CyriloMetodějoHusovské Jeseníky 2015

Prodloužený víkend se Sandrou a Mírou v Moravskoslezském kraji

2015-07-02 ~ 2015-07-05
KDO (osoby a obsazení) Sandra & Míra /
KDY (období a interval) letní dovolená /
PROČ (důvody a účely) kultura /

1. díl: Jak jsme šli navštívit (Pra)děda.

Od Rakouského sápání se po skalách se Sandrou a Mírou uplynulo hodně času a my naplánovali další společnou akci. Tentokrát se jednalo o finančně šetrnější řešení, placené v domácí měně. Po jednom obědovém a jednom večerním (večeřovém) setkání padla volba na krásný a horský kraj, Jeseníky. Na světoznámém portále jsme vytvořili skupinu (už to nikdy neuděláme) a vymýšleli, jak čtyři dny (ještě, že máme toho Husa) strávíme. Na seznamu se ocitla kultura, příroda, technika, koupání, procházka a ochutnávka (jídla i pití).

02.07.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Čtvrtek

S drobným a několikanásobným překopáním časové souslednosti jsme se krátce po třetí shromáždili u recepce mého zaměstnavatele. Protože Míra parkoval v místních garážích a Lucka zanechala naše vozidlo na placu v Arkádách, dali jsme si sraz na benzině. I když jsme druhou posádku sledovali od Chodova, my jsme identifikováni nebyli (to ty filmy o agentech). Míra byl velmi překvapen, když jsme z auta, čerstvě zaparkovaného vedle jeho, vylezli právě my. Proběhlo poslední zkontrolování trasy, definice orientačních bodů a vyjeli jsme. Cesta ubíhala svižně a rychle. Během ní proběhlo pár telefonátů a když jsme se míjeli Orlické hory, stavili jsme se ve starém dobrém Jablonném nad Orlicí na véču.

Spolucestovníky jsme chtěli původně vzít k Medvědovi, ale ten nás kvůli probíhající rekonstrukci nepustil dovnitř. Najíst jsme se pokusili o pár metrů níže, v klasické trojce, ale nebylo to úplně ono. Jídelní lístek obsahoval šest jídel, všechny upravované na oleji a jeden salát. Volba napotřetí (ono toho taky není kvanta, kde se najíst) padla na místní pizzerii. A dobře jsme udělali. Krom klasických druhů se v menu skvěla i rodinná pizza, která nabízela rozdílné provedení na každé své třetině. Objednali jsme tedy tu a jednu její malou sestřičku. Nejprve nám servírka přinesla malý koláč, který vzhledem k našim prázdným a hladovým břichům, byla skoro hned pryč.

Za chvilku se ale přišourala s plechovým tácem o průměru konferenčního stolku, na kterém si hověla megapizza. Až když jsme sklidili ze stolu všechny příbory, letáčky a vázičky s umělým kvítím, mohla umístit porcelán před nás. S chutí jsme se do toho pustili. Čtyři židle (spíše jejich obyvatelé) ztichly, bylo slyšet jen spokojené mlaskání. Sníst výtvor, který před námi ležel ale nebylo jen tak. Poslední kousky ubývaly velmi pomalu a v daleko delších intervalech než na začátku. Ale nepoddali jsme se a všechno spořádali (hlavně na konci já). Uspokojení a přecpaní jsme opustili Jablonné a pokračovali dál.

Po pár kilometrech začal provádět Míra otočný manévr, protože zjistil, že krom účtu a příborů zůstaly na stole ležet ještě jeho brýle. Stále zářící slunce, navíc postávající v oslepující výši, bylo silným argumentem, proč otočit (kdo by se jinak vracel pro Ray-Bany). Zatímco si zopakoval serpentiny v opačném pořadí na druhou stranu, my jsme vyjeli až pod Suchý Vrch a čekali. Společnost nám během chvilky dělalo asi milion much, takže dokonalé ubednění vozidla bylo jednou z hlavních podmínek pro stání. Za minutku, možná dvě se na parkovišti ukázalo auto, z kterého vystoupila žena (bláhová). Mouchy vycítily oběť a přemístily se od našeho okna k novému cíli. Máchající postava okamžitě zděšeně nastoupila a místo lítosti se dočkala od řidiče huronský smích. Krom této scény a Tráboše v tuningu, který se přes parkoviště mihl, bylo čekání nuda. Naštěstí netrvalo dlouho a když kolem projel Míra s okuláry na nose, zařadili jsme se a začali zase ukrajovat kilometry.

