Sobota

Bohužel moje nadšení netrvalo dlouho. Radost z mé tváře začala pomalu mizet v té chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že vzhledem k velkému počtu nově příchozích budou stávající čety upraveny a vznikne nová, třetí. Velitel družstva Petr (stříbrohřbetý) nám cestou autobusem oznámil, že hledá dva dobrovolníky, kteří chtějí opustit řady nejlepší jednotky a cvičení absolvovat pod jiným uskupením. Samozřejmě se dobrovolník nenašel a tak nechal tuhle řezničinu na nadřízených. Kladivo osudu dopadlo na svobodníka Petra a mně. Nejen, že se mi chmury a škarohlídství opět vrátilo, ale několikanásobně překonalo původní hladinu. Z úmyslu uprchnout ze cvičení a radši chodit do práce mě odklonil jen dopravní prostředek (ve kterém jsem se nalézal), řítící se po komunikaci devadesátkou.

Se svou novou jednotkou jsem se poprvé potkal na nástupu při čtení denního rozkazu. Našemu prvnímu oddílu, do kterého jsem byl zařazen, velel Petr. Dalšími členy mě známými byli Honza a Jindra (ten) a nový kulomeťák Petr. Zbývající dvě družstva byla až na několik výjimek pro mě velkou neznámou. Říkal jsem si, že vyskočit z fofrujícího busu by bylo přeci jen lepší. Bohužel tím míra mého zklamání ani náhodou nekončila.

Hned po zavelení rozchodu někdo rozhodl, že umístění mužstva do pokojů bude podle družstev. To znamenalo, že ani ve večerních dobách nebudu moci být se svou starou smečkou. Utíkal jsem si pobrečet na ramena bývalého domácího družstva, ale pláč a naříkání netrvaly dlouho. Jakožto nejspolehlivější, nejsilnější, nejlepší a hlavně nejnepotřebnější jsem byl určen jako člen skupiny se zvláštním úkolem. Tím bylo nafasování materiálu ve vojenských skladech na Radošově. Vzhledem k tomu, že jsem v této lokaci již několikrát byl, vím, že se nejedná o fyzicky, ale psychicky náročnou činnost. Sklad má na starosti přepečlivý člověk věnující se každé činnosti (časově) na 350%.

Nasedli jsme do Tatrovky a nechali se odvézt k branám areálu. První přebírka - zbraně. Umístil jsem zadek na kamenné schodiště, vedoucí do zdi. Čekání začalo. Po půl hodině přinesli kluci první bednu s deseti samopaly. Vzhledem k tomu, že se na cvičení dostavilo kolem šedesáti lidí, čekalo nás příjemné dopoledne i odpoledne. S kluky jsme se všemožně snažili dobu zpříjemnit povídáním, pospáváním nebo jinými soukromými aktivitami. Ze začátku to pomáhalo, pak už nikoliv. Po zbraních přišel na řadu dlouhý seznam požadovaného materiálu a s tím nastalo peklo. Každičká věc (židlička, stůl, lopata i hřebík) se musela překontrolovat, zaevidovat a přebrat. A vzhledem k tomu, že si někdo přál na cvičení i čtyři sady osvětlení a elektrocentrálu, lopotili jsme se s přebírkou pět a půl hodiny (ano, čtete správně). Zcela vyčerpaní (čekáním, ne silově) jsme se konečně dočkali posledního podpisu, naskákali jsme na korbu nově propůjčeného vozidla a jeli zpět na kasárna.

Zatímco ostatní polehávali na bidlech, začal jsem si umisťovat obsah batohu do skříňky a zabydlovat se. S ostatními lidmi na světnici jsem komunikoval spíše zdvořilostně (poslední dobou se u mě projevuje jakýsi sociální stud vůči velké skupině neznámých lidí).

S mírným zpožděním oproti plánu (jen hodina a půl) jsme nafasovali večeři (na rozdíl od obědu), poté zbraně a já šel bez hlesu spát. Bude to dlouhý a depresivní týden.

