Asi nemusím popisovat, jak je vstávání chvilku po čtvrté náročné. Když začal budík jančit, dlouho jsem chtěl uvěřit tomu, že je to jen zlý sen anebo špatný vtip. Bohužel tomu tak nebylo. Jestliže černočerná tma za okny poukazovala na hlubokou noc, moje chuť k vstávání a těžko rozlepitelné oči toho byly jasným důkazem. Jako v mdlobách jsem se přinutil vstát a začít fungovat. Podle podrobného návodu, bez kterého bych se pohyboval jen ve zmatených kruzích, jsem vměstnal do batohu zbytek, některým spotřebičům odňal přístup k elektrice a stihl se krátce nasnídat. S kufrem, batohem a stativem jsme vyrazili.

Emhádéčko nevykazovalo žádné anomálie a přeprava se odehrávala přesně podle internetem uvedeného popisu. Čtvrt hodinky před odjezdem jsme se vyklubali na Nových Butovicích a v kolemjdoucích postavičkách odhadovali společníky pro několik příštích dní. Nebylo to zase tak těžké, protože potkat v brzkých ranních hodinách trojčlennou rodinu s dvěma kufry je spíše raritou. Uzívaný a ospalý autobus pro svůj obsah musel cestovat ještě do Berouna, Zbirohu a Plzně. Až v městě piva se zájezd zkompletoval a my poprvé zaslechli průvodcův (průvodčího) hlas. Ze začátku jsem nesl velmi špatně, že nás bude ulicemi metropole provázet muž, ale zpětně se ukázala tato skutečnost jako naprosto chtěná.

Ještě než jsme si začali soukromě otypovávat účastníky zájezdu, projevila se zcela samovolně a naplno jedna obgenerační rodinka (prarodiče s vnučkou a její sestřenicí). Protože užívali místa vedle nás, dostávali jsme dávky skvostů hned z první ruky. A jak se projevovali? Babička neopomněla žádné podstatné jméno upravit na zdrobnělinu. Z jejich úst tak vycházely věty podobné těmto: „Natuško, vezmi si ponožtičky, sedíš u okýnka a trochu tam pofukuje větřík“. Natálie (vnučka, mladší z dívek, cca 7 let) byla reklamou na rozmazlenost a mezi její hlavní schopnosti patřilo umění se nudit a vylučovat každou hodinu. Když se půl hodiny před Plzní šel optat děda (ten se zatím ještě nestihl projevit) na klíč od záchodu s tím, že Naty byla v Berouně na benzině, bylo nám to trochu divné. Když pak začala budku navštěvovat se stejnou frekvencí i nadále, po třech hodinách jízdy oznámil průvodčí do mikrofonu, že sociální zařízení je spíše pro případ nouze a rozhodně není bezedné. Ostatní spolucestující na pauzách nevykazovali žádné defekty ani úchylky. S některými z nich jsme dokonce prohodily pár vět.

Čtvrtek se nesl pouze ve znamení kilometrů a dálnice (z Prahy do Norimberka jsme jeli přes Via Carolina). Ono to přece jen není z naší matičky do Anglie coby kamenem dohodil. Pan průvodčí (Pavel) nám ale cestování a otlačené zadnice zpříjemnil povídáním o historii a tematickými filmy. Promítány nám tak byly filmy „Zamilovaný Shakespeare“, „Králova řeč“ a dokument o Winstonovi Churchillovi. Všechno, co jsem se stačil dozvědět o minulosti království, jsem úspěšně opomněl. Celý den se opakovaly činnosti spánek – vrtění – sledování filmu – protahování na sedadle – protahování na odpočívadle – placení sedmdesát centů za kabinku. Hranice jsme přejížděly v tomto pořadí a čase (ty informační SMS jsou přece jen k něčemu dobré): Česká republika – Spolková republika Německo (8:53), Německo – Belgie (16:00), Belgie – Francie (18:57). Cesta se zdála býti nekonečnou, ale po osmé hodině večerní jsme doputovaly do Dunquerque, kde se nacházelo místo našeho odpočinku (prvního, ne posledního). V malém, ale vybaveném pokojíku jsme natáhli svá useděná těla a připravili se (hlavně duševně) za doprovodu francouzských Simpsoňáků (parádní zážitek) na další cestu.