Jakmile se rovné silnici změnily v zatáčkami propletenou cestu, věděli jsme, že už se blížíme. Dost časté bylo stoupání na dvojku, zatáčka o 180, anebo klesání s brzdou na podlaze. Prostě horský terén. Přesně tam, jak ukazovala navigace, se nalézal kemp Dolina. Vtrhli jsme dovnitř, s paní domácí (pokérovanou) si vyřídili stanové ubytování (včetně nákupu žetonků do sprch) a procházeli prázdným kempem hledající místo. Všechny chatky, které jsme míjeli, měly zavřené okenice a nevykazovaly jediného důkazu o tom, že by byly obývány. Míra po vystoupení z auta pronesl osudovou otázku. Zeptal se, jestli bychom nechtěli bydlet ve společné chatce, když jsou tu všechny prázdné.

Lůca šla okamžitě na dotaz zjistit odpověď a vydala se na recepci za paní kempovou. V patách měla Sandru. Orodování v ženském podání přineslo ovace, neboť když jsme došli za holkami, Sandra už držela klíček a oznámila nám, že máme čtrnáctku. Pro mě to byla radostná zpráva, protože tím odpadla otrava se stavěním a rozložením stanu, neustálá manipulace ve stísněném prostoru, chození do auta pro něco a hrbení se. Sandru ale mrzela jedna věc. S vymožeností elektrického proudu, který byl do chatky zaveden, nebude potřeba její nové multifunkční lampičky. Odemkli jsme náš nový domov a hleděli na čtyři postýlky pro čtyři spáče, stůl se čtyřmi židličkami pro čtyři jedlíky a velkou skříň. Mělo to všechno, co jsme potřebovali. Vlastně všechno ne. Chybělo noční soukromí, což zjistil Míra hned ráno.

Ubytovali jsme se, já byl obdarován Mírovým pivkem a první společný večer proseděli na verandě chatky, probírající budoucí plány. Propovídali jsme se až do hluboké noci a když už nebylo možné udržet očka otevřená, šli jsme spát. Budíky a jiná budící zařízení byla přísně zakázána. Vstávat budeme až se vzbudíme. Zhaslo se a šlo se spát.

Pátek

Vzhledem k udržovanosti dveřních veřejí (pantů) bylo vypnutí budíků zcela zbytečné. Opustit chatku bez pozornosti ostatních prostě nešlo. Navíc rozžhavené slunce při malinkém otevření dveří okamžitě proniklo do tmavé místnosti a podráždilo sítnice ostatních. Na druhé straně to mělo ale tu výhodu, že jsme neprospali celičký den.

Na terase proběhla společná snídaně (já jsem zase po dlouhé době vařil vodu v ešusu) a pilovali se poslední neznámé dnešního výletu. Vylézt na Praděd není jen tak a všechno jsme museli dostatečně promyslet. Sbalili jsme vybavení nutné k přežití v tropech, obuli se do Rakouskem prověřené horské obuvi a s Mírou u volantu (takže v Mírově autě) vyrazili na malé parkovišťátko nedaleko vrcholu Jeseníků. Časové naplánování bylo vynikající. Pár minutek po tom, co Míra zatáhl ruční brzdu se parkoviště zaplavilo velkým počtem aut a přijet později, museli bychom parkovat v lese.

Ani s několikátým pokusem o nahození pochodovací aplikace jsme ani Sandra, ani já neuspěli a tak jsme se rozhodli vystoupit na vrchol bez dokumentace. Obloha byla bez mráčků slunce svítilo, jak se na léto patří. Naštěstí jsme nebyli paprskům vystaveni pořád, neboť stezka na vrchol (žlutá) vedla povětšinou lesem. Bystřina doprovázející levou stranu pěšiny nám do myslí vnutila vzpomínku na jednu Rakouskou stezku. Čelo naší družiny se neustále měnilo, stejně jako skutečnost, že jsme předcházeli, anebo byli předcházeni. Před polednem proběhla svačinová pauza na trávě.

