byly tyto ženy posazeny na kamenné stolice s otvorem, připomínající toaletu. Pod nepříliš pohodlnou židlí byla umístěna nádoba, do kterých měla umírající a postupně se rozkrádající klariska vtéct. Ostatní řeholnice se chodily k ostatkům modlit a rozjímat o smrti. Výsledkem tohoto nepříliš pochopitelného snažení měl být důkaz, že lidské tělo není oproti lidské duši důležité. Je s podivem, že se tyto praktiky datují k létům ne zrovna dávným (druhá polovina 18. století). No, s Luckou jsme ocenili, že žijeme v době internetu.

Prošli jsme si zbytek hradu a aby té krutosti nebylo málo, navštívili jsme ještě muzeum mučících nástrojů. Poté jsme prošli ručně raženou chodbou ve skále jejichž velikost byla ohromující a pevnost nadobro opustili. Cestu k dopravnímu prostředku, skrz malebné uličky, nám zpříjemnila zmrzlina. Na místě setkání jsme se sešli s čerstvě ostříhaným Vincenzem a ten nás odvezl na tolik námi očekávanou pizza party.

Uvedeni jsme byli do velikého sálu restaurace s vyhlídkou na moře a usazeni k dlouhému stolu. Vytvořili jsme tak skupinu deseti hladových, kteří očekávají, co jim bude servírováno pod nos. Nejdřív náš stůl ozdobily karafy s bílým a červeným vínem a čistá voda. Za chvilku přinesl mistr pizzař i první krmi. Pravou italskou pizzu. Slečna Bára nám oznámila, že Italové jedí tento národní pokrm zásadně rukama a protože se jedná o jídlo chudých, salám, sýr a další doplňky jsou pouze výmyslem evropské civilizace. Jako první jsme ochutnali nejzákladnější pizzu Marinara (jen plátky česneku a bazalka). Pak národní Margherita (italská vlajka s mozzarelou), poté Capricciosa (olivy a artyčoky). No a pak už jsem se v tom začal ztrácet. Padla tam nějaká pálivá, nějaká dětská, nějaká pro slečny. Jak se jmenovaly jsem si přes mlsání nestačil poznamenat. Všichni u stolu se ale shodli na tom, že je to oproti našim plackám neporovnatelný rozdíl. Po restauraci se rozhořela živá zábava. Nebylo to jen kvůli tomu, že dorazili i ostatní zájezdníci. Dobrá nálada, dobré jídlo a neustále přinášené vína rozproudily v našich žilách krev a my jsme se vedli konverzaci s našimi spolustolovníky. Sice se jednalo o poslední den naší dovolené, ale lepší pozdě, než nikdy.

Po druhé hodině odpolední jsme s přecpanými břichy opustili restauraci a šli plnit Lucčinu tajnou misi. Ta dostala za úkol přivést z jihoevropského kraje nějakou flóru. Zatímco já jsem objektivem rejdil po krajině, Lucka štípala šlahouny vykukující zpoza plotu. Uspěli jsme. Čas do večeře jsme po návratu na hotel (měli jsme to kousek) vyplnili cachtáním u bazénu a letmým balením zavazadel. Po lehké véče (vynechali jsme předkrm) jsme se naposledy vydali do centra nakoupit zbytek suvenýrů a orvat kytky, které ze seznamu ještě chyběly. Samozřejmě nemohla chybět ani poslední zmrzlina. Spokojeně, ale poněkud smutně, jsme ulehli ke spánku.

Zavolal jsem Patricii, vylíčil jí situaci a požádal o pomoc (museli jsme se nezapomenutelně zapsat do její paměti). Sdělila mi, že se pokusí sehnat lékaře a znovu zavolá. Po několika minutách se skutečně mobil rozezněl s Patricií na druhé straně. Pan doktor je prý aktuálně dost zaneprázdněn a pár hodin se situace nezmění (a pak přijde siesta). Řekla mi, že se nejspíš bude jednat o úžeh, úpal, anebo kombinace obojího. Navrch jsem dostal pár rad. Umístit manželčiny nohy do polohy vyšší než je hlava a sehnat někde ledově vychlazenou, vybublinkovanou, kolu. Oblékl jsem se a než jsem stačil vyrazit ze dveří na lov, ozval se pan Sklenář. Oznámil mi, že se mám manželku pokusit dostat do letadla, pokud to alespoň trochu půjde. Další spoj na Prahu odlétá ve středu a pak v neděli. Opravdu potěšen jsem vyběhl do obchůdku nad hotelem.