Neděle

Žádné polehávání, žádné zevlení, žádné točení bidlohodin. Od osmé hodiny ranní byl v přehledu aktivit načmárán zrychlený přesun se zátěží. Hmotnost nesené výstroje byla stanovena na 10 kg, s tím, že organická zbraň (hroznej název) do součtu patří taky. Stačilo mi tedy se vybavit batůžkem, do kterého jsem instaloval tři dvoulitrové PETiny a požadavek jsem splnil. Stejný nápad mělo asi 80% vojáků a proto náhle z chodby zmizela skoro veškerá balená voda určená celé rotě po čas cvičení. V minutových intervalech jsme byly vypouštěni na trasu s cílem nechat si označit průchod kolem velitele stojícího na téčkové křižovatce. Tam byla cesta z kopce, zpět překvapivě do kopce. Nic víc, nic míň.

Po prvních krocích jsem samozřejmě vzpomínal na Lukáše, který mi při každém pochodování dělá společnost. Bohužel tady nebyl, tak jsem pozoroval Doupovské hory, děkoval za sluníčko nad hlavou a šlapal bez hlesu. Ne však sám. Zanedlouho mě dopochodoval Honza. Tu a tam jsme někoho předešli, někdo předešel nás a kilometry nám utíkaly pod nohama. Po čase se Honza oddělil, protože já nebyl moc hovorný a míjel nás člověk, s kterým měl něco rozjednáno. Došel jsem k obratníku, ke jménu dostal puntík a vydal se zase zpět. Návrat byl příjemnější, neboť jsem měl možnost se zdravit s první četou pochodující proti mě. Za hoďku a pětačtyřicet minut jsem prošel cílem a odebral se na pokoj, zkontrolovat nožky, na kterých jsem cítil puchýře. Odkryl jsem tajemství nově nafasovaných kanad (goráčů) a potvrdil si svoje tušení. Na obou patách se skvěly puchýře velikosti mexického dolaru. Sám sebe jsem podrobil základnímu lékařskému ošetření (propíchnout a zalepit) a na nohy nazul fusky a boty.

Vzhledem k tomu, že jsem po jednom z návratů do pokoje na svém lůžku našel radiostanici, stal se ze mě z minuty na minutu spojař družstva. Až později jsem se dozvěděl, že to nebylo rozhodnutí velitele ale vzešlo samovolně z mysli jednoho ze členů družstva. Svůj úkol jsem i tak přijal nadšeně. Upovídané sluchátko pohupující se na rameni radisty je totiž jednou z mála povolených rozptýlení vojáka.

Obsluhu přístroje pro bezdrátovou komunikaci jsem si mohl vyzkoušet pár minut nato. Dopoledním zaměstnáním bylo školení RF-13 (tím označením se několikakilogramový přístroj honosil) následované zkoušením navazování spojení na svahu za barákem. Už si nepamatuji, kdo volací znak "Holub jedna" vymyslel, ale celkem rychle se zažil. Až do oběda jsme navazovali spojení s ostatními holuby, sedící deset metrů od nás. I přes to, že relace by dle pravidel měla být krátká a výstižná, odproštěná od nespisovných a vulgárních slov, všechny tyto zásady se nám po deseti minutách porušili. Ale mačkání čudlíku mi šlo a slovo "přepínám" jsem pronášel jako zkušený spojař.

Zdlábli jsme oběd a znovu se vydali na louku. Tentokrát s cílem osvěžit si činnost při hodu granátem. Pro ty, kteří nebyli na vojně a nikdy se něčeho podobného nezúčastnili podám malé vysvětlení. Nejedná se o nic podobného, jako je vidět v americkém filmu, kdy hrdina ukousne pojistku a mrskne granátem po nepříteli. V armádě je tomu jinak. Každý krok je předem naplánovaný a mezi házejícím a řídícím probíhá několikavětná slovní přestřelka, přičemž celý akt připomíná spíše cirkusové představení.