Další přerušení našeho neustálého šlapání do vrchu na chvilku přerušil betonový plac, na kterém se nacházela chata s občerstvením. Uvelebili jsme se na dřevěných lavicích a vychutnávali si chlazené pití a zmrzku. Po chvilce dorazila výprava klubu českých důchodců (já vím, taky budu jednou starej), kteří se chystali v rámci akce "dosáhni svého vrcholu" vystoupat na stejné místo jako my. Hlavní organizátor, mluvčí a podle všeho (jeho řečí) mozek celé organizace informoval v nekonečné smyčce ostatní pochodující. Ve dvou minutách jsme třikrát slyšeli, že v tomto místě společný postup končí, že následný výlez je neorganizovaný. Následovalo povídání o Frantovi (zřejmě řidič busu), který bude čekat do půl a pak následovalo sdělení nejdůležitější - hlavně nezapomenout na razítko.

Nedobrovolně (aby nám nepraskla hlava) jsme se zvedli z laviček a pokračovali dál. Vzhledem k tomu, že stejný nápad měli i stoupenci Franty, zvolili jsme cestu neasfaltovou. Pěšinou napřímo (takže lehce strmou) jsme se dostali až k bílé vysílací věži. Pozdravili jsme se se soškou Praděda, pózovali před zaparkovanou rolbou a kochali se výhledem do okolí.

Naší radost z dobití vrcholu poněkud kazily roje much, které se kolem nás vytvořily. Kdybych si nebyl jistý tím, že jsem včera v umývárně použil žetonek, stejně jako ostatní, připadal bych si jako čuník. Jen kolem mě kroužily černé mraky mušek v takové míře. Nepomohlo utíkání, nepomohlo mávání, nepomohlo nic. Navíc jsem si pohybem několik z nich na svém triku zvěčnil. Uprchli jsme do nitra věže. Tam jsem na vlastní oči uviděl nejnudnější zaměstnání na světě. Starší pán měl na starosti obsluhu výtahu vozícího návštěvníky na rozhlednu umístěnou na vrcholu věže a finanční vyrovnání za poskytnutí této služby. Vzhledem k tomu, že k výtahu se dostavil jeden člověk za hodinu, měl v průběhu směny na svém stanovišti (židle umístěná u dveří výtahu) povětšinou volno.

Po chvilce pozorování vytáháře a načerpání sil jsme se zase vydali mouchám vstříc. Cestu zpět jsme zvolili po asfaltce, abychom se nevraceli po stejné trase. S klesající nadmořskou výškou ubývalo i hmyzu kolem nás (zřejmě se jednalo o vysokohorské mouchy) a tak jsme se mohli v klidu na jednom odpočívadle nasvačit. Se salámem v ruce jsem obdivoval cyklisty (jedoucí kolem nás), kteří se pomocí jednostopého, nemotorového dopravního prostředku drápali k vrcholu.

Sestup dolů neprovázelo nic zajímavého krom toho, že jsme nešli tak, jak Míra naplánoval, potkali jsme hladící ovce (byly určené, aby si je každý pohladil), Lucce se na kalhotách objevil bílý pruh chybějící látky a soutěžili jsme o to, kdo nechá nejdéle nohy v potoce (vítěz nebyl). Prostě rutinní šlapání. Na parkovišti jsme naštěstí auto našli, takže nás mohl Míra zase odvést do kempu.

Vzhledem k tomu, že v průběhu dne někdo poslal v plén návrh, že bychom mohli večer opékat buřtíky a cestou jsme se zastavili v uzenářství, zhostil jsem se dobrovolně role zajišťovače. Vydal jsem se do místního lokálu (okýnko ve zdi) a požádal o čtyři točené do skla, s tím, jestli si je můžeme odnést k ohni. Přítomný výčepní neměl výhrad, ale oznámil mi, že to musí ještě konzultovat se šéfíkem. Ten o nějakém odnášení reklamních půllitrů nechtěl ani slyšet a já dostal na výběr buď plast anebo třicet let staré sklenice. Volil jsem menší zlo - umělou hmotu. Když jsem se zeptal jestli si můžeme udělat oheň a co je k tomu potřeba, hodil po mě nechápavý výraz. "Je tam ohniště i dřevo, tak si udělejte oheň." Dál už jsem se neptal, popadl pivko a utíkal za ostatními.

Na první sirku jsme s Mírou vykouzlili plamen, který tu a tam nechtěl hořet a pravidelně přecházel do čoudu. Ale nepolevili jsme a zdroj tepla udrželi při životě. Upekli jsme uzeniny, zapíjeli to pivkem a pozorovali ruch a život kempu. Po chvilce se přišel optat nějaký domorodec, jestli může využít našeho ohně. Souhlasili jsme s tím, pokud se bude starat o přikládání hořlavin. Za nějakou dobu přišel v páru a i oni začali tepelně upravovat svoje potraviny. Na dohodu zřejmě zapomněl (anebo chtěl zapomenout), protože když mu pod klackem skomíral malý plamínek, podíval se na mě a pronesl, že by to chtělo asi přiložit. Samozřejmě jsem se jako hodný psík zvednul a ohniště nakrmil. Krátce nato náš pobyt u ohně skončil, takže moje role coby poskytovatele služeb lidem neměly dlouhého trvání.