Ráno se nám chtělo vstávat s daleko větší vervou, než ve čtvrtek (ironie). Ale představa, že dnes už vstoupíme na kýženou půdu, nás hnala kupředu. Zatím ještě vpravo jsme se přibližovali ke kanálu. Náš a dalších dvacet autobusů se shromáždilo na plácku přístaviště v Calais. Stále stojící kolona (zřejmě celá Evropa se rozhodla, že navštíví království), neúprosně ubíhající čas a důkladní pracovníci celního úřadu rozhodli, že se nedostaneme přes kanál v plánovaném čase. Byli jsme sice podrobeni prohlídce (nedala se nazvat právě důkladnou, prodleva mezi Hello a Good bye byla pár sekund), ale z původního plánu jsme ztratili pouze hodinu. Doprava přes kanál je svými intervaly podobná emhádéčku.

I když průvodce vzýval, abychom si cestu trajektem užívali v restauracích, obchůdcích a jiných prostorách podpalubí, my s Luckou jsme i přes značné větrné běsnění prožívali většinu cesty mimo uzavřené lokace. Pobíhali jsme radostně ze strany na stranu a v mysli mávali na rozloučenou Evropskému kontinentu. Toužebně pak vyhlíželi Doverské útesy. Díky krásnému počasí a velké viditelnosti jsme se jich dočkali po chvilce. Protože překonat vodní plochu trvá asi hodinku a půl, neriskovali jsme celý ten čas vystaveni větrnému počasí, ale z přídě pozorovali blížící se Anglii. Výhledy, které se nám nabízely, nebyly takové, na jaké jsme zvyklí z televize. Byly krásnější.

Z lodi jsme na Doverskou půdu vyjeli již podle místních dopravních předpisů. Obdivovali jsme umění řidičů, že byli schopni se tak rychle přeučit. Nás, ještě několik hodin poté, děsilo auto míjející náš autobus zprava (není to jen změna směru jízdy, ale i cedule v mílích a další). Podél bílých skal jsme se propletli přístavem a nabrali směr na první historický skvost - Canterbury.

U samotného vstupu pro nás měl pan průvodčí jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Tou nemilou bylo oznámení o zákazu vstupu do prostor katedrály pro turisty. Důvodem byly probíhající velikonoční bohoslužby a jak trefně podotkl náš průvodce, "ať se Vám to zdá anebo ne, jako věřící opravdu nevypadáme". Na druhou stranu byl tento zákaz vyvážen nulovým poplatkem za vstup. A protože jsme Češi, výhoda jasně převýšila nedostatek. Vstoupili jsme do areálu katedrály. S otevřenou pusou a odkrytým objektivem jsem pobíhal po prostorách, pořizujíc fotky ze všech úhlů a pozic.

Poté, co jsme se znovu shromáždili na určeném místě (za zvukového doprovodu Boba Marleyho - pěvec mu byl hlavně podobný), jsme si vyslechli několik informací o místě a prošli se uličkami dýchající historií. Viděli jsme například středověkou krčmu poskytující i služby pro muže (nejednalo se o holičství) a místo oddechu pro nucené poutníky. To byli tací lidé, kteří zlobili, a byl jim nařízen život poutníkův. Jednalo se často o velmi vyčerpávající a fyzicky náročnou cestu. Poté jsme se odebrali znovu k autobusu. Ten nás přiblížil ke známé observatoři v Greenwichi.

Nejprve nám řidič předvedl mistrovské dílo v podobě parkování. Aby nás nevyhodil uprostřed dopravní situace, rozhodl se, že autobus vměstná na plochu o trochu větší, než je obsah autobusu. Na ukázku uložení s přesahem (strojaři budou vědět) potřeboval jen pár minut. Zatímco my jsme nevěřícně kroutili hlavami a obdivovali jsme řízení několikatunového monstra, místní obyvatelé přecházeli tuto show zcela bez zájmu. Zřejmě na to byli zvyklí.

Vypustili jsme se z autobusu a shromáždili se u brány velkého parku. Na začátku velkého areálu nás pan průvodce upozornil na první důležitou atrakci, kterou bychom mohli navštívit. Toalety zdarma. Samozřejmě jsme se vystřídali všichni a poté se sešli se spokojeností na obličejích. Když jsme doputovali až k observatoři, nabídl se nám nádherný pohled na Londýn. Vizuální stránka nám byla doplněna i o audio a my jsme byli seznámeni s městem, na které se právě díváme. Při rozchodu jsme se šli podívat na místo, kde člověka jeden krok posune ze západu na východ. Toto místo, jak se dalo čekat (nultý poledník), je více než fyzikální úkaz turistickou atrakcí. Než jsme se dostali k výjimečné čáře na zdi, museli jsme si vystát frontu. Při čekání se nám s Luckou dokonce podařilo navázat komunikační relaci, a teď pozor, s Českými studenty. Ano, 1254 km od hlavního města jsme dostali možnost si pokecat s krajany.