Ufuněn a zpocen (snažil jsem se běžet, abych podtrhl akutnost mého konání) jsem se setkal se zamčenými dveřmi. Cedulka s otevírací dobou začínala devátou hodinou. Obrátil jsem se tedy na podpatku a klusal do jídelny. Modlil jsem se, aby v snídaňovém shonu odchytil někoho, kdo by mi limonádu prodal. Vtrhl jsem dovnitř a po chvilce tápání se obrátil lámanou angličtinou na "šéfíka". Možná spíše proto, že viděl můj zoufalý výraz, než že rozuměl mým slovům, vyndal z lednice plechovku a podal mi jí. Když jsem se začal hrabat v peněžence a hledat mince, přitiskl si ukazováček k puse, usmál se a zašeptal "it's present". Poděkoval jsem za pití i týdenní starání a rozloučil se alespoň s ním.

Na pokoji jsem pak stál nad nesnadným úkolem. Jak z hermeticky uzavřeného balení vyhnat kysličník, aby po otevření v plechovce něco zbylo. Pití jsem tedy nejdříve otevřel, otvor ucpal palcem a pak šejkoval. No, nebylo to nic úžasného, ale snaha se prý cenní. S teplotou nápoje, který mi mezitím o pár stupňů zteplal jsem nemohl dělat nic. Lednice byla spíš na ozdobu. Lucka se napila, chvilku se vrtěla na posteli a pak vypitou tekutinu šla odevzdat do toalety. Šance na náš odlet začaly rapidně klesat.

I přes to manželka bojovala ze zbytků sil, oblékla se a přichystala se na cestu. Pobalil jsem drobnosti a vyrazili jsme. Při čekání na autobus omdlévala, takže upoutala i pozornost spolucestujících. Ukázalo se, že ve skupině starších lidí se nachází i zdravotní sestra, která Lucce podala nějaký prášek a všichni sborově pronášeli lítost. V autobuse nám Bára rezervovala přední sedadlo a Lucce přinesla živočišné uhlí. Cestu po silnici a pak i po vodě na lodi Lucka proležela. Obavy však rostly s blížícím se časem letu.

Odbavení proběhlo bez komplikací a celkem rychle, i když jsem byl Italským celníkem slušně požádán, abych otevřel jedno ze zavazadel. Ocitli jsme se tak v letištní hale a čekali na odlet. Moje kručící břicho se o přísun potravy hlásilo s takovou intenzitou, že jsem si musel i přes velmi nelidové ceny pořídit něco k snědku. Sedíce na lavičce jsme pozorovali ruch haly a chvílemi to vypadalo, že je Lucce lépe. Jakmile byl vyhlášen náš odlet, přemístili jsme se k bráně. Tam chvilku vládl zmatek, protože již nastoupené letadlo do Belgie bylo znovu vylidněno a všichni cestující se museli znovu dostavit ke kontrole. Nešli jinak, než přes naší bránu. Čekali jsme a čekali a čekali. Plánovaný odlet se stal minulostí, letušky zvedaly jeden telefon za druhým, ale autobus k letadlu přistaven nebyl a dveře zůstaly zavřeny. Tento stav setrval zhruba půl hodiny. Pak byla fronta konečně vpuštěna na plochu a my byli převezeni k nám známému Boeingu.

Letadlo postávalo na betonu ještě dalších třicet minut. Podle sdělení pana kapitána to bylo způsobeno jen tím, že "... Italové mají na všechno dost času, nestíhají a mají nedostatek lidí". Zatímco piloti i personál byl připraven okamžitě opustit jih Evropy, do útrob letadla se ještě skládaly naše kufry. Nakonec jsme se dočkali, odrolovali jsme na dráhu a vznesli se. Start Lucka ustála. Během hodinového letu jsme řešili nával zimy, pokusili jsme se požádat o deku (marně) a vyměnili jsme si sedadla. Lucka vydržela i přistání (i když se musela hodně držet). Sláva, octli jsme se doma. Teď to bude už legrace.

Při čekání na zavazadla se Lucce udělalo dobře, takže obvolala úzké příbuzenstvo a informovala ho o všem možném. Oba dva kufry k nám přijely, rozloučili jsme se se spolustolovníky (paradoxně jsme se nikdy jsme nepředstavili) a vyrazili na poslední cestu. Můj pokus o sehnání taxíku, který by nás odvezl domů, nakonec Lucka zrušila. Když jsem u dvou stánků (různých společností) obdržel stejnou cifru (800 Kč), prohlásila, že to radši dojde pěšky. Nic tak hrozného ale podstupovat nemusela. Vydržela útrapy dopravních prostředků (s jedním mezivýstupem) a my konečně odemkli dveře našeho bytu. Lucka si šla rovnou lehnout a po chvilce zcela vyčerpaná, ale oproštěná od stresu z cestování usnula.

A tak skončila naše zahraniční dovolená. I přes komplikace na závěr jsme si to báječně užili a přepychově si odpočinuli. I když si to asi nikdy nepřečtou, chtěl bych moc poděkovat organizátorům, panu Sklenářovi, lidem, kteří pomohli a hlavně pak slečnám Báře a Patricii. Jednak za skvělé průvodcování na výletech a samozřejmě za nadstandardní péči při našem návratu. Oba moc děkujeme. Děláte čest svému řemeslu.