K závěru večera jsme se přemístili zase na terásku, holky se nasoukaly do spacáků a povídáním jsme si zpříjemnili zbytek dne.

2. díl: Ani zámek ani hrad

Na sobotu jsme naplánovali pořádnou dávku kultury. Hned po snídani (tentokrát naším autem) jsme vyrazili (třikrát mi to chcíplo hned v kempu) na jih, k hradu Sovinec. Byla to celkem zajímavá projížďka, protože já, zvyklý jen na padesátku po městě anebo rovnou dálnici, jsem se lopotil v serpentinách s vědomím, že mám zodpovědnost za tři dospělé. Míra mi tu a tam (na moji žádost) poradil se zefektivněním řízení a velmi společensky komentoval moje vodičské přehmaty.

04.07.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Sobota

Do malé vísky, nad kterou se tyčila středověká okrasa jsme dorazili nakonec živí a zdraví. Stejně tak auto, které mělo sice propocenou sedačku řidiče a umatlaný volant, bylo v pořádku. Parkování probíhalo na několik pokusů, protože jsem zcela nepochopil navigační úmysly parkovací madam. Ale zvládli jsme to a díky ochotě paní jsem postavil auto do stínu, což byla ve třicítkách celkem výhra.

Zakoupili jsme vstupenky (i s prohlídkou) a po průchodu se ocitli o několik století zpátky. V uličkách měli dobově ustrojení lidé postaveny stánky, kde prodávali dřevěné hračky, drobotiny na krk, uši a ruce nebo něco k snědku. Procházeli jsme se hradem a v čase vytištěném na vstupence vyčkali příchodu průvodkyně. Slečna nás provedla věžemi, hladomornou i sály a přednesla nám místní dějiny, z kterých si nepřekvapivě si nic nepamatuji (prostě nejsem studijní typ). Jediné, co mi utkvělo v hlavě byla informace o tom, že všechna čtyři obranná děla jsou stále funkční. Po rozchodu jsme šli sledovat šermířské představení na hlavním nádvoří. Bylo sice určené pro mladší a menší návštěvníky, ale i tak jsme obávali našeho zapojení a proto si sedli za starší dámskou dvojici. Na pomyslném jevišti promlouval k sedícímu davu muž jak vystřižený z Ludvíkovi doby, opodál seděla markýza a zpoza opony vyčuhoval adept na zkoušku galantnosti.

Velmi úsměvným způsobem nám byly prezentovány výsady a nejlepší mravy šlechty, které musel zkoušený opakovat. Sledovali jsme tak představení se, úklonu, výzvu na souboj i dvoření se dámě. Mušketýři (všichni čtyři) by byli maximálně spokojeni. Zábava pro přihlížející to byla do té doby, než se lektor začal poohlížet do publika a hledat po dvou zástupcích každého pohlaví. Od rodičů a prarodičů byli odcizeni nově zkoušení. S menšími ostychy, trochou studu, ale obrovskou ctižádostí předvedli vše, co se od nositelů modré krve žádá. Odměnou jim byl pomyslný titul a aplaus od přihlížejících. Po ukončení ceremoniálu jsme si šli projít hrad na vlastní pěst. Po chvilce se ze spořádaného chození po historické památce stal adrenalinový zážitek. Mohla za to Mírova ruka třímající videokameru, pořizující snímek alá "Pevnost Boyard". Každý jsme byli obdrženi rolí. Sandra byla Paklíč, Lucka současně průvodkyně i soutěžící a já byl kdosi do trojice. Když už se lidi začali poohlížet po nás místo po hercích, radši jsme toho nechali. Co z toho vyleze ukáže až čas (každopádně se ale těšíme).