Protože jsme měli na tohle divadlo dvě a půl hodiny, střídali jsme se v rolích publika, házejícího, řídícího i výdejce. Některým z nás dělal problém odhodit půl kila vážící vajíčko, někdo si nemohl vzpomenout na to, jak zahlásit připravenost k hodu, někdo byl zmaten od začátku až do konce. Dobrou náladu a smích v nás potlačil dorazivší kapitán, který vyzkoušel jedno vojáka. Následovala šou, při které vojín pobíhal s granátem v ruce sem a tam a při odhozu se zeptal nadřízeného, jestli granát odjistit, či nikoliv. Šajba nasadila zhrozený výraz a s křikem pronesla, že to snad musí dotyčný vědět sám. Dotyčný nevěděl a granát jeho dlaň opustil s oběma pojistkami. Následoval řev a my byli označeni nejrůznějšími přídomky.

Naštěstí kárání netrvalo dlouho, protože na učebně na nás čekalo školení o funkci vojáka na kontrolně propouštěcím místě (KPM). Poseděli jsme si u několika videíček, kdy obsazení a rekvizity byly pořád stejné, jen scénář se mírně lišil. Jednou se dvě civilní osoby, z nichž jedna měla přes obličej šátek, pokoušeli projet střeženým objektem s tím, že vstupní doklady byly v pořádku, jednou převáželi zbraň, jednou se cosi stalo, už ani nevím co. Každou situaci doprovázal odborný výklad školících. Dozvěděl jsem se, že odstavit auto na pár hodin v době míru je v podstatě normální.

Pak přišla večeře a po ní čtené pojednání o zbraních hromadného ničení (plyn, atomovka, napalm). Pan poručík nám převeselou formou popisoval změny na lidském organismu po zásahu Fosgenu, anebo Sarinu. No, po jídle mňamka. Napsali jsme si testík (já obdržel osm z osmi bodů) a tím skončilo nedělní zaměstnání. Usínání bylo prokládáno několika větami, protože jsme se během dne začali vzájemně oťukávat.

Pondělí

Jako první v pořadí na nás čekal nácvik hodu ostrým granátem URG-86 (ano, znovu). Tentokrát jsme měli možnost vyzkoušet si celý manévr v reálném prostředí. Naskočil jsem do zákopu plný síly a odhodlání. Když jsem při postupu zákopem potřetí cinknul přilbou o betonový překlad, děkoval jsem za ní. Zopakoval jsem všechny ty chytré povely a když přišlo na lámání chleba (házení granátu), mrsknul jsem jím co to dalo. Povedlo se. Umělohmotné model přistál ve výseči a já byl prohlášen za schopného. Budu si moci hodit na ostro. To se obešlo také bez problémů s tím, že jsem s výbušninou manipuloval daleko opatrněji a klepaly se mi ruce. Odpadlo také nutkání podívat se, kam granát dopadl. Odhodit a honem na zem. Stejně jako při cvičení se mi povedlo trefit cíl. Splnil jsem.

Střelby z útočné pušky Sa-58 (pozor, nejedná se o samopal) se skládaly ze dvou manévrů. Jednou jsme v leže trefovaly papírový terčík umístěný pětadvacet metrů před námi. Já vyfasoval vynikající zbraň a díky tomu se mi povedlo umístit všech pět ran hodně blízko středu. Nastřílel jsem tak součet, který se mi nikdy před tím nepovedl. Zato terčový manévr střelba na skrývající v před běžící figury dopadl katastrofálně. Ať jsem střílel jak jsem střílel, zaboha jsem se nemohl do plechů postávajících sto metrů ode mě trefit. Brutálně jsem pohořel a odešel se známkou NESPLNIL.