Na kraj Londýna jsme se dostali pěším sestupem. Prošli jsme kolem Cutty Sark, což byla loď dovážející čaj z krajů bezvětří (už vím, proč je ta loď tak slavná), splnili si první z povinností a vyfotili se u budky a schránky a došli až k Temži a na mole počkali na loď. Ta s námi měla plout až k samotnému srdci Londýna. I když venkovní počasí nebylo zrovna komfortní (byla zima a foukalo), nevydržel jsem sedět v teple kryté paluby a ze střechy lodi fotil krásny vodní cesty.

Pak, jako se kouzelník zjeví na pódiu, se před námi zobrazil Tower Bridge. Přiznám se, že mě tato památka uchvátila se stejnou intenzitou, jako před několika lety Eiffelova věž. U Toweru naše plavba skončila a my jsme se ocitli v dávném sídle králů a vládců. I před branami pevnosti proběhlo krátké poučení o minulosti a následný rozchod. Pokud to jen trochu půjde, máme svými kroky zamířit do křídla, kde jsou vystaveny korunovační klenoty (originály). Zážitek je neopakovatelný a nepopsatelný. Když jsme hned za vstupní branou míjeli jakousi frontu, vůbec jsme jí nevěnovali pozornost. Až poté, co jsme doputovali na druhou stranu Toweru a našli vchod k expozici koruny, našli jsme její druhý konec. Shodli jsme se na tom, že z Londýna budeme odjíždět jako barbaři.

Místo čekání jsme si prohlédli vnitřky věží, komnat a sálů a procourali nádvoří. Na vlastní oči (hlavně uši) jsem měl možnost vidět královninu stráž (voják s chundelatou čepicí), jak si provolává volnou cestu. Cvakal jsem červenokabátníka v boudičce, když začal pochodovat na místě. Vida, pomyslel jsem si, asi bude nějaké představení. On se ale vydal mým směrem a zastavil zhruba půl druhého metru přede mnou. Za mými zády se nějak protáhl Beefeater (ne, nešlo o pána s ginem, ale o královského strážce) a uvolnil zábradlí pro hraďáka. Ten napochodoval až ke konci hrazení a z plných plic (a ještě jiných rezerv) zařval na celé kolo „Make way for the Queen's guard“. Zhrozil jsem se a prchl hodně daleko ve strachu, že jsem něco provedl. Až doma jsem si přečetl, že to má v popisu práce.

Se zbylým časem, kterého nám trochu zůstalo po projití Toweru, jsme učinili to nejlepší, co se dalo. Znovu jsme se pokusili uchovat si společnou vzpomínku na panorama Temže do fotografického aparátu. Vzhledem k tomu, že předcházelo několik pokusů o foto, včetně nabídnuté pomoci od spolucestovatelky (strašný snímek), nenechali jsme nic náhodě, sestavili stativ, který Lucka nosila obětavě na zádech (celou dovolenou) a cvakli se.

Přešli jsme most (žádná loď nejela, takže zvednutí se nekonalo) a ocitli se na druhé straně řeky. I ta má samozřejmě spousta míst, které stojí za to vidět. Mé bojechtivé srdce zaplesalo, když jsme zastavili u křižníku Belfast. I když u našich nábřeží sem tam něco kotví (funkci to má pokaždé jinou), rozhodně nic z toho nemá dva páry dělových věží opatřené třemi kanony.

Tento den mi rozbil dlouholetou iluzi, že dvě slavné stavy – totiž Towerský most a Big Ben – stojí vedle sebe. Místo toho tam najdete jiné hezké věci. My jsme shlédli Drakeovu laň (plachetnice, na rozdíl od předchozí lodi obchodující výlučně s olovem) a kolem Londýnského mostu (právě na něm vznikla touha jezdit vlevo) přešli po mostu Milénia zpět na původní břeh. Před námi se majestátně tyčil svatý Pavel. To jest bratr Římského Petra (stavěl ho stejný člověk). Před ním jsme si vyslechli několik zajímavostí (vdávala se tu lady Diana) a informací, ale dovnitř jsme se nedostali ze stejného důvodu, jako do jiných církevních objektů – velikonoce.