S notnou časovou rezervou (přece jen nás čely zase ty zákruty) jsme opustili středověk a poohlíželi se po místu, kde bychom se mohli naobědvat. Naštěstí se v podhradí nalézala menší restaurace, která nám na ceduli nabízela pokrmy, které nás uspokojili. Usadili jsme se hned u výčepu a objednali si. Holky zvolily kebab (já se připojil), Míra polévku. Číšník v zácviku odcapkal a my čekali. Po deseti minutách se vrátil s tím, že kebab není, leda že bychom pětačtyřicet minutek poseděli. Náš zrak znovu spočinul na jídelním lístku, krom Míry který si užíval gulášovku, a hledali co bychom přeobjednali. U děvčat zvítězil salát, což bylo trochu problematické, protože 95% z nich obsahoval kebab, já jsem volil totožně s Mírou. Zaplatili jsme, usadili se v rozehřátém autě (přeci jen stín lípy není všemocný) a jeli do Hanušovic.

K domovu piva Holba jsme dorazili zhruba po hodině jízdy. Nehorázný pařák nás donutil schovat se pod zastřešenou garáž pro kola (patřící nejspíše zaměstnancům pivovaru). Postávali jsme pod stínem vlnitého plechu a byli svědky toho, jak se počet čekajících rozšiřuje. Nejakčnějšími z příchozích byla skupina mužů po středním věku, oblečena ve firemních tričkách Platan v lehce podroušeném stavu. Hlasitě dávali najevo, že se do spletitých chodeb výrobny těší. Chvilku před začátkem exkurze přišla i madam, která se nám představila jako průvodkyně a pozvala nás za bránu areálu.

Hned po prvních větách jsem poznal, že dotyčná rozhodně nebude najatá brigádnice, která si přivydělává neustálou reprodukcí naučeného textu. Později jsme se dozvěděli, že nás provázela hlavní technoložka a laborantka, takže odbornice na slovo vzatá. Seznámeni jsme byli s kompletní výrobou chlapského pití, prošli jsme si varnu, stáčírnu i chlaďák a byli svědky neustálého slovního soupeření mezi technoložkou a panem Platanem. Musím ale říct, že díky tomu, že otázky klad nejstarší a zřejmě i nechytřejší z party, vzduchem létaly zajímavé informace. Ne, že bych si z toho nic nepamatoval, ale jestli Vás to zajímá, dojeďte si tam :). Doporučeny nám byly tekuté chlouby pivovaru, průvodkyně se po hodině rozloučila a my byli zase vypuštěny ven.

Samozřejmě, že když jsme si právě vyposlechli důležitosti o Holbě, nemohlo následovat (pouze pro některé z nás) nic jiného, než ochutnávka piva. Lucka i Míra otevřeli šmakování jedenáctkou, Sandra si dala sodovku a já si u pana dredaře (nám přidělený číšník) objednal kofolu. Jak jsme tak listovali nápojovým lístkem, narazili jsme na vskutku zajímavou nabídku. Za nevelký peníz čtyři třetinky různého druhu. Jedenáct, dvanáct, polotmavý a speciál. Stalo se tedy, že na našem stolu figurovalo šest sklenic alkoholických nápojů. Vzhledem k tom, že já jsem nemohl (no, cucnul jsem si) a Sandra nechtěla, zůstala likvidace přinesených moků na zbylé dva a pozorování Lucky s Mírou začínalo být po chvilce dosti zábavné. Ale prostředí bylo příjemné (krom číšníka s námi nepochopeným humorem - anebo to byla čistá arogance?), den nebyl zdaleka u konce a my nikam nespěchali.

Pak, na dlouhodobou dobu, vyvstalo zuřivé hledání rybí restaurace. S pomocí telefonního internetu jsme se snažili najít co nejpraktičtější vrcholy trojúhelníku kde (jestli to není daleko), do kdy (jestli to stihneme) a co (jestli to chceme jíst). Protože vlny byly v této lokalitě dosti líné, dohledání bylo časově náročné. A když někdo (já jsem nehledal, jen jsem čučel) našel jeden faktor, stačili jsme zapomenout ostatní dva. Ale s kouskem štěstí, vůle a zručnosti jsme se rozhodli. Pojedeme do Domašova v Bělé pod Pradědem.

I přes naší nepopsatelnou snahu jsme se dočkali možnosti zaplatit naší útratu s dosti velkými potížemi. Pan stolní číšník nás nezpochybnitelně přesvědčil o tom, že jeho hlavním krédem je arogance. Ani dvacet minut postávající prázdné sklenice jeho (ani nikoho z personálu) nepřesvědčily, že cosi očekáváme. Jedna slečna v uniformě obsluhy se tak bravurně vyhnula našemu (jen našemu) stolu, že jsme chtěli uskutečnit premiéru odchodu bez placení. Peníze jsme museli obsluze víceméně vnutit a já se ani při odchodu nedočkal odpovědi na můj dotaz (no, položil jsem ho jen před hodinou a půl). Lehce v rozčarování jsme jeli za večeří.