Když jsme nestříleli, tak jsme se školili (s otevřenýma i zavřenýma očima), obědvali, pochodovali a odpočívali. Všichni přežili, nikdo nebyl vážně zraněn, takže velitel prohlásil první den střeleb za úspěšný. Ředitel KVV byl také spokojen, hlavně proto, že během dne nepozoroval nás, ale zcela ho fascinoval roj včel pohybující se kolem kontrolní věže. Obloha se začala mírně kabonit, vojáci vybavení mobilním datovým připojením hlásili, že se blíží bouřka a jen tak nepřestane. Zřejmě proto, že nás čekal pěší přesun podle souřadnic s rádiovým spojením (to jsem ze zad zajišťoval já).

Při motorizovaném přesunu na výchozí souřadnice jsme zase okusili těžkou nohu řidičovu. V jednom momentu se mu povedlo přeskládat obsah korby (16 lidí) na polovinu. Zřejmě i sem doputovala spořící opatření. Při vypnutí motoru Tatry se nám ulevilo.

Jakožto prvnímu družstvu nám připadla čest prošlapat cestu ostatním. Po několika zmatcích s kótami, souřadnicemi a tím, jestli se odečítá nejdřív shora dolů, anebo zleva doprava, jsme se konečně shodli, já zahlásil jakožto Lev75 (náš volací znak) postup a vyrazili jsme do polí. Vedl nás Petr, vybaven mapou, kompasem a zkušenostmi. Z éteru se ozývaly zvuky ostatních, počasí se umoudřilo a cesta utíkala. Dosažení prvního kontrolního bodu bylo bez problémů, ale do cesty k druhému se nám postavil elektrický ohradník a v něm stádo krav. Asi stohlavé.

Ani jeden z nás pěti nepovažoval postávající krávy za riziko, ale překvapilo nás, že stejně tak, jako jsme se přibližovali my k nim, ony šly k nám. Tu a tam některá popoběhla a hnědobílý dav začal stahovat své obležení. Začali jsme lehce panikařit. V rukou jsme sice měli zbraně, ale bez jediného náboje. Ani ostrého, ani slepého. Najednou Honza prohlásil, že to černé zvíře, které se k nám blíží s nehezkým pohledem je patrně býk. Začal jsem se trochu potit a všichni nasadili zrychlené tempo. Konec výběhu byl ještě hodně daleko. Začaly jsme rozhazovat rukama a pořvávat na dobytek kolem nás. Kruhovou obranu jsme zaujali naprosto instinktivně a naprosto bezchybně. Povedlo se. Překonali jsme elektrické dráty a ocitli se v bezpečí.

O průniku rozzuřeným davem jsem samozřejmě informoval nadřízená místa. Bohužel jsem se nesetkal s pochopením, ale spíše s výsměchem. Velitel mající na starosti komunikaci nám pobaveně oznámil, že má na práci důležitější věci než se zaobírat turem a jestli si neumíme svépomocí poradit, nejsme vojáci. Relaci jsem tedy ukončil, ale následujícím dvou družstvům kráčejícím v našich stopách jsem informaci o rozzuřených stračenách předal. Už z pohodlí bidla, na kterém jsme leželi, jsme měli možnost poslouchat, jak se ostatní probojovávají polem. Podle reakcí a komentářů jsme mohli soudit, že oni mají situaci o hodně složitější, dobrodružnější a nebezpečnější než jsme měli my.

Úterý

V úterý jsme zase stříleli, stříleli a stříleli. A protože Plešivská střelnice nesplňovala některé požadavky (třeba nemá ďábelské schody), odjeli jsme ráno do hodinu a půl vzdáleného Zruče Žďáru (ne nad Sázavou). Celodenní činnost byla v několika momentech proložena dupárnou (pochodovou přípravou) s a bez zbraně a instruktáži o maskování jedince. Absolvovali jsme tolik obávanou a diskutovanou střelbu za pohybu bez míření a stříleli jsme s přebitím (dva zásobníky s dvěma ranami). Pravidelným aspektem byla zbývající munice, která se musela vystřílet. Měli jsme tak možnost si některé cvičení několikrát zopakovat.