Poslední plánovanou zastávkou dnešního dne byla budova vrchního soudu. Vnitru se sice asi odehrávají nepěkné věci, ale zvenku jsme ji museli obdivovat. Na autobus jsme počkali neplánovaně naproti Londýnskému oku. Jeden z malých turistíků bohužel dostal křeč do nohou a nebyl schopen chůze. Pan průvodčí ale kontaktoval řidiče a ti se probili městem až k nám. Nastoupili jsme a odjeli k místu našeho ubytování.

Večeři rozdělil průvodce na tři etapy, abychom se nenacpali k pultu všichni. Bohužel někteří spolucestovatelé nechápali nutnost dodržet časový harmonogram (hádejte, kdo by to tak mohl být? Ano, babička a její rodinka) a tak se celý stravovací obřad trochu posunul. K večeři jsme si dali kuře. S nacpanými břichy jsme se rozloučili s ostatními stolovníky, na pokoji si připravili batůžek na další den, provedli hygienu a padli do postelí. Já jsem se propadl do světa snů po několika minutách.

Jestli někdo holduje hrám typu Dungeons and Dragons (po Česku Dračí doupě), anebo se vyžívá v počítačových hrách podobných Strongholdu, byl by (stejně jako já) v sedmém nebi. Po vstupu do areálu se proti nám rozprostřela kamenná pevnost. Kulaté věže, čtvercové věže, padací most, balista, stany obléhatelů před vchodem a střílny na hradbách. Tím vším Warwick disponoval. Zatímco Lucka určovala tempo a směr pochodu, já jsem kolem ní pobíhal s výrazem malého dítěte o Štědrém dnu.

Díky brzkému příjezdu jsme si mohli hrad důkladně prolézt bez nutnosti třít se a čekat. Rozlehlá stavba je rozdělena na několik sekcí věnující se například společenskému životu u dvora, přípravě rytíře do bitvy a samozřejmě mučení. Je tu možné shlédnout ale i jak dvorní dámy trávily svůj čas a muzeum zbraní a zbrojí. Navíc ve stáncích byly k dispozici suvenýry (my jsme si pořídili pohár – magnetky nebyly), středověké moky i něco na zub. Když se vnitřek a nádvoří začalo plnit lidmi, odebrali jsme se a hrad s jediným (mým) cílem. Spatřit trebuchet na vlastní oči. Povedlo se. Znovu jsem tak popřel svůj věk a vměstnal jsem do sebe mysl malého klučiny. Navíc nám procházka nabídla ještě nádherný pohled na zadní stranu hradu, u které jsme trávili několik fotografických minutek.

Warwick jsme opouštěli právě včas. Dlouhé řady autobusů vměstnaných na parkovišti označovali, že míra naplněnosti dosahuje vrcholného stavu. V mezičase putování někdo oblohu vymaloval nádhernou modrou barvou a doplnil ho sluníčkem. Toho jsme si samozřejmě náležitě vážili a na jeho počest (toho, který to zařídil) snědli dva řízky.

Po půl hodince jízdy (asi 13 kilometrů) jsme se ocitli v rodišti a současně místě posledního odpočinku spisovatele Williama Shakespeara, Stratfordu nad Avonou (prosím, nejedná se o prodavačku kosmetických doplňků). Z malebných uliček bylo cítit historii. Když jsme ale zastavili před domem, který byl o poznání starší než ostatní (ale stejně dobře udržovaný) a před ním se fotili lidi, pochopil jsem, že je něčím výjimečný. A ono opravdu. Stáli jsme proti rodnému domu Willíka. Zde se tedy zrodila legenda, na kterou každý středoškolák připravující se na maturitu, nevzpomíná zrovna rád. Nyní jsem si ale vzpomínání užíval a zašátral v paměti. Hamlet, Romeo a Julie, Mickey a Minnie, Pat a Mat… nebo ne? No, je to už dlouho.