Rybářská bašta "U Zeleného Budžese" byla tak dokonale ukryta, že nebýt bystrých očí ostatních, málem jsem jí přejel. Klidné, tiché míst v nás nejdříve trochu evokovalo, že bude zavřeno. Míra, který se vypravil zjistit stav, nám ale potvrdil opak. Posadili jsme se na terasu, s výhledem na chovný rybník. Oproti právě opuštěné restaurace jsme se ocitli v jiném světě. Včetně přístupu obsluhy.

Starší paní nás uvítala úsměvem a přinesla nám džbánek s citronádou. Objednali jsme si pití a letmým pohledem zkontrolovali přítomnost vodních živočichů na jídelním listu. Pstruh tam byl a dokonce dvakrát. Když se majitelka vrátila s tácem plným skla, upozornila nás na specialitu - ryby. My jsme jí se smíchem upozornili, že právě kvůli tomu jsme sem přijeli. Potěšeně si poznačila čtyři stejné objednávky. Za chvilku přinesla pstruha přes celý talíř a popřála nám dobré chuti. Pustili jsme se do jídla.

I když nejsem velký jedlík ryb, vlastně je pravidelně jím jen o vánocích, neuvěřitelně jsem si pochutnal. Ostatně jako všichni. Jen já jsem byl za nevychutnávače, protože jsem hostinu ukončil s desetiminutovým předstihem než ostatní. Navzdory tomu, že bylo po zavírací době, nechala nás paní sedět na terase ještě poté, abychom si dovychutnali večeři a povídala si s námi. Sama prý nikam nespěchá. Nakonec jsme samozřejmě, velmi neradi, odjeli do kempu. Díky pokročilé večerní hodině se náš program zdrcnul.

3. díl: Jak jsme se chladili

Teplotní hodnoty nad ránem nevykazovaly žádné změny oproti dnům minulým a na slunci i mimo jeho paprsky bylo opět strašné vedro. Dle plánů jsme den věnovali chlazení těl a nenáročným (hlavně fyzicky) činnostem. Prvním bodem, kam nás Míra odvezl, byla národní přírodní památka, jeskyně Na Pomezí. Už když jsme se do kopce šourali dvackou, protože koloně vévodil motorový vláček vezoucí turisty a před námi popojížděly dva autobusy, jsme tušili, že o chladný domov krápníků bude zájem. Ale že se u kasy setkáme s půlkou Polska, to jsme nevěděli.

05.07.2015 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

neděle

To, co způsobili severní sousedé se nedá charakterizovat jinak, než bordel. Obsahy obou autobusů (včetně řidičů a svačinářky) se nahrnuli do malé chodbičky na jejíž jednom konci stála kasa a na druhé straně obchůdek se suvenýry. Všechno tohle (včetně hajzlíků stojících opodál) bylo zalito těly lidí. Chvilku jsme přešlapovali a čekali, jestli se dva uskromní, ale nedočkali jsme se. Ke každého jednomu nakupujícímu patřili tři až čtyři přihlížející, komentující, zevlující. S obavami v očích jsme pozorovali ceduli nad výdejním okénkem, ukazující možný příští čas prohlídky. Prozatím bychom čekali 40 minut, ale poláků bylo nepočítaně.

Kupodivu dopadlo všechno dobře, cizozemci odešli překážet na parkoviště a my si zakoupili vstupenky. Čas na displeji se nezměnil a nás oddělovala od vstupu do podzemí slabá půl hodinka. Posvačili jsme se a pozorovali přioblékající se návštěvníky. Navzájem jsme se ujišťovali, že hodinový pobyt v ledovém království zvládneme. Těžkou hlavu nám udělala až průvodkyně (velmi mladá slečna) vybavena péřovou zimní bundou. Ale to už bylo pozdě. Byli jsme nahnáni za kovové dveře, postavili se nám chlupy a naskočila husí kůže. Výklad začal.

Slečna se v nás pokusila všemi možnými prostředky (hlavně kuželem baterky, kterým putovala po stropě a stěnách jeskyně) vykřesat hordu fantazie. Viděli jsme stavby, skutečné i pohádkové postavy, zvířata, věci, prostě všechno. Nakonec nám průvodkyně sdělila i něco o historii a po krátké vsuvce, kdy si hrála na paní učitelku (přidej!!!), nás vypustila na denní světlo. Teplotní nárůst o třicet jednotek Celsiových nám sice moc dobře neudělal, ale přežili jsme. Míra propátral v navigaci a ujížděl na koupaliště.