Abychom vyplnili čekání na noční střelby, ukrytí v nedalekém hvozdu jsme vyslechli instruktáž, vedenou velitelem čety, o selekci raněných. Protože se jedná o odborníka na slovo vzatého, přednášku jsem neprospal, ale naopak napjatě poslouchal. Zapamatoval jsem si věc nejdůležitější. Jakmile Vás někdo označí černým fixem, nesnažte se vstát. Jste mrtvý.

Noční střelby mi paradoxně zlepšily dojem. Díky Romanově radě jsem pozměnil míření a někdy velmi spoře osvětlené figury sejmul. Normálně otravné a zdlouhavé procesy byly velmi dobře řízené a všechno šlo jako po drátkách. Inu, když se chce, všechno jde. Každopádně nechat odstřílet skoro sedmdesát lidí nějakou chvilku zabere, takže jsme se do postelí dostali kolem jedné hodiny ranní.

Středa

Znovu do Zruče Žďáru. A proč? Kvůli vypálení 3 kulek (ano, čtete správně) tři hodiny na cestě. Posledním střeleckým úkolem bylo zasáhnout postupně se zvedající terče (ve vzdálenosti 50, 60 a 75 metrů) ve stoji, kleku a lehu. I když se v podstatě na tuhle vzdálenost nedá cíl minout, mě se to povedlo. A to hned třikrát. Nevěřil jsem vlastním očím, ale plecháče ne a ne jít dolu. Smutně jsem odcházel a výkonem se radši nechlubil. No, tajemstvím to stejně nezůstalo dlouho. Výkoňák si mě po chvilce zavolal s tím, že jsem nesplnil a díky nadbytečné munici (ale to jsou noviny) mám možnost si reputaci opravit. Postavil jsem se tedy znovu do fronty a čekal. Najednou zpoza mých zad přišel dotaz. "Víš o tom, že máš mířidla na 200?". Sice jsem se neviděl, ale cítil jsem, jak se červenám. Není divu, že jsem se netrefil, když jsem střílel metr nad. Svůj omyl napravil a vida, šlo to. Tři ze tří.

Na Dlouhé nás po obědě čekali instruktoři z Vyškovské akademie. Jakožto profíci a afgánští veteráni nám přišli kázat o správném chování na KáPéeMku. Z přednášky udělal moravský dialekt proložený vojenskou mluvou místy velmi zábavnou věc. Probírali jsme detaily strážní služby, povinnosti a práva strážného (všechno a nic), průběh strážení, předávání služby, povinnosti a práva dozorčího orgánu (nic a všechno).

Naštěstí pryč byly ty časy, kdy jsme si na holé pláni představovali objekty a pochodovali s flintama kolem ničeho. V plechovém kontejneru postaveném na buzeráku, sloužící jako provizorní sklad, se mimo jiného povalovaly dva stany, spousta lehátek, stolů a židlí. Materiál k vybudování strategického objektu tedy byl. Navíc jsme dostali propůjčenou mobilní bránu (děkujeme Ústečáci), takže simulace bude téměř dokonalá (pořád budeme střílet jen slepými).

Po středeční večeři (kvůli úspoře času) jsme vyrazili budovat ODOS. Dva velké vybetonované placy, místy zatravněné, obehnané dvoumetrovým valem byly po chvilce označeny páskou představující plot. V prostoru s trochou úsilí a nadávek (do betonu se kolíky špatně zatloukají) vyrostly dva vojenské stany a vjezd kontrolovalo KPM. Kulometná hnízda byla chráněna pytli s pískem, stejně jako velitelství na bráně. Protože postavit tuhle atrapu nebylo časově nenáročné, do postelí jsme se dostali zase za hlubokého večera. Někteří z čety zabezpečení (ty nejdrsnější a nejostřílenější) noc přečkali venku.