Když jsme procházeli městem, pan dramatik na nás vykukoval z každé výlohy, každého krámku, plakátu i cukrárny. Bylo vidět, že si tu velkých lidí (na rozdíl od nás) váží (anebo že by to byl kšeft?). Když nás pan průvodčí prováděl kolem radnice města a jednoho z bydlišť Williama, příležitost nám nabídla jednu neplánovanou zastávku (ne, nejednalo se o toaletní pauzu). V rámci velikonočních oslav byla veřejnosti přístupná středověká škola, kde se i Willda učil čtení a psaní, ale hlavně poskytuje své služby dodnes. Mladý student ve školní uniformě nás uvítal v předsálí a trochu směle nás provedl historií školy. I když jsem některé slovní obraty zachytil, byl jsem rád, že nám pan průvodce dělal zprostředkovatele záznamu (první dotaz z úst pana průvodčího byl na to, jestli je student ženatý :D). Z celé školy byly přístupné pouze některé místnosti, ale rozhodně to za ten zážitek stálo. Mohli jsme si tak prohlédnout Shakespearovu lavici a porovnat jí s psacím stolem umístěným v učitelském kabinetě. Kupodivu, oba byly důkladně popsané.

Po této milé zastávce jsme pokračovali až ke kostelu Nejsvětější trojice, kde William Shakespeare svou životní cestu ukončil. Shlédnout místo jeho posledního odpočinku bylo povinností (chtěnou) a já jsem si u jeho náhrobku uvědomil, že jsem rád za to, že jsem utrpěl nějaké to vzdělání (ano, přiznám, jsem poslední dobou dost melancholický). Kostel kromě této významné památky je pro Čechy pozoruhodným ještě kvůli jedné věci. Jako v jednom z mála míst v Anglii zde poskytují Česky psané průvodce.

Když jsme se vraceli zpět, z ničeho nic před námi vyrostla budova připomínající tovární halu. Už, už jsem hanobil stavitele s tím, že nebyl zcela při smyslech, když do této lokality umístil cihlovou kreaturu. Krátce nato jsem byl ale obeznámen, že se jedná o Royal Shakespeare Theatre (black swan) a lidi platí spousta peněz, aby tu mohli shlédnout představení. V tom případě ano, krásně to podtrhuje okolí krajiny. Ještě si dovolím jednu perličku. Před divadlem se nacházeli dva červení sourozenci (poštovní schránka a telefonní budka), kteří svým stářím přesahovali součet věku několika z nás.

Poslední zastávkou dnešního dne bylo studentské (nebo studijní?) město Oxford. Přiznám se, nečekal jsem, že budeme potkávat mladé studenty oblečené v uniformách na každém rohu, ale že nejčastější atrakcí k vidění bude Harry Potter, to mě dost překvapilo. K vidění bylo spousta budov s přízviskem nejstarší. Minuli jsme nejstarší dům i nejstarší hospodu. K té jsme se dozvěděli zajímavou historku. Putyku navštěvovali jak studenti, tak i profesoři. A stejně tak, jako alkohol zvedá náladu, umí i zvýšit agresivitu. A to se před nějakým tím stoletím stalo a postavily se proti sobě pěsti lektorů a žáků.

Nakoukli jsme do útrob nejznámější koleje (stejně jako nevypadáme jako věřící, rozhodně jsme nepřipomínali skupinu dychtící po vědomostech) a prohlédli si (z ulice) i velkou halu, která sehrála hlavní roli ve všech dílech již zmíněného Harryho. Protože bylo hezky a my jsme stihli všechno v časovém termínu, dovedl nás pan průvodčí ještě k Oxfordskému muzeu. Tuto budovu jsme hodnotili sice zvenčí, ale i tak bylo na co koukat. Poté přišel rozchod a zábava dle vlastního přání.

Vzhledem k tomu, že penál ani studijní materiály jsme s sebou neměli, procourali jsme si uličky a nahlíželi při tom do výkladních skříní. Našli jsme prodejnu s kouzelnými hůlkami, butik s famfrpálovým vybavením a zpoza jednoho skla na nás vybafl skřítek Dobby. V době, kdy jsme u jedné z Oxfordských věží čekali na celé osazenstvo autobusu, jsme se dozvěděli vskutku zajímavou věc. Navzdory naší domněnce, že pan průvodčí musí být vysokoškolský profesor filozofické fakulty, nebo alespoň historik, nám byla předložena syrová pravda. Zaměstnání našeho pečovatele bylo historii na míle vzdálené. Byl hydrolog a hydrometeorolog (nevím, co je co, ale určitě jedno z toho zkoumá déšť).