Přijeli jsme na pískovnu Písečná a podle Mírova výrazu při pohledu na ceduli s cenami, se tu hodně změnilo. Dříve manipulační poplatek se mírně navýšil. Ale vidina toho, že pojedeme hledat něco někam jinam nás dokonale od úmyslu nezaplatit odradila. Vybalili jsme plážové propriety a přes hnědé slečny pokladní prošli až k vodě. Sandra s Mírou položili deku, Luckou zatěžkala jeden její konec batožinou a já druhý cíp svým pozadím a pro mě nastalo trauma. Zbavení se svršků a spodního šatstva. Chvilku jsem si dodával odvahy, než jsem se do toho pustil, ale zvládl jsem to. Pak přišla další zkouška. Ponořit se do vody. Opět následovalo dlouhé přemlouvání mého já k tomuto kroku. Naštěstí jsem i tohoto cíle dosáhl. Začali jsme si užívat vodní radovánky a při druhé návštěvě vody přibral do naší společnosti i kameru. S tou teprve začala zábava. Akční snímky volejbalových výskoků a smečí střídali taneční kreace, za něž by se ani Patrik Swayze nemusel stydět. Nedokonalost provedení a chybnou techniku jsme doháněli odhodláním a pílí. U vody jsme procákali tři hodiny a já si chytře spálil bříško (to jsem zjistil až později). Pláž jsme opustili a jeli pořídit pár romantických krajinných záběrů na Červenohorské sedlo.

Abychom využili posledního volného večera na maximum, prošli jsme se lázeňskou obcí Karlova Studánka. Hluboká odpolední hodina nám dveře obchůdků zavírala a restaurace jsme nacházeli v obležení turistů. Sedli jsme si tedy na jednu točenou a vyrazili do kempu. Proběhla předpříprava balení (do tašek jsme nastrkali to nejnepotřebnější) a na terase chatičky trávili poslední večer. Vzali jsme to s grácií. Abychom se nemuseli hrbit uvnitř, vynesli jsme stolek ven. To se ukázalo býti menším hlavolamem, neboť umístit jídelák před dveře znamenalo tyto dveře třikrát otevřít a třikrát zavřít. Na desce se objevil náš oblíbený Koncept a v týmech Sandra-Míra a Lucka-já jsme si lámali hlavu nad záludnými slovíčky. Při ukončení poslední partie jsme zjistili, že kolem nástěnného svítidla se pohybuje nepočítaně hmyzu různých druhů, velikostí a nebezpečností. Otevřít chatu by znamenalo jednoznačnou prohru v řadách lidstva a dvouhodinové vybíjení havěti. Proto jsme se odhodlali (schválení trvalo nějakou tu dobu) k radikálnímu řešení. Daleko užitečnější než všechny repelenty (postřik největší létavce naopak vydráždil k ještě děsivější aktivitě), hubiče hmyzu a podobné výrobky se ukázala být kombinace zapalovače a voňavky. Stačilo párkrát zavonět, kempem prolétlo světlo intenzity tisíce sluncí a bylo po obtěžování. Holkám se to sice nelíbilo a moje další pokusy o znehybnění třepetajících se brouků velmi striktně zakazovaly, Míra byl divadlem spokojen.

Interiér jsme tak měli připravený k odpočinku. Naposledy jsme se zachumlali do peřin, popřáli si dobrou noc a ulehli ke spánku. Ráno dobalili poslední věci, uvedli pokojíček do původního stavu, naskládali se do aut a po vyřízení všech povinností spojených s ubytováním (jako vrácení klíčů) odfrčeli z kempu. Čekala nás poslední položka itineráře.

pondělí

V jedenáct hodin nám začínala prohlídka (musím se pochlubit, že alespoň toto jsem zařizoval já) přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Začátek poznávacího výletu byl na autobusové zastávce lyžařského areálu Kouty.Pochyby, jestli se bude exkurze konat (bylo potřeba splnit povinný limit zájemců), odpadly poté, co se kolem cedulky s obrázkem autobusku pohybovalo více než dvacet lidí. V jedenáct se přilopotil hromadný dopravní prostředek a pan průvodce zkontroloval povolení ke vstupu. Protáhli jsme se kolem dolní nádrže, vjeli (po náležité kontrole) do areálu elektrárny.