Čtvrtek

Ráno jsem si sbalil výstroj (opět se mi vše vešlo do mého nového krásného malého batůžku) a dorazil na nástup. Když jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že jsou všichni oblečeni v taktikách a na zádech mají padesátilitrové krosny, začal jsem se trochu bát, jestli jsem něco neopomněl. Ale už bylo pozdě. Sajtna zaklapla, obří kola osmsetdesítky se dala do pohybu a my vyrazili na válečnou výpravu. Abych nehýřil jen kritikou, musím uznat, že cesta začala připomínat dopravu lidí. Pan řidič se po krátkém sprdunku od velitele druhé čety polepšil.

Od našeho odjezdu se několik věcí na objektu změnilo (k lepšímu) a my tak mohli užívat ODOS se vším komfortem. Vyškováci nám ještě jednou rychle osvěžili základní pravidla strážení, byli jsme provedeni po stanovištích a ještě jednou seznámeni s úkoly, které jsou na nás kladeny. V krátkosti byla situace taková, že v posledních 24 hodinách došlo v oblasti k několika teroristickým útokům organizovaných skupin a lze předpokládat, že sklad pohonných hmot bude také napaden. Tyto aktivity si vyžádali změnit stav pohotovosti z alfy na bravo. Což znamená zvýšenou kontrolu osob vpouštěných do objektu. Každého bez platné propustky okamžitě vykázat a v případě kladení odporu zadržet. Osobám s povoleným vstupem prohledat vozidlo a případně i velká zavazadla. A jak by řekl nadrotmistr, that's all.

Celá rota byla rozdělena na tři směny, rotující po dvou hodinách. Každá směna se pak skládala ze tří družstev, které se na jednotlivých stanovištích v rámci směny střídali. Zní to asi dost komplikovaně, ale jednalo se o to, aby si každý voják vyzkoušel všechno. V poledne byl odpískán ostrý provoz a od té doby se hrálo podle všech pravidel. My jsme paradoxně začínali coby spící směna, takže jsme se uvelebili na lehátkách a marně se pokoušeli zavřít očka. Tu a tam se ve vysílačce ozval hlas oznamující příjezd vozidla, spatření podezřelých osob, anebo položil chytrý dotaz. Zřejmě se teroristi nechtěli trmácet k objektu v tom největším vedru a tak vládl klid.

Po dvou hodinách jsme se posunuli o stan vedle (to byla strážnice) a drželi pohotovost jakožto směna bdící. Jelikož naším úkolem bylo krom posílení strážných v případě poplachu i samostudium, ohýbali jsme se nad dokumenty a mapou. Rozebírali jsme scénáře, které mohou nastat, rozdělili si pro nadcházející strážení pozice (dostal jsem trojku) a sledovali ruch na strážnici. Radista měl celkem napilno, protože 10 hlídek se mu mělo každých 15 minut hlásit, takže sluchátko měl v podstatě neustále u ucha. Do toho přicházeli ještě oficiální hlášení o mimořádných událostech. Poplach ale zatím nepřišel.

Konečně nadešly moje dvě hodiny slávy. Převzal jsem stanoviště, byl jsem poučen o skrytém pohybu osob v maskáčích. Jinak prý klid a pohoda. Střídající voják mi popsal oblast, kterou mám na starosti, sdělil úskalí (díru v zemi), popřál hodně štěstí a zařadil se k odcházející řadě vojáků. Linie, kterou jsem dostal na starost byla asi pětadvacet metrů dlouhá, na jedné straně mírně do kopce. Od žhnoucího slunce mě na několika místech chránily stromy, takže jsem na rozdíl od ostatních neprožíval krásy pouště. Chodil jsem v nepravidelných cyklech, chvilku zíral po okolí, když byl čas, tak se zahlásil. Nikde nikdo. První půlhodinu jsem poctivě pozoroval, pak má pozornost tu a tam otupěla a po hodině jsem chodil jako panák a v hlavě se mi honily myšlenky naprosto nesouvisející s vojenskou povinností (tohle bych asi říkat neměl).