Plní dojmů a zážitků jsme naskákali do autobusu a nechali se odvést k ubytovně. Proces večeře se opakoval včetně nabídky jídel, jen se trochu urychlil. Zatímco já jsem zůstal věrný kuřeti, Lucka ochutnala tradiční fish and chips. Z jejího výrazu jsem vyčetl, že se nebude jednat o její oblíbenou krmi. Hurá na pokoj, připravit na poslední den a hurá do peřin.

Snídaně byla veskrze stejná. Jen tentokrát se několiko spoluobčanů ohradilo nad tím, že by si přáli kafe i džus. Přeci jen, jsme Češi a není to zadarmo. My jsme se snažili od skupiny diskutujících distancovat co nejdále a pro jistotu se nebavit, aby si někdo nevšiml, že disponujeme stejnými řečnickými schopnostmi.

Po nastěhování do autobusu (včetně všech zavazadel a možná i něčeho navíc) jsme byli spočítání, uvítání a informováni o tom, že dnes si již užijeme ostrovní počasí a po velkou většinu dne budeme podrobeni pršení. My s Luckou, bez představy toho, co znamená v Anglii déšť, jsme se trochu radovali, že nasajeme atmosféru. Vyrazili jsme do hlavního města. Bezpečnost – nebezpečnost, vystupovali jsme na rušné ulici, a díky špatně umístěným dveřím (to ježdění vlevo, to je věc), do silnice. Naštěstí nikdo neutrpěl újmu a na chodníku jsme se sešli všichni. Z druhého břehu na nás pomrkával Big Ben (pochopitelně, nemám na mysli seriálovou postavu, ale ručičkovky umístěné na nábřeží). Jeho lákání jsme na chvilku odolali, přejitím ulice se od vody vzdálili a po chvilce se ocitli před památníkem věnovaným pilotům RAF, kteří bojovali a padli při obraně impéria. Rozdíl mezi uctívání hrdinů u nás doma a v Anglii je markantní. Dvě obrovské desky byly z obou stran posety jmény, mezi nimiž byly i Českoslovenští piloti.

Pak jsme se znovu vydali k velkým hodinám. K jednomu z Londýnských symbolů jsme se dostali přehopkáním Temže. Pod velkou věží s ciferníkem jsme obdrželi výklad historie a zajímavostí. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že hodiny se zastavily za svou existenci pouze dvakrát a že jsou starší, než sousední parlament. Vědomostmi nabitý pan průvodčí nás posunul o pár kroků dál a u nedalekého parlamentu (House of Parliament) ve výkladu pokračoval. U jezdecké sochy Richarda Lví srdce jsme se dozvěděli, že vzdálenost mezi členy Labouristické strany a Konzervatisty je rovna délce dvou mečů (aby se navzájem nepozabíjeli). Všudy přítomné bariéry a bezpečnostní opatření prozrazovaly, že můžu být rád za klid, který v Praze máme. Od žluté budovy jsme se odebrali k bílé – Westminsterskému opatství (Westminster Abby), stavbě tak velké, že se mi nevešla ani z několika desítek metrů do objektivu. Do útrob jsme se, i přes velké úsilí pana průvodčího, nedostali (opět jsme museli ustoupit ve prospěch duchovnu). Musím však hodně ocenit jeho smysl pro důvtip a podnikavost. Strážcům opatství totiž oznámil, že nás ani tolik nezajímá interiér, jako pamětní deska, kterou odhalil bývalý pan prezident Václav Havel.

Právě před Westminsterem jsem na vlastní uši zaslechl tolik známé odbíjení Big Benu – byla to desátá. Kolem bílých zdí jsme se odebrali k úřadu Britského předsedy vlády – Downing street číslo 10. Bezpečnostní opatření nám už sice nedala možnost shlédnout dveře s desítkou, ale zážitek to byl i tak skvělý (stál jsem najednou na místě, o kterém jsem jen slyšel). Další naše kroky, které byly skrápěny ohlášeným deštíkem, směřovali ke kasárnám královského jezdectva. Cestou k nim jsme spatřili ještě několik památníků (v podstatě na každém kroku si někoho připomínají). Jízdárnou jsme prošli a na nádvoří nás stihla průtrž mračen. Při pauze na odčerpání tekutin z našich těl pan průvodčí změnil bojový plán. Aby mu promýšlení strategie šlo lépe a pohodlněji, půjčila mu Lucka svůj deštník (samozřejmě kočičí). Průvodce touto pomůckou totiž vybaven nebyl (dle jeho slov bylo důvodem dobalování věcí jeho manželkou) a multifunkční desky, které si držel nad hlavou, už přísun deště nezvládaly. Tímto dobrým skutkem jsme si vysloužili mapu Londýna, která byla jinak věcí zapovězenou.