Následovalo přivítání, několik málo informací o programu a projekce dvou videí v celkové délce zhruba dvaceti minut. Zatímco u prvního filmařského počinu na mě dýchal duch ČEZu z každého obrazu a jednalo se spíše o promosnímek, druhá projekce byla o poznání zajímavější. Tedy pro někoho, Lucka mi oznámila, že málem usla když zhasli :). Do technického detailu se rozhodně pouštět nebudu, nechám to na povolanějších a Vám alespoň vznikne příležitost k návštěvě.

Přešli jsme nádvoří areálu a shromáždili se před velkými kovovými vraty připomínající spíš než vodní dílo vstup do říšského bunkru. Průvodce nám osvětlil něco z historie stavby a jejího průběhu, přičemž se oháněl termíny megawatt, kilowatt, Francisova reverzní turbína, kolektor, rotor, stator a traktor (ten tam možná nebyl). Vpustil nás za bránu a poslal nás po bílé čáře až na konec několikasetmetrové chodby. Sám nasedl na bicykl a vesele prosvištěl kolem nás až ke vstupu do hlavní místnosti. Před námi se objevil rozlehlý sál, ve kterém vládl mírný hluk a z oken umístěných pod střechou pronikalo světlo. Právě tady, několik metrů pod podlahou, se otáčí dvojice vodních kol přeměňující vodní energii na elektrickou. Hned v úvodu nás pan inženýr seznámil s dvěma mýlkami. Rámus, který se šíří podél stěn není zvuk turbín, ale zvukotechniky (při provozu bychom se neslyšeli) a za okny nesvítí slunce, ale žárovka a má odbourat trauma pracovníků z toho, že jsou několik hodin zavření hluboko ve skále. Nad hlavami odpočívala dvojice jeřábů, z nichž každý zvedne drobné břemínko o hmotnosti 250 tun. Celé ústrojí bylo zakresleno na technickém výkresu umístěném na zdi. I při malém měřítku (osoba byla zobrazena jako 10cm panáček) bylo potřeba stohy papíru. Někteří z návštěvníků pokládali chytré dotazy, já jsem mlčel a fotil. Po zodpovězení všech otázek jsme bunkr opustili a nastoupili do autobusu.

Následovalo nekonečné stoupání na dvojku po klikatých a místy i hodně úzkých silnicích. Když nezdálo, že můžeme jet výš, autobus zastavil a nás dělilo posledních pár desítek schodů od horní nádrže. Před námi se rozprostírala neuvěřitelná vodní plocha - ovál o obvodu třech kilometrů. Co mi ale vyrazilo dech byla informace, že takové množství vody stačí elektrárně pouze na pět hodin fungujícím na nejvyšší výkon. Plochu jsme se obejít nesnažili. Přeci jen jsme měli na prohlídku omezený čas. Několika lidem ale časový pres potíže nedělal a spokojeně se posadili s právě zakoupenou zmrzlinou o pět minut později. V obráceném pořadí jsme sjeli zatáčky a ocitli se u dolní nádrže, kde výklad proběhl jen přes sklo.

Na plácku, kde jsme před třemi hodinami nastupovali, jsme se s průvodcem rozloučili a tím prohlídka skončila. Ještě před odjezdem do Prahy nás zlákala restaurace umístěná v našem zorném úhlu a tak jsme zabrali židle a objednali si jídlo. Spokojení, s plnými břichy jsme nastartovali vozidla a naposledy vyjeli na společnou tůru.

Na trase jsme neplánovali žádné kulturní mezizastávky, abychom do Prahy přijeli ještě před migrací lufťáků. Jednou jsme se posilnili nápojem v nejvyhlášenější hospodě v republice (alespoň tento titul jim visel na pavučinou pokryté stěně) a jednou zastavili u Devíti křížů. Hospoda byla trojka až čtyřka ve stylu padesátých let, ale když je žízeň a únava dotírá na volant, není vhodné přebírat.

Rozloučení proběhlo na nejmenované (nepamatované) Pražské benzínové pumpě, protože jiná vhodnější odpočívadla jsme přejeli. Tím naše společné putování skončilo. Já jsem díky tomu měl možnost okusit krásy a taje Jeseníků a díky osvědčené a příjemné společnosti (všech tří) si to náležitě užít. Všem zúčastněným moc děkuji za dovolenou a těším se na další akci. Tentokrát by to mohlo být to Slovensko, co říkáte?

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající

Fotogalerie