Po uplynutí strážní směny jsme si šli zase lehnout a trojfázový cyklus se tak dostal znovu na start. Co bylo ale zajímavé, že krom lidí začaly kolovat i zbraně. Kuloměťáci byli na stráž postaveni také, ale definovanou zbraní stráže byl samopal (já vím, nesamopal). Nezbývalo tedy nic jiného, než nějakého chudáka, který právě ležel ve stanu o jeho zbraň okrást. Ale ti dva dotyční se už po konci směny nesetkali, takže již vypůjčenou zbraň putovala do rukou někoho třetího. Což o to, každému bylo jedno, jestli má Frantovu nebo Milanovu, ale co bylo důležitější, aby z ní nikdo nestřílel. Vidina čištění sapru, z kterého čtyři lidi vystříleli po zásobníku, každého děsila víc než terorista lezoucí přes plot. Bohužel se ale také stalo, že voják vyzbrojený padesátosmou, který šel na hlídat do kulometného hnízda, měl u sebe obě zbraně. A když je někde něco navíc, musí logicky někde něco chybět. A to se samozřejmě také stalo. Když nám v podvečer pískli poplach a my jsme zaujali bojové pozice bez jediné možnosti vést palbu, procházející instruktoři nechápavě vrtěli hlavami. Velmi pohotový spolubojovník si alespoň do jedné ruky vzal nůž a do druhé umístil kámen.

Další celkem zajímavá situace nastala s UAZem vezoucí večeři. Zatímco řidič vozidla i samotné vozidlo platné papíry mělo, kuchař, který měl jídlo vydat, nikoliv. Kontrola na bráně zareagovala naprosto bezchybně a podle pravidel. Tak se stalo, že večeře (řízek s chlebem v igelitovém pytlíku) stála na sluníčku a kuchař ležel spoutaný opodál. Mezi námi tak vznikaly myšlenky, že vozidlo vezmeme útokem a večeři si naservírujeme sami. Naštěstí se tak nestalo, protože kuchařovi někdo mimořádně propustku vydal. Povečeřeli jsme.

Pátek

Od té doby až do čtvrté hodiny ranní proběhlo několik útoků, několikrát (samozřejmě většinou v době odpočinku) jsme běželi zabezpečovat strážnici nebo posilovat hlídky. Na obloze se objevily světlice (naštěstí se nikdy nejednalo o plynový útok), střílelo se jako o život a událostí na bráně přibývalo. Ve čtyři jsme nastoupili na bránu my a těšili se, že si konečně taky vyzkoušíme všechno, co jsme se naučili. Sluníčko se pomalu ale jistě probouzelo a auto ani pocestný nikde. Asi hodinu před koncem směny jsme dostali od velitele stráže informaci, že brzo dorazí vojenské vozidlo a máme ho pustit. Pokud bude splňovat všechny náležitosti. A jak bylo řečeno, tak se stalo. K bráně přifrčel UAZ a v něm seděl Zdenda s maskou na hlavě a na kontrolujícího Petra odsekl, že ho máme pustit. Vzhledem k tomu, že jsme na tyhle triky byly přichystaní, samozřejmě jsme mu vstříc nevyšli a vyzvali ho k předložení vstupní karty pro něj a vozidlo. Odpovědí byla věta s ještě silnějším důrazem: "doprdele votevři". Začalo to v nás trochu šrotovat.