Útočiště před vodou nám dala kultura, jmenovitě Londýnská galerie, umístěná na Trafalgarském náměstí. Jak rádi jsme si prohlíželi díla světových mistrů, zvláště proto, že byla zastřešena a navíc byl vstup zdarma. I když jsem malířský barbar (nepoznám gotiku od renesance), zaujal nás program, který se odehrával v jednom sále galerie. Tam malé děti (kolem sedmi let) seděly na parketách a bedlivě poslouchali vyprávění o dílech a malířských technikách. Doslova nám vyrazil dech pohled na výsledek malování některých děcek. To co kudrnatá holčička vytvořila za několik minut, bych já nesesmolil ani po hodinovém snažení. Po hodině nasávání obrazové atmosféry a zdlábnutí jednoho chleba jsme se znovu sešli před budovou. Déšť povolil, i když obloha byla pořád stříbřitá a bylo jasné, že dešťová nadílka na sebe nenechá dlouho čekat.

Pohledem jsem se rozloučil s vysoko postaveným Nelsonem a juchal za rychle se pohybujícím davem. Další zastávkou byla Britská admiralita (Admiralty Arch), což je budova (do zatáčky), jak by se dalo očekávat, vychovávající britské admirály. Bez hnutí tuto stavbu pozoruje kapitán James Cook, který, jak jsme se dozvěděli, se stal položkou na jídelníčků divochů (někdy se nevyplácí se vracet). Dlouho alejí, připomínající mi trochu Champ Elyses jsme došli až k samotnému paláci jejího veličenstva – Buckinghamu. I když pan průvodčí sliboval bábovku a pokec s Alžbětou a Káťou, nestalo se tak. Velice potají nám prozradil, že paní domácí moučník patrně spálila a nechává se zapírat.

Stejnou cestou jsme se dostali až na Piccadilly Circus – náměstí s andělíčkem a velkou rohovou reklamní tabulí. Na té je mimochodem stále někde zobrazována prezentace černé bublinkové limonády tajného receptu. Zatímco CocaCola byla nepřehlédnutelná, Amora jsme neshlédli, protože si lebedil pod lešením. Jednou z postraních uliček nabízela vstup do čínské čtvrti. Právě tam jsme dostali rozchod a prostor toulat se desetimilionovým městem na vlastní pěst. Nastala zkouška mých komunikačních schopností v jazyce anglickém.

Opustili jsme hlouček a díky získané mapě si stanovili trasu k místu, které jsme chtěli vidět – muzeum Sherlocka Holmese. Na plánku zabírala cesta asi deset centimetrů, což vypadalo jako velmi dostupné. Abychom ale domů nepřijeli s prázdnou a krom vzpomínek měli i nějaký hmatatelný důkaz své přítomnosti, vlezli jsme do obchodu se suvenýry. Zatímco Lucka si ulovila tričko, já jsem bloudil mezi regály a hledal předmět, který by mě oslovil. Až společně jsme našli něco, co by se nám doma líbilo. Plakát Londýnských památek vyvedený v černobílých fotografiích, na kterých byly zdůrazněny pouze některé objekty jasně červenou barvou (klasicky budka, poštovní schránka a doubledecker). Mrkli jsme na sebe a oběma nám bylo jasné, že bez toho nemůžeme odejít.

Bohužel jsme ale smotaný produkt nenašli a tak jsem zkusil použít lekce v akci. Slovně, ale hlavně gesty (vlastně se jednalo o takovou pantomimu se skřeky), jsem poprosil o vydání plakátu z prodejního stojanu. Zdařilo se a my obdrželi stočenou relikvii. V duchu jsem děkoval paní učitelce Angličtiny za trpělivost a důraz, kterým do mě vtlouká vědomosti. Částečně uspokojení jsme pokračovali v putování za mistrem mezi detektivy.

Když jsme ani po deseti minutách neminuli ulici, kterou jsme minout měli, bylo nám to divné. Znovu jsem si dodal odvahy a otázkou zastavil náhodnou kolemjdoucí. Z otázky se vyklubala celkem povedená konverzace. Dva body pro mě. I když nám slečna nesdělila přesně, kde jsme, našli jsme se. Ono deset čísel na mapě Prahy a stejná vzdálenost na plánu Londýna je rozdíl několika set metrů. Zjistili jsme, proč jsme ještě neminuli ulici – protože jsme k ní prostě nedošli. Nabrali jsme trochu rychlejší tempo (já za Luckou doslova vlál) a po čtvrt hodině se ocitli v ulici Baker Street, před vchodem 221B. Bohužel jsme tam nebyli sami, ale o chodník se dělili s asi padesáti čekajícími. Že bude o Sherlocka takový zájem, nás překvapilo. Místo muzea jsme tedy vstoupili do obchodu, který i přes to, že se jednalo o rozlehlý objekt, neposkytoval mnoho prostoru (hlava na hlavě). Na co si vzpomenete z příběhů Holmese, to se tam (za nelidské peníze) prodávalo. Čepka, housle, dýmka i houpací křeslo. Smutní a přitom spokojení jsme se vydali zase zpět.

Abych vyhověl Mírově prosbě o odevzdání Oyster Card (Londýnská tramvajenka), uchýlil jsem se do útrob undergroundové stanice (i po pěti minutách ostré chůze jsme se nacházeli stále v Baker Street). Tam přišla studená sprcha, která mi shodila hřebínek. Při výměně slov s trochu odměřeným čtyřicátníkem jsem gramaticky pokazil snad všechno, co se pokazit dalo. Čas, tvary i slovosled vzal za své a já pomyslně hodil do svého anglického vzdělání vidle. Ještě, že jste mě neslyšela, paní učitelko.

Protože se v našich peněženkách nacházelo ještě nějaké množství místního platidla, stavili jsme se v několika obchůdcích a pořídili si další drobnosti. Mezi nimi i Vilíka. Abych nezneuctil náš věk a nezpochybnil zdravý rozum, nebudu rozvádět, o co se jedná. Jedno ale musím říci – nelituji toho a z toho obchodu bychom si ho odnesli znovu. Znovu sílící déšť nás pak zahnal do jedné z restaurací, kde jsme si dali kafe a trochu se zahřáli a oddechli si. Do posledního setkání sice nezbývalo mnoho času, ale my jsme se nacházeli kousek od něj. Znovu jsme se tak octli před Londýnskou galerií. Tentokrát jsme ale útočiště nenašli v ní, ale v nedalekém kostele. Tam jsem svou neschopnost ovládat cizí jazyk podtrhl znovu, když jsem pokoušel jedné ženě odpovědět na otázku, jaký je čas. Nejprve jsem ze sebe vyloudil, že je pět minut po čtvrt na sedm. Když se na mě nechápavě podívala, pokusil jsem to rozvést a vypustil, že je za deset minut půl sedmé. Když se ani tentokrát její výraz nezměnil, ukázal jsem jí hodinky. Kývla, trochu se pousmála a konstatovala, že je šest dvacet (myslím, že čas jsme probírali v první kapitole, hned po „my name is John“).

Ve tri čtvrtě na sedm se kolem pana průvodčího vytvořil hlouček, který odvedl na druhé místo setkání. Tam jsme nabrali zbytek a došli až k autobusu. Poslední nalodění, poslední pohled na Londýn, poslední všechno. Zatímco nám pan průvodce opakoval program uplynulých dní, my s Luckou jsme tiše seděli a promítali si vzpomínky. Jednu věc jsme si ale slíbili. Není to naposled, co cestujeme těmito ulicemi.

Cesta nazpátek je vždy trochu rychlejší a pro mě hlavně o dost smutnější než cesta opačným směrem. Protože kanál jsme přeplouvali v noci, nebyl důvod koukat z okna. Posadili jsme se do křesílek a vyprávěli si (a zakoupili si poslední suvenýr). Následných třináct hodin v autobusu se odehrálo bez velkých událostí a na Butovickém nádraží přišlo poslední rozloučení.

Londýn je jedno z nejkrásnějších měst, které jsme kdy viděli a díky průvodci na něj máme jen příjemné vzpomínky. Cestovní kancelář opětovně nezklamala a zaslouží si jedničku s hvězdičkou. Snad ten, kdo v Londýně byl, s námi souhlasí, že stojí za to vidět. A tomu, kdo tam nebyl, návštěvu doporučujeme. Stojí to za to.