Zavolali jsme na strážnici, že tam máme pošuka a velitel odpověděl, že to vyšetří a dá vědět. Zdenda v autě zuřil a někam telefonoval. Po chvilce se k nám nedostavil velitel stráže, ale velitel roty. Výraz jeho obličeje nevěstil nic dobrého. Hromadně nás všechny podrobil sprdunku a nebral to ani podle hodností. Stále jsme netušili, jestli se jedná o habaďůru v rámci výcviku, anebo hra skončila. Já jsem do chumlu ještě přidal informaci, že velitel není vybaven označením neviditelné osoby (která se nekontroluje, ale naopak přehlíží) a měli bychom ho tedy zadržet. Červená na velitelově obličeji přešla v rudou a nařídil nám, abychom okamžitě pustili vozidlo. To už jsme nevydrželi a závora šla nahoru. Zdenda kolem nás se vztyčeným prostředníkem projel. Nejednalo se o podraz, opravdu měl projet hned. Jel totiž pro kuchaře, aby je odvezl k nafasování snídaně. Velitel se po chvilce uklidnil, vyslechl si informace, které jsme obdrželi a pochválil nás, že jsme v tom případě postupovali naprosto správně. Inu, někde se něco vytratilo.

Protože někteří (my) měli ještě bambule v zásobnících, byli jsme zcela překvapivě nastřeleni a všech slepých se zbavili. Chvilku poté přišel rozkaz k ukončení střežení. Objekt jsme uchránili beze ztrát. Nastalo bourání a uklízení. Zatímco staří veteráni okamžitě přiložili ruce k dílu a tahali několikakilogramový materiál, k vidění bylo i pár nováčku, kteří poťapkávali s cigárem v ruce po place a ptali se, co mají dělat. I přes jejich ustavičnou snahu překážet se podařilo všechno složit a naskládat na Tatrovky. S menšími problémy a dvojnásobným návratem pro pytle s pískem jsme odjeli na ubikace.

Po obědě nadešlo nejhorší zaměstnání. Čištění zbraní. Dvě hodiny (a někdy i déle) trvající tryzna, kdy suchým klůckem rejdíte po nejzazších zákoutích zraně. Jakmile se na hadříku objeví černá skvrnka, je to špatně. Zkoušejícím u okýnka dozorčího byl Radošovský přízrak, který nám před týdnem zbraně vydával. Také proto trvalo předání jednoho samopalu asi dvacet minut. Já jsem kupodivu obstál hned na první pokus a mohl se tak tíživého břemene jednou pro vždy zbavit. I když bylo ještě odpoledne, neměl jsem chuť se pustit do balení věcí jako ostatní. Ulehl jsem na bidlo a trochu ubral ze spánkového deficitu.

Od sedmi hodin probíhalo u ohniště sdružení a pivkem, občerstvením a kytarou. Všichni si vyměňovali zážitky, sdělovali dojmy, zpívalo se, popíjelo a hodovalo. Já jsem si začal uvědomovat, že ten týden vlastně nebyl zase tak zlý a stálo to za to sem jet. Zlatým hřebem večera bylo slavnostní předání pamětního nože končícímu výkonnému praporčíkovi, skvělému člověku, Pepovi. I když svým elánem a silou předčí mnohé mladší, armáda hledí na papíry. Se stejným údělem u ohně seděl i Jirka, ale ten s námi hodlal oslavit svůj odchod jinde a jindy. Naštěstí jsme se později dozvěděli, že oběma byla schválena výjimka na příští cvičení a tohle tedy nebylo jejich poslední. Program pokračoval a jak řekl Martin, s proudícím alkoholem ubývalo kytarové umění a nastupovala hlasitost. Já jsem vypil svou PETinu a kousek Gambáče a šel spát.

Sobota

Sobotní ráno už nepřineslo nic překvapivého, spíše naopak. Vše se odehrávalo podle starého scénáře. Sbalit (se), uklidit (všechno), předat (ubytovnu), nastoupit (do autobusu), vrátit (materiál na Radošov - jen hodina a půl), oběhat (v Praze potvrzení), rozlučit (se s ostatními) a opustit (Dejvická kasárna). Díky Lubošovi a jeho manželce jsem se nemusel trmácet eMHáDéčkem, ale byl jsem vyklopen hned před barákem. Tím vojenské cvičení skončilo.

I přes všechny ty útrapy jsem rád, že jsem mohl jet a děkuji všem klukům (ať už starým, anebo novým) za těch osm dní, které jsem s nimi mohl prožít.